Smrt ega v oceánu Bytí: Proč „spočinout“ nestačí Na cestě sebepoznání se často objeví poslední obranná věta mysli:
„Můžeš v tom klidu spočinout, ale nenech se jím pohltit. Zachovej si odstup.“ Zní to rozumně, dokonce duchovně. Ve skutečnosti je to však poslední pokus ega udržet si existenci. Ego říká:
„Klid si dopřej jako lázeň, ale pak se vrať zpět ke mně.“ Jenže dokud je tu někdo, kdo „spočívá v tichu“, ticho není úplné. Je to stále vztah dvou: já a ticho.
Spočinutí vs. Utonutí Mezi „spočinutím“ a „pohlcením“ je zásadní rozdíl.
Spočinutí je stále aktivita osoby.
Já jsem tady, klid je tam — a já si do něj na chvíli sednu jako do křesla. Dualita trvá. Je tu někdo, kdo klid pozoruje, užívá si ho a může o něj zase přijít.
Pohlcení je konec duality.
Vlna se nerozhodla „spočívat“ na oceánu. Ona poznala, že oceánem je.
V tom okamžiku už není nikdo, kdo by byl pohlcen. Zůstává jen Oceán.
Strach z rozpuštění Proč se bojíme pohlcení? Protože mysl věří, že by přestala existovat.
Představuje si to takto:
„Když se v tom ztratím, kdo bude řešit praktický život?“
„Kdo bude dávat pozor, co je správně?“
„Kdo bude mít věci pod kontrolou?“
Nisargadatta by se jen usmál.
Život se děje sám. Tělo dýchá, srdce bije, inteligence jedná.
Pohlcením nezmizí schopnost fungovat — zmizí jen ten napjatý pocit, že já jsem konatel, že já musím vše držet pohromadě.
To, co zůstává, není prázdnota, ale živá, lehká přítomnost, která jedná bez úsilí.
Jednota nemá hranice Říkat „nepohltit se“ je jako říkat:
„Buďme jedním, ale každý na svém písku.“ To není jednota Bytí.
To je jen dohoda mezi dvěma egy, která se tváří jako duchovno.
Skutečné Bytí nezná „trochu“.
Buď je tu oddělenost, nebo není.
Jakmile si v nekonečném oceánu vyhradíte malý ostrůvek pro své „já“, vzniká znovu svět napětí, porovnávání a strachu.
Nebojte se utonutí v Bytí To, co v oceánu Bytí „umírá“, nikdy skutečně neexistovalo.
Byla to jen představa, jméno, myšlenka.
To, co mizí, je omezenost.
To, co zůstává, je
nesmrtelné, bezbřehé a nevýslovně krásné. Nejsme tu proto, abychom v Bohu občas odpočívali.
Jsme tu proto, abychom poznali, že
jsme tím, v čem vše vzniká a zaniká. A v tomto poznání už není nikdo, kdo by mohl stát na břehu a bát se hloubky.
