Poradna zdarma

Veškeré poznání je jako syn neplodné ženy. V současné době tu je pouze bytí a fungování. Individualita a osobnost byly hozeny natrvalo přes palubu. Není tu žádná osobnost, tudíž záležitosti jako zrození, život nebo smrt pozbyly na významu.

Zůstává tu pouze vědomí bez jména a formy. Není zde žádná individualita. Forma potřebuje jméno, ale když zde není ani jméno ani forma, zůstává tu vědomí, které tu je pouze do té doby, dokud zde žije tělo. Avšak již to je vědomí neosobní, tedy vědomí bez stopy individuality. Tělo je pak stejně tak zapotřebí jako bylo před svým narozením, a jako bude po své smrti. Jak mě znáte? Víte o mě jen to, co jste získali na základě svých smyslů - znáte mě jako tělo, jméno a formu. Jste schopni mě vidět takového jaký ve skutečnosti jsem? O tom pochybuji.

Závěrečným shrnutím je nyní to, že nezrozené si užívá tento zrozený princip. Tomuto principu, který se narodil, zabralo tolik času, než to pochopil, a to, co tu stále přetrvává, je jen a jen toto Nezrozené Absolutno. Pravému Já zabralo moře času, než pochopil Sebe - Já.

Omotali jsme si kolem krku spoustu konceptů - smrt, pocit „jáství”, atd. Stejně tak koncepty dobra a zla jsou zbytečné. Rozvinuli jsme je, zamotali se do nich, a chytli se do jejich pasti. Jak například aspirant přemýšlí o Sebepoznání? Spočíváte v Já nebo to probíhá tak, že postupně rozvíjíte představu něčeho jiného (objektivního), co považujete za své Já? Tím pádem jste však sevřeni a ztraceni ve svých konceptech.

Vezměte si například, jak pojímáte přátelství. Jak dlouho někoho považujete za svého přítele? Jen potud, dokud je vám nějak užitečný. Svá jednotlivá přátelství byste rádi udrželi na živu do té doby, dokud vám váš přítel bude přinášet užitek. Jaký užitek bych mohl od přítele získat, když já jako individualita nejsem? Má zde potom něco jako užitek smysl? Užitek pro koho? Něco jako přátelství tu pak ztrácí jakýkoliv význam.

Každý, kdo sem přijde, se posadí a poslouchá. Může zde sedět po určitou dobu (přibližně 14 dní), ale poté mu řeknu, aby odešel domů. Proč? Protože nemám v úmyslu či záměru rozvinout s danou osobou nějaké přátelství.

Obvykle to funguje tak, že když se někdo setká s jiným člověkem, chce z toho pro sebe vyvodit nějaký užitek. Když potkáte někoho, a spřátelíte se, pak chcete být jeden druhému prospěšní. Ale já nemám žádné přátele. Dokonce i toto „jáství” nezůstalo mým přítelem.

Nejsem schopen dlouho mluvit, síla ducha tu je, ale hlasivky a tělo jsou zesláblé. Dříve jsem vítal každého, ale nyní už nikoho dál nezvu. Když sem lidé přijdou, sednou si, po nějakou dobu mě poslouchají, a pak jdou domů, po svém. Už nedokážu být natolik pohostinný jako dřív.

Veškeré mé poznání došlo k vyprázdnění, mě je to však jedno.

Maharadž: Svět je jenom divadlo, třpytící se a prázdné. Je a zároveň není. Je tak dlouho, jak ho chci vidět a účastnit se ho. Jakmile se o něj přestanu zajímat, tak mizí. Nemá žádnou příčinu a neslouží žádnému cíli. Prostě se jenom objeví, když zrovna není naše mysl zaneprázdněna. Jeví se přesně takovým, jaký je, ale není v něm žádná hloubka, ani nemá žádný smysl. Skutečný je jenom ten, kdo přihlíží, můžeme ho nazvat Já nebo Átma. Pro Já je svět jenom barevné divadlo, které ho baví dokud trvá a jakmile je konec, hned na ně zapomene. Podle toho, co se děje na scéně, tak se buď třese strachy nebo otřásá smíchem, ale je si stále vědom toho, že je to jenom divadlo. Baví se tím – ale bez obav nebo tužeb, prostě to bere, jak to jde.

Tazatel: Osoba, která je ponořena do světa prožívá velmi rozmanitý život. Pláče, směje se, miluje, nenávidí, má přání i obavy, trpí a znovu se raduje. Jaký má ale džňánín, který je nezná – nemá ani radost ani strach? Není to jenom jaká si nemastná neslaná prázdnota?

Maharadž: Není tak odloučen, jak by se zdálo. Prožívá čistotu, ničím nezkažené blaho. Je šťasten a je si plně vědom toho, že štěstí je jeho skutečnou podstatou a že on nemusí dělat už nic a nemusí už o nic usilovat. To je při něm stále, mnohem víc, než tělo, je to bližší, nežli jeho mysl. Vy si myslíte, že bez určité příčiny není možné štěstí. A mě připadá závislost na čemkoliv jenom pro dosažení pocitu štěstí jako naprosté zoufalství. Radost a bolest mají svou příčinu, ale můj stav je mým vlastním stavem, nemá příčiny, je nezávislý a nic ho nemůže ohrozit.

Tazatel: Je to jako hra na scéně?

Maharadž: Hra musí být napsána, nazkoušena a provedena. Svět prostě tryská z ničeho a vrací se opět nikam.

Tazatel: Copak není žádný stvořitel? Nebyl svět v mysli Brahmy před svým stvořením?

Maharadž: Dokud nebudete schopen pochopit můj stav, tak budete potřebovat Stvořitele, Ochránce a Ničitele. Ale jakmile dospějete ke mně, tak poznáte „Já“ a ve všem uvidíte sám sebe.

Tazatel: Přesto se ale chováte jako normální člověk.

Maharadž: Když jste neklidný, tak vidíte, jak se svět kolem vás divoce točí. Jste posedlý myšlenkou na prostředky a na určité výsledky, na práci a její účel, a zároveň vám připadá, že se chovám také tak. Ve skutečnosti to tak ale jenom vypadá. Cokoliv se tu děje, děje se to jenom na scéně. Radost a zármutek, život a smrt – to vše připadá skutečné jenom člověku v poutech, pro mě je to jenom představení, stejně neskutečné jako opravdové představení v divadle. Já mohu vnímat svět jako vy, ale rozdíl je v tom, že vy věříte, že ho skutečně prožíváte, zatímco já ho vidím jako duhovou kapku v nekonečném uvědomění si.

Tazatel: Všichni stárneme. A stáří není ničím příjemným – objevují se bolesti, slabost, přichází konec. Jaké má pocity džňánín, když nestárne? Jaký je jeho vnitřní život s příchodem senility?

Maharadž: S tím, jak stárne, tak je stále více a více šťastný a spokojený. Konec konců, vrací se přeci domů. Je jako cestovatel blížící se ke svému cíli, prostě sebere zavazadla a opustí bez pocitu lítosti vlak.

Tazatel: Je tu ale rozpor. Říká se, že džňánín není ovlivněn změnami. Jeho štěstí ani nevzrůstá, ani se nezmenšuje. Jak by tedy mohl být ve stáří šťastnější, navzdory tělesné slabosti a všemu ostatnímu?

Maharadž: V tom není žádný rozpor. Osud se blíží ke svému konci – mysl je šťastná. Zvedá se mlha tělesné existence – břímě těla je den ode dne lehčí.

Tazatel: Dejme tomu, že džňánín onemocní. Má třeba chřipku a všechno ho bolí a píchá. Jaký je stav jeho mysli?

Maharadž: Všechny pocity jsou sledovány s naprostou vyrovnaností. Není tu žádné přání ani se nic neodmítá. Je to prostě, jak to je a on to pozoruje a usmívá se ve stavu nezaujatého oproštění se.

Tazatel: Dobrá, je oproštěn od pocitu vlastního utrpení, ale to tím přeci nemizí.

Maharadž: Jistě že ne, ale to nehraje žádnou roli. Ať jsem v jakémkoliv stavu, tak to prostě přijímám jako určitý stav mysli.

Tazatel: Bolest je bolest. Pro vás je stejná jako pro mě.

Maharadž: Ten, kdo vnímá tělo, ten vnímá i bolesti a radosti. Já nejsem ani tělem, ani tím, kdo si tělo uvědomuje.

Tazatel: Dejme tomu, že je vám dvacet pět. Právě se koná vaše svatba a na vaši hlavu se hrnou starosti o domácnost. Co vy na to?

Maharadž: Cítím se stejně jako nyní. Vy máte totiž stále pocit, že můj vnitřní stav je nějak ovlivňován vnějšími událostmi. Ale tomu tak není. Ať se děje cokoliv, já jsem stejný. V základu mého bytí je čiré vědomí, záblesk ostrého světla. Tento záblesk svou podstatou vyzařuje a vytváří obrazy v prostoru a události v čase – zcela spontánně. Je-li tu jenom vědomí, tak nejsou žádné problémy. Ty nastávají v okamžiku, kdy se objevuje rozlišující mysl a vytváří rozdíly a v tu chvíli se objevují i radosti a bolesti. Během spánku je mysl přechodně v klidu a v klidu jsou i radosti a bolesti. Proces tvoření pokračuje, ale není zaznamenáván. Mysl je podobou uvědomění si a uvědomění je aspektem života. Život vytváří vše, ale Nejvyšší stav je nad vším.

Tazatel: Nejvyšší stav je Mistrem – a uvědomění si jeho sloužícím.

Maharadž: Mistr je v uvědomění, nikoliv mimo něj. Z hlediska uvědomění si je Nejvyšší stav jak tvořením tak i zanikáním, konkrétnem i abstraktnem, určitým bodem i všeobecnem. A není také ničím z toho všeho. Slova tam už nedosahují, ani mysl.

Tazatel: Řekl bych, že džňánín je velmi osamělý člověk.

Maharadž: Je sám, ale je vším. Není dokonce ani bytostí. Je bytím všech bytostí. A ani to není přesné. Není to možné vyjádřit slovy. Na to slova nestačí. Je tím, čím je, základ, z něhož vyrůstá vše.

Tazatel: Vy se nebojíte smrti?

Maharadž: Řeknu vám, jak zemřel můj Guru. Když cítil, že se blíží jeho konec, tak přestal jíst, aniž by ovšem změnil styl svého života. Jedenáctého dne, když seděl, zpíval a tleskal rukama během modliteb, tak náhle zemřel! Prostě zcela náhle, jako když sfouknete svíci. Každý umírá podle toho, jak žije. Nebojím se smrti, protože se nebojím života. Můj život je šťastný a taková bude i moje smrt. Neštěstím je zrození, ne smrt. Záleží jenom, jak se na to díváte.

Tazatel: Není možné nijak na venek zjistit v jakém jste stavu vnitřně. Dozvídám se to jenom z toho, co říkáte. Já vidím jenom velmi zajímavého starého pána.

Maharadž: Ale to jste vy, ten zajímavý starý pán, ne Já! Já jsem se nikdy nenarodil. Jak bych tedy mohl zestárnout? Já existuji jenom ve vaší mysli. Mě se to nijak netýká.

Tazatel: Dokonce i jako sen jste velmi zvláštní.

Maharadž: Já jsem snem, který vás může probudit. Důkazem toho bude, že se skutečně probudíte.

Tazatel: Představte si, že zemřu. Někdo vám řekne: „Znal jste toho a toho? Zemřel.“ Jak na to budete reagovat?

Maharadž: Budu velmi šťasten, že jste zpátky doma. Budu skutečně rád, že jste se už dostal z tohoto blázince.

Tazatel: Jakého blázince?

Maharadž: Z myšlenek na to, že jste se narodil a musíte zemřít. Že jste tělo a mysl a všechny ty ostatní nesmysly. V mém světě se nikdo nerodí a nikdo neumírá. Někteří lidé se vydávají na cestu a vracejí se, jiní se nikdy znovu neobjeví. Jaký je v tom ale rozdíl, když stejně všichni cestují ve snové zemi, každý z nich zabalen do svých vlastních snů. Důležité je jenom probuzení. Stačí jenom vědět „já jsem“ a to je skutečnost a láska.

Tazatel: Můj přístup není tolik absolutní. Mám ještě otázku. Na Západě lidé stále hledají něco opravdového. Obracejí se na vědu, která jim řekne mnoho o hmotě, ale jenom málo o mysli a vůbec nic o jejich podstatě a o uvědomění. Pro ně je skutečnost objektivní a je mimo možnosti poznání a popsání, ať už přímé nebo nepřímé. O subjektivní stránce života nevědí vůbec nic. Je nesmírně třeba ukázat jim skutečnou podstatu, spočívající v osvobození se od hmoty a jejích omezení. Mnoho lidí na světě tohle prostě neví, neznají tuto skutečnost a proto ji nemohou vnímat a prožít. Bylo by nesmírně důležité, aby se to dozvěděli od někoho, kdo o tom hodně ví a má vlastní prožitek. Takoví svědci vždy existovali a jejich svědectví bylo nesmírně cenné.

Maharadž: Jistě. Ten, kdo jednou zaslechl zpěv o realizaci sebe sama, ten na něj nikdy nezapomene. Je to jako semínko v zemi, počká si na pravou chvíli a vyklíčí a vyroste z něho mohutný strom.

Návštěvník píše:

Buďte lhostejný k radostem i bolestem (z knihy Já Jsem To)

Vy chcete něco jako čtyřiadvacetihodinovou extázi. Extáze přijdou a zas odejdou, to je nutné, neboť lidský mozek nemůže vydržet takové napětí příliš dlouho. Dlouhotrvající extáze vám vypálí mozek, pokud není mimořádně jemná a čirá. V přírodě není nic statické, všechno pul­suje, objevuje se a mizí. Srdce, dech, zažívání, spánek a bdění, naro­zení a smrt – všechno přichází a odchází ve vlnách. Rytmus, opakování a harmonické střídání extrémů je zákonité. Nemá smysl se bouřit proti samotným základům života. Hledáte-li něco neměnného, musíte jít za zkušenost. Říkám-li, abyste neustále pamatovali na „Já jsem“, myslím tím, abyste se k němu pořád vraceli. Přirozeným stavem mysli nemůže být žádná konkrétní myšlenka, jenom ticho. Ne představa ticha, ale ti­cho samotné. Je-li mysl ve svém přirozeném stavu, vrací se po každé zkušenosti spontánně k tichu. Nebo přesněji: každá zkušenost probíhá na pozadí ticha.

Nisargadatta Maharaj

http://www.advaita.cz/26407n-51.-budte- ... ja-jsem-to

Buďte lhostejný k radostem i bolestem (z knihy Já Jsem To)

Vy chcete něco jako čtyřiadvacetihodinovou extázi. Extáze přijdou a zas odejdou, to je nutné, neboť lidský mozek nemůže vydržet takové napětí příliš dlouho. Dlouhotrvající extáze vám vypálí mozek, pokud není mimořádně jemná a čirá. V přírodě není nic statické, všechno pul­suje, objevuje se a mizí. Srdce, dech, zažívání, spánek a bdění, naro­zení a smrt – všechno přichází a odchází ve vlnách. Rytmus, opakování a harmonické střídání extrémů je zákonité. Nemá smysl se bouřit proti samotným základům života. Hledáte-li něco neměnného, musíte jít za zkušenost. Říkám-li, abyste neustále pamatovali na „Já jsem“, myslím tím, abyste se k němu pořád vraceli. Přirozeným stavem mysli nemůže být žádná konkrétní myšlenka, jenom ticho. Ne představa ticha, ale ti­cho samotné. Je-li mysl ve svém přirozeném stavu, vrací se po každé zkušenosti spontánně k tichu. Nebo přesněji: každá zkušenost probíhá na pozadí ticha.

Nisargadatta Maharaj

http://www.advaita.cz/26407n-51.-budte- ... ja-jsem-to

Maharadž: Jedná láska záměrně? Ano i ne. Život je láska a láska je život. Co jiného drží tělo pohromadě než život? Čím jiným je touha, než láskou k já? Čím jiným je strach, než potřebou ochraňovat? A co jiného je po­znání, než láska k pravdě? Prostředky a formy mohou být špatné, ale motiv, který je za nimi, je vždy láska – láska k já a k tomu, co je moje. Já a moje mohou být malé, nebo mohou explodovat a vyplnit celý vesmír, ale láska zůstává.

http://www.advaita.cz/26225n-22.-zivot- ... ja-jsem-to