v pdfUkázka z knihy:
"Jakmile jsem byla ochotna vzdát se toho, co jsem chtěla, dostala jsem to, co je opravdu mé. A
pochopila jsem, že to druhé je vždycky větší dar.
Od chvíle, kdy jsem zažila NDE (zážitek blízký smrti), chápu, že silná kréda ve skutečnosti pracují proti mně. Potřeba
vycházet z určitých přesvědčení omezuje mé zážitky, protože se pohybuji pouze v oblasti, kterou
znám – a mé znalosti mají své hranice. A pokud se omezím jen na to, co jsem schopna pojmout,
potlačuji svůj potenciál i to, co si pouštím do života. Když jsem však schopna přijmout skutečnost,
že mé znalosti jsou neúplné, a zároveň se cítit dobře i v této nejistotě, otevírám se světu
neomezených možností.
Zjistila jsem, že po NDE jsem nejsilnější, když jsem schopna se ode všeho oprostit, odložit víru i
nevíru a otevřít se všem možnostem. V takový okamžik také zažívám nejvíce vnitřního jasu a
nejvíce synchronicity. Cítím, že samotná potřeba jistoty je překážkou prožitku vyšší úrovně
uvědomění. Naproti tomu proces, kdy všemu dovoluji plynout a oprošťuji se od veškerého
připoutání k jakémukoli přesvědčení nebo výsledku, je očišťující a léčivý. Dichotomie je v tom, že
k opravdovému vyléčení se člověk musí vzdát potřeby uzdravení a jen důvěřovat a užívat si jízdu,
které se říká život.
Pro mě bylo důležité uvědomit si, že jsem mnohem víc než jen tělo, že jsem něco nekonečně
většího. A znovu bych chtěla zopakovat, že nemoc není naše chyba! Takový názor může být pro
nemocného velmi frustrující. Tvrdím ale, že naše tělo reaguje na naše vědomí podobně jako naše
děti, zvířata i okolí. Svým vědomím můžeme změnit situaci celé planety daleko silněji, než si
uvědomujeme, protože jsme všichni propojení – to je třeba si stále opakovat.
Pochopit, co měla příroda v úmyslu, pro mě představuje první krok k vědomé pozornosti. Tedy
uvědomit si své tělo a okolí a umět ho respektovat, aniž máme potřebu cokoli měnit – to se týká i
nás samých. Musíme pochopit velkolepost toho, jaké nás vesmír chtěl mít, a nemít potřebu se
měnit. Nemusím se v životě snažit splňovat očekávání druhých, že budu dokonalá, a když
neuspěji, cítit se hrozně.
Největší sílu mám tehdy, když jsem tím, čím mě život chce mít – proto došlo k mému uzdravení
až tehdy, když jsem o něj přestala vědomě usilovat a ke slovu se dostala samotná síla života.
Jinými slovy, největší sílu mám tehdy, když pracuji se životem, nikoli proti němu.
Je snadné mluvit o uzdravení, poté co jsem si ho prožila, a hovořit o tom, že je třeba všechno
nechat plynout a jen důvěřovat a dovolit proudu života, aby vás vedl; jenže když procházíte
opravdu těžkým obdobím, je to horší – člověk ani neví, jak začít. Podle mě je ale odpověď
jednodušší, než se zdá, a je to jedno z nejlépe střežených tajemství naší doby: důležitost
sebelásky. Možná se nad tím pomyšlením zamračíte nebo ušklíbnete, ale nemohu dostatečně
zdůraznit, jak velice je důležité pěstovat si láskyplný vztah k sobě.
Nevzpomínám si, že by mě někdy někdo nabádal, abych milovala sama sebe – vlastně by mě ani
nenapadlo někdy něco podobného dělat. Lidé na to obvykle nahlíží jako na sobectví, ale NDE mi
umožnilo uvědomit si, že v tom spočívá klíč k uzdravení.
V tapiserii života jsme všichni propojení. Každý z nás je darem pro ostatní, pomáháme si
navzájem být tím, čím jsme, a tkáme dohromady dokonalý obraz. Když jsem byla ve stavu NDE,
bylo mi to všechno úplně jasné, protože jsem pochopila, že být sama sebou znamená být láskou.
To je lekce, která mi zachránila život.
Mnozí z nás se domnívají, že musíme usilovat, abychom byli milující, ale to znamená žít
v dualitě, protože je zde dárce a příjemce. Když si uvědomíme, že jsme láska, překonáme to.
Znamená to pochopit, že mezi mnou a vámi není žádné oddělení, a jestliže vím, že jsem láska,
pak také vím, že i vy jste láska. A miluji-li sama sebe, pak také automaticky miluji vás.
Ve stavu NDE jsem si uvědomila, že celý vesmír je složený z bezpodmínečné lásky a já jsem
toho vyjádřením. Každý atom, molekula, kvark i tetrakvark je stvořený z lásky. Já nemůžu být nic
jiného, protože to je moje esence a podstata celého vesmíru. Dokonce i věci, které se zdají být
negativní, jsou součástí nekonečného, bezpodmínečného spektra lásky. Vesmírná energie
životní síly je láska a já jsem stvořená z vesmírné energie. Jakmile jsem si to uvědomila,
pochopila jsem, že se nemusím snažit být někým jiným, abych měla nějakou hodnotu. Již jsem
tím, čím bych se kdy mohla pokoušet být.
Stejně tak platí: Jestliže víme, že jsme láska, nemusíme se snažit být milující vůči ostatním.
Stačí, když jsme sami sebou; tak se staneme nástrojem láskyplné energie, která se dotkne
každého, s kým se dostaneme do kontaktu.
Být láskou také znamená uvědomit si, jak je důležité pečovat o vlastní duši, starat se o své
potřeby a neodsouvat sám sebe až na poslední místo. To mi umožňuje být za všech okolností
sama sebou a chovat se k sobě laskavě a s úctou. Také mi to dovoluje pohlížet na to, co může
být vnímáno jako nedokonalost či chyba, bez posuzování a vidět pouze příležitosti
s bezpodmínečnou láskou něco zažít a něco se naučit.
Lidé se mě ptají, jestli nemůže být sebelásky příliš. Kde je ona hranice, kdy už je to egoismus a
sobectví? Pro mě taková možnost neexistuje. Žádná hranice neexistuje. Sobectví pochází
z nedostatku sebelásky. Naše planeta tím trpí stejně jako my lidé a i ona trpí nejistotou,
posuzováním, podmiňováním. Abych mohla mít někoho doopravdy bezpodmínečně ráda, musím
mít ráda především sama sebe. Nemohu dávat něco, co nemám.
Když jsem láskou, nic mě nevyčerpává, a abych se cítila milovaná a dělila se s lidmi o svou
velkolepost, nepotřebuji, aby se chovali určitým způsobem. Mou lásku dostávají zcela
samozřejmě v důsledku toho, že jsem sama sebou.
A pokud nesoudím sama sebe, nesoudím ani
ostatní.V tomto světle jsem pochopila, že je potřeba nebýt na sebe tak tvrdá. Problém většinou není
v příčině zřejmého konfliktu. Problém je v tom, že se soudím. Když přestanu být svým nejhorším
nepřítelem a začnu se mít víc ráda, automaticky bude docházet ke stále menším a menším
třenicím mezi mnou a mým okolím. Budu tolerantnější a více přijímající.
Jestliže si všichni budeme uvědomovat svou velkolepost, nebudeme cítit potřebu ostatní ovládat
a také nikomu nedovolíme, aby ovládal nás. Když jsem se probudila do svého nekonečného já,
byla jsem ohromená poznáním, že se můj život může úplně změnit pouhým uvědoměním, že
jsem láska a vždycky jsem byla láska. Nemusím dělat nic, abych si ji zasloužila. Pokud to chápu,
jsem v souladu se svou životní energií, když ale předstírám, že jsem milující bytost, pracuji proti
ní.
To, že jsem pochopila, že jsem láska, byla nejdůležitější lekce, jakou jsem se naučila. Umožnilo
mi to zbavit se veškerého strachu: a to byl klíč k záchraně mého života."
[url=http://uloz.to/xryeEEKs/anita-morjanni-musela-sem-zemrit-pdf][img]https://www.femina.cz/wp-content/uploads//uploads//zabava/knihy/12-12/musela-jsem.jpg[/img][/url]
[url=https://www.femina.cz/wp-content/uploads//uploads//zabava/knihy/12-12/musela-jsem.jpg]v pdf[/url]
Ukázka z knihy:
"Jakmile jsem byla ochotna vzdát se toho, co jsem chtěla, dostala jsem to, co je opravdu mé. A
pochopila jsem, že to druhé je vždycky větší dar.
Od chvíle, kdy jsem zažila NDE (zážitek blízký smrti), chápu, že silná kréda ve skutečnosti pracují proti mně. Potřeba
vycházet z určitých přesvědčení omezuje mé zážitky, protože se pohybuji pouze v oblasti, kterou
znám – a mé znalosti mají své hranice. A pokud se omezím jen na to, co jsem schopna pojmout,
potlačuji svůj potenciál i to, co si pouštím do života. Když jsem však schopna přijmout skutečnost,
že mé znalosti jsou neúplné, a zároveň se cítit dobře i v této nejistotě, otevírám se světu
neomezených možností.
Zjistila jsem, že po NDE jsem nejsilnější, když jsem schopna se ode všeho oprostit, odložit víru i
nevíru a otevřít se všem možnostem. V takový okamžik také zažívám nejvíce vnitřního jasu a
nejvíce synchronicity. Cítím, že samotná potřeba jistoty je překážkou prožitku vyšší úrovně
uvědomění. Naproti tomu proces, kdy všemu dovoluji plynout a oprošťuji se od veškerého
připoutání k jakémukoli přesvědčení nebo výsledku, je očišťující a léčivý. Dichotomie je v tom, že
k opravdovému vyléčení se člověk musí vzdát potřeby uzdravení a jen důvěřovat a užívat si jízdu,
které se říká život.
Pro mě bylo důležité uvědomit si, že jsem mnohem víc než jen tělo, že jsem něco nekonečně
většího. A znovu bych chtěla zopakovat, že nemoc není naše chyba! Takový názor může být pro
nemocného velmi frustrující. Tvrdím ale, že naše tělo reaguje na naše vědomí podobně jako naše
děti, zvířata i okolí. Svým vědomím můžeme změnit situaci celé planety daleko silněji, než si
uvědomujeme, protože jsme všichni propojení – to je třeba si stále opakovat.
Pochopit, co měla příroda v úmyslu, pro mě představuje první krok k vědomé pozornosti. Tedy
uvědomit si své tělo a okolí a umět ho respektovat, aniž máme potřebu cokoli měnit – to se týká i
nás samých. Musíme pochopit velkolepost toho, jaké nás vesmír chtěl mít, a nemít potřebu se
měnit. Nemusím se v životě snažit splňovat očekávání druhých, že budu dokonalá, a když
neuspěji, cítit se hrozně.
Největší sílu mám tehdy, když jsem tím, čím mě život chce mít – proto došlo k mému uzdravení
až tehdy, když jsem o něj přestala vědomě usilovat a ke slovu se dostala samotná síla života.
Jinými slovy, největší sílu mám tehdy, když pracuji se životem, nikoli proti němu.
Je snadné mluvit o uzdravení, poté co jsem si ho prožila, a hovořit o tom, že je třeba všechno
nechat plynout a jen důvěřovat a dovolit proudu života, aby vás vedl; jenže když procházíte
opravdu těžkým obdobím, je to horší – člověk ani neví, jak začít. Podle mě je ale odpověď
jednodušší, než se zdá, a je to jedno z nejlépe střežených tajemství naší doby: důležitost
sebelásky. Možná se nad tím pomyšlením zamračíte nebo ušklíbnete, ale nemohu dostatečně
zdůraznit, jak velice je důležité pěstovat si láskyplný vztah k sobě.
Nevzpomínám si, že by mě někdy někdo nabádal, abych milovala sama sebe – vlastně by mě ani
nenapadlo někdy něco podobného dělat. Lidé na to obvykle nahlíží jako na sobectví, ale NDE mi
umožnilo uvědomit si, že v tom spočívá klíč k uzdravení.
V tapiserii života jsme všichni propojení. Každý z nás je darem pro ostatní, pomáháme si
navzájem být tím, čím jsme, a tkáme dohromady dokonalý obraz. Když jsem byla ve stavu NDE,
bylo mi to všechno úplně jasné, protože jsem pochopila, že být sama sebou znamená být láskou.
To je lekce, která mi zachránila život.
Mnozí z nás se domnívají, že musíme usilovat, abychom byli milující, ale to znamená žít
v dualitě, protože je zde dárce a příjemce. Když si uvědomíme, že jsme láska, překonáme to.
Znamená to pochopit, že mezi mnou a vámi není žádné oddělení, a jestliže vím, že jsem láska,
pak také vím, že i vy jste láska. A miluji-li sama sebe, pak také automaticky miluji vás.
Ve stavu NDE jsem si uvědomila, že celý vesmír je složený z bezpodmínečné lásky a já jsem
toho vyjádřením. Každý atom, molekula, kvark i tetrakvark je stvořený z lásky. Já nemůžu být nic
jiného, protože to je moje esence a podstata celého vesmíru. Dokonce i věci, které se zdají být
negativní, jsou součástí nekonečného, bezpodmínečného spektra lásky. Vesmírná energie
životní síly je láska a já jsem stvořená z vesmírné energie. Jakmile jsem si to uvědomila,
pochopila jsem, že se nemusím snažit být někým jiným, abych měla nějakou hodnotu. Již jsem
tím, čím bych se kdy mohla pokoušet být.
Stejně tak platí: Jestliže víme, že jsme láska, nemusíme se snažit být milující vůči ostatním.
Stačí, když jsme sami sebou; tak se staneme nástrojem láskyplné energie, která se dotkne
každého, s kým se dostaneme do kontaktu.
Být láskou také znamená uvědomit si, jak je důležité pečovat o vlastní duši, starat se o své
potřeby a neodsouvat sám sebe až na poslední místo. To mi umožňuje být za všech okolností
sama sebou a chovat se k sobě laskavě a s úctou. Také mi to dovoluje pohlížet na to, co může
být vnímáno jako nedokonalost či chyba, bez posuzování a vidět pouze příležitosti
s bezpodmínečnou láskou něco zažít a něco se naučit.
Lidé se mě ptají, jestli nemůže být sebelásky příliš. Kde je ona hranice, kdy už je to egoismus a
sobectví? Pro mě taková možnost neexistuje. Žádná hranice neexistuje. Sobectví pochází
z nedostatku sebelásky. Naše planeta tím trpí stejně jako my lidé a i ona trpí nejistotou,
posuzováním, podmiňováním. Abych mohla mít někoho doopravdy bezpodmínečně ráda, musím
mít ráda především sama sebe. Nemohu dávat něco, co nemám.
Když jsem láskou, nic mě nevyčerpává, a abych se cítila milovaná a dělila se s lidmi o svou
velkolepost, nepotřebuji, aby se chovali určitým způsobem. Mou lásku dostávají zcela
samozřejmě v důsledku toho, že jsem sama sebou. [b]A pokud nesoudím sama sebe, nesoudím ani
ostatní.[/b]
V tomto světle jsem pochopila, že je potřeba nebýt na sebe tak tvrdá. Problém většinou není
v příčině zřejmého konfliktu. Problém je v tom, že se soudím. Když přestanu být svým nejhorším
nepřítelem a začnu se mít víc ráda, automaticky bude docházet ke stále menším a menším
třenicím mezi mnou a mým okolím. Budu tolerantnější a více přijímající.
Jestliže si všichni budeme uvědomovat svou velkolepost, nebudeme cítit potřebu ostatní ovládat
a také nikomu nedovolíme, aby ovládal nás. Když jsem se probudila do svého nekonečného já,
byla jsem ohromená poznáním, že se můj život může úplně změnit pouhým uvědoměním, že
jsem láska a vždycky jsem byla láska. Nemusím dělat nic, abych si ji zasloužila. Pokud to chápu,
jsem v souladu se svou životní energií, když ale předstírám, že jsem milující bytost, pracuji proti
ní.
To, že jsem pochopila, že jsem láska, byla nejdůležitější lekce, jakou jsem se naučila. Umožnilo
mi to zbavit se veškerého strachu: a to byl klíč k záchraně mého života."