od Jana » ned 07. led 2024 11:08:31
Pedriito píše:Záleží, jak se na to podíváš, vidět život naprosto kompletně, se vším všudy, není až taková extáze, jak ho třeba vidí dětská duše, romantik, lyrik, básník...
Je to i neustá destrukce a konstrukce... od atomu až po hvězdy. A i to se odráží v lidech. Lepší jistě to vnímat jako krásu, i ta v tom je. Ale celé to není. Ono to není ani dobré ani zlé, je to nad pojetím tohoto.
Ano, je možné se dívat na realitu různým způsobem:
Probuzení, nebo osvícení, je stav vědomí, kdy je jasné, že láska je vším. Je tady poznání lásky jako základní síly vesmíru, která spojuje všechny bytosti. Je tady poznání, že láska je všudypřítomná, nekonečná, a že je základem všech našich interakcí a zkušeností. Je to poznání jednoty existence, život v jednotě Bytí.
V běžnějším pojetí z osobního pohledu je láska považována za něco, co existuje v určitých kontextech, ale ne v jiných. Například, někdo může cítit lásku k rodině a přátelům, ale nemusí cítit lásku k cizím lidem nebo k nepřátelům. Tento pohled často vede k rozdělení mezi “námi” a “jimi”, což může vést k konfliktům a nespravedlnosti. Je to život v dualitě, kde je k individualitě vztahováno dobro a zlo.
Pak tady může být depresivní pohled na lásku, který bývá spojen s pocitem beznaděje a smutku. Lidé s tímto pohledem mohou cítit, že láska je bezvýznamná nebo neexistuje a mohou mít pocit, že svět je nepřátelský nebo lhostejný.
Z osobního pohledu, kdy víme, co láska je a co láska není, se může jevit poznání absolutní lásky jako neúplné.
Ale z pohledu Probuzených je neúplným poznáním nepoznávání, že láska je absolutně všechno, co skutečně existuje.
V depresivních stavech se o poznání skutečnosti nedá mluvit vůbec. I z depresivních stavů je možné se vyhrabat. V okamžiku, kdy je jasné, čím ve skutečnosti jsme (a čím nejsme), tak deprese nemají žádnou moc.
Jenže v málokterém jedinci v zajetí depresí je taková síla a odvaha podívat se pravdě do očí.
[quote="Pedriito"]
Záleží, jak se na to podíváš, vidět život naprosto kompletně, se vším všudy, není až taková extáze, jak ho třeba vidí dětská duše, romantik, lyrik, básník...
Je to i neustá destrukce a konstrukce... od atomu až po hvězdy. A i to se odráží v lidech. Lepší jistě to vnímat jako krásu, i ta v tom je. Ale celé to není. Ono to není ani dobré ani zlé, je to nad pojetím tohoto.[/quote]
Ano, je možné se dívat na realitu různým způsobem:
Probuzení, nebo osvícení, je stav vědomí, kdy je jasné, že láska je vším. Je tady poznání lásky jako základní síly vesmíru, která spojuje všechny bytosti. Je tady poznání, že láska je všudypřítomná, nekonečná, a že je základem všech našich interakcí a zkušeností. Je to poznání jednoty existence, život v jednotě Bytí.
V běžnějším pojetí z osobního pohledu je láska považována za něco, co existuje v určitých kontextech, ale ne v jiných. Například, někdo může cítit lásku k rodině a přátelům, ale nemusí cítit lásku k cizím lidem nebo k nepřátelům. Tento pohled často vede k rozdělení mezi “námi” a “jimi”, což může vést k konfliktům a nespravedlnosti. Je to život v dualitě, kde je k individualitě vztahováno dobro a zlo.
Pak tady může být depresivní pohled na lásku, který bývá spojen s pocitem beznaděje a smutku. Lidé s tímto pohledem mohou cítit, že láska je bezvýznamná nebo neexistuje a mohou mít pocit, že svět je nepřátelský nebo lhostejný.
Z osobního pohledu, kdy víme, co láska je a co láska není, se může jevit poznání absolutní lásky jako neúplné.
Ale z pohledu Probuzených je neúplným poznáním nepoznávání, že láska je absolutně všechno, co skutečně existuje.
V depresivních stavech se o poznání skutečnosti nedá mluvit vůbec. I z depresivních stavů je možné se vyhrabat. V okamžiku, kdy je jasné, čím ve skutečnosti jsme (a čím nejsme), tak deprese nemají žádnou moc.
Jenže v málokterém jedinci v zajetí depresí je taková síla a odvaha podívat se pravdě do očí.