od nop » pát 10. říj 2014 17:15:08
Návštěvník píše:Návštěvník píše:Člověk si zjevně nedokáže představit, že by něco mohlo fungovat bez vůle, natož bez stvořitele. Lidská mysl je od počátků plná vůle a často i plná stvořitele,
takže jakpak by přece tento vysněný stvořitel mohl tvořit bez vůle .. ?
A jakpak bychom my, kteří kolem toho produkujeme tolik individuálních pocitů a myšlenek, mohli dojít míru?
.....
Což znamená (Ježíš byl v tomhle velmi neústupný) - žádné zamilované individuální myšlenky: "Nelze sloužit dvěma pánům", "Co je císařovo, císaři"...
V případě odpovědi „co je císařovo, dejte císaři…“ jde o situaci, kdy se střetávají slova a důvody.
1/ v Palestině platily dvě oběžné měny: židovská, ve které se platila také daň do chrámu,
a římská („císařský peníz“), která byla hodnotnější (jako v Rusku dolar), platilo se s nimi ve styku s Římany, ale nesměla se vnést do chrámu. Proto v nádvoří měli své stolečky penězoměnci („celníci“), kteří brali často do rukou ty nenáviděné ale potřebné římské peníze a kterými horliví židé pohrdali, nejraději by římskou měnu vůbec vymýtili a nejraději by se zbavili Římanů vojensky i po finanční stránce.
2/ učení Ježíše nevyhovovalo všem a také jeho kritika nešvarů mu budila odpůrce. Proto se někteří usilovali proti němu, chtěli ho zahubit kamenováním a také mu dávali záludné otázky, aby ho mohli obžalovat u světské moci.
3/ jedna z těch otázek se týkala placení daní.
Matouš 22, 15 Tehdy odešedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči.
16 I poslali k němu učedníky své s Herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou.
17 Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili ne?
18 Znaje pak Ježíš odpor jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci?
19 Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze.
20 I řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis?
21 Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dávejte tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu.
22 [To] uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli.
4/ Ježíš se vyhnul. Kdyby řekl „nedávejte daň“, vypadal by jako věrný žid, ale mohli by ho obžalovat, kdyby řekl „dávejte daň“, pomluvili by jej před národem.
Mince měla na jedné straně vyražený portrét císaře, takže peníz patřil císaři.
Na druhé straně měl boha Jupitera, kterého židé neuznávali za boha.
Slova „co je božího bohu“ nemohli v tom případě přijmout, protož tomuto bohu by nic nedali.
A tak odpověď se zdála neuskutečnitelná, tomuto bohu se daně neplatí, ale je to nutné.
Je o případ odpovědi, které nelze nic vytknout a současně odráží oba druhy číhajícího obvinění.
5/ v průběhu staletí vzniklo i chápání: „vyhněte se konfliktům“ a oportunismu „vyjít se všemi stranami“, nebo „mysli si co chceš, ale přežij“. Lidé si totiž snadno vymyslí i význam, který není původní. To když lpí na slovech.
6/ V 16. století vznikla dokonce teorie dvou říší: křesťan je občanem říše Boží, kde poslouchá Boha, Knihu a Církev,
A současně žije ve světě, kde vrchností jsou lidé, a ty má také poslouchat. V obou říších žije současně a má v nich žít bez konfliktu, plně své povinnosti k oběma říším.
V obzvláště sporných hrozících případech se pak hodí rozlišovací hledisko: „sluší se více poslouchati Boha než lidí“. Na to doplatil i Jan Hus a další lidé.
Ale všeobecně na spor „dvou říší“ výborně pasují slova „co je Božího, dejte Bohu, a co je císařovo dejte císaři“, (v řádku 21), i když původní význam Ježíšův se dá vyjádřit moderněji: „vytřel jsem vám zrak, kolouškové, z toho se nevymotáte, jděte do háje“.
[quote="Návštěvník"][quote="Návštěvník"]Člověk si zjevně nedokáže představit, že by něco mohlo fungovat bez vůle, natož bez stvořitele. Lidská mysl je od počátků plná vůle a často i plná stvořitele,
takže jakpak by přece tento vysněný stvořitel mohl tvořit bez vůle .. ? :D A jakpak bychom my, kteří kolem toho produkujeme tolik individuálních pocitů a myšlenek, mohli dojít míru? :D :D :D[/quote]
.....
Což znamená (Ježíš byl v tomhle velmi neústupný) - žádné zamilované individuální myšlenky: "Nelze sloužit dvěma pánům", "Co je císařovo, císaři"...[/quote]
V případě odpovědi „co je císařovo, dejte císaři…“ jde o situaci, kdy se střetávají slova a důvody.
1/ v Palestině platily dvě oběžné měny: židovská, ve které se platila také daň do chrámu,
a římská („císařský peníz“), která byla hodnotnější (jako v Rusku dolar), platilo se s nimi ve styku s Římany, ale nesměla se vnést do chrámu. Proto v nádvoří měli své stolečky penězoměnci („celníci“), kteří brali často do rukou ty nenáviděné ale potřebné římské peníze a kterými horliví židé pohrdali, nejraději by římskou měnu vůbec vymýtili a nejraději by se zbavili Římanů vojensky i po finanční stránce.
2/ učení Ježíše nevyhovovalo všem a také jeho kritika nešvarů mu budila odpůrce. Proto se někteří usilovali proti němu, chtěli ho zahubit kamenováním a také mu dávali záludné otázky, aby ho mohli obžalovat u světské moci.
3/ jedna z těch otázek se týkala placení daní.
Matouš 22, 15 Tehdy odešedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči.
16 I poslali k němu učedníky své s Herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou.
17 Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili ne?
18 Znaje pak Ježíš odpor jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci?
19 Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze.
20 I řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis?
21 Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dávejte tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu.
22 [To] uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli.
4/ Ježíš se vyhnul. Kdyby řekl „nedávejte daň“, vypadal by jako věrný žid, ale mohli by ho obžalovat, kdyby řekl „dávejte daň“, pomluvili by jej před národem.
Mince měla na jedné straně vyražený portrét císaře, takže peníz patřil císaři.
Na druhé straně měl boha Jupitera, kterého židé neuznávali za boha.
Slova „co je božího bohu“ nemohli v tom případě přijmout, protož tomuto bohu by nic nedali.
A tak odpověď se zdála neuskutečnitelná, tomuto bohu se daně neplatí, ale je to nutné.
Je o případ odpovědi, které nelze nic vytknout a současně odráží oba druhy číhajícího obvinění.
5/ v průběhu staletí vzniklo i chápání: „vyhněte se konfliktům“ a oportunismu „vyjít se všemi stranami“, nebo „mysli si co chceš, ale přežij“. Lidé si totiž snadno vymyslí i význam, který není původní. To když lpí na slovech.
6/ V 16. století vznikla dokonce teorie dvou říší: křesťan je občanem říše Boží, kde poslouchá Boha, Knihu a Církev,
A současně žije ve světě, kde vrchností jsou lidé, a ty má také poslouchat. V obou říších žije současně a má v nich žít bez konfliktu, plně své povinnosti k oběma říším.
V obzvláště sporných hrozících případech se pak hodí rozlišovací hledisko: „sluší se více poslouchati Boha než lidí“. Na to doplatil i Jan Hus a další lidé.
Ale všeobecně na spor „dvou říší“ výborně pasují slova „co je Božího, dejte Bohu, a co je císařovo dejte císaři“, (v řádku 21), i když původní význam Ježíšův se dá vyjádřit moderněji: „vytřel jsem vám zrak, kolouškové, z toho se nevymotáte, jděte do háje“.