od Tara » pát 12. zář 2014 19:54:23
Jo :-)
Stejně tak se setkáváním, tehdy (pro mne) na to nebyla vhodná doba (tak jsem to cítila), nyní je (za nějakou dobu to bude zase jinak)... je to jak píšeš, jak to cítíme, určitě to není vyhodnocení rozumu coby kalkulu.
To mi připomnělo zamyšlení, co napsal kdysi kamarád.
Dobro a zlo
Zkusím vám místo mnoha slov předat příběh, vyprávěný jedním mým přítelem. Vypráví o jednom chlapci, který hledáním pravé tváře Dobra a Zla naplnil celý život. Neumím vyprávět tak, jak vypráví on, ale alespoň se o to, pro vás, pokusím…
Nedlouho po narození se setkal s tím, že mu rodiče rozlišovali: "tohle je dobré" a "tohle je zlé". Když se pídil po tom, jak poznat dobré a zlé od sebe, narazil na jakési mystérium. To co bylo dobré pro jednoho, mnohdy nebylo druhým za dobré považováno. Po nějaké době získávání různých informací z mnoha stran se rozhodl, že se podívá tomuto problému na kloub.
Jako první instanci zvolil svou učitelku ve škole. Zeptal se jí přímo, co je to dobré a co jak se pozná od zlého. Odpověděla mu šalamounsky: Dobré je to, co je v souladu, a zlé je to, co soulad narušuje. Tato odpověď se mu ihned zalíbila, avšak po chvíli rozmýšlení narazil na problém, který ani učitelka nebyla s to rozlousknout: Pokud je to tak, že dobré je v souladu a zlé soulad narušuje, proč různí lidé chápou dobré a zlé různě. A nejen to I stejný člověk po nějaké době sám sebe opravuje ve svém počátečním úsudku. To, co se mu zdálo zkraje jako zlé, mnohdy později hodnotí jako dobré a naopak. Například spolužáci rádi vzpomínali na ty doby, kdy nemnoho se učili a u zkoušení to bylo poznat. Často ihned po zapsání špatné známky hodnotili situaci jako velice zlou, u dalšího zkoušení však neopomněli poznamenat, že kdyby špatnou známku nedostali, nikdy by se k pochopení daného tématu nedonutili - a nakonec byli i rádi, neboť mnohdy je vynucené učení dovedlo k poznání, že vlastně ta věc je velice zajímavá a čím hlouběji pronikali k podstatě, tím byla zajímavá více a více. Mnohdy se jim takové jedno "zlé" zkoušení stalo startovacím bodem jejich pozdějšího celoživotního "dobrého" naplnění...
Jenže problém zjištění pravého obsahu dobra a jeho odlišení od zla se tímto vůbec neobjasnil, spíše se ještě více zatemnil. Dobro a zlo se jevilo být navzájem zaměňující se jak v čase, tak i v prostoru. Různé pohledy navíc měly i různá zdůvodnění svých závěrů a mnohdy s těmito protivami nešlo ani polemizovat. Nemožnost nalézt správný výklad ho přiměla k radikálnímu kroku. Začal intenzivně sbírat a studovat vše, co se tématu dobra a zla, byť jen malinko, dotknulo. Pročetl opravdové hory knih. Nebylo mu jasné, jak to, že pojem dobra a zla všichni "jaksi" znají, málokoho zajímalo, co by se tím mělo " doopravdy" myslet. A i z těchto nemnoha, jen málo došlo k poznání, že tyto pojmy jsou v obecné rovině chápány jako velice striktní, avšak v praktické rovině jsou neuvěřitelně relativní a často až tak vágní, že nelze charakter situace určit vůbec.
Vzhledem k nabytým informacím, už ne z hory, ale přímo z pohoří knih, si uvědomil, že otázka dobra a zla je všudypřítomná. Zkusil tedy hledat jejich zdroj. S překvapením si uvědomil, že striktnost těchto pojmů je dána náboženským vlivem. Po chvíli hledání dospěl k objevnému zjištění, že pouze oblast světa, v historii zasažená vlivem židovského a později křesťanského vidění světa, je spojena s neustálým antagonistickým dělením na dobré a zlé. V orientu nalezl mnohokrát dobro a zlo spojeno ruku v ruce, podobně jako dvě strany téže mince. A lidé kultury orientu chápali ve svém životě relativitu tohoto popisu, a netrápili se konkrétním pohledem tolik, jako lidé kultury Bible.
Pomalu se začínal smiřovat s tím, že pravou odpověď na svou otázku nikdy nenalezne. Vše na světě se dá vidět pohledem vidícím dobro, ale totéž, jiným pohledem není nic jiného než zlo.
Ve chvilkách beznaděje se však objevoval jakýsi zvláštní stav, kdy se zdálo být zcela jednoduché tento zapeklitý, gordický uzel rozplést. Jakýsi stav vidění věcí, který se jevil jako hluboce přirozený, obsahující odpověď na jeho sžíravou otázku. Stav, který překlenoval všechny viděné rozpory a protiklady. Stav, který sjednocoval všechny pohledy. Rozhodl se tedy tento stav studovat.
Avšak stala se podivná věc. Tento stav harmonie zmizel. Čím více se snažil k tomuto stavu přiblížit, tím více jej vnímal jako vzdálenější. Zkoušel různé metody, různé prostředky, jak se k tomuto stavu přiblížit. Ale nic nepomáhalo. Začal zkoušet vše, co mu kdo poradí, zkoušel i vše, co kde zaslechl, co si kde vyčetl. A nakonec vysílením propadl beznaději zcela…
A znovu, právě v této bezbřehé beznaději, byl tento stav vesele a přímo jakoby s úsměvem zde. V tom okamžiku mu bylo vše zcela a nepochybně zřejmé. Dobro a zlo lidé používají jen jako popis postoje. Svého a velice osobního postoje. I když se snaží obludit případné posluchače takovými globálně "údernými" slovy, jako například "národ", "svět", "Bůh", "zákon", "právo", "pravda", "budoucnost" a tak dále - vše je jen zástěrkou za prezentaci svého a velice osobního postoje. Lakonicky by se to možná dalo vyjádřit: "Chci, a to, co chci, přece musí být dobré. A to co odmítám musí být tedy zákonitě zlé…"
Vše toto si uvědomoval jakoby ve skrytu, jako by u toho ani nebyl. Viděl však jasnou linku táhnoucí se věky, která se jevila, jako linka života. Temná, ale za chvíli už zase zářící nepřehlédnutelným jasem. Tato linka jakoby spojovala vše, co se ve světě dělo, děje a bude dít. Vše jakoby do sebe zapadalo, nic nebylo navíc a nic nebylo přebytečné. Vše bylo v naprostém souladu - i když se to v dané chvíli snažili různí lidé dělit na dobré a zlé podle svých momentálních postojů - nic nebylo schopno změnit protknutí všeho touto linkou souladu. A v tomto okamžiku si vzpomenul na slova své učitelky: "Dobré je to, co je v souladu". Ta stará dobrá učitelka. Její slova šly - ve snaze odpovědět co nejlépe - z jejího srdce, a možná si ani ona sama neuvědomovala hloubku toho, co pronesla…
Při vzpomínce na svou učitelku, při jejím pojmenování "dobrá" - i když mu dávala mnohdy, a právem, špatné známky - pocítil prudkou přitažlivost k té jasné lince. Uvědomil si sám sebe protknut touto linkou, linkou souladu. V té chvíli byly zodpovězeny všechny otázky, minulé, současné i budoucí. Celé jeho okolí se naplnilo zvláštní velice tichou a při tom neuvěřitelně živou vibrací. Vše jakoby vibrovalo společně. Dohromady. Otázka dobra a zla v té chvíli byla zcela zodpovězena a zmizela. Všechny otázky byly zodpovězeny a zmizely. Vše bylo vyplněno, - a jak si s údivem uvědomoval, byl vyplněn i on sám, on, jako zářivá linka sjednocující vše v jedno - zvláštním tichem, které nemohlo být nazváno nijak jinak než Láska. Uvědomoval si, že je zcela jiná, než kterou často pociťoval. Ta jeho "vlastní" byla osobní. Vycházela z jeho citu a projevovala se navenek pocity, emocemi, myšlenkami, vším... Byla však jen odleskem tohoto tichého klidu.Klidu ticha Lásky.
A nyní znovu se vrátila otázka dobra a zla. Ale nebyla už stejně palčivá. Byla zcela proměněna. Dobré se jevilo jako vše, vše vibrující v harmonii v tomto tichém klidu Lásky. A zlé bylo pociťováno jako vlnky disharmonie, sem tam vznikající přílišným soustředěním se na sama sebe a po chvilce zase zanikající ponořením do oceánu klidu ticha Lásky. Jako vlnky na hladině moře…
Zároveň se vynořily vzpomínky na to, že dobré bylo vždy "kdesi vevnitř" velmi přitažlivé, zcela obdobně jako ona zářivá linka souladu, a zlé bylo chápáno jako dočasná ztráta spojení s touto linkou. Jako osamocení, ztráta kontaktu, ztráta sounáležitosti, samota, ztráta spojení s Láskou. A v tomto okamžiku si uvědomil, že jeho bezbřehá touha dopátrat se podstaty dobra a zla byla konečně zcela naplněna...
Jo :-)
Stejně tak se setkáváním, tehdy (pro mne) na to nebyla vhodná doba (tak jsem to cítila), nyní je (za nějakou dobu to bude zase jinak)... je to jak píšeš, jak to cítíme, určitě to není vyhodnocení rozumu coby kalkulu.
To mi připomnělo zamyšlení, co napsal kdysi kamarád.
[i]Dobro a zlo
Zkusím vám místo mnoha slov předat příběh, vyprávěný jedním mým přítelem. Vypráví o jednom chlapci, který hledáním pravé tváře Dobra a Zla naplnil celý život. Neumím vyprávět tak, jak vypráví on, ale alespoň se o to, pro vás, pokusím…
Nedlouho po narození se setkal s tím, že mu rodiče rozlišovali: "tohle je dobré" a "tohle je zlé". Když se pídil po tom, jak poznat dobré a zlé od sebe, narazil na jakési mystérium. To co bylo dobré pro jednoho, mnohdy nebylo druhým za dobré považováno. Po nějaké době získávání různých informací z mnoha stran se rozhodl, že se podívá tomuto problému na kloub.
Jako první instanci zvolil svou učitelku ve škole. Zeptal se jí přímo, co je to dobré a co jak se pozná od zlého. Odpověděla mu šalamounsky: Dobré je to, co je v souladu, a zlé je to, co soulad narušuje. Tato odpověď se mu ihned zalíbila, avšak po chvíli rozmýšlení narazil na problém, který ani učitelka nebyla s to rozlousknout: Pokud je to tak, že dobré je v souladu a zlé soulad narušuje, proč různí lidé chápou dobré a zlé různě. A nejen to I stejný člověk po nějaké době sám sebe opravuje ve svém počátečním úsudku. To, co se mu zdálo zkraje jako zlé, mnohdy později hodnotí jako dobré a naopak. Například spolužáci rádi vzpomínali na ty doby, kdy nemnoho se učili a u zkoušení to bylo poznat. Často ihned po zapsání špatné známky hodnotili situaci jako velice zlou, u dalšího zkoušení však neopomněli poznamenat, že kdyby špatnou známku nedostali, nikdy by se k pochopení daného tématu nedonutili - a nakonec byli i rádi, neboť mnohdy je vynucené učení dovedlo k poznání, že vlastně ta věc je velice zajímavá a čím hlouběji pronikali k podstatě, tím byla zajímavá více a více. Mnohdy se jim takové jedno "zlé" zkoušení stalo startovacím bodem jejich pozdějšího celoživotního "dobrého" naplnění...
Jenže problém zjištění pravého obsahu dobra a jeho odlišení od zla se tímto vůbec neobjasnil, spíše se ještě více zatemnil. Dobro a zlo se jevilo být navzájem zaměňující se jak v čase, tak i v prostoru. Různé pohledy navíc měly i různá zdůvodnění svých závěrů a mnohdy s těmito protivami nešlo ani polemizovat. Nemožnost nalézt správný výklad ho přiměla k radikálnímu kroku. Začal intenzivně sbírat a studovat vše, co se tématu dobra a zla, byť jen malinko, dotknulo. Pročetl opravdové hory knih. Nebylo mu jasné, jak to, že pojem dobra a zla všichni "jaksi" znají, málokoho zajímalo, co by se tím mělo " doopravdy" myslet. A i z těchto nemnoha, jen málo došlo k poznání, že tyto pojmy jsou v obecné rovině chápány jako velice striktní, avšak v praktické rovině jsou neuvěřitelně relativní a často až tak vágní, že nelze charakter situace určit vůbec.
Vzhledem k nabytým informacím, už ne z hory, ale přímo z pohoří knih, si uvědomil, že otázka dobra a zla je všudypřítomná. Zkusil tedy hledat jejich zdroj. S překvapením si uvědomil, že striktnost těchto pojmů je dána náboženským vlivem. Po chvíli hledání dospěl k objevnému zjištění, že pouze oblast světa, v historii zasažená vlivem židovského a později křesťanského vidění světa, je spojena s neustálým antagonistickým dělením na dobré a zlé. V orientu nalezl mnohokrát dobro a zlo spojeno ruku v ruce, podobně jako dvě strany téže mince. A lidé kultury orientu chápali ve svém životě relativitu tohoto popisu, a netrápili se konkrétním pohledem tolik, jako lidé kultury Bible.
Pomalu se začínal smiřovat s tím, že pravou odpověď na svou otázku nikdy nenalezne. Vše na světě se dá vidět pohledem vidícím dobro, ale totéž, jiným pohledem není nic jiného než zlo.
Ve chvilkách beznaděje se však objevoval jakýsi zvláštní stav, kdy se zdálo být zcela jednoduché tento zapeklitý, gordický uzel rozplést. Jakýsi stav vidění věcí, který se jevil jako hluboce přirozený, obsahující odpověď na jeho sžíravou otázku. Stav, který překlenoval všechny viděné rozpory a protiklady. Stav, který sjednocoval všechny pohledy. Rozhodl se tedy tento stav studovat.
Avšak stala se podivná věc. Tento stav harmonie zmizel. Čím více se snažil k tomuto stavu přiblížit, tím více jej vnímal jako vzdálenější. Zkoušel různé metody, různé prostředky, jak se k tomuto stavu přiblížit. Ale nic nepomáhalo. Začal zkoušet vše, co mu kdo poradí, zkoušel i vše, co kde zaslechl, co si kde vyčetl. A nakonec vysílením propadl beznaději zcela…
A znovu, právě v této bezbřehé beznaději, byl tento stav vesele a přímo jakoby s úsměvem zde. V tom okamžiku mu bylo vše zcela a nepochybně zřejmé. Dobro a zlo lidé používají jen jako popis postoje. Svého a velice osobního postoje. I když se snaží obludit případné posluchače takovými globálně "údernými" slovy, jako například "národ", "svět", "Bůh", "zákon", "právo", "pravda", "budoucnost" a tak dále - vše je jen zástěrkou za prezentaci svého a velice osobního postoje. Lakonicky by se to možná dalo vyjádřit: "Chci, a to, co chci, přece musí být dobré. A to co odmítám musí být tedy zákonitě zlé…"
Vše toto si uvědomoval jakoby ve skrytu, jako by u toho ani nebyl. Viděl však jasnou linku táhnoucí se věky, která se jevila, jako linka života. Temná, ale za chvíli už zase zářící nepřehlédnutelným jasem. Tato linka jakoby spojovala vše, co se ve světě dělo, děje a bude dít. Vše jakoby do sebe zapadalo, nic nebylo navíc a nic nebylo přebytečné. Vše bylo v naprostém souladu - i když se to v dané chvíli snažili různí lidé dělit na dobré a zlé podle svých momentálních postojů - nic nebylo schopno změnit protknutí všeho touto linkou souladu. A v tomto okamžiku si vzpomenul na slova své učitelky: "Dobré je to, co je v souladu". Ta stará dobrá učitelka. Její slova šly - ve snaze odpovědět co nejlépe - z jejího srdce, a možná si ani ona sama neuvědomovala hloubku toho, co pronesla…
Při vzpomínce na svou učitelku, při jejím pojmenování "dobrá" - i když mu dávala mnohdy, a právem, špatné známky - pocítil prudkou přitažlivost k té jasné lince. Uvědomil si sám sebe protknut touto linkou, linkou souladu. V té chvíli byly zodpovězeny všechny otázky, minulé, současné i budoucí. Celé jeho okolí se naplnilo zvláštní velice tichou a při tom neuvěřitelně živou vibrací. Vše jakoby vibrovalo společně. Dohromady. Otázka dobra a zla v té chvíli byla zcela zodpovězena a zmizela. Všechny otázky byly zodpovězeny a zmizely. Vše bylo vyplněno, - a jak si s údivem uvědomoval, byl vyplněn i on sám, on, jako zářivá linka sjednocující vše v jedno - zvláštním tichem, které nemohlo být nazváno nijak jinak než Láska. Uvědomoval si, že je zcela jiná, než kterou často pociťoval. Ta jeho "vlastní" byla osobní. Vycházela z jeho citu a projevovala se navenek pocity, emocemi, myšlenkami, vším... Byla však jen odleskem tohoto tichého klidu.Klidu ticha Lásky.
A nyní znovu se vrátila otázka dobra a zla. Ale nebyla už stejně palčivá. Byla zcela proměněna. Dobré se jevilo jako vše, vše vibrující v harmonii v tomto tichém klidu Lásky. A zlé bylo pociťováno jako vlnky disharmonie, sem tam vznikající přílišným soustředěním se na sama sebe a po chvilce zase zanikající ponořením do oceánu klidu ticha Lásky. Jako vlnky na hladině moře…
Zároveň se vynořily vzpomínky na to, že dobré bylo vždy "kdesi vevnitř" velmi přitažlivé, zcela obdobně jako ona zářivá linka souladu, a zlé bylo chápáno jako dočasná ztráta spojení s touto linkou. Jako osamocení, ztráta kontaktu, ztráta sounáležitosti, samota, ztráta spojení s Láskou. A v tomto okamžiku si uvědomil, že jeho bezbřehá touha dopátrat se podstaty dobra a zla byla konečně zcela naplněna...
[/i]