od Tara » pát 04. říj 2019 14:17:20
Potřebuji se z něčeho vypsat.
Je to o smrti.
Poslední týden v Ní žiji, spíše s Ní...
Má to určitě co do činění se smrtí K. Gotta, blíží se dušičky, nastal podzim (období, kdy jsem vždy tvrdila, že chci umřít)...
V noci, kdy zemřel K. Gott, jsem měla těžkou noc. Nejen že jsem se budila bolestí (na to už jsem si zvykla), ale kolem půlnoci jsem se vzbudila s velkou zimnicí. Byla mi šílená zima, až tak, že jsem si přes pyžamo musela oblíknou svetr a ještě jedny kalhoty. Myslela jsem, že na mě leze nějaká chřipka, ale ráno už jsem byla jakž takž v pořádku a šla do práce.
Až během dopoledne jsem se dočetla, že v noci zemřel velký člověk...
Za den, dva jsem si s údivem vzpomněla, že v noci, kdy zemřela moje máma, jsem měla stejnou zimnici. O úmrtí mi volali až ráno...
Má někdo podobnou zkušenost s tím, že při odchodu blízkého člověka zažívá zimnici? A proč zrovna zimnici... ono se říká, jako by na tebe, nebo mne šáhla smrt...
Když umíral můj otec, bylo to odpoledne, kdy jsme byli s manželem a dcerou na "jeho" zahradě, která byla celý jeho život. Když vážně onemocněl, převzali jsme zahradu do vlastní péče :-) a v ten den, kdy umíral, jsme na něj na jeho zahradě vzpomínali, na otce, jak zde byl šťastný, vzpomínali jsme na něj s radostí, s úsměvem jsme dceři povídali příhody, jak jsme na zahrádce s manželem coby svobodní randili, jak na to otec přišel a bylo zle, bylo to takové celé radostné :-) a až po pár hodinách jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu, kdy jsme na něj vzpomínali, odešel...
Je to zajímavé, že u každého odchodu je to jinak...
A ještě z něčeho se chci vypsat.... moje povaha je spíše takové, že "nechci vstoupit", nebo jak to říct ... do projevu, aby se nenarušilo to posvátné....
Poprvé jsem si toho u sebe všimla, když jsme byli v Chorvatsku na dovolené a šli na procházku. Byl krásný podvečer a kousek od pláže byl takový malý svatostánek, zděný, malý kostelíček, uvnitř s oltářem, květinami, dveře byly otevřené..., manžel i dcera bez rozmýšlení šli dovnitř se podívat.... a já "nemohla", prostě nemohla, protože jsem cítila, že bych něco narušila? Hm, to asi ne, možná je více pravdivější, že nejsem hodna..., v tomto případě...
A tak podobně to bylo např. na FB, kdy jsem sledovala, sleduji profil Karla Gotta. On na něm vždy psal sám za sebe. Naposledy asi před 14 dny, kdy zveřejnil o svou fotku, sedíc u PC a pročítá komentáře fanoušků. Psal, že mu tyto komentáře hodně pomáhají a je za ně vděčný.... i když ho velmi obdivuji jako člověka, nejen zpěváka, ale především jako člověka, za jeho lidskost, laskavost, otevřené srdce.... nemohla jsem (opět) mu nic napsat, protože tím vstoupením do projevu bych narušila to Spojení, to posvátné.... tak to cítím... i když psal, že mu komentáře dělají radost, je to zvláštní...
Po jeho smrti se spousta lidí na jeho odchodu přiživila a přiživuje, jsou takoví a jedna kamarádka to popsala podobně jako já, že pro ni je "více" být zticha, účastna ale zticha, než psát o tom, jak je jí to líto a jak lituje manželku a dcery a bla bla bla...., že vůbec Být Tich je nejvíce....
A jeden kamarád jí na to napsal, představ si, kdyby si toto řekl i Karel Gott a BYL TICH...., to by byla přece věčná škoda....
:-)
Dnes se mi zdálo, že jsem byla ve snu se svým otcem, kterého jsem doprovázela na cestě, ležel, už nemocný a když jsem se k němu sklonila, řekl potichu, že už si pro něj přišli...., že odchází...., zdálo se mi i o tchýni i o mamce, které tu už nejsou delší dobu, ale to nevím, o čem bylo... možná opravdu nyní nastává období, kdy se brány nebes otevírají a blízcí nás přicházejí navštěvovat...
Tož tak, vypsala jsem se a jdu pracovat...
Potřebuji se z něčeho vypsat.
Je to o smrti.
Poslední týden v Ní žiji, spíše s Ní...
Má to určitě co do činění se smrtí K. Gotta, blíží se dušičky, nastal podzim (období, kdy jsem vždy tvrdila, že chci umřít)...
V noci, kdy zemřel K. Gott, jsem měla těžkou noc. Nejen že jsem se budila bolestí (na to už jsem si zvykla), ale kolem půlnoci jsem se vzbudila s velkou zimnicí. Byla mi šílená zima, až tak, že jsem si přes pyžamo musela oblíknou svetr a ještě jedny kalhoty. Myslela jsem, že na mě leze nějaká chřipka, ale ráno už jsem byla jakž takž v pořádku a šla do práce.
Až během dopoledne jsem se dočetla, že v noci zemřel velký člověk...
Za den, dva jsem si s údivem vzpomněla, že v noci, kdy zemřela moje máma, jsem měla stejnou zimnici. O úmrtí mi volali až ráno...
Má někdo podobnou zkušenost s tím, že při odchodu blízkého člověka zažívá zimnici? A proč zrovna zimnici... ono se říká, jako by na tebe, nebo mne šáhla smrt...
Když umíral můj otec, bylo to odpoledne, kdy jsme byli s manželem a dcerou na "jeho" zahradě, která byla celý jeho život. Když vážně onemocněl, převzali jsme zahradu do vlastní péče :-) a v ten den, kdy umíral, jsme na něj na jeho zahradě vzpomínali, na otce, jak zde byl šťastný, vzpomínali jsme na něj s radostí, s úsměvem jsme dceři povídali příhody, jak jsme na zahrádce s manželem coby svobodní randili, jak na to otec přišel a bylo zle, bylo to takové celé radostné :-) a až po pár hodinách jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu, kdy jsme na něj vzpomínali, odešel...
Je to zajímavé, že u každého odchodu je to jinak...
A ještě z něčeho se chci vypsat.... moje povaha je spíše takové, že "nechci vstoupit", nebo jak to říct ... do projevu, aby se nenarušilo to posvátné....
Poprvé jsem si toho u sebe všimla, když jsme byli v Chorvatsku na dovolené a šli na procházku. Byl krásný podvečer a kousek od pláže byl takový malý svatostánek, zděný, malý kostelíček, uvnitř s oltářem, květinami, dveře byly otevřené..., manžel i dcera bez rozmýšlení šli dovnitř se podívat.... a já "nemohla", prostě nemohla, protože jsem cítila, že bych něco narušila? Hm, to asi ne, možná je více pravdivější, že nejsem hodna..., v tomto případě...
A tak podobně to bylo např. na FB, kdy jsem sledovala, sleduji profil Karla Gotta. On na něm vždy psal sám za sebe. Naposledy asi před 14 dny, kdy zveřejnil o svou fotku, sedíc u PC a pročítá komentáře fanoušků. Psal, že mu tyto komentáře hodně pomáhají a je za ně vděčný.... i když ho velmi obdivuji jako člověka, nejen zpěváka, ale především jako člověka, za jeho lidskost, laskavost, otevřené srdce.... nemohla jsem (opět) mu nic napsat, protože tím vstoupením do projevu bych narušila to Spojení, to posvátné.... tak to cítím... i když psal, že mu komentáře dělají radost, je to zvláštní...
Po jeho smrti se spousta lidí na jeho odchodu přiživila a přiživuje, jsou takoví a jedna kamarádka to popsala podobně jako já, že pro ni je "více" být zticha, účastna ale zticha, než psát o tom, jak je jí to líto a jak lituje manželku a dcery a bla bla bla...., že vůbec Být Tich je nejvíce....
A jeden kamarád jí na to napsal, představ si, kdyby si toto řekl i Karel Gott a BYL TICH...., to by byla přece věčná škoda....
:-)
Dnes se mi zdálo, že jsem byla ve snu se svým otcem, kterého jsem doprovázela na cestě, ležel, už nemocný a když jsem se k němu sklonila, řekl potichu, že už si pro něj přišli...., že odchází...., zdálo se mi i o tchýni i o mamce, které tu už nejsou delší dobu, ale to nevím, o čem bylo... možná opravdu nyní nastává období, kdy se brány nebes otevírají a blízcí nás přicházejí navštěvovat...
Tož tak, vypsala jsem se a jdu pracovat...