Poradna zdarma

S dovolením (i bez) si vypůjčím, hodně mi to svou energií připomnělo Šienšanského mudrce ♥

Přijímám tě takového, jaký jsi. Možná že trpíš chorobnou potřebou schovat do kapsy každou zlatou tretku, která ti padne do oka, ale přitom jsi básník. Přijmu tě tedy z lásky k poezii. A zlaté tretky si z lásky k nim zamknu.
Možná že zacházíš s tajemstvími, která ti někdo svěří, jako žena s diamantovou ozdobou. Jde na slavnost. A ten vzácný předmět vystavuje na odiv, aby jí dodal slávy a významu. Přitom jsi však možná tanečník. Přijmu tě tedy z úcty k tanci, ale tajemství si z úcty k nim nechám pro sebe. Ale možná, že jsi prostě můj přítel. Přijmu tě tedy z lásky k tobě a takového, jaký jsi. Jestliže kulháš, nebudu chtít, abys tančil. Jestliže nenávidíš toho či onoho člověka, nebudu ti je vnucovat za společníky.
Jestliže potřebuješ najíst, obsloužím tě.
Abych tě poznal, nebudu tě nijak rozdělovat. Nejsi ani tento nebo jiný skutek, ani jejich souhrn. Nejsi ani toto nebo jiné slovo, ani jejich souhrn.
Ani podle těch slov, ani podle těch skutků tě soudit nebudu. Ona slova a skutky budu naopak soudit podle tebe.
Zato si však od tebe budu žádat pozornosti. Nevím, co bych si počal s přítelem, který by mne neznal a jemuž bych se musel vysvětlovat.
Přenést sama sebe v chabém větru slov, takovou moc nemám. Jsem hora. Horu lze nazírat. Ale na dvoukolák ji nenaložíš.
Mohu snad vysvětlit, co nepochopila už předtím láska? A mohu leckdy vůbec hovořit? Slova jsou někdy nevhodná. Jak jsem to říkal o vojácích v poušti. V předvečer bitvy je tiše pozoruji. Spočívá na nich celá říše. Zemřou pro říši. A smrt jim bude touto směnou zaplacena. Znám tedy jejich pravou horoucnost Co by mi mohl říci vítr slov? Ze si stěžují na trní, že nenávidí svého desátníka, že dostávají málo jídla, že je ta oběť hořká? … Je dobře, když tak hovoří. Nemám důvěru ve vojáka, který je příliš lyrický. Touží-li zemřít pro svého desátníka, bude patrně tak zaujat přednášením své básně, že nezemře vůbec. Nemám důvěru v housenku, která si myslí, že miluje křídla. Taková housenka se nikdy nezakuklí a sama pro sebe nezemře. K takovému větru slov jsem hluchý a ve vojákovi vidím to, čím je, a ne to, co říká. A tenhle voják přikryje v bitvě svého desátníka vlastní hrudí. Přítel je pro mne určité hledisko. Potřebuji slyšet řeč, pronášenou právě tam odtud, odkud on hovoří,
neboť v tom je pro mne přítel jedinečná říše a nevyčerpatelná zásoba. I když mlčí, dokáže mne naplnit. Hledím pak jeho očima a vidím svět jinak.
Stejně tak žádám i na něm, aby znal především místo, z něhož hovořím já. Jen tak mne může slyšet. Neboť slova jsou vždycky svárlivá.

Tento svět –
absolutně čistý
tak, jak je.
Za strachem
a zranitelností.
Ještě za nimi je
smutek,
a pak soucítění,
a za tím vším nekonečná modrá obloha.

~ Rick Fields

Jestli se cítíte ztraceni.
Jestli už nic nedává smysl.
Jestli se rozpadly všechny
vaše záchytné body.
Jestli se váš starý život hroutí.
Jestli je vaše mysl v mlze, unavená, přeplněná.
Pokud je váš organismus vyčerpaný
a touží po odpočinku…
Slavte.
Důvěřujte.
Toto je přechodový rituál,
ne omyl.
Uzdravujete se
svým vlastním způsobem.
Spojte se se zemí,
s pevnou půdou pod nohama.
Nádech. Výdech.
Udělejte prostor pro hosty:
Pro smutek, pochybnosti, strach, hněv.
Pradávná prázdnota -
Jediné, co od vás žádají je, abyste je cítili.
Jen potřebují projít.
Jste plavidlem, nejste oddělenou existencí.
Jste nebem, ne měnícím se počasím.
Starý život končí.
Rodí se nový život.
Ostatní tomu možná nebudou rozumět.
I tak mějte důvěru.
Oslavujte.
Spojte se se zemí.

♥

Podání rukou.


Potkala jsem tě v krajině Prázdna,
v té zemi Nikoho, kde stromy teprv klíčí.
Věčný však vdechl jim již v samém zrodu
života smysl v jejich vlastním kódu.

Jabloně poznání to jsou, a jejich plody
svůj úkol zvláštní, od sebe odlišný,
jak pečeť Boží nesou.

Má jabloň v ústraní, ba před mnohými skryta
a její plody málokomu slouží.
Ty cestu ukazují těm, kdo světem znaveni
hledají skryté Boží znamení
a po domovu v Bytí pravém touží.

Tvůj strom, ten silný je a úděl jiný má,
tak strašný, krásný, absurdní,
až se mi srdce svírá
úzkostí o Tebe a Tvůj vlastní úkol -
co duše silná jen na sebe vzít mohla
od toho, který Jest, Sám, Jeden bez druhého,
a jehož svatou vůlí i naše jablka rostou.
A jen ve vědomí Toho, když nikdy neuhasne
i v světské "vrženosti", úkolu Jeho - našeho,
jest dokonalost plodů.

Ach, Bratře milý, má práce, ta je snadná:
ukázat cestu tomu, kdo o to sám jen žádá.
Postavit rovně k cíli jej a narovnat mu záda,
a říci mu, že jeho nejvlastnější cesta,
ať jakkoliv je jiná,
když k Pravdě, Dobru, Svobodě ducha jde,
je jedině ta pravá.

A jeho Guru, Mistr nejvyšší,
je právě tato Pravda,
která, ač zprvu ve dvojnosti skrytou,
pro všechny stejnou je.
Však pro něj jest jedinou a jenom jemu vlastní
a jeho prozření v ní je jeho originalitou.

Však úděl Tvůj je těžký, řehole přetěžká,
kde mysl v stálé bdělosti tak musí zůstat čistá,
že "já" a "mé" tam vůbec nemá místa.
Pak milost vědění je v tiché mysli dána,
že jsme tu nástroji jen vůle svého Pána
ve vyrovnanosti váhových ručiček
rovnosti Bytí a rovnosti činnosti
("vrženosti do bytí v Bytí a vrženosti do světa").

A hle, když nepřeváží ni snítkou "já" a "mé",
Tvou v Bohu činnost, Tvůj úkol Boží,
pak se jen můžeš dívat, jak Jediný tu tvoří,
jak Jeden si tu hraje na jakés "vrženosti".

Je to tak prosté, jednoduché, že víc už ani nelze,
když z Jednoty se díváš, či jen víš, či Ne-víš.
Je to tak dobré, průzračné, svobodné,
přirozené Bytí.
Zlatý věk bez viny zapomnění Boha,
počátek Slova.

Je to tak těžké, složité,
když mysl spoutaná omyly marností,
vpletená do pavučin přání a žádostí,
zapomněla na Boha a nemůže najít cestu zpátky.
Je to tak tvrdé, kruté, vraždící,
až víc už ani nelze.
Je to peklo duše, kde převážila vina.
Pak teprv nastává od obratu,
návrat ztraceného syna.

Ty, Bratře, dobrý jsi a svobodný
od složitosti osobního chtění
a obětavý pro druhé až do krajnosti sil,
jak málokdo tu bývá.

Pravda a láska jsou štítem Tvým
a v hloubku moudrosti se mění.
Však někdy unaven jsi, až je nám Tě líto.
Toto je cesta Bódhisattvy Mahásattvy,
však i ten může chodit v kruhu,
putuje-li ve znamení.

Tak nelze stále žít, proto Tě prosíme:
nepřepínej síly,
načerpej nové tam, kde tryská voda živá.
Víme, že umíš to a víš, kudy tam jít,
vždyť tolikrát jsme zřeli v očích Tvých
záblesky Světla i jeho zapomnění.

Jen najít chvíli klidu v tom kolotoči dění
a nebát se dalšího vstupu, jenž v hlubině je skryt.

Nezalekni se smrti, ta tu také číhá,
ta jenom straší Tě - jsi silnější než ona.
A je v Tvých možnostech, zde ve Veliké noci,
v oběti nejvyšší položit bez výhrad
sám sebe do náruče svého Boha
a spolu s ním zemřít mystickou smrtí,
abys v Něm mohl být vzkříšen.

Neboj se přejít Veliké Prázdno Bytí,
utonout v propastné hlubině Boží nekonečnosti -
je to Hlubina bezpečnosti.

Zde ani kousek "já" si nesmíš ponechat,
ani ten poslední, co k Němu vzhlíží,
k Němu se modlí.
V bezmezné pokoře i ten kousek tu obětuj -
"Kdo život pro mne ztratí, nalezne jej."
Pak se Ti to podaří, bez k Jednota zazáří.

Veliká pokora je třeba k vzdávání se
i milosti i lásky Boží - bez smrti není vzkříšení.
"Vzdát se Boha pro Boha," jak říká Eckhart.
Pak Syn vejde k Otci, Átman do Brahma.
Pak se Ti to podaří. Jen tudy vede Cesta.

Pak bude "jak nahoře, tak dole",
jak hlásá deska Herma Trismegista.
Boží vůle "jako v nebi, tak i na zemi" -
Jediný zářící ve "vrženosti do Bytí i do světa".

Pak budeš vlnou v oceánu Bytí,
ne rybou ve vodě, oddělenou jednotkou.
"Voda a vlny, ne voda a ryby." (kóan)
A cokoli bude ve vůli Boží konáno,
vždy si jen "Bůh ohně půjde pro oheň". (kóan)

Dříve jsi ve dvojnosti myslel a díval se
na své i Boží dění,
nyní však světlo vědomí z dvojnosti své
do vědomí Jednoty (ne Jeho), ale Té,
kteráž Je, přesuň.
Toto je mystické přemístění světla.

Dříve jsi svět i Boha vídával dvěma očima,
nyní oko jedno, "třetí" - Vhled,
tu bude ne "zírat", ale vědět.

Žít pro "svět" budeš dále jako dosud,
nepohřbí zatím Tvoje tělo,
jak si mnohý myslí,
ale pro Tebe bude vzkříšeno
každou svou buňkou
do Vědomí Boha, do Jednoty.

Království Tvé nebude z tohoto světa
a tento svět, až na několik zasvěcených,
Tě bude vidět jako předtím.

Je psáno: Světlo svítilo v tmách
a tmy ho nepoznaly.
Pro ty, kdo poznali,
nepotřebuješ odznaky, slova, či znamení,
neboť Jednota poznává sama Sebe.
Ve světě budeš pracovat dál, jak Ti bylo určeno,
podle Boží vůle.
Bude tu méně chyb a lepší výsledky.

Království Tvé nebude z tohoto světa,
ale Ty budeš Tento svět
v království Boží přetvářet.

Slova i činy pozbudou zárodků své zrady,
rozpory vznikly se vznikem "já" a "mé", byť svatým.
I slovo Ježíše svůj rozpor mělo,
ne slovo Krista,
neboť toto Slovo, Syn, bylo u Boha
a zůstalo Bohem
bez zapomnění Sama Sebe.
Beránek Boží bez viny, jenž snímá hříchy světa -
po všechny věky věků svou smrtí v božském Teď.

Míla Tomášová

...a je to prosté jako zázrak,
jako věčnost ve chvíli,
kdy zase znovu nebudeme,
jako jsme předtím nebyli...

Večerní chvilka poezie.


Co s tím? Co s tím? Co s tím? Souzním od prvopočátku. Nesouhlasím s vládními opatřeními. A pořád je tu: Co s tím, co s tím, co s tím?. Někdo, kdo také nesouhlasí, drží krok a vnitřně nesouhlasí. Někdo, kdo také nesouhlasí, remcá a drží krok. Někdo, kdo také nesouhlasí, remcá, drží / nedrží krok a i burcuje, svým projevem. Pak jsou tu tací, co souhlasí a jedou ve vytyčené momentální koleji, která je jim předkládána, kdoví kam....těm nerozumím, ale jsou tady, jsme tady společně..... Každý podle svého cítění, vnímání.... a v každé té skupině mám přátele. Přátele. A rozumím jim. Rozumím tomu, že prostě nemohou jinak, protože to momentálně cítí takto. Je to obrazně jako taková láva, která se řítí z ústí sopky, aby s sebou smetla staré, přežilé a po sobě zanechala novou zem.

"Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče."

- Jan Amos Komenský

Radkin Honzák, 16.11.2020


Milý Karle,

představuju si, že bychom se mohli potkat v letním večeru, kdy nad dálkou temných hor by poslední požár plál, na úpatí kopce, na němž se tyčí trosky hradu Bezděz.

Věřím, že jako čeští vlastenci bychom si mohli tykat. Mně to nikdy nedělalo problém, dokud mi k tomu nepřidávali oslovení „soudruhu“. My dva bychom to měli v duch pravidla: Jsme jedné krve, ty i já, jen z jiné časové kolébky.

Co by nás přes časy propojilo? Že bychom spolu viděli ženu, která nese mrtvé dítě v nůši.

Přestože jsme z jiných dob, jednali bychom asi stejně: poklonili se před majestátem smrti a nechali tu nebohou ženu dokončit její rituál. Já bych neměl problém s hygienickou službou a tebe by netrápilo ani v nejmenším svědomí (to by možná zvedlo matrikáře Erbena k nějaké tvorbě).

Chtěl bych ti tam, než zapadne slunce úplně, říct, že žiješ, přestože tě dvakrát pohřbili. Především v srdcích mladých. Měl jsem v době svého dospívání tvůj portrét na zdi svého kutlochu, nejraději jsem tehdy četl tvé cestopisy a nebudeš tomu věřit, i dnes mezi námi takoví existují. Jeden z nich – naprostý cvok Jiří Přibáň (pochopitelně, že Padevět; když mě ten omyl napadl, neměl jsem k textu přístup; oběma se omlouvám) – prošel všechny tvé výlety, oceňuje je a jen mu vadí, že se změnila vyhlídka. Náletové porosty, které dřív lidé užívali k topení, se dnes změnily v lesy. K souznění s Májem jsem se dopracoval až po třicítce, nicméně od té doby se setkáváme několikrát do roka a je nám spolu dobře Nemusíš žárlit na Seiferta a další, vejdete se tam všichni.

Máš sochu na Petříně, kam chodívají milenci, kteří to dnes mají mnohem snazší, než jsi to měl ty a kam chodili v šedesátých letech esenbáci mlátit a zatýkat studenty. Ti jim to časem oplatili. Od tvého hrobu na Slavíně vyšel den po výročí tvého narození průvod, který došel až do svobody.

Tvůj Máj vyšel v desítkách vydání, a byl mnohokrát hudebně zpracován, zfilmován, v předmětu češtiny je ti věnována celá jedna hodina, když jsou kantoři osvícení, tak i víc. Jezero hladké v křovích stinných, ten velký rybník založený Karlem IV., nese dnes tvé jméno a na jeho břehu bydlí Čtyřlístek, který přitahuje více návštěvníků, než před léty; i tehdy jich bylo až dost.

Jen v jedné či dvou věcech ses zmýlil, a to, když jsi napsal, že Čechové jsou národ dobrý a neblahý jenž v nouzi lká, že se zde dočká pomoci. Ale nikdo není ve své vlasti prorokem. Pak jsi také napsal: „A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden. - - -" Ujišťuji tě, že nejsi, že žiješ tak, jak málokdo z tvé generace měl štěstí žít. Žiješ v našich srdcích a přestože se tvé narozeniny ztrácejí ve stínu oslav 17. listopadu, neznamená to, že jsi zapomenut a že ses obrátil v pusté nic. Přijmi prosím na důkaz toho dnes mou skromnou kytku k tvým kulatým narozeninám.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-ho ... A65jBrfE8s

Dnes by se Míla Tomášová dožila 100 let.

V naprosté Jednotě
nic není k úžasu.
To, co tu je, bylo zde od Časů.
Nenajdeš novoty,
vše je tak prosté:
Z všech věcí Prázdnoty strom bódhi roste ...


Úryvek z básně Poznání, ze sbírky Průzračný svět, str. 25, Avatar 2000

Před pár dny mě v noci vzbudil pronikavý, nezaměnitelný zvuk. Zvuk lámajícího se a padajícího stromu. Bylo ohromující vnímat, jak to s mým tělem silně rezonovalo, otřáslo, jak se uvnitř něco zachvělo a jakoby se na chvíli zastavil dech... vzpomněla jsem si na báseň Mayi Angelou:

”Když velké stromy padají,
i skály ve veliké dálce se zachvějí,
lvi ve vysoké trávě se přikrčí,
a dokonce i sloni hledají útočiště.
Když velké stromy v lese padají,
i ta nejmenší stvoření náhle ztichnou,
se smysly ochromenými nejhlubším strachem.

Když velké duše umírají,
vzduch kolem nás je náhle řidší a cizí.
Sotva dýcháme.
Na krátkou chvíli naše oči vidí bolestně jasně.
Naše paměť, náhle zostřená,
přemítá o laskavých slovech, která jsme nestihli říct,
o slíbených procházkách, které už nepodnikneme.

Velké duše umírají, a s nimi odcházejí
i ty části našeho života, jichž byly součástí.
Naše duše, které byly vyživovány jejich přítomností,
se teď stahují a ubývají.
Naše mysli, které byly tvořeny
a živeny jejich září, pohasínají.
Nepropadáme ani tak šílenství,
jako nevýslovné hrůze z tmavé, chladné jeskyně,
ve které jsme se náhle ocitli.

Když velké duše umírají,
po čase se znovu rozhostí pokoj.
Pomalu, postupně, svým vlastním tempem,
se prostor znovu naplní jemnou vibrací.
Naše obnovené smysly, které už nikdy nebudou stejné,
k nám tiše promlouvají.
Byli. Oni byli. I my můžeme být.
A můžeme být ještě lepšími.
Díky tomu, že byli.

~ Maya Angelou (When great trees fall)

Překlad do češtiny: Katka Grofová

"Láska je žena a život je muž -
a proto se vyplatí žít s láskou."

~ Vladimír Kafka

"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější. Kromě lásky ovšem."

Seifert

"A viděl jsem řeku,
přes níž každá duše
musí přejít,
aby dosáhla
království nebeského,
a jméno té řeky
bylo Utrpení.

A viděl jsem loď,
která převážela duše
přes řeku,
a jméno té lodi
bylo Láska.“


~ sv. Jan od Kříže

♥

Z FB:

"Tuhle fotku jsem musela udělat .
Ten pohled mne dostal, když zazněla poslední píseň Už z hor, zní zvon .. a lidě odešli, zůstal tiše sedět v katedrale jeden člověk .. rozjímal sám se sebou, možná vzpomínal na Karla .. možná promlouval s Bohem.
Člověk, který republiku proslavil po celém světě a také zůstal fajn chlapem ... Jaromír Jágr"

♥♥♥

"Každý den
kněží podrobně zkoumají Zákon
a ustavičně zpívají
komplikované sútry.
Předtím by se však
měli naučit,
jak číst milostné dopisy
poslané větrem a deštěm,
sněhem a měsícem."

~ Ikkjú

Co kdyby naším náboženstvím jsme si byli navzájem. Kdyby naší duchovní praxí byl náš život. Naší modlitbou naše slova. Co kdyby chrámem byla Země. Kdyby lesy byly naším kostelem. Kdyby Svatou vodou byly řeky, jezera a oceán. Kdyby meditací byly naše vztahy. Kdyby učitelem byl život. Kdyby moudrost spočívala v sebepoznání. Kdyby láska byla středobodem našeho bytí.

~ Ganga White

"Směji se, když vzpomenu na to, jak jsem kdysi hledal ráj jako sféru mimo tento svět zrození. Je to právě ve světě zrození a smrti, kde se tato zázračná pravda vyjeví. Ale není to smích někoho, kdo náhle získá velké bohatství. Není to ani smích toho, kdo zvítězí. Je to spíše smích člověka, který dlouho a bolestivě něco hledá, a pak to jednoho rána nalezne v kapse svého kabátu."

~ Thich Nhat Hanh

Chceš-li změnit svět, miluj muže

Chceš-li změnit svět, miluj muže; skutečně ho miluj.

Vyber si toho, jehož duše jasně volá tvou; který tě vidí; který je dost statečný na to, aby se bál
Přijmi jeho ruku a veď ho jemně za krví svého srdce.

Kde může ucítit tvé teplo a spočinout
a nechat svou tíhu shořet v tvých ohních.
Pohlédni mu do očí, nahlédni hluboko dovnitř a uvidíš, co spícího, bdělého, ostýchavého či čekajícího se tam ukrývá.

Pohlédni mu do očí a uvidíš v nich jeho otce, dědy a všechny ty války a šílenství, které vedly jejich duše v nějaké vzdálené zemi, vzdáleném čase.

Pohlédni, bez souzení, na jejich bolesti, utrpení, muka a vinu.

A nechej to vše odejít.

Vciť se do břemene jeho předků.
A věz, že v tobě hledá bezpečné útočiště
Nechej ho roztát ve svém neochvějném pohledu.

A věz, že nemusíš zrcadlit ten hněv.
Neboť máš dělohu, sladkou hlubokou bránu, která omývá a hojí staré rány.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Seď před ním v plném majestátu svého ženství, v dechu své zranitelnosti.

V hravosti své dětské nevinnosti, v hloubi své smrti.

V něžně zvícím kvetoucím pozvání dovol jeho mužské síle vykročit vpřed směrem k tobě … a společně v tiché vědomosti vplout v lůno Země
A pokud couvne… a on se stáhne… uteče do své jeskyně… Shromáždi kolem sebe své babičky… zachumlej se do jejich mouder.

Naslouchej jejich jemnému šepotání, které zklidní tvé vystrašené dívčí srdce.

A přiměje tě, aby ses ztišila… a trpělivě čekala na jeho návrat.

Seď a zpívej u jeho dveří píseň rozpomínání, že zase znovu, smí být ukonejšen.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Nesnaž se z něj vyloudit malého chlapce.
Pomocí lsti, klamu, svádění a podvodu.
Jen abys jej vlákala… do sítě destrukce.
Kde vládne chaos a nenávist.
Horší než jakákoli válka, kterou vedli jeho bratři
To není ženské, to je pomsta.
Je to jed překroucených principů
Jed zneužívání po celé věky, znásilňování našeho světa.

To ženě nedává sílu, snižuje ji, když mu uřezává koule.
A zabíjí nás to všechny.
A ať už ho jeho matka vedla, nebo to nedokázala.

Nyní mu ukaž pravou matku.
Drž ho, veď ho ve své ušlechtilé spanilosti a své hloubce.
Doutnající v jádru Země.
Netrestej ho za jeho zranění, o kterých se domníváš, že nenaplňují tvé potřeby nebo kritéria.

Plač pro něj sladké řeky.

Krvácej pro jeho návrat domů.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Miluj ho natolik, aby mohl být nahý a volný
Miluj ho natolik, aby tvé tělo a tvou duši otevřel cyklu zrození a smrti.
A děkuj mu za příležitost.
Když spolu tančíte divokými větry a tichými lesy.
Měj odvahu být křehká a nechat ho pít z jemných okvětních lístků své Bytosti.

Dej mu pocítit, že tě může držet, zastávat se tě a chránit tě.
Klesni mu do náruče a důvěřuj, že tě chytí.
I když tě předtím tisíckrát pustili.
Nauč jej, jak se odevzdat, tím, že se odevzdáš sama.
A splyň se sladkou prázdnotou srdce tohoto světa.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Povzbuzuj ho, nasycuj ho, uznávej ho, naslouchej mu, drž ho, léč ho
A na oplátku budeš vyživována, podporována a ochraňována.
Silnými pažemi, jasnými myšlenkami a ostře mířenými šípy.
Neboť když jej necháš, může být vším, o čem sníš.

Chceš-li milovat muže, miluj sebe sama, miluj svého otce.

Miluj svého bratra, svého syna, svého bývalého partnera; miluj muže od prvního chlapce, kterého jsi políbila,
Až po toho posledního, kterého jsi oplakala.
Děkuj za dary; dar všeho, co se ti až po toto setkání podařilo rozplést.

Dar muže, který stojí před tebou teď.

A najdi v něm zárodek všeho, co je nové a zářící.
Semínko, kterému můžete dávat vláhu.
A dát tak spolu vyrůst novému světu.


author: Lauren Wilce
Translation © Petra Pejchalová, 2013