Poradna zdarma

z FB

Někdy se snažím vzpomenout si, jak jsem se cítila, když mi bylo dvacet; ta naivita, nonšalance, idealismus, naděje, ta jednoduchost všeho!

Ne že by život byl snadný, ale v mém nevědomí mi věci připadaly alespoň méně těžkopádné, méně zatěžující, méně tísnivé.

Život mi teď připadá tak jiný, že bojuji s tím, abych se mohla ztotožnit s pocitem ženy, kterou jsem kdysi byla, ale navzdory vzestupům a pádům, bolestem a bolestem srdce ve mně zůstala jedna věc, a tou je přesvědčení, že všechno je možné, když se člověk odhodlá.

Ve svém životě jsem si to mnohokrát dokázala a pokračuji v tom i teď, když spolu mluvíme. Před dvěma lety jsem si předsevzala, že chci v této době udělat něco, co by lidem pomohlo, a varovat je před nebezpečím, kterému budeme čelit, a jsme tady!
V tomto ohledu je to teprve začátek mé cesty, ale vím, že něco měním, ať už je to jakkoli malé.
Věřila jsem, že to dokážu, i když jsem neměla tušení jak. To "jak" se začne projevovat, jakmile se do něčeho pustíte srdcem a myslí.

Nemusíte znát všechny kroky dopředu, stačí vědět, čeho chcete dosáhnout, a pak se zaměřit na jeden krok, který můžete udělat s tím, co máte právě teď. To je klíč k dosažení čehokoli v životě.

První krok, ať už je jakkoli malý, je tím nejdůležitějším, který kdy uděláte.

Jsem si jistá, že nikdo z nás už není tak naivní, důvěřivý a idealistický jako kdysi, a život už není takový jako kdysi, ale tvrdé lekce, které nás potkaly, z nás udělaly moudřejší, silnější a odolnější bytosti, které nám pomohou zvládnout to, co přijde.

Všem vám v tuto chvíli přeji, abyste si navzdory pádům, ošklivým pravdám, ztrátám, bolestem srdce a smutku uchovali víru v sebe sama, že můžete dosáhnout všeho, k čemu se odhodláte.

Velké probuzení je přesně to; miliony, možná nyní dokonce miliardy lidí, kteří nastavili své srdce a mysl k tomu, aby proměnili sebe i svět v něco lepšího.

Vím, že to zvládneme, a vůbec nepochybuji o tom, že to dokážeme. ❤️❤️❤️

(Laura)

"Jednou jsem se zeptala jedné starší ženy, jaké to je být starý a vědět, že většinu života už má za sebou.
Řekla mi, že byla celý život stejně stará. Řekla, že hlas v její hlavě nikdy nezestárnul. Byla to pořád ta samá holka. Dcera své matky. Vždycky přemýšlela, kdy vyroste a stane se dospělou a posléze starou ženou. Řekla mi, že viděla, jak její tělo stárne a její schopnosti klesají, ale člověk, bytost, která je v ní, se nikdy neunaví. Nikdy skutečně nezestárla. Nikdy se nezměnila...
Pamatujte, že náš duch je věčný. Naše duše je věčná. Takže až příště potkáte staršího člověka, podívejte se na něj a pamatujte si, že je stále dítětem, stejně jako vy jste stále dítětem, a děti vždy potřebují lásku, pozornost a respekt."

Jane Austen

Dcera: To je blbost!!!!, to prosím nedělej, to asi psal nějaký chlap
Já: Že jo, tam mělo být každý den
Dcera: šmajlíky opice, co oči si zakrývá, neeeeee :-)

Přišel jsi nahý.
Odejdeš nahý.
Přišel jsi slabý.
Vyjdeš z toho slabý.
Přišel jsi bez peněz a věcí.
Odejdeš bez peněz a věcí.
Vaše první jídlo? Někdo tě nakrmil.
Tvoje poslední jídlo? Někdo tě nakrmí.
Tvoje první koupel? Někdo tě umyl.
Tvoje poslední koupel? Někdo tě umyje.
Takový je život.
Tak proč tolik nenávisti, tolik sobectví, tolik závisti, tolik zášti a špatných energií.
Všichni půjdeme s prázdnýma rukama, všechno hmotné vlastnictví, který jsme si vydřeli a nashromáždili, všechno tu necháme.
Jediné, co vás bude provázet, co jste zde skutečně získali, je LÁSKA, kterou jste sdíleli, SOUCIT, který jste projevili, POKORA, vaše VDĚČNOST, vaše POMOC, vaše LASKAVOST.
To je odkaz, který zde zanecháte, který budou všichni ostatní následovat.
Na této Zemi máme velmi krátký čas,
neplýtvejte ho zbytečností a frustrací.
Žij teď a tady.
To je cesta našich předků.
To je způsob všech živých bytostí...

PŘÍBĚH ZÁSTĚRY:

Myslím, že moc dětí neví, co je to zástěra.
Hlavním účelem babiččiny zástěry byla ochrana oblečení, protože jich měla jen pár. Také proto, že se zástěry prály snadněji než oblečení a zástěry potřebovaly méně materiálu.

Ale kromě toho posloužila jako ochrana rukou při vytahování horkých pánví z trouby.
Skvělý na sušení dětských slziček a často se používal na čištění špinavých uší.

Zástěra sloužila k nošení vajec i kuřat a kačenek.

Když přijeli návštěvníci, tyto zástěry byly perfektní úkryty pro plaché děti.
A když byla zima, babička si kolem sebe omotala zástěru.

Tyto velké staré zástěry utřely mnoho zpocených čela, při vaření a pečení se ohýbaly nad horkou troub V kuchyňské zástěře se nesly piliny a dřevěné čepele.
Ze zahrádky vezli všechny druhy zeleniny. Taky hrášek loupaný.

Na podzim byla použita zástěra na sbírání jablek, která spadla ze stromů.
Když dorazil nečekaný návštěvník, bylo úžasné, kolik nábytku se tato zástěra oprášila během několika sekund.

Když byla večeře, babička vyšla na verandu, mávala zástěrou a muži věděli, že je čas vrátit se z pole na večeři.

Trvá dlouho vymyslet něco, co nahradí tu "staromódní zástěru", která posloužila tolika účelům.

Babička dávala na parapet své horké upečené koláče, aby vychladly. Její vnučky daly svoje na parapet, aby rozmrzly. Pravděpodobně by se teď zbláznili, kdyby zjistili, kolik bakterií bylo na té zástěře.
Myslím, že jsem ze zástěry nikdy nechytil nic jiného než lásku....

Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí Vloni mi bylo 60 let.... a dnes jsem se potkala venku na chodníku před Tescem s učitelkou ze základní školy, která byla přísná, ale naučila. Jedna z těch, které si zapamatujete a s odstupem času jste vděčni, že vás potkala. Měla nároky, ale zase v rámci rozeznávajíc mezí tím, co a po kom vyžadovat. Určitě ne postrach. Připravovala mě na základce i na recitační soutěže, které v tom čase byly v kurzu a vždy s citlivostí jak vůči textu, tak přednášejícímu. Zlatá paní učitelky češtiny.

Dnes má paní učitelka určitě kolem osmdesátky, možná i více, šla z Tesca s manželem, těžce fyzicky postiženým, bohužel i psychicky. Na dálku jsme se poznaly a usmály. Uf. Následoval proud hlavně z její strany otázek o dětech, rodině, vnoučátek, práci, atd. Bylo to tak svěží a přímé, opravdové, kdy i sama se podělila o své osobní soukromí, zdraví manžela, dětí.... a to vše završily slzy v jejích očích, jak je moc šťastná za setkání....
Uf. Mezi tím vším a že to trvalo nějakou tu chvílí, manžel netrpělivě přešlapoval v Tescu a nevěděl, kde jsem a co vlastně....

To jsou ta Setkání.... ♥

z FB od Karla P.

Miluji jeho podobná zamyšlení, statusy ♥

Moje máma dokázala i několik hodin dělat něco v kuchyni. Když jsem se jí zeptal co tam pořád dělá odpověděla: „No co myslíš, co asi dělám?“
A dala si ruce v bok.
„No to nevim.“
„Protože vás to nezajímá. Jsem váš otrok.“ Otočila se a šla vypnout papiňák.

Já vim. Moje máma přišla do kuchyně, uvařila polívku, králíka s bramborem, otevřela švestkovej kompot, dala péct bábovku, přitom umyla okna, podlahu, celou kuchyňskou linku, pokecala se sousedkou z okna, přečetla si Vlastu a když to měla všechno hotový, otevřela dveře a řekla: „Pojďte se najíst.“

Mámu už nemám ale mám You Tube. Tam vaří Těhotnej kuchař. Je to jednoduchý, pustíš si video a jedeš. Dnes jsem se pustil do královské disciplíny: bramborák. Těhotnej kuchař je borec. Bramboráky tě v rychlo videu naučí za minutu. Teda nenaučí, ale ukáže, jak to dělá. Je takový striptýz o bramboráku. Nic neopakuje, jede to jak válka. Jdu na to. Ohřát mlíko? Aha. Zkrátím to. Dle videa mám za dvě hodiny plný dřez špinavého nádobí, rozhamtanou mouku po zemi, zapatlaný okna, nezved jsme dva telefony, zhnusený sporák, smradu jak v hradu ale mám pět bramboráků. Nepřečetl jsem si nic. Nesnášim Těhotnýho kuchaře.

Nejlepčí otroci jsou mámy. Bohužel nevydržej. Nic není věčný, jenom ty pitomý recepty ano.

„Babičko, jak zvládáš bolest? ”
„Rukama, zlato.
Pokud to děláte myslí místo toho, abyste ulevili od bolesti, ještě silněji se to ztvrdí. ”
„Rukama babi? ”
„Ano, naše ruce jsou anténou naší duše.
Pokud s nimi hýbete; pletetete, vaříte, malujete, hrajete si nebo potápíte do země, posíláte znamení péče do nejhlubší části sebe a vaše duše se rozzáří, protože jí věnujete pozornost
Potom už nebudou známky bolesti nutné. ”
„Ruce jsou opravdu tak důležité? ”
„Ano, má dcera. Myslete na děti: začnou poznávat svět dotykem svých rukou.
Když se podíváte na ruce starých lidí, řeknou vám více o svém životě než o jakékoli části těla. Vše, co se dělá ručně, se prý dělá srdcem.
Protože je to opravdu takhle: ruce a srdce jsou propojeny.
Maséři dobře vědí: když se někoho dotknou rukama, vytvoří hluboké spojení.
Právě z tohoto spojení vychází léčení.
Myslete na milence: když se dotknou rukou, milují se vznešenějším způsobem. ”
„Moje ruce babi.... jak dlouho jsem je takhle nepoužívala! ”
„Pohni s nimi, má lásko.
Začněte s nimi tvořit a všechno uvnitř vás se začne hýbat.
Bolest nepřejde.
A místo toho, co s nimi uděláte, se stane nejkrásnější mistrovské dílo a už to nebude bolet.
Protože jste byli schopni přeměnit jeho podstatu..

Elena Bernabeová

Vyhoření

Jak já to vnímám, potřebuješ se zastavit. Nic neplánovat, nic nikam nesměřovat, to můžeš učinit, až si srovnáš myšlenky, ale nejprve bude nutné všechno chtění, veškeré usilování prostě vypnout a hodit na svět veliký bobek. Ať se třeba rozsype v základech, není Tvou povinností ho donekonečna řešit. Svět si dál pojede ve svých kolejích, ale Ty nejsi jeho strojvůdce. A pokud si až doteď byla, dáváš výpověď. Ať se s tím ostatní smíří anebo ať se třeba postaví na hlavu, je to jejich věc, jak oni to pojmou, ale Ty si prostě odkráčej někam, kde Ti bude příjemně a nikdo Tě nebude rušit svým chtěním. Nenech se přitom od nikoho limitovat časem. Potřebuješ si srovnat myšlenky. Rozpomenout se na vývojovou linii, kudy jsi prošla, proč se tak dělo, co Tě k tomu motivovalo. Na hezké prožitky, jež jsi měla, kdy jsi cítila, že žiješ, a jen tak to nechat plynout kolem sebe. Utišit se a hlavně se nezačít znovu programovat. Představ si, že jsi právě zemřela a už nemůžeš zasahovat do dění tady. Ostatní se s tím musí nějak popasovat, každý po svém, přičemž Tebe už se to netýká. Zezačátku se budeš možná cítit divně, bude Tě to strhávat k nějakému jednání, ale vžij se do toho, že jsi duch a nemůžeš působit na věci hmotného světa. To napětí se může zkraje stupňovat, avšak dříve nebo později přijde pocit veliké úlevy. Svět poběží dál, i když už do něj nebudeš moci zasáhnout, neleží na Tobě žádné břímě, abys ho musela roztáčet, každé ráno uvádět do chodu a potom hlídat, jestli se někde nezadrhne. Tak pozvolna zjistíš, že jsi volná. Přijde veliké osvobození a k tomu zjištění, že vlastně ještě žiješ, což Tě naplní obrovskými možnostmi, co všechno bys chtěla dělat, prožít a radovat se z toho. A to je to, co hledáš.

Za poslední měsíce, roky jsem hodně unavená. Souvisí to i s věkem, ale hlavně s tím, co se za nejméně dva roky covidí děje a přiznám se, ještě bude dít. A jsem i dost překvapena, slabé slovo, kolik lidí téhle celosvětové mašinérii podlehlo navzdory svému vzdělání, inteligenci, včetně mých nejbližších.

Více už pracuji z domu, takže je to takové pohodlnější, volnější a klidnější, svou práci si musím odvést a jednou, dvakrát týdně jsem na firmě.
(Mimochodem, v době totality jsem při třech dětech už byla 5 let na zaslouženém starobním důchodě, nyní mě čekají ještě dva roky, ale vždy je ve hře důchod předčasný....).

Dnes jsem byla v práci. Dřívější vstávání. Firemní dril.
Odpoledne přes obchod, nákup, domů.

Doma v 16 hodin jak na koni.

Říkám muži: "To by chtělo tak si pustit nějaký pěkný, lehký film, romantický, úsměvný..."

A on: " Pusť si https://www.csfd.cz/film/263993-jist-me ... t/prehled/".....

Já: " To jako že je lehký, romantický film? "

On: " No jistě, vždy si u něho pěkně odpočinu, prospím...."

No comment.....


A i to je ten velký rozdíl mezi muži a ženami...., ženy u takového příběhu pláčou, soucítí, chlapi si odpočinou, chrápou....

"Jak jste našla sílu jít dál?" zeptal jsem se.
Vykrojila ten svůj andělský úsměv a řekla: "Vždy mě zajímalo, co se stane, když se ještě nevzdám."

Když Vám lidé dají dost důvodů se nemít rád, pořád zůstává alespoň jeden důvod a jeden člověk, pro nějž stojí za to mít se rád. I kdybychom tou osobou měli být my sami. Nepřichází-li láska zvenčí, je čas na lásku zevnitř. A na tu pak už nikdy nezapomínat. Protože láska zvenčí může zničehonic přestat proudit. Druhé lidi neovlivníme nikdy tolik, jak můžeme ovlivnit sami sebe.

K. Fialová

Z FB:


Takže, moje milá, až zestárneš....
Nikdy se nesnaž kohokoliv poučovat.
I když s jistotou víš, že máš pravdu.
Vzpomeň si, jak ti to nebylo milé a jak jsi sama nechtěla poslouchat žádné rady.
Nesnaž se pomáhat, dokud tě o pomoc sami nepožádají.
Nepokoušej se chránit své blízké před všemi nástrahami světa, jenom je miluj.
Nestěžuj si!
Na svoje zdraví, na své sousedy, vládu, svůj důchod, nehádej se s ženami na lavičce před domem.
Nečekej vděčnost od dětí.
Pamatuj si, neexistují žádné nevděčné děti, jsou jen hloupí rodiče, kteří očekávají vděk od svých dětí.
„Dala jsem ti nejlepší roky.“
„Jsem starší, takže to vím líp."
Tohle jim neříkej.
Jestli máš vnoučata, nech je, ať ti říkají "babičko."
Neutrácej peníze za prostředky proti stárnutí, raději je utrať za výlety.
Neprohlížej se co chvíli v zrcadle a nenos makeup v tmavé místnosti.
Snaž se vypadat co nejelegantněji,
ne přehnaně mladě.
Věř mi, je to tak lepší.
Postarej se o svého muže, i když bude vrásčitým, bezmocným a nevrlým starcem.
Nezapomínej, že kdysi byl mladý, silný a veselý.
Vzpomeň si, jaký byl štíhlý a pěkný.
A možná je jediný, kdo tě teď skutečně potřebuje.
Nesnaž se za každou cenu držet krok s časem: porozumět novým technologiím, nesnaž se sledovat novinky, neustále studovat něco nového jen proto, abys udržela krok s dobou.
Život má být zábavný.
Dělej si co chceš.
Nic si nevyčítej.
Cokoliv se ve tvém životě nebo v životě tvých dětí stalo, udělala jsi vždy to, co bylo možné.
Chráníš je v každé situaci, až do konce.
Děláš maximum, moje milá, to je velmi důležité vědět.
A pamatuj, že jestli žiješ, někdo tě potřebuje.

Z FB:

Když umíral můj táta, Covid ještě nebyl. Týdny před smrtí jsem upínala své myšlenky k tomu, aby se už pustil svého prostého skomírajícího těla a odešel. Přenesla jsem se přes pocit, že tady tátu potřebuji a přijala, že mi už dal, co mohl. Nastal čas opustit tělo, ve kterém byl uvězněný. Moje smíření mi přineslo radost. Já vím, zní to divně, a blbě se to popisuje, protože já plakala a před očima jsem měla různé situace, které jsem s ním prožila, ale přitom jsem měla radost, že je tady a teď ve všem se mnou, i když už tady není. Tato zkušenost mi později pomohla v přijetí toho, že možná umře po nehodě i můj muž. A vlastně jednou i já a moje děti a jejich děti. Tátův pohřeb byl osobní, bez řečníka, protože já napsala řeč a rozloučila se s ním v obřadní síni za nás všechny. Od té doby cítím obrovskou zodpovědnost za to, co tady na té naší krásné zemi prožívám a šířím.
A jak to tak pozoruji, vidím, jak moc se upínáme k životu, kterého si ale vlastně nevážíme a je pro nás samoZřejmý. Den co den žijeme bez radosti, ve strachu a přitom každý den nám nabízí smíření a možnost prožít jej jako by byl náš poslední. Nic víc ani méně.
Kéž bychom se dokázali zasmát svým chybám, mávnout rukou nad nezdarem, neplýtvat svou energií na něco, co nám ji pořád bere. A tím nemyslím odejít z práce, která nás nebaví, ale přistoupit k ní jinak nebo se od ní odrazit k práci jiné. Nemyslím tím spálit mosty, ale vztahy vyčistit. Kéž bychom nebrali lidi s jiným názorem jako nepřátelé a nepotřebovali se honit za prvenstvím a samolibostí. Kéž bychom se vlastně nikam nehonili, ale jen žili, milovali se a sklízeli plody naší lásky, prožívali při porodech blízký vztah smrti a zrození, kojili své děti, protože je to přirozené, pečovali o ně i o sebe, hodně se smáli a starali se o to, abychom tvořili silné okamžiky, které se nám jednou budou promítat před očima jako film.
Kéž bychom měli od rána mrazení z toho, jak krásné je nadechnout se a projít se bosýma nohama v trávě nebo ve sněhu. Cítit teplo a chlad, vůně a chutě, obejmout děti a vědomě se bavit se všemi tak, že cokoliv si ještě někdy řekneme, bude bonusem.
Kéž bychom se mohli dotýkat beze strachu, že nám předá ten druhý vir nebo bakterie, které nás zabijí. My lidi totiž potřebujeme cítit blízkost, jinak chladneme. A s chladem roste strach a rezignace. Potřebujeme ujištění, že tady pro sebe jsme, potřebujeme dotyk a teplo, které nás nenechá citově strádat jako obrazovka počítače a sebelepší telefon. Nenavádím vás k objímání souseda, aby mi zas někdo nevyčinil. Věřím, že každý můžeme stokrát obejmout své nejbližší, se kterými žijeme a pořád to nebude dost.
Cítím, že nyní nezvládáme obyčejnosti života, které nás obklopují. Nemáme vyřešenou naši nekonečnost. Smrt je tabu, tajíme ji před dětmi, těžce nemocnými i starými. Za každou cenu zachraňujeme ty, kteří už o to možná nestojí. Možná, protože se jich nikdo neptá, protože mluvit s někým, kdo má nakročeno k umírání, je společensky nevhodné. Chceš tady ještě být? Zapomínáme se ptát...
Nevědomý vztah ke smrti je výzvou pro naši společnost a cestou k posunutí morálky. Naše společnost s ní nemá navázaný vztah a denně popírá konec své existence, to je největší problém celého Covidu. Epidemie nám kromě nemocných a umírání přinesla ještě hmatatelnější obavu ze smrti, protože coronavirus s sebou nemilosrdně bere i ty, kteří by ještě nějaký čas žili, jenže ani to s jistotou nikdo neví, a tak si pěstujeme ten pocit nespravedlivé smrti, protože se nedokážeme smířit s tím, že to nemáme absolutně pod kontrolou. Možná je načase to začít řešit a připustit si, že každý tady máme vyměřený nějaký čas a začít se zabývat kvalitou smrti a díky tomu vědomě naplňovat život.
Přeji si dobrou smrt. Krásnou, bezbolestnou, smířenou a důstojnou. Takovou, jaká se mi jednou v noci zjevila a já se pozorovala, jak v budoucnosti umírám. Ale možná, že umřu zítra, to nikdo neví.
Nastavila jsem tvář druhému konci života, který se blíží od chvíle, co mě máma porodila. Přeju si, abychom všichni žili v takové kvalitě života, aby nás smrt neděsila a přestala překvapovat.
Přeju nám všem krásný den a dobrou smrt.

(Obrázek kreslila naše dcera Evelínka)

Jak to cítím.

Přirovnala bych současné dění k porodním bolestem. Čas, délka porodu je vzhledem k "neexistenci" času relativní. Nový zrod, dítě se tlačí porodními cestami a je to jak pro něj, tak i pro matku bolestivé. Řekněme nekonfortní. Když jsem rodila naše třetí dítě, věděla jsem již, do čeho jdu a neměla jsem vůbec strach. Porod probíhal tak, že jsem byla umístěna na předporodní pokoj, kde jsem přečkávala první dobu porodní. Byla jsem tu sama, plně naladěna na to, co probíhá, ve vnitřní jistotě, že vše je v pořádku a tak, jak má být. Zabydlela jsem se, ve smyslu, uložila si věci, převlékla se a vzala jsem do rukou knížku, kterou jsem měla náhodně v tašce. Lehla si, vzala si knížku (vůbec nevím proč, ale byly to kriminální povídky) a začala číst. Najednou se u nás objevil doktor, přišel zkontrolovat rodičku a hooodně se podivil: "To vidím poprvé, že si žena při porodu čte." Mě tou větou překvapil, protože jsem nechápala, proč bych si neměla číst, co jiného bych měla jako dělat. Po určité době se porod rozjel a ve vedlejší místnosti jsem zanedlouho přivedla na svět dceru. Na bolest si vůbec nevzpomínám, pro mne to nebyla bolest, bylo to něco, co ke vzniku nového človíčka (světa) patří. A ta velká úleva a vděčnost potom! Ošetřenou, zabalenou dceru mi sestřičky položily na prsa a odešly... a já ji nahlas přivítala na světě se slovy jakéhosi skoro až závazku. Závazku..., nikdy se není třeba bát, vždy bude o tebe co nejlépe postaráno....

Týká se nejen covidu.

Je to těžké v dnešní době, ale už i Ježíš říkal, po ovoci poznáte je.
Ale jak ho poznat.
Na to asi není jednoduchá rada ani recept. Napíšu, jak to mám já.
Od samého počátku tu situaci nějak vnímám. Nějak vyhodnocuji informace, kterým jsem všichni vystaveni. A není jich málo! A každou nějak vyhodnotím. Buď se mnou souzní, s mým vnitřním hlasem, nastavením, nebo nesouzní, nebo dokonce jsem s ní v odporu a to těžkém. Tím chci říct, že náš postoj záleží na našem osobním posouzení a naopak, co je (může být) pravda, a co není (nemůže být pravda). U mě se to alegoricky, ty reakce, projevují tak, jako např. u kočky. Když souzním a ano, od samého začátku souzním se slovy, osobností např. S. Pekové, pak je to, jako by kočku hladil po směru srsti. Souhlasí, přede. Naopak např. takové názory jako názory p. Kubka, šéfa lékařské komory, Babiše, Blatného, Hamáčka jsou názory, které se mnou jsou v odporu, je to, jako by kočku hladil proti směru srsti, néééé.
Nic není špatně. Tím vším se vyvíjíme, zrajeme. A tím i společnost. Když ale nevíme, je to ryba ani rak, je to jako by žábu vařili na malém plameni, nedokážeme se přiklonit ani k jednomu názoru, pak to není dobře. Pak se to chová jako nudle v bandě, v bandasce.
Příklon k jedné straně přinese jednomu velký pocit svobody..., ale i zodpovědnosti. A o to jde.

z FB

Ester Davidová
11.11.2020


Že prý si zbytečně ubližuji, když dávám na svůj profil 'cokoliv' ohledně současné situace!
Lidé chtějí jít v dnešní těžké době za světlem. Ne za názory druhých.
Chtějí vedení, světlonoše, který je povede.
Člověk jako já, by měl jít příkladem. Vždyť jsem terapeut, přeci!
A chtějí prý příklad někoho, kdo nebude dění věnovat pozornost, problém nebude živit a on se uvolní. Přestane existovat
Tak jsem stáhla před pár týdny ocas a byla poslušná. Respektive, přestala jsem dění kolem sebe živit.
Záchvěvy tam byly, co si budeme povídat (lhát).
Ruka mi cukala. Nejednou!
Áále...
A zle vám mi začalo být.
Úzkosti a paniky se o mně po mnoha letech pokoušely.
Nechuť k životu a úmorné bolesti zad jsem začala mít.
Jak v tlakáči jsem si připadala, tězkou dekou přikrytá.
Včera ráno jsem se splínem vstanula a povídám sama sobě; hele holka, to nejsi ty, já tě nepoznávám. Jsi strachy připrděná, zastrašenou masou a šašky nahoře ovládána!
Proč? Proč ses tak lehce dala?
A jak už to tak bývá, spása si cestu ke mně, na mou žádost, našla...
Ráno jsem si z hedvábného balíčku, kartu 'Potlačuji emoce', vytáhla a o pár hodin později, když jsem se zaposlouchala do přednášky Vendy Kociánové (zveřejnila jsem včera), mi to celé docvaklo!
Emoce a moje uťápnuté já, chtěly ven.
Toužily a volaly po osvobození...
A se slovy Vendy jsem si uvědomila, že mi celá ta 'současná situace' evokuje dětství. Většiny z nás.
Dětství, ve kterém jsme byli pod tlakem 'musů' našich rodičů, kteří to s námi vlastně mysleli dobře.
Vždyť oni to dělali pro naše dobro! Pro naše zdraví.
A že toho pro nás tolik udělali! A my nevděčníci jsme jim málo vděční byli!
Oni nás přeci chránit před nemocemi a zlým světem venku chtěli.
A my se tiše podvolovali a podvolovali, protože ty tlaky byly tak silné, až jsme to vlastně vzdali.
A štafetu strachu a duševního mrzáctví jsme od nich převzali.
A byť si řada z nás myslí, že jsme si ta svá traumátka z dětství pořešili, stejně teď stojíme v setsakramentsky velké a těžké zkoušce.
Plaveme v tom všichni. Ať chceme nebo ne.
A my hypersenzouši, i přesto, že pozornost 'situaci' věnujeme minimální, stejně nás to - natlakované, ustrašené kolektivní vědomí, dohání.
No a tak jsem včera po Vendulčiných slovech slavnostně povstala a hodinu v kuse s vervou bubnovala na šamanský buben.
Křičela, řvala, fakovala, klela jako zedník, nadávala na celý tenhle zatracený svět a vybrečela tuny slz.
D.O.V.O.L.I.L.A. J.S.E.M. S.I. T.O.
Dovolila jsem si připomenout, že jediná cesta jak z toho ven a jak se z toho ... nezbláznit je BÝT SÁM SEBOU.

Zajímavé je, že tato slova napsal muž:



Nejsi z toho už unavená? Ležet vedle někoho, kdo tě měl milovat, ale místo lásky cítit osamělost a tajně stále doufat ve změnu, která nepřichází.

Není snadné přiznat si pravdu. Totiž, že změna nepřijde, že to takhle bude dál a dál, dokud ti nedojde, že už jsi měla dávno pokračovat jinam.

Snadněji se to řekne, než udělá. Je to mnohdy až příliš velká část života, kterou bys za sebou nechala. A čím déle čekáš, tím víc se to zdá nemožné, tím víc jako bys byla uvězněná v svém vězení.

Možná už jsi to vzdala. Možná už ti dochází naděje v šťastnější zítřek a síla cokoli změnit. Možná už ses s tím smířila natolik, že to ani nevnímáš, že už své malé a ukrývané neštěstí a smutek ani sama nevidíš.

Možná je na čase se probudit. Opět zažehnout jiskru, která byla udusána. Třeba už ani nevěříš, že je to možné. Ale ještě není konec hry. Nedošla jsi přeci tak daleko jen proto, abys skončila s něčím, co tě nedělá šťastnou.

Nikdy není pozdě. Můžeš mít strach. Může tě to děsit. Třeba nevíš, kudy se vydat, kudy vede cesta. Třeba se teď všechno zdá nejisté a zahalené. Ale to nevadí. Stačí udělat jen jeden krok.

Stejně už sama víš, co bys skutečně chtěla udělat. Tak už nečekej. Vykroč ze svého stínu, ač to může být bolestivé. Možná náhle uvidíš, jak moc tě to probudí k životu, jak tě to opět zažehne, jak ožiješ a rozkveteš a nebudeš chápat, proč jsi tak dlouho otálela.

Když to miluješ, tak to dělej


Nechci mluvit za ostatní, ale někdy to má někdo a řekla bych, že takových je více než méně, tak, že nemají (podle nich) co milovat, neví co by milovali, zvlášť ženy.
Muži si vždycky nějakou činnost udělají, kterou milují, ať už je to zvedání půllitrů nebo jízda na kole nebo kolem baráku, ale žena? Které vyrostou děti, odejdou z baráku a nedej bože, když zůstane sama, pro péči o rodinu, děti, domácnost se jaxi už dávno časem vytratily kamarádky, přátelství, aktivity a co teď. To je realita mnoha žen....
Tady místo to "miluji" bych dala "raduj se" z obyčejných "věcí", třeba úžasné je každé nové ráno, byť to zní až pateticky. Každé nové ranní nadechnutí, zhluboka s mírným záklonem hlavy tam vzhůru je nádhera.... v něm je i vděčnost.... za nic, právě že vlastně za nic konkrétního, jen že tu jsme, je tu nový den, nebe nad náma a zem pod náma....., a pak, časem si najednou uvědomíme, že takových děkovných nadechnutí a poděkování je víc, nejen ráno.... i přes den, kdy se zastavíme, na chvilinku, v denním kolotoči činností... uf, a to je to miluji....

A tak si říkám, při poslechu této skladby, že to za to stálo ♥

Potřebuji se z něčeho vypsat.
Je to o smrti.

Poslední týden v Ní žiji, spíše s Ní...

Má to určitě co do činění se smrtí K. Gotta, blíží se dušičky, nastal podzim (období, kdy jsem vždy tvrdila, že chci umřít)...

V noci, kdy zemřel K. Gott, jsem měla těžkou noc. Nejen že jsem se budila bolestí (na to už jsem si zvykla), ale kolem půlnoci jsem se vzbudila s velkou zimnicí. Byla mi šílená zima, až tak, že jsem si přes pyžamo musela oblíknou svetr a ještě jedny kalhoty. Myslela jsem, že na mě leze nějaká chřipka, ale ráno už jsem byla jakž takž v pořádku a šla do práce.
Až během dopoledne jsem se dočetla, že v noci zemřel velký člověk...

Za den, dva jsem si s údivem vzpomněla, že v noci, kdy zemřela moje máma, jsem měla stejnou zimnici. O úmrtí mi volali až ráno...

Má někdo podobnou zkušenost s tím, že při odchodu blízkého člověka zažívá zimnici? A proč zrovna zimnici... ono se říká, jako by na tebe, nebo mne šáhla smrt...

Když umíral můj otec, bylo to odpoledne, kdy jsme byli s manželem a dcerou na "jeho" zahradě, která byla celý jeho život. Když vážně onemocněl, převzali jsme zahradu do vlastní péče :-) a v ten den, kdy umíral, jsme na něj na jeho zahradě vzpomínali, na otce, jak zde byl šťastný, vzpomínali jsme na něj s radostí, s úsměvem jsme dceři povídali příhody, jak jsme na zahrádce s manželem coby svobodní randili, jak na to otec přišel a bylo zle, bylo to takové celé radostné :-) a až po pár hodinách jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu, kdy jsme na něj vzpomínali, odešel...

Je to zajímavé, že u každého odchodu je to jinak...

A ještě z něčeho se chci vypsat.... moje povaha je spíše takové, že "nechci vstoupit", nebo jak to říct ... do projevu, aby se nenarušilo to posvátné....

Poprvé jsem si toho u sebe všimla, když jsme byli v Chorvatsku na dovolené a šli na procházku. Byl krásný podvečer a kousek od pláže byl takový malý svatostánek, zděný, malý kostelíček, uvnitř s oltářem, květinami, dveře byly otevřené..., manžel i dcera bez rozmýšlení šli dovnitř se podívat.... a já "nemohla", prostě nemohla, protože jsem cítila, že bych něco narušila? Hm, to asi ne, možná je více pravdivější, že nejsem hodna..., v tomto případě...

A tak podobně to bylo např. na FB, kdy jsem sledovala, sleduji profil Karla Gotta. On na něm vždy psal sám za sebe. Naposledy asi před 14 dny, kdy zveřejnil o svou fotku, sedíc u PC a pročítá komentáře fanoušků. Psal, že mu tyto komentáře hodně pomáhají a je za ně vděčný.... i když ho velmi obdivuji jako člověka, nejen zpěváka, ale především jako člověka, za jeho lidskost, laskavost, otevřené srdce.... nemohla jsem (opět) mu nic napsat, protože tím vstoupením do projevu bych narušila to Spojení, to posvátné.... tak to cítím... i když psal, že mu komentáře dělají radost, je to zvláštní...

Po jeho smrti se spousta lidí na jeho odchodu přiživila a přiživuje, jsou takoví a jedna kamarádka to popsala podobně jako já, že pro ni je "více" být zticha, účastna ale zticha, než psát o tom, jak je jí to líto a jak lituje manželku a dcery a bla bla bla...., že vůbec Být Tich je nejvíce....

A jeden kamarád jí na to napsal, představ si, kdyby si toto řekl i Karel Gott a BYL TICH...., to by byla přece věčná škoda....

:-)

Dnes se mi zdálo, že jsem byla ve snu se svým otcem, kterého jsem doprovázela na cestě, ležel, už nemocný a když jsem se k němu sklonila, řekl potichu, že už si pro něj přišli...., že odchází...., zdálo se mi i o tchýni i o mamce, které tu už nejsou delší dobu, ale to nevím, o čem bylo... možná opravdu nyní nastává období, kdy se brány nebes otevírají a blízcí nás přicházejí navštěvovat...

Tož tak, vypsala jsem se a jdu pracovat...