od Návštěvník » sob 23. lis 2024 8:22:06
Jiří Weigl: Česká politika začíná mít znovu problém
Václav Klaus ve svém obsáhlém projevu na pražské Vysoké škole ekonomické, v němž se zamýšlel nad letošním 35. výročím Listopadu 1989 a jeho širšími souvislostmi, mimo jiné konstatoval, že máme dnes blíže k padesátým letům než k roku 1989. Myslel tím, že k překonání dnešního moderního zeleného socialismu, který současný Západ promořil, zbývá ještě velmi dlouhá cesta.
Za tento výrok si vysloužil nevrlé odmítnutí hlasy z provládního tábora, neboť padesátá léta jsou u nás synonymem běsnění vražedné totality, a proto se Klausovi kritici snaží vytvořit falešný dojem, že bývalý prezident nemístně přehání. Nemylme se však, nepěkných paralel mezi dneškem a zmíněným neblahým obdobím existuje dost.
V padesátých letech tragicky vyvrcholil dlouhodobý defekt české politiky – nesamozřejmý přístup k naší státní suverenitě a neustálá snaha hledat ochranu odevzdáním se do rukou mocným spojencům. Jako bychom si svoji státnost bez servilního vazalství vůči někomu mocnému nebyli vůbec schopni představit. Tento sklon můžeme sledovat od samotného vzniku našeho státu až do dnešních dnů.
První republika vznikla jako nástroj francouzské politiky ve střední Evropě, plně na Francii spoléhala a měla pocit, že jí spojenectví s tehdejší vojensky nejsilnější velmocí dává nějaká privilegia. Pasovali jsme se na válečné vítěze, se sousedy neudržovali dobré vztahy a při budování státu se příliš neohlíželi ani na názory a pocity jeho německých obyvatel. Hitler nám v Mnichově ukázal, jak vypadá velmocenská politika a Francie a Velká Británie předvedly, že vždy vítězí zájmy a nikoliv loajalita k věrnému spojenci. Nikdy jsme se z toho nepoučili.
Poválečný pád do rukou Stalinova Sovětského svazu nebyl výsledkem nějakých velkých spiknutí a pučů. Většinu národa i jeho elit ovládlo přesvědčení, že bez ochrany mocného SSSR nemůžeme vedle Německa existovat. Celý další tragický vývoj byl jenom pokračováním a rozvíjením této základní politické obsese. A právě padesátá léta byla obdobím, kdy se zhoubnost této politiky naplno projevila. Slouhovská snaha zalíbit se tyranovi se nezastavila ani před iniciativním přebíráním vražedných metod stalinských perzekucí a justičních zločinů. Tak se stalo, že v naší vysoce kulturní zemi, z celého sovětského bloku jediné s demokratickou tradicí, byla perzekuce občanů nejsilnější, počet poprav nejvyšší, rozsah znárodnění největší.
Změna zhoubné politiky však nepřišla zevnitř. Přišel rok 1956, XX. sjezd KSSS a odsouzení kultu osobnosti. Československý komunistický režim začal mít problém, jak se v tomto novém světle postavit ke svým vlastním zločinům. Na jedné straně zde byl imperativ absolutní poslušnosti vůči hegemonovi, který vylučoval nějakou autonomní pozici, na druhé straně vědomí viny a strach z následků za spáchané zločiny. Režim nebyl toto dilema schopen vyřešit a až do roku 1968 se zmítal v politických problémech a křečích.
Sovětská invaze a následná tzv. normalizace vrátily vývoj do starých kolejí, jež nejlépe vystihuje heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Československý komunistický režim byl až do svého konce nejrigidnější, nejservilnější a nejposlušnější z celého tehdejšího sovětského bloku. Od svých občanů se dočkal opovržení a odmítnutí, které se naplno projevilo v listopadu 1989. Ale jako jeho předchůdce v 50. letech, i normalizátory čekalo kyselé jablko v podobě Gorbačovovy perestrojky, která fakticky znamenala odmítnutí normalizační politiky, na níž byla založena legitimita Husákova režimu. A stejně jako jejich předchůdci nebyli schopni žádné akce a jenom pasivně a poslušně čekali na konec, který s rozkladem komunismu neodvolatelně přicházel. Ale přicházel zvnějšku. Sametová revoluce proběhla až v době, kdy už kolem nás byl komunismus všude dávno v troskách stejně jako Berlínská zeď. Už bylo dobojováno.
Po listopadu 1989 jsme zažili v naší moderní historii unikátní období, kdy jsme byli všemi potenciálními okolními hegemony ponecháni sami sobě a nikým neohrožováni zažili – poprvé v historii – éru skutečné nezávislosti a suverenity. Ale staří démoni servility a nesamozřejmosti nezmizeli. České elity si nedovedou představit situaci, v níž bychom se před někým neměli hrbit, někomu sloužit, někomu se snažit zavděčit a zalíbit. Sami takové postavení vyhledávají a takové role přeochotně hrají. Ještě že existuje Rusko a jeho ukrajinská agrese, na níž lze dnes všechno svést.
A tak máme znovu velké bratry – v Bruselu a ve Washingtonu. Jsme vždy a za každou cenu loajální, bez ohledu na naše vlastní zájmy. Naši politici předpokládají, že čím větší bude jejich poslušnost a loajalita, tím větší bude i odměna. Tedy alespoň politicky pro ně samotné. Ze zkušenosti ale víme, že poskokům se neplatí.
Všichni jasně vidí, že EU se hospodářsky propadá, že směr, který nastoupila, vede k neřešitelným problémům. Všichni vidí, že progresivismus, který v posledních dvou dekádách ovládl Západ, vnucuje nesmyslnou zelenou politiku, genderové šílenství a masovou migraci, které rozkládají společnost i hospodářství.
Přesto u nás vládnoucí elity se stejnou servilní poslušností schvalují všechny kroky této destruktivní politiky na evropské úrovni a tvrdě a iniciativně jí prosazují na domácí scéně. Jsou ochotni perzekvovat odpůrce a kritiky, omezovat občanské svobody, vyhazovat nepohodlné lidi ze zaměstnání atd. To vše v namyšleném přesvědčení, že se mohou opřít o mocného suveréna v zahraničí, jemuž prý tak věrně slouží.
Ale ouha. Tak jako v padesátých a osmdesátých letech, taky i nyní se děje něco, co jim kazí spaní. Hegemon prozřel, obyčejní Američané už mají bláznivého progresivismu dost a ve volbách ho nevídaně odmítli. Donald Trump, antikrist všech vládnoucích západních i našich politiků, získal velmi silný mandát a netají se tím, že USA čeká radikální změna kursu. Co teď? Výzvy k disidentství a odporu, jež u nás ojediněle z provládního tábora zaznívají, jsou směšné. Na něco takového chybí a vždy u nás chyběla odvaha. Veřejnost a voliči ale mají progresivismu také dost.
Lze tedy čekat, že se historie bude poněkud opakovat. Čeká nás doba opatrného přehodnocování politik, úkroků vpřed i vzad, doba zmatků a doufejme, že to možná časem přinese i více plurality, i když o tom zatím ještě nic nesvědčí. Zelená totalita bude mít velké problémy, přestože se na bruselské úrovni tváří dosud sebejistě. Nevyhnutelně přináší katastrofické hospodářské výsledky. Zkrátka, pro dnešní establishment začíná velmi nejistá sezóna.
Myslím, že připomenutí 50. let v souvislosti s dneškem, které Václav Klaus udělal ve svém projevu, i ve světle těchto souvislostí vůbec od věci nebylo.
Jiří Weigl, I K
Jiří Weigl: Česká politika začíná mít znovu problém
Václav Klaus ve svém obsáhlém projevu na pražské Vysoké škole ekonomické, v němž se zamýšlel nad letošním 35. výročím Listopadu 1989 a jeho širšími souvislostmi, mimo jiné konstatoval, že máme dnes blíže k padesátým letům než k roku 1989. Myslel tím, že k překonání dnešního moderního zeleného socialismu, který současný Západ promořil, zbývá ještě velmi dlouhá cesta.
Za tento výrok si vysloužil nevrlé odmítnutí hlasy z provládního tábora, neboť padesátá léta jsou u nás synonymem běsnění vražedné totality, a proto se Klausovi kritici snaží vytvořit falešný dojem, že bývalý prezident nemístně přehání. Nemylme se však, nepěkných paralel mezi dneškem a zmíněným neblahým obdobím existuje dost.
V padesátých letech tragicky vyvrcholil dlouhodobý defekt české politiky – nesamozřejmý přístup k naší státní suverenitě a neustálá snaha hledat ochranu odevzdáním se do rukou mocným spojencům. Jako bychom si svoji státnost bez servilního vazalství vůči někomu mocnému nebyli vůbec schopni představit. Tento sklon můžeme sledovat od samotného vzniku našeho státu až do dnešních dnů.
První republika vznikla jako nástroj francouzské politiky ve střední Evropě, plně na Francii spoléhala a měla pocit, že jí spojenectví s tehdejší vojensky nejsilnější velmocí dává nějaká privilegia. Pasovali jsme se na válečné vítěze, se sousedy neudržovali dobré vztahy a při budování státu se příliš neohlíželi ani na názory a pocity jeho německých obyvatel. Hitler nám v Mnichově ukázal, jak vypadá velmocenská politika a Francie a Velká Británie předvedly, že vždy vítězí zájmy a nikoliv loajalita k věrnému spojenci. Nikdy jsme se z toho nepoučili.
Poválečný pád do rukou Stalinova Sovětského svazu nebyl výsledkem nějakých velkých spiknutí a pučů. Většinu národa i jeho elit ovládlo přesvědčení, že bez ochrany mocného SSSR nemůžeme vedle Německa existovat. Celý další tragický vývoj byl jenom pokračováním a rozvíjením této základní politické obsese. A právě padesátá léta byla obdobím, kdy se zhoubnost této politiky naplno projevila. Slouhovská snaha zalíbit se tyranovi se nezastavila ani před iniciativním přebíráním vražedných metod stalinských perzekucí a justičních zločinů. Tak se stalo, že v naší vysoce kulturní zemi, z celého sovětského bloku jediné s demokratickou tradicí, byla perzekuce občanů nejsilnější, počet poprav nejvyšší, rozsah znárodnění největší.
Změna zhoubné politiky však nepřišla zevnitř. Přišel rok 1956, XX. sjezd KSSS a odsouzení kultu osobnosti. Československý komunistický režim začal mít problém, jak se v tomto novém světle postavit ke svým vlastním zločinům. Na jedné straně zde byl imperativ absolutní poslušnosti vůči hegemonovi, který vylučoval nějakou autonomní pozici, na druhé straně vědomí viny a strach z následků za spáchané zločiny. Režim nebyl toto dilema schopen vyřešit a až do roku 1968 se zmítal v politických problémech a křečích.
Sovětská invaze a následná tzv. normalizace vrátily vývoj do starých kolejí, jež nejlépe vystihuje heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Československý komunistický režim byl až do svého konce nejrigidnější, nejservilnější a nejposlušnější z celého tehdejšího sovětského bloku. Od svých občanů se dočkal opovržení a odmítnutí, které se naplno projevilo v listopadu 1989. Ale jako jeho předchůdce v 50. letech, i normalizátory čekalo kyselé jablko v podobě Gorbačovovy perestrojky, která fakticky znamenala odmítnutí normalizační politiky, na níž byla založena legitimita Husákova režimu. A stejně jako jejich předchůdci nebyli schopni žádné akce a jenom pasivně a poslušně čekali na konec, který s rozkladem komunismu neodvolatelně přicházel. Ale přicházel zvnějšku. Sametová revoluce proběhla až v době, kdy už kolem nás byl komunismus všude dávno v troskách stejně jako Berlínská zeď. Už bylo dobojováno.
Po listopadu 1989 jsme zažili v naší moderní historii unikátní období, kdy jsme byli všemi potenciálními okolními hegemony ponecháni sami sobě a nikým neohrožováni zažili – poprvé v historii – éru skutečné nezávislosti a suverenity. Ale staří démoni servility a nesamozřejmosti nezmizeli. České elity si nedovedou představit situaci, v níž bychom se před někým neměli hrbit, někomu sloužit, někomu se snažit zavděčit a zalíbit. Sami takové postavení vyhledávají a takové role přeochotně hrají. Ještě že existuje Rusko a jeho ukrajinská agrese, na níž lze dnes všechno svést.
A tak máme znovu velké bratry – v Bruselu a ve Washingtonu. Jsme vždy a za každou cenu loajální, bez ohledu na naše vlastní zájmy. Naši politici předpokládají, že čím větší bude jejich poslušnost a loajalita, tím větší bude i odměna. Tedy alespoň politicky pro ně samotné. Ze zkušenosti ale víme, že poskokům se neplatí.
Všichni jasně vidí, že EU se hospodářsky propadá, že směr, který nastoupila, vede k neřešitelným problémům. Všichni vidí, že progresivismus, který v posledních dvou dekádách ovládl Západ, vnucuje nesmyslnou zelenou politiku, genderové šílenství a masovou migraci, které rozkládají společnost i hospodářství.
Přesto u nás vládnoucí elity se stejnou servilní poslušností schvalují všechny kroky této destruktivní politiky na evropské úrovni a tvrdě a iniciativně jí prosazují na domácí scéně. Jsou ochotni perzekvovat odpůrce a kritiky, omezovat občanské svobody, vyhazovat nepohodlné lidi ze zaměstnání atd. To vše v namyšleném přesvědčení, že se mohou opřít o mocného suveréna v zahraničí, jemuž prý tak věrně slouží.
Ale ouha. Tak jako v padesátých a osmdesátých letech, taky i nyní se děje něco, co jim kazí spaní. Hegemon prozřel, obyčejní Američané už mají bláznivého progresivismu dost a ve volbách ho nevídaně odmítli. Donald Trump, antikrist všech vládnoucích západních i našich politiků, získal velmi silný mandát a netají se tím, že USA čeká radikální změna kursu. Co teď? Výzvy k disidentství a odporu, jež u nás ojediněle z provládního tábora zaznívají, jsou směšné. Na něco takového chybí a vždy u nás chyběla odvaha. Veřejnost a voliči ale mají progresivismu také dost.
Lze tedy čekat, že se historie bude poněkud opakovat. Čeká nás doba opatrného přehodnocování politik, úkroků vpřed i vzad, doba zmatků a doufejme, že to možná časem přinese i více plurality, i když o tom zatím ještě nic nesvědčí. Zelená totalita bude mít velké problémy, přestože se na bruselské úrovni tváří dosud sebejistě. Nevyhnutelně přináší katastrofické hospodářské výsledky. Zkrátka, pro dnešní establishment začíná velmi nejistá sezóna.
Myslím, že připomenutí 50. let v souvislosti s dneškem, které Václav Klaus udělal ve svém projevu, i ve světle těchto souvislostí vůbec od věci nebylo.
Jiří Weigl, I K