od ryu.nin » úte 19. kvě 2015 14:56:58
Já se musím nějak přihlásit, heslo nový už mám, abych si vyklikal ty návštěvníky. Třeba poslední návštěvník mi tu píše něco hezkého, ale nevím, kdo to je, tak snad za chvíli to zkusím zjistit.
No to vymezování, to bylo taky o tom, že deset let mi nebylo jasný, proč některý věci můj učitel strašně zdůrazňuje, někdy až dokonce zvyšuje hlas nebo se naštve, a na druhou stranu je tak podezřele hodnej a tolerantní, co se týká začátečníků nebo prostě lidí, co přijdou jednou za pár let a pak zase nepříjdou. prostě nikoho netlačí, aby cvičil zazen nebo aby se stal jeho žákem nebo aby studoval buddhismus podle jeho učení. Ale něco těch deset let velmi silně zdůrazňoval, a já to mylně považoval za nutnost jaksi se rozhodnout, jestli jo nebo ne, a pak do toho jít naplno, tedy myslel jsem si, že mému učiteli jde o to, aby se lidi rozhodli, jestli chtějí být jeho žáky a cvičit buddhismus podle jeho učení a nebo ne. Ale nedávno jsem se ho na to ptal a on mi řekl, že je uplně jedno, jestli se lidi rozhodnou cvičit nebo ne, jestli chtějí poslouchat jeho učení nebo ne, jestli chtějí být pravidelně na sesshinech nebo ne, atd. Tak jsem se ho ptal, co ho teda vede k té občasné drshé kritice druhých lidí. A on řekl, že prostě když se někdo chová bezohledně, nebo vyloženě kecá nebo mu třeba říká, že učitel je potřeba, ale on žádného učitele nechce. zkrátka, můj učitel nikdy nenutil nikoho do ničeho, kromě toho, aby tady a teď jevil smysl pro realitu, ať už to je ohleduplnost k druhým nebo smysl pro realitu, když něco říká nebo se na něco ptá. Všichni učitelé před tímhle učitelem zdůrazňovali, že pokud chcete cvičit buddhismus, musíte teda s naší skupinou a to pravidelně, jinak to můžete zabalit. Neměl jsem tehdy na vybranou. Ale te´d vidím, že každý se musí sám rozhodnout, co chce dělat a s kým a jak často, a když se rozhodne jinak, není to nějaká jeho zrada nebo důkaz selhání. Asi to trochu zjednodušuju, ale tak nějak.
Na druhou stranu - když čteme některé texty mistra Dogena, tak to působí zarputile - jen vy mniši tady co studujete autentický buddhismus, jen vy máte ponětí, atd. Ale podle mě takové přísně vymezené učení může někomu, kdo opustí domov a rozhodne se, že zbytek života stráví v klášteře a už skoro nemá v žtivotě jiný smysl než Dharmu, takový člověk podle mě velmi uvítá, když mu učeitel řekne - neboj, to, co tady děláš, to je pravá Cesta. Vy jste buddhové, následujte moje učení, a nebojte se. A k tomu patří i hodně kritizování cest druhých. Když totiž zrelativizujeme mnichovi jeho cestu a jeho střídmý, dost náročný život v klášteře bez rodiny, bez světských radostí, asi už mu nezbývá než doufat, že jeho praxe a filozofie života je ta správná. A když práve tuto konkrétní cestu vezme poctivě za límec, realizuje všechny cesty. V jedné cestě, která je přímá, jsou obsaženy všechny cesty. V jednom zaklepání na sloup kláštera je obsažen zvuk celého vesmíru.
Já se musím nějak přihlásit, heslo nový už mám, abych si vyklikal ty návštěvníky. Třeba poslední návštěvník mi tu píše něco hezkého, ale nevím, kdo to je, tak snad za chvíli to zkusím zjistit.
No to vymezování, to bylo taky o tom, že deset let mi nebylo jasný, proč některý věci můj učitel strašně zdůrazňuje, někdy až dokonce zvyšuje hlas nebo se naštve, a na druhou stranu je tak podezřele hodnej a tolerantní, co se týká začátečníků nebo prostě lidí, co přijdou jednou za pár let a pak zase nepříjdou. prostě nikoho netlačí, aby cvičil zazen nebo aby se stal jeho žákem nebo aby studoval buddhismus podle jeho učení. Ale něco těch deset let velmi silně zdůrazňoval, a já to mylně považoval za nutnost jaksi se rozhodnout, jestli jo nebo ne, a pak do toho jít naplno, tedy myslel jsem si, že mému učiteli jde o to, aby se lidi rozhodli, jestli chtějí být jeho žáky a cvičit buddhismus podle jeho učení a nebo ne. Ale nedávno jsem se ho na to ptal a on mi řekl, že je uplně jedno, jestli se lidi rozhodnou cvičit nebo ne, jestli chtějí poslouchat jeho učení nebo ne, jestli chtějí být pravidelně na sesshinech nebo ne, atd. Tak jsem se ho ptal, co ho teda vede k té občasné drshé kritice druhých lidí. A on řekl, že prostě když se někdo chová bezohledně, nebo vyloženě kecá nebo mu třeba říká, že učitel je potřeba, ale on žádného učitele nechce. zkrátka, můj učitel nikdy nenutil nikoho do ničeho, kromě toho, aby tady a teď jevil smysl pro realitu, ať už to je ohleduplnost k druhým nebo smysl pro realitu, když něco říká nebo se na něco ptá. Všichni učitelé před tímhle učitelem zdůrazňovali, že pokud chcete cvičit buddhismus, musíte teda s naší skupinou a to pravidelně, jinak to můžete zabalit. Neměl jsem tehdy na vybranou. Ale te´d vidím, že každý se musí sám rozhodnout, co chce dělat a s kým a jak často, a když se rozhodne jinak, není to nějaká jeho zrada nebo důkaz selhání. Asi to trochu zjednodušuju, ale tak nějak.
Na druhou stranu - když čteme některé texty mistra Dogena, tak to působí zarputile - jen vy mniši tady co studujete autentický buddhismus, jen vy máte ponětí, atd. Ale podle mě takové přísně vymezené učení může někomu, kdo opustí domov a rozhodne se, že zbytek života stráví v klášteře a už skoro nemá v žtivotě jiný smysl než Dharmu, takový člověk podle mě velmi uvítá, když mu učeitel řekne - neboj, to, co tady děláš, to je pravá Cesta. Vy jste buddhové, následujte moje učení, a nebojte se. A k tomu patří i hodně kritizování cest druhých. Když totiž zrelativizujeme mnichovi jeho cestu a jeho střídmý, dost náročný život v klášteře bez rodiny, bez světských radostí, asi už mu nezbývá než doufat, že jeho praxe a filozofie života je ta správná. A když práve tuto konkrétní cestu vezme poctivě za límec, realizuje všechny cesty. V jedné cestě, která je přímá, jsou obsaženy všechny cesty. V jednom zaklepání na sloup kláštera je obsažen zvuk celého vesmíru.