od ryunin.v » stř 02. říj 2013 22:37:07
Chtěl bych trochu vysvětlit svou lásku ke křesťanství.
Minule jsem napsal takový idylický text o té rodince. Ale ono to vůbec idylické není a není to ani nerealistické. O takových otevřených, optimistických křesťanech vím, oni fakt existujou. A že to děti v takové rodině nemají někdy lehké, že je svádí spolužáci, to je taky pravda. Holky, které chodí do kostela, ale přijdou o panenství už v patnácti, o tom taky dobře vím, to je u nás ve škole běžná praxe. Je tu i konflikt uvnitř katolické obec, a to je taky realita, kterou dobře znám. Je tu nenávist i uvnitř jedné obce křestanů, takže ta výzva Milujte bližní, buďte moudří, tak to je pořád aktuální všude, není to tak, že co katolík, to dokonalost sama, oni dost bojují sami se sebou a mezi sebou a kdo nebojuje?
Proto bych chtěl lidem pomáhat tento boj zvládat, a je jedno jestli křesťanům nebo buddhistům nebo ateistům. Chtěl bych lidem ukázat, že kromě cesty odporu, soutěže, egocentrismu, tu je taky cesta ticha, otevření , lásky, klidu a vzdělání. Protože bez vzdělání se nepohneme z místa.
Co se týká tužeb, mohli bychom se zamyslet nad otázkou tužeb.
Lidé špatně chápou náboženství, když si myslí, že ono jim přikazuje, aby přestali toužit. katolická dívka v šestnácti dostane zákaz jít s chlapcem sama ven, buddhista nesmí jíst maso nebo se dívat na porno, v některých křesťanských klášterech je zakázáno masturbovat. Takže spousta lidí si myslí, že náboženství je cesta ne do nebe, ale přes jisté peklo, do nejistého nebe.
Ale to je vina špatných učitelů a nepochopení žáků. Taky jsem měl léta pocit, že buddhismus je něco, co po mně chce, abych okleštil svůj život o zábavu, peníze, sex, a spokojil se se čtyřmi holými zdmi a tvrdým polštářem pod zadkem. Ale jak jsem se mýlil! Začínám chápat, jaké bohatství se skrývá, otvírá, nabízí, když se člověk konečně uklidní, utiší a začne vnímat věci kolem sebe, ne pouze sebe. Jak je možné, že jednou je tentýž pokoj zdrojem zoufalosti, pocitu vězení, pocitu neschopnosti a nudy, a jindy je tentýž pokoj, sakumprásk totéž bydlení, zdrojem radosti, plnosti, spokojenosti a dokonce i veselí? Protože náš přístup se změnil a naše vnímání světa a sebe se změnilo. už se nechápeme jako střed, pupek vesmíru, ale spíš jako autobusová zastávka vesmíru. Tak tady se nastupuje, tady přijíždí On, Bůh, vesmír, Pravda, jakkoli to nazvete. A myslíte si opravdu, že On vám přiveze jen pár drobností, spíš blbosti, které jsou k nepotřebě? Nevidíte, co vám On přivezl? I když čteme sebelepší knihy o Boží laskavosti, je to houby platný, když ten mok neprosákl do našeho srdce. Dokud to tam neprosákne, spíš tušíme, co bychom mohli v životě pochopit a zažít, než že bychom to opravdu zažili. A tady nemluvím o osvícení, realizaci, nic takového. Realizace je jako prdnutí žáby proti tomu, co tady chci popsat. Já tu popisuju ten stav, kdy vás zajímá víc On než vy sami sebe. A On je vskutku zajímavý týpek! Samozřejmě, v Buddhismu mluvíme o Pravdě, o Bohu zrídka, ale tady je Bůh spíš vhodný termín, protože pravda je už v těchto končinách tak vymáchaná, jako vagína prostitutky. Zkusme tu promáchat i Boha. Ale přirozená úcta lidí k tomu, čemu nerozumí, jim zabraňuje, aby toto slovo používali přes příliš. Zato Pravda... chudák holka, ta to dopracovala...
Ale chci se vrátit k touhám. Nemyslím si, že zakazováním mučení sebe, asketismus, něco uvnitř vás opravdu změní. Utopte se v sexu, alkoholu, penězích, vymáchejte se v tom dokud vám nedojde, že to nikam nevede. Musel jsem někdy zažít vyloženě sexuální Sodomu Gomoru, několikadenní orgie, než mi došlo, že mě to vůbec neuspokojuje. Takže je někdy nutný to prostě udělat, namočit se do toho světa slasti a hladu po sexu a pak člověk vidí, že to je maximálně pomíjivé zpestření všedního večera, nic víc.
Nejhorší je, když člověk celý život po něčem touží, je to tak nějak na dosah, ale nikdy na to nedosáhne, tihle lidé jsou beznadějnej případ. To už je lepší, aby se v tom vymáchali a poznali, že to není to pravý ořechový, že to není to, co hledali. Zazen mě nikdy nezklamal, nikdy jsem si neřekl, uf, to je teda zase ztráta času, k čemu tedy sedět na zadku? Zazen je pro mě jediná věc, která mě nikdy nezklamala, neselhala. Když jdu do parku, tak je šance, že budu dost otevřený a energický, abych si všiml krásy květin, ale není to jistý. když cvičím zazen, tak je jistý, že si uvědomím, že jsem nula a zase se velmi rád vrhnu do světa věcí Jeho Velikosti.
Zazen uspokojuje nejzazší touhu člověka, protože díky zazenu přestanete po čemkoli toužit -proč, protože jasně vidíte, že už všechno máte, že vesmíru tu je, že vás neokradli, Bůh nás neokrádá, nikdy, to my okrádáme sami sebe o jeho dary.
Chtěl bych trochu vysvětlit svou lásku ke křesťanství.
Minule jsem napsal takový idylický text o té rodince. Ale ono to vůbec idylické není a není to ani nerealistické. O takových otevřených, optimistických křesťanech vím, oni fakt existujou. A že to děti v takové rodině nemají někdy lehké, že je svádí spolužáci, to je taky pravda. Holky, které chodí do kostela, ale přijdou o panenství už v patnácti, o tom taky dobře vím, to je u nás ve škole běžná praxe. Je tu i konflikt uvnitř katolické obec, a to je taky realita, kterou dobře znám. Je tu nenávist i uvnitř jedné obce křestanů, takže ta výzva Milujte bližní, buďte moudří, tak to je pořád aktuální všude, není to tak, že co katolík, to dokonalost sama, oni dost bojují sami se sebou a mezi sebou a kdo nebojuje?
Proto bych chtěl lidem pomáhat tento boj zvládat, a je jedno jestli křesťanům nebo buddhistům nebo ateistům. Chtěl bych lidem ukázat, že kromě cesty odporu, soutěže, egocentrismu, tu je taky cesta ticha, otevření , lásky, klidu a vzdělání. Protože bez vzdělání se nepohneme z místa.
Co se týká tužeb, mohli bychom se zamyslet nad otázkou tužeb.
Lidé špatně chápou náboženství, když si myslí, že ono jim přikazuje, aby přestali toužit. katolická dívka v šestnácti dostane zákaz jít s chlapcem sama ven, buddhista nesmí jíst maso nebo se dívat na porno, v některých křesťanských klášterech je zakázáno masturbovat. Takže spousta lidí si myslí, že náboženství je cesta ne do nebe, ale přes jisté peklo, do nejistého nebe.
Ale to je vina špatných učitelů a nepochopení žáků. Taky jsem měl léta pocit, že buddhismus je něco, co po mně chce, abych okleštil svůj život o zábavu, peníze, sex, a spokojil se se čtyřmi holými zdmi a tvrdým polštářem pod zadkem. Ale jak jsem se mýlil! Začínám chápat, jaké bohatství se skrývá, otvírá, nabízí, když se člověk konečně uklidní, utiší a začne vnímat věci kolem sebe, ne pouze sebe. Jak je možné, že jednou je tentýž pokoj zdrojem zoufalosti, pocitu vězení, pocitu neschopnosti a nudy, a jindy je tentýž pokoj, sakumprásk totéž bydlení, zdrojem radosti, plnosti, spokojenosti a dokonce i veselí? Protože náš přístup se změnil a naše vnímání světa a sebe se změnilo. už se nechápeme jako střed, pupek vesmíru, ale spíš jako autobusová zastávka vesmíru. Tak tady se nastupuje, tady přijíždí On, Bůh, vesmír, Pravda, jakkoli to nazvete. A myslíte si opravdu, že On vám přiveze jen pár drobností, spíš blbosti, které jsou k nepotřebě? Nevidíte, co vám On přivezl? I když čteme sebelepší knihy o Boží laskavosti, je to houby platný, když ten mok neprosákl do našeho srdce. Dokud to tam neprosákne, spíš tušíme, co bychom mohli v životě pochopit a zažít, než že bychom to opravdu zažili. A tady nemluvím o osvícení, realizaci, nic takového. Realizace je jako prdnutí žáby proti tomu, co tady chci popsat. Já tu popisuju ten stav, kdy vás zajímá víc On než vy sami sebe. A On je vskutku zajímavý týpek! Samozřejmě, v Buddhismu mluvíme o Pravdě, o Bohu zrídka, ale tady je Bůh spíš vhodný termín, protože pravda je už v těchto končinách tak vymáchaná, jako vagína prostitutky. Zkusme tu promáchat i Boha. Ale přirozená úcta lidí k tomu, čemu nerozumí, jim zabraňuje, aby toto slovo používali přes příliš. Zato Pravda... chudák holka, ta to dopracovala...
Ale chci se vrátit k touhám. Nemyslím si, že zakazováním mučení sebe, asketismus, něco uvnitř vás opravdu změní. Utopte se v sexu, alkoholu, penězích, vymáchejte se v tom dokud vám nedojde, že to nikam nevede. Musel jsem někdy zažít vyloženě sexuální Sodomu Gomoru, několikadenní orgie, než mi došlo, že mě to vůbec neuspokojuje. Takže je někdy nutný to prostě udělat, namočit se do toho světa slasti a hladu po sexu a pak člověk vidí, že to je maximálně pomíjivé zpestření všedního večera, nic víc.
Nejhorší je, když člověk celý život po něčem touží, je to tak nějak na dosah, ale nikdy na to nedosáhne, tihle lidé jsou beznadějnej případ. To už je lepší, aby se v tom vymáchali a poznali, že to není to pravý ořechový, že to není to, co hledali. Zazen mě nikdy nezklamal, nikdy jsem si neřekl, uf, to je teda zase ztráta času, k čemu tedy sedět na zadku? Zazen je pro mě jediná věc, která mě nikdy nezklamala, neselhala. Když jdu do parku, tak je šance, že budu dost otevřený a energický, abych si všiml krásy květin, ale není to jistý. když cvičím zazen, tak je jistý, že si uvědomím, že jsem nula a zase se velmi rád vrhnu do světa věcí Jeho Velikosti.
Zazen uspokojuje nejzazší touhu člověka, protože díky zazenu přestanete po čemkoli toužit -proč, protože jasně vidíte, že už všechno máte, že vesmíru tu je, že vás neokradli, Bůh nás neokrádá, nikdy, to my okrádáme sami sebe o jeho dary.