Poradna zdarma

[youtube]nVbsoBnp5JQ[/youtube]

[size=200][b]Zabití neublíží zabitému, ale tomu, kdo zabil[/b][/size]

[size=200][b]Hulvátství[/b][/size]

Existují dva druhy hulvátství – kulturní a psychické.

[size=150][b]Psychické hulvátství[/b][/size]

Tento článek je věnován psychologii urážek. Jsem si jist, že zrovna vy jste kulturní a taktní lidé a žádné ohavnosti nikomu neříkáte. Přesto se někdy může stát, že v rámci nějakého rozhovoru se na vás váš spolubesedník urazí.

A vy se pokoušíte pochopit a porozumět, co se ho mohlo tak dotknout, co ho vlastně mohlo urazit.

Nemůžete se dopátrat žádné příčiny a stále dokola si kladete mučivou otázku: «Proboha, nechovám se nakonec jako nějaký hulvát? Neurážím já lidi? Možná i nějak nerad, podvědomě? ».

Pokusíme se teď společně téhle otázce porozumět. Nejjistější asi bude začít jednotlivými druhy hulvátství. To bývá buď kulturní nebo psychické.

Hulvátství nebo hrubiánství bychom mohli definovat následovně: urážlivé chování jednoho člověka ke druhému, v jehož důsledku jsou přímo dotčeny osobní kvality a povahové rysy; když se jeden člověk vědomě povyšuje nad druhého, všemožně zdůrazňuje svoji rozumovou převahu cestou urážlivého jednání a chování k partnerovi. Ten, kdo je hrubý, nepokládá za sobě rovného, normálního a rozumného toho, vůči komu se hrubostí dopouští.

[b][size=150]S hulvátstvím kulturním je to prosté.[/size][/b]

Jestliže někoho přímo neoznačíte za hlupáka, idiota a kreténa nebo ho nenazvete jiným nepřístojným názvem, je všechno v pořádku.

Rovnou uvedu příklad. Zamyslete se nad větou: «Vy jste mě špatně pochopil». Na vědomé úrovni je všechno v pořádku. Zkrátka jeden člověk neporozuměl druhému – komu se to nestalo. Co však při vyslovení té věty zároveň říká podvědomí toho, kdo ji vyslovil?

Ano, vážený čtenáři, máte naprostou pravdu. Říká krátce a jednoduše toto:«Ty jsi ale pitomec!…

… já se totiž pokládám za Rozumného člověka a Skvělého řečníka, který snadno zvládá zcela Přístupně a Srozumitelně vyložit Každou záležitost. Natolik Přístupně, že to musí být Srozumitelné Každému Normálnímu, Chytrému člověku. Jestliže mi ovšem neporozuměli (a také protože o sobě mám zatraceně dobré mínění), pak, protože jsem si jist, že mám jednoznačně pravdu, podvědomě svého posluchače označuji za hlupáka…»

Je evidentní, že chytrého člověka může «ŠPATNĚ» pochopit jenom naprostý hlupák. Příkladem budiž humorné pravidlo, které nás bavilo na základní škole: «Zákon nebyl stvořen pro hlupáky a pokud snad byl, stejně ho nečtou, a jestliže ho snad čtou, stejně mu nerozumí, a když mu náhodou rozumí, tak špatně.»

Nabízím váženému čtenáři některé z vět, jejichž použití je lépe se vyhnout, abyste se náhodou nedotkli toho, s kým právě rozmlouváte:

«Pochop». «Uklidni se». «Já ti to zopakuji.» «Počkej – ty tomu nerozumíš?» «Tys to nikdy nečetl?» «Začnu jednoduše.» «Tohle jsou vážně úplné základy.» «Chceš to přečíst znovu?»

Samozřejmě, že ten přehled není úplný a možný kalibr není ani zdaleka vyčerpán.

Psychologie urážek zná i poněkud komplikovanější druhy hulvátství.

Tady jsou některé jejich příklady:

a) Například když někomu začnete vykládat všeobecně známé věci typu: «Víš, Země je kulatá». Narážíte tak na jeho zjevně předpokládaný omezený rozum, protože podle vašeho názoru tyto obecně známé skutečnosti nezná.

Chcete-li už někomu opravdu říci něco notoricky známého a banálního, je dobré zahájit větu něčím jako: «Možná, že jsi byl (slyšel, viděl, četl, ses díval)…». Pouze v případě, že následuje odpověď: «Ne, neviděl, neslyšel…», má skutečně smysl podělit se s dotyčným o informaci, kterou jste mu hodlali sdělit.

b) Když v rozhovoru s někým kritizujete jakéhosi abstraktního člověka ve 3. osobě jednotného čísla. Například: «Filipe, je ti jasné, že ten, kdo kouří, škodí sám sobě, protože si ničí zdraví?» Jestliže Filip nekouří, pozbývá otázka jemu položená jakéhokoli smyslu, protože on sám k ní nemá sebemenší osobní vztah, jakkoli jde o obecně známou skutečnost. Jestliže však je Filip kuřák, mohla by se ho takto položená otázka oprávněně dotknout.

c) Když někomu dáváte nevyžádané rady (viz přísloví: Rada nevyžádaná nebývá vítaná);

d) Když někoho mravoučným tónem poučujete;

e) Když se pokoušíte někoho převychovávat – ať je to kdokoli;

f) Jestliže kritizujete něčí záliby a zájmy;

g) Když odmítáte povýšení, které vám upřímně nabízí váš šéf (věřte, i to se stává);

h) Zní to na první pohled zvláštně, ale můžete se někoho nelibě dotknout nebo ho urazit i tím, když se mu omlouváte nebo mu vysvětlujete své chování. Například jeden člověk, s nímž jsem měl často co do činění, vždycky když nějak zažertoval, dodával: «To byl žert», čímž mě podvědomě označoval za natvrdlého hlupáka, protože právě jen hlupák by nepochopil, že šlo o žert.

i) Jestliže jednáte s nějakým kovaným profesionálem v nějaké oblasti a začnete mu nadšeně a zaníceně popisovat fantastické schopnosti, znalosti a výsledky nějakého jiného odborníka ve stejném druhu činnosti. To znamená, že v přítomnosti dejme tomu spisovatele můžete vést nadšené řeči právě a jen o něm a nikoli o nějakých jiných spisovatelích. Leda kdyby to byli zemřelí klasikové, kterým se podobá anebo na ně geniálně navazuje právě a jen on sám.

j) Když nedodržujete doporučení lékaře. Divíte se? Opravdu, nejde jenom o vaši zdravotní nekázeň. Svým jednáním lékaře podvědomě označujete za hlupáka, protože když se jeho rad nedržíte, máte je nejspíš za hloupé, nesprávné, nevhodné a nesmyslné. A kdo dává hloupé rady? Odpověď je jasná, že ano…

Možná jsem něco vynechal, ale myslím, že obecný smysl pojmu psychického hulvátství z toho vychází zcela jasně. Doufám, že jste mě špatně nepochopili.. :D

https://www.pronaladu.cz/psychicke-hulvatstvi/

[size=200]Jak Gautama Buddha proměnil vraha v mudrce[/size]

[youtube]B2E1CFcnBag[/youtube]

"V časech Guatama Buddhy žil muž jménem Angulimal. Složil přísahu, že usekne tisíc hlav a z každé mrtvoly uřízne jeden prst a udělá girlandu tisíce prstů. Angulima znamená člověk s girlandou o tisíci prstech.
Byl hrozně divoký a strašlivý. Lidé se mu začali vyhýbat. Cesta, která vedla kolem kopce, kde pobýval, se přestala používat. Už uřezal devět set devadesát devět hlav; čekal na tu poslední. Cesta, která vedla kolem jeho vršku byla naprosto pustá, nikdo nepřicházel. V tom přišel Buddha. Ta cesta byla zkratkou, ale lidé chodili raději oklikou.
Buddha šel přirozeně zkratkou. Jeho učedníci řekli: „Nevíš, co děláš! Copak jsi neslyšel o tom šílenci Angulimovi. Je lepší jít tou dlouhou oklikou než zkratkou.“
le lidé jako Buddha se nikdy zpět nevracejí. Řekl: „Nemohu se vrátit, nyní spíš než předtím. Kdybych nevěděl o Angulimovi snad bych mohl jít jinou cestou. Ale ten ubohý chlapík čeká na jedinou hlavu. Má práce je hotová. Vím vše, co vědět lze, okusil jsem všechno, čeho lze okusit. Nevidím důvod.. Jestli tomu nebohému člověku nějak posloužím, bude to dobré.“
A šel. Angulimal ho viděl. Buddhovi učedníci, kteří vždycky šlapali okolo něj, se co nevidět začali opožďovat. Kdyby byl chycen, přinejmenším by mohli utéci. Angulima viděl, že Guatama Buddha přichází. ten nebezpečný člověk, který už zavraždil devět set devadesát devět lidí, tehdy poprvé cítil, že má také srdce. Guatama Buddha vypadal tak nevinně, tak dětsky a tak půvabně v záři ranního slunce.
Angulimal zařval: „Hej ty, prosím, vrať se zpět, protože mi chybí jediná hlava! Možná jsi cizinec… ale jak se na tebe dívám, něco mi říká: „Nech toho člověka jít – je zde plno idiotů, můžu uříznout jejich hlavu.“ Ale ty prosím tě, běž zpět. Nepřibližuj se ke mně – jsem nebezpečný! Vidíš můj meč? Čeká na poslední hlavu.“
Guatama Buddha pokračoval. Opustil cestu a vykročil směrem k horám, blíže k Angulimovi.
Angulima řekl:“Zdá se, že jsi šílenější, než já. Proč stále jdeš a jdeš?“
Buddha řekl: „Angulimane, já jsem se zastavil už dávno. Nikam nejdu, ten, kdo jde, jsi ty.“ Angulimal stál a Buddha vykračoval!
Angulimal řekl: „Jsi jistě blázen. Procházíš se, pohybuješ se, a říkáš, že ses zastavil. Já tady stojím, a ty říkáš: „Ty se pohybuješ.“
Budha řekl: „Snaž se mě pochopit. Tvoje mysl se pohybuje, přemýšlí. Moje mysl je tichá, prostá jakéhokoliv hnutí. Nemůžeš dostat lepší hlavu. Je skutečným potěšením naplnit tvou přísahu. Připrav svůj meč.“
Angulimal nemohl pochopit, co to je za člověka. Byl velice šokován; nikdy se s takovým člověkem nesetkal! Poprvé v životě se cítil zahanben. Nemohl se podívat Buddhovi do očí, protože tyhle oči zářily soucitem, láskou, milostí, radostí, blažeností, extází – něčím, co nikdy nepoznal, ale ta vůně ho dostihla.
Řekl Buddhovi znovu: „Prosím, odejděte, pane. Nechci vás zabít. zbytečně naléháte, abych udělal něco, co udělat nechci.“ Ale Buddha pokračoval v chůzi a přicházel blíž a blíž. a nakonec stál před Angulimalem.
Angulimal řekl: „Myslíval jsem si, že jsem zarputilý člověk – ale ty jsi tisíckrát zarputilejší. Nyní už ti není pomoci, tvou hlavu srazit musím.
Buddha řekl: „Je taková stará tradice a zvyklost, že tomu, kdo jde na smrt, vyplní poslední přání, a já jedno velmi malé přání mám. Vyplň ho a pak mě zabij.“
„Jaké je tvoje přání? Kdyby to byla ta největší věc, zařídím to pro tebe.“
Buddha řekl:“Ne, je to jen maličkost, jen odsekni větev tohoto stromu, pod kterým stojíš.“
Angulimal řekl:“Co si to přeješ? Ale dobrá, je to tvoje přání…“ Svým mečem usekl větev.
Buddha řekl: „Nyní ji dej zpět. Učiň ji zase částí toho stromu. nech ji opět rozkvést.“
Angulimal řekl: „To je nemožné, jak ji mohu spojit se stromem?“
Buddha řekl: „Když nemůžeš spojit takovoz malou větev se stromem, vidíš jaký to má dosah? Každé dítě by mohlo ulomit větev ze stromu, a ty jsi silný muž – nevykonal jsi velké dílo. Můžeš mi useknout hlavu, ale dokážeš mi dát zpět život? A když nemůžeš tvořit, jaké máš právo ničit?“
Nastal okamžik ticha. Meč vypadl z Angulimových rukou. Odhodil girlandu z devíti set devadesát devíti prsty, padl Buddhovi k nohám a řekl:
„Nikdy jsem nepomyslil, že ničení je cosi, co může dělat každý průměrný člověk, každý zbabělec, každý idiot. skutečný génius je tvořivý, máš pravdu. Prosím, přijmi mě jako svého učedníka.“ Buddha ho přijal.
Přišel zpět do města. Dokonce král, Prasendžíta, když slyšel, že se Angulima stal sanjásinem Buddhy … Miloval Guatama Buddhu, ale obával se k němu jít, protože Angulimovi se nedalo věřit, byl všeho schopen. Ale chtěl vidět toho muže; byl široko proslulý – i králové se třásli, když slyšeli jeho jméno.
Přišel, dotkl se Buddhových nohou a tázal se: „Slyšel jsem, že se také Angulimal stal tvým zasvěcencem.“
Buddha řekl: „Ano, sedí mi po boku.“
Prasendžíta se tak polekal, že vytrhl svůj meč. Buddha řekl: „To není třeba, ulož svůj meč do pochvy. ten Angulimal, kterého jsi znal, je mrtev. zde je naprosto nový člověk, který nikomu ublížit nemůže. Neboj se.“
A téhož dne, když Angulimal šel do města žebrat, titíž zbabělci, kteří neměli dost odvahy projít cestou vedoucí nedaleko místa, kde Angulimal žil, zamykali svoje dveře, stáli na svých terasách s velkými hromadami kamení a začali je na toho chudáka házet.
Upadl; krev prýštila z jeho těla. Buddha byl informován a přišel. jen pár minut navíc a anguliman by byl zemřel. Buddha mu řekl: „Připomeň si jednu věc, tento tvůj čin – že jsi nijak nezareagoval na nepřátelství lidí – je velký. Umíráš jako vpravdě probuzený muž.“ S úsměvem, dotýkaje se Buddhových nohou, Angulimal zemřel."

[youtube]rAFyB-OdLc8[/youtube]
Jednoho dne se setkal slavný důstojník se starým mnichem a byl arogantní. Chtěl si dokázat svou nadřazenost. Řekl mnichovi: "Zajímá tě, co si o tobě myslím?" Mnich odpověděl: "Záleží mi na tom, co si o mně myslíš a máš nárok mít svůj vlastní názor."
Důstojník si odfrkl: "Dobře, řeknu ti, co si o tobě myslím. V mých očích jsi hromada suchého hovna."
Mnich se jednoduše usmál a byl potichu. Důstojník viděl, že urážka padla do hluchých uší. Zeptal se zvědavě: "A co si myslíš o mně ty?"
Mnich odpověděl: "V mých očích jsi jako Buddha."

Když to důstojník slyšel, šťastně odešel a chlubil se tímto incidentem své ženě. Ale jeho žena mu řekla: "Předvedl ses jako hlupák, když má člověk srdce jako hromadu suchého hovna, vidí každého v tomto světle. Starý pán má srdce Buddhy a to je důvod, proč v jeho očích všichni včetně tebe jsou jako Buddha."

[youtube]2hEORDI_agg[/youtube]