od Návštěvník » sob 30. bře 2024 7:05:38
Bez já můžeme být svobodníPravděpodobně jste začali číst tento článek s přesvědčením, že jste se rozhodli ho přečíst a že se rozhodnete, v jakém místě čtení ukončíte, nebo zda ho dočtete až do konce.
Jde o myšlenku, že existuje "vy" nebo "já" podobné vnitřnímu výkonnému řediteli, který řídí celou show a o všem rozhoduje. Nejdůležitější je předpoklad, že tento ředitel má to, co filozofové (a nyní i neurovědci) nazývají svobodnou vůlí. Otázka svobodné vůle zůstává ústřední otázkou toho, co znamená být člověkem, protože svobodná vůle se výslovně ptá... Kdo je ten, který má svobodnou vůli?
Většina lidí předpokládá, že "my" existujeme někde uvnitř lebky a toto já se může svobodně rozhodovat. Toto "já" je "kapitánem" těla, který řídí naše chování a činí naše životní rozhodnutí. Problém je v tom, že ani toto vnitřní já, ani svobodná vůle neexistují tak, jak si většina lidí myslí.
Výzkumy přesvědčivě ukazují, že jde jen o příběhy, které si my lidé vymýšlíme. Přelomový výzkum Michaela Gazzanigy nakonec dospěl k závěru, že já je jen fikce vytvořená mozkem. Lidé si takové příběhy vymýšlejí, věří jim a jen zřídkakdy pochybují o jejich platnosti.
Největším moderním zmatkem týkajícím se lidské mysli je zaměňování myšlení s vědomím, proto je důležité toto rozlišovat. Uvažujme nejprve o myslící mysli. V západní kultuře je lidská existence definována myšlením. Se slavným Descartovým výrokem "Myslím, tedy jsem" se naše existence stala závislou na myšlení.
Většina myšlení se skládá z běžícího vnitřního příběhu, který se důsledně snaží vysvětlit, co se děje, nebo vytváří teorii k předvídání budoucnosti. Myšlení je vnitřní hlas, který slyšíte, když se snažíte usnout, protože spekuluje o tom, jak vás e-mail, který jste během dne poslali svému šéfovi, pravděpodobně dostane zítra do problémů. I když mnozí možná vědí, že levá část mozku se specializuje na jazyk, je zodpovědná i za tento vnitřní hlas. Právě tento vnitřní hlas vytváří všechny příběhy, kterým říkáme myšlení.
Většina z nás přemýšlí natolik, že myšlenky stojí v cestě klidnému životu, protože mnozí trpí vtíravými a nežádoucími myšlenkami. Nejprve se zamysleme nad tím, co zjistila neurověda o levé části mozku, která vypráví příběhy a nadměrně přemýšlí.
Jeden z nejpronikavějších poznatků na toto téma pochází od pacientů s rozdvojeným mozkem. Když Gazzaniga studoval izolovaný levý mozek poté, co byl chirurgicky oddělen od pravého, prokázal jedinečnou schopnost vytvářet příběhy a následně jim věřit. Když byla pravému mozku vyslána zpráva typu "vstaň", vyhověl jí a pacient vstal. Když byl levý mozek dotázán: "Proč jste právě vstal?", vymyslel si příběh, který byl sice uvěřitelný, ale nesprávný. Pacientův levý mozek odpověděl: "Měl jsem žízeň a potřeboval jsem se napít. Správná odpověď zněla: "Nevím," protože levý mozek neměl žádnou informaci o původním požadavku na pravý mozek, protože obě strany byly odděleny a nemohly spolu dále komunikovat.
Ze všech příběhů, které levý mozek vypráví, je příběh o sobě jeho největším příběhem. Výzkumy silně naznačují, že neexistuje žádný skutečný ředitel, který by velel, ale pouze vyprávění sestávající z příběhů vymyšlených levým mozkem.
Mozek vytvoří příkaz vstát a teprve později je vymyšlen příběh, který to vysvětluje. Tato "rozhodnutí" byla vždy dodatečná a šlo jen o příběhy, které se hodily k dané situaci. Pokud neexistuje žádné já, které by řídilo naše myšlenky, zdá se, že myslící mysl postrádá svobodnou vůli a je stejně deterministická jako jakýkoli počítačový program.
Než se dostaneme k dobrým zprávám, zamysleme se nad tím, co se zdá být tou špatnou zprávou.
Nejenže neexistuje žádný generální ředitel, který by kontroloval vaše myšlenky a rozhodnutí, ale většina z nás tráví polovinu času spíše v této myšlenkové fantazii než v reálném světě. Výzkumy ukazují, že polovinu bdělých dní trávíme ztraceni v myšlenkami generovaných příbězích o tom, co se neděje, místo abychom přímo prožívali to, co se děje. A co je ještě důležitější, toto bloudění myslí nás ve skutečnosti činí méně šťastnými.
To by mohlo vysvětlovat, proč jsou mindfulness a meditace tak oblíbené; probouzejí nás ze snu o bezděčném myšlení a vracejí nás zpět do reálného světa. V reálném světě nacházíme vědomí. V reálném světě existuje vědomí toho, co se děje tady a teď, nikoli toho, co by se mohlo stát v budoucnosti nebo co si myslíme, že se stalo v minulosti.
Nemusí záležet na tom, zda naše myšlenky běží jako nepružný počítačový program, protože naše skutečná existence sahá daleko za myšlení.
To je dobrá zpráva.
Vezměte si, když ráno vstanete, napijete se kávy, vyjdete ven a ucítíte slunce na tváři. To jsou přímé vědomé zážitky bez jakéhokoli přispění myslící mysli. Tyto zkušenosti jsou bez kategorií myslící mysli, včetně kategorií, jako je svobodná vůle versus determinismus.
Zenoví mistři, jako byl Dógen, učili, že nemyslet je podstatou zenové praxe. To je všímavost, která je "mimo" dvojakost vytvořenou myšlením. Svobodná vůle ve vědomém stavu bez myšlení jednoduše nemá žádný význam. Všichni prožíváme realitu vědomí, ale když se myslící mysl znovu zapne, zavrhne to jako banalitu nebo "chvilkové vypnutí".
Ti, kdo praktikují meditaci a všímavost, přemýšlejí jen občas a většinu času tráví všímavostí a vědomím toho, co právě dělají. Podstatou zenového buddhismu je být v přirozeném stavu našich předků, spontánně s přírodou a uvědomovat si ji, a ne být zahleděn do myšlení. To jsou však výjimky z obvyklého způsobu života, v němž převládá myšlení levé hemisféry.
Dobrou zprávou je, že každý může přejít od vyprávění příběhů mysli k existenci zakotvené ve vědomí.
Snad nejcharakterističtějším aspektem myšlení je jeho kategoričnost. Levá část mozku se stala zodpovědnou za jazyk díky kategorické povaze jazyka a kategorickému nadání levé části mozku. Kategorie berou jednu vlastnost, kterou má mnoho různých věcí společnou, ignorují vše ostatní a vytvářejí skupinu.
Vezměte si, že ve sportu, pokud mají všichni stejné tričko, stávají se jedním týmem bez ohledu na to, kolik rozdílů existuje. Slovo "pes" používáme pro seskupení zvířat, která mají něco společného, a zároveň ignorujeme všechny rozdíly.
Jakmile je vytvořena nějaká kategorie, téměř vždy má svůj protiklad. Buď pracujeme, nebo máme volno, jsme bohatí, nebo chudí, chytří, nebo ne až tak chytří, v práci jsou někteří pod námi nebo nad námi, jsme šťastní, nebo smutní atd. Uvažte, že i "já" je v podstatě kategorické, jako "ty" v protikladu ke "všem" a "všemu" ostatnímu. Myslet znamená myslet v kategoriích, a to nelze obejít.
Trik myšlení, který ve světě ovládaném myšlením zůstává nepovšimnut, spočívá v tom, že tyto kategorie existují pouze jako myšlenky; kategorie ve skutečnosti neexistují. Když se díváte na svého psa, ano, je skutečný, ale jeho kategorizace do skupiny "pes" existuje výhradně jako produkt levého mozku a pouze jako myšlenka.
Myšlení vytvořilo kategorii "svobodná vůle versus předurčenost" stejným způsobem, jakým vytváří všechny kategorie myšlení. Velkou ironií je, že tuto kategorii vytvořil levý mozek, který vypráví příběh o já se svobodnou vůlí a zároveň se nekonečně potýká s tím, že nemůže ovládat myšlenky.
To, co se považuje za svobodnou vůli, je prostě příběh vytvořený levým mozkem stejným způsobem, jakým vytvořil příběh o já. Zatímco levý mozek se zabývá vytvářením příběhů, které mylně považuje za realitu, pravý mozek zpracovává svět kontinuálním, propojeným a bezprostředním způsobem. Spíše než aby přemýšlel o otázkách kategorických protikladů s hlasem v hlavě, pravý mozek zpracovává vědomé zážitky v přítomném okamžiku.
Přísně vzato, vědomí bez pojmového myšlení není deterministické, ale také nemá svobodnou vůli. Je mimo kategorie myšlení. Když se člověk přestane ztotožňovat s omezenými kategoriemi levého mozku, má pocit svobody.
Možná to vysvětluje, proč je toto téma tak často opředeno paradoxy. Můžete otázku svobodné vůle stáhnout a být si jednoduše vědomi jediného nádechu? Co se stane se všemi myšlenkově vytvořenými kategoriemi, když existuje pouze vědomý zážitek ranního čaje? Kde je debata o svobodné vůli, když o ní nikdo nepřemýšlí?
Problém s myšlením nelze vyřešit dalším myšlením, takže o tom nelze přemýšlet. To neznamená, že myšlenky nejsou občas užitečné, ale jsou to nástroje a otázka zní: používáte je vy, nebo ony používají vás?
Neurověda se s velkým úsilím pokoušela najít v mozku já, ale bezvýsledně. Je to pravděpodobně proto, že žádné já, které by se dalo najít, neexistuje, protože já je jen další příběh, který vypráví levá část mozku. Lidé po tisíciletí hledali závěr debaty o svobodné vůli. Mohla by být debata o svobodné vůli a determinismu jen další kategorickou fikcí levého mozku? Mohla by být otázka "svobodná vůle nebo determinismus?" jen další zenovou hádankou, která nám má pomoci překročit myšlení?
***
Autor textu Chris Niebauer, Ph.D. Přeloženo a zkráceno z webu
https://chrisniebauerphd.com
[url=https://www.zivotvpritomnosti.cz/][b][size=150]Bez já můžeme být svobodní[/size][/b][/url]
Pravděpodobně jste začali číst tento článek s přesvědčením, že jste se rozhodli ho přečíst a že se rozhodnete, v jakém místě čtení ukončíte, nebo zda ho dočtete až do konce.
[img]https://www.zivotvpritomnosti.cz/public/content-images/cz/article/602_sb.png[/img]
Jde o myšlenku, že existuje "vy" nebo "já" podobné vnitřnímu výkonnému řediteli, který řídí celou show a o všem rozhoduje. Nejdůležitější je předpoklad, že tento ředitel má to, co filozofové (a nyní i neurovědci) nazývají svobodnou vůlí. Otázka svobodné vůle zůstává ústřední otázkou toho, co znamená být člověkem, protože svobodná vůle se výslovně ptá... Kdo je ten, který má svobodnou vůli?
Většina lidí předpokládá, že "my" existujeme někde uvnitř lebky a toto já se může svobodně rozhodovat. Toto "já" je "kapitánem" těla, který řídí naše chování a činí naše životní rozhodnutí. Problém je v tom, že ani toto vnitřní já, ani svobodná vůle neexistují tak, jak si většina lidí myslí.
Výzkumy přesvědčivě ukazují, že jde jen o příběhy, které si my lidé vymýšlíme. Přelomový výzkum Michaela Gazzanigy nakonec dospěl k závěru, že já je jen fikce vytvořená mozkem. Lidé si takové příběhy vymýšlejí, věří jim a jen zřídkakdy pochybují o jejich platnosti.
Největším moderním zmatkem týkajícím se lidské mysli je zaměňování myšlení s vědomím, proto je důležité toto rozlišovat. Uvažujme nejprve o myslící mysli. V západní kultuře je lidská existence definována myšlením. Se slavným Descartovým výrokem "Myslím, tedy jsem" se naše existence stala závislou na myšlení.
Většina myšlení se skládá z běžícího vnitřního příběhu, který se důsledně snaží vysvětlit, co se děje, nebo vytváří teorii k předvídání budoucnosti. Myšlení je vnitřní hlas, který slyšíte, když se snažíte usnout, protože spekuluje o tom, jak vás e-mail, který jste během dne poslali svému šéfovi, pravděpodobně dostane zítra do problémů. I když mnozí možná vědí, že levá část mozku se specializuje na jazyk, je zodpovědná i za tento vnitřní hlas. Právě tento vnitřní hlas vytváří všechny příběhy, kterým říkáme myšlení.
Většina z nás přemýšlí natolik, že myšlenky stojí v cestě klidnému životu, protože mnozí trpí vtíravými a nežádoucími myšlenkami. Nejprve se zamysleme nad tím, co zjistila neurověda o levé části mozku, která vypráví příběhy a nadměrně přemýšlí.
Jeden z nejpronikavějších poznatků na toto téma pochází od pacientů s rozdvojeným mozkem. Když Gazzaniga studoval izolovaný levý mozek poté, co byl chirurgicky oddělen od pravého, prokázal jedinečnou schopnost vytvářet příběhy a následně jim věřit. Když byla pravému mozku vyslána zpráva typu "vstaň", vyhověl jí a pacient vstal. Když byl levý mozek dotázán: "Proč jste právě vstal?", vymyslel si příběh, který byl sice uvěřitelný, ale nesprávný. Pacientův levý mozek odpověděl: "Měl jsem žízeň a potřeboval jsem se napít. Správná odpověď zněla: "Nevím," protože levý mozek neměl žádnou informaci o původním požadavku na pravý mozek, protože obě strany byly odděleny a nemohly spolu dále komunikovat.
Ze všech příběhů, které levý mozek vypráví, je příběh o sobě jeho největším příběhem. Výzkumy silně naznačují, že neexistuje žádný skutečný ředitel, který by velel, ale pouze vyprávění sestávající z příběhů vymyšlených levým mozkem.
Mozek vytvoří příkaz vstát a teprve později je vymyšlen příběh, který to vysvětluje. Tato "rozhodnutí" byla vždy dodatečná a šlo jen o příběhy, které se hodily k dané situaci. Pokud neexistuje žádné já, které by řídilo naše myšlenky, zdá se, že myslící mysl postrádá svobodnou vůli a je stejně deterministická jako jakýkoli počítačový program.
Než se dostaneme k dobrým zprávám, zamysleme se nad tím, co se zdá být tou špatnou zprávou.
Nejenže neexistuje žádný generální ředitel, který by kontroloval vaše myšlenky a rozhodnutí, ale většina z nás tráví polovinu času spíše v této myšlenkové fantazii než v reálném světě. Výzkumy ukazují, že polovinu bdělých dní trávíme ztraceni v myšlenkami generovaných příbězích o tom, co se neděje, místo abychom přímo prožívali to, co se děje. A co je ještě důležitější, toto bloudění myslí nás ve skutečnosti činí méně šťastnými.
To by mohlo vysvětlovat, proč jsou mindfulness a meditace tak oblíbené; probouzejí nás ze snu o bezděčném myšlení a vracejí nás zpět do reálného světa. V reálném světě nacházíme vědomí. V reálném světě existuje vědomí toho, co se děje tady a teď, nikoli toho, co by se mohlo stát v budoucnosti nebo co si myslíme, že se stalo v minulosti.
Nemusí záležet na tom, zda naše myšlenky běží jako nepružný počítačový program, protože naše skutečná existence sahá daleko za myšlení.
To je dobrá zpráva.
Vezměte si, když ráno vstanete, napijete se kávy, vyjdete ven a ucítíte slunce na tváři. To jsou přímé vědomé zážitky bez jakéhokoli přispění myslící mysli. Tyto zkušenosti jsou bez kategorií myslící mysli, včetně kategorií, jako je svobodná vůle versus determinismus.
Zenoví mistři, jako byl Dógen, učili, že nemyslet je podstatou zenové praxe. To je všímavost, která je "mimo" dvojakost vytvořenou myšlením. Svobodná vůle ve vědomém stavu bez myšlení jednoduše nemá žádný význam. Všichni prožíváme realitu vědomí, ale když se myslící mysl znovu zapne, zavrhne to jako banalitu nebo "chvilkové vypnutí".
Ti, kdo praktikují meditaci a všímavost, přemýšlejí jen občas a většinu času tráví všímavostí a vědomím toho, co právě dělají. Podstatou zenového buddhismu je být v přirozeném stavu našich předků, spontánně s přírodou a uvědomovat si ji, a ne být zahleděn do myšlení. To jsou však výjimky z obvyklého způsobu života, v němž převládá myšlení levé hemisféry.
Dobrou zprávou je, že každý může přejít od vyprávění příběhů mysli k existenci zakotvené ve vědomí.
Snad nejcharakterističtějším aspektem myšlení je jeho kategoričnost. Levá část mozku se stala zodpovědnou za jazyk díky kategorické povaze jazyka a kategorickému nadání levé části mozku. Kategorie berou jednu vlastnost, kterou má mnoho různých věcí společnou, ignorují vše ostatní a vytvářejí skupinu.
Vezměte si, že ve sportu, pokud mají všichni stejné tričko, stávají se jedním týmem bez ohledu na to, kolik rozdílů existuje. Slovo "pes" používáme pro seskupení zvířat, která mají něco společného, a zároveň ignorujeme všechny rozdíly.
Jakmile je vytvořena nějaká kategorie, téměř vždy má svůj protiklad. Buď pracujeme, nebo máme volno, jsme bohatí, nebo chudí, chytří, nebo ne až tak chytří, v práci jsou někteří pod námi nebo nad námi, jsme šťastní, nebo smutní atd. Uvažte, že i "já" je v podstatě kategorické, jako "ty" v protikladu ke "všem" a "všemu" ostatnímu. Myslet znamená myslet v kategoriích, a to nelze obejít.
Trik myšlení, který ve světě ovládaném myšlením zůstává nepovšimnut, spočívá v tom, že tyto kategorie existují pouze jako myšlenky; kategorie ve skutečnosti neexistují. Když se díváte na svého psa, ano, je skutečný, ale jeho kategorizace do skupiny "pes" existuje výhradně jako produkt levého mozku a pouze jako myšlenka.
Myšlení vytvořilo kategorii "svobodná vůle versus předurčenost" stejným způsobem, jakým vytváří všechny kategorie myšlení. Velkou ironií je, že tuto kategorii vytvořil levý mozek, který vypráví příběh o já se svobodnou vůlí a zároveň se nekonečně potýká s tím, že nemůže ovládat myšlenky.
To, co se považuje za svobodnou vůli, je prostě příběh vytvořený levým mozkem stejným způsobem, jakým vytvořil příběh o já. Zatímco levý mozek se zabývá vytvářením příběhů, které mylně považuje za realitu, pravý mozek zpracovává svět kontinuálním, propojeným a bezprostředním způsobem. Spíše než aby přemýšlel o otázkách kategorických protikladů s hlasem v hlavě, pravý mozek zpracovává vědomé zážitky v přítomném okamžiku.
Přísně vzato, vědomí bez pojmového myšlení není deterministické, ale také nemá svobodnou vůli. Je mimo kategorie myšlení. Když se člověk přestane ztotožňovat s omezenými kategoriemi levého mozku, má pocit svobody.
Možná to vysvětluje, proč je toto téma tak často opředeno paradoxy. Můžete otázku svobodné vůle stáhnout a být si jednoduše vědomi jediného nádechu? Co se stane se všemi myšlenkově vytvořenými kategoriemi, když existuje pouze vědomý zážitek ranního čaje? Kde je debata o svobodné vůli, když o ní nikdo nepřemýšlí?
Problém s myšlením nelze vyřešit dalším myšlením, takže o tom nelze přemýšlet. To neznamená, že myšlenky nejsou občas užitečné, ale jsou to nástroje a otázka zní: používáte je vy, nebo ony používají vás?
Neurověda se s velkým úsilím pokoušela najít v mozku já, ale bezvýsledně. Je to pravděpodobně proto, že žádné já, které by se dalo najít, neexistuje, protože já je jen další příběh, který vypráví levá část mozku. Lidé po tisíciletí hledali závěr debaty o svobodné vůli. Mohla by být debata o svobodné vůli a determinismu jen další kategorickou fikcí levého mozku? Mohla by být otázka "svobodná vůle nebo determinismus?" jen další zenovou hádankou, která nám má pomoci překročit myšlení?
***
Autor textu Chris Niebauer, Ph.D. Přeloženo a zkráceno z webu https://chrisniebauerphd.com