od Návštěvník » úte 17. pro 2024 11:39:50
Setkání s nekonečnem a strach z vlastního bytíKdyž se nám na zlomek vteřiny odhalí absolutní nekonečný potenciál, který je jakýmsi způsobem „ne já“, ale zároveň „ne ne já“, může v nás vzplanout instinktivní panika. Je to, jako kdybychom se chtěli rychle stáhnout pryč, podobně jako když ruka ucukne od otevřeného ohně. Co s takovou zkušeností dělat? Zkazil jsem to? Jak to příště udělat „správně“ a nenechat se ovládnout strachem ze ztráty kontroly?
Takové zážitky jsou velmi běžné, zejména v duchovním životě. Jsou to krátké záblesky „nekonečna“ – toho, co někdy nazýváme nekonečnou potenciálností nebo absolutní podstatou bytí, konečným základem existence. Tento zážitek může být zpočátku vnímán jako neuvěřitelná prázdnota – setkání s něčím tak mimořádně rozlehlým a neuchopitelným, že nás to může vyděsit.
Strach pramení z pocitu oddělenosti. Když jakákoliv část nás samotných vnímá nekonečno jako něco „jiného“ nebo „cizího“, může to působit hrozivě. Nekonečno je totiž skutečně bezmeznou velikostí, která může působit, jako by nás chtěla pohltit. Tento strach je ale úměrný našemu pocitu oddělenosti. Pokud necítíme oddělenost, nekonečno není děsivé – podobně jako se nebojíme vlastní ruky, protože ji vnímáme jako součást sebe. Nekonečno totiž není nic jiného než my sami.
Když se však nekonečno poprvé objeví v naší vědomé zkušenosti, může se zdát, že přichází zvenčí. Naše mysl se ho snaží „zpracovat“ – a vytváří obrazy či představy. Vědomí, které se potýká s něčím nepochopitelným a nezměrným, si to zobrazí jako „prázdnotu“ nebo „propast“. Tyto obrazy jsou ale jen výtvory naší mysli, která se bojí toho, co nedokáže uchopit.
Zde je klíčové vědět, že skutečné nekonečno není obrazem ani prázdnotou, kterou vidíme. Je to něco, co „je“ – a co nelze spatřit „tam venku“. Skutečné nekonečno je „zde“ a „teď“. A když si uvědomíme, že to, co nás děsí, je pouze výtvor naší vlastní mysli, může se tento strach rozplynout jako dým.
Proč strach vzniká? Když se setkáme s něčím, co přesahuje naše chápání, náš instinkt přežití se probudí. Něco v nás se snaží chránit, stáhnout zpět. Tento ochranný reflex je přirozený, ale v určitém bodě na duchovní cestě se objeví hlubší touha – touha po „božském“, která je silnější než naše touha po sebezáchově.
Jak s tím pracovat? Strach nemusíme násilně překonávat. Každý člověk má svůj čas, kdy je připraven se mu postavit čelem. V okamžiku, kdy pocítíme připravenost, můžeme se prostě otevřít – bez odporu a stažení. Nemusíme „bojovat“, stačí jen zůstat přítomní a nechat vše plynout. Tento okamžik může být pouhým tichým „ano“ – prostým uvolněním a odevzdáním.
Na závěr: to, co se bojí nekonečna, je naše vlastní mysl. Vytváří obrazy a představy, které nás děsí, ale ve skutečnosti se bojíme sebe samých – své pravé podstaty. Nekonečno není „něco jiného“ než my. Jsme to my. A když se to jednou dotkne našeho vědomí a my se tomu přestaneme bránit, strach může zmizet téměř okamžitě – jako když luskneme prsty.
Nakonec totiž nekonečno potkává nekonečno. Prázdnota potkává prázdnotu. A vědomí potkává vědomí. Co bylo původně děsivé, se ukáže jako milost. Je to návrat domů – návrat k sobě.
[url=https://www.youtube.com/watch?v=5R-I-gVVjqU][b][size=200]Setkání s nekonečnem a strach z vlastního bytí[/size][/b][/url]
Když se nám na zlomek vteřiny odhalí absolutní nekonečný potenciál, který je jakýmsi způsobem „ne já“, ale zároveň „ne ne já“, může v nás vzplanout instinktivní panika. Je to, jako kdybychom se chtěli rychle stáhnout pryč, podobně jako když ruka ucukne od otevřeného ohně. Co s takovou zkušeností dělat? Zkazil jsem to? Jak to příště udělat „správně“ a nenechat se ovládnout strachem ze ztráty kontroly?
Takové zážitky jsou velmi běžné, zejména v duchovním životě. Jsou to krátké záblesky „nekonečna“ – toho, co někdy nazýváme nekonečnou potenciálností nebo absolutní podstatou bytí, konečným základem existence. Tento zážitek může být zpočátku vnímán jako neuvěřitelná prázdnota – setkání s něčím tak mimořádně rozlehlým a neuchopitelným, že nás to může vyděsit.
[b]Strach pramení z pocitu oddělenosti.[/b] Když jakákoliv část nás samotných vnímá nekonečno jako něco „jiného“ nebo „cizího“, může to působit hrozivě. Nekonečno je totiž skutečně bezmeznou velikostí, která může působit, jako by nás chtěla pohltit. Tento strach je ale úměrný našemu pocitu oddělenosti. Pokud necítíme oddělenost, nekonečno není děsivé – podobně jako se nebojíme vlastní ruky, protože ji vnímáme jako součást sebe. Nekonečno totiž není nic jiného než my sami.
Když se však nekonečno poprvé objeví v naší vědomé zkušenosti, může se zdát, že přichází zvenčí. Naše mysl se ho snaží „zpracovat“ – a vytváří obrazy či představy. Vědomí, které se potýká s něčím nepochopitelným a nezměrným, si to zobrazí jako „prázdnotu“ nebo „propast“. Tyto obrazy jsou ale jen výtvory naší mysli, která se bojí toho, co nedokáže uchopit.
[b]Zde je klíčové vědět, že skutečné nekonečno není obrazem ani prázdnotou, kterou vidíme.[/b] Je to něco, co „je“ – a co nelze spatřit „tam venku“. Skutečné nekonečno je „zde“ a „teď“. A když si uvědomíme, že to, co nás děsí, je pouze výtvor naší vlastní mysli, může se tento strach rozplynout jako dým.
[b]Proč strach vzniká?[/b] Když se setkáme s něčím, co přesahuje naše chápání, náš instinkt přežití se probudí. Něco v nás se snaží chránit, stáhnout zpět. Tento ochranný reflex je přirozený, ale v určitém bodě na duchovní cestě se objeví hlubší touha – touha po „božském“, která je silnější než naše touha po sebezáchově.
[b]Jak s tím pracovat?[/b] Strach nemusíme násilně překonávat. Každý člověk má svůj čas, kdy je připraven se mu postavit čelem. V okamžiku, kdy pocítíme připravenost, můžeme se prostě otevřít – bez odporu a stažení. Nemusíme „bojovat“, stačí jen zůstat přítomní a nechat vše plynout. Tento okamžik může být pouhým tichým „ano“ – prostým uvolněním a odevzdáním.
[b]Na závěr:[/b] to, co se bojí nekonečna, je naše vlastní mysl. Vytváří obrazy a představy, které nás děsí, ale ve skutečnosti se bojíme sebe samých – své pravé podstaty. Nekonečno není „něco jiného“ než my. Jsme to my. A když se to jednou dotkne našeho vědomí a my se tomu přestaneme bránit, strach může zmizet téměř okamžitě – jako když luskneme prsty.
Nakonec totiž nekonečno potkává nekonečno. Prázdnota potkává prázdnotu. A vědomí potkává vědomí. Co bylo původně děsivé, se ukáže jako milost. Je to návrat domů – návrat k sobě.