od Návštěvník » úte 12. pro 2023 9:49:07
72. Skutečné je to, co je ryzí, čiré a nedotčené (z knihy Já Jsem To)
Maharádž: Tak jste zase zpátky v Indii! Kde jste byl a co jste viděl?
Tazatel: Jsem ze Švýcarska. Byl jsem tam u pozoruhodného muže, který o sobě říká, že je realizovaný. V minulosti se zabýval mnoha druhy Jógy a měl mnoho zážitků, které později odešly. Nyní říká, že nemá žádné zvláštní schopnosti ani poznání. Jediná neobvyklá věc, která mu zůstala, je spojena se smyslovými prožitky: není schopen oddělit pozorovatele od pozorovaného. Když třeba vidí, jak se na něj řítí auto, neví, zda auto jede k němu, nebo zda se on přibližuje k autu. Zdá se, že je současně pozorovatelem i pozorovaným – oba se stali jedním. Ať vidí cokoli, vidí sám sebe. Když jsem se ho zeptal na nějaký problém z Védanty, řekl mi: „Opravdu neumím odpovědět. Nevím. Jediné, co znám, je to zvláštní ztotožnění se se vším, co vnímám. Víte, nic takového jsem vůbec nečekal.“
Je to naprosto skromný člověk; nesnaží se mít nějaké žáky a nijak se nad druhé nevyvyšuje. Je ochotný si povídat o svém zvláštním stavu, ale to je vše.
M: Teď ví to, co ví. Vše ostatní má za sebou. Aspoň že ještě mluví. Brzy možná mluvit přestane.
T: Co bude dělat potom?
M: Nehybnost a tichost neznamenají nečinnost. Květina naplňuje prostor svou vůní, svíčka zase světlem. Nedělají nic, a přece pouhou svou přítomností všechno proměňují. Můžete vyfotit svíčku, ale ne její světlo. Můžete znát toho člověka, jeho jméno a vzhled, ale nemusíte znát jeho vliv. Samotná jeho přítomnost už nějak působí.
T: Není přirozené být činný?
M: Každý chce být činný, ale odkud jeho činy vyvěrají? Není tu žádný ústřední bod: každý čin plodí další činy, nesmyslně a bolestně, v nekonečné posloupnosti. Chybí střídání činností a přestávek mezi činy. Nejprve najděte ten nehybný střed, ze kterého se rodí veškerý pohyb. Představte si kolo rotující kolem osy – musíte stále setrvávat v nehybném bodě osy, a ne kroužit někde na obvodu kola.
T: Jak to mám dělat v praxi?
M: Kdykoli se v mysli objeví myšlenka nebo pocit touhy či strachu, stačí se prostě od nich odvrátit.
T: Potlačování myšlenek a pocitů musí ale vyvolat nějaké reakce.
M: Nemluvím o potlačování. Jenom tomu nevěnujte pozornost.
T: Copak nemusím vyvinout nějaké úsilí, abych zastavil pohyby mysli?
M: To nemá s úsilím nic společného. Prostě se jenom odvraťte. Místo toho, abyste se díval na myšlenky, dívejte se mezi ně. Když musíte projít davem, tak přece do všech lidí nevrážíte, ale jednoduše si mezi nimi najdete cestu.
T: Ale budu-li se snažit ovládnout mysl svou vůlí, povede to jen k posílení mého ega.
M: Jistě. Když bojujete, tak boj přivoláváte. Ale když nevzdorujete, se vzdorem se ani nesetkáte. Když odmítnete hrát hru, jste ze hry venku.
T: Jak dlouho bude trvat, než se od mysli osvobodím?
M: Může to trvat tisíce let, ale ve skutečnosti žádný čas není potřeba. Jediné, co potřebujete, je stoprocentní opravdovost. V těchto věcech je odhodlání rovnocenné činům. Jste-li upřímný, máte vyhráno. Všechno je koneckonců věcí vašeho postoje. Nic, kromě vašeho strachu, vám nebrání být džňáninem právě teď, v tomto okamžiku. Bojíte se být ne osobní, máte strach z neosobního bytí. Všechno je to velice jednoduché. Odvraťte se od svých tužeb, strachů a od myšlenek, které z nich pramení, a rázem se ocitnete ve svém přirozeném stavu.
T: Není tedy nutné žádné vyladění, opravení či odstranění mysli?
M: Vůbec nic takového. Stačí prostě opustit mysl. Přestat ji následovat. Koneckonců nic takového jako mysl vlastně neexistuje, kromě myšlenek, které přijdou a zase odejdou, řídíce se svými vlastními zákony, ne vašimi. Vládnou vám jenom proto, že se jimi zabýváte. Je to přesně to, co říkal Kristus: „Neodporujte zlu.“ Odporováním zlo jenom posilujete.
T: Ano, už to chápu. Jediné, co musím dělat, je popřít existenci zla. Pak se zlo vytratí. Ale nesklouzne to potom jen k určitému druhu auto sugesce?
M: Autosugesce je u vás naplno rozjetá už teď, kdy se považujete za jedince, který se zmítá mezi dobrem a zlem. A já vás žádám, abyste to ukončil, probudil se a začal vidět věci takové, jaké jsou. Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve Švýcarsku s tím vaším zvláštním přítelem, co jste v jeho přítomnosti získal?
T: Vůbec nic. Jeho zkušenost mne nijak neovlivnila. Pochopil jsem jednu věc: není co hledat. Ať jdu kamkoli, na konci cesty mne nic nečeká. Objevování není výsledkem nějakého přemísťování v prostoru.
M: Ano, jste zcela oddělen od čehokoli, co lze získat nebo ztratit.
T: Říkáte tomu vairagja, opuštění, zřeknutí se?
M: Není čeho se zříkat. Stačí, když přestanete další věci získávat. Abyste mohl dávat, musíte mít, a abyste mohl mít, musíte brát. Raději neberte nic. Je to jednodušší než odříkání, které vede k nebezpečné formě „duchovní“ pýchy. Všechno tohle porovnávání, třídění, vybírání a vyměňování je jenom něco jako nakupování na „duchovním“ tržišti. Co tam máte na práci? Jaký obchod tam chcete uzavřít? A pokud nechcete žádný obchod uzavřít, jaký smysl mají ty věčné obavy něco si vybrat? Neklid a roztěkanost vás nedovedou nikam. Něco vám brání v tom, abyste pochopil, že vůbec nic nepotřebujete. Uvědomte si to a pochopte, že představa, že něco potřebujete, je chybná. Je to jako kdybyste spolkl jed a trpěl neuhasitelnou touhou po vodě. Není lepší, místo pití hektolitrů vody, odstranit jed a osvobodit se od spalující žízně?
T: Měl bych odstranit ego!
M: Tím jedem je pocit „Já jsem jedinec omezený časem a prostorem.“ Tímto jedem je svým způsobem samotný čas. Díky času všechny věci nakonec skončí a zrodí se nové věci, aby i ony byly časem pohlceny. Neztotožňujte se s časem, neptejte se ustaraně: „Co bude dál, co bude dál?“ Postavte se mimo čas a pochopte, že čas pohlcuje svět. Řekněte: „Dobrá, přirozeností času je, že všechno nakonec skončí. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Já nejsem ani hořlavý, ani nepotřebuji shromažďovat palivo.“
T: Může existovat svědek i bez věcí, které by pozoroval?
M: Vždycky je tu něco, co se dá pozorovat. Není-li tu nějaká věc, potom lze pozorovat její nepřítomnost. Pozorování je přirozené, v tom není žádný problém. Problémem je nadměrný zájem, který vede k sebe-ztotožňování. Cokoli, do čeho se ponoříte, začnete považovat za skutečné.
T: Je „já jsem“ skutečné nebo neskutečné? Je „já jsem“ svědek? Je svědek skutečný nebo neskutečný?
M: Skutečné je to, co je čiré, ryzí a nedotčené. To, co je pošpiněné, s něčím smíchané, závislé a pomíjivé, to je neskutečné. Nenechte se zmást slovy, jedno slovo může mít několik – někdy i protikladných – významů. „Já jsem“, které prahne po příjemném a vyhýbá se nepříjemnému, je falešné; „já jsem“, které vidí radost a bolest jako neoddělitelné, je pravdivé. Svědek, který je zapletený do toho, co vnímá, je jedincem. Svědek, který je nezúčastněný, nehybný a nedotčený, je pozorovatelnou skutečného. Je bodem, ve kterém se uvědomění, zakotvené v neprojeveném, dotýká projeveného. Vesmír nemůže existovat bez svědka a svědek nemůže existovat bez vesmíru.
T: Čas pojídá svět. Kdo je svědkem času?
M: Ten, kdo je mimo čas. Je to Nepojmenovatelné. Rozžhavený konec prutu, kterým točíme dostatečně rychle, vypadá jako žhavý kruh. Když pohyb ustane, zůstane jen žhavý bod. Podobně i „já jsem“, které je v pohybu, vytváří svět. „Já jsem“, které je v klidu, se stává Absolutnem. Jste jako člověk, který jde tmavou chodbou s rozsvícenou baterkou. Můžete vidět jen to, co leží uvnitř kuželu světla. Zbytek je zahalen tmou.
T: Jestliže tvořím svět, měl bych ho být schopen i měnit.
M: To samozřejmě můžete. Ale musíte se s ním přestat ztotožňovat a překročit ho. Potom budete mít sílu jej zničit a znovu stvořit.
T: Jediné, co chci, je být svobodný.
M: Musíte vědět dvě věci: od čeho se chcete osvobodit a co vás dělá nesvobodným.
T: Proč chcete zničit vesmír?
M: Já se nestarám o vesmír. Ať si je nebo není, mně je to jedno. Bohatě mi stačí, že znám sám sebe.
T: Jste-li mimo svět, potom nejste světu nijak prospěšný.
M: Mějte soucit s já, které je, a ne se světem, který není. Jste ponořen ve snu a kvůli tomu jste zapomněl na své pravé já.
T: Bez světa by tu nebylo žádné místo pro lásku.
M: Přesně tak. Všechny atributy, jako jsou bytí, vědomí, láska a krása, jsou jen odrazem skutečného ve světě. Kdyby tu nebyla skutečnost, nebyl by tu ani odraz.
T: Svět je plný přitažlivých věcí a lidí. Nedokážu si představit, že ne existuje!
M: Přenechte přitažlivé věci těm, kteří po nich touží. Změňte směr proudu své touhy a místo braní začněte dávat. Vaše zanícení dávat vymaže naprosto přirozeně z vaší mysli představu vnějšího světa i představu samotného dávání. Zůstane jen čirá zář lásky, která je mimo dávání a braní.
T: V lásce musí být dualita milujícího a milovaného.
M: V lásce není žádný jedinec, natož aby tam byli jedinci dva! Láska je odmítnutím oddělenosti a odlišnosti. Mluví-li někdo o jednotě, musel předtím nejprve vytvořit dualitu. Ale pokud opravdu milujete, tak neříkáte: „Já tě miluji.“ Jakmile je tu nějaká myšlenka, je tu i dualita.
T: Čím to je, že se stále znovu vracím do Indie? Určitě mne nepřitahuje jen poměrně levné jídlo a bydlení. Ani množství a pestrost zážitků a dojmů. Musí za tím být ještě něco silnějšího.
M: Je tu také duchovní aspekt. V Indii jsou menší rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Je tu snadnější vyjádřit vnitřní pomocí vnějšího. Integrace je tu jednodušší. Společnost není tak represivní.
T: Ano, na Západě je všude jen tamas a radžas. V Indii je více sattvy, harmonie a rovnováhy.
M: Copak se nedokážete povznést nad guny? Proč si vybírat jen sattvu? Buďte tím, čím jste, ať jste kdekoli a netrapte se gunami.
T: Na to nemám dost síly.
M: Z toho je vidět, že vám toho Indie zatím moc nedala. To, co opravdu máte, to nemůžete nikdy ztratit. Kdybyste byl sám v sobě pevně usazený, nemohly by se vás změny prostředí nijak dotknout.
T: V Indii je duchovní život snadný. Na Západě je to jiné. Člověk se v mnohem větší míře musí podřizovat svému prostředí.
M: A proč si nevytvoříte své vlastní prostředí? Svět má nad vámi jen takovou moc, jakou mu dovolíte. Musíte se vzbouřit. Překročte dualitu, přestaňte dělat rozdíly mezi Západem a Východem.
T: Co má člověk dělat, když se ocitne ve velice neduchovním prostředí?
M: Nedělejte nic. Buďte sám sebou. Buďte vně. Dívejte se mimo.
T: Člověk může mít doma konflikty. Rodiče mají zřídka pochopení.
M: Znáte-li své pravé bytí, nemáte žádné problémy. Ať už se svým rodi čům zavděčíte nebo ne, ať už se oženíte nebo zůstanete svobodný, ať už vyděláváte spoustu peněz nebo ne, je vám to jedno. Prostě jednejte podle okolností, ale buďte vždy, v každé situaci, v kontaktu s fakty, se skutečností.
T: Není to už velice vyspělý stav?
M: Kdepak, je to normální stav. Říkáte mu vyspělý, protože se ho bojíte. Nejprve se osvoboďte od strachu. Pochopte, že není čeho se bát. Nebojácnost je vstupní branou k Nejvyššímu.
T: Ani sebevětší úsilí ze mne nemůže udělat nebojácného člověka.
M: Nebojácnost přijde sama od sebe, jakmile si uvědomíte, že není čeho se bát. Když jdete přelidněnou ulicí, prostě jen míjíte lidi. Některé vidíte, některé zahlédnete jen koutkem oka, ale nezastavujete se. Když se zastavíte, vzniká překážka. Nezastavujte se! Ignorujte jména a formy, neulpívejte na nich; vaše připoutanost vás svazuje.
T: A co mám dělat, když mi dá někdo facku?
M: Zachováte se podle své povahy, vrozené či získané.
T: Je to nevyhnutelné? Jsem já, či můj svět, odsouzen k tomu, abych byl pořád stejný?
M: Klenotník, který chce předělat nějaký šperk, musí jej nejprve roztavit a získat bezforemné zlato. Podobně i člověk se musí nejprve vrátit ke svému původnímu, přirozenému stavu, aby mohlo vzniknout nové jméno a nová forma. Opravdové přeměně nutně předchází smrt.
T: Neustále zdůrazňujete nutnost transcendence, nezaujatosti a osamocenosti. Sotva byste asi někdy použil slova jako „dobrý“ a „špatný“. Proč?
M: Dobré je být sám sebou, špatné je nebýt sám sebou. Všechno ostatní je podmíněné. Vy chcete odlišovat dobré od zlého, protože potřebujete mít nějakou podporu pro své činy. Neustále se snažíte dělat to či ono. Ale sobecky motivovaný čin, založený na něčím žebříčku hodnot, jehož cílem je určitý výsledek, je horší než nečinnost, protože jeho plody jsou vždycky hořké.
T: Je uvědomění a láska jedno a totéž?
M: Jistě. Uvědomění je dynamické, láska je bytí. Uvědomění je láska v činnosti. Mysl sama o sobě může uskutečnit mnoho možností, ale pokud to není podníceno láskou, je to bezcenné. Tvorba musí být vedena láskou, jinak vzniká chaos.
T: Kde se dá v uvědomění najít nějaká činnost?
M: Vy jste tak nemožně praktický! Dokud nevidíte nějaký pohyb, neklid, rozruch, není to pro vás žádná činnost. Chaos je nesmyslný pohyb, je to jen pohyb pro pohyb. Skutečná činnost není v nějakém přesouvání. Je to transformace. Změna místa je jen transport, ale změna v srdci je činnost. Zapamatujte si, že nic vnímatelného není skutečné. Aktivita není činnost. Činnost je skrytá, neznámá, nepoznatelná. Poznat můžete jen její ovoce.
T: Copak všechno nedělá Bůh?
M: Proč zavádíte vnějšího konatele? Svět se přetváří sám od sebe. Je to nekonečný proces, pomíjivé plodí pomíjivé. To vaše ego vás nutí, abyste si myslel, že tu musí být nějaký konatel. Vytváříte si Boha ke svému obrazu, ale ten obraz je dost ponurý. Prostřednictvím filmu své mysli si tvoříte svět a také Boha, aby mu dodával účel a smysl. Ale to všechno je jenom vaše představivost – skončete s tím.
T: Je dost těžké představit si, že by byl svět pouhý myšlenkový výtvor! Jeho hmatatelná skutečnost se zdá být tak přesvědčivá.
M: V tom je tajemství představivosti, že se její výtvory zdají tak skutečné. Můžete být starý nebo mladý, svobodný nebo ženatý, být mnichem nebo mít rodinu, ale to není podstatné. Jde o to, zda jste otrokem představivosti nebo ne! Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, jakoukoli práci, bude to vždy založeno na představivosti, na domněnkách, které se budou tvářit jako fakta.
T: Teď tu před vámi sedím. Jaká část z toho je představivost?
M: Celé je to jen vaše představivost. I čas a prostor jsou představy.
T: Znamená to, že neexistuji?
M: Já také neexistuji. Veškerá existence je imaginární.
T: Je bytí také imaginární?
M: Čiré bytí, které prostupuje vším a zároveň vše překračuje, není existencí, jež je omezená. Vše omezené je imaginární, pouze neomezené je skutečné.
T: Když se na mne podíváte, co vidíte?
M: Vidím, jak si představujete, že jste.
T: Takových jako já je mnoho. A přesto je každý jiný.
M: Souhrn všech těchto projekcí se nazývá mahá-mája, Velká Iluze.
T: Ale když se podíváte na sebe, co vidíte?
M: To záleží na tom, jak se dívám. Dívám-li se prostřednictvím mysli, vidím nespočet lidí. Dívám-li se z pozice za myslí, vidím svědka. Za svědkem je potom nekonečná mohutnost prázdnoty a ticha.
T: Jak má člověk jednat s lidmi?
M: Proč to nějak plánovat, kvůli čemu? Takové otázky svědčí o vaší úzkosti. Vztahy jsou pružné. Buďte v míru se svým já, a budete v míru s kýmkoli. Uvědomte si, že nejste pánem toho, co se děje, a nemůžete, kromě čistě technických záležitostí, řídit budoucnost. Lidské vztahy nelze plánovat, jsou příliš komplikované a proměnlivé. Mějte prostě pochopení a soucit a nebuďte sobecký.
T: Je jasné, že nejsem pánem toho, co se děje. Spíše otrokem.
M: Nebuďte ani otrokem, ani pánem. Stůjte stranou.
T: Mám se tedy vyhýbat činům?
M: Činům se vyhnout nemůžete. Dějí se samy od sebe, stejně jako všechno ostatní.
T: Své činy samozřejmě řídit mohu!
M: Tak to zkuste. Brzy uvidíte, že děláte jen to, co musíte.
T: Ale já jednám podle své vůle.
M: Svou vůli ale poznáte až poté, co jste už čin vykonal.
T: Pamatuji si všechny své touhy, volby a rozhodnutí a podle nich jednám.
M: Potom se rozhoduje vaše mysl, ne vy.
T: A jakou roli v tom tedy hraji já?
M: Vy to umožňujete tím, že tomu dáváte pozornost.
T: Takže nic takového jako svobodná vůle není? Své touhy si nemohu svobodně vybírat?
M: Kdepak, vy jste donucen toužit. V Hinduismu představa svobodné vůle vůbec neexistuje, takže pro to není ani žádné slovo. Vůle, to je závazek, připoutanost, svázanost.
T: Mám svobodu vybrat si svá omezení.
M: Musíte být nejprve svobodný. Abyste byl svobodný ve světě, musíte se od světa osvobodit. Jinak za vás a vaši budoucnost dělá rozhodnutí vaše minulost. Jste chycen mezi tím, co se stalo, a tím, co se má stát. Říkejte tomu osud nebo karma, ale ne svoboda. Nejprve se vraťte ke svému pravému bytí, a teprve potom, s láskou v srdci, jednejte.
T: Jaký otisk zanechává neprojevené v projeveném?
M: Žádný. V okamžiku, kdy začnete hledat otisk neprojeveného, projevené se rozplyne. Zkoušíte pochopit neprojevené pomocí mysli a najednou jste za myslí. Je to jako když rozhrabáváte oheň klackem a on vzplane a shoří. Použijte mysl k prozkoumání projeveného. Buďte jako kuře, které se chce proklovat skořápkou. Spekulování o životě venku mu není k ničemu, ale klováním skořápku zevnitř prorazí a osvobodí se. Podobně musíte prorazit zevnitř mysl tím, že ji budete zkoumat a odhalíte její protikladnost a absurditu.
T: Odkud se bere touha prorazit skořápku?
M: Z neprojeveného.
♥
[youtube]akuuSoY7i5w[/youtube]
[b][size=200] 72. Skutečné je to, co je ryzí, čiré a nedotčené (z knihy Já Jsem To)[/size][/b]
[b]Maharádž:[/b] Tak jste zase zpátky v Indii! Kde jste byl a co jste viděl?
[b]Tazatel:[/b] Jsem ze Švýcarska. Byl jsem tam u pozoruhodného muže, který o sobě říká, že je realizovaný. V minulosti se zabýval mnoha druhy Jógy a měl mnoho zážitků, které později odešly. Nyní říká, že nemá žádné zvláštní schopnosti ani poznání. Jediná neobvyklá věc, která mu zůstala, je spojena se smyslovými prožitky: není schopen oddělit pozorovatele od pozorovaného. Když třeba vidí, jak se na něj řítí auto, neví, zda auto jede k němu, nebo zda se on přibližuje k autu. Zdá se, že je současně pozorovatelem i pozorovaným – oba se stali jedním. Ať vidí cokoli, vidí sám sebe. Když jsem se ho zeptal na nějaký problém z Védanty, řekl mi: „Opravdu neumím odpovědět. Nevím. Jediné, co znám, je to zvláštní ztotožnění se se vším, co vnímám. Víte, nic takového jsem vůbec nečekal.“
Je to naprosto skromný člověk; nesnaží se mít nějaké žáky a nijak se nad druhé nevyvyšuje. Je ochotný si povídat o svém zvláštním stavu, ale to je vše.
[b]M:[/b] Teď ví to, co ví. Vše ostatní má za sebou. Aspoň že ještě mluví. Brzy možná mluvit přestane.
[b]T:[/b] Co bude dělat potom?
[b]M:[/b] Nehybnost a tichost neznamenají nečinnost. Květina naplňuje prostor svou vůní, svíčka zase světlem. Nedělají nic, a přece pouhou svou přítomností všechno proměňují. Můžete vyfotit svíčku, ale ne její světlo. Můžete znát toho člověka, jeho jméno a vzhled, ale nemusíte znát jeho vliv. Samotná jeho přítomnost už nějak působí.
[b]T:[/b] Není přirozené být činný?
[b]M:[/b] Každý chce být činný, ale odkud jeho činy vyvěrají? Není tu žádný ústřední bod: každý čin plodí další činy, nesmyslně a bolestně, v nekonečné posloupnosti. Chybí střídání činností a přestávek mezi činy. Nejprve najděte ten nehybný střed, ze kterého se rodí veškerý pohyb. Představte si kolo rotující kolem osy – musíte stále setrvávat v nehybném bodě osy, a ne kroužit někde na obvodu kola.
[b]T:[/b] Jak to mám dělat v praxi?
[b]M:[/b] Kdykoli se v mysli objeví myšlenka nebo pocit touhy či strachu, stačí se prostě od nich odvrátit.
[b]T:[/b] Potlačování myšlenek a pocitů musí ale vyvolat nějaké reakce.
[b]M:[/b] Nemluvím o potlačování. Jenom tomu nevěnujte pozornost.
[b]T:[/b] Copak nemusím vyvinout nějaké úsilí, abych zastavil pohyby mysli?
[b]M:[/b] To nemá s úsilím nic společného. Prostě se jenom odvraťte. Místo toho, abyste se díval na myšlenky, dívejte se mezi ně. Když musíte projít davem, tak přece do všech lidí nevrážíte, ale jednoduše si mezi nimi najdete cestu.
[b]T:[/b] Ale budu-li se snažit ovládnout mysl svou vůlí, povede to jen k posílení mého ega.
[b]M:[/b] Jistě. Když bojujete, tak boj přivoláváte. Ale když nevzdorujete, se vzdorem se ani nesetkáte. Když odmítnete hrát hru, jste ze hry venku.
[b]T:[/b] Jak dlouho bude trvat, než se od mysli osvobodím?
[b]M:[/b] Může to trvat tisíce let, ale ve skutečnosti žádný čas není potřeba. Jediné, co potřebujete, je stoprocentní opravdovost. V těchto věcech je odhodlání rovnocenné činům. Jste-li upřímný, máte vyhráno. Všechno je koneckonců věcí vašeho postoje. Nic, kromě vašeho strachu, vám nebrání být džňáninem právě teď, v tomto okamžiku. Bojíte se být ne osobní, máte strach z neosobního bytí. Všechno je to velice jednoduché. Odvraťte se od svých tužeb, strachů a od myšlenek, které z nich pramení, a rázem se ocitnete ve svém přirozeném stavu.
[b]T:[/b] Není tedy nutné žádné vyladění, opravení či odstranění mysli?
[b]M:[/b] Vůbec nic takového. Stačí prostě opustit mysl. Přestat ji následovat. Koneckonců nic takového jako mysl vlastně neexistuje, kromě myšlenek, které přijdou a zase odejdou, řídíce se svými vlastními zákony, ne vašimi. Vládnou vám jenom proto, že se jimi zabýváte. Je to přesně to, co říkal Kristus: „Neodporujte zlu.“ Odporováním zlo jenom posilujete.
[b]T:[/b] Ano, už to chápu. Jediné, co musím dělat, je popřít existenci zla. Pak se zlo vytratí. Ale nesklouzne to potom jen k určitému druhu auto sugesce?
[b]M:[/b] Autosugesce je u vás naplno rozjetá už teď, kdy se považujete za jedince, který se zmítá mezi dobrem a zlem. A já vás žádám, abyste to ukončil, probudil se a začal vidět věci takové, jaké jsou. Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve Švýcarsku s tím vaším zvláštním přítelem, co jste v jeho přítomnosti získal?
[b]T:[/b] Vůbec nic. Jeho zkušenost mne nijak neovlivnila. Pochopil jsem jednu věc: není co hledat. Ať jdu kamkoli, na konci cesty mne nic nečeká. Objevování není výsledkem nějakého přemísťování v prostoru.
[b]M:[/b] Ano, jste zcela oddělen od čehokoli, co lze získat nebo ztratit.
[b]T:[/b] Říkáte tomu vairagja, opuštění, zřeknutí se?
[b]M:[/b] Není čeho se zříkat. Stačí, když přestanete další věci získávat. Abyste mohl dávat, musíte mít, a abyste mohl mít, musíte brát. Raději neberte nic. Je to jednodušší než odříkání, které vede k nebezpečné formě „duchovní“ pýchy. Všechno tohle porovnávání, třídění, vybírání a vyměňování je jenom něco jako nakupování na „duchovním“ tržišti. Co tam máte na práci? Jaký obchod tam chcete uzavřít? A pokud nechcete žádný obchod uzavřít, jaký smysl mají ty věčné obavy něco si vybrat? Neklid a roztěkanost vás nedovedou nikam. Něco vám brání v tom, abyste pochopil, že vůbec nic nepotřebujete. Uvědomte si to a pochopte, že představa, že něco potřebujete, je chybná. Je to jako kdybyste spolkl jed a trpěl neuhasitelnou touhou po vodě. Není lepší, místo pití hektolitrů vody, odstranit jed a osvobodit se od spalující žízně?
[b]T:[/b] Měl bych odstranit ego!
[b]M:[/b] Tím jedem je pocit „Já jsem jedinec omezený časem a prostorem.“ Tímto jedem je svým způsobem samotný čas. Díky času všechny věci nakonec skončí a zrodí se nové věci, aby i ony byly časem pohlceny. Neztotožňujte se s časem, neptejte se ustaraně: „Co bude dál, co bude dál?“ Postavte se mimo čas a pochopte, že čas pohlcuje svět. Řekněte: „Dobrá, přirozeností času je, že všechno nakonec skončí. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Já nejsem ani hořlavý, ani nepotřebuji shromažďovat palivo.“
[b]T:[/b] Může existovat svědek i bez věcí, které by pozoroval?
[b]M:[/b] Vždycky je tu něco, co se dá pozorovat. Není-li tu nějaká věc, potom lze pozorovat její nepřítomnost. Pozorování je přirozené, v tom není žádný problém. Problémem je nadměrný zájem, který vede k sebe-ztotožňování. Cokoli, do čeho se ponoříte, začnete považovat za skutečné.
[b]T:[/b] Je „já jsem“ skutečné nebo neskutečné? Je „já jsem“ svědek? Je svědek skutečný nebo neskutečný?
[b]M:[/b] Skutečné je to, co je čiré, ryzí a nedotčené. To, co je pošpiněné, s něčím smíchané, závislé a pomíjivé, to je neskutečné. Nenechte se zmást slovy, jedno slovo může mít několik – někdy i protikladných – významů. „Já jsem“, které prahne po příjemném a vyhýbá se nepříjemnému, je falešné; „já jsem“, které vidí radost a bolest jako neoddělitelné, je pravdivé. Svědek, který je zapletený do toho, co vnímá, je jedincem. Svědek, který je nezúčastněný, nehybný a nedotčený, je pozorovatelnou skutečného. Je bodem, ve kterém se uvědomění, zakotvené v neprojeveném, dotýká projeveného. Vesmír nemůže existovat bez svědka a svědek nemůže existovat bez vesmíru.
[b]T:[/b] Čas pojídá svět. Kdo je svědkem času?
[b]M:[/b] Ten, kdo je mimo čas. Je to Nepojmenovatelné. Rozžhavený konec prutu, kterým točíme dostatečně rychle, vypadá jako žhavý kruh. Když pohyb ustane, zůstane jen žhavý bod. Podobně i „já jsem“, které je v pohybu, vytváří svět. „Já jsem“, které je v klidu, se stává Absolutnem. Jste jako člověk, který jde tmavou chodbou s rozsvícenou baterkou. Můžete vidět jen to, co leží uvnitř kuželu světla. Zbytek je zahalen tmou.
[b]T:[/b] Jestliže tvořím svět, měl bych ho být schopen i měnit.
[b]M:[/b] To samozřejmě můžete. Ale musíte se s ním přestat ztotožňovat a překročit ho. Potom budete mít sílu jej zničit a znovu stvořit.
[b]T:[/b] Jediné, co chci, je být svobodný.
[b]M:[/b] Musíte vědět dvě věci: od čeho se chcete osvobodit a co vás dělá nesvobodným.
[b]T:[/b] Proč chcete zničit vesmír?
[b]M:[/b] Já se nestarám o vesmír. Ať si je nebo není, mně je to jedno. Bohatě mi stačí, že znám sám sebe.
[b]T:[/b] Jste-li mimo svět, potom nejste světu nijak prospěšný.
[b]M:[/b] Mějte soucit s já, které je, a ne se světem, který není. Jste ponořen ve snu a kvůli tomu jste zapomněl na své pravé já.
[b]T:[/b] Bez světa by tu nebylo žádné místo pro lásku.
[b]M:[/b] Přesně tak. Všechny atributy, jako jsou bytí, vědomí, láska a krása, jsou jen odrazem skutečného ve světě. Kdyby tu nebyla skutečnost, nebyl by tu ani odraz.
[b]T:[/b] Svět je plný přitažlivých věcí a lidí. Nedokážu si představit, že ne existuje!
[b]M:[/b] Přenechte přitažlivé věci těm, kteří po nich touží. Změňte směr proudu své touhy a místo braní začněte dávat. Vaše zanícení dávat vymaže naprosto přirozeně z vaší mysli představu vnějšího světa i představu samotného dávání. Zůstane jen čirá zář lásky, která je mimo dávání a braní.
[b]T:[/b] V lásce musí být dualita milujícího a milovaného.
[b]M:[/b] V lásce není žádný jedinec, natož aby tam byli jedinci dva! Láska je odmítnutím oddělenosti a odlišnosti. Mluví-li někdo o jednotě, musel předtím nejprve vytvořit dualitu. Ale pokud opravdu milujete, tak neříkáte: „Já tě miluji.“ Jakmile je tu nějaká myšlenka, je tu i dualita.
[b]T:[/b] Čím to je, že se stále znovu vracím do Indie? Určitě mne nepřitahuje jen poměrně levné jídlo a bydlení. Ani množství a pestrost zážitků a dojmů. Musí za tím být ještě něco silnějšího.
[b]M:[/b] Je tu také duchovní aspekt. V Indii jsou menší rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Je tu snadnější vyjádřit vnitřní pomocí vnějšího. Integrace je tu jednodušší. Společnost není tak represivní.
[b]T:[/b] Ano, na Západě je všude jen tamas a radžas. V Indii je více sattvy, harmonie a rovnováhy.
[b]M:[/b] Copak se nedokážete povznést nad guny? Proč si vybírat jen sattvu? Buďte tím, čím jste, ať jste kdekoli a netrapte se gunami.
[b]T:[/b] Na to nemám dost síly.
[b]M:[/b] Z toho je vidět, že vám toho Indie zatím moc nedala. To, co opravdu máte, to nemůžete nikdy ztratit. Kdybyste byl sám v sobě pevně usazený, nemohly by se vás změny prostředí nijak dotknout.
[b]T:[/b] V Indii je duchovní život snadný. Na Západě je to jiné. Člověk se v mnohem větší míře musí podřizovat svému prostředí.
[b]M:[/b] A proč si nevytvoříte své vlastní prostředí? Svět má nad vámi jen takovou moc, jakou mu dovolíte. Musíte se vzbouřit. Překročte dualitu, přestaňte dělat rozdíly mezi Západem a Východem.
[b]T:[/b] Co má člověk dělat, když se ocitne ve velice neduchovním prostředí?
[b]M:[/b] Nedělejte nic. Buďte sám sebou. Buďte vně. Dívejte se mimo.
[b]T:[/b] Člověk může mít doma konflikty. Rodiče mají zřídka pochopení.
[b]M:[/b] Znáte-li své pravé bytí, nemáte žádné problémy. Ať už se svým rodi čům zavděčíte nebo ne, ať už se oženíte nebo zůstanete svobodný, ať už vyděláváte spoustu peněz nebo ne, je vám to jedno. Prostě jednejte podle okolností, ale buďte vždy, v každé situaci, v kontaktu s fakty, se skutečností.
[b]T:[/b] Není to už velice vyspělý stav?
[b]M:[/b] Kdepak, je to normální stav. Říkáte mu vyspělý, protože se ho bojíte. Nejprve se osvoboďte od strachu. Pochopte, že není čeho se bát. Nebojácnost je vstupní branou k Nejvyššímu.
[b]T:[/b] Ani sebevětší úsilí ze mne nemůže udělat nebojácného člověka.
[b]M:[/b] Nebojácnost přijde sama od sebe, jakmile si uvědomíte, že není čeho se bát. Když jdete přelidněnou ulicí, prostě jen míjíte lidi. Některé vidíte, některé zahlédnete jen koutkem oka, ale nezastavujete se. Když se zastavíte, vzniká překážka. Nezastavujte se! Ignorujte jména a formy, neulpívejte na nich; vaše připoutanost vás svazuje.
[b]T:[/b] A co mám dělat, když mi dá někdo facku?
[b]M:[/b] Zachováte se podle své povahy, vrozené či získané.
[b]T:[/b] Je to nevyhnutelné? Jsem já, či můj svět, odsouzen k tomu, abych byl pořád stejný?
[b]M:[/b] Klenotník, který chce předělat nějaký šperk, musí jej nejprve roztavit a získat bezforemné zlato. Podobně i člověk se musí nejprve vrátit ke svému původnímu, přirozenému stavu, aby mohlo vzniknout nové jméno a nová forma. Opravdové přeměně nutně předchází smrt.
[b]T:[/b] Neustále zdůrazňujete nutnost transcendence, nezaujatosti a osamocenosti. Sotva byste asi někdy použil slova jako „dobrý“ a „špatný“. Proč?
[b]M:[/b] Dobré je být sám sebou, špatné je nebýt sám sebou. Všechno ostatní je podmíněné. Vy chcete odlišovat dobré od zlého, protože potřebujete mít nějakou podporu pro své činy. Neustále se snažíte dělat to či ono. Ale sobecky motivovaný čin, založený na něčím žebříčku hodnot, jehož cílem je určitý výsledek, je horší než nečinnost, protože jeho plody jsou vždycky hořké.
[b]T:[/b] Je uvědomění a láska jedno a totéž?
[b]M:[/b] Jistě. Uvědomění je dynamické, láska je bytí. Uvědomění je láska v činnosti. Mysl sama o sobě může uskutečnit mnoho možností, ale pokud to není podníceno láskou, je to bezcenné. Tvorba musí být vedena láskou, jinak vzniká chaos.
[b]T:[/b] Kde se dá v uvědomění najít nějaká činnost?
[b]M:[/b] Vy jste tak nemožně praktický! Dokud nevidíte nějaký pohyb, neklid, rozruch, není to pro vás žádná činnost. Chaos je nesmyslný pohyb, je to jen pohyb pro pohyb. Skutečná činnost není v nějakém přesouvání. Je to transformace. Změna místa je jen transport, ale změna v srdci je činnost. Zapamatujte si, že nic vnímatelného není skutečné. Aktivita není činnost. Činnost je skrytá, neznámá, nepoznatelná. Poznat můžete jen její ovoce.
[b]T:[/b] Copak všechno nedělá Bůh?
[b]M:[/b] Proč zavádíte vnějšího konatele? Svět se přetváří sám od sebe. Je to nekonečný proces, pomíjivé plodí pomíjivé. To vaše ego vás nutí, abyste si myslel, že tu musí být nějaký konatel. Vytváříte si Boha ke svému obrazu, ale ten obraz je dost ponurý. Prostřednictvím filmu své mysli si tvoříte svět a také Boha, aby mu dodával účel a smysl. Ale to všechno je jenom vaše představivost – skončete s tím.
[b]T:[/b] Je dost těžké představit si, že by byl svět pouhý myšlenkový výtvor! Jeho hmatatelná skutečnost se zdá být tak přesvědčivá.
[b]M:[/b] V tom je tajemství představivosti, že se její výtvory zdají tak skutečné. Můžete být starý nebo mladý, svobodný nebo ženatý, být mnichem nebo mít rodinu, ale to není podstatné. Jde o to, zda jste otrokem představivosti nebo ne! Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, jakoukoli práci, bude to vždy založeno na představivosti, na domněnkách, které se budou tvářit jako fakta.
[b]T:[/b] Teď tu před vámi sedím. Jaká část z toho je představivost?
[b]M:[/b] Celé je to jen vaše představivost. I čas a prostor jsou představy.
[b]T:[/b] Znamená to, že neexistuji?
[b]M:[/b] Já také neexistuji. Veškerá existence je imaginární.
[b]T:[/b] Je bytí také imaginární?
[b]M:[/b] Čiré bytí, které prostupuje vším a zároveň vše překračuje, není existencí, jež je omezená. Vše omezené je imaginární, pouze neomezené je skutečné.
[b]T:[/b] Když se na mne podíváte, co vidíte?
[b]M:[/b] Vidím, jak si představujete, že jste.
[b]T:[/b] Takových jako já je mnoho. A přesto je každý jiný.
[b]M:[/b] Souhrn všech těchto projekcí se nazývá mahá-mája, Velká Iluze.
[b]T:[/b] Ale když se podíváte na sebe, co vidíte?
[b]M:[/b] To záleží na tom, jak se dívám. Dívám-li se prostřednictvím mysli, vidím nespočet lidí. Dívám-li se z pozice za myslí, vidím svědka. Za svědkem je potom nekonečná mohutnost prázdnoty a ticha.
[b]T:[/b] Jak má člověk jednat s lidmi?
[b]M:[/b] Proč to nějak plánovat, kvůli čemu? Takové otázky svědčí o vaší úzkosti. Vztahy jsou pružné. Buďte v míru se svým já, a budete v míru s kýmkoli. Uvědomte si, že nejste pánem toho, co se děje, a nemůžete, kromě čistě technických záležitostí, řídit budoucnost. Lidské vztahy nelze plánovat, jsou příliš komplikované a proměnlivé. Mějte prostě pochopení a soucit a nebuďte sobecký.
[b]T:[/b] Je jasné, že nejsem pánem toho, co se děje. Spíše otrokem.
[b]M:[/b] Nebuďte ani otrokem, ani pánem. Stůjte stranou.
[b]T:[/b] Mám se tedy vyhýbat činům?
[b]M:[/b] Činům se vyhnout nemůžete. Dějí se samy od sebe, stejně jako všechno ostatní.
[b]T:[/b] Své činy samozřejmě řídit mohu!
[b]M:[/b] Tak to zkuste. Brzy uvidíte, že děláte jen to, co musíte.
[b]T:[/b] Ale já jednám podle své vůle.
[b]M:[/b] Svou vůli ale poznáte až poté, co jste už čin vykonal.
[b]T:[/b] Pamatuji si všechny své touhy, volby a rozhodnutí a podle nich jednám.
[b]M:[/b] Potom se rozhoduje vaše mysl, ne vy.
[b]T:[/b] A jakou roli v tom tedy hraji já?
[b]M:[/b] Vy to umožňujete tím, že tomu dáváte pozornost.
[b]T:[/b] Takže nic takového jako svobodná vůle není? Své touhy si nemohu svobodně vybírat?
[b]M:[/b] Kdepak, vy jste donucen toužit. V Hinduismu představa svobodné vůle vůbec neexistuje, takže pro to není ani žádné slovo. Vůle, to je závazek, připoutanost, svázanost.
[b]T:[/b] Mám svobodu vybrat si svá omezení.
[b]M:[/b] Musíte být nejprve svobodný. Abyste byl svobodný ve světě, musíte se od světa osvobodit. Jinak za vás a vaši budoucnost dělá rozhodnutí vaše minulost. Jste chycen mezi tím, co se stalo, a tím, co se má stát. Říkejte tomu osud nebo karma, ale ne svoboda. Nejprve se vraťte ke svému pravému bytí, a teprve potom, s láskou v srdci, jednejte.
[b]T:[/b] Jaký otisk zanechává neprojevené v projeveném?
[b]M:[/b] Žádný. V okamžiku, kdy začnete hledat otisk neprojeveného, projevené se rozplyne. Zkoušíte pochopit neprojevené pomocí mysli a najednou jste za myslí. Je to jako když rozhrabáváte oheň klackem a on vzplane a shoří. Použijte mysl k prozkoumání projeveného. Buďte jako kuře, které se chce proklovat skořápkou. Spekulování o životě venku mu není k ničemu, ale klováním skořápku zevnitř prorazí a osvobodí se. Podobně musíte prorazit zevnitř mysl tím, že ji budete zkoumat a odhalíte její protikladnost a absurditu.
[b]T:[/b] Odkud se bere touha prorazit skořápku?
[b]M:[/b] Z neprojeveného.
♥