od Návštěvník » čtv 30. pro 2021 9:57:06
Samádhi a mókša (osvobození) přicházejí sahasrárou, desátou branou. Otevře se tomu, kdo s vytrvalostí a oddaností jde po jedné z jógových cest. Může to být cesta rádža-jógy, která vyžaduje disciplínu a náročná cvičení, nebo cesta karma-jógy – nesobecké služby ostatním, cesta bhakti-jógy – oddanosti Bohu, nebo cesta džňána- -jógy – studia a odříkání. Poslední krok k mókše se ale neobejde bez guru-krpá – guruovy milosti a pomoci.
Jedno lidové úsloví říká: „Neměň svůj vnitřní obraz.“ Vztahuje se i k duchovní cestě, na kterou se člověk vydá a na které ho provází obraz Ištadévy – Mistra. Dojít k cíli znamená neměnit ho, mít ho stále před sebou a samozřejmě ani neměnit cestu. Jak bychom dosáhli vrcholu hory, kdybychom namísto stoupání chodili v kruhu kolem dokola?
Nechápejte ovšem slova „Já jsem átmá“ špatně. Myslet si: „Já jsem Bůh, já žádného Mistra nepotřebuju,“ je scestné. Podobné myšlenky vyvěrají z ega a ze sobeckého intelektu. Je to jakási pochybená teorie, která nemá nic společného se skutečností.
Ego, sobecká sebestřednost, je vyživována šesti činiteli. Jsou to: mládí, krása, peníze, vzdělání, příslušnost k rase či národu a společenské postavení. Střezme se před domýšlivostí založené na vnějškových hodnotách. Máme-li to štěstí, že jsme zdraví, pohlední, bohatí, poděkujme za to Bohu a nevyvyšujme se nad ostatní.
Nezapomínejme na to, že krása spočívá ve vnitřních hodnotách. Tělo je pomíjivé – dneska silné a zdravé, zítra slabé a choré. Buďme rádi, dává-li nám Bůh dost prostředků k obživě rodiny, dal-li nám schopnosti a talent k tomu, abychom dosáhli společenského postavení a uznání. Nezahazujme dary od Boha, přijměme je, užívejme je a buďme mu za ně vděční.
Odevzdejte svůj život Bohu a věřte, že vám dal to, co je pro vás nejlepší.
Na mókšu můžeme pomýšlet teprve tehdy, až zpracujeme své karmy a pročistíme ego, aby se mohlo rozpustit všech pět kóší, které obalují átmá a brání mu v rozletu. Přitom má džívátmá dočasně nepříjemný pocit lability – asi jako když had svléká kůži. Když se had zbavuje staré kůže, nevidí, sotva se hýbe a nemůže přijímat potravu. Jakmile se však zprostí starého obalu, prohlédne a vrátí se mu životaschopnost a síla. Podobně když átmá zbavené pout dosáhne sahasrára-čakry, prohlédne a spatří světlo pravdy. Co bylo dřív, semeno nebo strom? Karmy nebo jejich plody? Odnepaměti pochází semeno z plodu rostliny a rostlina roste ze semene. Podobně karmická akce přináší karmickou reakci a ta opět vzbuzuje další karmickou akci. Karmy a sanskáry (karmické stopy) jsou od počátku nerozlučně spjaty. Pomocí jógy se však můžeme z tohoto koloběhu vyprostit:
JÓGA-AGNIH KARMA DAHATI – Oheň jógy spaluje karmu.
Semena veškerých karem a vásan (tužeb) ztratí schopnost klíčit, teprve až se „upraží“ v ohni jógy. Pak se aspirantovi otevře cesta k mókši. Protože od této chvíle nebudou z jeho činů klíčit nové sanskáry a nebude třeba dalších životů, aby se s nimi vypořádával. Jakmile se rozpustí ego – rozlišování mezi „moje já“ a „tvoje já“ – rozpustí se i sančita-karma neboli karma nashromážděná z minulých životů.
Jinak je tomu ovšem s prárabdha-karmou – karmou, která uzrála v tomto životě a začala působit. Ta se naplňuje dále. Představme si, že roztočíme kolo a pustíme je. Než se zastaví, bude se ještě chvíli ze setrvačnosti točit. Podobně je tomu s karmou. Zničili jsme sice nevědomost – kořen znovuzrozování, ale rostlina, totiž současný život, ještě chvíli trvá.
Mókša ovšem není konečný stav, nýbrž životodárný začátek. Obdaří-li Bůh člověka bohatstvím, nedělá to proto, aby je člověk utratil sám, nýbrž proto, aby je užíval pro službu ostatním. Kdo se dopracoval vědění a zkušenosti, užívá svých poznatků pro dobro druhých. A tak je tomu s člověkem, který dosáhl mókši.
Někteří jógini se stahují ze společnosti do samoty a žijí jako poustevníci daleko od civilizace. Ale i ti meditují pro dobro světa. Pouhá jejich existence je pro svět požehnáním. Říká se, že vítr, který se dotkne džívanmukty, roznáší mír, harmonii a štěstí všude, kam zaletí.
Jiné sebeuskutečněné bytosti jdou naopak mezi lidi, aby je učily pravdě. Zříkají se blaha vaikunthy (nebe) a vracejí se do naraky (pekla) světa, aby pomáhaly živým tvorům. Pomáhat ostatním na duchovní cestě je nádherný úkol, ale zároveň velké umění, které vyžaduje vhled a všeobjímající poznání. Chceme-li duchovně pomáhat ostatním, aniž jsme prožili zkušenost sebeuskutečněného, dávejme pozor, abychom se znovu neocitli v osidlech máji.
Maháprabhudží říká v jednom bhadžanu:
Jste spoutáni řetězy karem a osudu, ten však, kdo poznal
a uskutečnil, je nirbandhana – ničím nespoutaný.
Svoboden chodí po tomto světě.
K tomu se váže názorné přirovnání:
Ve vězení žijí trestanci, kteří spáchali nějaký zločin a musí si ho zde odpykat. Jsou tu ovšem i zaměstnanci, kteří přišli do vězení pracovat dobrovolně. Ti i ti jsou tedy ve vězení, a přece je mezi nimi propastný rozdíl. Zaměstnanci se nedopustili žádného přečinu, pro který by ve věznici byli zavřeni za trest. Mohou přijít a odejít. Trestanci jsou tu zavření a propuštěni budou teprve poté, až si odpykají trest za svá provinění.
Nirbandhana, osvobozený od pout, žije ve světě mezi bytostmi, které jsou spoutány karmami, a většina lidí ho od nich nerozezná. Má schopnost vstoupit svobodně do všech rovin vědomí a opět z nich podle libosti vystoupit. Materiální svět je pro něj pouze jedním prostorem mezi mnoha dalšími, k jejichž dveřím má klíče. Já osvobozeného člověka prodlévá ustavičně v jednotě s Nejvyšším Já.
Samádhi a mókša (osvobození) přicházejí sahasrárou, desátou branou. Otevře se tomu, kdo s vytrvalostí a oddaností jde po jedné z jógových cest. Může to být cesta rádža-jógy, která vyžaduje disciplínu a náročná cvičení, nebo cesta karma-jógy – nesobecké služby ostatním, cesta bhakti-jógy – oddanosti Bohu, nebo cesta džňána- -jógy – studia a odříkání. Poslední krok k mókše se ale neobejde bez guru-krpá – guruovy milosti a pomoci.
Jedno lidové úsloví říká: „Neměň svůj vnitřní obraz.“ Vztahuje se i k duchovní cestě, na kterou se člověk vydá a na které ho provází obraz Ištadévy – Mistra. Dojít k cíli znamená neměnit ho, mít ho stále před sebou a samozřejmě ani neměnit cestu. Jak bychom dosáhli vrcholu hory, kdybychom namísto stoupání chodili v kruhu kolem dokola?
Nechápejte ovšem slova „Já jsem átmá“ špatně. Myslet si: „Já jsem Bůh, já žádného Mistra nepotřebuju,“ je scestné. Podobné myšlenky vyvěrají z ega a ze sobeckého intelektu. Je to jakási pochybená teorie, která nemá nic společného se skutečností.
Ego, sobecká sebestřednost, je vyživována šesti činiteli. Jsou to: mládí, krása, peníze, vzdělání, příslušnost k rase či národu a společenské postavení. Střezme se před domýšlivostí založené na vnějškových hodnotách. Máme-li to štěstí, že jsme zdraví, pohlední, bohatí, poděkujme za to Bohu a nevyvyšujme se nad ostatní.
Nezapomínejme na to, že krása spočívá ve vnitřních hodnotách. Tělo je pomíjivé – dneska silné a zdravé, zítra slabé a choré. Buďme rádi, dává-li nám Bůh dost prostředků k obživě rodiny, dal-li nám schopnosti a talent k tomu, abychom dosáhli společenského postavení a uznání. Nezahazujme dary od Boha, přijměme je, užívejme je a buďme mu za ně vděční.
Odevzdejte svůj život Bohu a věřte, že vám dal to, co je pro vás nejlepší.
Na mókšu můžeme pomýšlet teprve tehdy, až zpracujeme své karmy a pročistíme ego, aby se mohlo rozpustit všech pět kóší, které obalují átmá a brání mu v rozletu. Přitom má džívátmá dočasně nepříjemný pocit lability – asi jako když had svléká kůži. Když se had zbavuje staré kůže, nevidí, sotva se hýbe a nemůže přijímat potravu. Jakmile se však zprostí starého obalu, prohlédne a vrátí se mu životaschopnost a síla. Podobně když átmá zbavené pout dosáhne sahasrára-čakry, prohlédne a spatří světlo pravdy. Co bylo dřív, semeno nebo strom? Karmy nebo jejich plody? Odnepaměti pochází semeno z plodu rostliny a rostlina roste ze semene. Podobně karmická akce přináší karmickou reakci a ta opět vzbuzuje další karmickou akci. Karmy a sanskáry (karmické stopy) jsou od počátku nerozlučně spjaty. Pomocí jógy se však můžeme z tohoto koloběhu vyprostit:
JÓGA-AGNIH KARMA DAHATI – Oheň jógy spaluje karmu.
Semena veškerých karem a vásan (tužeb) ztratí schopnost klíčit, teprve až se „upraží“ v ohni jógy. Pak se aspirantovi otevře cesta k mókši. Protože od této chvíle nebudou z jeho činů klíčit nové sanskáry a nebude třeba dalších životů, aby se s nimi vypořádával. Jakmile se rozpustí ego – rozlišování mezi „moje já“ a „tvoje já“ – rozpustí se i sančita-karma neboli karma nashromážděná z minulých životů.
Jinak je tomu ovšem s prárabdha-karmou – karmou, která uzrála v tomto životě a začala působit. Ta se naplňuje dále. Představme si, že roztočíme kolo a pustíme je. Než se zastaví, bude se ještě chvíli ze setrvačnosti točit. Podobně je tomu s karmou. Zničili jsme sice nevědomost – kořen znovuzrozování, ale rostlina, totiž současný život, ještě chvíli trvá.
Mókša ovšem není konečný stav, nýbrž životodárný začátek. Obdaří-li Bůh člověka bohatstvím, nedělá to proto, aby je člověk utratil sám, nýbrž proto, aby je užíval pro službu ostatním. Kdo se dopracoval vědění a zkušenosti, užívá svých poznatků pro dobro druhých. A tak je tomu s člověkem, který dosáhl mókši.
Někteří jógini se stahují ze společnosti do samoty a žijí jako poustevníci daleko od civilizace. Ale i ti meditují pro dobro světa. Pouhá jejich existence je pro svět požehnáním. Říká se, že vítr, který se dotkne džívanmukty, roznáší mír, harmonii a štěstí všude, kam zaletí.
Jiné sebeuskutečněné bytosti jdou naopak mezi lidi, aby je učily pravdě. Zříkají se blaha vaikunthy (nebe) a vracejí se do naraky (pekla) světa, aby pomáhaly živým tvorům. Pomáhat ostatním na duchovní cestě je nádherný úkol, ale zároveň velké umění, které vyžaduje vhled a všeobjímající poznání. Chceme-li duchovně pomáhat ostatním, aniž jsme prožili zkušenost sebeuskutečněného, dávejme pozor, abychom se znovu neocitli v osidlech máji.
Maháprabhudží říká v jednom bhadžanu:
Jste spoutáni řetězy karem a osudu, ten však, kdo poznal
a uskutečnil, je nirbandhana – ničím nespoutaný.
Svoboden chodí po tomto světě.
K tomu se váže názorné přirovnání:
Ve vězení žijí trestanci, kteří spáchali nějaký zločin a musí si ho zde odpykat. Jsou tu ovšem i zaměstnanci, kteří přišli do vězení pracovat dobrovolně. Ti i ti jsou tedy ve vězení, a přece je mezi nimi propastný rozdíl. Zaměstnanci se nedopustili žádného přečinu, pro který by ve věznici byli zavřeni za trest. Mohou přijít a odejít. Trestanci jsou tu zavření a propuštěni budou teprve poté, až si odpykají trest za svá provinění.
Nirbandhana, osvobozený od pout, žije ve světě mezi bytostmi, které jsou spoutány karmami, a většina lidí ho od nich nerozezná. Má schopnost vstoupit svobodně do všech rovin vědomí a opět z nich podle libosti vystoupit. Materiální svět je pro něj pouze jedním prostorem mezi mnoha dalšími, k jejichž dveřím má klíče. Já osvobozeného člověka prodlévá ustavičně v jednotě s Nejvyšším Já.