od Návštěvník » sob 06. led 2024 15:12:01
Máme nárok na hněv. Ale také zodpovědnost za to, jak ho ventilujeme„Někoho kritizovat dokážeme bezmyšlenkovitě. Nejsme ovšem už tak ochotní přemýšlet sami o sobě. A přitom právě to nám může pomoci překonat bariéry. Je užitečné znát sám sebe, vědět, z čeho vycházím, čemu věřím, a uvědomit si relativitu toho všeho,“ připomíná Vavro v rozhovoru.
Před více než dvěma týdny se homosexuálové stali terčem teroristického útoku. Šlo o důsledek slovních i fyzických útoků a obecně nenávistných projevů namířených proti sexuálním menšinám. Odkud se bere hněv a otevřené nepřátelství části společnosti?
I když jsme si možná uvědomovali existující problémy i to, že je společnost rozdělena na vícero táborů, nikdo jsme nečekali reakci takových rozměrů. Určitě je za tím hněv, což je na jedné straně přirozená emoce. Všichni jsme někdy naštvaní. Ale vždy je dobré si uvědomit, proč – a co o nás hněv vypovídá.
Nikdy nepřichází sám, vždy je tu nějaká doprovodná emoce v pozadí. Svůj hněv, nebo dokonce násilné činy máme tendenci ospravedlňovat tím, že nás rozzlobil někdo jiný, ale málokdy se podíváme, co za tím rozzlobením opravdu bylo. A často se jedná o určitou vlastní potřebu, která nebyla uspokojena.
Jaké jsou nejčastější spouštěče hněvu?Obvykle je to pocit beznaděje. Přichází k nám podnět nebo více podnětů, které v sobě nějakým způsobem zpracováváme. Pokud nemáme funkční mechanismy, které by náš hněv dostatečně zpracovaly, naše frustrace překročí určitou mez a my vybuchneme. Hněv je tedy především naše reakce na více podnětů. Přiznat si, že si za svůj hněv můžeme sami – ve způsobu, jakým se díváme na svět i sami sebe – je obtížné.
Projevuje se hněv i po tělesné stránce?Existují fyzické i tělesné projevy. Součástí jsou také myšlenky, které jsou přítomny a opakují se v naší hlavě bez ustání. Mohou vycházet z iracionálních přesvědčení. Když se nám v hlavě honí myšlenka, se kterou si nevíme rady, je užitečné se zamyslet, zda je skutečně pravdivá a opodstatněná. Když se rozčílíme, často si ji tím ale jen utvrzujeme. Zabetonujeme se ve svém postoji a to, co se odehrává v naší hlavě, se nevyhnutelně projeví i na těle.
Zaujalo mě, že během záchvatu hněvu přestává fungovat správně naše logické myšlení a také krátkodobá paměť. Jaké dopady to může mít v každodenním životě?Asi všichni známe situace, kdy jsme se v hněvu nesmyslně rozhodli anebo řekli něco, čeho jsme později litovali. Přirozeně v ten moment saháme po nějakých zkratkách a máme tunelové vidění.
Možná by bylo dobré rozlišovat emoce hněvu a agrese. Předpokládám, že jsou odlišné…Rozhodně nejsou totéž. Hněv je velmi přirozená lidská emoce, kterou každý z nás dobře zná. Agresivita je sice také přirozená, ale velmi záleží na způsobu, jakým ji dokážeme vyjádřit. Protože agresivní můžeme být i společensky přijatelným způsobem, například při sportu, hrách, soutěžení, podnikání… Všude tam může být snaha dominovat nebo uvolnit přebytečnou energii.
Pokud je dokážeme nasměrovat pozitivním způsobem, je to v zásadě dobré a může to být přínosné pro nás i pro širší společnost. Pokud ale volíme alternativy, které jsou například násilné, urážejí lidi, ubližují jim, nebo je dokonce fyzicky napadají, pak už to samozřejmě není společensky žádoucí a měli bychom na tom pracovat.
Proč se nám někdy nedaří chovat se společensky přijatelně?Může se jednat o kombinaci několika faktorů. Někteří lidé o tom možná nikdy nepřemýšleli a neuvědomovali si, že jejich způsob vybíjení zlosti a agrese je nepřijatelný. Někteří to sami zažili v dětství, a tak jsou na to zvyklí a připadá jim to zcela v pořádku.
Prvním zásadním bodem je tedy uvědomění si těchto emocí a jejich projevů.Druhým krokem je naučit se alternativy. Protože v různých konfliktech máme vždy možnost volby a řešení nikdy není černobílé. Bohužel některým lidem alternativy chybí, nevědí o nich, nevyzkoušeli je. V šoférské terminologii se říká, že nemají najeto. Pokud například někdo nezkoušel nepoužívat sprostá slova v žádném sporu a najednou to začne zkoušet, teprve pak se v tom může zlepšit.
V této souvislosti jsem se také setkala s pojmem frustrační tolerance. Co to je?Jde o to, do jaké míry dokážeme zpracovat podněty, které nám nedělají dobře, které nás frustrují. Každý má určitou frustrační toleranci, která je do jisté míry daná, ale můžeme ji také trénovat. Je poměrně obtížné pracovat s těmito emocemi, proto bychom měli začít od svých myšlenek – změnit způsob, jakým si vykládáme realitu a situace, které se nám dějí.
Například to, že mě někdo kritizuje, mohu vnímat tak, že mě chce zničit, ponížit, urazit, ublížit mi, ale mohu to vnímat i tak, že mi ten člověk chce pomoci, že mu na mně záleží a chce, abych se v něčem zlepšil. Když se naučíme dívat na to, co se nám děje, jiným způsobem, může to ovlivnit i naše fyzické prožívání.
https://www.reinvent.sk/
[size=150]Máme nárok na hněv. Ale také zodpovědnost za to, jak ho ventilujeme[/size]
„Někoho kritizovat dokážeme bezmyšlenkovitě. Nejsme ovšem už tak ochotní přemýšlet sami o sobě. A přitom právě to nám může pomoci překonat bariéry. Je užitečné znát sám sebe, vědět, z čeho vycházím, čemu věřím, a uvědomit si relativitu toho všeho,“ připomíná Vavro v rozhovoru.
Před více než dvěma týdny se homosexuálové stali terčem teroristického útoku. Šlo o důsledek slovních i fyzických útoků a obecně nenávistných projevů namířených proti sexuálním menšinám. Odkud se bere hněv a otevřené nepřátelství části společnosti?
I když jsme si možná uvědomovali existující problémy i to, že je společnost rozdělena na vícero táborů, nikdo jsme nečekali reakci takových rozměrů. Určitě je za tím hněv, což je na jedné straně přirozená emoce. Všichni jsme někdy naštvaní. Ale vždy je dobré si uvědomit, proč – a co o nás hněv vypovídá.
Nikdy nepřichází sám, vždy je tu nějaká doprovodná emoce v pozadí. Svůj hněv, nebo dokonce násilné činy máme tendenci ospravedlňovat tím, že nás rozzlobil někdo jiný, ale málokdy se podíváme, co za tím rozzlobením opravdu bylo. A často se jedná o určitou vlastní potřebu, která nebyla uspokojena.
[b]Jaké jsou nejčastější spouštěče hněvu?[/b]
Obvykle je to pocit beznaděje. Přichází k nám podnět nebo více podnětů, které v sobě nějakým způsobem zpracováváme. Pokud nemáme funkční mechanismy, které by náš hněv dostatečně zpracovaly, naše frustrace překročí určitou mez a my vybuchneme. Hněv je tedy především naše reakce na více podnětů. Přiznat si, že si za svůj hněv můžeme sami – ve způsobu, jakým se díváme na svět i sami sebe – je obtížné.
[b]Projevuje se hněv i po tělesné stránce?[/b]
Existují fyzické i tělesné projevy. Součástí jsou také myšlenky, které jsou přítomny a opakují se v naší hlavě bez ustání. Mohou vycházet z iracionálních přesvědčení. Když se nám v hlavě honí myšlenka, se kterou si nevíme rady, je užitečné se zamyslet, zda je skutečně pravdivá a opodstatněná. Když se rozčílíme, často si ji tím ale jen utvrzujeme. Zabetonujeme se ve svém postoji a to, co se odehrává v naší hlavě, se nevyhnutelně projeví i na těle.
[b]Zaujalo mě, že během záchvatu hněvu přestává fungovat správně naše logické myšlení a také krátkodobá paměť. Jaké dopady to může mít v každodenním životě?[/b]
Asi všichni známe situace, kdy jsme se v hněvu nesmyslně rozhodli anebo řekli něco, čeho jsme později litovali. Přirozeně v ten moment saháme po nějakých zkratkách a máme tunelové vidění.
[b]Možná by bylo dobré rozlišovat emoce hněvu a agrese. Předpokládám, že jsou odlišné…[/b]
Rozhodně nejsou totéž. Hněv je velmi přirozená lidská emoce, kterou každý z nás dobře zná. Agresivita je sice také přirozená, ale velmi záleží na způsobu, jakým ji dokážeme vyjádřit. Protože agresivní můžeme být i společensky přijatelným způsobem, například při sportu, hrách, soutěžení, podnikání… Všude tam může být snaha dominovat nebo uvolnit přebytečnou energii.
Pokud je dokážeme nasměrovat pozitivním způsobem, je to v zásadě dobré a může to být přínosné pro nás i pro širší společnost. Pokud ale volíme alternativy, které jsou například násilné, urážejí lidi, ubližují jim, nebo je dokonce fyzicky napadají, pak už to samozřejmě není společensky žádoucí a měli bychom na tom pracovat.
[b]Proč se nám někdy nedaří chovat se společensky přijatelně?[/b]
Může se jednat o kombinaci několika faktorů. Někteří lidé o tom možná nikdy nepřemýšleli a neuvědomovali si, že jejich způsob vybíjení zlosti a agrese je nepřijatelný. Někteří to sami zažili v dětství, a tak jsou na to zvyklí a připadá jim to zcela v pořádku.
[b]Prvním zásadním bodem je tedy uvědomění si těchto emocí a jejich projevů.[/b]
Druhým krokem je naučit se alternativy. Protože v různých konfliktech máme vždy možnost volby a řešení nikdy není černobílé. Bohužel některým lidem alternativy chybí, nevědí o nich, nevyzkoušeli je. V šoférské terminologii se říká, že nemají najeto. Pokud například někdo nezkoušel nepoužívat sprostá slova v žádném sporu a najednou to začne zkoušet, teprve pak se v tom může zlepšit.
[b]V této souvislosti jsem se také setkala s pojmem frustrační tolerance. Co to je?[/b]
Jde o to, do jaké míry dokážeme zpracovat podněty, které nám nedělají dobře, které nás frustrují. Každý má určitou frustrační toleranci, která je do jisté míry daná, ale můžeme ji také trénovat. Je poměrně obtížné pracovat s těmito emocemi, proto bychom měli začít od svých myšlenek – změnit způsob, jakým si vykládáme realitu a situace, které se nám dějí.
Například to, že mě někdo kritizuje, mohu vnímat tak, že mě chce zničit, ponížit, urazit, ublížit mi, ale mohu to vnímat i tak, že mi ten člověk chce pomoci, že mu na mně záleží a chce, abych se v něčem zlepšil. Když se naučíme dívat na to, co se nám děje, jiným způsobem, může to ovlivnit i naše fyzické prožívání.
https://www.reinvent.sk/