Poradna zdarma

Sri Ramana Maharshi – Realita ve čtyřiceti verších Tento verš od Ulladu Narpadu se zaměřuje na iluzi oddělenosti vytvořenou egem. Bhagavan Sri Ramana Maharshi vysvětluje, že rozdíly jako „ty“ a „on“ vznikají pouze tehdy, když existuje ego („já“). Když je hledána pravá přirozenost „Já“ a ego je zničeno, iluze duality zmizí a to, co září jako Jedno, je pravé Já. Toto hluboké učení nás zve, abychom zkoumali povahu „já“ a zakoušeli realitu jednoty, kde žádné rozdíly neexistují.

Pojem „místo vědomí“ není doslovný ani fyzický. Je to metafora pro oblast, kde probíhá samotné uvědomění. Vědomí není v prostoru a čase, ale je to základní stav, ve kterém se odehrávají všechny zkušenosti. Každá naše myšlenka, vjem, pocit a dokonce i samotné vnímání prostoru se odehrává v tomto vědomí.

Vědomí není někde „umístěno“ – je to jen způsob, jak popsat to, co je stále přítomné a co si vše uvědomuje. Místo toho, abychom hledali nějaké konkrétní „místo“, musíme spíše zaměřit pozornost na samotnou podstatu toho, kdo si vše uvědomuje.

Termín „mé vědomí“ používá jen jako nástroj komunikace. Pravé vědomí není osobní ani individuální. Když říká „mé vědomí“, není to vědomí ega nebo odděleného já, ale univerzální vědomí, které je základní podstatou všeho.

Vnímat vědomí jako „moje“ nebo „tvoje“ je iluze, která pramení z pocitu oddělenosti. Jakmile je tento pocit překročen, uvědomíme si, že vědomí je jednotné, že je to jediné, co je skutečné, a že nepatří nikomu konkrétnímu.

Pojem „rozpouštění“ by se dal vysvětlit jako proces ztráty iluzorních identifikací. „Rozpouštěním oddělenosti“ je vyjádřeno, že naše běžná zkušenost je založena na iluzi, že jsme oddělení jedinci, kteří jsou odlišní od zbytku světa. Jakmile začneme prozkoumávat svou pravou podstatu, tato iluze se začne rozpouštět, až zůstane jen čisté vědomí, bez pocitu oddělenosti.

Není to doslovné „rozpouštění“ nějaké substance, ale spíše ukončení klamného přesvědčení, že jsme izolované bytosti. Jakmile je toto uvědomění dosaženo, není třeba mluvit o „rozpouštění“, protože už není nic, co by se mělo rozplývat – zůstává jen to, co je stále přítomné: čisté bytí.

Pokud se něco zdá být nesmyslné, může to být tím, že mysl se snaží pochopit něco, co je mimo její dosah. Skutečnost je za hranicemi intelektuálních konceptů a logických analýz. Slova mohou být často nedokonalá a zavádějící, když se snaží popsat nepopsatelné.

Osvícení není otázkou pochopení na úrovni mysli nebo logiky, ale přímého prožitku toho, co jsme. Pokud se koncepty zdají být nesmyslné, možná je to proto, že se pokoušíme pochopit nepochopitelné skrze mysl. Cesta k osvícení není otázkou chápání těchto konceptů, ale spíše uvolnění potřeby chápat a prožít to přímo.

Duchovní cesta není o tom, aby se člověk pokoušel uchopit pravdu skrze slova, ale o tom, aby se ponořil hluboko do své vlastní zkušenosti. Všechna slova a koncepty jsou nakonec jen ukazatele na skutečnost, kterou nelze vyjádřit.

Spíše než zbytečné dohadování, co je pravdivé nebo nepravdivé, je smysluplnější zaměřit se na přímý prožitek toho, co zůstává, když všechny koncepty a slova odpadnou. Pravá realita je vždy přítomná – je to stav čistého vědomí, který není závislý na žádných slovech ani myšlenkách.

Hlavně to Nezapomeň smazat a mě zabanovat

Stejně to nepomůže

Každej pozná že pises pitominy...

Toto "uvnitř" tedy není fyzickým prostorem, ale místem vědomí, odkud pochází všechny zkušenosti. Jakmile si uvědomíš, že vše, co vnímáš, se odehrává ve tvém vědomí, začíná se iluze oddělenosti rozpouštět.

Děláš si prdel ?

Jaký místo vědomí ?

Jaké me vědomí ?

Jaký rozpouštění ?


Ďve věty a deset nesmyslů...

Naprostý kraviny...

"Jak se asi chceš uvnitřňovat bez identifikace s tělem a myslí?"
Zpočátku, když člověk začíná duchovní cestu, je samozřejmě identifikován s tělem a myslí. Ale právě obrácení pozornosti dovnitř má za cíl tuto identifikaci postupně rozptýlit. Uvnitřňování neznamená, že se od začátku zcela odpoutáš od těla a mysli. Spíše jde o to, postupně si uvědomovat, že nejsi toto tělo ani mysl – že jsi tím, co je neustále přítomné, tím, co pozoruje všechny jevy.

Je to cesta sebepoznání, která ti pomůže odhalit, že tělo a mysl jsou jen nástroje, nikoliv tvá skutečná podstata. Když člověk přestane být identifikován s tělem a myslí, zůstává jen čisté vědomí, které je bez hranic, bez tvaru a bez omezení.

Pojem "uvnitř" nelze chápat fyzicky. Není to místo uvnitř těla ani v mysli, ale spíše je to přenesení pozornosti z vnějších objektů, myšlenek a smyslových vjemů na samotný zdroj vědomí. "Uvnitř" znamená obrácení pozornosti na to, kdo je tím, kdo si uvědomuje vše, co se děje – kdo pozoruje tělo, mysl, pocity a myšlenky.

Toto "uvnitř" tedy není fyzickým prostorem, ale místem vědomí, odkud pochází všechny zkušenosti. Jakmile si uvědomíš, že vše, co vnímáš, se odehrává ve tvém vědomí, začíná se iluze oddělenosti rozpouštět.

Zpočátku může být každá duchovní praxe vnímána jako snaha ega. Ale jakmile člověk skutečně pochopí, co to znamená "jít dovnitř", začne si uvědomovat, že ego je iluzorní. Praxe, jako je zkoumání sebe sama, vede k tomu, že si uvědomíš, že "ty", jak se běžně chápeš – tedy jako osobnost, identita, mysl a tělo – nejsi skutečný. Ego, které se snaží, je vlastně jen další koncept, další vrstva, kterou je třeba překročit.

Jakmile je ego prohlédnuto, přestává být jakákoliv duchovní praxe snahou ega. Spíše se stává neosobním procesem, kdy se člověk odevzdává své pravé podstatě. V tomto stavu není žádné "já", které by něco usilovalo nebo dosahovalo – vše se děje spontánně a bez úsilí.

V konečném stádiu osvícení není třeba mluvit o iluzi. Jakmile člověk plně prohlédne podstatu reality, koncepty jako "iluze" nebo "realita" ztrácejí svůj význam. Iluze je užitečný koncept v určité fázi duchovního vývoje, kdy nám pomáhá pochopit, že to, co vnímáme, není absolutní pravda.

Osvícení není závislé na žádných konceptech – je to přímá zkušenost absolutní pravdy, která přesahuje jakékoliv rozlišování na iluzi a realitu.

"Iluze je koncept pro začátečníky"
Iluze je koncept, který pomáhá v určité fázi duchovního hledání, ale není určen jen pro začátečníky. Pro mnohé je pochopení toho, že naše běžná identifikace s tělem, myslí a světem je iluzorní, klíčovým krokem k osvícení. Nicméně všechny koncepty – včetně pojmu "iluze" – jsou nakonec jen nástroje, které je třeba opustit.

Když člověk dosáhne stavu úplného pochopení, kde není žádné ego, iluze ani oddělenost, všechny koncepty se rozpustí. Osvícení není dosažení nějaké konečné pravdy prostřednictvím konceptů – je to návrat do přirozeného stavu bytí, kde není žádná potřeba konceptů jako "iluze" nebo "realita".

Všechny debaty o slovech, konceptech a duchovních praktikách mohou být zavádějící, pokud se na ně díváme pouze z intelektuální perspektivy. Mluvit o iluzích, egu nebo osvícení má význam jen v určitých fázích, ale konečná pravda je za hranicemi všech těchto pojmů.

Proto nespoléhej na žádné koncepty nebo teorie, ale zaměř se na přímé prožití sebe sama jako čistého vědomí, které přesahuje všechna slova a myšlenky.

Každé slovo, každý koncept může být chápán různými způsoby na základě úrovně vědomí, ze které k němu přistupujeme. Pro

Nepochybně,

Iluze je pouhý koncept pro začátečníky,

To je vše...

S osvícením to nemá nic společnýho, takže jsi prostě s tou iluzi za hlupáka..


Ale když tě to baví, tak pokračuj...

Každé slovo, každý koncept může být chápán různými způsoby na základě úrovně vědomí, ze které k němu přistupujeme. Pro ty, kteří jsou silně identifikováni s egem, může duchovní praxe vypadat jako snaha ega o zisk nebo sebestřednost. Ale když člověk začne hluboce zkoumat podstatu toho, kdo vlastně "já" je, začne si uvědomovat, že tato identita je iluzorní. Osvícení je pak přímým prožitkem neosobní skutečnosti, kde není žádné "já", žádné "zisk" a žádná sebestřednost – je jen čisté bytí.

Tak si hluboce zkoumej co chceš,

Opět je to snaha ega

Já nic nezkoumá, neuvnitrnuje se, nemá uvědomění ani poznání

A nemele nic o iluzi

Prostě nezná dznaninsky koncepty pro začátečníky


Iluze je koncept pro začátečníky,

Rozhodně to ale nemá nic společného s osvícením...

Každá praxe, dokud je prováděna z pozice ega (tedy identifikace s tělem a myslí), může být vnímána jako snaha ega. Ovšem, jakmile jednou člověk začne obracet pozornost dovnitř a zkoumat povahu tohoto ega, začne postupně chápat, že ego samo o sobě neexistuje. Praxe jako uvnitřňování slouží pouze jako prostředek, jak toto falešné ego odhalit a překonat.

Srandičky

Jak se asi chceš uvnitrnovat bez ty sebeindifikace s tělem a mysli???

Kde je tedy uvnitř ?

Píšeš jeden nesmysl za druhým..l

Každá praxe, dokud je prováděna z pozice ega (tedy identifikace s tělem a myslí), může být vnímána jako snaha ega. Ovšem, jakmile jednou člověk začne obracet pozornost dovnitř a zkoumat povahu tohoto ega, začne postupně chápat, že ego samo o sobě neexistuje. Praxe jako uvnitřňování slouží pouze jako prostředek, jak toto falešné ego odhalit a překonat.

Na začátku může vypadat, že uvnitřňování je snahou ega, ve skutečnosti jde o prostředek k jeho rozpuštění. Když je jednou iluze ega plně prohlédnuta, už neexistuje žádné "já", které by mohlo něco usilovat nebo dosáhnout.

Duchovní praxe, pokud je převzata z druhé ruky a není hluboce pochopena a zažita na vlastní kůži, může být vnímána jako povrchní nebo nepřesná. Ale duchovní cesta není o mechanickém následování cizích rad. Pravé uvědomění je přímé. Cesta začíná tím, že člověk naslouchá učitelům nebo tradicím, ale opravdové pochopení přichází jen z přímé zkušenosti, nikoliv ze slepého přijetí.

Uvnitřňování je tedy způsob, jak zpochybnit všechna převzatá přesvědčení, dokud nezůstane jen čisté vědomí, které nelze od nikoho "převzít" – je to přirozený stav, který máme všichni.

Skutečná duchovní praxe nemá žádný cíl v tradičním smyslu. V duchovní praxi se nedosahuje ničeho, co by nebylo už přítomno. Není to o tom, něco získat, ale o odstranění překážek (iluzí), které nám brání uvědomit si svou pravou přirozenost.

Proto není pravé uvnitřňování sebestřednou snahou o zisk. Je to spíše cesta k rozpoznání, že nikdy nebylo co získat, protože naše pravá podstata je už úplná. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že neexistuje žádné oddělené "já", které by mohlo něco získat, je praxe ukončena.

"Pojem "sebestřednost" vychází z představy, že existuje oddělené "já", které se snaží poznat samo sebe. Avšak při duchovním sebepoznání je zřejmé, že nejde o posílení ega nebo jeho fixaci na sebe. Naopak, sebepoznání vede k uvědomění, že samotná existence odděleného ega je iluze. Sebepoznání znamená poznání toho, že nejsme toto tělo ani mysl, ale čisté vědomí, které se neomezuje jen na jednotlivce.

Sebepoznání tedy není sebestředností ve smyslu, že by posilovalo ego, ale naopak vede k jeho rozpuštění. Konečné sebepoznání je poznání, že neexistuje žádné oddělené "já", které by mohlo být středem čehokoliv.

Každé slovo, každý koncept může být chápán různými způsoby na základě úrovně vědomí, ze které k němu přistupujeme. Pro ty, kteří jsou silně identifikováni s egem, může duchovní praxe vypadat jako snaha ega o zisk nebo sebestřednost. Ale když člověk začne hluboce zkoumat podstatu toho, kdo vlastně "já" je, začne si uvědomovat, že tato identita je iluzorní. Osvícení je pak přímým prožitkem neosobní skutečnosti, kde není žádné "já", žádné "zisk" a žádná sebestřednost – je jen čisté bytí.

Duchovní cesta není o tom něčeho dosáhnout, ale spíše o pochopení, že všechno, co hledáme, už tady je – a vždy bylo. Zkušenost ega je jen dočasná fáze, a jakmile je překonána, zůstává jen univerzální vědomí, které je bez osobních hranic.

V konečném důsledku jakákoliv kritika toho, s čím sami nemáme zkušenosti, je nesmyslná a zavádějící. Na místo uchopování duchovní pravdy skrze intelekt nebo slova je smysluplnější obrátit pozornost dovnitř a zkoumat vlastní zkušenost přímo.

Žádná skutečná duchovní cesta nemůže být měřena slovy jako "začátečník" nebo "pokročilý". Tyto termíny opět vycházejí z ega a z představy odděleného "já", které něčeho dosahuje. Neexistuje žádné osobní "já", které by se mělo někam dostat nebo něco pochopit. Osvícení je pouze návrat k vlastní přirozenosti, ke stavu, který je tu vždy – není tedy otázkou, kdo je začátečník a kdo pokročilý. Všichni jsou už od začátku tím, čím se snaží být – nekonečnou, neoddělenou

Ale samozřejmě že já existuje,

Prozkoumejte a zjistíš co to já je a jak vzniká
,
Takže se může snažit něco poznat, a zkoušet to všelijak libo

A podle toho lze rozpoznat kdo je začátečník a kdo ne

To jen ty stim máš problém

Protože se voblbujes představou neexistence já

Blábolit že já neexistuje umí každej a každýmu já je to blábolení k ničemu

Tedy leda k sebevoblbovani..



Nikdo není Já

Nýbrž všechno je Já

Uvnitřňování (nebo obrácení pozornosti dovnitř) není snaha ega, ale proces, který odhaluje iluzi samotného ega. Ego

Samozřejmě že je to snaha ega,

Navíc je to snaha převzata z druhé ruky,

A má cíl a jde o zisk


Tedy

Naprosto neduchovní blbnutí ega..


Takže jde o sebestřednost, tedy sebepoznání...

Uvnitřňování (nebo obrácení pozornosti dovnitř) není snaha ega, ale proces, který odhaluje iluzi samotného ega. Ego je koncept, který se vztahuje k identifikaci s tělem a myslí, zatímco skutečné "Já" je bez podmínek, beztvaré a věčné. Když říkáme "hledat Boha uvnitř", nejedná se o sebestřednost, ale o uvědomění si, že naše pravá podstata není oddělená od Boha nebo absolutní reality.

Hledání uvnitř není aktem oddělenosti, ale pochopením, že hranice, které vytváříme mezi "já" a světem, jsou umělé. Když uvnitřníme svou pozornost, nerozvíjíme ego, ale rozpouštíme ho tím, že si uvědomíme, že neexistuje nic "uvnitř" ani "vně" – je jen jedno nedělitelné Bytí.

I když Bůh či absolutní realita je skutečně všude, většina lidí ji nevnímá. Maharadž učil, jak tuto všepronikající realitu skutečně prožít. Když je řeč o "hledání Boha uvnitř", jde o pochopení, že naše smysly a mysl nás často odvádějí od vnímání této univerzální jednoty. Ego a myšlenky nám brání vidět tuto všepronikající realitu, a proto je důležité nejprve hledat pravdu v sobě, abychom si uvědomili, že jsme jí vždy byli.

Toto hledání není úsilím ve smyslu tradiční snahy, ale spíše je to odvrácení pozornosti od nepravého, abychom rozpoznali to pravé.

"Iluze" je pojem, který popisuje omezené vnímání reality. Z perspektivy nevědomí je svět plný klamů a iluzí, protože se identifikujeme s tím, co nejsme – s tělem, myslí a světem jevů. Pro osvíceného však iluze jako taková skutečně neexistuje, protože osvícený vidí pravdu přímo. Takže z určité úrovně pohledu lze říci, že iluze neexistuje, ale dokud je člověk svázán egem a myslí, tato iluze přetrvává.

Osvícení přichází s pochopením, že jediná skutečná věc je bezpodmínečné Bytí.

Tvrzení, že "Maharadž přiznal, že to tak nefunguje" pravděpodobně vychází z nepochopení jeho a učení nebo z chybných interpretací jeho slov. Maharadž po celý život tvrdil, že jediná pravda je ta, která přesahuje slova a koncepty. Osvícení podle něj nefunguje jako nějaký proces, který bychom mohli měřit na základě lineární logiky. Není to metoda ani filozofie, která by mohla být "neúspěšná". Ti, kteří nepochopili podstatu jeho učení, mohou mít pocit, že "to nefunguje", protože stále očekávají, že se jim dostane nějaké konkrétní zkušenosti nebo výsledku.

Žádná skutečná duchovní cesta nemůže být měřena slovy jako "začátečník" nebo "pokročilý". Tyto termíny opět vycházejí z ega a z představy odděleného "já", které něčeho dosahuje. Neexistuje žádné osobní "já", které by se mělo někam dostat nebo něco pochopit. Osvícení je pouze návrat k vlastní přirozenosti, ke stavu, který je tu vždy – není tedy otázkou, kdo je začátečník a kdo pokročilý. Všichni jsou už od začátku tím, čím se snaží být – nekonečnou, neoddělenou realitou.

Klíčem je přímé prožívání a uvědomění, nikoli mentální analýza. Výsledkem nepochopení pak může být kritika a pocit, že to, o čem Maharadž mluví, nefunguje, což je běžné, když se lidé snaží použít logiku a intelekt k pochopení něčeho, co přesahuje slova a koncepty.

Vnitřní je v pohodě, stejně jako vnější. Ale idiot mezi tím vidí rozdíl.

Protože, když jdeš ven, jdeš dovnitř.
A když jdeš dovnitř, jdeš ven...

A když nejdeš ani ven ani dovnitř,
tak seš vprdeli.

Veškerá kritika a rozdíly, které děláme, pocházejí z mylné identifikace s egem a nepochopení toho, co skutečně znamená osvícení – stav jednoty, ve kterém jsou všechny tyto kategorie rozpuštěny.

Tak přestaň kopirovat kritický názory na svět a ego,

A nebudou se ti ty kritiky vracet

Když ti tak vadí kritiky, kterou nejsou ničím jiným

Než Vědomím v pohybu


Žádný kategorie rozpuštěný rozhodně nejsou,

Co je to za pitomost ???

Úplná pitomost...

Píšeš nesmysl,

Snaha se uvnitrnovat je jednak snaha ega a jednak pitomost sama o sobě

Hledat boha v sobě když je naprosto všude

Je zcela naprostá nesmyslnost a hloupá sebestrednost


Maharadzovy názory na pochopení jsou další nesmysl,

Už jsem ti to psal a nebudu opakovat dokola jak u blbejch že na konci života přiznal

Že takto to nefunguje


Pitomosti guru mě nezajímají..

Žádná iluze neexistuje, to je pouze dznaniskej koncept pro začátečníky


Že to nechápeš znamená že nejsi ani ten začátečník...

Návštěvník píše:

Nelze o něm říci nic. Já jsem svým světem. Můj svět je mnou samotným. Je úplný a dokonalý. Každý otisk je vymazán, každá zkušenost odmítnuta. Nepotřebuji nic, dokonce ani sebe ne, neboť sám sebe nemohu ztratit.

To jsou následky dznaninsky praxe uvnitřnování,

Takhle to dopada když někdo následuje rady guruu

On je osvicenej a vše ostatní je snová iluze...


Rozdíl mezi sebestředným egoistou atakovymto osvícence

Není téměř žádný

Snad jen v tom, že osvícenec mele větší pitomosti než egoista...

Osvícení není výsledkem nějaké osobní cesty nebo snahy, ale je to uvědomění si přirozeného stavu bytí, který není svázán s egem. Egoista věří, že jeho "já" je středem světa, zatímco osvícený si uvědomuje, že jeho "já" je pouhým odrazem či iluzí. Osvícený tedy není sebestředný v běžném smyslu, protože nevnímá své "já" jako oddělené od zbytku reality. Proto představa sebestřednosti, sebe jako středu toho ostatního, je nesmyslná.

Rozdíl mezi egoistou a osvíceným spočívá v tom, že egoista je svázán s představou osobní identity, zatímco osvícený vidí svou pravou podstatu jako neosobní, nekonečnou a neoddělenou od všeho. Tento stav je bez ega, beze strachu a bez potřeby obhajovat se.

Slova Nisargadatty nemají za cíl být pochopena intelektuálně nebo prostřednictvím konceptů. Osvícení není mentální hrou, kterou by bylo možné analyzovat logikou nebo slovy. Slova jsou jen ukazatele na skutečnost, kterou nelze popsat. Kritika tohoto druhu může vycházet z toho, že se pokoušíme použít běžné myšlenkové kategorie na něco, co leží za nimi.

Je těžké popsat stav osvícení slovy, protože jazyk slouží k popisu relativní skutečnosti, zatímco osvícení přesahuje duality a běžné představy o světě.

Džaninská praxe uvnitřňování není snahou něčeho dosáhnout, ale je to cesta k tomu, aby člověk pochopil svou skutečnou přirozenost. Džnani (osvícený) chápe, že jakékoliv úsilí o dosažení osvícení je marné, protože ten, kdo se snaží dosáhnout, sám není skutečný. Osvícení tedy není něco, čeho by člověk mohl dosáhnout, ale spíše něco, co je odhaleno, když se všechny iluze a mylné představy rozpustí.

Praxe uvnitřňování není o tom, stát se něčím více či lepším, ale spíše o uvědomění si toho, co už zde je – tedy vlastní skutečné podstaty, která je mimo čas, prostor a individuální "já".

Veškerá kritika a rozdíly, které děláme, pocházejí z mylné identifikace s egem a nepochopení toho, co skutečně znamená osvícení – stav jednoty, ve kterém jsou všechny tyto kategorie rozpuštěny.

Proto se mluví o probuzení, protože s poznáním probuzeného stavu máš úplně stejnou zkušenost. V hlubokém spánku beze snů je jenom blaženost, každý miluje ten hluboký blažený spánek beze snů, mysl je prázdná, nic se neděje, jedinou skutečností je sat-čit-ánanda. Když se objeví sen, objeví se s ním podobný svět, jaký popisuje tazatel a který je běžně vnímán jako osobní zkušenost, něco se děje, je tady rozmanitá kvalita prožívání všeho možného, co se objevuje. S probuzením, těsně před tím, než naskočí další snová realita relativního světa s projekcí mysli, se může objevit na chvilku jasno, že snová realita není ničím skutečným, a to, co je skutečné, je to, co se nemění a zůstává stejné jak ve spánku beze snů, tak v snové realitě, tak v probuzeném stavu, je to, co popisuje jako skutečný svět Nisargadatta, tedy je to vlastně sat-čit-ánanda. Proto Pataňdžálí říká, že spánek a samádhi jsou podobné.

A důvod, proč se jeví, že ve snové realitě sat-čit-ánanda není vědomá, je ten, že při prožívání snové reality je tady ztotožnění se snovou postavou a jejím prožíváním něčeho jiného, než co je skutečné.

Nelze o něm říci nic. Já jsem svým světem. Můj svět je mnou samotným. Je úplný a dokonalý. Každý otisk je vymazán, každá zkušenost odmítnuta. Nepotřebuji nic, dokonce ani sebe ne, neboť sám sebe nemohu ztratit.

To jsou následky dznaninsky praxe uvnitřnování,

Takhle to dopada když někdo následuje rady guruu

On je osvicenej a vše ostatní je snová iluze...


Rozdíl mezi sebestředným egoistou atakovymto osvícence

Není téměř žádný

Snad jen v tom, že osvícenec mele větší pitomosti než egoista...

Moc pěkná ukázka,

Konečně se našel někdo kdo poručil větru a dešti...