od Návštěvník » úte 11. čer 2024 14:27:09
Jana a Miroslav mi připomínají také jeden příběh se dvěma navzájem propojenými "experty":
Dal si jméno P'chang, což značí "Vznešený Vnitřek", a jako laik a jediný syn konfuciánského byrokratického starosty v malém městě Siang-jang odcestoval s rodinou do míst, kde byl jeho otec jmenován prefektem města Chung-jang. žádný neobvyklý příběh se neodehrál v P'changově dětství. V jeho mládí proběhly běžné události charakteristické pro normálního konfuciána. Mladý P'chang se oženil, založil si obchod a otcovsky se staral o svoji dceru a syna. Krátce po své svatbě začal provádět to, co jeho sousedé označili jako nadměrný zájem o duchovní záležitosti. Doma si postavil malou poustevnu, kam chodil meditovat ve společnosti své ženy, dcery a syna. Zde psal básně a filosofoval:
Jak složité to je!
Jak složité to je!
Moje hloubání je jako sušení deseti tisíc liber těžkých vláken lnu zavěšením na slunce.
Jeho žena na to odpověděla:
Snadné, snadné, snadné.
Je to jako dotyk tvých nohou země, když vylézáš z postele.
Objevila jsem toto učení přímo na vrcholu kvetoucí pláně.
P'chang duchovně obdařil svoji dceru Ling-čao, která ho po celý život doprovázela jako společnice v dharmě, tím, že jí řekl:
Moje hloubání není ani složité, ani snadné.
Když mám hlad, najím se.
Když jsem unaven,
odpočinu si."
V roce 786 se P'chang objevil na hoře Nan-jüe v klášteře, který vedl mistr Sekito, kterého se zeptal: "Kdo je ten muž, který není závislý na deseti tisíci naukách?"
Sekito mu odpověděl tím způsobem, že položil svoji ruku na P'changova ňsta, a laik byl okamžitě osvícen. Zůstal u Sekita jeden rok, cvičil se v zenu společně s mnichy jako laický student.
Jednoho dne se ho mistr zeptal: "Jak jsi se cvičil v zenu od té chvíle, kdy jsi přišel sem na tuto horu?"
P'chang odpověděl: "Není tu nic, co bych mohl říci o svých denních činnostech."
"Přesně tak, protože vím, že nemůžeš použít slova, na která se tě ptám," řekl Sekito.
P'chang odpověděl básní, jejíž poslední dvě sloky se staly zenovým sloganem:
Moje denní činnosti nejsou neobyčejné,
jsem prostě s nimi v přirozené harmonii.
Nic neuchopujíce, nic neodkládajíce,
tu na žádném místě není překážka ani konflikt.
Co je moje nadpřirozená síla a skvělá činnost:
čerpání vody a štípání dříví.
Na svých poutích se P'chang zpřátelil s potulným hledajícím, který pracoval v klášteře Ma-cua, kde se tento toulající se duchovní rozhodl nechat si oholit hlavu a stát se mnichem. Tan-sia Tchien-žan (který je spíše znám svým japonským jménem Tanka a který se proslavil tím, že se zachránil před zmrznutím o chladné zimní noci tak, že si udělal oheň z dřevěné sochy Buddhy) byl básníkem plným života a neortodoxním mnichem, který i přesto, že strávil velkou část svého života putováním s P'changem a Ling-čao, se nakonec stal jedním z Ma-cuových následovníků v Dharmě. Tito dva dobří přátelé putovali z kláštera do kláštera, testovali svoji zenovou inteligenci na všech, kdo se jich na něco ptali, a společně s Ling-čao se navzájem vyzývali do neformálního dharmového souboje v průběhu jejich společné poutě.
Mezitím se paní P'changová, která zůstala doma, dále cvičila v zenu ve společnosti svého syna. Okouzlující vzorek jejího osvíceného pochopení se objevuje v knize od Ju Tiho "Zaznamenané řeči laika P'changa".
Jednoho dne vzala jídlo, které chtěla odnést do místního buddhistického chrámu. Zde byla požádána jedním mnichem, zda-li by mu sdělila účel svého činu, aby mohl sdělit její jméno a zásluhu jiným, čímž by se "předala tato zásluha". Paní P'changová vzala svůj hřeben, zapíchla si ho do zátylku a prohlásila: "Předání zásluh je dokonáno!" I přesto, že není dochováno mnoho životopisných informací o rodině laika P'changa, o jejich Dharmě a o charakteristice každodenního života, můžeme usoudit, že členové rodiny se neroztrousili za účelem osamostatnění a nalezení svého vlastního soukromí, ale spíše že byli navzájem ve spojení a že každý udržoval svoji praxi ve svém vlastním stylu.
Paní P'changová a její syn byli zemědělci a P'chang a jeho dcera podomní obchodníci. P'chang a jeho dcera se nakonec usadili, našli si své obydlí ve skalní jeskyni dvacet mil jižně od Siangíjangu. Zde byli denně navštěvováni prefektem Ju Tim, oficírem a zároveň částečným zenovým praktikantem, který zkompiloval P'changovy činy, básně a dharmovou moudrost. Místní lidé je brali jako výstřední rodinku. Viděli, jak místo toho, aby vedli pohodlný byrokratický život, se vzdali všech sociálních vymožeností a počali žít životem nebezpečných nejistot a strádání jako potulní obchodníci a nájemní síly.
Po dvou letech pobývání ve skalní jeskyni, která se nacházela blízko jeho rodného města Siang-jang, se laik rozhodl, že je čas "umřít". Když seděl v zazenu (meditačním posedu), řekl své dcerce: "Iluzorní přeměny postrádají realitu. Podrobuji se všemu, co přichází."
Potom instruoval svoji dceru Ling-čao, aby šla ven a přišla ho zpátky informovat o tom, kdy slunce dosáhlo svého zenitu. řekl, že zemře přesně v poledne.
Ling-čao vyšla ven a vrátila se dovnitř téměř ihned, řka: "Je již pravé poledne a stále je slunce zatmněné. Jdi a podívej se."
"Opravdu tomu je tak?" řekl P'chang.
"Ó, ano," odpověděla.
Laik vstal ze svého místa a šel k otvoru. V ten okamžik Ling-čao skočila na jeho prázdné místo, zkřížila nohy a okamžitě umřela. Když se P'chang obrátil a viděl, co se stalo, řekl: "Cesta mé dcery byla vždy velmi rychlá. Nyní postoupila přede mne."
Vyšel ven, nasbíral dřeva na otop, provedl kremační obřad a držel tradiční smuteční období sedmi dní ještě předtím, než sám umřel ve společnosti prefekta Ju Tiho. Ju Ti se přišel zeptat, jak se daří. P'chang položil svoji hlavu na přítelova kolena
a řekl: "Dovoluji ti, abys viděl všechny existující jevy jako prázdné a neodvažoval se brát jako skutečné všechno to, co je neexistující. Dávej na sebe pozor v tomto světě stínů a ozvěn."
Poté v klidu "odešel ze světa". Ju Ti provedl kremační obřad a nechal poslat zprávu paní P'changové.
Když laikova žena slyšela o smrti obou, zvolala: "Ta stupidní holka a nevědomý starý chlap odešli bez toho, aby mi cokoliv řekli. Jak nesnesitelné!" šla hledat svého syna Keng-chua na pole, které okopával, aby mu řekla tuto novinu. P'changův syn po vyslechnutí této zprávy odhodil rýč, vydechl naposled a na místě umřel. Paní P'changová se postarala o jeho kremační obřad, popřála všem přátelům šùastnou cestu životem a odešla do hor žít poustevním životem. Nic dalšího se o ní neslyšelo.
Konec výstřední P'changovi rodiny se příliš nelišil od způsobu, kterým žili. Žili hluboce, jednoduše a bez zanechání jakékoliv stopy. P'changův verš oslavuje jeho radikální životní styl, jeho protikonfuciánský přístup k čínským zvykům, který vyžaduje absolutní přizpůsobení se konvencím v rodinném životě, chrámu a ve společnosti a zároveň vyjadřuje jeho sociální závěù a jeho zen:
Mám chlapce, který nemá žádnou nevěstu,
mám dcerku, která nemá žádného ženicha;
Vytvořením šùastného rodinného kruhu,
mluvíme o Nezrozeném.
P'changovo učení bylo neformální, příkladné v tom pravém smyslu; jeho život byl zcela oddán uzákonění zenového dramatu. Toulal se od vesnice k vesnici, aby získal alespoň trochu mincí k živobytí, a trávil své dny ve zdokonalování své duchovnosti. Byl osvobozen od klášterních řádů a hierarchických stupnic, a tak se mohl odvážit vyzvat ty nejlepší a nejzářnější postavy svého času. Nevyhýbal se rozhovorům na tržištích a na svých cestách. Vedl dialog s žebrajícími mnichy a pasáky dobytka stejně jako s učenci a vznešenými lidmi. Jednou se ocitl před veřejným publikem, které si šlo poslechnout profesionální řečníky, kteří vedli kázání a projevy o buddhistických písmech, konkrétně o Diamantové sůtře. Když se řečník dostal k pasáži v sůtře, kde se pojednává o "ne já", "ne-osobnosti, laik na něho začal volat z davu: "Pane přednášející, jestliže tu není žádné já a žádná osobnost, kdo je potom tím, kdo nám tu přednáší?"
Přednášející na to neměl žádnou odpověÔ, takže P'chang pokračoval: "I přesto, že jsem prostý obyčejný člověk, znám toho málo o víře." "Co je tvoji ideou?" optal se přednášející mistr. P'chang mu na to odpověděl krátkou básní:
Není tu žádné já a žádná osobnost,
jak zde potom může být příbuzenstvo a někdo cizí!
Prosím, abyste mi prominul, že přestanu chodit od
přednášky k přednášce;
Je lepší hledat pravdu přímo.
Přirozenost Diamantové Moudrosti
znemožní existenci dokonce i špetce prachu.
Z proslovů jako např. "Tak jsem slyšel" a "Tomu věřím",
vím, že toto všechno je jen okázalá řada neskutečných slov.
Přednášející mistr mohl na to jen tupě zírat.
Jednou, když P'chang prodával košíky z bambusu, uklouzl a spadl. Když to viděla jeho dcera Ling-čao, běžela k otci a hodila s sebou na zem vedle něho.
"Co děláš!í vykřikl!" P'chang.
"Uviděla jsem, jak spadl otec, tak mu pomáhám," odpověděla.
"Naštěstí tu pomoc nikdo nehledal," řekl P'chang s usměvem.
Mezi rokem 806 a 820 otec s dcerou cestovali směrem na východ, aby při cestě k městu Siangíjang mohli prodat své zboží. Jejich způsob života je zachycen v třech stech básních, které složil P'chang, když popisoval svůj žebrající, spontánně improvizovaný ze-
nový styl života. Zde je pár ukázek:
I když jsem znalý veršů o Buddhově cestě,
jdu po ne-Cestě.
Bez vzdání se svých běžných lidských dějů,
stejně zůstávají všechny podmíněné a pojmové tvary
květinami na obloze.
Bezejmenné a beztvaré, opouštím zrození a smrt.
Když je mysl taková, jaká je,
události jsou také takové, jaké jsou.
Není tu nic skutečného a také nic neskutečného.
Nedávám žádnou péči existenci
a nedržím se neíexistence.
Nejsi ani světec ani svatý, jsi prostě jen obyčejný muž,
který si dal do pořádku své děje.
Je to snadné, tak snadné...
Těm, kdo hledají dokonalost, P'chang radí toto:
Minulost je již minulostí-
Nezkoušej to podržet.
Přítomnost nezůstane-
Nepokoušej se jí držet okamžik za okamžikem.
Budoucnost nepřijde-
Nemysli proto na ni dopředu...
Cokoliv, co přijde před tvé oči,
nech to jít.
Nejsou tu žádná nařízení, která je třeba dodržet,
není tu žádná špína, kterou je třeba vyčistit.
S prázdnou myslí skutečně prostoupenou,
Dharma nemá žádný život.
Když jsi schopen být takový,
naplnil a dokonal jsi nejvyšší realizaci.
Toto, co nyní říká P'chang, je určeno přímo všem dharmovým dědicům, kteří kráčejí po jeho laické linii:
Potrava a šaty udržují při životě tělo a životí
Radím vám, abyste se naučili být to, co jste.
Když se naplní čas, přestěhuji svoji poustevnu a odejdu
a není tu nic, co by zůstalo za mnou.
Jana a Miroslav mi připomínají také jeden příběh se dvěma navzájem propojenými "experty":
Dal si jméno P'chang, což značí "Vznešený Vnitřek", a jako laik a jediný syn konfuciánského byrokratického starosty v malém městě Siang-jang odcestoval s rodinou do míst, kde byl jeho otec jmenován prefektem města Chung-jang. žádný neobvyklý příběh se neodehrál v P'changově dětství. V jeho mládí proběhly běžné události charakteristické pro normálního konfuciána. Mladý P'chang se oženil, založil si obchod a otcovsky se staral o svoji dceru a syna. Krátce po své svatbě začal provádět to, co jeho sousedé označili jako nadměrný zájem o duchovní záležitosti. Doma si postavil malou poustevnu, kam chodil meditovat ve společnosti své ženy, dcery a syna. Zde psal básně a filosofoval:
Jak složité to je!
Jak složité to je!
Moje hloubání je jako sušení deseti tisíc liber těžkých vláken lnu zavěšením na slunce.
Jeho žena na to odpověděla:
Snadné, snadné, snadné.
Je to jako dotyk tvých nohou země, když vylézáš z postele.
Objevila jsem toto učení přímo na vrcholu kvetoucí pláně.
P'chang duchovně obdařil svoji dceru Ling-čao, která ho po celý život doprovázela jako společnice v dharmě, tím, že jí řekl:
Moje hloubání není ani složité, ani snadné.
Když mám hlad, najím se.
Když jsem unaven,
odpočinu si."
V roce 786 se P'chang objevil na hoře Nan-jüe v klášteře, který vedl mistr Sekito, kterého se zeptal: "Kdo je ten muž, který není závislý na deseti tisíci naukách?"
Sekito mu odpověděl tím způsobem, že položil svoji ruku na P'changova ňsta, a laik byl okamžitě osvícen. Zůstal u Sekita jeden rok, cvičil se v zenu společně s mnichy jako laický student.
Jednoho dne se ho mistr zeptal: "Jak jsi se cvičil v zenu od té chvíle, kdy jsi přišel sem na tuto horu?"
P'chang odpověděl: "Není tu nic, co bych mohl říci o svých denních činnostech."
"Přesně tak, protože vím, že nemůžeš použít slova, na která se tě ptám," řekl Sekito.
P'chang odpověděl básní, jejíž poslední dvě sloky se staly zenovým sloganem:
Moje denní činnosti nejsou neobyčejné,
jsem prostě s nimi v přirozené harmonii.
Nic neuchopujíce, nic neodkládajíce,
tu na žádném místě není překážka ani konflikt.
Co je moje nadpřirozená síla a skvělá činnost:
čerpání vody a štípání dříví.
Na svých poutích se P'chang zpřátelil s potulným hledajícím, který pracoval v klášteře Ma-cua, kde se tento toulající se duchovní rozhodl nechat si oholit hlavu a stát se mnichem. Tan-sia Tchien-žan (který je spíše znám svým japonským jménem Tanka a který se proslavil tím, že se zachránil před zmrznutím o chladné zimní noci tak, že si udělal oheň z dřevěné sochy Buddhy) byl básníkem plným života a neortodoxním mnichem, který i přesto, že strávil velkou část svého života putováním s P'changem a Ling-čao, se nakonec stal jedním z Ma-cuových následovníků v Dharmě. Tito dva dobří přátelé putovali z kláštera do kláštera, testovali svoji zenovou inteligenci na všech, kdo se jich na něco ptali, a společně s Ling-čao se navzájem vyzývali do neformálního dharmového souboje v průběhu jejich společné poutě.
Mezitím se paní P'changová, která zůstala doma, dále cvičila v zenu ve společnosti svého syna. Okouzlující vzorek jejího osvíceného pochopení se objevuje v knize od Ju Tiho "Zaznamenané řeči laika P'changa".
Jednoho dne vzala jídlo, které chtěla odnést do místního buddhistického chrámu. Zde byla požádána jedním mnichem, zda-li by mu sdělila účel svého činu, aby mohl sdělit její jméno a zásluhu jiným, čímž by se "předala tato zásluha". Paní P'changová vzala svůj hřeben, zapíchla si ho do zátylku a prohlásila: "Předání zásluh je dokonáno!" I přesto, že není dochováno mnoho životopisných informací o rodině laika P'changa, o jejich Dharmě a o charakteristice každodenního života, můžeme usoudit, že členové rodiny se neroztrousili za účelem osamostatnění a nalezení svého vlastního soukromí, ale spíše že byli navzájem ve spojení a že každý udržoval svoji praxi ve svém vlastním stylu.
Paní P'changová a její syn byli zemědělci a P'chang a jeho dcera podomní obchodníci. P'chang a jeho dcera se nakonec usadili, našli si své obydlí ve skalní jeskyni dvacet mil jižně od Siangíjangu. Zde byli denně navštěvováni prefektem Ju Tim, oficírem a zároveň částečným zenovým praktikantem, který zkompiloval P'changovy činy, básně a dharmovou moudrost. Místní lidé je brali jako výstřední rodinku. Viděli, jak místo toho, aby vedli pohodlný byrokratický život, se vzdali všech sociálních vymožeností a počali žít životem nebezpečných nejistot a strádání jako potulní obchodníci a nájemní síly.
Po dvou letech pobývání ve skalní jeskyni, která se nacházela blízko jeho rodného města Siang-jang, se laik rozhodl, že je čas "umřít". Když seděl v zazenu (meditačním posedu), řekl své dcerce: "Iluzorní přeměny postrádají realitu. Podrobuji se všemu, co přichází."
Potom instruoval svoji dceru Ling-čao, aby šla ven a přišla ho zpátky informovat o tom, kdy slunce dosáhlo svého zenitu. řekl, že zemře přesně v poledne.
Ling-čao vyšla ven a vrátila se dovnitř téměř ihned, řka: "Je již pravé poledne a stále je slunce zatmněné. Jdi a podívej se."
"Opravdu tomu je tak?" řekl P'chang.
"Ó, ano," odpověděla.
Laik vstal ze svého místa a šel k otvoru. V ten okamžik Ling-čao skočila na jeho prázdné místo, zkřížila nohy a okamžitě umřela. Když se P'chang obrátil a viděl, co se stalo, řekl: "Cesta mé dcery byla vždy velmi rychlá. Nyní postoupila přede mne."
Vyšel ven, nasbíral dřeva na otop, provedl kremační obřad a držel tradiční smuteční období sedmi dní ještě předtím, než sám umřel ve společnosti prefekta Ju Tiho. Ju Ti se přišel zeptat, jak se daří. P'chang položil svoji hlavu na přítelova kolena
a řekl: "Dovoluji ti, abys viděl všechny existující jevy jako prázdné a neodvažoval se brát jako skutečné všechno to, co je neexistující. Dávej na sebe pozor v tomto světě stínů a ozvěn."
Poté v klidu "odešel ze světa". Ju Ti provedl kremační obřad a nechal poslat zprávu paní P'changové.
Když laikova žena slyšela o smrti obou, zvolala: "Ta stupidní holka a nevědomý starý chlap odešli bez toho, aby mi cokoliv řekli. Jak nesnesitelné!" šla hledat svého syna Keng-chua na pole, které okopával, aby mu řekla tuto novinu. P'changův syn po vyslechnutí této zprávy odhodil rýč, vydechl naposled a na místě umřel. Paní P'changová se postarala o jeho kremační obřad, popřála všem přátelům šùastnou cestu životem a odešla do hor žít poustevním životem. Nic dalšího se o ní neslyšelo.
Konec výstřední P'changovi rodiny se příliš nelišil od způsobu, kterým žili. Žili hluboce, jednoduše a bez zanechání jakékoliv stopy. P'changův verš oslavuje jeho radikální životní styl, jeho protikonfuciánský přístup k čínským zvykům, který vyžaduje absolutní přizpůsobení se konvencím v rodinném životě, chrámu a ve společnosti a zároveň vyjadřuje jeho sociální závěù a jeho zen:
Mám chlapce, který nemá žádnou nevěstu,
mám dcerku, která nemá žádného ženicha;
Vytvořením šùastného rodinného kruhu,
mluvíme o Nezrozeném.
P'changovo učení bylo neformální, příkladné v tom pravém smyslu; jeho život byl zcela oddán uzákonění zenového dramatu. Toulal se od vesnice k vesnici, aby získal alespoň trochu mincí k živobytí, a trávil své dny ve zdokonalování své duchovnosti. Byl osvobozen od klášterních řádů a hierarchických stupnic, a tak se mohl odvážit vyzvat ty nejlepší a nejzářnější postavy svého času. Nevyhýbal se rozhovorům na tržištích a na svých cestách. Vedl dialog s žebrajícími mnichy a pasáky dobytka stejně jako s učenci a vznešenými lidmi. Jednou se ocitl před veřejným publikem, které si šlo poslechnout profesionální řečníky, kteří vedli kázání a projevy o buddhistických písmech, konkrétně o Diamantové sůtře. Když se řečník dostal k pasáži v sůtře, kde se pojednává o "ne já", "ne-osobnosti, laik na něho začal volat z davu: "Pane přednášející, jestliže tu není žádné já a žádná osobnost, kdo je potom tím, kdo nám tu přednáší?"
Přednášející na to neměl žádnou odpověÔ, takže P'chang pokračoval: "I přesto, že jsem prostý obyčejný člověk, znám toho málo o víře." "Co je tvoji ideou?" optal se přednášející mistr. P'chang mu na to odpověděl krátkou básní:
Není tu žádné já a žádná osobnost,
jak zde potom může být příbuzenstvo a někdo cizí!
Prosím, abyste mi prominul, že přestanu chodit od
přednášky k přednášce;
Je lepší hledat pravdu přímo.
Přirozenost Diamantové Moudrosti
znemožní existenci dokonce i špetce prachu.
Z proslovů jako např. "Tak jsem slyšel" a "Tomu věřím",
vím, že toto všechno je jen okázalá řada neskutečných slov.
Přednášející mistr mohl na to jen tupě zírat.
Jednou, když P'chang prodával košíky z bambusu, uklouzl a spadl. Když to viděla jeho dcera Ling-čao, běžela k otci a hodila s sebou na zem vedle něho.
"Co děláš!í vykřikl!" P'chang.
"Uviděla jsem, jak spadl otec, tak mu pomáhám," odpověděla.
"Naštěstí tu pomoc nikdo nehledal," řekl P'chang s usměvem.
Mezi rokem 806 a 820 otec s dcerou cestovali směrem na východ, aby při cestě k městu Siangíjang mohli prodat své zboží. Jejich způsob života je zachycen v třech stech básních, které složil P'chang, když popisoval svůj žebrající, spontánně improvizovaný ze-
nový styl života. Zde je pár ukázek:
I když jsem znalý veršů o Buddhově cestě,
jdu po ne-Cestě.
Bez vzdání se svých běžných lidských dějů,
stejně zůstávají všechny podmíněné a pojmové tvary
květinami na obloze.
Bezejmenné a beztvaré, opouštím zrození a smrt.
Když je mysl taková, jaká je,
události jsou také takové, jaké jsou.
Není tu nic skutečného a také nic neskutečného.
Nedávám žádnou péči existenci
a nedržím se neíexistence.
Nejsi ani světec ani svatý, jsi prostě jen obyčejný muž,
který si dal do pořádku své děje.
Je to snadné, tak snadné...
Těm, kdo hledají dokonalost, P'chang radí toto:
Minulost je již minulostí-
Nezkoušej to podržet.
Přítomnost nezůstane-
Nepokoušej se jí držet okamžik za okamžikem.
Budoucnost nepřijde-
Nemysli proto na ni dopředu...
Cokoliv, co přijde před tvé oči,
nech to jít.
Nejsou tu žádná nařízení, která je třeba dodržet,
není tu žádná špína, kterou je třeba vyčistit.
S prázdnou myslí skutečně prostoupenou,
Dharma nemá žádný život.
Když jsi schopen být takový,
naplnil a dokonal jsi nejvyšší realizaci.
Toto, co nyní říká P'chang, je určeno přímo všem dharmovým dědicům, kteří kráčejí po jeho laické linii:
Potrava a šaty udržují při životě tělo a životí
Radím vám, abyste se naučili být to, co jste.
Když se naplní čas, přestěhuji svoji poustevnu a odejdu
a není tu nic, co by zůstalo za mnou.