od terros » sob 17. lis 2012 20:21:51
Ahoj Petře,
Vacka neznám, zaujala mě tehdy nějaká zmínka o pozorujícím vědomí (už nevím odkud byla) a celá teorie džnany, o které se zmiňuješ, mi přišla do ruky teprve po zkušenosti, o které tu píšu. To je pak těžké si o tom myslet, že se toho má dosahovat a podobně, když se kdykoliv dá vnímat, že je to tu pořád a jenom se to víc nebo míň překrývá sebeztotožňováním. Takže strach v tom sebeuvědomování asi nebude, taky nemám strach, že najednou zmizí tělo, protože si ho nevšímám.
Proč se tedy k prostorovému sebeuvědomování vracet? Ono je nepohodlné vypadnout z relaxu - tedy že nejen probíhá to, co se děje, ale navíc se objevuje já, které to pořád hodnotí a odmítá to nebo ono, co právě je. Přitom to odmítá úplně zbytečně, protože to stejně je, jaké to je. Časem se to setrvačně vyvstávající já s jeho preferencema začne vnímat jako nepohodlná a dost otravná zátěž. Když se daří rozpoznávat jednotlivé pocity jako prázdné energetické tvary, je to taková serie pohodových ufff a nemusí se při tom od ničeho utíkat a nikam se dostávat. Neříkám, že se to daří pořád, závislostí z dřívějška jsou megatuny, ale občas se ty já-aktivity všímavostí zprostorní, vnímají se jako tvary prázdna, a to nemá chybu.
Jasně že každý se k tomu dostáváme trochu jinudy, jsme taky každý trochu (nebo dost) jiný. Myslím si, že těch cest návratu k Sobě má Vědomí ve svých tvarech právě tolik, kolik je těch tvarů, jinak by to asi pro něj byla nuda.
Ahoj Petře,
Vacka neznám, zaujala mě tehdy nějaká zmínka o pozorujícím vědomí (už nevím odkud byla) a celá teorie džnany, o které se zmiňuješ, mi přišla do ruky teprve po zkušenosti, o které tu píšu. To je pak těžké si o tom myslet, že se toho má dosahovat a podobně, když se kdykoliv dá vnímat, že je to tu pořád a jenom se to víc nebo míň překrývá sebeztotožňováním. Takže strach v tom sebeuvědomování asi nebude, taky nemám strach, že najednou zmizí tělo, protože si ho nevšímám.
Proč se tedy k prostorovému sebeuvědomování vracet? Ono je nepohodlné vypadnout z relaxu - tedy že nejen probíhá to, co se děje, ale navíc se objevuje já, které to pořád hodnotí a odmítá to nebo ono, co právě je. Přitom to odmítá úplně zbytečně, protože to stejně je, jaké to je. Časem se to setrvačně vyvstávající já s jeho preferencema začne vnímat jako nepohodlná a dost otravná zátěž. Když se daří rozpoznávat jednotlivé pocity jako prázdné energetické tvary, je to taková serie pohodových ufff a nemusí se při tom od ničeho utíkat a nikam se dostávat. Neříkám, že se to daří pořád, závislostí z dřívějška jsou megatuny, ale občas se ty já-aktivity všímavostí zprostorní, vnímají se jako tvary prázdna, a to nemá chybu.
Jasně že každý se k tomu dostáváme trochu jinudy, jsme taky každý trochu (nebo dost) jiný. Myslím si, že těch cest návratu k Sobě má Vědomí ve svých tvarech právě tolik, kolik je těch tvarů, jinak by to asi pro něj byla nuda.
:)