od Tara » sob 02. bře 2019 12:18:30
armin píše:Mrkev píše:ale v někom ta slova rezonují ještě před prožitkem a inspirují jej k němu, podněcují v něm nutkání, toto rozlousknout, plně tomu porozumět. A prožitek se v kratším nebo delším čase dostaví.
Ano. U mnohých ale podněcuje naopak nutkání si to přivlastnit, rozumové pochopení zaměňovat za prožitek.
Zda jde o skutečné poznání a ne jen o povznášení se na vlně sebeobdivu a porovnávání se s druhými, dotyčný nejlépe pozná,
když tento "prožitek" trvá stále. I v tom neukrutnějším utrpení, nesnesitelné bolesti, když ti umírá dítě atd,
A často se stává, že když je někdo už opravdu "načatý", tak takové utrpení dotyčného může dokopnout k opravdovému poznání, osvobození, že spálí poslední zbytky ulpívání. Jako se to stávalo třeba v koncentračních táborech.
Podle mě, aby poznání (osvobození) bylo trvalé, se nestane z vteřiny na vteřinu a tak, aby trvalo stále...., to snad jen ve výjimečném případě..., spíše se ve většině případů jedná o
záblesky stavu pro-žitého poznání a díky za ně...
Stále nás válcuje starý stav, ztotožnění s osobou, zajetými kolejemi v mysli, návyky, touhy atd.
Jak jsem psala o tom stavu, který se sem tam objeví u mne, když vycházím z domu ven = do Prostoru, NOVÉHO, jiného, než bylo x hodin, dnů... žito a zaplaví mne NOVÉ, jakoby PRVNÍ, PRVNÍ, PRVNÍ bytí...., je to NÁDECH TOHO PRVNÍHO BYTÍ, které není ničím podmíněné, zatížené, vykonstruované, vymeditované, není výsledkem žádného cvičení...., je to, jako by zrovna narozené dítě poprvé otevřelo oči... poprvé, poprvé, nevinné, otevřené, v důvěře a bezbranosti.... jsem tady...
Krásně o tomto stavu Otevřena píše Larsen ....
Tak o tom je ten stav a ano, není žitý trvale...ale srovnávat ho se stavem, že je stejný, jako když někdo povraždí autobus plný lidí je totálním neporozumněním..., buď je to od tebe armine cílená provokace, abych to rozvedla dál, nebo ten stav neznáš a uchopuješ to opět jen intelektem a pak nemá cenu dále v tom rozhovoru pokračovat...
Co se týká prožívané bolesti, kterou zmiňuješ, jsem už delší dobu v období, které je podobné "uvěznění v kobce"..., nevím, jestli jsi četl Zasvěcení od Elisabeth Haich, dokonce jsem tento stav uvěznění v temnotě prožila v živém snu. Ten stav má své fáze, kdy se bráníš zuby nehty, křičíš, vztekáš se, bojuješ, koušeš, kroutíš se, zkoušíš všechno možné, aby ses z temnoty (kobky) vyhrabal, dostal. Marně.
Pak nastává období sebelítosti (toto prožívám nyní), opouště mí síly (fyzické), nic moc díky nohám nemůžu, jsem ráda, že dojdu na záchod a že se osprchuji a to je tak všechno, co ještě zvládnu. Nezvládnu zalít kvítka, nemám do čeho vzít konvici s vodou :-), když se držím na fr. holích, nenakupuji, vařím v sedě a jen málo složitá jídla no atd. Opouštějí mě i ti nejbližší, potkánci, dcera se stěhuje z domu no a tak...
No a potom nastává stav absolutní kapitulace, kdy je vzdán veškerý boj, .... umřeš.... a přichází úsvit toho NOVÉHO, ČERSTVÉHO, NIČÍM NEZATÍŽENÉHO PROTOSTORU..., bylo to tak jak v knize u Elizabeth, tak jsem jej prožila ve snu....
[quote="armin"][quote="Mrkev"]
ale v někom ta slova rezonují ještě před prožitkem a inspirují jej k němu, podněcují v něm nutkání, toto rozlousknout, plně tomu porozumět. A prožitek se v kratším nebo delším čase dostaví.
[/quote]
Ano. U mnohých ale podněcuje naopak nutkání si to přivlastnit, rozumové pochopení zaměňovat za prožitek.
[b]Zda jde o skutečné poznání [/b]a ne jen o povznášení se na vlně sebeobdivu a porovnávání se s druhými, dotyčný nejlépe pozná, [b]když tento "prožitek" trvá stále[/b]. I v tom neukrutnějším utrpení, nesnesitelné bolesti, když ti umírá dítě atd,
A často se stává, že když je někdo už opravdu "načatý", tak takové utrpení dotyčného může dokopnout k opravdovému poznání, osvobození, že spálí poslední zbytky ulpívání. Jako se to stávalo třeba v koncentračních táborech.[/quote]
Podle mě, aby poznání (osvobození) bylo trvalé, se nestane z vteřiny na vteřinu a tak, aby trvalo stále...., to snad jen ve výjimečném případě..., spíše se ve většině případů jedná o [b]záblesky[/b] stavu pro-žitého poznání a díky za ně...
Stále nás válcuje starý stav, ztotožnění s osobou, zajetými kolejemi v mysli, návyky, touhy atd.
Jak jsem psala o tom stavu, který se sem tam objeví u mne, když vycházím z domu ven = do Prostoru, NOVÉHO, jiného, než bylo x hodin, dnů... žito a zaplaví mne NOVÉ, jakoby PRVNÍ, PRVNÍ, PRVNÍ bytí...., je to NÁDECH TOHO PRVNÍHO BYTÍ, které není ničím podmíněné, zatížené, vykonstruované, vymeditované, není výsledkem žádného cvičení...., je to, jako by zrovna narozené dítě poprvé otevřelo oči... poprvé, poprvé, nevinné, otevřené, v důvěře a bezbranosti.... jsem tady...
Krásně o tomto stavu Otevřena píše Larsen ....
Tak o tom je ten stav a ano, není žitý trvale...ale srovnávat ho se stavem, že je stejný, jako když někdo povraždí autobus plný lidí je totálním neporozumněním..., buď je to od tebe armine cílená provokace, abych to rozvedla dál, nebo ten stav neznáš a uchopuješ to opět jen intelektem a pak nemá cenu dále v tom rozhovoru pokračovat...
Co se týká prožívané bolesti, kterou zmiňuješ, jsem už delší dobu v období, které je podobné "uvěznění v kobce"..., nevím, jestli jsi četl Zasvěcení od Elisabeth Haich, dokonce jsem tento stav uvěznění v temnotě prožila v živém snu. Ten stav má své fáze, kdy se bráníš zuby nehty, křičíš, vztekáš se, bojuješ, koušeš, kroutíš se, zkoušíš všechno možné, aby ses z temnoty (kobky) vyhrabal, dostal. Marně.
Pak nastává období sebelítosti (toto prožívám nyní), opouště mí síly (fyzické), nic moc díky nohám nemůžu, jsem ráda, že dojdu na záchod a že se osprchuji a to je tak všechno, co ještě zvládnu. Nezvládnu zalít kvítka, nemám do čeho vzít konvici s vodou :-), když se držím na fr. holích, nenakupuji, vařím v sedě a jen málo složitá jídla no atd. Opouštějí mě i ti nejbližší, potkánci, dcera se stěhuje z domu no a tak...
No a potom nastává stav absolutní kapitulace, kdy je vzdán veškerý boj, .... umřeš.... a přichází úsvit toho NOVÉHO, ČERSTVÉHO, NIČÍM NEZATÍŽENÉHO PROTOSTORU..., bylo to tak jak v knize u Elizabeth, tak jsem jej prožila ve snu....