od Tara » stř 06. bře 2024 15:27:52
Mudrc píše:Tak předně je dobré si uvědomit, že Malý princ je literární dílo, nikoli dogmaticky neomylné slovo boží.
No a když někoho svážu, tak jsem zodpovědný i za jeho zmrzačení tím svázáním vzniklé, a tudíž nestačí ho jen rozvázat a ahoj.
Avšak hřích není neodpustitelný a peklo není věčné, jak se nám nesvětelné bytosti snaží nakecat.
Ano, tak nějak...., připomnělo mi to (jsem na ty příběhy) vztah mne a mojí mamky.
Byla jsem jedináček, našim jsem se narodila až v jejich pozdějším věku, vymodlené děcko. Mno.
Mamka se ve mě viděla (otec samozřejmě taky), ale tak nějak "rozumně"... :-)
Už jsem byla dávno vdaná, měla tři děti a mezi mnou a mámou jak to říct, pořád nebyla odstřižena pupeční šňůra.... "Musela" jsem se hlásit, že jsme na dovolenou dojeli v pořádku, že jsme se v pořádku vrátili, prostě pořád z její strany byla potřeba se ujišťovat, že jsem v pořádku atd. Těžko se to dá přiblížit, kdo nezažil.
Možná to mám nyní já podobně s mou dcerou, která je již vdaná, v květnu očekává mimčo a taky prostě ten vztah máma - dcera je pořád velice spjatý, ona navíc je račice, "potřebuje" se se vším svěřovat, jak dopadla kontrola, jak se cítí, co mimčo, jak už je veliké, že umyla okna atd. a když se pár dnů neozve, tak už jsem trochu neklidná, jak se jim daří :-) Takže historie se opakuje.
Zpátky ke mému vztahu já a moje máma. Po jisté době, kdy už mi bylo asi 40 let, mi ten náš vztah začal vadit a vadit čím dál tím silněji, protože jsem v tom cítila tu nezdravou závislost našeho vztahu. Jáčko mi tehdy říkal, když jsme se o tom bavili, že ona musí tu svou roli roli matky upnuté na dceru hrát, prože já ji hraji stále roli dítěte!!!! A já se tvrdě ohradila, že ji žádnou roli dítěte přeci nehraju, nechci hrát!!!!!! Ale vlastně hrála....
No a pak nějak řízením osudu jsem se účastnila jednoho víkendového kurzu sebepoznání a tam jsme měli namalovat alegoricky, tzn. pomí obrázků, jak vnímáme sebe, jak svého otce, jak svou mámu. Protože obvykle všechna traumata pramení z dětství...
No a já se namalovala jako sluníčko. Otce jako tajícího se sněhuláka, už měl taky dost let, nemoci, byla znát ztráta chuti k životu.... a mámu jako těžký, černý balvan.
Když se lektor podíval na můj obrázek, tak se mě ptal, proč jsem zrovna namalovala to, co jsem namalovala.
No a tak jsem to ze sebe spontánně vyhrkla, všechno a jak mě poslední roky tíží ten náš nezdravý vztah s mámou....
A on se mě zeptal, proč jsem to nechala tak dlouho a tak dalece zajít.
Já.
Bylo to, jako by mě někdo praštil po hlavě.
Prostě pohled, otázka z venčí, nezávislého člověka... a měl pravdu....
No ale co s tím..., že.
V brzké době ke mně přišla nabídka zúčastnit se regresní terapie, u holčiny, kterou jsem znala, které jsem důvěřovala a ona mě v rámci regrese provedla stavem od duše, která ještě není embryem, drží se zuby nehty někde nad tím vším pozemským strádáním, nechce zpátky na zem, už nikdy!!!! Ale Síla (karmy) byla silnější a byla jsem najednou embryem v děloze atd. Prožila jsem si v regresi jako svědek vztah mým rodičů, kteří si nikdy nerozumněli.... celý život... i to, že otec si přál syna, narodila se dcera atd. Ale regrese končila úlevným a skutečně úlevným zvoláním, voláním: NEJSEM DÍTĚ, NEJSEM DÍTĚ, NEJSEM DÍTĚ!!!!! bylo to tak osvobozující, úlevné, občerstvující, jako když poutníkovi po dlouhé době bez vody podáte sklenici pramenité, čisté vody....
Zajímavé bylo, že jsem mámě nic neřekla. Vůbec nic.
A náš vztah se uvolnil....
Nevím vlastně, proč to píšu.... možná je to trošku i odpověď pro Pedrita, který je také rak a docela lpí na vztazích, osobnostech (pro raky je to příznačné, není to nic proti ničemu)....
Ale ov podstatě ten citát, nadčasový, jako je celá kniha Malý princ se svými moudry :-), je nadčasová, není ani tak o osobní rovině, i když, pravda, ano, je, aby byla pro nás, kteří většinou tou osobní rovinou žijeme, protože to neumíme zatím jinak, aby byla srozumitelná, ale tady jde o něco trošku jiného.
O uvědomění si PROPOJENÍ nás všech.
O jednotě bytí.
Že i beze slov (aha, proto jsem ten příběh tak podrobně popsala), lze ovlivnit ten Celek. Tu Jednotu bytí....., která voní, prostě voní SVOBODOU.... protože ona je vším a nad ní už není nic, a kdyby bylo, tak by to bylo čertovo (ahoj Miroslave).
Jak nahoře, tak dole a naopak.
A omlouvám se za chyby, ale tenhle elaborát se mi nechce číst znovu a opravovat chyby.
[quote="Mudrc"]Tak předně je dobré si uvědomit, že Malý princ je literární dílo, nikoli dogmaticky neomylné slovo boží. :)
No a když někoho svážu, tak jsem zodpovědný i za jeho zmrzačení tím svázáním vzniklé, a tudíž nestačí ho jen rozvázat a ahoj.
Avšak hřích není neodpustitelný a peklo není věčné, jak se nám nesvětelné bytosti snaží nakecat.[/quote]
Ano, tak nějak...., připomnělo mi to (jsem na ty příběhy) vztah mne a mojí mamky.
Byla jsem jedináček, našim jsem se narodila až v jejich pozdějším věku, vymodlené děcko. Mno.
Mamka se ve mě viděla (otec samozřejmě taky), ale tak nějak "rozumně"... :-)
Už jsem byla dávno vdaná, měla tři děti a mezi mnou a mámou jak to říct, pořád nebyla odstřižena pupeční šňůra.... "Musela" jsem se hlásit, že jsme na dovolenou dojeli v pořádku, že jsme se v pořádku vrátili, prostě pořád z její strany byla potřeba se ujišťovat, že jsem v pořádku atd. Těžko se to dá přiblížit, kdo nezažil.
Možná to mám nyní já podobně s mou dcerou, která je již vdaná, v květnu očekává mimčo a taky prostě ten vztah máma - dcera je pořád velice spjatý, ona navíc je račice, "potřebuje" se se vším svěřovat, jak dopadla kontrola, jak se cítí, co mimčo, jak už je veliké, že umyla okna atd. a když se pár dnů neozve, tak už jsem trochu neklidná, jak se jim daří :-) Takže historie se opakuje.
Zpátky ke mému vztahu já a moje máma. Po jisté době, kdy už mi bylo asi 40 let, mi ten náš vztah začal vadit a vadit čím dál tím silněji, protože jsem v tom cítila tu nezdravou závislost našeho vztahu. Jáčko mi tehdy říkal, když jsme se o tom bavili, že ona musí tu svou roli roli matky upnuté na dceru hrát, prože já ji hraji stále roli dítěte!!!! A já se tvrdě ohradila, že ji žádnou roli dítěte přeci nehraju, nechci hrát!!!!!! Ale vlastně hrála....
No a pak nějak řízením osudu jsem se účastnila jednoho víkendového kurzu sebepoznání a tam jsme měli namalovat alegoricky, tzn. pomí obrázků, jak vnímáme sebe, jak svého otce, jak svou mámu. Protože obvykle všechna traumata pramení z dětství...
No a já se namalovala jako sluníčko. Otce jako tajícího se sněhuláka, už měl taky dost let, nemoci, byla znát ztráta chuti k životu.... a mámu jako těžký, černý balvan.
Když se lektor podíval na můj obrázek, tak se mě ptal, proč jsem zrovna namalovala to, co jsem namalovala.
No a tak jsem to ze sebe spontánně vyhrkla, všechno a jak mě poslední roky tíží ten náš nezdravý vztah s mámou....
A on se mě zeptal, proč jsem to nechala tak dlouho a tak dalece zajít.
Já.
Bylo to, jako by mě někdo praštil po hlavě.
Prostě pohled, otázka z venčí, nezávislého člověka... a měl pravdu....
No ale co s tím..., že.
V brzké době ke mně přišla nabídka zúčastnit se regresní terapie, u holčiny, kterou jsem znala, které jsem důvěřovala a ona mě v rámci regrese provedla stavem od duše, která ještě není embryem, drží se zuby nehty někde nad tím vším pozemským strádáním, nechce zpátky na zem, už nikdy!!!! Ale Síla (karmy) byla silnější a byla jsem najednou embryem v děloze atd. Prožila jsem si v regresi jako svědek vztah mým rodičů, kteří si nikdy nerozumněli.... celý život... i to, že otec si přál syna, narodila se dcera atd. Ale regrese končila úlevným a skutečně úlevným zvoláním, voláním: NEJSEM DÍTĚ, NEJSEM DÍTĚ, NEJSEM DÍTĚ!!!!! bylo to tak osvobozující, úlevné, občerstvující, jako když poutníkovi po dlouhé době bez vody podáte sklenici pramenité, čisté vody....
Zajímavé bylo, že jsem mámě nic neřekla. Vůbec nic.
A náš vztah se uvolnil....
Nevím vlastně, proč to píšu.... možná je to trošku i odpověď pro Pedrita, který je také rak a docela lpí na vztazích, osobnostech (pro raky je to příznačné, není to nic proti ničemu)....
Ale ov podstatě ten citát, nadčasový, jako je celá kniha Malý princ se svými moudry :-), je nadčasová, není ani tak o osobní rovině, i když, pravda, ano, je, aby byla pro nás, kteří většinou tou osobní rovinou žijeme, protože to neumíme zatím jinak, aby byla srozumitelná, ale tady jde o něco trošku jiného.
O uvědomění si PROPOJENÍ nás všech.
O jednotě bytí.
Že i beze slov (aha, proto jsem ten příběh tak podrobně popsala), lze ovlivnit ten Celek. Tu Jednotu bytí....., která voní, prostě voní SVOBODOU.... protože ona je vším a nad ní už není nic, a kdyby bylo, tak by to bylo čertovo (ahoj Miroslave).
Jak nahoře, tak dole a naopak.
A omlouvám se za chyby, ale tenhle elaborát se mi nechce číst znovu a opravovat chyby.