od rosada » ned 19. led 2014 20:37:15
Cestou do hor potkal dívku. Seděla na kameni, vítr ve vlasech, dívala se do rovin a usmívala se.
„Podívej slunce,“ řekl a ukázal směrem k horám.
„Já vím,“ řekla, „hřeje mi záda.“
„Pojď se mnou do hor,“ nabídl jí.
„Mé místo je tam“ jen bradou kývla k rovinám.
„Pojď, vyšplháme se na nejvyšší horu, poletíme ke slunci...“
„To je tvá cesta.,“ neodvrátila svůj pohled.
„Podívej, slunce...ty to nechápeš...Slunce“
Konečně se otočila a pohlédla ke slunci. Pak jen zavrtěla hlavou, nadechla se jako by chtěla něco říct, Ale pak se otočila zpátky k rovinám a do tváře se jí vrátil úsměv. Úsměv za, kterým je skryto tajemství.
Zůstal stát. Tak moc chtěl, aby šla s ním. Tak moc se bál, že bude sám. Chtěl ji uchopit a nést. Má přece tolik síly. A ona? Jen sedí, usmívá se.
Pohlédla na něj. A tajemství si usmyslilo, že se vydá do světa, aspoň ono dosáhne slunce.
Znovu se nadechla: „byla jsem v horách, letěla s ptáky nad krajinou, mířila ke slunci. Z té výšky uviděla jsem Matku Zemi. Volala na mne. Zvláštní, jak v té výšce je mocně slyšet Její hlas: ‘Je těžší být obyčejným člověkem než sluncem,’ pak pochopila, na chvíli jí zmizel úsměv z tváře. Vrátila jsem se do údolí a vracím se do rovin. V uších jí zní slova Matky Země: ’Je těžké být dobrým člověkem. Ale pak... jednou... přijde k tobě Slunce, ...aby se stalo tebou.’“
Cestou do hor potkal dívku. Seděla na kameni, vítr ve vlasech, dívala se do rovin a usmívala se.
„Podívej slunce,“ řekl a ukázal směrem k horám.
„Já vím,“ řekla, „hřeje mi záda.“
„Pojď se mnou do hor,“ nabídl jí.
„Mé místo je tam“ jen bradou kývla k rovinám.
„Pojď, vyšplháme se na nejvyšší horu, poletíme ke slunci...“
„To je tvá cesta.,“ neodvrátila svůj pohled.
„Podívej, slunce...ty to nechápeš...Slunce“
Konečně se otočila a pohlédla ke slunci. Pak jen zavrtěla hlavou, nadechla se jako by chtěla něco říct, Ale pak se otočila zpátky k rovinám a do tváře se jí vrátil úsměv. Úsměv za, kterým je skryto tajemství.
Zůstal stát. Tak moc chtěl, aby šla s ním. Tak moc se bál, že bude sám. Chtěl ji uchopit a nést. Má přece tolik síly. A ona? Jen sedí, usmívá se.
Pohlédla na něj. A tajemství si usmyslilo, že se vydá do světa, aspoň ono dosáhne slunce.
Znovu se nadechla: „byla jsem v horách, letěla s ptáky nad krajinou, mířila ke slunci. Z té výšky uviděla jsem Matku Zemi. Volala na mne. Zvláštní, jak v té výšce je mocně slyšet Její hlas: ‘Je těžší být obyčejným člověkem než sluncem,’ pak pochopila, na chvíli jí zmizel úsměv z tváře. Vrátila jsem se do údolí a vracím se do rovin. V uších jí zní slova Matky Země: ’Je těžké být dobrým člověkem. Ale pak... jednou... přijde k tobě Slunce, ...aby se stalo tebou.’“