od Tara » pát 24. bře 2023 19:00:36
Já se hlásím k romantikům :-)
Romantika je pro mě něco jako poezie.... a myslela jsem si, PEDRO, že k básníkům duše také patříš....
V souvislosti s tou poezií mi přišla na mysl část z knížečky Šienšanský mudrc, mám ji, tuším, celou uveřejněnou na vlákně Tara.
Než se ta knížečka a ona je opravdu útlá, má pár listů, ke mně dostala, to bylo porod.
Nakonec se objevila na půdě kamaráda, který mi ji s lehkým srdcem poslal, protože on tíhne k jiné cestě.....
Dám sem kratinký úryvek:
II.
UMĚNÍ
Zeptal jsem se moudrého muže, co je umění.
Seděli jsme právě na výšině pod ochranou skal. Před námi se prostíral oceán, lesknoucí se do nekonečna ve sluneční záři. Na jeho hladině zvolna pluly plachetnice a nad nimi se míhali v ušlechtilém letu rackové. Do azuru oblohy narůstaly velké bílé mraky jak nedotčený sníh a přibližovaly se v mohutném šiku.
Pokračoval jsem:
„Co je poezie?“
Moudrý muž odpověděl:
„Překvapí tě, jak je to prosté a přirozené, jako moře, jako ptáci i jako obloha. Pochopíš to jistě snadněji a jistěji než Tao. Podívej se jen všude kolem sebe, po zemi, po vodstvu, po vzduchu.
Poezie existuje stejně dlouho jako nebesa a země.
Zároveň s nebem a zemí byla totiž zrozena i nejvyšší krása. Slunce a měsíc nasvěcují mraky a zrůžovělý ranní i večerní opar, přitom tu není určitá barva, která by jimi pronikala, jako je tomu u jiných látek, a přece tvoří tak obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to velké, „viditelné“ pod oblohou.
Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. Jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností; kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noci.
Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy….
Velký a prostý musí být i básník, jeho motivace je podobná moři, podle pohybu vycházejícího z Taa, kterým se musí dát unášet tiše, bez vlastních impulsů, poslušný jako dítě! Veliké je moře, veliký je básník. Ale ještě větší je Tao, které není velké.“
Stařec domluvil a zaposlouchal se do zvuku moře. Bylo znát, jak ho hudba naplňuje.
Já se hlásím k romantikům :-)
Romantika je pro mě něco jako poezie.... a myslela jsem si, PEDRO, že k básníkům duše také patříš....
V souvislosti s tou poezií mi přišla na mysl část z knížečky Šienšanský mudrc, mám ji, tuším, celou uveřejněnou na vlákně Tara.
Než se ta knížečka a ona je opravdu útlá, má pár listů, ke mně dostala, to bylo porod.
Nakonec se objevila na půdě kamaráda, který mi ji s lehkým srdcem poslal, protože on tíhne k jiné cestě.....
Dám sem kratinký úryvek:
II.
UMĚNÍ
Zeptal jsem se moudrého muže, co je umění.
Seděli jsme právě na výšině pod ochranou skal. Před námi se prostíral oceán, lesknoucí se do nekonečna ve sluneční záři. Na jeho hladině zvolna pluly plachetnice a nad nimi se míhali v ušlechtilém letu rackové. Do azuru oblohy narůstaly velké bílé mraky jak nedotčený sníh a přibližovaly se v mohutném šiku.
Pokračoval jsem:
„Co je poezie?“
Moudrý muž odpověděl:
„Překvapí tě, jak je to prosté a přirozené, jako moře, jako ptáci i jako obloha. Pochopíš to jistě snadněji a jistěji než Tao. Podívej se jen všude kolem sebe, po zemi, po vodstvu, po vzduchu.
Poezie existuje stejně dlouho jako nebesa a země.
Zároveň s nebem a zemí byla totiž zrozena i nejvyšší krása. Slunce a měsíc nasvěcují mraky a zrůžovělý ranní i večerní opar, přitom tu není určitá barva, která by jimi pronikala, jako je tomu u jiných látek, a přece tvoří tak obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to velké, „viditelné“ pod oblohou.
Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. Jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností; kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noci.
Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy….
Velký a prostý musí být i básník, jeho motivace je podobná moři, podle pohybu vycházejícího z Taa, kterým se musí dát unášet tiše, bez vlastních impulsů, poslušný jako dítě! Veliké je moře, veliký je básník. Ale ještě větší je Tao, které není velké.“
Stařec domluvil a zaposlouchal se do zvuku moře. Bylo znát, jak ho hudba naplňuje.