od ryu.nin » čtv 03. srp 2023 0:02:32
Občas nakouknu, co je nového na poradně, a ono nic. Nekonečná vlákna, která spočívají v tom, že návštěvníci se strefují do jany, vostálník všechny posílá do prdele, zdeněk prstem ukazuje na alkoholiky a špatné politiky a špatné proroky, a to celé se mele pořád dokola jako mléčný koktejl v mixéru. Výsledek žádný... ale umím si přestavit, že výsledek to nějaký mít bude - jana mi napíše, že přece vše je v pořádku a všude je láska, vostál mě pošle do prdele, zdeněk odhalí, že jsem skrytý úchyl, egoista a podvodník a návštěvníci budou diagnostikovat projekci, trauma z dětství a nepřiznanou touhu mít za každou cenu pravdu... a všichni budou mít pravdu... ale co z toho, k čemu to... o co nám tu jde?
Každopádně malý příběh. Zatímco jste se tu pořád dokola dohadovali, jestli A je A nebo je to jen vaše iluze, nebo je lepší jít do prdele, já jsem mezitím zažil osobní tragédii. Nechci říct, co se mi tsalo, protože bych tu dostal tisíce nevyžádaných rad, jak to řešit... stala se mi věc čistě fyzická, mysl jde víceméně nějak trénovat, ale jsou věci fyzického typu, kde kdyby ste se rozkrájeli, noha, o kterou jste přišli, vám už nenaroste... u mě nejde o to, že bych přišel o nějkaou část těla, spíš došlo k určité chybě a k fyzickému - no jak to říct, je to určitý typ bolesti fyzické, na kteoru lékaři neznají lék.... jednu dobu to bylo tak špatný, že jsem naprosto vážně uvažoval o sebevraždě - ne proto, že bych si neuvědomoval, jak nádherný je život, kolik darů od Boha neustále dostáváme, jak je vše v podstatě v pořádku... to všechno člověk ví a váží si toho, ale nemůže se toho - nedokáže se toho už účastnit, protože bolest vše překrývá - jak říkám, fyzická, nikoliv mentální... z té fyzické bolesti pak vyplývá i bolest mentální, protože si člověk říká - už nikdy nezažiju ten božský klid a radost, tu čistotu v mysli a srdci, kterou jsem měl to štěstí mnohokrát zažívat... ano, sobecky si člověk řekne - já, já, já to už nezažiju... a proto nemá smysl dál žít... Jenže pak jsem dospěl k závěru, že kolem sebevraždy je tolik starostí a ostravností a svým přátelům a rodině bych tím tak zkomplikoval život, že jsem si řekl, že radši to nějak dobelhám k přirozené nebo nepřirozené smrti, ale nemám to srdce druhým prostě někde viset na provaze nebo ležet na podlaze mrtvej po požití prášků a podobně... no a tak jsem doufal, že bolest se třeba zmírní a ona se časem zmírnila a začal jsem se zase učit radost ze života... no ale proč to celý píšu, jde hlavně o to, že tahle tragédie mě dokonale vyléčila z potřeby "stíát se uznávaným zenovým učitelem_. Bez mučení přiznávám, a fakt nevím, proč to ve mě bylo, kde se to vzalo, proč to nechtělo odejít, ale pocit, že by mě měl někdo poslouchat a že by mu to pomohlo, takovej blok ve mě byl, nevím prostě proč a kdybyste mě zabili, nešlo to odstranit... a tady na poradně mi to občas někdo omlátil o hlavu. Příště až na někoho takovýho narazíte, co chce být zenový učitel, zkuste se zamyslet - muyslíte, že ten člověk tím sám netrpí, že ho to nemrzí, že by to nevyměnil za ossvobozeník, kdyby mohl? Jak rád bych byl osvobozen od své nutkavé touhy být učitelem, ale nešlo to... a ta tragédie to vyřešila. Dneska to mám tak, že když mě obtěýžujer bolest, řelknu si, to je taková krabička, která je sice nepříjemná, kterou musíš pořád nosit v puse, ale zase díky ní jsi se zbavil nutkavé potřeby učit... Tak si vyberte - samolibost, sebeláska, radost až do nebe z maličkostí, nebo bolest, lhostejnost k vlastnímu úspěchu, ale denodenní pocity hořkosti, jaké jsem dřív nepoznal... takhle teda se aspoň cítím konečně schopen někomu trošku pomoct, protože už chápu, co to je trpět, co lidi trápí, co chtějí, po čem touží, kdežto dřív mě zajímala jen moje radost ze života, moje probuzení, moje nezávislost, ale už mě moc nezajímalo, co trápí druhé.... takže teď si říkám, co by vám tak mohlo pomoct? Co pomáhá mě, to vím, tak možná to může pomoct i druhým.... ale o tom příště.
Občas nakouknu, co je nového na poradně, a ono nic. Nekonečná vlákna, která spočívají v tom, že návštěvníci se strefují do jany, vostálník všechny posílá do prdele, zdeněk prstem ukazuje na alkoholiky a špatné politiky a špatné proroky, a to celé se mele pořád dokola jako mléčný koktejl v mixéru. Výsledek žádný... ale umím si přestavit, že výsledek to nějaký mít bude - jana mi napíše, že přece vše je v pořádku a všude je láska, vostál mě pošle do prdele, zdeněk odhalí, že jsem skrytý úchyl, egoista a podvodník a návštěvníci budou diagnostikovat projekci, trauma z dětství a nepřiznanou touhu mít za každou cenu pravdu... a všichni budou mít pravdu... ale co z toho, k čemu to... o co nám tu jde?
Každopádně malý příběh. Zatímco jste se tu pořád dokola dohadovali, jestli A je A nebo je to jen vaše iluze, nebo je lepší jít do prdele, já jsem mezitím zažil osobní tragédii. Nechci říct, co se mi tsalo, protože bych tu dostal tisíce nevyžádaných rad, jak to řešit... stala se mi věc čistě fyzická, mysl jde víceméně nějak trénovat, ale jsou věci fyzického typu, kde kdyby ste se rozkrájeli, noha, o kterou jste přišli, vám už nenaroste... u mě nejde o to, že bych přišel o nějkaou část těla, spíš došlo k určité chybě a k fyzickému - no jak to říct, je to určitý typ bolesti fyzické, na kteoru lékaři neznají lék.... jednu dobu to bylo tak špatný, že jsem naprosto vážně uvažoval o sebevraždě - ne proto, že bych si neuvědomoval, jak nádherný je život, kolik darů od Boha neustále dostáváme, jak je vše v podstatě v pořádku... to všechno člověk ví a váží si toho, ale nemůže se toho - nedokáže se toho už účastnit, protože bolest vše překrývá - jak říkám, fyzická, nikoliv mentální... z té fyzické bolesti pak vyplývá i bolest mentální, protože si člověk říká - už nikdy nezažiju ten božský klid a radost, tu čistotu v mysli a srdci, kterou jsem měl to štěstí mnohokrát zažívat... ano, sobecky si člověk řekne - já, já, já to už nezažiju... a proto nemá smysl dál žít... Jenže pak jsem dospěl k závěru, že kolem sebevraždy je tolik starostí a ostravností a svým přátelům a rodině bych tím tak zkomplikoval život, že jsem si řekl, že radši to nějak dobelhám k přirozené nebo nepřirozené smrti, ale nemám to srdce druhým prostě někde viset na provaze nebo ležet na podlaze mrtvej po požití prášků a podobně... no a tak jsem doufal, že bolest se třeba zmírní a ona se časem zmírnila a začal jsem se zase učit radost ze života... no ale proč to celý píšu, jde hlavně o to, že tahle tragédie mě dokonale vyléčila z potřeby "stíát se uznávaným zenovým učitelem_. Bez mučení přiznávám, a fakt nevím, proč to ve mě bylo, kde se to vzalo, proč to nechtělo odejít, ale pocit, že by mě měl někdo poslouchat a že by mu to pomohlo, takovej blok ve mě byl, nevím prostě proč a kdybyste mě zabili, nešlo to odstranit... a tady na poradně mi to občas někdo omlátil o hlavu. Příště až na někoho takovýho narazíte, co chce být zenový učitel, zkuste se zamyslet - muyslíte, že ten člověk tím sám netrpí, že ho to nemrzí, že by to nevyměnil za ossvobozeník, kdyby mohl? Jak rád bych byl osvobozen od své nutkavé touhy být učitelem, ale nešlo to... a ta tragédie to vyřešila. Dneska to mám tak, že když mě obtěýžujer bolest, řelknu si, to je taková krabička, která je sice nepříjemná, kterou musíš pořád nosit v puse, ale zase díky ní jsi se zbavil nutkavé potřeby učit... Tak si vyberte - samolibost, sebeláska, radost až do nebe z maličkostí, nebo bolest, lhostejnost k vlastnímu úspěchu, ale denodenní pocity hořkosti, jaké jsem dřív nepoznal... takhle teda se aspoň cítím konečně schopen někomu trošku pomoct, protože už chápu, co to je trpět, co lidi trápí, co chtějí, po čem touží, kdežto dřív mě zajímala jen moje radost ze života, moje probuzení, moje nezávislost, ale už mě moc nezajímalo, co trápí druhé.... takže teď si říkám, co by vám tak mohlo pomoct? Co pomáhá mě, to vím, tak možná to může pomoct i druhým.... ale o tom příště.