Duchovní web

[size=200][b]"Jsi Láska, když se jí nebojíš"[/b] [/size]

V moři duchovních nauk existují výroky, které jsou jako záblesky čistého světla. Jsou jednoduché, přímé a mají sílu otřást samotnými základy naší iluzorní identity. Jedním z takových drahokamů je věta Nisargadatty Maharaje: [b]"Ty jsi láska, když se jí nebojíš."[/b]

Na první pohled to může znít jako poetická fráze, možná trochu sentimentální. Ale Nisargadatta nebyl básník sentimentu; byl chirurgem iluzí. V této krátké větě je obsažen klíč k samotnému jádru duchovního probuzení. Neříká, že máte lásku hledat, získat nebo se jí naučit. [b]Říká, že jí jste.[/b] Jedinou překážkou, jedinou bariérou mezi vámi a touto realizací, je [b]strach[/b].

[b][size=150]Co je ta Láska, o které je řeč?[/size][/b]

Nejprve je nutné si ujasnit, že Nisargadatta nemluví o romantické lásce, připoutanosti nebo o emocích, které prožíváme vůči druhé osobě, zvířeti či věci. Tyto emoce jsou jen vzdálené, často zkreslené ozvěny té prapůvodní Lásky.

Láska, o které mluví, je samotnou podstatou Bytí. Je to nedělitelné, jednotné vědomí, ze kterého vše povstává a ve kterém vše existuje. Je to látka reality. Je to prostor, ve kterém se objevuje každý strom, každá hvězda, každá myšlenka a každý pocit. Být touto Láskou neznamená cítit pozitivní emoci vůči všemu. Znamená to rozpoznat, že [b]neexistuje žádná fundamentální oddělenost mezi "vámi" a "vším ostatním"[/b]. Vlna si uvědomí, že není jen vlnou, ale celým oceánem.

[b][size=150]Strach: Strážce iluze oddělenosti[/size][/b]

Proč bychom se něčeho takového báli? Protože celá naše identita, naše "já" neboli ego, je postavena na příběhu oddělenosti. [i]"Já jsem tato osoba s touto historií, s těmito názory, s těmito touhami a strachy."[/i] Toto malé "já" přežívá pouze díky hranicím, které si kolem sebe vybudovalo.

Láska v Nisargadattově smyslu tyto hranice rozpouští. A toho se ego bojí víc než smrti. Je to strach ze zmizení, z rozplynutí se v nekonečnu. Je to strach ze ztráty kontroly, ze ztráty všech definic, které nám dávají pocit jistoty. Je to strach z toho, že přestaneme být "někým" a staneme se "vším".

[b][size=150]Když mysl reaguje: "Není to o strachu, ale o správném pochopení"[/size][/b]

A právě zde se dostáváme k fascinující reakci, která se na tento citát může objevit: [i]"Ne každý má neutuchající potřebu být něčím oblbnut. Takže nejde o strach, ale o správné pochopení co je láska. Láska není Skutečnost, není blaženost, není osvícením...."[/i]

Tento úhel pohledu, ač se tváří jako racionální a střízlivý, [b]je ve skutečnosti dokonalou manifestací přesně toho strachu, o kterém Nisargadatta mluví[/b]. Je to rafinovaná obranná strategie mysli.

Všimněte si, co se děje:

[b]Odmítnutí strachu: [/b]Mysl říká:[i] "Ne, já se nebojím, já jen chci věci správně pochopit." [/i]Tím se snaží povýšit na pozici objektivního pozorovatele, který stojí mimo hru.

[b]Vytvoření konceptuálního vězení:[/b] Následně se snaží lásku definovat tím, co není. "Láska není Skutečnost, není blaženost, není osvícením." Toto je zoufalá snaha ega udržet si kontrolu. Pokud mohu Lásku definovat, zaškatulkovat a ohraničit, pak mě nemůže pohltit. Mohu ji pozorovat z bezpečné vzdálenosti svého intelektu.

[b]Strach ze zmizení "toho, kdo ví":[/b] Nejhlubší pravdou je, že tato reakce pramení z hrůzy, že pokud by Láska byla skutečně absolutní Skutečností a Blažeností, pak by se v ní rozpustila iluze odděleného "já". A s ní by zmizela i iluze, že "já vím", co láska je a co není. Snaha o "správné pochopení" je ve skutečnosti snahou o zachování identity "toho, kdo chápe".

[u]Právě tento postoj dokonale potvrzuje Nisargadattův výrok.[/u] Odpor k myšlence, že Láska je vším, je přímým důkazem strachu z toho, že by "já" mohlo být ničím – a zároveň Vším.

[b][size=150]Neexistuje správné pochopení, jen přímé uvědomění[/size][/b]

Zde leží klíčový rozdíl. Lásku, Bytí, Skutečnost nelze "správně pochopit". Intelekt je nástroj určený k dělení, analyzování a porovnávání. Snažit se jím pochopit nedělitelnou Jednotu je jako snažit se nabrat oceán do síta. Vždy vám zůstanou jen koncepty, suché definice, ale živá voda proteče.

Neexistuje žádný "správný koncept" Lásky. [b]Existuje pouze její přímé uvědomění.[/b] Není to něco, co se dozvíte z knih nebo od učitelů. Je to posun ve vědomí, kde ustanou snahy mysli vše definovat a kontrolovat. V tichu, které nastane, se odhalí to, co tu vždy bylo.

A v tomto přímém uvědomění je absolutně jasné, že veškerá existence, vše, co JE – je Láska. Je to Bytí. A přirozenou chutí tohoto Bytí, když není stažené strachem a odporem, je Blaženost (Ánanda). A toto trvalé spočinutí v naší pravé přirozenosti, v tomto Bytí-Vědomí-Blaženosti (Sat-Čit-Ánanda), je přesně to, čemu se říká osvícení.

Slova "Láska", "Bytí", "Skutečnost", "Blaženost" a "Osvícení" nejsou oddělené kategorie, které by mysl mohla porovnávat. Jsou to jen různé ukazatele, které míří na tutéž nepopsatelnou, živou, zářící a jedinou Realitu.

Výrok "Ty jsi láska, když se jí nebojíš" je tedy pozvánkou. Pozvánkou k tomu, abychom přestali budovat mentální pevnosti a definice. Je to výzva, abychom se odvážili odložit štít svého "já" a nechali se pohltit tím, čím už dávno jsme. Není čeho se bát, protože nemůžete ztratit nic skutečného. Můžete ztratit jen iluzi oddělenosti. A v této ztrátě naleznete vše.

:)

[img]https://yt3.ggpht.com/nt1il5fUrMZ2iHbN_y0MiVP5NVycvJNQQMY-hJ4_MiHFoo_6KADIxDEvctqmpVlo03-XP5N4BY_m=s800-rw-nd-v1[/img]

HWL Poonja - Papadži

Jediný způsob, jak se vyhnout strachu, je neustále zkoumat svůj vnitřní svět. Vraťte se zpět ke svému nitru a nebudete mít strach. Strach není uvnitř. Když je slunce, není tma. Takové je tedy slunce, když se podíváte zpět do svého srdce.

[size=150][b]Bouřlivá mysl a zářivé srdce[/b][/size]

[attachment=0]strach.png[/attachment]

Když se mysl ztratí v temných představách, zaplní se strachem, starostmi a obavami. Přemýšlí, co se může stát, co se pokazí, co se nestihne. Tak vzniká vnitřní bouře – hromy a blesky, které však nejsou skutečné. Jsou jen myšlenky.

Ale jakmile se pozornost přesune z hlavy do srdce, do prosté přítomnosti, vše se ztiší. Už není třeba nic řešit, před ničím utíkat, nic předvídat. Jen být.

Ve světle ryzího uvědomění strach nemá prostor. Tam, kde září vědomí přítomnosti, temnota nemůže přetrvat.

[b][size=150]„ Strach je způsoben nejistotou budoucnosti. Smutek je způsoben vzpomínkou na minulost. Snažte se udržet své myšlenky v přítomnosti, protože budoucnost nikdy nepoznáme a minulost možná nikdy nepochopíme. “[/size][/b]

— [url=https://quotefancy.com/quote/168335/Jeffrey-Fry-Fear-is-caused-by-the-uncertainty-of-the-future-Sorrow-is-caused-by-the][b]Jeffrey Fry[/b][/url]

Eckhart Tolle učí, že strach je vždy vázán na čas – konkrétně na budoucnost. Je to projekce mysli, která si představuje, že se „něco špatného“ může stát. Tato představa však neexistuje teď – je to pouze mentální konstrukce.

Například:

Strach z nemoci – je to obraz budoucnosti, že se tělo zhorší.

Strach z neúspěchu – projekce, že zklameme za nějaký čas.

Z pohledu Tolleho je to iluze, která vzniká, když nejsme plně ukotveni v přítomném okamžiku. Jakmile se mysl rozběhne do budoucnosti, odtrhne se od skutečnosti – tedy od toho, co opravdu je teď – a začne vytvářet příběhy.

[b][size=150]Jak vzniká strach skrze časové představy[/size][/b]

[b][i]Mysl opouští přítomnost.

Vytváří obraz budoucího nebezpečí (i když to ještě nenastalo).

Tělo na to reaguje – napětí, úzkost, stres.

Zažíváme strach, i když reálně nic hrozného teď neexistuje.[/i][/b]

[b][size=150]Co znamená „síla Přítomnosti“[/size][/b]

„Síla Přítomnosti“ je stav čistého vědomí bez myšlenek, stav, kdy plně vnímáme přítomný okamžik:

[b][i]Co slyším právě teď?

Co cítím v těle?

Jaký je právě teď můj dech?[/i][/b]

Když jsme plně tady, strach nemá kde existovat, protože strach potřebuje čas a příběh. Přítomnost je beztvará, živá, skutečná – bez projekcí.

[b][size=150]Proč strach mizí v přítomnosti[/size][/b]

Když si necháme jen vnímání a nepřidáme k tomu příběh, strach se nemá čeho chytit. Mizí jako mlha, která nemá pevný základ.

Tolle často říká:

[b]"V přítomném okamžiku je všechno v pořádku – vždy."[/b]

Neznamená to, že nebudeme jednat nebo neřešíme praktické věci. Znamená to, že nežijeme v obavách z budoucnosti, které se možná nikdy nenaplní.

[b][size=150] Pohled bytosti, která strach vidí jako nesmyslný[/size][/b]

Z pohledu vědomé bytosti, která vnímá realitu takovou, jaká je teď, je strach jako stín, který ztrácí sílu, když na něj zasvítí světlo vědomí.

[u]Taková bytost vidí, že strach:[/u]

[b][i]je pouhá myšlenka,

nemá reálný základ v přítomném okamžiku,

vzniká pouze tehdy, když jsme ztotožnění s myslí.[/i][/b]

[img]https://yt3.ggpht.com/zHGJMP9A30AEz_Jtoxo7TRnNbh2L4Jo0_orY5Rl-jPhyHTHJ7bXkfh9SySBX5TIFhJuhTcyq6Iaw=s800-rw-nd-v1[/img]

[size=150]„Nedovol strachu, aby vystoupal do tvé mysli. Využij sílu Přítomnosti. Strach proti ní nemá šanci.“

– Eckhart Tolle[/size]

[youtube]WNglLgbH5v8[/youtube]

[b][size=150]O strachu a skutečném Já[/size][/b]

Strach, který se může objevit při duchovním zkoumání, není nový. Je to starý, známý pocit: „Jsem tělo.“
Není to strach z neznámého, ale z opuštění toho, co známe.

Nemějte strach a ponořte se do svého vlastního Bytí.
Když „vy“ zmizíte, zmizí i všechen strach.

Buďte tiše, zůstaňte v klidu – tady jste.
Zůstávejte jako přítomnost ve svém Srdci.
Nebojte se setkat se Sebou – tím, kým jste vždy byli.
Nemůžete nic ztratit. Není čeho se bát.

Strach přichází jen tehdy, když si myslíme, že něco vlastníme.
Skutečné Já nelze vlastnit – a proto o něj nelze přijít.

Nebojte se ztratit mysl.
Právě mysl přináší rozdělení, touhu, hněv, strach – to je skutečné šílenství.
Bezmyslnost je klid a moudrost.

Veškerý strach je bez základu – vždy vychází z iluze „někoho jiného“.
Žije jen ve snech a v bdělém stavu ega.
Kde je strach, je nepravda. Překročte to meditací.

Strach je ztráta spojení s pravdou. Držte se vnitřní svobody – ať už ji vnímáte jako lásku, nebo odpor.
Strach při zkoumání vzniká, když stále skrytě toužíte po „něčem“ po skončení zkoumání.

Nesnažte se potlačovat touhy – jen pochopte, že nejsou skutečné.
Můžete si hrát se světem, ale vězte, že vše je jako písek.
Děti si staví hrady z písku – ale večer písek neberou domů.
Jen sledují, jak ho odnáší příliv.

Nic vám nepatří.
Uvolněte mysl jako vánek.
To je tajemství štěstí – užívejte si zahradu života, ale na nic se nevažte.

Poznání Pravdy vyžaduje vnitřní odvahu a čistou mysl.
Zatížená mysl, plná touhy a strachu, nemůže skutečně zkoumat.

Smrt – nebo spíše představa smrti – často přichází při hluboké meditaci.
Je to strach z rozpuštění jména, tvaru, identity.
Jako řeka, která se vlévá do oceánu a ztrácí svou podobu.

Ale v tom rozpuštění se strach mění v beze strachu.
Je to jen ego, které se bojí ztráty.
Oceán vás nevylučuje – stáváte se jím.

Smrt se týká pouze těla, ne vás.
To, co žije v těle, nezaniká.
Opakujte si: „Nejsem tělo. Nejsem mysl. Nejsem smysly.“
Cvičte to – jako mantru – a strach pomalu ustoupí.

Začněte u chodidla a vnímejte: „To nejsem já.“ Postupujte nahoru – a pak se zeptejte: „Kdo jsem?“
Nakonec vás Pravda pohltí a všechno se rozpustí.

A i kdyby vás zasáhl hluboký mír – nebo vás dokonce vylekal svou intenzitou – nebojte se.
Je to jen proto, že nikdo kolem vás nikdy takový mír nepoznal.

Bez ega si život užijete.
Jinak vás ego vždy znovu bodne – jako štír.

[b][size=150]Proč nás strach zastavuje, když se blížíme pravdě[/size][/b]

Na duchovní cestě často přichází okamžik, kdy člověk cítí, že pravda je blízko. Je to světlo, které začíná pronikat skrze obaly představ, návyků a identit. Ale právě tehdy může vystoupit do popředí strach – hluboký, existenciální. Proč?

Protože ego – to, co jsme si mysleli, že jsme – se cítí být ohrožené. Věří, že ztrátou kontroly přichází zánik. Ale ve skutečnosti dochází jen k rozpuštění iluze oddělenosti. V srdci je stále život, ale ne ten ovládaný, uzavřený v příbězích a obranách.

Strach se často tváří jako:
[b]– „Když se tomu otevřu, ztratím sebe.“
– „Nezvládnu to, zblázním se, rozpadnu.“
– „Když to pustím, stane se něco hrozného.“[/b]

Ale to jsou poslední obranné mechanismy ega. Ve skutečnosti, když dovolíš, aby iluze padla, objeví se prostý, tichý, přítomný klid – něco, co tu bylo vždy, ale bylo překryto hlukem mysli.

[b]Jak afirmace pomáhá v tomto přechodu[/b]

Afirmace jako „Jsem samá odvaha“ nepůsobí jen jako psychologická posila. V tomto duchovním kontextu je to volání duše – připomenutí, že odvaha nepatří egu, ale bytí samotnému.

Když si opakuješ:
[b]„Jsem ztělesněním odvahy. Ničeho se nebojím. Odvaha je mým dědictvím.“[/b]
– dáváš důvěru té části v sobě, která už ví, že rozpuštění je bezpečné. Že pravda není nebezpečí, ale domov.

Tato slova ti pomáhají překlenout most mezi strachem a svobodou.

[b][size=150]Vzkaz pro ty, kdo stojí na prahu otevření[/size][/b]

[b][i]Neboj se toho, co se bojí.
Strach není chyba. Je to hlídač u dveří poznání.
Ale nejsi jím – jsi ten, kdo ho může klidně obejít.
Odvaha není nepřítomnost strachu –
je to rozhodnutí jít dál, i když je strach přítomný.
A za ním je ticho, které se nebojí ničeho –
protože už nic nepředstírá.[/i][/b]

[b][size=150]Proč afirmace jako „Jsem samá odvaha“ mohou fungovat[/size][/b]

[b]1. Síla myšlenky formuje vnitřní realitu[/b]
Jak říká i Swami Sivananda: „Jak smýšlíš, takovým se stáváš.“ Lidská mysl je plastická – mění se podle toho, čím ji živíš. Pokud opakovaně vkládáš do svého vědomí pozitivní obrazy, postupně se proměňuje i tvoje vnitřní nastavení, reakce a sebevnímání.

[b]2. Mozek nerozlišuje mezi skutečností a představou[/b]
Neurologové zjistili, že když si něco intenzivně představuješ, mozek na to reaguje velmi podobně, jako kdyby se to skutečně dělo. To znamená, že když opakuješ věty typu „Jsem odvážný“, mozek začne vytvářet stavy, které odpovídají této „realitě“, i když ji zatím nevnímáš vnějšími smysly.

[b]3. Opakováním se vytvářejí nové neuronové vzorce[/b]
Pravidelné opakování afirmací doslova přepisuje neuronová spojení v mozku. Staré vzorce strachu a nejistoty oslabují a jsou nahrazovány novými – těmi, které odpovídají odvaze, důvěře a klidu.

[b]4. Vědomé soustředění ruší podvědomé vzorce[/b]
Mnohé strachy působí skrytě, z podvědomí. Afirmace, spojené s meditací, přivádějí tvé vědomí k tématu odvahy, a tím narušují automatické, naučené reakce strachu. S časem se podvědomí přeprogramuje.

[b]5. Tělo reaguje na mysl[/b]
Když si v duchu opakuješ: „Jsem silný. Mám mocnou vůli. Ničeho se nebojím,“ – nejen mysl, ale i tělo se začne chovat jinak. Postoj, dech, výraz tváře – to vše se promění. A tím se celkové rozpoložení dále posiluje. Tento cyklus se upevňuje každým dnem.

Za jakých okolností afirmace opravdu fungují:
[b]Pravidelná praxe:[/b] Ideálně denně – např. ráno po probuzení a večer před spaním. Právě tehdy je mysl nejvnímavější.

[b] V klidu a soustředění:[/b] Nejlépe v meditaci nebo v tichu, se zavřenýma očima. Tak má slovo větší sílu.

[b]S vírou a emocí:[/b] Slova nestačí mechanicky opakovat – je třeba je cítit a prožít, jako by už byla pravdou.

[b] Doplněné činy:[/b] Slova mají největší sílu, když je doprovází konkrétní činy – i malé kroky odvahy v běžném životě.

[b] V kombinaci s rozumem:[/b] Afirmace není „kouzlo“, ale nástroj – má smysl ji spojit s pochopením příčiny strachu, sebekontrolou a růstem.

[youtube]3HSgXJwDF0k[/youtube]

[b][size=150]Od strachu k nebojácnosti: Metoda Svámího Šivanandy pro vnitřní sílu[/size][/b]

[b][i]Strach je iluzorní; nemůže žít.
Odvaha je věčná; nezanikne.

Nedovol, aby se tvé srdce ponořilo do výmyslů domnělých obav.
Měj sebedůvěru a víru.
Tvé rodné právo je odvaha.
Jsi synem Nektaru.
Jsi dítětem světla.

Jak smýšlíš, takovým se stáváš.
Jak smýšlíš, tak se rozvíjíš.
Jaký je tvůj ideál, takový se tvůj život postupně stane.
Je tomu tak, protože v myšlenkách je obrovská proměňující síla.
Myšlenka tě přetváří do své vlastní podoby.
Člověk se stává tím, co uctívá.
Člověk se stává tím, na co myslí.
To je skutečně pravda.

Seď se zavřenýma očima časně ráno.
Medituj půl hodiny o odvaze – opaku strachu.
Přemýšlej o výhodách odvahy a nevýhodách strachu.
Tuto ctnost uplatňuj během dne.
Vnímej, že skutečně vlastníš ohromné množství odvahy.
Projevuj ji ve svém každodenním životě.
Za několik týdnů či měsíců bude strach nahrazen odvahou.

Denně si v duchu opakuj formuli: „Óm odvaho“ – několikrát denně.

Medituj a tvrď si:
„Jsem samá odvaha.
Jsem ztělesněním odvahy.
Jsem velký hrdina.
Má vůle je velmi silná.
Ničeho se nebojím.
Jsem odvážný a udatný.
Odvaha je mým právoplatným dědictvím.“

Je velmi obtížné bojovat se strachem přímo.
Je velmi silný.
Této negativní vlastnosti jsi byl obětí po stovky životů.
Zapustila hluboké kořeny.
Zasaď semínka odvahy do svého srdce.
Nech je růst.
Strach sám od sebe odumře.
Pozitivní vždy přemáhá negativní.
To je neměnný psychologický zákon.

Zkoušej tuto metodu znovu a znovu.
Úspěch je jistý.
Kéž dosáhneš vítězství nad strachem pěstováním odvahy –
skrze metodu přemýšlení o opaku!
[/i][/b]

Není nic nebezpečnějšího než vlastní strach. Strach, že nezvládneme "správně" cestu, že propadneme "iluzi", že se ztratíme, že budeme vypadat jako blázni. Strach, že nedokážeme ovládat druhé, že přijdeme o respekt, že selžeme před očekáváním společnosti nebo vlastních ideálů.

Ale skutečná cesta k Pravdě není o kontrole ani o kritickém posuzování všeho a všech. Skutečná cesta je o úplné otevřenosti – o otevřeném srdci, které se nebojí být zranitelné, které se nebojí milovat, které se nebojí i zemřít, pokud by to bylo třeba – protože ví, že není co ztratit.

Kdo se pokouší cestu pojistit strachem, kdo si chce vyšlapat stezku přes rozum, přes kontrolu a soud, ten sice bude dlouho bezpečný v pevném světě "správných názorů" a "přesného rozlišování", ale nikdy nepřekročí práh opravdového Bytí.

Být skutečně živý znamená být bezbranný. Znamená to být ochotný padnout, smát se, plakat, nemít poslední slovo, nezajistit si pojištění "proti zbláznění". Znamená to přijmout, že z pohledu světa budeme možná považováni za snílky, blázny, nebo ztroskotance – a přesto kráčet dál, vnitřně svobodní, v pokoji a důvěře.

Pravý hledající, nehledá, jak ovládnout druhé, ani jak se jim podřídit. Stojí tichý, v pravdě, s otevřeným srdcem, bez potřeby vítězit, bez potřeby být "správný". Je přítomností, ne programem.

[youtube]T4xHKJ6Tj9w[/youtube]

[b][size=150]Překonejte strach, který brání realizaci[/size][/b]

[youtube]WNglLgbH5v8[/youtube]

Strach ze zmizení, který může vzniknout při zkoumání, je starý pocit: "Jsem tělo." Není to strach z nového, ale z opuštění starého. Nemějte strach a ponořte se do svého vlastního Bytí. Když "vy" zmizíte, veškerý strach také. Zůstaňte v tichu, buďte klidní, tady jste. Zůstaňte jako přítomnost ve svém srdci. Nebojte se setkání se Sebou samým, je to to, čím jste vždy byli. Nic nemůže být ztraceno, nemějte strach.

Pouze když něco vlastníte, vzniká strach ze ztráty. Pouze Sebe nelze držet, takže pouze Sebe nelze ztratit. Jediný způsob, jak se vyhnout strachu, je návrat k vnitřní kráse, k Sobě, k pravému Srdci. Můžete se také bát, že budete bez mysli šílení, ale kde je mysl, tam je dualita, a kde je dualita, tam je touha, hněv, nenávist, strach; stručně řečeno: šílenství.

Takže se nebojte ztráty své mysli, protože nemysl je zdravý rozum. To znamená žádné konání, [b]žádné soudy, žádný hněv[/b], to je nejvyšší Moudrost a Mír. Veškerý strach je neopodstatněný, protože veškerý strach je založen na neexistujícím "jiném." Strach existuje pouze v dualitě bdělého a snového stavu. Kde je strach, tam je faleš, k jeho překonání meditujte každý den. Strach je ignorování cíle, takže udržujte silný vztah ke Svobodě, ať už nenávistí nebo láskou. Strach ve zkoumání je skrytý úmysl být s "tím a oním" po zkoumání. Je potlačen a pak máte klid. Ačkoli je potlačen do podvědomé mysli, znovu se probudí. Nepotlačujte je, jen pochopte, že neexistují. Stále můžete mít "to a ono," ale jen vězte, že neexistují. Je to jako děti a jejich pískové hrady na pláži. Hrají si celý den, ale na konci dne se nesnaží udržet písek v kapsách. Radují se, když ho kopnou do oceánu, nebo jen sledují, jak ho příliv odnáší. Takže písek je písek. Nic vám nepatří! Je to všechno jako vánek. Nechte svou mysl tak volnou jako vánek tím, že se nebudete k ničemu přichytávat.

Tajemství štěstí spočívá v tom, že si užíváte zahradu, ale nepřipoutáváte se k ničemu. K poznání Pravdy je zapotřebí nebojácný sattvický intelekt. S myslí zatíženou vasánami, zmatkem a strachy nelze pátrat. Mysl musí být osvobozena od vasán a strachu, a to závisí na intenzitě vašeho toužení. Ignorujte egoistické "já".

Často při prohlubování meditace přichází strach ze smrti. Tento strach pramení z rozpadu jména, formy, představ a identity; jako když řeka vtéká do oceánu a ztrácí svou "řekovost". Tento rozpad je náhlý skok. V tomto bodě se strach přemění v nebojácnost. Strach je produktem bariér, břehů řeky, omezení. Tato omezení jsou mysl.

Strach spočívá pouze ve ztrátě minulých představ a identit. Při setkání s oceánem strach zmizí, jakmile se stanete oceánem. Strach vzniká z myšlenky, že jste odděleni od oceánu, a proto je formou arogance, oddělenosti, ega. Vzdejte se těchto představ a buďte svobodní.

Každý musí zemřít, a proto má každý tento strach. Strach spočívá pouze v tom, že něco ztratíte, když tu nebudete. Odstraňte tento strach tím, že si uvědomíte a praktikujete: "Nejsem ten, kdo zemře." Je to tělo, které zemře. Smrt je pouze pro tělo, ne pro vás! Když tělo zemře, vy ne. To, co je uvnitř těla, nezemře. Pomalu to praktikujte a odstraňte strach ze smrti; prostě vězte: "Nejsem tělo."

Může to trvat nějaký čas, ale znovu a znovu si v mysli opakujte: "Nejsem tělo, nejsem smysly, nejsem činnost se smyslovými objekty." Pokračujte v tom, a jako mantra to bude fungovat. Oddělte se od těchto věcí. Začněte u svého chodidla a uvědomte si, že nejste chodidlo, a pokračujte odtud výše. Poté, co si uvědomíte: "Tohle všechno nejsem já," položte si otázku: "Kdo jsem já?" Pomalu budete pohlceni Pravdou a ztratíte veškerý strach.

Moje zkušenost s vámi zahrnovala tolik míru, že mě to někdy děsí. Co vás vyděsilo? Intenzita zkušenosti. Ale teď nejsem vyděšený.

Jste vyděšeni, protože poprvé máte klid mysli. Nikdo nikdy nemá Mír, ale když ho máte neustále, může vás to vyděsit, pokud je to zkušenost. Nemusíte se bát. Je to jen proto, že nikdo z vašich přátel nebo rodiny nikdy neměl tuto zkušenost. Nikdo nezažil tuto jedinečnou sladkost. Užívejte si svůj život bez ega, jinak vás ego vždy kousne jako štír; to vždy zažíváte. Polibek ega je jako žihadlo štíra.

[youtube]n440DbkvRWU[/youtube]

[b][size=200]JAK SE V ŽIVOTĚ PŘESTAT STRACHOVAT[/size][/b]

V Ramanašramu se jeden mladík setkal s Bhagavánem Ramanou Mahárišim a řekl:

„Swámí, jsem unavený svými problémy a mám velkou touhu dosáhnout mókši (osvobození). Snažím se pochopit cestu k ní. Přečetl jsem mnoho knih o duchovním poznání, ale každá z nich popisuje jinou cestu. Navštívil jsem také řadu učenců, ale každý mi doporučil jinou metodu. Jsem zmatený a přišel jsem za vámi. Řekněte mi, prosím, kterou cestou se mám vydat.“

Bhagaván se usmál a odpověděl: „Dobrá, jdi cestou, kterou jsi přišel.“

Všichni přítomní v hale se tímto výrokem pobavili. Mladík však zůstal v rozpacích a nevěděl, co říci. Počkal, až Bhagaván opustí halu, a poté se s poněkud sklíčeným výrazem obrátil k ostatním:

„Přišel jsem sem z velké dálky s velkou nadějí, bez ohledu na náklady či nepohodlí, protože toužím poznat cestu k mókši. A nyní mi bylo řečeno, abych šel cestou, kterou jsem přišel. Je to snad jen vtip?“

Jeden z přítomných odpověděl:

„Ne, není to vtip. Naopak, je to nejvhodnější odpověď na tvou otázku. Bhagaván učí, že nejjednodušší cestou k osvobození je otázka: ‚Kdo jsem já?‘ Když ses ho zeptal, kterou cestou máš jít, jeho odpověď ‚Jdi cestou, kterou jsi přišel‘ znamenala, že pokud se vydáš po stopách toho, odkud vyvstalo ‚já‘, dosáhneš mókši. Slova Mahátmy odhalují pravdu, i když jsou pronesena zdánlivě nenuceně.“

Poté někdo podal mladíkovi knihu [url=https://www.ramana-maharisi.cz/wcd/uloziste_souboru/knihy/kdo_jsem_ja_2.pdf][b]Kdo jsem já?[/b][/url], kterou napsal Bhagaván. Mladík byl ohromen tímto vysvětlením, poklonil se Bhagavánovi a odešel.

Bhagaván často předával své učení buď s humorem, nebo nenuceně, či dokonce formou útěchy.

Jednou v ášramu se jeden žák zeptal Bhagavána:

„Bhagaváne, mám chuť vrátit se domů, ale bojím se, že znovu upadnu do rodinných starostí.“

Bhagaván odpověděl:

„Jak můžeš do něčeho upadnout, když všechno přichází a padá samo do nás?“

Žák odpověděl: „Swámí, stále nejsem osvobozen od těchto pout.“

Bhagaván mu na to řekl:

„Ať přijde, co přijde. Ať odejde, co odejde. Proč si s tím dělat starosti?“

Ano, kdybychom jen skutečně poznali, co je to ‚Já‘, nemuseli bychom mít žádné starosti.

[url=https://www.youtube.com/watch?v=5R-I-gVVjqU][b][size=200]Setkání s nekonečnem a strach z vlastního bytí[/size][/b][/url]

Když se nám na zlomek vteřiny odhalí absolutní nekonečný potenciál, který je jakýmsi způsobem „ne já“, ale zároveň „ne ne já“, může v nás vzplanout instinktivní panika. Je to, jako kdybychom se chtěli rychle stáhnout pryč, podobně jako když ruka ucukne od otevřeného ohně. Co s takovou zkušeností dělat? Zkazil jsem to? Jak to příště udělat „správně“ a nenechat se ovládnout strachem ze ztráty kontroly?

Takové zážitky jsou velmi běžné, zejména v duchovním životě. Jsou to krátké záblesky „nekonečna“ – toho, co někdy nazýváme nekonečnou potenciálností nebo absolutní podstatou bytí, konečným základem existence. Tento zážitek může být zpočátku vnímán jako neuvěřitelná prázdnota – setkání s něčím tak mimořádně rozlehlým a neuchopitelným, že nás to může vyděsit.

[b]Strach pramení z pocitu oddělenosti.[/b] Když jakákoliv část nás samotných vnímá nekonečno jako něco „jiného“ nebo „cizího“, může to působit hrozivě. Nekonečno je totiž skutečně bezmeznou velikostí, která může působit, jako by nás chtěla pohltit. Tento strach je ale úměrný našemu pocitu oddělenosti. Pokud necítíme oddělenost, nekonečno není děsivé – podobně jako se nebojíme vlastní ruky, protože ji vnímáme jako součást sebe. Nekonečno totiž není nic jiného než my sami.

Když se však nekonečno poprvé objeví v naší vědomé zkušenosti, může se zdát, že přichází zvenčí. Naše mysl se ho snaží „zpracovat“ – a vytváří obrazy či představy. Vědomí, které se potýká s něčím nepochopitelným a nezměrným, si to zobrazí jako „prázdnotu“ nebo „propast“. Tyto obrazy jsou ale jen výtvory naší mysli, která se bojí toho, co nedokáže uchopit.

[b]Zde je klíčové vědět, že skutečné nekonečno není obrazem ani prázdnotou, kterou vidíme.[/b] Je to něco, co „je“ – a co nelze spatřit „tam venku“. Skutečné nekonečno je „zde“ a „teď“. A když si uvědomíme, že to, co nás děsí, je pouze výtvor naší vlastní mysli, může se tento strach rozplynout jako dým.

[b]Proč strach vzniká?[/b] Když se setkáme s něčím, co přesahuje naše chápání, náš instinkt přežití se probudí. Něco v nás se snaží chránit, stáhnout zpět. Tento ochranný reflex je přirozený, ale v určitém bodě na duchovní cestě se objeví hlubší touha – touha po „božském“, která je silnější než naše touha po sebezáchově.

[b]Jak s tím pracovat?[/b] Strach nemusíme násilně překonávat. Každý člověk má svůj čas, kdy je připraven se mu postavit čelem. V okamžiku, kdy pocítíme připravenost, můžeme se prostě otevřít – bez odporu a stažení. Nemusíme „bojovat“, stačí jen zůstat přítomní a nechat vše plynout. Tento okamžik může být pouhým tichým „ano“ – prostým uvolněním a odevzdáním.

[b]Na závěr:[/b] to, co se bojí nekonečna, je naše vlastní mysl. Vytváří obrazy a představy, které nás děsí, ale ve skutečnosti se bojíme sebe samých – své pravé podstaty. Nekonečno není „něco jiného“ než my. Jsme to my. A když se to jednou dotkne našeho vědomí a my se tomu přestaneme bránit, strach může zmizet téměř okamžitě – jako když luskneme prsty.

Nakonec totiž nekonečno potkává nekonečno. Prázdnota potkává prázdnotu. A vědomí potkává vědomí. Co bylo původně děsivé, se ukáže jako milost. Je to návrat domů – návrat k sobě.

[youtube]2VqZxWqLhuE[/youtube]

[youtube]dBWGk6ueVzo[/youtube]

Po mnoho let jsme si nesli určitý konceptuální rámec, skrze který jsme vnímali svět, druhé lidi i sebe sama. Přemýšlíme skrze tuto mentální konstrukci, která nám umožňuje interpretovat naše zkušenosti. Někdy se však tato konstrukce náhle zhroutí. Častěji je nejprve otřesena, vznikají v ní trhliny, a s dalšími otřesy se postupně rozpadá.

Když se naše mentální konstrukce rozpadne, ztrácíme známé referenční body. Vše, co se dříve zdálo pevné, jisté a spolehlivé, už tu není. Nemáme se o co opřít, kam investovat svou identitu a pocit bezpečí. Tento proces může být velmi dezorientující, zejména pokud proběhne náhle.

Normální reakcí je odmítnout tuto novou zkušenost a pokusit se vrátit ke staré jistotě. Ale ve vašem případě k tomu nedošlo, a tak jste se ocitli v „cizí krajině“, kde nevíte, jak věci hodnotit. Možná proto cítíte ztrátu kontroly a přemýšlíte, zda je to nebezpečné.

První věcí, kterou byste měli pochopit, je, proč se tento proces děje. Také je důležité si uvědomit, že normální způsoby fungování se postupně vrátí. Nebudete zbytek života uvězněni ve stavu šílenství, dezorientace a nejistoty. Tento stav je výsledkem hlubokého otřesu, který zasáhl vaše tělo i mysl.

Postupem času se všechny schopnosti vašeho těla a mysli vrátí zpět. Ale už nebudou fungovat stejným způsobem jako dříve. Nemusíme znovu budovat mentální bariéry ve stejném tvaru. Znovu získáme schopnosti myšlení, jednání, vztahování se, přijímání informací a rozhodování – ale v souladu s novým pochopením.

Může existovat přechodné období, kdy se staré vzorce budou stále projevovat, zatímco nové pochopení je teprve začíná formovat. Toto období může být matoucí a někdy trvá dlouhou dobu.

Je důležité vědět, že stav dezorientace pomine. Tělo a mysl se vrátí, ale už ne ve stejné podobě – budou transformovány. A pak přijde další otřes, další změna. Tento proces se neustále vyvíjí.

Nebojte se strachu. Strach je poslední výkřik odděleného já. Ego si uvědomuje, že jeho dny jsou sečteny, a bojuje proti svému zániku. Ale paradoxně právě po zániku ega nacházíme to, po čem nejvíce toužíme – hluboký klid.

Představte si můru letící ke světlu. Světlo ji přitahuje, ale když se přiblíží, cítí žár a instinktivně se stáhne zpět. Ale ve tmě opět touží po světle a vrací se k němu. Ego je jako ta můra – touží po osvobození, ale zároveň se ho bojí.

Strach přichází, když se blížíme k pravdě. Pokud se ale odvážíme skočit do „plamenů“, zjistíme, že nejde o konec, ale o osvobození.

[img]https://st.depositphotos.com/1001890/1894/i/450/depositphotos_18947877-stock-photo-winter-landscape-on-a-sunset.jpg[/img]

„Znič strach a obavy, ničeho se neboj a otevři nové možnosti, jen tak budeš moci vidět jasně, co je před tebou. Seber si z minulosti to nejlepší a potom ji nech navždy rozplynout v mysli. Je to jako zavřít dveře a otevřít okno. Dýchej volně celým tělem, ať máš mysl klidnou, prázdnou, čistou jako zimní vzduch.“ — Buddha

[quote="Návštěvník"][youtube]Iv7U_iuKzMM[/youtube][/quote]

14.24 "Neomezené už dokonalé je."

:)

[quote="Návštěvník"][youtube]Iv7U_iuKzMM[/youtube][/quote]

"Realizace se skládá z objevení zdroje a přebývání v něm."