od Návštěvník » pon 11. říj 2021 18:58:44
Bdělé vědomí
JIDDU KRISHNAMURTI - NEJVYŠŠÍ SVODODAZnát sebe sama, znamená znát svůj vztah ke světu - a to nejen ke světu idejí a lidí, ale i k přírodě a k věcem, jež jsou našim majetkem. To je náš život - tzn. život, jakožto vztah k celku. Žádá si pochopení tohoto vztahu nějakou specializaci? Zajisté, že nikoli. Vyžaduje to setkání se s životem jako celkem. Jak dosáhnout takového vědomí? To je našim problémem. Jak se domoci takového vědomí, mohu-li použít toho slova, aniž bych to specializoval? Jak je schopen člověk potkávat život jako celek? To znamená nejen náš vztah se sousedem, ale i s celou přírodou, s věcmi, které máte, s idejemi, se všemi plody mysli, jako jsou iluze, přání a podobně. Jak dosáhnout uvědomění si celého tohoto procesu našich vztahů? Vždyť život - toť vztahy a pochopit je jistě neznamená izolaci. Naopak to vyžaduje plné poznání nebo uvědomění si celého onoho procesu vztahů. Jak dochází k vědomí, k uvědomění? Jak si uvědomujeme vztah k sobě, jak si uvědomíme stromy, zpěv ptáka, své reakce při čtení novin? A jsme si vědomi nejen povrchních reakcí mysli, ale též i odpovědí v našem nitru? Jak jsme vůbec vědomi? Nejdříve zřejmě je to uvědomění si odezvy na podráždění, smyslový dotyk, stimul: vidím stromy a hned je tu odezva, vjem, dotyk, ztotožňování, přání. To je obvyklý průběh, že? Můžeme jej pozorovat přímo, není potřeba studovat za tímto účelem knihy.
A ztotožněním se, identifikací vzniká radost a bolest. Naší vlastností je pak zájem o onu radost a vyhnutí se strasti, že? Zajímáte-li se o něco, dává-li vám to pocity příjemné, pak je tu ihned i vloha pro vnímání, pro uvědomění, a jde-li o nepříjemný pocit, ihned je tu i snaha uniknout. Budete-li hledat schopnost, jež by byla základem pro pochopení sama sebe, myslím, že nebudete mít úspěch. Porozumět sobě není záležitostí nějaké schopnosti nebo techniky, kterou byste cvičili, ostřili, jež by postupem času rostla. Toto chápání sebe sama se dá zkoušet průběhem různých vztahů, způsobem naší řeči, způsobem našeho chování. Dávejte pozor, bděle pozorujte sebe, ale bez nějakého ztotožňování nebo srovnávání či zavrhování, pouze pozorujte, co se děje. Pak jste tím připravili konec činnosti podvědomí, resp. nevědomé - a většina našich vědomostí je nevědomá - ale nejen to, staly se tak vědomými i motivy oné reakce, aniž byste po nich pátrali, aniž byste je hledali.
Když jste vědomi, pak vidíte celý proces svého myšlení a jednání, ale i k tomu může dojít, vyvarujete-li se jakékoli kritiky a odsuzování. Odsuzuji-li něco, pak tomu nerozumím a odsuzování je jeden ze způsobů, jak zamezit pochopení. Myslím, že většina z nás tak činí úmyslně, ihned odsuzují a myslí, že rozumí.
Jestliže neodsuzujeme, ale pohlížíme na to, uvědomujeme si to, pak se obsah, význam, začíná otvírat. Experimentujte takto a sami uvidíte. Pouze si uvědomujte - aniž byste hodnotili - což se může zdát případně jaksi negativním příkazem, ale naprosto negativní není. Naopak: má to vlastnost pasivity, což je přímá akce a přesvědčíte se o tom, budete-li tím experimentovat.
Neboť máte-li něco pochopit, musíte být v pasivním stavu, že? Nemůžete stále na to myslet, spekulovat o tom, mít toho plnou hlavu. Musíte být spíše dostatečně citliví, abyste mohl přijmout obsah toho. Je to jako být citlivou fotografickou deskou. Mám-li vám porozumět, musím být pasivně vědom, pak se mi zjevuje vaše historie. A to jistě není otázkou nějaké speciální schopnosti. Během takového postupu začneme rozumět sobě - nejen těm povrchovým vrstvám naší mysli - ale těm hlubším, jež jsou důležitější, protože tam jsou všechny naše motivy, úmysly, naše skryté požadavky, úzkosti, strachy a pudy. Navenek je máme pod kontrolou, ale vnitřně to vše vře. Dokud těmto nebude porozuměno uvědoměním si jich, přirozeně tu nemůže být svobody, štěstí, inteligence.
Je inteligence snad otázkou specializace, když inteligence je povšechným uvědoměním si celého našeho procesu? A že by taková inteligence mohlo být pěstována nějakou formou specializace? Neboť o to se pokoušíme. Kněz, lékař, inženýr, průmyslník, obchodník, profesor - není to specializace mentality?
Uskutečnit nejvyšší formu inteligence - jež je Pravda, Bůh, což nemůže být popsáno - k tomu domníváme se je nutno stát se specialistou. Studujeme, zápasíme, bádáme a takto podobně s mentalitou specialisty studujeme sama sebe proto, abychom vypěstovali schopnost, která by nám pomohla odkrýt naše konflikty, naší bídu.
Náš problém je, jestliže jsme vůbec vědomi, zda naše strasti, naše bída a problémy mohou být vyřešeny druhými a v případě, že ne, jak bychom se měli vůči nim postavit. Pochopit problém, to vyžaduje přirozeně určitý stupeň inteligence a ta nemůže být získána nějakou specializací. Taková inteligence vznikne jen tehdy, jsme-li si pasivně vědomi celého procesu svého vědomí, což znamená, být si vědom sama sebe, bez výběru, bez rozlišování co je správné a co špatné. Budete-li pasivně vědomi, uvidíte, že z této pasivity, jež není lhostejností, není spánkem, ale naopak krajní bdělostí, že se projeví problém zcela odlišným významem, tzn., že tu nejde více o identifikaci s problémem a tím že dojdete k nějaké kritice a proto problém začne odhalovat svůj obsah. Budete-li schopni činit tak stále, bez přerušení, pak rozřešíte každý problém od základu, ne povrchně. A tu je právě ona potíž, protože nejsme schopni být pasivně vědomi a dovolit , aby se problém sám objevil, bez našeho výkladu. Nedovedeme se podívat problému v tvář bez zaujetí. Nedovedeme to, bohužel, protože chceme, aby nám problém odpověděl, chceme výsledek, podle účelu, nebo se pokoušíme vnímat problém, vykládat si jej podle libosti, nebo svých nepříjemností, nebo zase vnímáme napřed jak s problémem zacházet. Proto přistupujeme k problému, který je vždy nový, se starým vzorem. Výzva je vždycky nová, ale odpověď vždycky stará a naše potíž je v tom, že se neutkáváme s problémem přiměřeně, plně. Problém je vždycky problémem vztahů k věcem, lidem nebo idejím - není jiných problémů. A utkat se s ním správně, tj. přiměřeně - to znamená být ve stavu pasivního vědomí.
Jistě, je důležité, abychom se uvědomovali bez volby, bez vybírání, protože dávat přednost to vyvolává konflikt. Ten, kdo volí, nachází se ve zmatku, proto volí. Když není ve zmatku, pak tu není žádného vybírání, žádné volby. Jenom člověk, který je zmaten, vybírá co má či nemá dělat. Člověk jasný a jednoduchý nevybírá - co je, to je. Čin, který se zakládá na ideji je samozřejmě čin výběru a takový čin neosvobozuje, naopak, takový čin jen vyvolává další odpor, další konflikt, podle našeho podmíněného myšlení.
Důležité tedy je, být bděle vědom od okamžiku k okamžiku a neshromažďovat zkušenosti a prožitky, vědomím zaznamenané, neboť v tom okamžiku, kdy sbíráte, uskladňujete své zkušenosti, vaše vědomí, vaše bdělost se již podmiňuje tou akumulací, tímto ukládáním zkušeností a již to není bdělé uvědomování, nýbrž úprava, je tu volba, konflikt, není tu pozornost a kde je konflikt, nemůže být porozumění.
Život je záležitostí vztahů. A k porozumění těchto vztahů, jež nejsou statické, musí zde být vědomí, které je pružné, poddajné, vědomí bděle pasivní a ne útočně aktivní. A toto pasivní vědomí nelze získat pomocí nějaké disciplíny nebo cvičením. Znamená to být pouze vědom, bdělý od okamžiku k okamžiku ve svém myšlení, ve svém cítění a nejen když jsme probuzeni, neboť poznáme, jakmile se dostaneme do vědomí hlouběji, začneme mít sny a symboly, jež se nám budou do snů promítat. Tak se nám otevřou dveře do končin skrytých, které poznáme, avšak poznat to neznámé znamená, že se musíme dostat za ony dveře do těchto končin - a to je naše nesnáz. Skutečnost není něco, co lze poznat myšlením, protože mysl sama je jen výsledkem známého, minulosti. Proto si mysl musí porozumět, pochopit svoji funkci, pravdu a jen tehdy je možné, aby se to neznámé uskutečnilo - stalo.
[size=150][b]Bdělé vědomí[/b][/size]
[img]https://www.zivotvpritomnosti.cz/public/content-images/cz/article/150_sb.png[/img]
[size=150][b]JIDDU KRISHNAMURTI - NEJVYŠŠÍ SVODODA[/b][/size]
Znát sebe sama, znamená znát svůj vztah ke světu - a to nejen ke světu idejí a lidí, ale i k přírodě a k věcem, jež jsou našim majetkem. To je náš život - tzn. život, jakožto vztah k celku. Žádá si pochopení tohoto vztahu nějakou specializaci? Zajisté, že nikoli. Vyžaduje to setkání se s životem jako celkem. Jak dosáhnout takového vědomí? To je našim problémem. Jak se domoci takového vědomí, mohu-li použít toho slova, aniž bych to specializoval? Jak je schopen člověk potkávat život jako celek? To znamená nejen náš vztah se sousedem, ale i s celou přírodou, s věcmi, které máte, s idejemi, se všemi plody mysli, jako jsou iluze, přání a podobně. Jak dosáhnout uvědomění si celého tohoto procesu našich vztahů? Vždyť život - toť vztahy a pochopit je jistě neznamená izolaci. Naopak to vyžaduje plné poznání nebo uvědomění si celého onoho procesu vztahů. Jak dochází k vědomí, k uvědomění? Jak si uvědomujeme vztah k sobě, jak si uvědomíme stromy, zpěv ptáka, své reakce při čtení novin? A jsme si vědomi nejen povrchních reakcí mysli, ale též i odpovědí v našem nitru? Jak jsme vůbec vědomi? Nejdříve zřejmě je to uvědomění si odezvy na podráždění, smyslový dotyk, stimul: vidím stromy a hned je tu odezva, vjem, dotyk, ztotožňování, přání. To je obvyklý průběh, že? Můžeme jej pozorovat přímo, není potřeba studovat za tímto účelem knihy.
A ztotožněním se, identifikací vzniká radost a bolest. Naší vlastností je pak zájem o onu radost a vyhnutí se strasti, že? Zajímáte-li se o něco, dává-li vám to pocity příjemné, pak je tu ihned i vloha pro vnímání, pro uvědomění, a jde-li o nepříjemný pocit, ihned je tu i snaha uniknout. Budete-li hledat schopnost, jež by byla základem pro pochopení sama sebe, myslím, že nebudete mít úspěch. Porozumět sobě není záležitostí nějaké schopnosti nebo techniky, kterou byste cvičili, ostřili, jež by postupem času rostla. Toto chápání sebe sama se dá zkoušet průběhem různých vztahů, způsobem naší řeči, způsobem našeho chování. Dávejte pozor, bděle pozorujte sebe, ale bez nějakého ztotožňování nebo srovnávání či zavrhování, pouze pozorujte, co se děje. Pak jste tím připravili konec činnosti podvědomí, resp. nevědomé - a většina našich vědomostí je nevědomá - ale nejen to, staly se tak vědomými i motivy oné reakce, aniž byste po nich pátrali, aniž byste je hledali.
Když jste vědomi, pak vidíte celý proces svého myšlení a jednání, ale i k tomu může dojít, vyvarujete-li se jakékoli kritiky a odsuzování. Odsuzuji-li něco, pak tomu nerozumím a odsuzování je jeden ze způsobů, jak zamezit pochopení. Myslím, že většina z nás tak činí úmyslně, ihned odsuzují a myslí, že rozumí.
Jestliže neodsuzujeme, ale pohlížíme na to, uvědomujeme si to, pak se obsah, význam, začíná otvírat. Experimentujte takto a sami uvidíte. Pouze si uvědomujte - aniž byste hodnotili - což se může zdát případně jaksi negativním příkazem, ale naprosto negativní není. Naopak: má to vlastnost pasivity, což je přímá akce a přesvědčíte se o tom, budete-li tím experimentovat.
Neboť máte-li něco pochopit, musíte být v pasivním stavu, že? Nemůžete stále na to myslet, spekulovat o tom, mít toho plnou hlavu. Musíte být spíše dostatečně citliví, abyste mohl přijmout obsah toho. Je to jako být citlivou fotografickou deskou. Mám-li vám porozumět, musím být pasivně vědom, pak se mi zjevuje vaše historie. A to jistě není otázkou nějaké speciální schopnosti. Během takového postupu začneme rozumět sobě - nejen těm povrchovým vrstvám naší mysli - ale těm hlubším, jež jsou důležitější, protože tam jsou všechny naše motivy, úmysly, naše skryté požadavky, úzkosti, strachy a pudy. Navenek je máme pod kontrolou, ale vnitřně to vše vře. Dokud těmto nebude porozuměno uvědoměním si jich, přirozeně tu nemůže být svobody, štěstí, inteligence.
Je inteligence snad otázkou specializace, když inteligence je povšechným uvědoměním si celého našeho procesu? A že by taková inteligence mohlo být pěstována nějakou formou specializace? Neboť o to se pokoušíme. Kněz, lékař, inženýr, průmyslník, obchodník, profesor - není to specializace mentality?
Uskutečnit nejvyšší formu inteligence - jež je Pravda, Bůh, což nemůže být popsáno - k tomu domníváme se je nutno stát se specialistou. Studujeme, zápasíme, bádáme a takto podobně s mentalitou specialisty studujeme sama sebe proto, abychom vypěstovali schopnost, která by nám pomohla odkrýt naše konflikty, naší bídu.
Náš problém je, jestliže jsme vůbec vědomi, zda naše strasti, naše bída a problémy mohou být vyřešeny druhými a v případě, že ne, jak bychom se měli vůči nim postavit. Pochopit problém, to vyžaduje přirozeně určitý stupeň inteligence a ta nemůže být získána nějakou specializací. Taková inteligence vznikne jen tehdy, jsme-li si pasivně vědomi celého procesu svého vědomí, což znamená, být si vědom sama sebe, bez výběru, bez rozlišování co je správné a co špatné. Budete-li pasivně vědomi, uvidíte, že z této pasivity, jež není lhostejností, není spánkem, ale naopak krajní bdělostí, že se projeví problém zcela odlišným významem, tzn., že tu nejde více o identifikaci s problémem a tím že dojdete k nějaké kritice a proto problém začne odhalovat svůj obsah. Budete-li schopni činit tak stále, bez přerušení, pak rozřešíte každý problém od základu, ne povrchně. A tu je právě ona potíž, protože nejsme schopni být pasivně vědomi a dovolit , aby se problém sám objevil, bez našeho výkladu. Nedovedeme se podívat problému v tvář bez zaujetí. Nedovedeme to, bohužel, protože chceme, aby nám problém odpověděl, chceme výsledek, podle účelu, nebo se pokoušíme vnímat problém, vykládat si jej podle libosti, nebo svých nepříjemností, nebo zase vnímáme napřed jak s problémem zacházet. Proto přistupujeme k problému, který je vždy nový, se starým vzorem. Výzva je vždycky nová, ale odpověď vždycky stará a naše potíž je v tom, že se neutkáváme s problémem přiměřeně, plně. Problém je vždycky problémem vztahů k věcem, lidem nebo idejím - není jiných problémů. A utkat se s ním správně, tj. přiměřeně - to znamená být ve stavu pasivního vědomí.
Jistě, je důležité, abychom se uvědomovali bez volby, bez vybírání, protože dávat přednost to vyvolává konflikt. Ten, kdo volí, nachází se ve zmatku, proto volí. Když není ve zmatku, pak tu není žádného vybírání, žádné volby. Jenom člověk, který je zmaten, vybírá co má či nemá dělat. Člověk jasný a jednoduchý nevybírá - co je, to je. Čin, který se zakládá na ideji je samozřejmě čin výběru a takový čin neosvobozuje, naopak, takový čin jen vyvolává další odpor, další konflikt, podle našeho podmíněného myšlení.
Důležité tedy je, být bděle vědom od okamžiku k okamžiku a neshromažďovat zkušenosti a prožitky, vědomím zaznamenané, neboť v tom okamžiku, kdy sbíráte, uskladňujete své zkušenosti, vaše vědomí, vaše bdělost se již podmiňuje tou akumulací, tímto ukládáním zkušeností a již to není bdělé uvědomování, nýbrž úprava, je tu volba, konflikt, není tu pozornost a kde je konflikt, nemůže být porozumění.
Život je záležitostí vztahů. A k porozumění těchto vztahů, jež nejsou statické, musí zde být vědomí, které je pružné, poddajné, vědomí bděle pasivní a ne útočně aktivní. A toto pasivní vědomí nelze získat pomocí nějaké disciplíny nebo cvičením. Znamená to být pouze vědom, bdělý od okamžiku k okamžiku ve svém myšlení, ve svém cítění a nejen když jsme probuzeni, neboť poznáme, jakmile se dostaneme do vědomí hlouběji, začneme mít sny a symboly, jež se nám budou do snů promítat. Tak se nám otevřou dveře do končin skrytých, které poznáme, avšak poznat to neznámé znamená, že se musíme dostat za ony dveře do těchto končin - a to je naše nesnáz. Skutečnost není něco, co lze poznat myšlením, protože mysl sama je jen výsledkem známého, minulosti. Proto si mysl musí porozumět, pochopit svoji funkci, pravdu a jen tehdy je možné, aby se to neznámé uskutečnilo - stalo.