Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Pravidla fóra
POLEMICKÉ FÓRUM

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Re: Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Příspěvek od Návštěvník » sob 04. lis 2023 9:10:32



Kritizování meditace vipassaná spočívá většinou v neznalosti okolností, při kterých vznikla. Skutečným bodem ale zůstává otázka efektivnosti spirituálních realizací – a to nejen v oblasti meditace vhledu.

Mindfulness

Příspěvek od Návštěvník » sob 22. říj 2022 13:48:02

Re: Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Příspěvek od Návštěvník » úte 19. črc 2022 13:47:08

Re: Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Příspěvek od Návštěvník » úte 10. kvě 2022 15:14:20


České titulky

Vhled v meditaci, vipassaná, mindfulness

Příspěvek od Návštěvník » pon 11. říj 2021 20:58:31



Naše překážky nosíme ve vlastní hlavě

František Lomský je profesionální kouč a lektor mindfulness. Při své práci pomáhá lidem pochopit, kde si vytvářejí sebeomezující vzorce a umožňuje jim projít profesní i osobní transformací. Sám přes dvacet let praktikuje meditaci vhledu vipassaná a životní změnu zakusil po odjezdu do buddhistického kláštera v Anglii.

Do tvých čtyřiceti let ses věnoval koním a profesionálnímu jezdectví. Kde se vzal obrat ke koučinku a mindfulness?

Pocházím sice z jezdecké rodiny a pohyboval jsem se dlouho v jezdeckém sportu, ale to je část života, která je viditelná navenek. Mohlo by se zdát, že v mém životě došlo k razantnímu obratu, ale osobně to tak nevnímám. Už jako mladý kluk jsem byl zvědavý a přál jsem si vědět, jak vše funguje. V sedmnácti jsem hltal knížky o vzniku vesmíru nebo o fyzice elementárních částic. Za dva roky přišla revoluce a spolu s ní se stala dostupnější duchovní literatura. Začal jsem v knihách hledat vše, co souviselo s tou částí života, která je neviditelná. Věřil jsem, že je tu něco mnohem víc než normální každodenní povinnosti.

Čím jsi začal?

Prošel jsem si stádiem hledání a jako mnoho mých tehdejších souputníků se obracel k duchovním vzorům jako byli manželé Tomášovi, objevil jsem advaitu a inspirovalo mě učení Šrí Ramana Maharišiho. Začal jsem meditovat, praktikoval jsem zejména takzvanou meditaci vhledu vipassaná. Přes deset let jsem každé ráno 45 minut meditoval a skoro všechny dovolené jsem strávil na meditačních zásedech.

Tou dobou jsi stále vedl aktivní jezdecký život?


Během tohoto období už spíš na administrativních pozicích. Nacházel jsem při mém běžném zaměstnání v meditacích těžiště a cítil jsem se v nich být doma. Na konci devadesátých let jsem končil v Kladrubech nad Labem a už tehdy mi nedávalo smysl v oboru pokračovat, ale nepřestávaly mně chodit nabídky ze světa koní. Nakonec jsem kývl jedné z Ministerstva zemědělství, kde jsem měl na starosti inspekci chovu koní. Poté jsem pracoval na Jezdecké federaci jako generální sekretář, ale stále více jsem se cítil od chovatelství a jezdecké branže odpojený. Věděl jsem, že už nemůžu takto dál pokračovat. V devětatřiceti mě napadlo, že zkusím odejít na rok do kláštera, abych si ujasnil, co dál. Vyhlédl jsem si buddhistický klášter Amaravati poblíž Londýna. Znal jsem odtud pár učitelů, kteří navštěvovali Českou republiku a učili tu meditaci vipassaná. Odjel jsem do kláštera na týden, abych si prohlédl, zda mi takové prostředí bude vyhovovat.

A co se odehrálo?

Shodou okolností jsem tam poznal jednoho Portugalce, Goncala z Lisabonu, se kterým jsme se později spřátelili. Pracoval v pojišťovnictví a byl docela úspěšný, ale chtěl dělat něco vlastního, za čím by si mohl stát a co by pomáhalo lidem k udržení zdraví. Sám totiž trpí chronickým zánětem střev. Brzy jsme si rozuměli – také se zajímal o jógu a dříve strávil pět let v jednom indickém ášramu. Jednou nás mniši pověřili úkolem okopat záhony a Goncalo mi při této činnosti začal vyprávět o svém záměru založit firmu se superfoods. S čím? Ptal jsem se. V České republice tou dobou nebyly superpotraviny ještě rozšířené. Než se Goncalo vrátil z kláštera zpět do Portugalska, pozval mě, abych za ním domů kdykoli přiletěl. Asi za půl roku jsem ho navštívil a zjistil jsem, že Goncalo skutečně založil firmu se superpotravinami a rozvážel zboží na mopedu jako pizza poslíček. Většinou jsou lidé spíš mluvkové, ale on se do nového podnikání pustil s nadšením a vervou a potraviny balil doma v obýváku. Kdyby to tehdy viděla portugalská potravinářská inspekce! (směje se)

Jak došlo na to, že jste začali podnikat společně?

Po příletu domů jsem obešel několik obchodů, abych viděl, jaký sortiment se u nás prodává. Pár měsíců nato přijel Goncalo do Prahy, v kapse měl rovných čtyři tisíce euro, já jsem měl sto tisíc korun a šli jsme založit firmu. Skoro jsme se do té doby neznali a podivovali jsme se, proč k sobě máme takovou důvěru. Do byznysu s námi šel ještě jeden kamarád z Irska, který se také věnoval meditaci, józe a jezdil do Indie. Možná jsme tam všichni tři už kdysi dávno byli obchodními společníky, kdo ví. (směje se) A tak jsme založili firmu Iswari. Start-up se nám krásně rozběhl, firma rostla, ale postupně byla pro nás čím dál víc zdrojem stresu. I když si myslíš, že jsi v pohodě, tak podnikaní je život nahoru dolů a bere ti energii. Aspoň u mě to tak bylo. Podnikali jsme deset let a poté jsme se ji rozhodli předat do jiných rukou – každý z nás měl k tomu své osobní důvody. Nyní se věnuji věcem, které jsou mi blízké – koučinku a mindfulness, protože se týkají sebepoznání a zvědomění věcí, které jsou v nás běžně skryté. Teď se cítím na svém místě, i když podnikání mě také bavilo.

Cituji tvá slova, že změna nemůže být vynucená, ale musí být prožitá. Jen pak může být autentická a trvalá. Vycházíš z vlastní zkušenosti?

Mezi třicátým a čtyřicátým rokem života jsem strávil veškerý volný čas meditováním nebo cestami do Indie. Později se pro mě meditací stalo i samotné vedení firmy. Při stresových situacích, které jsou v podnikání běžné, se toho člověk o sobě hodně dozví. Na čem lpí, čeho se bojí, od čeho odvíjí svoji sebehodnotu, identitu apod. Během podnikání jsem se věnoval formální meditační praxi mnohem méně. Je přirozené, že procházíme různými životními cykly, z nichž každý má nějaké vlastní téma. Po spirituální transformaci je potřeba novou úroveň integrovat do běžného života.

Pomáhal ti nějaký kouč nebo učitel?

Neměl jsem tu potřebu. Došlo k vnitřnímu přenastavení a od té chvíle šlo o to prožívat běžný život z této nové roviny. Nechat uvědomění, aby prorůstalo do hlubších rovin bytosti. Jako když dostaneš do ruky klíč, který slouží k odemknutí i dalších komnat – čili oblastí, které čekají na probuzení. Vždycky jsem však byl v kontaktu se světem meditace a na tak zvané duchovní cestě. Stále si občas pustím video s Adyashantim nebo Rupertem Spirou. Zmizel ale rozdíl mezi normálním a duchovním životem. Jsem také mnoho let členem předsednictva spolku Buddha Mangala, s nímž organizujeme buddhistické meditační kurzy a vedu pravidelná meditační setkání v pražském buddhistickém Centru Lotus.

Co ti z duchovní roviny hledání vyplynulo?

Nevím, jestli něco vyplynulo, ale v jeden okamžik znenadání zmizel pocit „já“, dojem „někoho“. Pak se zase vrátil, ale jakoby namalovaný na skle. Přestal být pro mě opravdový. Všechno je tvar přítomnosti. Nevidím zásadní rozdíl v tom, jestli jdu do práce, otevřu si počítač a ťukám do klávesnice, nebo medituji.

Popisuješ nedvojnost, kdy zmizel prožitek někoho. Byl to pro tebe bod, kdy do sebe veškeré dosavadní poznání zacvaklo?

Zmizely pochybnosti a otázky. Nenastala „úleva někoho“, ale dostavila se „úleva od někoho“. Zajímavé je, že to ani nebyl zážitek. Při zážitku někdo vnímá nějakou zkušenost, ale tady jen zmizel vnímající. A přitom všechno ostatní, veškeré prožitky, zůstalo úplně beze změny. Vlastně se doslova nic nestalo. Bylo to velice, nesmírně prosté.

Sám teď nabyté zkušenosti sdílíš se svými klienty. Jak propojuješ mindfulness, koučink a nedvojnost?

Úplně bych neřekl, že s nimi sdílím tyto zkušenosti. Vlastně o těchto věcech mluvím dost výjimečně. Dneska ti je povídám, protože se mě na ně ptáš a protože vím, že rozhovor budou číst lidé, kteří se zajímají o spirituální cestu. Takže se s tebou dělím o něco velmi osobního. Při práci s koučovanými jsem vědomě v přítomnosti a pomáhá mi, že poznávám u svých klientů hrátky jejich mysli. Údajně Buddha řekl, že všechny překážky, na které v životě narážíme, máme ve své hlavě. Nevím tedy, jestli to opravdu řekl, ale vnímám to jako hodně pravdivé.

Jinak nedvojnost není „něco“, žádný speciální stav, a tak ji nejde s ničím propojovat. Jen už nevěřím myšlenkovému balastu ve vlastní hlavě. Pořád, i když méně než dříve, se mi honí hlavou myšlenky, ale teď je vnímám jako větší či menší oblaka na obloze. Všechno je Jednotou a prostě se to děje, takže není co propojovat. Pokud by tady operoval nějaký „propojovatel“, už by to byla dvojnost. Občas se při některých emočně náročných situacích pocit „já“ zesiluje a objevuje se tu přesvědčivý dojem, že tu je „někdo důležitý uprostřed“. Současně ale víš, že tohle „já“ je jenom mentální konstrukt – uvnitř nikdo konkrétní není. Pokud jde o koučink a mindfulness, nemám potřebu nic propojovat.

Jak sám se sebou pracuješ v emočně vypjatých situacích?

Nepoužívám nic technicky složitého. Otevřu se a nepřekážím tomu, co se právě děje. Jsem s tím, uprostřed toho všeho. Vnímám situaci jako film, včetně „mé“ role. Ale ta hra je opravdová! Není tu nikdo, kdo by byl od ní oddělený. Pozoruji, kde se v mém těle či mysli nachází lpění, zatuhnutí, strach, dojem kontroly a mentální křeč, která nastupuje, když se něčemu bráníme nebo se něčeho držíme. Obyčejná procházka může být v takových případech užitečná. Když se rozdýcháme, jsme bdělejší a emoční stažení se uvolní. Můžeme během chůze v přírodě vnímat tělo, jak dýchá, jak se pohybuje a jaké myšlenky a pocity se nás zmocňují. Máme možnost se na ně podívat a uvědomit si, že to jsou jen příběhy, které si vyprávíme. A vlastní imaginací vytváříme hlavního hrdinu těchto příběhů – sebe sama.

Jaký je rozdíl mezi přijetím situace a submisivitou?

Submisivita se týká nezdravého vztahu, kdy někomu umožňujeme překračovat naše hranice. Často se to děje proto, že máme nevědomý pocit, že si naší submisivitou můžeme něco či někoho udržet nebo získat. Skutečné přijetí je spojené s ustoupením z pozice, kde se někdo brání či bojuje. Je to vlastně to samé jako smíření nebo odevzdání. Existují tři základní nevědomé reakce. Ta první je, že nechceme vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou, nebo za druhé k nim cítíme odpor, který se projevuje vztekem, zlobou či nenávistí. Případně za třetí na něčem lpíme a nejsme ochotní či schopni se pustit. Tyto tři základní tendence nám brání nechat věci, situace a prožitky volně přicházet a odcházet. Při oslabení těchto tří tendencí se přirozeně objeví schopnost žít v přítomnosti a vkročit do řeky života. Nebýt od ní oddělený. Pak zbude jenom tato řeka – neustále se proměňující život tady a teď.

Stránky Františka Lomského

Nahoru