Duchovní web

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215525#p215525][color=#804000][b][size=200] Štěstí bez příčiny[/size][/b][/color][/url]

[youtube]W4kmiNQ8CW0[/youtube]

Člověk může být ukotven ve svém vlastním bytí a může vědět, že zdrojem štěstí je jeho vlastní bytost. Přesto si stále může užívat přátelství, cestování, dobré jídlo s přáteli, procházky, návštěvu kina nebo cokoliv jiného. Jde však o to, že už se těmto činnostem nevěnuje za účelem dosažení štěstí. Jste dokonale šťastní. Víte, kde vaše štěstí spočívá – spočívá ve vašem bytí. Ale stále jste zapojeni do života a stále sdílíte své štěstí s přáteli a rodinou. To může znamenat jít s nimi na večeři nebo na procházku. Takže můžete být stále velmi plně zapojeni do života, stále se účastnit všech těchto aktivit, ale už ne s cílem hledat v nich štěstí.
************************************************************************************************

Tento krátký, ale hluboký úryvek se dotýká samotného jádra neduality (advajty), jak ji učili šrí Ramana Maharši a Nisargadatta Maharadž. Často se objevuje mylná představa, že duchovní realizace vede k apatii, odtažitosti nebo k ukončení veškerých lidských aktivit. Francis Lucille nás však vyvádí z omylu a ukazuje na stav, který Nisargadatta nazýval „přirozeným stavem“ (sahadža samádhi).

[b][size=150]Obrat v motivaci[/size][/b]

Hlavním rozdílem mezi hledajícím a realizovaným není to, co dělají, ale proč to dělají. Většina lidí přistupuje k světu skrze optiku nedostatku. Jídlo, vztahy a zážitky jsou vnímány jako prostředky, které mají zaplnit vnitřní prázdnotu. Je to neustálý pohyb směrem „ven“ za účelem získání něčeho, co nám údajně chybí.

Ramana Maharši často používal příměr o člověku, který hledá své brýle a nakonec zjistí, že je má celou dobu na nose. Štěstí není vlastností objektů. Kdyby bylo, musel by stejný objekt (např. jídlo) činit šťastným každého a za všech okolností. Štěstí je však naší vlastní podstatou – je to Ánanda, která je neoddělitelná od Sat (Bytí) a Čit (Vědomí).

[b][size=150]Sdílení místo hledání[/size][/b]

Pokud jsme ukotveni v Bytí, dochází k zásadnímu obratu. Už nejdeme na večeři s přáteli proto, abychom „dostali“ svou dávku potvrzení nebo radosti. Jdeme tam, abychom své vnitřní štěstí, které je již plné a přetékající, sdíleli. Život se stává oslavou Bytí, nikoliv honbou za ním.

Jak říkal Nisargadatta Maharadž: „Džňání (moudrý) nejí jídlo pro požitek, ale jídlo je v jeho přítomnosti požitkem.“ Svět nezmizí, ale ztratí svou moc nás zotročovat. Činnosti jako cestování nebo kino se stávají hrou (lílou). Jsou to barevné stíny na plátně vědomí, které si můžeme plně užít, protože víme, že plátno samotné zůstává neposkvrněné a naše spokojenost na těchto stínech nijak nezávisí.

Být „plně zapojen do života“, jak říká Spira, znamená žít bez postranních úmyslů ega. Je to svoboda užívat si svět, aniž bychom od něj cokoliv vyžadovali. Skutečný klid nenajdeme v úniku z tohoto světa, ale v poznání, že jsme zdrojem všeho, co v něm hledáme. Jakmile je toto nalezeno, každá procházka i každé jídlo se stává projevem téhož jediného Bytí.

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215494#p215494][color=#004080][b][size=200]Snadná cesta ke štěstí [/size][/b][/color][/url]

[youtube]3MoFI0pcreA[/youtube]

Nechť zavládne mír. Šanti, šanti, šanti. Namaskar.

Vítejte u satsangu o „tomto a tamtom“. To a tamto zamaskovalo náš základ – Skutečnost, která je Bytím, Vědomím a Blažeností (Sat-Čit-Ananda). Ještě před stvořením zde bylo jen Bytí, Vědomí a Blaženost. Neexistoval vesmír, žádné bytosti, hory ani řeky. A to, co zůstane na konci, bude opět jen Bytí, Vědomí a Blaženost.

Tudíž to, co bylo před začátkem a co zůstane po konci, musí být totéž. I právě teď zde musí být Bytí, Vědomí a Blaženost. Proč tedy trpíme? Proč pociťujeme napětí, život a smrt? Odkud bereme koncept koloběhu převtělování, života, smrti a neustálého točení se v tomto kruhu? Je to jen koncept.

Po celou dobu jsme Bytím, Vědomím a Blažeností. Jak jsme nad tím ztratili kontrolu? Kvůli „tomuto a tamtomu“. Pokud nedáme vyvstat „tomuto a tamtomu“, prostě se na to podívejte: Kdo jste? Zkoumejte to skrze analogii s hadem a provazem.

Když vidíte místo provazu hada, nevědomost projevuje svou zvláštní vlastnost: něco zakrývá a zároveň produkuje (promítá) něco jiného. Tato nevědomost zakryla provaz a zároveň na něj promítla hada. Ve chvíli, kdy vidíme hada, nevidíme provaz. Toto zahalování a promítání je trikem Máji – nevědomosti. A tato Mája je velmi silná.

Zahalila naše Bytí, Vědomí a Blaženost a promítla vesmír, bytosti, čas, mysl a utrpení, které ve skutečnosti neexistují. Vy jste a musíte být vždy tím samým Bytím, Vědomím a Blažeností, ale nikdo o tom nikdy nepřemýšlí. Myslíte si jen: „Já jsem ten a ten.“ Proto máte potíže. Nikdy se nepodíváte na základ, protože je zahalený.[b] Pravda je zahalená, Blaženost je zahalená, Krása je zahalená.[/b]

A co se stalo? Došlo k projekci. Tělo je projekcí. A když je tu tělo, jsou tu i smysly. Smysly jsou nyní obráceny ven ke svým objektům: oči vidí, nos cítí vůni, uši slyší, jazyk chutná a ruce se dotýkají. To je celý svět. Je to váš vlastní výtvor. Jste připoutáni k objektům a nemůžete se vrátit ke Zdroji.

Nedokážete si uvědomit své předchozí Já, kterým ale neustále jste. Nevěnujete tomu ani vteřinu svého života. Pokud to však uděláte, pomůže vám sebedotazování (átma-vičára). Zůstaňte v klidu a ptejte se. Nedotýkejte se „tohoto ani tamtoho“. Znamená to: „Nejsem ten a ten, toto mi nepatří, já nepatřím k tomuto.“ To je vše, co musíte udělat.

Vezměte si spánek. Každou noc spíte. Co děláte se svým světem, bytem a vztahy? Jak je opouštíte? Jistě když je opouštíte a jdete spát, musíte být šťastní, jinak byste raději zůstali se svými příbuznými. Kdyby spánek nebyl šťastnější příležitostí, jistě byste své přátele neopouštěli a nechodili spát sami. Nikdo neříká, že by ve spánku trpěl. Každý řekne: [b]„Měl jsem hluboký spánek, byl jsem velmi šťastný.“[/b]

Tuto zkušenost máte každý den – v zapomnění na všechno nacházíte štěstí a po šest či sedm hodin nic neztrácíte. Neztotožňujete se s tělem, myslí, smysly, světem ani vztahy. Když k vám tato zkušenost přichází každou noc, proč jí nevyužít definitivně tady a teď?

V tomto okamžiku stačí jediná vteřina.[b] Pokud své mysli nedovolíte, aby se dotkla jakéhokoli jména nebo formy, jen na jednu vteřinu, vrátíte se ke svému původnímu Vědomí, Blaženosti, Bytí a Kráse. K lásce, na kterou jste zapomněli. [/b]Není to tak, že byste něčeho dosahovali nebo něco získávali.

Tajemství štěstí spočívá výhradně v tom, nedat vyvstat touze. I když získáme nějaký objekt a jsme šťastní, není to proto, že jsme ten objekt získali. Jsme šťastní, protože v tu chvíli zmizela touha jej mít. Žádný objekt v sobě nemá nic, co by vám dalo štěstí – ať je to byt, auto nebo vztah. Nemají tu schopnost. Štěstí vám dala jen ta bezžádostivost.

To lze udělat v tuto vteřinu, v tento okamžik. Už jste to odkládali dost dlouho. Rozhodli jste se s tím skončit a vrátit se ke svému Bytí. Jste vítáni. Pracujme společně, jsme jedna rodina.

********************************************************************************
V této promluvě nás Papaji, přímý žák Šrí Ramany Maharšiho, nekompromisně vrací k podstatě naší existence. Jeho slova rezonují s nejdůležitějšími principy advaita-védánty, jak je známe od Ramany či Nisargadatty Maharaje.

[b][size=150] Past „tohoto a tamtoho“[/size][/b]

Papaji používá geniálně jednoduchý termín „toto a tamto“ pro označení světa jmen a forem (náma-rúpa). Naše mysl je neustále zaměstnána objekty – mým tělem, mými pocity, mými plány, mými problémy. Každé takové „toto“ funguje jako závoj (mája), který zakrývá provaz Skutečnosti a promítá na něj hada utrpení. Jakmile se přestaneme v mysli dotýkat objektů, co zbude? Zbude to, co tu bylo před stvořením a co tu bude po něm: Sat-Čit-Ananda.

[b][size=150]Spánek jako důkaz naší pravé přirozenosti[/size][/b]

Podobně jako Nisargadatta, i Papaji často poukazuje na stav hlubokého spánku. Proč se do něj tak rádi vracíme? Protože v něm není „toto ani tamto“. Není tam žádné „já jsem ten a ten“, žádné pohlaví, profese ani rodinné drama. Přesto v něm nejsme mrtví – jsme v nejčistším stavu Bytí, který po probuzení interpretujeme jako štěstí. Klíčem k osvobození je přinést toto „bezobjektové štěstí“ do bdělého stavu.

[b][size=150] Mechanismus touhy[/size][/b]

Papaji rozbíjí velkou iluzi o tom, že nás věci činí šťastnými. Je to hluboký vhled: štěstí, které cítíme po koupi nového auta nebo při setkání s milovanou osobou, nepochází z toho auta ani z té osoby. [b]Je to záblesk našeho vlastního Já, který se projeví ve vteřině, kdy touha utichne[/b], protože byla (dočasně) uspokojena. Cesta, kterou ukazuje Papaji, je přestat tyto touhy vůbec vyvolávat.

[b][size=150]Síla jedné vteřiny[/size][/b]

Cesta k Pravdě není procesem v čase. Papaji často zdůrazňoval, že na realizaci není třeba čekat miliony životů. Stačí jedna vteřina absolutního klidu, kdy mysl neulpí na žádné myšlence. V té jedné vteřině se „přeskočí“ z iluzorního hada zpět na skutečný provaz.

Zkusme dnes při čtení těchto slov na okamžik „nepustit mysl ven“. Nedotýkejte se své minulosti, své identity ani svých plánů. Buďte jen tím, co zbude, když se odloží „toto a tamto“. Jak by řekl Ramana Maharši: „Zůstaňte takoví, jací jste.“ V tomto tichu leží veškerá krása a mír, které tak marně hledáme v objektech vnějšího světa.

:)

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215403#p215403][size=200][b]Hledání štěstí v troskách osoby[/b][/size][/url]

Často se v duchovních diskusích setkáváme s ideou, že cílem cesty je získat trvalé štěstí, lásku nebo blaženost. Hledač sedí u počítače, čte si o pravém Já a doufá, že právě tento článek, tato technika nebo tato nová informace mu přinese ten vytoužený stav.

[b]Ale co když je toto právě tou největší překážkou?[/b]

[b][size=150]Past „zlepšování“[/size][/b]

Šrí Nisargadatta Mahárádž byl nekompromisní: „Nejste tím, za koho se považujete.“ Naše mysl je zvyklá na lineární pohyb – z bodu A (utrpení) do bodu B (osvícení). Chceme, aby se z naší „osoby“ stala „lepší osoba“. Chceme, aby naše ego bylo naplněné láskou.

Jenže ego, i kdyby bylo „duchovní“, zůstává stále jen svazkem vzpomínek, zvyků a reakcí. Je to mechanismus, který se snaží udržet svou existenci tím, že se přivlastňuje pojmy jako „láska“ nebo „blaženost“. Pokud se snažíš získat štěstí pro své „já“, buduješ jen další opevnění kolem něčeho, co v jádru neexistuje.

[b][size=150]Kde se skrývá blaženost?[/size][/b]

Ramana Maháriši neustále poukazoval na jednoduchou pravdu: Pravé Já není něco, co musíme vyrobit nebo do čeho musíme dojít. Je to to, co zbývá, když utichne veškerý hluk.

Když se ego „rozplyne“, nezůstane vakuum. Zůstává rozpoznání existence, která nepotřebuje žádný „objekt“ lásky, aby byla láskou. Blaženost (ánanda) není v tomto kontextu „pocit“, který zažíváš, když se ti daří. Je to přirozený stav, který vyzařuje v okamžiku, kdy se zřekneš všech požadavků na svět, na své tělo i na svou mysl.

[b][size=150]Demontáž, ne manifestace[/size][/b]

Pravá duchovní práce, jak ji ukazují mistři jako Nisargadatta, není manifestací lepší reality. Je to drsná psychologická demontáž manažera, kterému říkáte „já“.

Ptejte se: Kdo je ten, kdo hledá?

Pozorujte: Jsou ty myšlenky, které považujete za „své“, skutečně vaše, nebo jen přicházejí a odcházejí v prostoru vědomí?

Nechte to být: Blaženost není odměna za dobře vykonanou duchovní práci. Je to tichá přítomnost, která je odhalena, jakmile přestanete věřit příběhu o „osobě“, která musí něčeho dosáhnout.

Není nikdo, kdo by byl doma, aby si mohl tuto blaženost „užít“. A přesto, když tato iluze identity padne, není to tragédie. Je to návrat domů. Je to rozpoznání, že láska, kterou jste tak zoufale hledali v rámci svého příběhu, jste vy sami – v té nejčistší, neosobní a nezpochybnitelné podobě.

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215374#p215374][color=#800080][size=200][b]Skutečné Štěstí[/b][/size][/color][/url]

V lidském světě se „štěstí“ často chápe jako něco pomíjivého, co závisí na okolnostech. Mysl se snaží štěstí vyrobit, udržet, naprogramovat – a přitom mu stále uniká. Probuzené bytosti jako Ramana Maháriši, Nisargadatta Maharadž či Eduard Tomáš ukazovali, že skutečné Štěstí není výsledkem úsilí. Je to podstata samotného Bytí, Ánanda, která se odhaluje, když zanikne nevědomost o tom, kým skutečně jsme.

Pro probuzené vědomí není Štěstí reakcí na vnější okolnosti. Je to tichá, všeprostupující síla, která je přítomná ještě před tím, než se objeví myšlenka „já“. Není to emoce, kterou lze vyvolat, ani stav, který bychom měli snahu udržet. Je to to, co zůstává, když padne falešná představa oddělenosti.

Ramana Maháriši říkal, že Blaženost není něco, co bychom měli hledat. Je to to, čím jsme. Touha po štěstí vzniká z pocitu neúplnosti – který se objeví, jakmile se zjeví „já“, které se cítí oddělené. Když pátráme po jeho původu, zjistíme, že toto „já“ nemá žádnou vlastní substanci. A s jeho rozpuštěním se odhaluje Blaženost, která tu byla vždycky.

Probuzená bytost nešíří štěstí jako ideologii. Neučí lidi „jak být šťastní“. Její přítomnost je jako vůně květu – nešíří se záměrně, ale přirozeně. Mistři hovořili o Štěstí, ne aby někoho potěšili, ale aby probudili vzpomínku na to, čím už dávno jsme.

Nisargadatta říkal, že slova pravého Gurua mají sílu vyhladit nevědomost. Ne jako informace pro intelekt, ale jako živé impulzy, které míří přímo do srdce. Když se jich dotkneme bez odporu, otevírají v nás prostor, kde se Blaženost stává přirozeností.

Bytostné Štěstí je jako slunce. Neřeší tmu, nebojuje s ní, nesnaží se ji odstranit. Prostě svítí. A tam, kde je světlo, tma ztrácí svou vlastní existenci.

Neštěstí nemizí tím, že ho potlačíme. Mizí, když v záři Pravdy ztrácí svou sílu. Neštěstí je jen stažením do stínu – křečí ega, které se snaží chránit svou iluzorní oddělenost. Když přestaneme skrývat svou pravou podstatu za příběhy, definicemi a traumaty, světlo Ánandy nás prostoupí samo.

V jednotě Bytí není rozdíl mezi láskou a štěstím. bezpodmínečně milující bytost nepotřebuje, aby se druhý změnil. Samotná existence milovaného je zdrojem radosti a štěstím.

V tomto vnímání není štěstí hlučným pocitem ani euforií. Je to tichá, nezměrná intenzita Lásky, která objímá vše, co se před ní neskrývá. Je to radost z existence samotné – radost, která nepotřebuje důvod.

[b]Svoboda od potřeby být někým[/b]

Pravé Štěstí není stav mysli. Je to svoboda od potřeby být jakkoliv definován. Je to uvolnění do náruče Skutečnosti, kde každý nádech, každý zvuk a každý vjem jsou projevem tvořivé Lásky.

Zůstává jen Bytí – tiché, prostorné, blažené.

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215354#p215354][color=#000000][size=200][b]Ty jsi štěstí, které hledáš[/b][/size][/color][/url]

[youtube]v5Q-lQ3FB6Q[/youtube]

...Na úvod bych rád přečetl krátký úryvek od Ramana Maharshi. Pamatujte, že sám napsal jen velmi málo. Většina dostupných textů byla zaznamenána jeho studenty a oddanými z rozhovorů, které s ním vedli nebo které od něj slyšeli.

Tato kniha může být chápána jako komentář k výroku Ramany Maharshiho, že štěstí je naší přirozeností. Není špatné toužit po štěstí. Nedorozuměním je hledat je mimo sebe, když je ve skutečnosti samotnou podstatou našeho já, našeho bytí.

Rád bych nyní přečetl krátký odstavec z úvodu tohoto vydání, které připravil ášram Sri Ramanashram:

[b][i]"Tento klenot mezi spisy duchovních mistrů obsahuje podstatu každého učení o osvobození lidstva.
Všechny otázky, které vyvstávají z hlubin lidské duše — otázka po smyslu života, stejně jako otázky týkající se lásky, pravdy, štěstí, Boha, Absolutna a podobně — nakonec vedou k jediné otázce:
Kdo jsem já?

Jaká je podstata našeho já?"[/i][/b]

Instrukce týkající se odpovědi na tuto poslední ze všech otázek obsahuje poznání, že vše, co člověk hledá, může — a ve skutečnosti musí — být nalezeno pouze uvnitř.

Láska je uvnitř.
Pravda je uvnitř.
Štěstí je uvnitř.
Bůh je uvnitř.
Ba co víc, Bůh je naše vlastní já, naše bytí.

Nyní přečtu jeden verš z této krátké knihy — v poněkud volném podání:

[b][i]"Štěstí je samotnou podstatou já.
Štěstí a já nejsou odlišné.
Je omylem domnívat se, že štěstí lze získat od kohokoli či z čehokoli ve světě.

Naše hledání štěstí ve světě je příčinou našeho utrpení.

Když je nějaká touha naplněna, činnost hledající mysli se na chvíli zastaví. Mysl se vrací ke svému zdroji a krátce okusí štěstí, které je její vlastní podstatou.

Podobně je tomu v hlubokém spánku, v hluboké meditaci, i během jiných zkušeností — například ve chvíli intenzivní radosti, zármutku či úžasu, nebo při spontánním odevzdání, které někdy doprovází zoufalství.

Tehdy ustává činnost mysli spočívající v hledání a odporu, která charakterizuje zdánlivě oddělené já neboli ego, a naše pravá přirozenost — štěstí — zazáří.

Takto mysl putuje tam a zpět — směřuje ven k objektům a vrací se dovnitř k já, které je jejím zdrojem.

Je to jako člověk, který přechází mezi spalujícím žárem slunce a chladivým stínem stromu. Moudrý člověk je ten, kdo zůstává ve stínu stromu.

Podobně je rozumný ten, kdo zůstává ve svém bytí jako čisté bytí — v tom jediném bytí, které v každém z nás září jako zkušenost „já jsem“ a které je zároveň samotnou podstatou či realitou všeho, co skutečně je.

Zůstávej vždy v sobě jako sebou samým —
a tak buď šťastný bez jakéhokoli důvodu."[/i][/b]

K těmto slovům Ramany Maharshiho nemohu nic dodat — a ani není třeba nic dodávat....

[size=200][b]Proč si někdo vybírá utrpení, když štěstí je naše přirozenost? [/b][/size]

Ramana Mahariši, jeden z nejvýznamnějších mudrců moderní doby, často říkal: „Každá bytost touží po štěstí.“ Na první pohled se však zdá, že tato slova neodpovídají naší každodenní zkušenosti. Všude kolem sebe vidíme lidi, kteří jako by si utrpení aktivně vybírali.

Vidíme ty, kteří se opakovaně vracejí do toxických vztahů, lidi, kteří v sobě léta pěstují staré křivdy, nebo ty, kteří se plně identifikovali s rolí „tragického hrdiny“. Jak je to tedy možné? Pokud je štěstí naší přirozeností, proč je tak těžké ho prožívat?

[size=150][b]Štěstí jako naše podstata, nikoliv cíl[/b][/size]

V učení advaita védánty, které Mahariši ztělesňoval, není štěstí něco, co musíme získat zvenčí. Není to odměna za úsilí ani výsledek splněných přání. Štěstí ([b]ánanda[/b]) je samotná podstata našeho bytí.

Když se na chvíli zastavíme, utišíme neustálý hluk mysli a přestaneme po něčem prahnout, objeví se tichý klid. Ten klid nebyl vytvořen – on je přítomen neustále. Je jako slunce, které svítí i tehdy, když je zakryto mraky myšlenek, obav a tužeb. Každá bytost tedy ve skutečnosti nehledá „něco nového“, ale podvědomě touží po [b]návratu domů[/b] – k sobě samé, do stavu beze strachu a vnitřního rozporu.

Proč si tedy někdo „vybírá“ utrpení?
Je klíčové rozlišit mezi hlubokou, ontologickou touhou po štěstí a naučenými strategiemi ega. Mysl totiž často věří, že k cíli (štěstí) vede cesta skrze bolest.

[b] Ztotožnění s příběhem (Ego jako oběť)[/b]
Mysl miluje příběhy, protože jí dodávají pocit existence. Identita typu [i]„Já jsem ten, komu bylo ublíženo“[/i] nebo [i]„Já jsem ten nepochopený“[/i] dává egu pocit pevnosti. I negativní identita je pro ego bezpečnější než „prázdnota“ ticha, kde žádný příběh neexistuje. Utrpení se tak stává kotvou, která nám potvrzuje, že „já jsem“.

[b]Známé peklo je bezpečnější než neznámý ráj[/b]
Paradoxně může být bolest komfortní zónou. Pokud jsme vyrůstali v prostředí napětí a neklidu, je pro nás tento stav normou. Skutečný klid pak může působit cize, až ohrožujícím způsobem. Člověk pak nevědomě sabotuje své štěstí a vyhledává drama, protože v dramatu se umí orientovat.

[b]Sekundární zisky z bolesti[/b]
Role oběti přináší nevědomé výhody: pozornost okolí, soucit, omluvu za vlastní neúspěch nebo zbavení se odpovědnosti za svůj život. Není to touha po utrpení jako takovém – je to pokřivený způsob, jak získat lásku a přijetí.

[b] Záměna intenzity za životnost[/b]
Mnoho lidí si plete drama se životem. Ticho a jednoduchost jim připadají nudné. V hádce nebo v tragédii cítí adrenalin a intenzitu, kterou považují za důkaz toho, že „žijí“. I zde jde o hledání plnosti bytí, ale skrze extrémní výkyvy mysli.

[b][size=150]Štěstí není opakem bolesti[/size][/b]

Duchovní pohled neříká, že fyzická nebo emocionální bolest zmizí. Říká však, že naše [b]nejhlubší podstata není bolestí dotčena.[/b]

Představte si plátno v kině. Může se na něm promítat tragédie, válka nebo komedie. Plátno samo však nehoří, nekrvácí ani se nesměje. Zůstává čisté a nedotčené příběhem. Když se ztotožníme s myslí, jsme jako divák, který zapomněl, že sedí v kině, a trpí spolu s hrdinou. Když spočineme v přítomnosti jako vědomí, jsme tím plátnem.

[b]To je klíčový rozdíl:[/b]
* Hledat štěstí jako příjemný stav (který dříve či později skončí).
* Rozpoznat štěstí jako samotné Bytí (které je neměnné).

[size=150][b]Touha po štěstí jako neomylný kompas[/b][/size]
I ten nejdestruktivnější čin je v jádru motivován touhou cítit se lépe. I člověk, který si ubližuje, se pokouší uniknout ještě větší vnitřní bolesti. Nikdo nedělá nic s cílem „cítit se hůř“.

To potvrzuje Maharišiho výrok: touha po štěstí je univerzální silou vesmíru. Jen naše cesty k němu jsou často zatemněny nevědomostí ([b]avidjá[/b]). Utrpení pak není trestem, ale spíše zpětnou vazbou, která nám říká: [i]„Hledáš na špatném místě.“[/i]

[b][size=150]Jak se vrátit k přirozenosti?[/size][/b]

1. [b]Sebedotazování (Átma vičára):[/b] Mahariši doporučoval otázku: [i]„Kdo jsem já?“[/i] Nehledejte intelektuální odpověď. Sledujte, kdo je ten, kdo právě teď trpí? Kdo pozoruje tento neklid? Tím se pozornost obrací od obsahu (utrpení) k jeho zdroji (Vědomí).
2. [b]Všímavé pozorování příběhu: [/b]Když si všimnete, že si začínáte „hýčkat“ roli oběti, nemusíte se za to odsuzovat. Stačí to uvidět. Samotné světlo vědomí oslabuje identifikaci s tímto starým vzorcem.
3. [b]Dovolit si „obyčejnost“:[/b] Skutečné štěstí není extatický ohňostroj. Je to tichý, hluboký pocit, že v tuto chvíli nic nechybí. Je to odevzdání se tomu, co je.


Možná tedy nejde o to, že by někteří lidé netoužili po štěstí. Spíše jen zapomněli, že ho nelze „najít“ ani „vybudovat“. Lze ho jen odkrýt tím, že přestaneme věřit příběhům, které naše utrpení udržují při životě.

Jak říká advaita: [b]Nehledej štěstí, buď jím.[/b] Pod povrchem všech strategií ega stále teče stejný proud tiché radosti, který čeká, až se k němu znovu obrátíme.

[color=#008000][size=200][b]Štěstí je naše pravá přirozenost[/b][/size][/color]

[youtube]0fys3L0Cy8o[/youtube]

Štěstí je naše pravá podstata. Pouze mysl ho zahaluje. Když se mysl obrátí do nitra a vrátí se ke svému zdroji, to, co zůstane, je přirozené a trvalé štěstí.

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=215062#p215062][b][size=200][color=#BF8000]Rozdíl mezi poznáním pravého Já jako trvalého štěstí a pouhou touhou po štěstí[/color][/size][/b][/url]

V duchovním hledání se často setkáváme s pojmy jako štěstí, pravé Já, touha a poznání. Při povrchním pohledu se může zdát, že touha po štěstí a poznání pravého Já, které je štěstím, spolu souvisí, nebo že to je dokonce totéž. Avšak hlubší pohled odhalí rozdíl, který je pro skutečné duchovní probuzení a trvalou spokojenost zásadní.

[b][size=150]Touha po štěstí: Nekonečný kolotoč vnějšího uspokojení[/size][/b]

Většina lidí tráví svůj život honbou za štěstím. Věříme, že štěstí je něco, co se nachází vně nás – v materiálním bohatství, romantických vztazích, společenském uznání, dokonalém těle, nebo úspěšné kariéře. Tento přístup k štěstí je založen na touze. Toužíme po něčem, co nám podle našeho přesvědčení přinese radost a naplnění.

[b][size=150]Problém s touto touhou spočívá v několika aspektech:[/size][/b]

[b]Pomíjivost:[/b] Vnější okolnosti se neustále mění. Co nám dnes přináší radost, zítra už nemusí. Vztahy končí, majetek se opotřebovává, úspěch je pomíjivý. Jsme nuceni neustále hledat nové zdroje uspokojení, což vede k nekonečnému kolotoči.

[b]Závislost:[/b] Stáváme se závislými na vnějších faktorech. Když tyto faktory chybí, cítíme se nešťastní, frustrovaní nebo prázdní. Naše štěstí je tak mimo naši kontrolu.

[b]Nenaplnitelnost:[/b] Žádné vnější uspokojení nikdy nemůže trvale zaplnit vnitřní prázdnotu. Je to jako snažit se naplnit propustný koš vodou. Ať už získáme cokoliv, po chvíli se objeví nová touha a pocit nedostatku.

Tato touha po štěstí není skutečným štěstím. Je to spíše jakási iluze, která nás udržuje v neustálém hledání a nikdy nám neumožní spočinout v klidu a spokojenosti. Je to stav mysli, který je definován nedostatkem a potřebou.

[b][size=150]Poznání pravého Já jako trvalého štěstí: Návrat domů[/size][/b]

Naproti tomu stojí poznání, že pravé Já je trvalým štěstím. Toto poznání není výsledkem honby za něčím vnějším, ale spíše objevením něčeho, co je vždycky přítomno uvnitř nás. Duchovní tradice napříč kulturami a věky hovoří o této vnitřní podstatě – Atman, Buddhova přirozenost, Kristovo vědomí, božská jiskra.

[b][size=150]Když hovoříme o pravém Já jako o štěstí, máme na mysli:[/size][/b]

[b]Vnitřní podstatu:[/b] Pravé Já není naše ego, naše myšlenky, naše emoce nebo naše tělo. Je to hlubší, neměnná a nekonečná podstata našeho bytí. Je to zdroj veškerého vědomí, lásky a radosti.

[b]Přirozený stav: [/b]Štěstí pravého Já, není něco, co musíme získat. Je to náš přirozený stav, který je zakrytý závojem nevědomosti, falešných přesvědčení a lpění na vnějších věcech.

[b]Bezpodmínečnost:[/b] Toto štěstí je bezpodmínečné. To znamená, že nezáleží na tom, co se děje v našem životě, jaké jsou naše okolnosti, nebo co si o nás myslí ostatní. Je to neotřesitelný zdroj radosti, který je vždycky dostupný.

[b]Trvalost:[/b] Na rozdíl od pomíjivého štěstí, které je závislé na vnějších faktorech, je štěstí pravého Já trvalé. Jakmile ho jednou poznáme, nemůže nám být odňato. Je to jako slunce, které je, i když ho nevidíme, protože je právě schované za mraky.

Cesta k poznání pravého Já jako trvalého štěstí často zahrnuje duchovní praxe jako je meditace, sebedotazování, jóga nebo oddanost. Tyto praxe nám pomáhají odklidit vrstvy iluzí a falešných představ, abychom mohli spatřit, co je pod nimi.

[b][size=150]Zásadní rozdíl v perspektivě[/size][/b]

[b]Touha po štěstí:[/b] Vnímá štěstí jako cíl, který je třeba dosáhnout v budoucnosti prostřednictvím vnějších prostředků. Je to stav "ještě nemám dost" nebo "až budu mít to a to, budu šťastný".

[b]Poznání pravého Já jako štěstí:[/b] Vnímá štěstí jako přítomnou realitu, která je již uvnitř. Je to stav "jsem" nebo " Bytí je štěstí". Jde o probuzení k tomu, co už je.

První je honba za něčím vnějším a pomíjivým, druhé je objevení něčeho vnitřního a věčného. První je závislé na okolnostech, druhé je nezávislé.

Pochopení tohohle rozdílu je osvobozující. Uvědomění si, že skutečné štěstí není něco, co musíme hledat mimo nás, ale něco, co už jsme, nám umožňuje opustit nekonečnou honbu za vnějším uspokojením. Místo toho se můžeme obrátit dovnitř a probudit se k nekonečné radosti, lásce a klidu, které jsou podstatou našeho pravého Já. A to je skutečné, trvalé štěstí, které je štěstím, a ne jen prázdnou touhou.

:)

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=2558&p=214997#p214997][b][size=200]Šťastné ať jsou všechny bytosti - přání moudrých[/size][/b][/url]

[youtube]C7YmYaS_pRE[/youtube]

Když upřímně přejeme štěstí všem bytostem, kultivujeme v sobě pocit láskyplné laskavosti (Metta v buddhistické tradici). Tento stav mysli má několik klíčových projevů a vlivů:
Samotný akt přání dobra druhým uklidňuje naši mysl. Odstraňuje negativní emoce jako hněv, závist, zášť a strach, které nám škodí. Namísto toho cítíme lehkost a vnitřní mír.
Když si uvědomíme, že všechny bytosti touží po štěstí a vyhýbají se utrpení, rozvíjíme hlubší soucit. To nám umožňuje lépe chápat druhé, odpouštět a být tolerantnější.
Svět se nám jeví jako přátelštější místo. Méně se bojíme, méně soudíme a více vidíme dobro v lidech. Naše interakce s okolím jsou konstruktivnější a harmoničtější.
Lidé přirozeně reagují na laskavost. Když vyzařujeme pozitivní energii a přání dobra, přitahujeme k sobě podobně smýšlející jedince a zlepšujeme stávající vztahy.
Studie ukazují, že pravidelné praktikování laskavosti a soucitu může snižovat stres, úzkost, deprese a dokonce posilovat imunitní systém.
Přejeme-li štěstí druhým, přesahujeme své egoistické touhy a nacházíme větší smysl v pomoci a prospěšnosti. To vede k hlubšímu pocitu naplnění a smyslu života.

"Osud si někoho druhého podá" (Zášť a touha po odvetě)

Tento postoj je založen na negativních emocích a touze po trestu či odplatě. Má zcela opačné dopady:
Zášť, hněv a touha po pomstě jsou jako jed, který konzumuje především nás samotné. Vedou k vnitřnímu neklidu, napětí, frustraci a neustálému přemítání o minulých křivdách.
Místo pozitivních myšlenek se v naší mysli točí myšlenky na ublížení, odplatu a nespravedlnost. To vyčerpává naši energii a znemožňuje nám soustředit se na konstruktivní věci.
Svět se nám jeví jako nepřátelské, nespravedlivé a nebezpečné místo. Jsme podezřívaví, skeptičtí a máme tendenci vidět v druhých spíše nepřátele než spojence.
Negativní energie, kterou vyzařujeme, odrazuje druhé. Vztahy se stávají napjatými, plnými konfliktů a nedůvěry. Můžeme se ocitnout v izolaci.
Chronická zášť a hněv jsou spojeny s řadou zdravotních problémů, včetně vysokého krevního tlaku, srdečních chorob, úzkostí, depresí a oslabené imunity.
Namísto růstu a rozvoje se naše mysl zasekne v kruhu negativity. Život se stává hořkým a plným zklamání, protože se neustále soustředíme na to, co je špatně.

Zatímco přání štěstí všem bytostem je cestou k vnitřnímu míru, soucitu, radosti a harmonickým vztahům, touha po pomstě a zášti vede k vnitřnímu utrpení, neklidu, zhoršeným vztahům a negativnímu vnímání světa. Je to volba, která zásadně ovlivňuje kvalitu našeho života.

[img]https://yt3.ggpht.com/zxooCfvj65Yzv3abgpOjAdppF4BV9ymGwuixOGpxj0sZHwB517OlZx-Swh8ZeinFqCkPG1lw0R4ilA=s443-rw-nd-v1[/img]

Když se Ma loučila, jeden z návštěvníků poznamenal: „Jsme velmi poctěni, že jsme měli tu čest setkat se s Matadží.“ Anandamají Ma odpověděla: „Poctěni? Když se setkáte s někým jiným, můžete se cítit poctěni, ale když se dostanete k sobě samému, je tu jen radost a štěstí.“

[youtube]91euLgISaZA[/youtube]

Vědomí v jednom jediném okamžiku prožívá nekonečné období stvoření, nikdy nekončící.
Jako ve snu: vidíš se jako dítě, mladík, starý muž – a někdo zakusí i smrt.

A přesto, když se probudíš, zjistíš, že se to nestalo – a přesto se to stalo.
Takže ten, kdo zakoušel, zakusil to uvnitř vědomí – a přesto se to nikdy nestalo.
Stalo se i nestalo – a vědomí tím není dotčeno.

Není tu ani zakoušející, ani zakoušené. Vědomí v jediném okamžiku prožívá nekonečné období stvoření – a přesto není žádné stvoření, tak jako ve snu. A není ani žádný zakoušející.
Takže ve vědomí není zakoušející ani zkušenost.

A přesto jsou zkušenosti. A i tyto zkušenosti jsou jen ve vědomí.
Uvnitř vědomí není rozdíl mezi subjektem a objektem – tak jako ve snu.
Není rozdíl mezi tím, kdo zakouší, a tím, co je zakoušeno – dítě, mladík, starý muž a smrt.
Když se však snící probudí, není tím dotčen ani zakoušející, ani zkušenost.

Vědomí tedy není ani subjektem, ani objektem – a přesto se zdá, že obojí existuje.
A toto musíš poznat přímo, v tomto jediném okamžiku.
Všechny stvoření jsou v tomto okamžiku.
V tomto okamžiku se rodí a zanikají miliony a miliardy vesmírů – a přesto v tomto okamžiku uvidíš, že nikdy nic nebylo stvořeno a že jsi byl vždy svobodný.

V tomto okamžiku se musíš zeptat: Kdo jsem já, jiný než vědomí?
A tato otázka otevře tajemství a ono se odhalí samo sobě.

Pokud se nezeptáš, tento okamžik se bude zdát nekonečně dlouhý.
Dokud se nezeptáš: „Kdo jsem já?“ – tam vše končí. Nikdy tu nebylo žádné stvoření. Byl to jen výtvor tvé mysli.
Všechny objekty jsou projekcí subjektu. A pokud se jich nedotkneš, bude to pokračovat navždy.

Dotazování je svoboda.
Ale jak je možné, že z šesti miliard lidí na světě je jen velmi málo těch, kteří se ptají?
Jen málo z nich se táže, aby ukončili celé toto zdání.
Jednoduchá otázka. Nepátrání je příčinou utrpení, smrti a opakovaných smrtí.

Ti, kdo se táží, jsou šťastní a velmi vzácní. V jediném okamžiku se stanou svobodnými. A kdo se netáže, ten se ocitá v nekonečném, bezkonečném čase.

A přesto většina lidí nedokáže položit tuto otázku – kvůli své pýše, nevědomosti.
Chtějí trpět. Milují utrpení. Nechtějí být šťastní.

Viděl jsem mnoho lidí na Západě, kteří trpí.
Jednou mě někdo v Paříži požádal, zda mohu pomoci jeho známému. Šli jsme k němu. Otevřel dveře, předal nám klíč a zmizel dozadu do bytu. Řekl: „Tento člověk mě jistě vyléčí z mého utrpení. Ale já nebudu šťastný, když nebudu trpět.“
Pro něj znamenalo utrpení život. Myslel si: „Pokud netrpím, jak poznám, že existuji?“

Na Západě je běžné smýšlení, že když člověk netrpí, stane se hloupým. „Jak budu pracovat, když nebudu trpět?“
Viděl jsem mnoho takových případů. Věří, že se musí trápit. Dokonce i v křesťanství – „Syn Boží trpěl, tedy i my musíme trpět.“ Ale my v tuto filozofii nevěříme. Ty jsi samotné blažené vědomí, bytí a radost.

Proto utrpení není na této straně světa učeno.
Jsi tu proto, abys poznal, že štěstí je tvá přirozenost. Kdo chce následovat filozofii utrpení, ať ji následuje. Ale není to dobrá filozofie.

Navíc – utrpení, které zakoušíš, není skutečné. Pokud by bylo skutečné, muselo by trvat navždy. Ale ty trpíš jen ve stavu bdění nebo ve snu. Ve spánku netrpíš. Tam není mysl, tělo, smysly, vztahy. Kde jsou vztahy, tam je utrpení.

Řekni mi, kdy se dva lidé kdy potkali, aniž by nakonec trpěli? Kde jsou dva, tam je utrpení. Proto ve spánku, kdy jsi sám, je tam klid a blaženost. Ani své tělo si s sebou do spánku nebereš.

Ani tělo, ani mysl nejsi ty. Mohou ti náležet, můžeš je používat – ale nejsi jimi.
Mezi tělem a myslí je tu vědomí.
Když spíš, víš, že jsi spal hluboce a že jsi byl šťastný. Kdo byl svědkem této blaženosti? Ten, kdo je přítomen i ve snu a ve stavu bdění.

Když vidíš objekty, sníš.
Ve spánku nejsou objekty – a jsi šťastný.
Takže když vidíš druhé, jsi ve snu. I teď sníš.

A pokud jen na vteřinu „usneš“ – nepřidržíš žádnou myšlenku, nepomyslíš na „já jsem tělo“ – tehdy se probudíš k tomu, kdo jsi.

Aby ses trápil, potřebuješ myšlenku. Pokud na okamžik nepomyslíš, kde jsi?
V tvé vlastní podstatě, v blaženosti.

Stačí jediná vteřina, aby ses stal šťastným. A v této vteřině zakusíš blaženost bezčasovosti. Čas a mysl jsou totéž. S myslí povstává čas. Mysl není nic jiného než myšlenky. A myšlenky nejsou odlišné od „já“.

Pokud se zbavíš „já“ – byť jen na okamžik – okamžitě poznáš, že jsi svobodný. Toto „já“ tě neustále trápí. A toto trápení neskončí, dokud nevyslovíš: „Já jsem Já.“

Ve spánku není žádné „já“.
Proto je svoboda tak jednoduchá. Poznat své pravé Já je to nejsnazší na světě. Vše ostatní vyžaduje úsilí a myšlení. Ale zde nemusíš ani myslet, ani se namáhat.

Uvidíš svou vlastní tvář poprvé – a zamiluješ se do sebe samého.
A tomu se říká svoboda, moudrost, osvícení. A nakonec – žádná slova.

Takže – zůstaň tichý. Nemysli. Neusiluj. Zde je svoboda.

[youtube]62_w1e1qIYY[/youtube]

Jak vysvětlit tuto zkušenost? I Buddha mlčel. Ale samozřejmě se snažil vysvětlit, popsat, co to bylo, aby byl celý svět šťastný. Padesát let se dnem i nocí snažil popisovat, a přesto ji nikdo nepopsal. Nikdo nikdy, nikdo nikdy ji nepopsal.

Nejstarší kniha také velmi správně prohlašuje o tomto bodě: „Ani toto, ani tamto.“ Toto je popis ve Védách. „Ani toto, ani tamto.“ To je ten nejlepší popis, který jsem rád viděl. Konec.

[img]https://img.libquotes.com/pic-quotes/v1/ramana-maharshi-quote-lbh7q4f.jpg[/img]


... Skutečnou podstatou člověka je štěstí. Štěstí je v pravém Já přirozené. Lidské hledání štěstí je nevědomým hledáním svého pravého Já. Pravé Já je nepomíjivé; proto, když ho člověk najde, nachází štěstí, které je trvalé.


Ramana Maháriši

[youtube]TxNfO5vnMSE[/youtube]

Být šťastný je ta nejjednodušší věc ze všeho, co je ti na světě dostupné.
Tomu se říká satsang.
Jakmile vystoupíš z ticha, objeví se potíže.
Nic nepotřebuješ.
Věčnost je tady.
Štěstí je tady.
Žádná smrt nemůže vstoupit do tohoto ticha.
Žádný problém sem nemůže proniknout.
Vystoupíš-li, je tu samsára –
nekonečný koloběh zrození ...

[url=https://www.youtube.com/watch?v=pSMv00XuKYI][b][size=200]Je Eckhart šťastný? | Eckhart o skutečném štěstí a jak najít radost[/size][/b][/url]

Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás buď ta věc, která vás učinila šťastnými, opustí, nebo vás právě ta stejná věc začne dělat nešťastnými. Například manželství. (smích publika)

Z nějakého důvodu mám tady dvě otázky, možná od stejného člověka: „Jste šťastný?“ (smích publika) A druhá: „Jak mohu cítit radost a být šťastný, když je na světě tolik smutku?“

Jsem šťastný? Neřekl bych tomu štěstí. Někteří lidé by to slovo použili k popisu hlubšího stavu spojení s bytím. Ale v běžném smyslu je štěstí opakem neštěstí. Takže se pohybujeme od štěstí k neštěstí... (smích publika)

Znáte ty dvě divadelní masky – komedii a tragédii? Jedna je komická. (smích) A druhá tragická. (smích)

Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás ta věc buď opustí, nebo vás začne činit nešťastnými. Například manželství. (smích) Nebo vztah. Než spolu začnete žít, jste šťastní. Když spolu začnete žít, jste nešťastní. (smích)

Takže pokud to není štěstí, o čem to tedy mluvíme?

Pokud pustíte myšlení a zůstanete jako vědomí, pak toto vědomí vyzařuje určitý klid – živý klid. Radost, mír. Klidná, radostná životní energie. Vnitřní mír může být lepší slovo než štěstí, ale je třeba dodat: je to živý klid. Není to klid, který vzniká tím, že otupíte své emoce nebo něco podobného. Je to živý, intenzivně přítomný mír. Můžete ho cítit, i když jen na okamžik.

Vzdejte se myšlenek – a právě teď, pokud nemyslíte na problémy svého života, v tomto okamžiku žádné problémy nejsou. Existuje jen pocit bytí, živosti. A to je spojení s bytím.

Tím překračujete protiklady štěstí a neštěstí. V knize „Síla přítomného okamžiku“ mám kapitolu nazvanou „Za štěstím a neštěstím je mír“. Takže místo toho, abyste byli závislí na výkyvech mezi štěstím a neštěstím, je tu ten mír, kdy si uvědomíte podstatu toho, kým jste.

Pak už nejste založeni na egu. Máte identitu ve formě, ale už se s ní neztotožňujete, takže se z ní nestává ego. A pak fungujete ve světě z tohoto místa vnitřního míru. A cokoli děláte, s kýmkoli se setkáte, vaše činy a myšlenky se stávají projevem tohoto vnitřního klidu.

A když se do tohoto stavu dostane více lidí, více lidí se stává mírumilovnými lidskými bytostmi a nepřispívá ke konfliktům ve světě. Nepřispívají k šílenství světa.

Vrátím se k otázce: „Jak mohu cítit radost a štěstí, když je na světě tolik smutku?“ Ano, na světě je obrovské množství utrpení. Proč? Protože lidé jsou odpojeni od zdroje toho, kým jsou – a to je základní zdroj utrpení.

Takže pokud řeknete: „Odmítám být šťastný, dokud na světě nebude konec utrpení,“ pak čekáte na jeho konec někde venku. Možná budete i velmi aktivní: „Já přinesu konec utrpení.“ Děláte dobré věci, ale neuvažujete o konci utrpení v sobě.

Jak tedy má konec utrpení nastat? I když děláte dobré skutky – což je úžasné – ale jste-li při tom nešťastní, pak se to neštěstí promítá do toho, jak ty věci děláte a jak jednáte s ostatními lidmi.

Změna ve světě, konec utrpení – řečeno buddhistickou terminologií – Buddha popsal své učení jako ukázání cesty k ukončení utrpení. Nikdy to nenazýval negativně. Ježíš mluvil o království nebeském, které je ve vás. Použil pozitivní pojem. Ale oba mluvili o tomtéž.

Konec utrpení musí začít u vás. A pak se to šíří dál, protože to mění způsob, jakým prožíváte svět, a ovlivňuje to ostatní. A pak se vaše vztahy s jinými lidmi zásadně změní. Protože jen když jste ve spojení s podstatou toho, kým jste, můžete mít harmonické vztahy s ostatními a hluboký pocit dobré vůle k jiným lidem – bez ohledu na to, jestli s vámi souhlasí, patří ke stejné politické straně, náboženství, národu nebo kmeni.

Mít dobrou vůli vůči všem, s nimiž přicházíte do styku – bez ohledu na jejich životní nastavení. To může přijít jen z hlubokého spojení s bytím. A jen pokud automaticky a nevědomě nesoudíte ostatní, jakmile je potkáte – nebo v abstraktní rovině – nesoudíte celou skupinu lidí jako méněcennou nebo zlou.

I v Evropě to není tak dávno – v první polovině 20. století – celé národy vstupovaly do násilných konfliktů. Docházelo k neuvěřitelné nevědomosti a kolektivnímu egu v obrovském měřítku.

Musí to začít u vás. Tato dobrá vůle mění způsob, jakým komunikujete s ostatními. A to se začne měnit v malém. A postupně i jiní lidé se začnou obracet dovnitř a žít z tohoto místa.

Konec utrpení. A zapomeňme na štěstí. (smích) Mluvme o míru. Začněte u sebe. Staňte se tou změnou. Někdo to řekl. Byl to Nelson Mandela? Nebo Gandhi? Nevím. Řeklo to to jedno vědomí.

Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě. Pokud chcete vidět mír, musíte ho sami ztělesňovat. Konec utrpení musí začít u vás – vaším vlastním utrpením. To je konec utrpení na této planetě. A pak můžete ukazovat cestu i ostatním.

Nemusíte se stát duchovním učitelem – ale možná ano. Nemusíte být plně osvíceným mistrem. Ne. I jen tím, že procházíte tímto transformačním procesem, už začínáte, obrazně řečeno, učit. I když neučíte v běžném smyslu toho slova, každý, s kým přijdete do styku, je ovlivněn vaším stavem vědomí.

„Kurz zázraků“ říká: „Stáváš se učitelem Boha.“ (úsměv)

[img]https://yt3.ggpht.com/yc6soKoYYSIYOtJyxgpAViraQoLn9WHNSojv-lUWu-wU9ykFwahSmcj-rB48srAasdbmXYxPONDO=s800-rw-nd-v1[/img]

[b][i]"Štěstí je tvá přirozenost.
Není špatné po něm toužit.
Špatné je hledat ho venku, když je uvnitř."[/i][/b]
— Ramana Maharši


[b][size=200]Štěstí není někde venku — je tím, čím jsi[/size][/b]

Touha po štěstí je univerzální. Je zakořeněná hluboko v každém člověku, bez ohledu na jazyk, kulturu či víru. Ramana Maharši, jeden z nejčistších hlasů advaita védánty, připomíná, že touha po štěstí není chyba — chyba je jen směr, kterým se díváme.

Když říká: [b]„Hledat venku je špatné, když štěstí je uvnitř,“ [/b]neukazuje prstem na konkrétní fyzické místo. Ukazuje spíše na vědomí — na samotný zdroj prožívání. To, co nazýváme „venkem“, jsou proměnlivé jevy, objekty, vztahy a okolnosti. Všechno, co přichází a odchází. Co je však trvalé, co nikdy nemizí, je samotný svědek těchto změn — tvé pravé Já.

[b][size=150]Proč „uvnitř“, když v probuzení není rozdíl mezi „uvnitř“ a „venku“?[/size][/b]

Pro realizovaného člověka je jasné, že žádné „uvnitř“ ani „venku“ neexistuje. Jsou to jen relativní pojmy, vytvořené myslí, která operuje v dualitě. Skutečnost — to, co je — je bez hranic, beze jména, beze směrů.

Ale dokud je mysl ztotožněná s tělem, s osobností, s tím, co je „já“ a co je „svět“, je potřeba mluvit jazykem, kterému rozumí. Ukázat prstem správným směrem — dovnitř. Tam, kde slova a směry končí, může nastat skutečné poznání: že Já je vše, že svět i Já jsou jedno, že hledající a hledané nikdy nebyli oddělení.

Použití pojmu „uvnitř“ je tedy součástí duchovní metody. Pomáhá obrátit pozornost od proměnlivého k neměnnému. A až se tato pozornost ustálí v tichu, v bytí, ve vědomí samotném — pak se může i tento směr rozplynout. Pak už není co hledat, protože je jasné, že štěstí nikdy nebylo mimo dosah. Bylo tím, co hledalo.

[size=150][b]Pro ty, kdo opovrhují štěstím[/b][/size]

Někteří duchovní hledači se štěstí vyhýbají, téměř se ho bojí. Mají za to, že radost je iluze, že štěstí patří egu, že duchovní cesta je jen o odříkání, odtažitosti, tichu bez barev. Ale toto pojetí není úplné.

Štěstí, o kterém mluví mudrci jako Ramana, není závislé na objektech. Není to euforie ani extáze. Je to přirozený klid, tichá radost bytí, která zůstává, i když se celý svět proměňuje. Je to štěstí bez příčiny — právě proto, že je naší přirozeností, ne něčím získaným.

Opovrhovat štěstím znamená opovrhovat tím, co je pravdivé, čisté a původní. Nezaměňuj iluzi potěšení s pravým štěstím. První tě vyčerpá, druhé tě osvobodí.

Štěstí není překážkou na cestě — je jejím cílem, ale také jejím počátkem. Je tiché, pokorné a hluboké. Když mu otevřeš srdce, zjistíš, že není mimo tebe — je tebou.

[b][size=150]Ztiš se. Otoč pohled zpět.[/size][/b]

Nehledej štěstí v dosažených cílech, vztazích, oceněních ani duchovních stavech. To všechno přichází a odchází. Co zůstává, je vědomí toho všeho — tvé pravé Já. A to je klidné, tiché, úplné… a naplněné.

[b][size=200]Tři cesty ke štěstí: Konfucius, Ramana Mahariši a théravádový buddhismus[/size][/b]

Při pohledu na učení Konfucia, Ramany Maharišiho a théravádového buddhismu se zjevuje překvapivě společné jádro: [b]přesvědčení, že skutečné štěstí nevzniká z okolního světa, ale z hluboké vnitřní proměny.[/b] Každý z těchto směrů k tomuto klidu přistupuje jinak – jeden skrze vztahovou a etickou harmonii, druhý skrze sebezkoumání a třetí skrze moudré pochopení pomíjivosti. Přesto všechny spojuje stejná výzva: osvobodit se od utrpení skrze pochopení sebe sama.

[b][size=150]Konfucius: štěstí jako harmonie s druhými[/size][/b]

Konfuciovo učení vnímá štěstí jako důsledek mravního života, postaveného na úctě, pokoře a mezilidské harmonii. Zásadní je zde – lidskost, soucit a shovívavost. Pro Konfucia není štěstí vnější odměnou, ale přirozeným stavem člověka, který žije v souladu se svou přirozeností i s ostatními. Moudrý člověk podle něj nekoná proto, aby byl šťastný, ale protože koná dobře – a právě z toho plyne klid a radost.

[b][size=150]Ramana Mahariši: štěstí jako poznání pravého Já[/size][/b]

Ramana Mahariši nabízí zcela jinou cestu. Podle něj se pravé štěstí nerodí z žádného vnějšího vztahu ani z činů, ale z rozpuštění mylného ztotožnění se s tělem a myslí. Ramana učí, že člověk není osobnost ani jméno, ale čisté vědomí – pravé Já, které je stále přítomné a neměnné. Utrpení vzniká pouze tehdy, když se od této své podstaty odvrátíme a uvěříme iluzi oddělenosti. Jeho hlavní metodou je sebedotazování – jednoduchá, ale hluboká otázka „Kdo jsem já?“. Odpovědí není myšlenka, ale přímé zakoušení tichého bytí.

[b][size=150]Théravádový buddhismus: štěstí jako osvobození od připoutanosti[/size][/b]

Théravádový buddhismus jde ještě jinou cestou: podle něj žádné trvalé „já“ neexistuje. Utrpení vzniká z připoutání, touhy a nepochopení pravé povahy reality. Skutečné štěstí není dosažením stavu, ale osvobozením – nirvánou –, která přichází, když ustane ulpívání. Klíčem je moudré rozpoznání tří charakteristik existence: pomíjivosti (aničča), neuspokojivosti (dukkha) a ne-jáství (anattá). Tento vhled přichází díky etickému životu, meditaci a rozvoji všímavosti – známé jako osmidílná stezka.

[size=150][b]Různé pohledy, jeden směr[/b][/size]

Ačkoli každý z těchto přístupů mluví jiným jazykem a používá odlišné nástroje, společný směr je jasný: štěstí není závislé na okolnostech, ale na tom, jak jsme spojeni se svou pravou přirozeností – ať už ji chápeme jako čiré vědomí, mravní integritu nebo svobodu od připoutání.

Konfucius zdůrazňuje harmonii mezi lidmi, Ramana mlčenlivou přítomnost bez ega a théravádový buddhismus probuzení k pravdě o pomíjivosti. Všichni tři však vedou k témuž klidu – ke stavu, který nelze získat zvenčí, protože je naší nejhlubší podstatou.

[size=200][b]Konfucius o štěstí: „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“[/b][/size]

[img]https://www.restaurace-pasticka.cz/wp-content/uploads/2025/07/i-2025-07-01T132902.060.webp[/img]

Co kdyby štěstí nezáviselo na tom, co se nám děje nebo co máme, ale na naší schopnosti pochopit radost? Konfucius byl jedním z velkých myslitelů Východu, mistr, který žil v bouřlivých dobách a chápal, že dobrý život závisí pouze na přístupu, nikoli na vnějším. Žijeme v přesvědčení, že štěstí se nachází za něčím. Za výsledkem, zlepšením, dosaženým cílem. „Budu šťastný, až dostanu povýšení,“ říkáme si, „až najdu partnera. Nebo až budu mít víc volného času.“ Mezitím dny ubíhají a my štěstí nedosahujeme. Ale… co když štěstí není v tom, co nám chybí, ale v tom, co už máme? V něčem, co nám v podstatě nikdo nemůže vzít? Konfucius, velký čínský filozof šestého století před naším letopočtem, nám zanechal větu, která nás vybízí, abychom se podívali jinam. „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ Tak jednoduché, tak složité.

[size=150][b]Dědictví Konfucia[/b][/size]

[img]https://www.restaurace-pasticka.cz/wp-content/uploads/2025/07/i-2025-07-01T132822.574-2048x1371.webp[/img]

Konfuciova doba nebyla snadná. Byla poznamenána válkami a politickým napětím. Žil v době, která nám v jistém smyslu může připomínat tu, ve které žijeme my. Složitá. Rozbouřenou. Přesto se jeho myšlenky vždy točily kolem harmonie. Rovnováhy se sebou samým a s ostatními. Pro Konfucia nespočíval tajemství šťastného života v tom, narodit se ve správný čas, do správné rodiny a se správným bohatstvím . Štěstí spočívalo v rozvoji morálky, zdvořilosti a úcty.

Ve svém zvláštním pohledu na filozofii, který nám může připomenout slavné stoiky, Konfucius zdůrazňoval koncept ren, který lze přeložit jako „lidskost“ nebo „shovívavost“. Podle něj může pravé štěstí přijít pouze ze života v souladu s těmito hodnotami. Jakýkoli jiný zdroj radosti je pomíjivý a povrchní. Pouze pokud jste v souladu sami se sebou a se svým okolím, můžete zachovat mír, i když jsou vnější okolnosti bouřlivé a složité.

[b][size=150]Naučte se být spokojení se vším[/size][/b]

Poselství Konfucia je tedy daleko od zjednodušené analýzy. Hotové poselství „usmívejte se a buďte šťastní“. Ne. Nejde o to přijmout vše, ale o to, aby všechny okolnosti života byly šťastné. Špatné věci se budou dít. Budete mít neuvěřitelné okamžiky i těžké chvíle. Ale ve všech těchto okamžicích je něco, co si můžete vybrat. A to je to, jak se budete chovat . Jak budete jednat, reagovat a myslet. A to je klíč k opravdovému štěstí.

Tímto citátem nám Konfucius navrhuje, abychom přehodnotili svůj způsob chápání štěstí. Namísto toho, abychom ho považovali za stav závislý na tom, že máme vše pod kontrolou, navrhuje základní přístup. Vnitřní predispozici přijímat to, co přichází, a nacházet smysl v tom, co je. Emocionálně podporovat to, co nás rozčiluje.

[b][size=150]Jednej dobře, cítíš se dobře[/size][/b]

[img]https://www.restaurace-pasticka.cz/wp-content/uploads/2025/07/i-2025-07-01T132847.577-1536x776.webp[/img]

Konfuciovo učení se nepochybně zachovalo po staletí. A moderní filozofie do jisté míry vzdává hold jeho myšlence, že spravedlnost a lidskost jsou jedinou cestou ke štěstí. Tato myšlenka se odráží například v dílech filozofa Rafaela Narbonu.

„Zasloužíme si právo být šťastní, pouze pokud jednáme eticky,“ napsal autor pro náš časopis. Před ním Kant řekl, že „není pravého štěstí bez čistého svědomí“.

A v dějinách lidstva není o takové případy nouze. Nešťastní jsou ti, kdo ničí, rozvrací, jednají proti zdravému rozumu a mění svůj život ve vír, který pohltí životy ostatních . Nikdy neuvidíte Hitlera, jak se usmívá do kamery, vtipkuje Narbon v jednom ze svých článků.

Štěstí je určeno těm, kteří mají klidné srdce a slouží vyššímu cíli. Kdo ví, že svým životem zanechává odkaz dobra. A do jisté míry to lze vysvětlit nejen filozofií, ale i vědou.

[b][size=150]Být dobrý nás dělá šťastnými[/size][/b]

Není snadné sázet na dobrotu v krutém světě, ale je to důležité . Horlivým zastáncem této myšlenky je Arthur Brooks, profesor na Harvardu a jeden z předních světových odborníků na štěstí.

V jednom ze svých četných článků popularizátor odhaluje nejdůležitější fakt vědy o štěstí. Dobrota a štědrost podněcují náš mozek k produkci endorfinů a oxytocinu, dvou hormonů nezbytných pro emoční pohodu . Jedna z jeho nejznámějších citátů zní: „Pokud chcete někoho udělat šťastným, požádejte ho o laskavost.“

Podle Brookse a výzkumů poskytování služeb druhým lidem zvyšuje naše štěstí mnohem více než jejich přijímání. V naší DNA, zapsané jako kód, se skrývá tajemství štěstí. Náš mozek nás odměňuje, když děláme něco pro druhé. Když se chováme dobře. Takže ano, Konfucius měl pravdu. „Jen ten, kdo ví, jak být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ A abychom byli šťastní, nepotřebujeme nic jiného než jednat důsledně, s ctností, zásadami a hodnotami.

https://www.restaurace-pasticka.cz/2025/07/01/konfucius-o-stesti-jen-ten-kdo-umi-byt-spokojeny-se-vsim-muze-byt-vzdy-stastny/

[youtube]EJFXxEUsBPE[/youtube]

[b][size=200]Přímá cesta k sebepoznání[/size][/b]

Všechna živá bytosti přirozeně usilují o to být šťastné a svobodné od utrpení. V každém člověku existuje hluboká láska k sobě samému, a právě štěstí je důvodem této lásky.

K dosažení trvalého štěstí, které je naší pravou podstatou a které zažíváme v hlubokém spánku, kdy mysl není přítomna, je nutné poznat sám sebe.

Nejpřímější cestou k tomuto poznání je otázka: [b]„Kdo jsem já?“[/b]

[youtube]3RKU47eITb8[/youtube]

[b][size=200]Štěstí není v alkoholu, sexu ani penězích[/size][/b]

Každý den děláme dva druhy rozhodnutí. Jedna jsou ta, která se týkají osobního potěšení. Nakupování je nejčastějším důvodem, proč lidé hledají štěstí ve světě.

A máme pro lidské bytosti jedno ošklivé slovo a tím slovem je „spotřebitelé“. Je to ošklivé označení pro bytost složenou z hvězdného prachu, která má sebeuvědomění.

Každopádně nakupování je jeden ze způsobů, kterým se lidé snaží být šťastní. Alkohol, zábava, sex – to všechno může přinést štěstí. A opravdu ho to přináší, ale jen na krátkou chvíli. A pokud máte sklony k závislostem, pak nikdy nemáte dost toho, co už vlastně ani nechcete.

Ale je tu i jiná volba – říká se jí naplnění. Ta volba spočívá v tom, jestli máte ve svém životě smysl a účel. A co je ještě důležitější – dokážete udělat šťastnými i ostatní?

Ve skutečnosti je nejrychlejší cestou ke štěstí to, že uděláte šťastným někoho jiného. A k tomu doporučuji čtyři „A“:

[b]Attention[/b] (Pozornost) – hluboké naslouchání.

[b]Affection[/b] (Náklonnost) – hluboká péče.

[b]Appreciation[/b] (Ocenění) – všímat si jedinečnosti každého člověka.

[b]Acceptance[/b] (Přijetí) – a nakonec nejdůležitější: radikální přijetí. Nesnažte se nikoho měnit – je těžké změnit sebe, i když opravdu chcete. Očekávat, že se změní někdo jiný jen proto, abyste se vy cítili lépe, je iluze.

To je ta rovnice. A vlastně zapadá i do konceptu synchronicity.