od Návštěvník » pon 21. dub 2025 7:50:54
Vědomí a mozek
Zkoumali jsme mozek. Víme o něm poměrně dost. Ale ve skutečnosti víme velmi, velmi málo. Vědci ani nevědí, co to vlastně je myšlenka. Jaká je fyzická, hmotná reprezentace myšlenky v mozku? Nikdo to neví.
Kde je ta konkrétní vzpomínka, třeba když mi bylo patnáct a spadl jsem z kola a poranil si nohu – a dodnes si to pamatuji. Kde tato vzpomínka přebývá? Jak přežívá v molekulární struktuře mozku – spolu s miliony dalších? Jsou to snad nějaké molekuly, které „uchovávají“ pád z kola, a pak se znovu nějak „objeví“?
Jaký je vlastně vztah mezi myšlenkou a fyzickým mozkem? A jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Hlavní proud vědy říká – ačkoliv mnoho vědců se tomu tématu vyhýbá, protože o něm nemají žádné poznatky – že vědomí buď neexistuje, nebo je pouhým produktem chemie mozku.
Ale když otevřete mozek, nenajdete tam žádné vědomí. Nenajdete žádnou myšlenku. Nenajdete ani své vzpomínky. Vy, jakožto bytost, jste ze 99 % neviditelní. Neexistujete v hmotném světě – jen vaše tělo. Ale kdo jste – vaše myšlenky, emoce, vědomí – to vše je neviditelné.
Je krásná věta, myslím že z Malého prince: „To podstatné je očím neviditelné.“ A je to naprosto pravdivé. Láska, radost, živost, myšlenky, pocity – nic z toho nelze spatřit očima. Vědomí je neviditelné. Nezjistíte o něm nic svými smysly.
Když se podíváte na člověka, vidíte jen tělo. A i z něj jen kůži. Kdybyste nahlédli jen trochu pod povrch, byli byste šokováni – bez kůže byste viděli orgány a další části těla. Ale to vše je jen nepatrná část toho, kým člověk ve skutečnosti je. A když takzvaně zemřete, zůstává tu na chvíli tělo – vozidlo, skrze které jste existovali – ale vy jste pryč. Protože vaše pravé „já“ je neviditelné.
Ani ten nejvýkonnější mikroskop nedokáže odhalit vaši osobnost, natož hlubší úrovně vašeho bytí.
Zásadní otázkou vědy tedy je: jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Je nepochybné, že existuje nějaký vztah. Když je mozek poškozen, vědomí se vytratí – ztrácíme vědomí. Ale je to důkaz, že vědomí mozek vytváří?
Mnozí lidé to tvrdí – že vědomí je vedlejší produkt chemických procesů v mozku. Někteří vědci dokonce popírají samotnou existenci vědomí. Což je zvláštní, protože k popření vědomí musíte být vědomí.
Žijeme stále ve věku materialismu. Ale materialismus v hlubším smyslu neznamená jen zájem o peníze – jde o víru, že vše v tomto světě lze vysvětlit na základě hmoty: atomů, molekul.
Jenže když půjdete hlouběji do fyziky, materialismus se začne rozpadat. Zjistíte, že hmota je vlastně iluze. Na hlubší úrovni neexistuje. To, co vnímáme jako hmotu, jsou jen rychlé pohyby energie. Dokonce i naše tělo je na této úrovni nehmotné.
Přesto stále existuje víra, že vesmír je tvořen hmotou. Ale co když mozek vědomí nevytváří, nýbrž ho přijímá a zprostředkovává? Stejně jako rádio nebo televize nepřinášejí samotný program – jsou jen přijímači. Když rozbijete televizi, která právě přenáší orchestr, nezničili jste orchestr samotný – jen jste přestali přijímat jeho signál.
A k tomuto poznání věda jednoho dne dospěje. Už nyní existují odvážní vědci – většinou blížící se důchodu, protože dříve by si takovou rebelii nemohli dovolit – kteří začínají zpochybňovat tradiční výklady.
Největší záhadou vesmíru tedy není nekonečnost prostoru nebo hloubka kvantového světa. Největší záhadou je to, že vesmír je vědomý. Jak to vím? Protože já jsem vědomý. A já jsem součástí vesmíru. To je jediná věc, kterou nelze zpochybnit.
René Descartes kdysi hledal, co lze vědět s naprostou jistotou. A dospěl k slavné větě: Myslím, tedy jsem. – Cogito ergo sum. Ale i on tehdy nevěděl, že myšlení je jen jedním z projevů vědomí. Kdyby šel ještě dál, zjistil by: I když nemyslím, stále jsem. A možná právě tehdy jsem nejvíce tím, kým doopravdy jsem, dokonce i když nemyslím – a tím spíš, když nemyslím – stále jsem.
Když myšlení ustane, jsem ve skutečnosti ještě víc sám sebou, blíž svému pravému Já.
A to je něco, co Descartes tehdy nepostřehl.
Myslel si, že samotné myšlení je základem existence. Ale myšlení je jen jedním projevem vědomí.
Vědomí je hlubší než myšlení.
Ty jsi, protože jsi vědomý – ne proto, že myslíš.
A to je velký objev, kterého se můžeš dotknout i ty, když přestaneš věřit každé myšlence, která ti projde hlavou.
Když se ztišíš, ztišíš mysl – a najednou zjistíš, že pod tím vším je něco stále přítomné: vědomé bytí.
Tvé pravé Já.
To je ta největší záhada vesmíru – ne prostor, ne hmota, ne energie, ale to, že vesmír je vědomý.
A ty jsi tím důkazem.
Protože ty jsi vesmír, který si sám sebe uvědomuje.
[youtube]QcorgmZUvgk[/youtube]
[size=150][b]Vědomí a mozek [/b][/size]
Zkoumali jsme mozek. Víme o něm poměrně dost. Ale ve skutečnosti víme velmi, velmi málo. Vědci ani nevědí, co to vlastně je myšlenka. Jaká je fyzická, hmotná reprezentace myšlenky v mozku? Nikdo to neví.
Kde je ta konkrétní vzpomínka, třeba když mi bylo patnáct a spadl jsem z kola a poranil si nohu – a dodnes si to pamatuji. Kde tato vzpomínka přebývá? Jak přežívá v molekulární struktuře mozku – spolu s miliony dalších? Jsou to snad nějaké molekuly, které „uchovávají“ pád z kola, a pak se znovu nějak „objeví“?
Jaký je vlastně vztah mezi myšlenkou a fyzickým mozkem? A jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Hlavní proud vědy říká – ačkoliv mnoho vědců se tomu tématu vyhýbá, protože o něm nemají žádné poznatky – že vědomí buď neexistuje, nebo je pouhým produktem chemie mozku.
Ale když otevřete mozek, nenajdete tam žádné vědomí. Nenajdete žádnou myšlenku. Nenajdete ani své vzpomínky. Vy, jakožto bytost, jste ze 99 % neviditelní. Neexistujete v hmotném světě – jen vaše tělo. Ale kdo jste – vaše myšlenky, emoce, vědomí – to vše je neviditelné.
Je krásná věta, myslím že z Malého prince: „To podstatné je očím neviditelné.“ A je to naprosto pravdivé. Láska, radost, živost, myšlenky, pocity – nic z toho nelze spatřit očima. Vědomí je neviditelné. Nezjistíte o něm nic svými smysly.
Když se podíváte na člověka, vidíte jen tělo. A i z něj jen kůži. Kdybyste nahlédli jen trochu pod povrch, byli byste šokováni – bez kůže byste viděli orgány a další části těla. Ale to vše je jen nepatrná část toho, kým člověk ve skutečnosti je. A když takzvaně zemřete, zůstává tu na chvíli tělo – vozidlo, skrze které jste existovali – ale vy jste pryč. Protože vaše pravé „já“ je neviditelné.
Ani ten nejvýkonnější mikroskop nedokáže odhalit vaši osobnost, natož hlubší úrovně vašeho bytí.
Zásadní otázkou vědy tedy je: jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Je nepochybné, že existuje nějaký vztah. Když je mozek poškozen, vědomí se vytratí – ztrácíme vědomí. Ale je to důkaz, že vědomí mozek vytváří?
Mnozí lidé to tvrdí – že vědomí je vedlejší produkt chemických procesů v mozku. Někteří vědci dokonce popírají samotnou existenci vědomí. Což je zvláštní, protože k popření vědomí musíte být vědomí.
Žijeme stále ve věku materialismu. Ale materialismus v hlubším smyslu neznamená jen zájem o peníze – jde o víru, že vše v tomto světě lze vysvětlit na základě hmoty: atomů, molekul.
Jenže když půjdete hlouběji do fyziky, materialismus se začne rozpadat. Zjistíte, že hmota je vlastně iluze. Na hlubší úrovni neexistuje. To, co vnímáme jako hmotu, jsou jen rychlé pohyby energie. Dokonce i naše tělo je na této úrovni nehmotné.
Přesto stále existuje víra, že vesmír je tvořen hmotou. Ale co když mozek vědomí nevytváří, nýbrž ho přijímá a zprostředkovává? Stejně jako rádio nebo televize nepřinášejí samotný program – jsou jen přijímači. Když rozbijete televizi, která právě přenáší orchestr, nezničili jste orchestr samotný – jen jste přestali přijímat jeho signál.
A k tomuto poznání věda jednoho dne dospěje. Už nyní existují odvážní vědci – většinou blížící se důchodu, protože dříve by si takovou rebelii nemohli dovolit – kteří začínají zpochybňovat tradiční výklady.
Největší záhadou vesmíru tedy není nekonečnost prostoru nebo hloubka kvantového světa. Největší záhadou je to, že vesmír je vědomý. Jak to vím? Protože já jsem vědomý. A já jsem součástí vesmíru. To je jediná věc, kterou nelze zpochybnit.
René Descartes kdysi hledal, co lze vědět s naprostou jistotou. A dospěl k slavné větě: Myslím, tedy jsem. – Cogito ergo sum. Ale i on tehdy nevěděl, že myšlení je jen jedním z projevů vědomí. Kdyby šel ještě dál, zjistil by: I když nemyslím, stále jsem. A možná právě tehdy jsem nejvíce tím, kým doopravdy jsem, dokonce i když nemyslím – a tím spíš, když nemyslím – stále jsem.
Když myšlení ustane, jsem ve skutečnosti ještě víc sám sebou, blíž svému pravému Já.
A to je něco, co Descartes tehdy nepostřehl.
Myslel si, že samotné myšlení je základem existence. Ale myšlení je jen jedním projevem vědomí.
Vědomí je hlubší než myšlení.
Ty jsi, protože jsi vědomý – ne proto, že myslíš.
A to je velký objev, kterého se můžeš dotknout i ty, když přestaneš věřit každé myšlence, která ti projde hlavou.
Když se ztišíš, ztišíš mysl – a najednou zjistíš, že pod tím vším je něco stále přítomné: vědomé bytí.
Tvé pravé Já.
To je ta největší záhada vesmíru – ne prostor, ne hmota, ne energie, ale to, že vesmír je vědomý.
A ty jsi tím důkazem.
Protože ty jsi vesmír, který si sám sebe uvědomuje.