Vědomí

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je zapnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: Vědomí

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » sob 28. bře 2026 10:51:31

Mysl nevytváří vědomí



„Kdyby mi teď na hlavu spadla cihla, přestal bych mluvit. A přesto vědomí, které tato slova vytvořilo, tím není ve skutečnosti ovlivněno. Jen tento mozek už nemůže fungovat jako přijímač vědomí, a proto přestane mluvit.

Někdy si člověk věci manifestuje... ale doufejme, doufejme, že to není tento případ.“


:D

******************************************************************************************************************

Tolle v tomto krátkém úryvku používá trefnou metaforu pro vysvětlení vztahu mezi mozkem a vědomím. Tato perspektiva je velmi blízká učení Ramany Maharšiho a Nisargadatty Maharadže:

Mozek jako přijímač: Tolle odmítá materialistický pohled, že vědomí je produktem mozku. Místo toho mozek přirovnává k rádiu nebo televiznímu přijímači. Pokud se přijímač rozbije (spadne na něj cihla), vysílání (vědomí) nezaniká, pouze už nemá skrze co proudit do světa forem.

Vědomí je primární: Stejně jako Nisargadatta zdůrazňoval, že „Já jsem“ (čisté vědomí) předchází tělu i mysli, Tolle zde ukazuje, že naše pravá podstata je nezávislá na fyzickém stavu těla.

Neporušenost podstaty: Myšlenka, že vědomí „není ve skutečnosti ovlivněno“ poškozením těla, přímo rezonuje s Ramanovým učením o Já (Átman), které je neměnné a věčné, zatímco tělo a mysl jsou jen dočasné jevy v něm vyvstávající.

Video je humorným, ale hlubokým připomenutím, že to, čím ve své podstatě jsme, nemůže být poškozeno žádnou vnější událostí.

:)

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pát 02. led 2026 7:50:06

Vědomí a Já: Když se spor rozplyne v tichu Bytí

V duchovních kruzích se často objevuje zdánlivý rozpor: Je Vědomí tím nejzazším, nebo existuje „Já“, které jej přesahuje? Jakmile se však na tuto otázku podíváme z pohledu přímé zkušenosti, bez potřeby pojmově škatulkovat, spor se rozplývá v samotné přítomnosti.

Vědomí není objekt

Vědomí, o kterém mluví mistři, není vlastností ani funkcí. Není to objekt, který lze pozorovat vedle jiných věcí. Je to samotný prostor, v němž se vůbec může objevit pojem „aspekt“, „část“ nebo „celek“.

Metafora filmového plátna je užitečná, ale může být zavádějící. Pokud ji vezmeme doslovně, vzniká dojem, že existuje oddělený divák, který plátno sleduje. Ale v nejhlubším poznání není divák odlišný od plátna. Ramana Maharši zdůrazňoval, že Džňání (ten, kdo ví) nevidí svět jako něco vnějšího, co se promítá na plátno vědomí, ale vidí vše jako projev téhož Já.

„Já jsem“ jako brána

Nisargadatta Maharaj často mluvil o pocitu „Já jsem“ (vědomí přítomnosti) jako o prvním bodu, kde se Absolutno dotýká světa projevů. Je to naše nejbližší pravda. Vše, co vnímáme, je prožíváno skrze toto „Já jsem“.

Myšlenka, že Vědomí je „jen pasivní plátno“, zatímco „Já“ je něco komplexnějšího, je jen dalším pokusem mysli vytvořit hierarchii tam, kde je jednota. Vědomí není pasivní; je to živoucí inteligence, ve které se současně objevuje plátno, promítačka, film i divák – jako jeden nedělitelný pohyb skutečnosti.

Za hranicí slov

Nisargadatta nás vedl ještě dál: poukazoval na to, že i vědomí „Já jsem“ se nakonec objevuje v onom Absolutním (Parabrahman), které je naší skutečnou podstatou. To však není „něco nad vědomím“, co by s ním soupeřilo. Je to spíše zdroj ticha, ze kterého vědomí vyvěrá.

Jakmile se objeví představa, že „já jsem něco víc než vědomí“, už jsme se vrátili k metafyzice a konceptům. Skutečné poznání není o tom, že o Skutečnosti něco víme, ale o tom, že Skutečností jsme.

Žádný spor neexistuje

V tichém zření se ukáže, že Já a Vědomí nejsou dvě soupeřící entity. Rozdělení vzniká až v momentě, kdy se mysl snaží popsat to, co předchází každému popisu. V přímé zkušenosti není žádný spor. Je zde jen:

* Přítomnost, která si je vědoma sebe sama.

* Bytí, které nepotřebuje definice.

* Ticho, které zahrnuje i ten nejhlasitější hluk světa.

To, čím skutečně jsme, se nepotřebuje bránit, vysvětlovat ani obhajovat. Nepotřebuje vyhrát spor o terminologii.

Prostě je.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » čtv 01. led 2026 11:21:21

Rozšířené vědomí u dětí: Výjimečný dar, nebo přirozený stav Bytí?

Otázka, zda děti disponují „rozšířeným vědomím“, je v duchovních kruzích častým tématem. Často se na děti díváme jako na bytosti s mimořádnými schopnostmi vnímání, které dospělí postupem času ztrácejí. Tento pohled však v sobě skrývá hlubší paradox: Co vlastně rozšířeným vědomím míníme a je to skutečně něco, co lze vlastnit nebo ztratit?

Při hlubším zkoumání se ukazuje, že odpověď je prostší, než se na první pohled zdá. Vše, co existuje, je ve své podstatě vědomým Bytím. Je to projev čisté Lásky, která skrz různé formy zakouší samu sebe. Pokud tedy o rozšířeném vědomí uvažujeme jako o něčem výjimečném, co náleží pouze dětem nebo vyvoleným jedincům, můžeme snadno minout samotnou podstatu věci.

Pokud však rozšířeným vědomím rozumíme stav bez nadvlády ega – tedy stav, kdy v mysli nejsou představy o tom, čím nejsme – pak se tento fenomén jeví v úplně jiném světle. Takový stav není výsadou dětí; je to přirozený potenciál každé živé bytosti.

Děti často působí dojmem, že jsou tomuto stavu blíže. Není to však proto, že by měly „více vědomí“ než dospělí. Rozdíl spočívá v tom, že jejich mysl dosud není zahlcena naučenými koncepty, definicemi a příběhy o sobě i o světě.

Ego, chápané jako ztotožnění se s mentálními obrazy a minulostí, se u dětí teprve formuje. Pokud dítě vnímá svět bez filtrů naučených předsudků a jeho mysl neobsahuje myšlenky, které by popíraly jeho přirozenou podstatu, prožívá stav hlubokého klidu a radosti. Právě tato absence mentálního šumu bývá dospělými interpretována jako rozšířené vědomí.

Je zásadní si uvědomit, že totéž platí i pro dospělého člověka. Kdykoli jakákoliv bytost spočine v prostém přítomném vnímání, bez vnitřního komentáře a dramat ega, projevuje se v ní naprosto stejná kvalita vědomí. Není to stav dětský ani dospělý, není to stav běžný ani výjimečný. Je to stav pravdivý – návrat k tomu, co je v nás neměnné.

V této souvislosti lze pozorovat zajímavý fenomén rezonance. Čím čistší a klidnější je naše vlastní mysl, tím snáze ladíme s ostatními bytostmi, které právě nejsou pohlceny svými osobními příběhy a strachy. Nejde o mystickou schopnost, ale o přirozený soulad. Tam, kde se ego na chvíli odmlčí, se vědomí samo rozpoznává ve vědomí druhého.

Možná tedy není nejpodstatnější ptát se, jestli děti mají rozšířené vědomí. Mnohem plodnější otázkou je, jestli nám něco brání tento přirozený stav rozpoznávat u sebe. Rozšířené vědomí není meta, které je třeba dosáhnout, ani dětská vlastnost, kterou jsme nenávratně ztratili. Je to tichý základ našeho Bytí, který je tady stále přítomen – stačí jen odložit to, co mu brání ve svobodném projevu.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » sob 27. pro 2025 17:35:03

Mooji: Priestor nehybného vedomia



„Len toto – ste tu.
Nespájajte žiadne tvary s jednoduchým, prirodzeným pocitom bytia.
Nie je tu žiadny pozorovateľ, iba pozorovanie.
Zostaňte iba ako vedomá prítomnosť.

Nie je tu nič, čo by ste mali vyriešiť alebo rozpustiť – buďte iba vedomím.
Uvedomujte si, že ste vedomí.“

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » ned 21. pro 2025 20:34:47

Probuzení k nadčasovému milujícímu vědomí



...Podle jógových tradic je probuzení popsáno jako posun od ztotožnění se s tělem a myslí, které něco hledají, k přebývání jako nadčasový svědek, v jehož světle se tělo, mysl i svět objevují a mizí jako scény ve filmu.

Ve védántě a v Bhagavadgítě je probuzené stanovisko označováno jako Sákší – neměnný svědek. Vědomí, které vše osvěcuje, ale nikdy se nestává tělem, myslí ani událostmi.
Tělo dál jedná a mysl dál myslí, ale tyto funkce jsou chápány jako náležející Prakrti, tedy tomu, co je nazýváno Anátmá. Já zůstává nedotčeno, jako prostor, který není ovlivněn bouřemi, jež se v něm odehrávají.

Yoga Vášištha to vyjadřuje tak, že světy vznikají a zanikají – dokonce celé vesmíry vznikají a zanikají – jako vlny v oceánu. Nikdy však nejsou odděleny od oceánu samotného.
To, čemu říkáme svoboda, osvobození či osvícení zaživa – džívanmukti – je stav, v němž mudrc či vidoucí vnímá jak nejvyšší pravdu, tak relativní jevový svět.

Toto je relativní jev – divadlo prostoru, času a příčinnosti. Mudrc je však vnitřně zcela svobodný, zatímco život pokračuje navenek.
Z tohoto probuzeného pohledu je celý proud zkušenosti – pocity, obrazy, nálady, vztahy, dokonce i můj životní příběh – rozpoznán jako látka mysli, jako modulace vědomí: skutečné jako jev, ale nikoli skutečné samo o sobě.

Yoga Vášištha a příbuzná učení to často přirovnávají ke snu nebo obrazu ve vědomí – živému, funkčnímu, ale v každém okamžiku závislému na zářivém poli, v němž se objevuje.
Tímto zářivým polem je světlo vědomí.

Kašmírský šivaismus k tomu dodává, že tato hra není omyl, ale božská hra – líla. Vědomí se svobodně projevuje jako subjekt, objekt i svět, aby mohlo zkoumat a užívat si své vlastní nekonečné možnosti. To znamená, že ty jako tělo-mysl můžeš zakoušet nekonečné možnosti.

Rozpoznání – pratjabhidžňá – je vidění, že ten, kdo pozoruje, i celý pozorovaný vesmír nejsou ničím jiným než zhuštěnými formami téhož zářivého vědomí.
Protože je Já spatřováno jako podstata všech bytostí, svědek není chladný ani lhostejný – je přirozeně milující. Kašmírský šivaismus výslovně říká, že impuls vědomí k projevení se rodí z lásky a že všechny formy jsou projevy samotného Šivova srdce.

Když je toto rozpoznáno, soucit už není morálním úsilím, ale spontánní vůní neduálního vidění.
Cokoli vzniká, je v nejhlubším smyslu pociťováno jako „mé“. Vše, co se objevuje, je mlčky poznáváno jako Já samo. Proto vzniká intimní péče a jemnost vůči veškeré zkušenosti i všem bytostem.

V jógových termínech je probuzení stabilním rozpoznáním, že nadčasové Já je zářivým, milujícím pozadím každého jevu. Sleduje tělo, mysl i svět jako pomíjivou podívanou, aniž by kdy ztratilo intimní spojení s tím, co je viděno.

V tomto duchu si nyní udělejme krátkou meditaci.

Zaujmi vzpřímený, důstojný a zároveň uvolněný postoj. Nech oči zavřené nebo je jen zjemni.
Vnímej jednoduché pocity – kontakt se židlí či polštářem, váhu těla, pohyb dechu.
Nic se nesnaž držet a nic neměň. Nech to být dostačující. Můžeš si v duchu říct: „Takto se právě teď projevuje tato podívaná.“

Všimni si, že vše toto je poznáváno. Existuje vědění tlaku, teploty, zvuků, myšlenek, obrazů i emocí.
Namísto vstupování do jakékoli konkrétní zkušenosti spočiň v prostém faktu: „Jsem si vědom.“ To je vše. Jsem si vědom.

Nesnaž se vnímat vědomí jako objekt. Jen vnímej, že všechno se objevuje v tomto jasném, otevřeném poznání.
Nech myšlenky přicházet a odcházet – každá myšlenka je jako mrak putující po obrovské obloze. Obloha není mraky dotčena.

Jemně si vnitřně potvrď, svými vlastními slovy: „Jsem prostorem vědění, v němž se tělo, mysl i svět objevují a mizí.“

Nyní přenes pozornost zřetelněji k tělu. Všímej si oblastí pohodlí, napětí, vibrací, tepla či chladu.
Vnímej je jako pohyby v poli vědomí, jako vzorce ve filmu – ne jako plátno samo. Dovol jim být bez odporu a kontroly.

Totéž udělej s myšlenkami. Sleduj, jak vznikají, krátce setrvávají a rozpouštějí se jako filmové scény.
Objeví-li se silná emoce, nech ji být další scénou. Tiše uznej: „I toto je pomíjivá vlna ve mně – v oceánu vědomí.“

Představ si celý svůj životní příběh – minulost, budoucnost, role, vztahy – jako rozsáhlý, proměnlivý film. Vnímej, že se celý odehrává v téže neměnné přítomnosti, která je zde právě teď.

Vnímej kvalitu tohoto svědectví. Všimni si, že nesoudí to, co se objevuje – prostě dovoluje.
Cokoli přichází, příjemné či bolestné, je přijímáno tímto otevřeným prostorem. Tato otevřenost sama je láskou – neodporujícím, všeobjímajícím přijetím.

Nech tento vhled klesnout z úrovně pojmu do přímého prožitku: ten, kdo vidí, je sám milujícím vědomím.
Objeví-li se sebekritika nebo starý příběh, nebojuj s ním. Drž jej jemně v tomto světle, jako bys držel vystrašené dítě – klidně ho i kolébej.

Tiše nabídni každý vznikající jev do srdce vědomí. Můžeš si v duchu říct: „Děkuji, že se objevuješ. Můžeš zůstat. Můžeš odejít. Já zůstávám.“
Toto „já“ není osobou, ale zářivou, tichou přítomností, která nikdy nepřichází ani neodchází.

Nyní pusť veškeré úsilí – i snahu meditovat. Není třeba tento okamžik měnit nebo zlepšovat.
Jednoduše spočiň jako fakt bytí si vědom. Nech zvuky, pocity, myšlenky i pocit „já“ být pohyby v širším poli.

Pokud se mysl ptá: „Dělám to správně?“, nech i tuto otázku být pomíjivou vlnkou.
Jemně se vrať k jednoduchému rozpoznání: „Jsem nadčasovým svědkem všech změn.“

Po několik nádechů vnímej, jak jsou tělo, mysl i svět jako pomíjivé představení – a přesto nic není mimo toto milující vědomí.
Svědek a svědčené nejsou dvě. Všechny jevy jsou vlnami téhož Já.

Začni trochu prohlubovat dech. Vnímej kontakt těla se zemí. Živost ve svých rukou – jsou živé, brní.
Nyní jemně otevři oči a nech znovu objevit se vizuální svět.

Všimni si, že totéž vědomí, které se zdálo být uvnitř, je stejně přítomné i s otevřenýma očima – v pohybu, ve vztazích.
Až přejdeš k další činnosti, nes si s sebou jednoduché připomenutí: zkušenosti přicházejí a odcházejí, já jsem prostorem, v němž přicházejí a odcházejí. Svět je pomíjivá podívaná v milujícím vědomí. Toto milující vědomí jsem já.

Aham Brahmásmi.
Sarvam khalvidam Brahma.
Tat tvam asi.
Namasté.




Deepak Chopra

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » stř 10. zář 2025 20:09:57

Přestaňte se bránit vědomí! s Eckhartem Tollem



Každý terapeut ví, že není neobvyklé, když se pacienti nebo klienti – nebo jakýkoli termín používají – brání tomu, aby si začali více uvědomovat sami sebe. Jsou totiž tak silně ztotožněni se svým negativním stavem, že se stal součástí jejich identity. Nechtějí se toho pustit, a dokonce v tom neštěstí nacházejí jakési zvrácené potěšení.

„Neberte mi moje neštěstí. Žiju s ním už tolik let – kdo bych byl bez něj? Bez všech těch věcí, na které si neustále stěžuji ve své mysli, což je součástí mého nešťastného myšlenkového vzorce. Kdo bych byl bez toho? Nemůžu se toho vzdát.“

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pát 15. srp 2025 20:13:48

Vědomí, Bytí a Láska: Tři tváře jedné Pravdy

V naší duchovní pouti často narážíme na tři klíčová slova: Vědomí, Bytí a Láska. Můžeme je vnímat jako oddělené cíle, kterých se snažíme dosáhnout – hledáme osvícení (Vědomí), snažíme se „být“ v přítomnosti (Bytí) a toužíme po bezpodmínečné lásce (Láska). Co když to ale nejsou tři různé věci, ale pouhé tři úhly pohledu na jednu a tutéž, nedělitelnou Skutečnost? Co když jsou to jen slova, která se snaží popsat nepopsatelnou esenci toho, kým skutečně jsme?

Vědomí: Tiché plátno existence

Představte si Vědomí jako nekonečné filmové plátno. Na tomto plátně se odehrává celý film vašeho života: myšlenky, emoce, vzpomínky, vjemy, tělesné pocity, radosti i strasti. Film může být dramatický, veselý nebo smutný, ale plátno samotné zůstává vždy stejné – tiché, nedotčené a nezměněné dějem, který se na něm odehrává.

My se obvykle ztotožňujeme s filmem. Věříme, že jsme naše myšlenky, naše emoce, náš příběh. Zapomínáme, že naší skutečnou podstatou je ono plátno – tichý, všudypřítomný prostor, ve kterém se vše objevuje a zase mizí. Toto čisté Vědomí je bez formy, bez soudu a bez příběhu. Je to prosté „Jsem“, které předchází jakémukoliv „Jsem toto“ nebo „Jsem tamto“.

Bytí: Živý prožitek Vědomí

Pokud je Vědomí tichým, nehybným plátnem, pak Bytí je samotným prožitkem tohoto plátna. Není to něco, co děláme, ale něco, čím jsme. Je to pocit živé přítomnosti, který je základem veškeré zkušenosti. Když na chvíli ztichnou myšlenky a vy si jen uvědomíte, že existujete – bez jakéhokoliv dalšího příběhu – dotýkáte se svého Bytí.

Vědomí a Bytí jsou neoddělitelné. Vědomí je tichý pozorovatel a Bytí je živá esence toho, co je pozorováno. Jsou jako dvě strany téže mince. Bytí je Vědomí, které si je vědomo samo sebe.

Láska: Přirozená povaha Bytí

A kde do tohoto obrazu zapadá Láska? Zde musíme opustit naši běžnou představu lásky jako emoce mezi dvěma lidmi. V tomto hlubším kontextu je Láska samotnou přirozeností Vědomí a Bytí.
Když Vědomí (plátno) vnímá vše, co se na něm odehrává (film), nerozlišuje, nesoudí, neodmítá. Přijímá vše bez výjimky. Myšlenka na hněv má stejné právo na existenci jako myšlenka na radost. Vzpomínka na selhání je přijímána stejně jako vzpomínka na úspěch. Tato absolutní, bezpodmínečná přijímající povaha Vědomí – to je Láska.

Není to aktivní láska, která si vybírá, koho milovat. Je to spíše jako slunce, které svítí na vše bez rozdílu – na světce i na hříšníka, na květinu i na plevel. Jeho přirozeností je zářit. Přirozeností čistého Vědomí je milovat, tedy bezpodmínečně přijímat a objímat vše, co je.

Vědomí je prostor. Bytí je živost tohoto prostoru. Láska je jeho vřelá, přijímající náruč.

Duchovní mistr Mooji tuto pravdu vyjadřuje s nádhernou jednoduchostí:

"Čisté vědomí vás miluje bezpodmínečně… Je to samotná podstata vaší bytosti… Než jste se narodili, než se objevila jakákoli myšlenka na „já“ nebo „moje“, toto vědomí vás znalo, milovalo a drželo ve své nekonečné přítomnosti… Život vás nežádá, abyste se stali něčím víc; zve vás, abyste si vzpomněli, že jste byli vždy drženi, vedeni a zbožňováni nekonečnem. V této vzpomínce se veškerý strach rozpouští a zůstává jen láska."

Mooji zde říká, že tato Láska není něco vnějšího, co bychom si museli zasloužit. Je to naše vlastní esence. Nejsme odděleni od Zdroje, který nás miluje; my jsme ten Zdroj, jehož přirozeností je Láska. Problém vzniká, když uvěříme společenskému programování, že hodnota a láska přicházejí zvenčí a jsou podmíněny naším výkonem, vzhledem nebo chováním. To je iluze, která nás drží v pocitu oddělenosti a strachu. Probuzení, o kterém Mooji mluví, je prosté rozpomenutí se na to, že jsme vždy byli a vždy budeme součástí tohoto milujícího, vědomého Bytí.

Proč se tato pravda může jevit jako nesmysl?

Pro člověka, který žije v bolesti, strachu a pocitu oddělenosti, může výše uvedený text znít jako naivní, ezoterický blábol. Proč? Důvodů je hned několik a jsou hluboce lidské a naprosto pochopitelné.

1. Zkušenost podmíněné lásky:
Od dětství jsme se učili, že láska je transakce. „Buď hodný, a maminka tě bude mít ráda.“ „Měj dobré známky, a budeme na tebe pyšní.“ Celý náš život je postaven na principu zásluh. Myšlenka, že existuje Láska, která nic nežádá a nic nepodmiňuje, je v příkrém rozporu s veškerou naší životní zkušeností. Pro mysl trénovanou v podmíněnosti je bezpodmínečnost nepochopitelná a podezřelá.

2. Identifikace s egem a utrpením:
Ego, naše falešné „já“, je konstrukt postavený na příbězích, srovnávání a oddělenosti. Jeho samotná existence závisí na problémech, které řeší, a na pocitu nedostatku, který se snaží zaplnit. Prohlásit, že jsme již celiství, milovaní a kompletní, je pro ego přímým útokem na jeho existenci. Pokud není co napravovat a čeho dosahovat, jakou má ego funkci? Člověk hluboce ztotožněný se svým utrpením může tuto myšlenku vnímat jako znevažování jeho bolesti. „Jak mi můžete říkat, že jsem milován, když se cítím tak strašně a svět mi tolik ublížil?“

3. Záměna Vědomí za osobního Boha:
Mnoho lidí si pod pojmem „vědomí“ nebo „Zdroj“ představí přísného, soudícího Boha z dětství. Pokud svět vypadá nespravedlivě a krutě, pak tento „Bůh“ musí být buď zlý, nebo lhostejný. Tvrzení, že tento Bůh/Vědomí nás bezpodmínečně miluje, pak zní jako krutý vtip tváří v tvář utrpení ve světě. Klíčem je pochopit, že nemluvíme o osobní entitě, která zasahuje do děje, ale o samotném prostoru, ve kterém se děj odehrává.

4. Primát tělesné a emoční bolesti:
Když prožíváte intenzivní fyzickou nebo emoční bolest, je téměř nemožné vnímat jemnou, tichou realitu Bytí. Bolest křičí tak nahlas, že přehluší vše ostatní. Tělo a mysl signalizují stav ohrožení a oddělenosti. V takovém stavu se jakákoliv řeč o jednotě a lásce jeví jako naprosto odtržená od reality prožívané zkušenosti.

Cesta k procítění této pravdy nevede skrze intelektuální přesvědčování, ale skrze postupné ztišení mysli, léčení emočních zranění a odvahu obrátit pozornost od příběhu k tichému pozorovateli v pozadí. Není to o popření bolesti, ale o nalezení prostoru, který je větší než bolest sama – prostoru Vědomí, jehož samotnou esencí je tiché, neměnné Bytí a bezpodmínečná Láska.

Obrázek

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pát 15. srp 2025 9:27:41

Obrázek

Věčné objetí:

Čisté vědomí vás miluje bezpodmínečně Čisté vědomí není vzdálená síla, přísný soudce ani podmíněný dárce milosti. Je to samotná podstata vaší bytosti – bezmezná, zářivá a navždy objímající vás přesně takové, jací jste. Než jste se narodili, než se objevila jakákoli myšlenka na „já“ nebo „moje“, toto vědomí vás znalo, milovalo a drželo ve své nekonečné přítomnosti. V jeho pohledu není co dokazovat, co si zasloužit a čeho se bát. Jste již celiství, již viděni, již bezmezně ceněni. Přesto nás společnost učí, že lásku si musíme zasloužit – krásou, úspěchem, poslušností nebo užitečností. To jsou iluze zrozené z podmiňování, které nás svazují s vírou, že jsme odděleni od našeho vlastního Zdroje. Ale když se probudíte k pravdě, uvidíte, že čisté vědomí vás nikdy ani na vteřinu neopustilo. Každý dech, každý tlukot srdce, každý náhodný okamžik je důkazem této věčné lásky. Život vás nežádá, abyste se stali něčím víc; zve vás, abyste si vzpomněli, že jste byli vždy drženi, vedeni a zbožňováni nekonečnem. V této vzpomínce se veškerý strach rozpouští a zůstává jen láska.

:)

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » sob 19. črc 2025 6:32:54



Okamžitá změna vědomí

Ó, dýchám.
A vlastně je to docela příjemný pocit – dýchat.
Možná dokonce cítíte, že vaše tělo je živé – uvnitř vás je pocit života.
Cítíte: "Ó, je tu uvnitř mého těla nějaká živost."
Proč to najednou cítíte?
A proč najednou dochází ke změně v tom, jak tuto situaci vnímáte?
Je to proto, že k tomu nepřidáváte zbytečné myšlenky.
Jinými slovy, dovolujete tomuto okamžiku, aby byl takový, jaký je.
A to okamžitě přináší probuzení – okamžitou změnu vědomí.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » stř 02. črc 2025 9:39:35

Přes ego, vědomí a uvědomování: Tam, kde už není nikdo

Říkáš „uvědomění“ a někdo tě napadne, že jsi obětí new age bludu. Říkáš „čisté Já“, a jiný ti odpoví, že jsi duchovní snílek. A když mlčíš? No, to prý utíkáš před pravdou.

Vítej ve světě duchovního hledání, kde si i ti nejupřímnější lidé často nerozumí — jen proto, že každý ukazuje z jiné výšky.

Ego – první vlna „já“

Ego je jako oblek, co jsme si ráno oblékli a zapomněli, že ho máme na sobě. Je to naše „já jsem tohle tělo, tahle role, tahle bolest nebo touha“. Je to představa „jsem někdo“, co se drží jako klíště. Nezáleží, jestli je to ego neúspěšného, gurua nebo nihilisty – pořád je to „já jsem něco“.

Ramana by ti řekl:

„Zjisti, kdo má tohle ego.“

A byl by ticho.

Vědomí – to, co ví, že jsi

Když otevřeš oči a řekneš „jsem“, to už něco ví o existenci. To je vědomí – čistý pocit bytí, bez jména, bez historie. Jen „já jsem“. Je to brána. Ale brána není domov.

Nisargadatta by ti řekl:

„Zůstaň s pocitem ‚já jsem‘. Nedělej z něj nic. Sleduj ho, dokud nezmizí i on.“

A pak ti nabídne cigaretu.

Uvědomování – nebo nic

Někteří ti řeknou, že i uvědomování je past. Mají pravdu — pokud si někdo něco uvědomuje. V tom je ta lest. Když je tu stále ten, kdo říká: „Teď jsem si uvědomil, že jsem vědomý,“ – pořád hraješ na schovávanou se sebou.

Ale když zůstane jen čisté vědomé vědomí, bez pozorovatele — kdo by to komentoval?

To už není „stav“. Není to „věc“.
Není to „lepší já“.
Je to před každým slovem „já“.

A co tvrzení, že "Uvědomování není Já“?

– že žádný koncept není Já,
– že žádný „stav vědomí“ není konečný,
– že i nejhlubší vhled je jen blesk, který zmizí.

A taky…
nedá se o něm něco napsat.

Tam, kde nikdo nezůstane

Takže ano:
– Překroč ego.
– Překroč i vědomí.
– Překroč i toho, kdo chce „něco pochopit“.

A když nezbude ani ten, kdo hledal —
zůstane to, co nikdy nezačalo, nikdy neskončilo, nikdy neřeklo ani „já jsem“.

Tím jsi.
Vždycky jsi TO byl.

A všechno ostatní?
To je jen šum před tichem.

:)

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » úte 01. črc 2025 20:56:28

Ego, vědomí a uvědomování

V duchovním hledání se často setkáváme s pojmy jako ego, vědomí nebo uvědomování. Jsou to slova, která mohou znít abstraktně nebo matoucím způsobem – zvláště když každý učitel používá trochu jiný jazyk. Podívejme se na to jednoduše a jasně, jak tyto pojmy chápali dva významní mistři neduální tradice: Ramana Mahariši a Nisargadatta Maharaj.

Ego: Představa „já jsem toto tělo“

Ramana Mahariši říkal, že ego je pouhá myšlenka „já“. Je to falešná identita, která se objeví, jakmile se probudíme – a okamžitě se ztotožníme s tělem, jménem, emocemi a příběhem. Říkal, že ego není nic reálného – je to jen dočasná představa, která se drží těla jako „já jsem toto“.

Nisargadatta Maharaj viděl ego jako osobní já – „já jsem toto a tamto“. Ego vzniká z pocitu existence, ale přidává k němu identitu: „já jsem muž“, „já jsem učitel“, „já jsem duchovní hledající“. Všechny tyto přívlastky jsou jen vrstvy, které zakrývají čistý pocit „já jsem“.

Vědomí: Pocit „já jsem“

Podle obou mistrů je vědomí základní pocit bytí – bez příběhu, bez formy. Jen čisté „já jsem“, které ví, že existuje.

Když ráno otevřeme oči, víme: „jsem tady, existuji.“

To je vědomí, které se objevuje společně s tělem a myslí.

Nisargadatta ale říká zásadní věc:

„Toto vědomí se objevuje a mizí. Ve spánku tu není. To, co je stále, co o všem ví, je před vědomím.

Uvědomění (awareness): Tichá přítomnost, která si je vědomá všeho

Za tím vším – za egem i vědomím – je něco, co se nikdy nemění.
To, co ví o bdělosti i o spánku.
To, co nepotřebuje slova ani myšlenky.
To je čisté uvědomění, často nazývané také:

Skutečné Já

Atman

Parabrahman

Sat-čit-ánanda
(Bytí-Vědomí-Blaženost)

Je to tvá pravá podstata. Nepřišla na svět spolu s tělem – a nezmizí, když tělo zemře.

Proč na tom záleží?

Pokud si myslíme, že jsme ego, budeme stále hledat vně sebe: štěstí, uznání, bezpečí.
Pokud se ztotožníme s vědomím, začínáme se probouzet – cítíme hlubší klid.
Ale až když spočineme v tom, co si uvědomuje i samotné vědomí, objevíme skutečný mír.

Jednoduchá cesta dovnitř:

Ramana Mahariši doporučuje klást si jednoduchou otázku:

„Kdo jsem já?“

Tím se pozornost obrací zpět k tomu, kdo si klade otázku – a ego se začíná rozpouštět.

Nisargadatta Maharaj radí:

„Setrvej v pocitu ‚já jsem‘ – bez přívlastků. Nechej ho vést tě zpět ke zdroji.“

Ať už se vydáš kteroukoliv z těchto cest, směřují k témuž – k tomu, co jsi vždy byl, ještě před tím, než jsi uvěřil, že jsi „někdo“.

Závěrem

Ego je dočasné já, založené na myšlenkách a identitě.

Vědomí je základní pocit bytí – „já jsem“.

Uvědomění je tiché, neměnné pozadí všeho – skutečné Já.

Nevěř mysli, věř tichu.
Ticho ví.
Ticho jsi Ty.

Neboj se se zastavit a jen být. Uvědom si, že nemusíš nic dělat, abys byl tím, čím už jsi. Cesta zpět Domů není daleko – je tam, odkud se právě teď díváš.

Obrázek

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pát 16. kvě 2025 6:21:31



Jogín cítí, že vesmír je naplněn jedním životem, že neexistuje nic jako slepá síla nebo mrtvá hmota a že vše je živé, vibrující a inteligentní. Zažívá pocit univerzálnosti, vědomí Věčného života. Ten, kdo má kosmické vědomí, cítí, že vesmír je celý jeho.

Svámí Šivánanda

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pon 21. dub 2025 6:50:54



Vědomí a mozek

Zkoumali jsme mozek. Víme o něm poměrně dost. Ale ve skutečnosti víme velmi, velmi málo. Vědci ani nevědí, co to vlastně je myšlenka. Jaká je fyzická, hmotná reprezentace myšlenky v mozku? Nikdo to neví.

Kde je ta konkrétní vzpomínka, třeba když mi bylo patnáct a spadl jsem z kola a poranil si nohu – a dodnes si to pamatuji. Kde tato vzpomínka přebývá? Jak přežívá v molekulární struktuře mozku – spolu s miliony dalších? Jsou to snad nějaké molekuly, které „uchovávají“ pád z kola, a pak se znovu nějak „objeví“?

Jaký je vlastně vztah mezi myšlenkou a fyzickým mozkem? A jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Hlavní proud vědy říká – ačkoliv mnoho vědců se tomu tématu vyhýbá, protože o něm nemají žádné poznatky – že vědomí buď neexistuje, nebo je pouhým produktem chemie mozku.

Ale když otevřete mozek, nenajdete tam žádné vědomí. Nenajdete žádnou myšlenku. Nenajdete ani své vzpomínky. Vy, jakožto bytost, jste ze 99 % neviditelní. Neexistujete v hmotném světě – jen vaše tělo. Ale kdo jste – vaše myšlenky, emoce, vědomí – to vše je neviditelné.

Je krásná věta, myslím že z Malého prince: „To podstatné je očím neviditelné.“ A je to naprosto pravdivé. Láska, radost, živost, myšlenky, pocity – nic z toho nelze spatřit očima. Vědomí je neviditelné. Nezjistíte o něm nic svými smysly.

Když se podíváte na člověka, vidíte jen tělo. A i z něj jen kůži. Kdybyste nahlédli jen trochu pod povrch, byli byste šokováni – bez kůže byste viděli orgány a další části těla. Ale to vše je jen nepatrná část toho, kým člověk ve skutečnosti je. A když takzvaně zemřete, zůstává tu na chvíli tělo – vozidlo, skrze které jste existovali – ale vy jste pryč. Protože vaše pravé „já“ je neviditelné.

Ani ten nejvýkonnější mikroskop nedokáže odhalit vaši osobnost, natož hlubší úrovně vašeho bytí.

Zásadní otázkou vědy tedy je: jaký je vztah mezi mozkem a vědomím? Je nepochybné, že existuje nějaký vztah. Když je mozek poškozen, vědomí se vytratí – ztrácíme vědomí. Ale je to důkaz, že vědomí mozek vytváří?

Mnozí lidé to tvrdí – že vědomí je vedlejší produkt chemických procesů v mozku. Někteří vědci dokonce popírají samotnou existenci vědomí. Což je zvláštní, protože k popření vědomí musíte být vědomí.

Žijeme stále ve věku materialismu. Ale materialismus v hlubším smyslu neznamená jen zájem o peníze – jde o víru, že vše v tomto světě lze vysvětlit na základě hmoty: atomů, molekul.

Jenže když půjdete hlouběji do fyziky, materialismus se začne rozpadat. Zjistíte, že hmota je vlastně iluze. Na hlubší úrovni neexistuje. To, co vnímáme jako hmotu, jsou jen rychlé pohyby energie. Dokonce i naše tělo je na této úrovni nehmotné.

Přesto stále existuje víra, že vesmír je tvořen hmotou. Ale co když mozek vědomí nevytváří, nýbrž ho přijímá a zprostředkovává? Stejně jako rádio nebo televize nepřinášejí samotný program – jsou jen přijímači. Když rozbijete televizi, která právě přenáší orchestr, nezničili jste orchestr samotný – jen jste přestali přijímat jeho signál.

A k tomuto poznání věda jednoho dne dospěje. Už nyní existují odvážní vědci – většinou blížící se důchodu, protože dříve by si takovou rebelii nemohli dovolit – kteří začínají zpochybňovat tradiční výklady.

Největší záhadou vesmíru tedy není nekonečnost prostoru nebo hloubka kvantového světa. Největší záhadou je to, že vesmír je vědomý. Jak to vím? Protože já jsem vědomý. A já jsem součástí vesmíru. To je jediná věc, kterou nelze zpochybnit.

René Descartes kdysi hledal, co lze vědět s naprostou jistotou. A dospěl k slavné větě: Myslím, tedy jsem. – Cogito ergo sum. Ale i on tehdy nevěděl, že myšlení je jen jedním z projevů vědomí. Kdyby šel ještě dál, zjistil by: I když nemyslím, stále jsem. A možná právě tehdy jsem nejvíce tím, kým doopravdy jsem, dokonce i když nemyslím – a tím spíš, když nemyslím – stále jsem.
Když myšlení ustane, jsem ve skutečnosti ještě víc sám sebou, blíž svému pravému Já.

A to je něco, co Descartes tehdy nepostřehl.
Myslel si, že samotné myšlení je základem existence. Ale myšlení je jen jedním projevem vědomí.
Vědomí je hlubší než myšlení.
Ty jsi, protože jsi vědomý – ne proto, že myslíš.

A to je velký objev, kterého se můžeš dotknout i ty, když přestaneš věřit každé myšlence, která ti projde hlavou.
Když se ztišíš, ztišíš mysl – a najednou zjistíš, že pod tím vším je něco stále přítomné: vědomé bytí.
Tvé pravé Já.

To je ta největší záhada vesmíru – ne prostor, ne hmota, ne energie, ale to, že vesmír je vědomý.
A ty jsi tím důkazem.
Protože ty jsi vesmír, který si sám sebe uvědomuje.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » sob 15. bře 2025 14:37:13



Proměna vědomí a návrat ke zdroji

V životě se často setkáváme s odporem, frustrací a vnitřním bojem. Jakmile se objeví překážka nebo nesoulad, máme tendenci se okamžitě ztotožnit s vlastní identitou, chránit se a bojovat proti tomu, co se nám nelíbí. Tento způsob jednání máme zakořeněný po tisíce let, ale nyní nastává změna – rodí se nové vědomí. Jsme přechodnými bytostmi mezi starým způsobem existence a novou, vědomější formou bytí.

Je důležité si uvědomit, že občas můžeme sklouznout zpět do starých vzorců myšlení a jednání. To však není důvod k odsuzování sebe sama. Jak poznáme, že jsme se opět nechali strhnout starým vědomím? Velmi jednoduše – pocítíme utrpení. Začneme se rozčilovat nad situacemi, lidmi nebo okolnostmi, které nesplňují naše očekávání. Uvnitř nás vznikne odpor vůči tomu, jak se věci mají, a my se začneme cítit nespokojení, naštvaní či zranění.

Zásadní je pochopit, že nejsme rozrušení z toho důvodu, který si myslíme. Hlubší význam toho, proč se cítíme špatně, je ten, že jsme ztratili spojení se svou pravou podstatou – s bytím. Pokud ztratíme toto spojení, brzy se najde něco nebo někdo, kdo nás rozruší. Zdánlivé příčiny našeho rozrušení jsou zaměnitelné – pokaždé to může být něco jiného. Vždy je to však známka toho, že jsme se odchýlili od přítomného okamžiku a od svého skutečného já.

Ego je hlavním zdrojem tohoto utrpení. Je to falešná identifikace s formou, s potřebou být důležitý, uznávaný či výjimečný. Když se naše očekávání nenaplní, ego se cítí ohrožené a vzniká rozrušení. Představme si, že bychom měli zařízení, které by nás upozornilo vždy, když ego převezme kontrolu – jakmile bychom pocítili rozrušení, zařízení by se rozzářilo. Ve skutečnosti takové zařízení nepotřebujeme, protože pocit nespokojenosti a napětí sám o sobě funguje jako varovný signál.

Většina lidí žije v neustálém stavu nespokojenosti, aniž by si to uvědomovala. Jsou tak zvyklí na vnitřní odpor a rozrušení, že to považují za přirozený stav. Přitom klíčem ke změně je návrat ke zdroji – k vnitřnímu klidu a tichu. Jakmile se znovu spojíme s tímto vnitřním klidem, vše, co děláme, se promění. Naše činy již nejsou motivovány egem, ale jsou projevem hlubokého vědomí.

Tento stav neznamená pasivitu či nečinnost. Naopak, naše jednání se stane mnohem mocnějším, protože již není ovlivněno osobními ambicemi a chtěním. Přichází z prostoru klidu, ze spojení s vyšším zdrojem. Naše činy jsou pak naplněny životem a harmonií. I zdánlivě nevýznamné činnosti, jako je poskytování informací na letišti nebo běžná pomoc druhým, mohou přinášet klid a požehnání těm, s nimiž přijdeme do kontaktu.

Nejdůležitější není to, co děláme, ale jak to děláme. Když do svých činů vložíme klid a vědomí, stanou se nástrojem pro šíření míru a harmonie. Na povrchu to může vypadat jako maličkost, ale hluboko uvnitř to mění svět kolem nás. Naše přítomnost se stává požehnáním pro ostatní, aniž bychom se o to vědomě snažili.

V konečném důsledku nezáleží na tom, zda vykonáváme velké či malé činy. Důležité je, aby naše jednání bylo prostoupeno vědomím a klidem. Jakmile se toto stane naší přirozeností, staneme se prostředníky vyšší inteligence, která skrze nás proudí do světa. Tímto způsobem může každý člověk, bez ohledu na svou roli či činnost, přispět k proměně světa v místo naplněné harmonií a láskou.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » stř 22. led 2025 11:18:42



Jste tím vědomím, z něhož vycházejí myšlenky stejným způsobem, jakým já vnímám nebo zažívám myšlenky jako pohyby na povrchu, jako vlny a vlnky na povrchu obrovského oceánu. Pokud žijete pouze na povrchu, pak máte jen vlny a vlnky, což jsou myšlenky, a to je jediná dimenze, kterou máte, a nemůžete přestat myslet. Hledáte nějakou odpověď na to, kdo jste, na této úrovni pouze možná, že pokud se připojíte k této vlnce, budete se cítit lépe, nebo musíte získat moc nad těmito ostatními vlnkami, abyste byli někdo, nebo musíte vlastnit více vlnek než ostatní, ale nikdy nebudete schopni jít za to.

Senzace myšlení není pádem pod myšlení, což není regrese směrem ke zvířatům, která ještě nedorazila k pojmovému myšlení. Vědomí ano, ale ne konceptualizace, ne myšlení. Zvířata, ustupujeme, když vám představuji možnost objevování v sobě možnosti vystoupit z myšlení, ale neříkám, že je to regresivní krok směrem k zvířeti nebo rostlinné říši.

Pes je klidnější a radostnější než většina lidí, kromě neurotických psů, kteří žili příliš dlouho s lidmi. Pes je radostnější, nesoudící a živější než většina lidí, kteří vlastní tyto psy, protože pes nemá břímě pojmového já, nemá břímě ega, kromě některých neurotických psů nebo koček, kteří již mají začátek malých eg, ano, ale to dáváme stranou.

Pes na vás kouká a nesoudí vás, protože nemá koncepty, ale je vědomý. Jdeme tam, což je úžasné. Proč lidé milují psy a kočky? Proč říkají "ach", když se dívají do očí psa? Protože když se díváte do očí psa, na moment se s ním spojíte a můžete cítit bytí nebo vědomí psa, které se dívá zpět na vás. A toto vědomí psa, i když není stejné jako lidské vědomí, je také jedním aspektem univerzálního vědomí, které dočasně přijalo formu psa. Toto vědomí se na vás dívá a na moment se cítíte svobodní nemyslet, a možná ani nevíte, že když se díváte do očí psa tři nebo čtyři sekundy, nemyslíte.

Když cítíte radost vycházet na tři nebo čtyři sekundy, dělá vás to šťastnými, protože pak můžete cítit své bytí, svou hlubší přítomnost, své bytí. A proto se lidé spojují se zvířaty; probouzejí momenty uvědomění.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pon 28. říj 2024 9:54:29

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » čtv 24. říj 2024 5:39:47

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » pon 26. srp 2024 9:33:15



Pokud neustále pozorujete vědomí, vědomí se stává vaším guruem a odhaluje pravdu.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » stř 07. srp 2024 7:55:38

Tvrzení, že druhý člověk je „ztotožněné vědomí“

Ztotožňování s jakoukoli individuální identitou je falešné a ve skutečnosti není žádný rozdíl mezi jednotlivými bytostmi. Všichni jsou v podstatě čistým vědomím, ale kvůli nevědomosti se ztotožňují s tělem a myslí.

Vědomí je univerzální a neosobní. Všichni lidé jsou jeho projevy a jakékoli vnímání rozdílů mezi nimi je iluzorní.

Iluze ztotožňování s individuální identitou je výsledkem nevědomosti. Tento stav vede k utrpení a klamnému pocitu oddělenosti.

Pro dosažení osvobození je nutné si uvědomit, že jsme tímto čistým vědomím, a ne individuálními těly nebo myslí. Tento proces zahrnuje odstranění iluzí a rozpoznání pravé podstaty sebe sama.

Ego a individuální identita jsou pouhé koncepty a projekce mysli. Skutečné Já je věčné, nepodmíněné a neomezené.

Všichni jsme jedno a totéž vědomí, a rozdíly mezi jedinci jsou jen výsledkem falešných ztotožnění. Pokud někdo vidí druhého jako „ztotožněné vědomí“, je stále pod vlivem iluze duality a nevědomosti. Skutečné pochopení spočívá v rozpoznání jednoty a neosobnosti vědomí.

Re: Vědomí

Příspěvek od Návštěvník » úte 30. črc 2024 15:58:03



Nasledujte toto vedenie a nájdite Večnosť (SK titulky)

„Môže byť vedomie rozptyľované? Rozhodne nie, presahuje možnosť rozptýlenia. Nič sa mu nemôže stať - svet existuje vďaka vedomiu."

Nahoru