Poradna zdarma

Noční ticho, nejasné obrysy nábytku v temném pokoji, vzdálený hluk projíždějícího vlaku - to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl svou vlastní existenci. Proč žít v takovém utrpení? Proč neustále o něco usilovat? Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít.

„Už dále nemohu žít sám se sebou." Tuto myšlenku jsem si v duchu stále opakoval. Pak jsem si náhle uvědomil, jak je ta myšlenka podivná. „Jsem jeden nebo dva? Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva. ,,Já”, které odmítá žít s tím druhým ,,já”. Je možné, že jen jedno z nich je skutečné."

Toto náhlé uvědomění mě tak ohromilo, že jsem nebyl schopen myslit. Byl jsem při plném vědomí, ale všechny myšlenky zmizely - cítil jsem, že jsem vtahován do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova: „Ničemu se nebraň." Měl jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla spíš v mém nitru než v okolním světě. Najednou můj strach zmizel a já se do té prázdnoty ponořil. Nic dalšího si nepamatuji.

Ráno mě probudilo švitoření ptáka za oknem. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšel. Měl jsem ještě zavřené oči a v duchu jsem viděl obraz drahého diamantu. Ano, kdyby diamant mohl vydat zvuk, pak by to byl tento zvuk. Otevřel jsem oči. Záclonami pronikalo do pokoje první světlo úsvitu. Okamžitě jsem cítil, okamžitě jsem věděl, že světlo je něčím víc, než si uvědomujeme. To měkké světlo naplňující pokoj byla láska sama. Do očí mi vyhrkly slzy.

Vstal jsem a začal se procházet po místnosti. Znal jsem ji, ale uvědomil jsem si, že jsem ji nikdy opravdu nevnímal. Všechno bylo čisté a svěží, jako by to právě vzniklo. Začal jsem sahat na různé věci, zvedl jsem tužku, prázdnou láhev a obdivoval jejich krásu.

Toho dne jsem chodil ulicemi města v naprostém úžasu nad zázrakem života na Zemi, jako bych se právě narodil do tohoto světa.

Následujících pět měsíců jsem žil ve stavu hlubokého klidu a blaženosti. Později ten pocit trochu zeslábl, nebo se mi to jen zdálo, protože to byl můj přirozený stav. Byl jsem schopen normálně fungovat, ačkoli jsem si uvědomoval, že nic z toho, co dělám, nemůže přidat nic k tomu, co už mám.

„Rozumět něčemu, to znamená nalézt v tom něco, co je naše, a právě toto objevování sebe mimo nás je to, co nás těší.“

Rabíndranáth Thákur

Ale je možné se na tohle všechno dívat jako na zábavnou podívanou, kdy iluze mysli, které se říká ego, vytváří iluzi oddělenosti s jejím omezením, nesvobodou a tím vším, a slova Probuzených z té iluze osvobozují.

miroslav píše:

Jana píše:
Mně slova Probuzených dotčená pravdou znějí v srdci jedním stejným hlasem.

A co třeba Calábkova slova, znějí stejně?

Pedriito píše: Ale jako probuzená, a tedy slyšoucí hlasy probuzených jsi tedy kdo?
Ten, co je neustále musí interpretovat?
Co kdybys s tím šla na veřejnost? Udělala něco pro ty v iluzi?

Mně slova Probuzených dotčená pravdou znějí v srdci jedním stejným hlasem.

A co třeba Calábkova slova, znějí stejně?

Jana píše:

Jana píše:

Pedriito píše:A já v jeho recitaci vidím, zpívej svým vlastním hlasem.

Mně slova Probuzených dotčená pravdou znějí v srdci jedním stejným hlasem.

Pedriito píše:A já v jeho recitaci vidím, zpívej svým vlastním hlasem.

Pedriito píše:

Návštěvník píše:

Pedriito píše:
Moc furt kopíruješ od druhých, to jsou jen ta- slova.
A já nevím, proč to deláš.

„Rozumět něčemu, to znamená nalézt v tom něco, co je naše, a právě toto objevování sebe mimo nás je to, co nás těší.“

Rabíndranáth Thákur

To už zas voní dokazováním. Že někdo je na omylu. Ale možná se pletu, a jde to z tebe čistě inspirativně. :-)
Když sis už dala tu práci.

Návštěvník píše:

Pedriito píše:
Moc furt kopíruješ od druhých, to jsou jen ta- slova.
A já nevím, proč to deláš.

„Rozumět něčemu, to znamená nalézt v tom něco, co je naše, a právě toto objevování sebe mimo nás je to, co nás těší.“

Rabíndranáth Thákur

Pedriito píše:
Moc furt kopíruješ od druhých, to jsou jen ta- slova.
A já nevím, proč to deláš.

Pedriito píše:Zavání to tím, co znáš.. to není jen krása. Jinak bys neznala ošklivost a nesvobodu a masosismus.
Proto o tom mluvíš, že je ti to známé a ráda bys, aby už v (druhých nebylo).
Stejně jako všichni ti Mistři. Jen nechápu, proč necituješ třeba Thakura... V kždé jeho básni je vše.

Jana píše:

Pedriito píše:Mě to zajímá, ne že vždy baví.

Samo sebou můžeš dělat i to, co Tě nebaví.

Ale řekla bych, že v případě, že žijeme v souladu sami se sebou, je naše existence svobodná a šťastná.

Za sebe můžu říct, že to, co rezonuje pravdou, je láskou, a je tím pádem i tím, co baví.

Zájem o to, co nebaví, mi tak trochu zavání masochismem a nesvobodou.

Ale jestli máš chuť, můžeš uvést příklady, kdy to je jinak.

Pedriito píše:Mě to zajímá, ne že vždy baví.

Jana píše:

Pedriito píše:

Jana píše:Definice altruismu podle Schmidbauera: "Altruista má rád svého bližního, místo sebe samého."

Moc furt kopíruješ od druhých, to jsou jen ta- slova.
A já nevím, proč to deláš.

Dívám se na to, co poznávám, skrz poznání druhých a sleduji, jak moc co rezonuje pravdou.

Pedrito, skvělá věc je nedělat nic, co nebaví. Všimni si, že jestli Tě kupříkladu něco nebaví číst, tak osvobozující je to nečíst.