Poradna zdarma

[size=200][b]Čtyřicet veršů na oslavu Skutečnosti[/b][/size]

Autor: Šrí Ramana Mahariši

Advaita, nedvojnost, ryzí Totožnost, je vrcholnou naukou. Džňána-marga, stezka sebe-poznání, nás dovede k prožívání této nedvojnosti. Sebedotazování: "Kdo jsem já?", je technika, kterou Šrí Ramana Mahariši učil adepty na této stezce sebepoznání. Hluboký a vyčerpávající popis této techniky je uveden v textu nazvaném 40. veršů na oslavu Skutečnosti, který Ramana Mahariši napsal pro adepty na této stezce.

I. Bylo by možné mít povědomí o své existenci v případě, kdyby Skutečnost vůbec neexistovala? Skutečnost prodlévá v Srdci, Zdroji všech myšlenek, prosta všech myšlenek. Proto se jí říká Srdce. Jak o ní má adept rozjímat? Tím, že prostě bude tím, čím je, v Srdci - to je rozjímání o Skutečnosti.

II. Ti, kdo se setkali s mohutným strachem ze smrti, hledají úkryt pouze u nohou Pána (Boha) - který nezná ani smrt ani zrození. Mohou pak opět myslet na smrt ti, co umřeli sami sobě a oprostili se od všech svých závazků? Ne, jsou nesmrtelní.


1. Z našeho vnímání světa vyplývá přijetí jedinečného Vládnoucího principu, jenž obsahuje různé síly. Obrazy tvarů a jmen; osoby, která vidí objekty; plátno, na kterém se objekty zobrazují a světlo, pomocí kterého jsou objekty viděny; subjekt Sám o sobě je tím vším.

2. Všechna náboženství mluví o třech základech - svět, duše a Bůh. Ve skutečnosti to je však jen jedna realita, která se projevuje v podobě těchto třech základů. Mohlo by se říci "Tyto tři základy jsou opravdu třemi pouze potud, pokud trvá ego." Tudíž prodlévat ve svém vlastním Já, kde není žádné "já", kde je ego mrtvé, lze nazvat dokonalým Stavem.

3. "Svět je skutečný." "Ne, je to pouze klamný jev." "Svět je vědomý." "Ne." - Jaký smysl má tato debata? Skutečný stav je pro všechny shodný. V tomto stavu si poté, když se vzdáte objektivního postoje a ztratíte všechny koncepty ať už o jednotě či dualitě, o sobě či egu, uvědomíte si své vlastní Já.

4. Pokud se někdo začne považovat za jméno a tvar, svět a Bůh se také projeví ve tvaru. Avšak je-li někdo bezforemný, je otázkou, kdo vidí tyto formy a jak je vidí? Lze vidět nějaký objekt bez očí? Já-Já je Oko, pozorující vše a toto Oko je Oko Věčnosti.

5. Tělo je hmotná forma, složená z pěti vrstev; v konceptu "tělo" je zahrnuto
všech pět vrstev. Existuje svět mimo tělo? Viděl někdo svět bez těla?

6. Svět není nic než ztělesnění objektů vnímaných pěti smyslovými orgány. Protože však je svět vnímán samostatnou myslí prostřednictvím pěti smyslových orgánů, není svět nic než mysl. Může zde být svět bez mysli?

7. Třebaže z toho vyplývá, že svět a znalost světa vyvstávají a mizí společně, je to díky znalosti samotné, že se svět zdá být očividný. Ta Dokonalost, ve které svět a znalost světa vyvstávají a mizí, a která září nezávisle na vyvstávání a mizení, je samojediná Skutečnost.

8. Ryzí Skutečnost je možné uctívat v jakékoliv formě a jménu - stejně to je pouze prostředek k uvědomění si Toho, co je bezejmenné a bezforemné, což je pravé uvědomění, při kterém dojde k nabytí klidu z poznání sebe sama ve vztahu k Této Jediné Skutečnosti a uvědomění si své totožnosti s Ní.

9. Dvojnost subjektu a objektu a trojnost pozorovatele, pozorování a pozorovaného může existovat pouze na základě podpory Jediné Skutečnosti. Obrátíme-li pozornost dovnitř ve snaze nalézt tuto Jedinou Skutečnost, dvojnost i trojnost zmizí. Ti, kdo to nazřou, vidí Moudrost a jsou navždy zbaveni zmatené pochybnosti.

10. Světské poznání existuje vždy spolu s nevědomostí a nevědomost spolu s poznáním. Pouze pravé Poznání je charakteristické tím, že díky němu poznáváme věčné Já. Jak dochází k poznání věčného Já? Dotazováním se, komu náleží poznání a nevědomost.

11. Není znalost všeho spíše nevědomost, neznáte-li sama sebe, poznávajícího? Jakmile poznáme věčné Já, pozadí veškerého poznání a nevědomosti, poznání i nevědomost zmizí.

12. To, co není ani světské poznání ani nevědomost, je skutečná Moudrost. Vše poznané není pravá Moudrost. Věčné Já je Samo o Sobě vyzařující. Nemusí k tomu nic znát ani poznat. Ono Samo je Moudrostí. Není to nicotnost.

13. Věčné Já je ryzí Poznání, jedinou Skutečností. Poznání rozmanitosti je falešné poznání. Toto falešné poznání, jenž je ve skutečnosti nevědomostí, nemůže existovat odděleně od Já - ryzího Poznání, jediné Skutečnosti. Mnohotvárnost zlatých ozdobných šperků je neskutečná vzhledem k faktu, že žádný z nich nemůže existovat bez podkladu - zlata, ze kterého jsou všechny šperky vyrobeny.

14. Jestliže existuje jedna osoba, pak existují i další - druhá, třetí … Ty a on (a) také existují. Začnete-li se dotazovat po přirozenosti pocitu 'já', toto 'já' se vytratí. Spolu s tím se vytratí i "ty" a "on(a)". Konečný stav, který září jako Absolutní Bytí, je vaše vlastní přirozenost, Já.

15. Minulost a budoucnost mohou existovat pouze z hlediska přítomnosti. Když se dostanou do současnosti, jsou taktéž přítomností. Snažit se zjistit, jakou podstatu má minulost a budoucnost nevšímaje si přítomnosti je stejné jako pokoušet se spočítat něco a nevědět co.

16. Existuje čas a prostor odděleně od nás? Jen pokud se ztotožňujeme s tělem, zapletáme se do pojmů času a prostoru. Jsme však tělem? Jsme jedno a to samé nyní, předtím a potom, tady a všude. Tudíž jsme Bytí Samojediné, nezávislé na čase a prostoru.

17. Slovo "já", vztahující se k tělu, používají jak ti, co nerealizovali ryzí věčné Já, tak ti, co realizovali. Jenže rozdíl je v tom, že pro ty, co nerealizovali, je slovo 'já' omezeno pouze k tělu, zatímco pro ty, co realizovali Já uvnitř svého těla, září "já" jako neomezené věčné Já.

18. Pro ty, co nerealizovali Já, stejně jako pro ty, co realizovali, je svět skutečný. Jenže ti, co nerealizovali Já, považují svět za jedinou Pravdu, zatímco ti, co realizovali, Pravda září jako bezforemná Dokonalost a Podklad světa. To je veškerý rozdíl mezi nimi.

19. Pouze ti, kdo nemají žádné poznání Zdroje, svádějí boj o to, co převažuje - zda osudová předurčenost nebo svobodná vůle. Ti, jenž poznali věčné Já jakožto jediný Zdroj osudu a svobodné vůle, jsou od obojího osvobozeni. Budou se znovu zaplétat do těchto konceptů?

20. Ten, kdo zří Boha, aniž by nazíral Já, vidí pouze mentální představy. Realizovaní prohlašují, že ten, kdo nazírá Já, nahlíží i Boha. Ten, jenž zcela ztratil pocit omezenosti (ego), nazírá Já a zároveň nalezl Boha, neboť Já neexistuje odděleně od Boha.

21. Tvrdí-li se v posvátných knihách, že pokud někdo nazírá své Já, vidí zároveň Boha, pak co je to za Pravdu? Může někdo vidět své vlastní Já? Přece vlastní Já není nic než my sami, ne? Proto své Já nebo Boha vidět prostě nelze? Pouze snad v případě, když se stáváme Jeho kořistí.

22. Božské osvětluje mysl a září v ní. Božské Já nelze poznat jinak než pomocí mysli, kterou obrátíme dovnitř a stabilizujeme v Božském.

23. Tělo neříká samo sobě "já". Nikdo však nemůže popřít, že i v hlubokém spánku "já" přestane existovat. Jakmile "já" vyvstane, vše ostatní vyvstane s ním. Dotazujte se s pronikavou myslí, odkud se toto "já" vynoří.

24. Toto netečné tělo neříká "já". Skutečnost - Absolutní Vědomí, nevyvstává (jako objekt). Mezi tělem a Skutečností vyvstává něco, co si říká 'já' a co je v mezích tělesnosti. Označuje se to čit džada granthi, (smyčka mezi Skutečností a netečností), a také jako omezenost, duše, jemné tělo, ego, samsara, mysl atd.

25. Ego přichází k životu vybaveno tělesnou formou, a této formy se drží do té doby, dokud forma trvá. Formu má, a tak ego roste a roste. Ale když začnete pátrat po realitě tohoto ducha zla, zjistíte, že nemá žádnou svou vlastní formu. Pak se tento zloduch přestane držet formy a zmizí do neznáma.

26. Pokud je zde ego, je zde vše ostatní. Jestliže zde ego není, není tu nic jiného. Opravdu platí, že ego je vším. Proto dotazováním se po podstatě tohoto ega je jediný způsob, jak se osvobodit od všeho.

27. Stav, při kterém nevyvstává omezené 'já', je prožívání Skutečnosti. Jak by mohlo dojít k vlastnímu vyhynutí, po kterém již omezené 'já' neožije, neproběhne-li dotazování se po Stavu prostého vyvstávání omezeného 'já' a Jeho následné dosažení? Jak je možné bez tohoto dosažení spočívat ve svém skutečném Stavu, kde jste Tou Skutečností?

28. Stejně jako se potopíte do vody, abyste ze dna vylovili to, co tam spadlo, tak je třeba se s jednobodově zaměřenou pronikavou myslí ponořit do sama sebe, kontrolujíce přitom řeč a dech; tak hluboko, až dosáhnete místa, odkud vyvstává omezené "já".

29. Hledat Zdroj omezeného pocitu 'já' s uvnitřněnou myslí, aniž byste si samomluvou opakovali "já", je právě ten jediný způsob dotazování, který vás dovede k uvědomění pravého Já. Meditace ve smyslu 'já nejsem toto; já jsem Touto Skutečností' může fungovat jako pomocný prostředek před prováděním dotazování, ale je třeba si uvědomit, že se nejedná o samotné dotazování.

30. Jestliže se někdo ve své mysli dotazuje 'Kdo jsem já?', individuální 'já' zahanbeně podlehne ve chvíli, kdy je dosaženo Srdce a kdy se spontánně zjeví Skutečnost jako 'Já-Já'. Třebaže Skutečnost odkryje Sebe Samu pociťováním 'Já', nejedná se o ego (omezené 'já'), ale o Dokonalé Bytí, Absolutní Já.

31. Čeho by měl ještě dosáhnout někdo, kdo je pohroužen v klidném prožívání Absolutního Já, spontánně vyšlého po vyhynutí ega? Neuvědomuje si nic než (že vše je) Absolutní Já. Kdo může pochopit jeho Stav?

32. Není to nic než projev slabé mysli, meditujete-li ve smyslu "já nejsem toto; já jsem Touto Skutečností"' třebaže písma proklamují "Ty jsi To". Proč je to projev slabé mysli? Protože vy Tou Skutečností již věčně Jste. Co musí být tedy uskutečněno? Prozkoumat, co opravdu jste, a stále Tím být.

33. Je směšné říkat 'já jsem nerealizoval Já' nebo 'já jsem realizoval Já'; jsou zde dvě Já? Jedno já má být objektem realizace dalšího já? Každý přece zakouší existenci pouze jednoho Já.

34. Právě důsledkem iluze, vzešle z nevědomosti, se lidem nedaří rozpoznat To, co existuje stále a je každému k dispozici. Je to naše vlastní Podstata, která přebývá ve svém přirozeném středu - Srdci. Místo aby zde spočívali, polemizují, zda Skutečnost existuje či nikoliv, zda má formu či nikoliv, zda je ne-duální či duální.

35. Hledat již uskutečněnou Skutečnost a spočívat v ní, je jediné Uskutečnění. Všechna další uskutečnění (siddhis) jsou podobné něčemu, co je získáno ve snu. Mohou se zdát být reálná někomu, kdo se probudil ze spánku se sny? Je možné moudré adepty, ukotvené ve své Podstatě a zbavené iluze, oklamat těmito snovými zisky?

36. Pouze vyskytne-li se myšlenka 'já jsem tělo', dopomůže vám meditace ve smyslu 'já nejsem toto, já jsem Toto', ke spočinutí ve své Podstatě. Proč bychom se jinak měli stále zatěžovat přemýšlením typu 'já jsem To'? Má si člověk stále dokola pro sebe opakovat 'že je člověk'? Nejsme To vždy?

37. Tvrzení "Dvojnost existuje v průběhu praxe, nedvojnost se objeví při Realizaci", je také falešné. Zatímco někdo úzkostlivě hledá Sebe, jiný Sebe nachází, nejedná se o onoho desátého muže z příhody o jednom "ztraceném muži" (kdy zapomněl počítat sebe sama)?

38. Dokud se někdo považuje za konatele, sklízí ovoce svých skutků. Jakmile si však prostřednictvím dotazování typu 'Kdo je konatel?' uvědomí Já, jeho pocit konatelství zmizí a trojí karma (sanita, agami a prarabdha) je ukončena. Toto je prožívání věčného Vysvobození.

39. Pouze považuje-li se někdo za nesvobodného, trvají myšlenky o Vysvobození a nesvobodě. Když však dotazováním se 'Kdo je nesvobodný?' dojde k uvědomění své pravé Podstaty (Já-Já), dojde též k věčnému uskutečnění této Podstaty, a tudíž k věčné Svobodě. Mohou pak přežít myšlenky o Vysvobození, jsou-li myšlenky o nesvobodě zlikvidovány?

40. Jestliže se říká, že jsou tři druhy Vysvobození, ve formě (1), bez formy (2), a s formou a zároveň bez formy (3), pak si dovoluji tvrdit, že odstranění všech těchto třech forem je jediné pravé Vysvobození.

https://www.advaita.cz/24933-ctyricet-versu-na-oslavu-skutecnosti

[url=https://www.youtube.com/post/Ugkxqz8s3yC1PvzeKAtRQlmEIsvA1-7kwAYd][img]https://yt3.ggpht.com/q8GbXTZc5B6QPqoKYBRyKYHw4lgPXemgmSFXi19ZE6m7waoDlGCkHLphr2xkrA6dHh8QDYFuDzbMXQ=s800-rw-nd-v1[/img][/url]

“Jméno a tvar maskují Skutečnost: Toto je Nauka.

Ulpění na jméně a tvaru je překážkou Svobody, protože pak základ, Vědomí, není viditelný.

Nazvěme to sochou koně a žula je skrytá, uvidíš prsten a zlato neuvidíš. Jméno a tvar nikdy nemohou opustit Vědomí, stejně jako prsten nikdy nemůže opustit zlato. Dokonce i prostor je v tom, protože existuje pouze Já.”

[color=#BFFFBF].[/color]

[img]https://yt3.ggpht.com/Vy6WpRUvt8EbdeQB835hEw-fr0fO5eBQC5100672o54QdWCaWaAHSK8uxQ1YlsVrBdBvPE1mguibL_k=s800-nd-v1[/img]

Původ vesmíru je soustředěn v „já“-myšlence. Pokud půjdete k původu, odkud pochází, bude vám vše známo. Dostanete se do tohoto stavu, kde vše vzniká. Popravdě řečeno, nikdy nic nevzniklo.

:D

[youtube]vGK2WWp4H1A[/youtube]

[img]https://mrdarrylbailey.net/wp-content/uploads/2011/02/Darryl-Bailey.jpg[/img]


[size=150]BUĎME REÁLNÍ[/size]

"Základní dění tohoto okamžiku je pohybující se, měnící se, tančící událost, která se zpřítomňuje. I když ji nijak nenazýváme - i když se o ni nepokoušíme - stále se děje." - Darryl Bailey

Pokud se zamyslíme nad tím, co máme na mysli, když říkáme "existuji", myslíme tím jednoduše to, že máme pocit, že se něco děje právě teď. Žádnou jinou životní zkušenost nemáme. Existuje pouze pocit, že se teď něco děje. I když to nijak nenazýváme, stále máme pocit, že se toto bezprostřední dění děje.

Pokud se nad tím zamyslíme blíže, možná si uvědomíme, že nemáme žádný způsob, jak říci, co to dění je. Máme pro něj mnoho slov (vědomí, existence, bytí, já, svět, stromy, auta, lidé a tak dále), Jsou to nálepky, které jsme se naučili myslet, slova, která jsme se naučili říkat, ale tyto nálepky nám neříkají, co toto dění je. Pouze poukazují na různé části této události.

Nevíme, co tento pocit něčeho, co se děje, je, když je nám jedna hodina, a nevíme to ani dnes. Byli jsme naučeni štěkat mnoho slov, ale tuleň, vycvičený štěkat na povel, nám existenci nevysvětlí. A stejně tak ani člověk štěkající nálepky.

Lepší představu o tom, co toto dění je, získáme, když se zamyslíme nad otázkou: "Co je, když není myšlení?". Pokud tuto otázku pomyslíme, pak na jejím konci sice žádné myšlení není, ale necítíme to jako nicotu. Stále máme pocit, že se něco děje. Buďme prostě tímto bezprostředním pocitem, že se něco děje.

Nikdo nevytváří to, co se děje. Pokud zde sedíme, odpočíváme, nevyvíjíme žádné úsilí, toto dění okamžiku se stále děje. Proces, kterým jste, se stále děje. Toto dění, kterým jsme, nevytváříme.

Naše "existence" je událost, pohyb, akce, ... pohybuje se sama od sebe... děje se automaticky... stává se v každém okamžiku něčím novým.

Když tiše sedíme, nic neděláme, přicházejí myšlenky, vznikají nutkání, dějí se činy. Akce/odpočinek, emoce/uklidnění, jasnost/zmatek, úzkost/pokoj ... to vše se prostě děje tak, jak se děje.

Uvolněte se. Budete tím, co tento okamžik přináší, a budete dělat to, k čemu budete nutkáni.

Jsme tímto nevysvětlitelným děním, které se pohybuje podle svých nevysvětlitelných pohnutek. Neexistuje způsob, jak říct, co to je. Neexistuje způsob, jak říct, proč se to děje tak, jak se to děje.

Je to akce, pohyb, plynutí. Řeka Života. Velký Duch. Neformovaný oceán Existence. Říkejte tomu, jak chcete.

Nebo tomu možná neříkejte nijak. Nemusíme se soustředit na falešná jména a vysvětlení. Můžeme jednoduše být tímto bezprostředním děním.

To je ono. Pocit toho, co se děje právě teď. Prostě odpočívejte... a plyňte. Jakýmkoli způsobem, kterým plynete.

Kromě této bezprostřední události není nic, čím byste mohli být. Nic jiného neexistuje. Není co vytvářet. Jsme stvořeni v každém okamžiku. Jsme tímto pohybem, pohybujeme se spontánně, automaticky. Neexistuje žádné "já", které by to řídilo. Jakýkoli popud, který se objeví, není naším výtvorem.

Proč hledat pravdu ve fantaziích o názvu a formě, když ji tak snadno pocítíme v plynutí tohoto okamžiku?

Vše se pohybuje podle vnitřního nutkání. Když tiše sedíme a nic neděláme, přichází jaro, tráva roste sama od sebe. Stejně tak se stáváme tím, čím máme být, a děláme to, co máme dělat.

Jako květina, jako východ slunce, jako galaxie sama. Jsme zázrakem stvoření, hřejivým, důvěrným, rozvíjejícím se okamžikem, který vždy naplňuje své pohnutky. Ne "svět". Ne "já", ne "konání". Nic z toho.


https://www.darrylbailey.net/

Maharaj Nisargadatta, říká “Já jsem Parabrahma”, odkazuje tím na koncept Parabrahma v Advaita Vedanta.

Brahma, Brahman a Parabrahma jsou tři koncepty používané v hinduismu a vedantě, které mohou být matoucí, ale mají odlišné významy:

[b]Brahma:[/b] Je jedním z Trimurti (trojice hlavních bohů) v hinduismu spolu s Vishnu a Shiva. Brahma je obecně považován za tvůrce vesmíru.

[b]Brahman:[/b] Je nejvyšší realita nebo absolutní princip ve Vedanta a hinduismu. Brahman je nerozlučně spojen s celým vesmírem a je považován za konečnou pravdu, která přesahuje všechny formy a iluze.

[b]Parabrahma:[/b] Je koncept, který je někdy používán k odkazování na realitu, která je ještě za Brahmanem. Parabrahma je často chápáno jako nejvyšší Bůh nebo nejvyšší realita, která je za všemi koncepty a definicemi. Je to stav, který je za všemi dualitami a koncepty, včetně konceptu Brahmanu.

Když tedy Nisargadatta Maharaj říká “Já jsem Parabrahma”, může to být interpretováno jako jeho uvědomění si své nejvyšší identity, která je za všemi formami a koncepty, včetně konceptu “já”. Toto je hluboký duchovní stav, který je často popisován jako realizace nejvyššího Já, nebo Atman, který je jedno s Parabrahma. Toto je konečný cíl mnoha duchovních cest v Advaita Vedanta.

[b]Atman:[/b] V hinduismu Atman znamená “vnitřní já” nebo “duše” - nejhlubší a nejpravdivější já, které je věčné a nerozlučně spojené s vesmírem.

[b]Kristus:[/b] V křesťanství je Kristus titul pro Ježíše, který je považován za Mesiáše a Syna Božího. Ježíš Kristus je vnímán jako ztělesnění Boží lásky a milosrdenství.

[b]Brahman:[/b] V hinduismu Brahman odkazuje na nejvyšší, nezměněnou realitu, vesmírnou základnu, která je za všemi fyzickými a materiálními objekty.

[b]Bůh:[/b] Termín Bůh se obecně používá k odkazování na nejvyšší bytí nebo nejvyšší moc, která je uctívána jako tvůrce a dohlížitel vesmíru v mnoha náboženstvích.


S dokonalým poznáním a hlubokým porozuměním různých aspektů nejvyššího může jedinec dojít k závěru, že všechny tyto koncepty - Atman, Kristus, Brahman a Bůh - jsou různé cesty k pochopení a zkušenosti téže nejvyšší pravdy nebo reality.

Toto je základní myšlenka perennialismu (věčné filosofie), která tvrdí, že všechna náboženství, ačkoli rozdílná na povrchu, sdílejí jádro univerzální pravdy. Podle této filosofie, různé náboženské tradice po celém světě jsou jen různé výrazy téže duchovní reality.

Nicméně, je důležité si uvědomit, že tato interpretace může být kontroverzní a není všeobecně přijímána všemi náboženskými tradicemi nebo věřícími. Každý jedinec má právo na svou vlastní duchovní cestu a interpretaci. Je důležité respektovat různorodost a jedinečnost těchto cest.

[youtube]akuuSoY7i5w[/youtube]

[b][size=200] 72. Skutečné je to, co je ryzí, čiré a nedotčené (z knihy Já Jsem To)[/size][/b]

[b]Maharádž:[/b] Tak jste zase zpátky v Indii! Kde jste byl a co jste viděl?
[b]Tazatel:[/b] Jsem ze Švýcarska. Byl jsem tam u pozoruhodného muže, který o sobě říká, že je realizovaný. V minulosti se zabýval mnoha druhy Jógy a měl mnoho zážitků, které později odešly. Nyní říká, že nemá žádné zvláštní schopnosti ani poznání. Jediná neobvyklá věc, která mu zůstala, je spojena se smyslovými prožitky: není schopen oddělit pozorovatele od pozorovaného. Když třeba vidí, jak se na něj řítí auto, neví, zda auto jede k němu, nebo zda se on přibližuje k autu. Zdá se, že je současně pozorovatelem i pozorovaným – oba se stali jedním. Ať vidí cokoli, vidí sám sebe. Když jsem se ho zeptal na nějaký problém z Védanty, řekl mi: „Opravdu neumím odpovědět. Nevím. Jediné, co znám, je to zvláštní ztotožnění se se vším, co vnímám. Víte, nic takového jsem vůbec nečekal.“
Je to naprosto skromný člověk; nesnaží se mít nějaké žáky a nijak se nad druhé nevyvyšuje. Je ochotný si povídat o svém zvláštním stavu, ale to je vše.
[b]M:[/b] Teď ví to, co ví. Vše ostatní má za sebou. Aspoň že ještě mluví. Brzy možná mluvit přestane.

[b]T:[/b] Co bude dělat potom?
[b]M:[/b] Nehybnost a tichost neznamenají nečinnost. Květina naplňuje prostor svou vůní, svíčka zase světlem. Nedělají nic, a přece pouhou svou přítomností všechno proměňují. Můžete vyfotit svíčku, ale ne její světlo. Můžete znát toho člověka, jeho jméno a vzhled, ale nemusíte znát jeho vliv. Samotná jeho přítomnost už nějak působí.

[b]T:[/b] Není přirozené být činný?
[b]M:[/b] Každý chce být činný, ale odkud jeho činy vyvěrají? Není tu žádný ústřední bod: každý čin plodí další činy, nesmyslně a bolestně, v nekonečné posloupnosti. Chybí střídání činností a přestávek mezi činy. Nejprve najděte ten nehybný střed, ze kterého se rodí veškerý pohyb. Představte si kolo rotující kolem osy – musíte stále setrvávat v nehybném bodě osy, a ne kroužit někde na obvodu kola.

[b]T:[/b] Jak to mám dělat v praxi?
[b]M:[/b] Kdykoli se v mysli objeví myšlenka nebo pocit touhy či strachu, stačí se prostě od nich odvrátit.

[b]T:[/b] Potlačování myšlenek a pocitů musí ale vyvolat nějaké reakce.
[b]M:[/b] Nemluvím o potlačování. Jenom tomu nevěnujte pozornost.

[b]T:[/b] Copak nemusím vyvinout nějaké úsilí, abych zastavil pohyby mysli?
[b]M:[/b] To nemá s úsilím nic společného. Prostě se jenom odvraťte. Místo toho, abyste se díval na myšlenky, dívejte se mezi ně. Když musíte projít davem, tak přece do všech lidí nevrážíte, ale jednoduše si mezi nimi najdete cestu.

[b]T:[/b] Ale budu-li se snažit ovládnout mysl svou vůlí, povede to jen k posílení mého ega.
[b]M:[/b] Jistě. Když bojujete, tak boj přivoláváte. Ale když nevzdorujete, se vzdorem se ani nesetkáte. Když odmítnete hrát hru, jste ze hry venku.

[b]T:[/b] Jak dlouho bude trvat, než se od mysli osvobodím?
[b]M:[/b] Může to trvat tisíce let, ale ve skutečnosti žádný čas není potřeba. Jediné, co potřebujete, je stoprocentní opravdovost. V těchto věcech je odhodlání rovnocenné činům. Jste-li upřímný, máte vyhráno. Všechno je koneckonců věcí vašeho postoje. Nic, kromě vašeho strachu, vám nebrání být džňáninem právě teď, v tomto okamžiku. Bojíte se být ne­ osobní, máte strach z neosobního bytí. Všechno je to velice jednoduché. Odvraťte se od svých tužeb, strachů a od myšlenek, které z nich pramení, a rázem se ocitnete ve svém přirozeném stavu.

[b]T:[/b] Není tedy nutné žádné vyladění, opravení či odstranění mysli?
[b]M:[/b] Vůbec nic takového. Stačí prostě opustit mysl. Přestat ji následovat. Koneckonců nic takového jako mysl vlastně neexistuje, kromě myšlenek, které přijdou a zase odejdou, řídíce se svými vlastními zákony, ne vašimi. Vládnou vám jenom proto, že se jimi zabýváte. Je to přesně to, co říkal Kristus: „Neodporujte zlu.“ Odporováním zlo jenom posilujete.

[b]T:[/b] Ano, už to chápu. Jediné, co musím dělat, je popřít existenci zla. Pak se zlo vytratí. Ale nesklouzne to potom jen k určitému druhu auto­ sugesce?
[b]M:[/b] Autosugesce je u vás naplno rozjetá už teď, kdy se považujete za jedince, který se zmítá mezi dobrem a zlem. A já vás žádám, abyste to ukončil, probudil se a začal vidět věci takové, jaké jsou. Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve Švýcarsku s tím vaším zvláštním přítelem, co jste v jeho přítomnosti získal?

[b]T:[/b] Vůbec nic. Jeho zkušenost mne nijak neovlivnila. Pochopil jsem jednu věc: není co hledat. Ať jdu kamkoli, na konci cesty mne nic nečeká. Objevo­vání není výsledkem nějakého přemísťování v prostoru.
[b]M:[/b] Ano, jste zcela oddělen od čehokoli, co lze získat nebo ztratit.

[b]T:[/b] Říkáte tomu vairagja, opuštění, zřeknutí se?
[b]M:[/b] Není čeho se zříkat. Stačí, když přestanete další věci získávat. Abyste mohl dávat, musíte mít, a abyste mohl mít, musíte brát. Raději neberte nic. Je to jednodušší než odříkání, které vede k nebezpečné formě „duchovní“ pýchy. Všechno tohle porovnávání, třídění, vybírání a vyměňování je jenom něco jako nakupování na „duchovním“ tržišti. Co tam máte na práci? Jaký obchod tam chcete uzavřít? A pokud nechcete žádný obchod uzavřít, jaký smysl mají ty věčné obavy něco si vybrat? Neklid a roztěkanost vás nedovedou nikam. Něco vám brání v tom, abyste pochopil, že vůbec nic nepotřebujete. Uvědomte si to a pochopte, že představa, že něco potřebujete, je chybná. Je to jako kdybyste spolkl jed a trpěl neuhasitelnou touhou po vodě. Není lepší, místo pití hektolitrů vody, odstranit jed a osvobodit se od spalující žízně?

[b]T:[/b] Měl bych odstranit ego!
[b]M:[/b] Tím jedem je pocit „Já jsem jedinec omezený časem a prostorem.“ Tímto jedem je svým způsobem samotný čas. Díky času všechny věci nakonec skončí a zrodí se nové věci, aby i ony byly časem pohlceny. Neztotožňujte se s časem, neptejte se ustaraně: „Co bude dál, co bude dál?“ Postavte se mimo čas a pochopte, že čas pohlcuje svět. Řekněte: „Dobrá, přirozeností času je, že všechno nakonec skončí. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Já nejsem ani hořlavý, ani nepotřebuji shromažďovat palivo.“

[b]T:[/b] Může existovat svědek i bez věcí, které by pozoroval?
[b]M:[/b] Vždycky je tu něco, co se dá pozorovat. Není-li tu nějaká věc, potom lze pozorovat její nepřítomnost. Pozorování je přirozené, v tom není žádný problém. Problémem je nadměrný zájem, který vede k ­sebe-ztotožňování. Cokoli, do čeho se ponoříte, začnete považovat za skutečné.

[b]T:[/b] Je „já jsem“ skutečné nebo neskutečné? Je „já jsem“ svědek? Je svědek skutečný nebo neskutečný?
[b]M:[/b] Skutečné je to, co je čiré, ryzí a nedotčené. To, co je pošpiněné, s něčím smíchané, závislé a pomíjivé, to je neskutečné. Nenechte se zmást slovy, jedno slovo může mít několik – někdy i protikladných – významů. „Já jsem“, které prahne po příjemném a vyhýbá se nepříjemnému, je falešné; „já jsem“, které vidí radost a bolest jako neoddělitelné, je pravdivé. Svědek, který je zapletený do toho, co vnímá, je jedincem. Svědek, který je nezúčastněný, nehybný a nedotčený, je pozorovatelnou skutečného. Je bodem, ve kterém se uvědomění, zakotvené v neprojeveném, dotýká projeveného. Vesmír nemůže existovat bez svědka a svědek nemůže existovat bez vesmíru.

[b]T:[/b] Čas pojídá svět. Kdo je svědkem času?
[b]M:[/b] Ten, kdo je mimo čas. Je to Nepojmenovatelné. Rozžhavený konec prutu, kterým točíme dostatečně rychle, vypadá jako žhavý kruh. Když pohyb ustane, zůstane jen žhavý bod. Podobně i „já jsem“, které je v pohybu, vytváří svět. „Já jsem“, které je v klidu, se stává Absolutnem. Jste jako člověk, který jde tmavou chodbou s rozsvícenou baterkou. Můžete vidět jen to, co leží uvnitř kuželu světla. Zbytek je zahalen tmou.

[b]T:[/b] Jestliže tvořím svět, měl bych ho být schopen i měnit.
[b]M:[/b] To samozřejmě můžete. Ale musíte se s ním přestat ztotožňovat a překročit ho. Potom budete mít sílu jej zničit a znovu stvořit.

[b]T:[/b] Jediné, co chci, je být svobodný.
[b]M:[/b] Musíte vědět dvě věci: od čeho se chcete osvobodit a co vás dělá nesvobodným.

[b]T:[/b] Proč chcete zničit vesmír?
[b]M:[/b] Já se nestarám o vesmír. Ať si je nebo není, mně je to jedno. Bohatě mi stačí, že znám sám sebe.

[b]T:[/b] Jste-li mimo svět, potom nejste světu nijak prospěšný.
[b]M:[/b] Mějte soucit s já, které je, a ne se světem, který není. Jste ponořen ve snu a kvůli tomu jste zapomněl na své pravé já.

[b]T:[/b] Bez světa by tu nebylo žádné místo pro lásku.
[b]M:[/b] Přesně tak. Všechny atributy, jako jsou bytí, vědomí, láska a krása, jsou jen odrazem skutečného ve světě. Kdyby tu nebyla skutečnost, nebyl by tu ani odraz.

[b]T:[/b] Svět je plný přitažlivých věcí a lidí. Nedokážu si představit, že ne­ existuje!
[b]M:[/b] Přenechte přitažlivé věci těm, kteří po nich touží. Změňte směr proudu své touhy a místo braní začněte dávat. Vaše zanícení dávat vymaže naprosto přirozeně z vaší mysli představu vnějšího světa i představu samotného dávání. Zůstane jen čirá zář lásky, která je mimo dávání a braní.

[b]T:[/b] V lásce musí být dualita milujícího a milovaného.
[b]M:[/b] V lásce není žádný jedinec, natož aby tam byli jedinci dva! Láska je odmítnutím oddělenosti a odlišnosti. Mluví-li někdo o jednotě, musel předtím nejprve vytvořit dualitu. Ale pokud opravdu milujete, tak neříkáte: „Já tě miluji.“ Jakmile je tu nějaká myšlenka, je tu i dualita.

[b]T:[/b] Čím to je, že se stále znovu vracím do Indie? Určitě mne nepřitahuje jen poměrně levné jídlo a bydlení. Ani množství a pestrost zážitků a dojmů. Musí za tím být ještě něco silnějšího.
[b]M:[/b] Je tu také duchovní aspekt. V Indii jsou menší rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Je tu snadnější vyjádřit vnitřní pomocí vnějšího. Integrace je tu jednodušší. Společnost není tak represivní.

[b]T:[/b] Ano, na Západě je všude jen tamas a radžas. V Indii je více sattvy, harmonie a rovnováhy.
[b]M:[/b] Copak se nedokážete povznést nad guny? Proč si vybírat jen sattvu? Buďte tím, čím jste, ať jste kdekoli a netrapte se gunami.

[b]T:[/b] Na to nemám dost síly.
[b]M:[/b] Z toho je vidět, že vám toho Indie zatím moc nedala. To, co opravdu máte, to nemůžete nikdy ztratit. Kdybyste byl sám v sobě pevně usazený, nemohly by se vás změny prostředí nijak dotknout.

[b]T:[/b] V Indii je duchovní život snadný. Na Západě je to jiné. Člověk se v mnohem větší míře musí podřizovat svému prostředí.
[b]M:[/b] A proč si nevytvoříte své vlastní prostředí? Svět má nad vámi jen takovou moc, jakou mu dovolíte. Musíte se vzbouřit. Překročte dualitu, přestaňte dělat rozdíly mezi Západem a Východem.

[b]T:[/b] Co má člověk dělat, když se ocitne ve velice neduchovním prostředí?
[b]M:[/b] Nedělejte nic. Buďte sám sebou. Buďte vně. Dívejte se mimo.

[b]T:[/b] Člověk může mít doma konflikty. Rodiče mají zřídka pochopení.
[b]M:[/b] Znáte-li své pravé bytí, nemáte žádné problémy. Ať už se svým rodi­ čům zavděčíte nebo ne, ať už se oženíte nebo zůstanete svobodný, ať už vyděláváte spoustu peněz nebo ne, je vám to jedno. Prostě jednejte podle okolností, ale buďte vždy, v každé situaci, v kontaktu s fakty, se skutečností.

[b]T:[/b] Není to už velice vyspělý stav?
[b]M:[/b] Kdepak, je to normální stav. Říkáte mu vyspělý, protože se ho bojíte. Nejprve se osvoboďte od strachu. Pochopte, že není čeho se bát. Nebojácnost je vstupní branou k Nejvyššímu.

[b]T:[/b] Ani sebevětší úsilí ze mne nemůže udělat nebojácného člověka.
[b]M:[/b] Nebojácnost přijde sama od sebe, jakmile si uvědomíte, že není čeho se bát. Když jdete přelidněnou ulicí, prostě jen míjíte lidi. Některé vidíte, některé zahlédnete jen koutkem oka, ale nezastavujete se. Když se zastavíte, vzniká překážka. Nezastavujte se! Ignorujte jména a formy, neulpívejte na nich; vaše připoutanost vás svazuje.

[b]T:[/b] A co mám dělat, když mi dá někdo facku?
[b]M:[/b] Zachováte se podle své povahy, vrozené či získané.

[b]T:[/b] Je to nevyhnutelné? Jsem já, či můj svět, odsouzen k tomu, abych byl pořád stejný?
[b]M:[/b] Klenotník, který chce předělat nějaký šperk, musí jej nejprve roztavit a získat bezforemné zlato. Podobně i člověk se musí nejprve vrátit ke svému původnímu, přirozenému stavu, aby mohlo vzniknout nové jméno a nová forma. Opravdové přeměně nutně předchází smrt.

[b]T:[/b] Neustále zdůrazňujete nutnost transcendence, nezaujatosti a osamocenosti. Sotva byste asi někdy použil slova jako „dobrý“ a „špatný“. Proč?
[b]M:[/b] Dobré je být sám sebou, špatné je nebýt sám sebou. Všechno ostatní je podmíněné. Vy chcete odlišovat dobré od zlého, protože potřebujete mít nějakou podporu pro své činy. Neustále se snažíte dělat to či ono. Ale sobecky motivovaný čin, založený na něčím žebříčku hodnot, jehož cílem je určitý výsledek, je horší než nečinnost, protože jeho plody jsou vždycky hořké.

[b]T:[/b] Je uvědomění a láska jedno a totéž?
[b]M:[/b] Jistě. Uvědomění je dynamické, láska je bytí. Uvědomění je láska v činnosti. Mysl sama o sobě může uskutečnit mnoho možností, ale pokud to není podníceno láskou, je to bezcenné. Tvorba musí být vedena láskou, jinak vzniká chaos.

[b]T:[/b] Kde se dá v uvědomění najít nějaká činnost?
[b]M:[/b] Vy jste tak nemožně praktický! Dokud nevidíte nějaký pohyb, neklid, rozruch, není to pro vás žádná činnost. Chaos je nesmyslný pohyb, je to jen pohyb pro pohyb. Skutečná činnost není v nějakém přesouvání. Je to transformace. Změna místa je jen transport, ale změna v srdci je činnost. Zapamatujte si, že nic vnímatelného není skutečné. Aktivita není činnost. Činnost je skrytá, neznámá, nepoznatelná. Poznat můžete jen její ovoce.

[b]T:[/b] Copak všechno nedělá Bůh?
[b]M:[/b] Proč zavádíte vnějšího konatele? Svět se přetváří sám od sebe. Je to nekonečný proces, pomíjivé plodí pomíjivé. To vaše ego vás nutí, abyste si myslel, že tu musí být nějaký konatel. Vytváříte si Boha ke svému obrazu, ale ten obraz je dost ponurý. Prostřednictvím filmu své mysli si tvoříte svět a také Boha, aby mu dodával účel a smysl. Ale to všechno je jenom vaše představivost – skončete s tím.

[b]T:[/b] Je dost těžké představit si, že by byl svět pouhý myšlenkový výtvor! Jeho hmatatelná skutečnost se zdá být tak přesvědčivá.
[b]M:[/b] V tom je tajemství představivosti, že se její výtvory zdají tak skutečné. Můžete být starý nebo mladý, svobodný nebo ženatý, být mnichem nebo mít rodinu, ale to není podstatné. Jde o to, zda jste otrokem představivosti nebo ne! Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, jakoukoli práci, bude to vždy založeno na představivosti, na domněnkách, které se budou tvářit jako fakta.

[b]T:[/b] Teď tu před vámi sedím. Jaká část z toho je představivost?
[b]M:[/b] Celé je to jen vaše představivost. I čas a prostor jsou představy.

[b]T:[/b] Znamená to, že neexistuji?
[b]M:[/b] Já také neexistuji. Veškerá existence je imaginární.

[b]T:[/b] Je bytí také imaginární?
[b]M:[/b] Čiré bytí, které prostupuje vším a zároveň vše překračuje, není existencí, jež je omezená. Vše omezené je imaginární, pouze neomezené je skutečné.

[b]T:[/b] Když se na mne podíváte, co vidíte?
[b]M:[/b] Vidím, jak si představujete, že jste.

[b]T:[/b] Takových jako já je mnoho. A přesto je každý jiný.
[b]M:[/b] Souhrn všech těchto projekcí se nazývá mahá-mája, Velká Iluze.

[b]T:[/b] Ale když se podíváte na sebe, co vidíte?
[b]M:[/b] To záleží na tom, jak se dívám. Dívám-li se prostřednictvím mysli, vidím nespočet lidí. Dívám-li se z pozice za myslí, vidím svědka. Za svědkem je potom nekonečná mohutnost prázdnoty a ticha.

[b]T:[/b] Jak má člověk jednat s lidmi?
[b]M:[/b] Proč to nějak plánovat, kvůli čemu? Takové otázky svědčí o vaší úzkosti. Vztahy jsou pružné. Buďte v míru se svým já, a budete v míru s kýmkoli. Uvědomte si, že nejste pánem toho, co se děje, a nemůžete, kromě čistě technických záležitostí, řídit budoucnost. Lidské vztahy nelze plánovat, jsou příliš komplikované a proměnlivé. Mějte prostě pochopení a soucit a nebuďte sobecký.

[b]T:[/b] Je jasné, že nejsem pánem toho, co se děje. Spíše otrokem.
[b]M:[/b] Nebuďte ani otrokem, ani pánem. Stůjte stranou.

[b]T:[/b] Mám se tedy vyhýbat činům?
[b]M:[/b] Činům se vyhnout nemůžete. Dějí se samy od sebe, stejně jako všechno ostatní.

[b]T:[/b] Své činy samozřejmě řídit mohu!
[b]M:[/b] Tak to zkuste. Brzy uvidíte, že děláte jen to, co musíte.

[b]T:[/b] Ale já jednám podle své vůle.
[b]M:[/b] Svou vůli ale poznáte až poté, co jste už čin vykonal.

[b]T:[/b] Pamatuji si všechny své touhy, volby a rozhodnutí a podle nich jednám.
[b]M:[/b] Potom se rozhoduje vaše mysl, ne vy.

[b]T:[/b] A jakou roli v tom tedy hraji já?
[b]M:[/b] Vy to umožňujete tím, že tomu dáváte pozornost.

[b]T:[/b] Takže nic takového jako svobodná vůle není? Své touhy si nemohu svobodně vybírat?
[b]M:[/b] Kdepak, vy jste donucen toužit. V Hinduismu představa svobodné vůle vůbec neexistuje, takže pro to není ani žádné slovo. Vůle, to je závazek, připoutanost, svázanost.

[b]T:[/b] Mám svobodu vybrat si svá omezení.
[b]M:[/b] Musíte být nejprve svobodný. Abyste byl svobodný ve světě, musíte se od světa osvobodit. Jinak za vás a vaši budoucnost dělá rozhodnutí vaše minulost. Jste chycen mezi tím, co se stalo, a tím, co se má stát. Říkejte tomu osud nebo karma, ale ne svoboda. Nejprve se vraťte ke svému pravému bytí, a teprve potom, s láskou v srdci, jednejte.

[b]T:[/b] Jaký otisk zanechává neprojevené v projeveném?
[b]M:[/b] Žádný. V okamžiku, kdy začnete hledat otisk neprojeveného, projevené se rozplyne. Zkoušíte pochopit neprojevené pomocí mysli a najednou jste za myslí. Je to jako když rozhrabáváte oheň klackem a on vzplane a shoří. Použijte mysl k prozkoumání projeveného. Buďte jako kuře, které se chce proklovat skořápkou. Spekulování o životě venku mu není k ničemu, ale klováním skořápku zevnitř prorazí a osvobodí se. Podobně musíte prorazit zevnitř mysl tím, že ji budete zkoumat a odhalíte její protikladnost a absurditu.

[b]T:[/b] Odkud se bere touha prorazit skořápku?
[b]M:[/b] Z neprojeveného.


♥

[youtube]p4Ne3OyQJqM[/youtube]

[b][size=200]42. Skutečnost je nevyjádřitelná (z knihy Já Jsem To)[/size][/b]

[b]Tazatel:[/b] Všiml jsem si, že ve mně začíná vyvstávat nové já, nezávislé na tom starém. Staré i nové já spolu jaksi koexistují. Staré já pokračuje v navyklých způsobech. Nové já nechává to staré být, ale neztotožňuje se s ním.
[b]Maharádž:[/b] V čem je hlavní rozdíl mezi starým a novým já?
[b]T:[/b] Staré já chce mít všechno vysvětlené a definované. Chce, aby do sebe věci slovně zapadaly. Nové já se nestará o slovní vysvětlování. Přijímá věci takové, jaké jsou a nesnaží se je porovnávat s věcmi, které si pamatuje.


[b]M:[/b] Uvědomujete si plně a neustále rozdíl mezi tím, co je založeno na zvyku, a tím, co je duchovní? Jaký je postoj nového já ke starému?
[b]T:[/b] Nové já to staré jenom pozoruje. Není k němu přátelské ani nepřá­telské. Pouze ho stejně jako všechno ostatní akceptuje. Nepopírá jeho bytí, ale nepřisuzuje mu žádnou hodnotu a platnost.

[b]M:[/b] Nové já je totálním popřením starého. Nové já, které je shovívavé ke starému, není doopravdy nové. Je to jen nová póza starého já. Sku­tečně nové já musí to staré úplně zničit. Ta dvě já nemohou spolu být pohromadě. Jedná se o proces odkrývání já, trvalého odmítání přijímat staré ideje a hodnoty, nebo je to jenom vzájemná tolerance? Jaký je mezi nimi vztah?
[b]T:[/b] Žádný zvláštní vztah mezi nimi není. Jenom spolu koexistují.

[b]M:[/b] Když mluvíte o novém a starém já, co máte na mysli? Jestliže je mezi nimi v paměti kontinuita a jedno si pamatuje to druhé, jak potom můžete mluvit o tom, že to jsou dvě já?
[b]T:[/b] Jedno je otrokem svých zvyků, kdežto druhé není. Jedno vytváří kon­cepty, zatímco druhé je osvobozené od všech idejí.

[b]M:[/b] Proč mluvíte o dvou já? Mezi nesvobodným a svobodným nemůže existovat žádný vztah. Samotný fakt jejich koexistence dokazuje jejich základní jednotu. Existuje jen jedno já – to je vždy v přítomnosti. To, čemu říkáte jiné já – staré či nové – je pouze jiná forma, jiný aspekt jednoho já. Já je jediné. Vy jste tím já a vy máte představy o tom, čím jste byl nebo čím budete. Ale představa není já. Kterým já jste teď, když tu přede mnou sedíte? Tím starým, nebo tím novým?
[b]T:[/b] Mezi těmito dvěma já je spor.

[b]M:[/b] Jak může existovat spor mezi tím, co je, a tím, co není? Konflikt patří ke starému já. Jakmile se vynoří nové já, staré už neexistuje. Nemůžete mluvit současně o novém já a o konfliktu. Dokonce i usilování o nové já je snahou toho starého. Vždycky, když tu je spor, úsilí, boj, snaha nebo touha po změně, není tu ještě nové já. Do jaké míry jste osvobozen od navyklé tendence vytvářet a nepřetržitě udržovat spory?
[b]T:[/b] Nemohu říci, že jsem teď jiný člověk. Ale objevil jsem v sobě nové věci, stavy tak odlišné od toho, co jsem znal předtím, že se cítím opráv­něn říkat jim nové.

[b]M:[/b] To staré je vaše vlastní já. Stav, který se objeví náhle a bez příčiny, v sobě nemá žádné stopy já. Můžete mu říkat „Bůh“. To, co je bez semen a kořenů, co nepučí a neroste, nevoní a nenese plody, co počalo náhle a v plné slávě, tajemně a zázračně, můžete nazývat „Bohem“. Je to na­prosto neočekávané, a přesto nevyhnutelné, nekonečně blízké, a přece nanejvýš překvapující, nelze v to doufat, a přesto je to absolutně jisté. Jelikož to nemá příčinu, nestojí tomu v cestě žádná překážka. Řídí se to jediným zákonem – zákonem svobody. Nic z toho, co v sobě zahrnuje kontinuitu, následnost, přechod z jednoho stadia do druhého, nemůže být skutečné. Skutečnost se nijak nezlepšuje, je ukončená, dokonalá a ne­vztahuje se k ničemu.
[b]T:[/b] Jak jí mohu dosáhnout?
[b]M:[/b] Nemůžete udělat nic, abyste jí dosáhl, ale můžete se vyvarovat toho, abyste jí kladl překážky. Pozorujte svou mysl, jak vzniká, jak funguje. Pozorováním své mysli objevujete své já jako pozorovatel. Zůstanete-li nehybný, pouze pozorující, objevíte své já jako světlo za pozorovatelem. Zdroj světla je temnota, zdroj poznání je neznámo. Tento zdroj je jen jeden. Vraťte se zpět do tohoto zdroje a usídlete se tam. Nenajdete ho v nebi ani ve všeprostupujícím éteru, Bůh je vším, co je veliké a podivu­hodné. Já nejsem nic, nemám nic a nemohu nic. A přesto ze mne vychází vše – já jsem zdroj. Jsem původ a počátek.
Exploduje-li ve vás skutečnost, můžete to označit jako zážitek Boha. Nebo je to spíš Bůh, který zakouší vás. Bůh vás zná, když znáte vy sebe. Skutečnost není výsledek nějakého procesu, je to exploze. Je naprosto za myslí, ale jediné, co můžete udělat, je poznat dobře svou mysl. Nemůže vám sice nijak pomoci, ale když ji poznáte, můžete zabránit tomu, aby vás blokovala. Musíte být velmi bdělý, jinak s vámi bude vaše mysl hrát falešnou hru. Je to jako když pozorujete zloděje – nic od něj neočekáváte, ale nechcete být oloupen. Stejným způsobem musíte věnovat velkou pozornost mysli, aniž byste od ní cokoli očekával.
Nebo vezměme jiný příklad, třeba náš bdělý stav a spánek. Po celodenní práci přichází spánek. A teď jde o to, zda usínám já, nebo zda nepozornost, která je pro spánek charakteristická, přichází ke mně. Jinak řečeno – bdíme, protože sníme. Stav, do něhož se probouzíme, není sku­tečné bdění. V našem bdělém stavu se v důsledku nevědomosti vynořuje svět a my se dostáváme do stavu polobdění – polosnění. Ale spánek a bdění jsou nevhodná označení. Ve skutečnosti stále jen sníme. Pravé bdění a pravý spánek zná jen džňánin. Sníme o tom, že jsme vzhůru, a sníme i o tom, že spíme. Všechny tři stavy (bdění, spánek se sny a hlu­boký spánek beze snů – pozn. překl.) jsou jen variacemi snění. Je osvo­bozující, považuje-li člověk všechno za sen. Dokud ale berete sny jako skutečné, jste jejich otrokem. Představujete si, že jste se narodil jako ten a ten, ale to vás zotročuje. Podstatou tohoto zotročení je to, že si představujete sebe sama jako nějaký proces. Myslíte si, že máte minulost a budoucnost, že máte historii. Ve skutečnosti nemáte žádnou historii, nejste žádný proces, neprocházíte žádným vývojem ani úpadkem. Dívejte se na všechno jako na sen a zůstávejte mimo něj.

[b]T:[/b] Jaký prospěch máte z toho, že vás poslouchám?
[b]M:[/b] Vyzývám vás k tomu, abyste se vrátil sám k sobě. Chci po vás jenom to, abyste se díval na sebe, k sobě a do sebe.

[b]T:[/b] Jaký to má účel?
[b]M:[/b] Žijete, cítíte a myslíte. Věnujete-li pozornost svému žití, cítění a myš­lení, pomáhá vám to se od nich osvobodit a překročit je. Vaše osobnost se rozpouští a zůstává jen svědek. Potom jdete za svědka. Neptejte se, jak k tomu dochází. Jenom hledejte v sobě.

[b]T:[/b] V čem je rozdíl mezi jedincem a svědkem?
[b]M:[/b] Oba jsou projevy vědomí. V prvním toužíte a máte strach, ve druhém jste nedotčen radostí a bolestí a nejste zneklidňován událostmi. Nechá­váte je přicházet a zase odcházet.

[b]T:[/b] Jak se může člověk v tomto vyšším stavu, ve stavu čirého pozorování stabilizovat?
[b]M:[/b] Vědomí nesvítí samo od sebe. Svítí díky světlu, které je za ním. Po­chopte snovou povahu vědomí a hledejte světlo, ve kterém se zjevuje, které mu dává bytí. Je tu obsah vědomí, stejně jako tu je i jeho uvědo­mění.

[b]T:[/b] Vím a vím, že vím.
[b]M:[/b] Přesně tak, pokud je to druhé vědění nepodmíněné a věčné. Zapo­meňte na poznání, ale pamatujte na to, že jste poznávající. Nebuďte stále ponořen ve svých zážitcích. Pamatujte si, že jste za tím, kdo zakouší, ni­kdy nezrozený a nesmrtelný. Budete-li na to pamatovat, vynoří se kvalita čirého poznání, světlo nepodmíněného uvědomění.

[b]T:[/b] Ve kterém okamžiku začne člověk zakoušet skutečnost?
[b]M:[/b] Zkušenost je proměnlivá, přichází a zase odchází. Skutečnost ale není žádná událost, a proto nemůže být zakoušena. Není možné ji vní­mat podobným způsobem, jako nějakou událost. Čekáte-li na skutečnost jako na nějakou událost, která přijde, budete čekat navěky, protože sku­tečnost nepřichází ani neodchází. Musí být vnímána, nikoliv očekávána. Nelze se na ni připravovat a předjímat ji. Ale samotná touha po skuteč­nosti a její hledání je pohybem, působením a činností skutečnosti. Jediné, co můžete udělat, je chopit se ústředního bodu, že skutečnost není událost a neděje se a že cokoli se děje, cokoli přichází a odchází, není skutečnost. Berete-li událost pouze jako událost, pomíjivé jako pomíjivé, zkušenost jako pouhou zkušenost, udělal jste všechno, co se dá. Potom jste ke skutečnosti přístupný, už proti ní nejste obrněný jako před tím, kdy jste považoval události a zkušenosti za skutečné. Ale dokud je tu rozlišování na to, co se vám líbí a co ne, tak máte před skutečností stále ještě zatažené závěsy.

[b]T:[/b] Řekl byste, že se skutečnost projevuje spíše v podobě dění, než v po­době poznání? Nebo snad v podobě nějakého pocitu?
[b]M:[/b] Skutečnost se neprojevuje žádným činem, pocitem ani myšlenkou. Neexistuje žádná věc, která by byla vyjádřením skutečnosti. Vnášíte du­alitu tam, kde žádná není. Pouze skutečnost je, nic jiného není. Tři stavy – bdění, snění a hluboký spánek – nejsou mnou a já nejsem v nich. Až zemřu, lidé řeknou – „Ach jo, Maharádž je mrtev!“ Ale pro mne jsou to jen prázdná slova, která nemají žádný význam. Provádí-li někdo obřad uctívání před obrazem svého Gurua, vše se odehrává tak, jako kdyby Guru vstal, vykoupal se, najedl a odpočinul si, šel na procházku a zase se vrátil, dal každému požehnání a zase šel spát. O všechno je postaráno do nejmenších detailů, a přece je tu pocit, že to není skutečné. A to je i můj případ. Všechno se děje tak, jak je potřeba, a přece se neděje nic. Dělám to, co se zdá být nutné, přitom ale celou dobu vím, že nic není nutné, že život sám je jen předstírané divadlo.

[b]T:[/b] Proč tedy vůbec žít? K čemu je to nepotřebné přicházení a odcházení, bdění a spaní, jedení a trávení?
[b]M:[/b] Já nic nedělám, všechno se děje samo. Já nic neočekávám, neplánuji, jen pozoruji průběh událostí a vím, že jsou neskutečné.

[b]T:[/b] Byl jste takový vždycky, od první chvíle svého osvícení?
[b]M:[/b] Tři stavy se střídají jako obvykle – je tu bdění, spaní a zase bdění, ale neděje se to mně. Prostě se to děje. Mně se neděje nikdy nic. Je tu něco neměnného, nehybného, neotřesitelného, pevného jako skála, nenapadnutelného. Je to pevný blok čirého bytí – vědomí – blaženosti. Nejsem nikdy mimo něj. Nic mě z něj nemůže dostat, žádné utrpení ani neštěstí.

[b]T:[/b] A přece jste vědomý!
[b]M:[/b] Ano a ne. Je tu klid – hluboký, nezměrný a neotřesitelný. Události jsou zaznamenány v paměti, ale nemají žádnou důležitost. Sotva si je uvědomuji.

[b]T:[/b] Rozumím-li vám dobře, váš stav nepřišel díky nějakému postupnému zdokonalování.
[b]M:[/b] Nebyl tu žádný příchod něčeho nového. Bylo to tu vždy. Znenadání to bylo objeveno. Tak jako při narození objevíte znenadání svět, tak jsem i já znenadání objevil své pravé bytí.

[b]T:[/b] Bylo to zahaleno mraky a vaše sádhana je rozpustila? Zůstal už váš pravý stav, poté co se vám vyjasnil, stále jasný, nebo se zase někdy za­temnil? Je váš stav trvalý, nebo přerušovaný?
[b]M:[/b] Je absolutně stálý. Ať dělám cokoli, zůstává jako skála – nehybný. Jakmile se jednou probudíte do skutečnosti, už v ní zůstanete. Dítě se nevrací zpět do lůna! Je to prostý stav, menší než to nejmenší, větší než to největší. Je tak samozřejmý, a přece nepopsatelný.

[b]T:[/b] Existuje k němu cesta?
[b]M:[/b] Cokoli se může stát cestou, pokud o to máte zájem. Už pouhá snaha rozluštit má slova a pokusit se uchopit jejich plný význam je sádhanou, která je plně postačující ke zboření zdi. Nic mě netrápí. Nekladu trápení žádný odpor – proto se mnou nezůstává. Na vaší straně je tolik trápení. Na mé není žádné. Přejděte na mou stranu. Jste náchylný k utrpení. Já jsem vůči němu imunní. Může se stát cokoli – jen je potřeba mít upřímný zájem. Upřímná opravdovost vám pomůže.

[b]T:[/b] Jsem toho schopen?
[b]M:[/b] Jistě. Jste zcela schopen přejít na mou stranu. Stačí být upřímný a opravdový.

Nemusíte honit „já jsem“, abyste ego zabili. Nemůžete. Vše, co potřebujete, je upřímná touha po realitě. Říkáme tomu átma-bhakti, láska k Nejvyššímu: nebo mókša-sankalpa, odhodlání osvobodit se od falešných. [b]Bez lásky a vůle inspirované láskou nelze nic dělat.[/b]

Pouhé mluvit o Realitě, aniž bychom s tím cokoliv dělali, je sebezničující. Ve vztahu mezi osobou, která říká „Já jsem“ a pozorovatelem toho „Já jsem“, [color=#FF0000]musí být láska.[/color] Dokud se pozorovatel, vnitřní já, „vyšší“ já, považuje za oddělené od pozorovaného, ​​„nižšího“ já, pohrdá jím a odsuzuje je, je situace beznadějná. Pouze tehdy, když pozorovatel (vyakta) přijme osobu (vyakti) jako projekci nebo projev sebe sama, a takříkajíc přijme své já do Já, dualita „já“ a „toto“ jde a v identita vnější a vnitřní Nejvyšší Reality se projevuje.

K tomuto spojení vidoucího a viděného dochází, když si vidoucí uvědomí sám sebe jako vidoucího, nezajímá se pouze o viděné, což ho každopádně zajímá, ale také se zajímá o to, aby se zajímal, věnoval pozornost, uvědomoval si, že je si vědom. [color=#FF0000]Láskyplné vědomí je rozhodujícím faktorem, který přináší realitu do centra pozornosti.
[/color]

[url=https://www.spiritawake.net/select-teachings-various-masters/]Nisargadatta[/url]

[youtube]gHPNrPy9wuU[/youtube]

Zde je to Chapter 41:

http://www.nirgunjohn.com/assets/pdf/I-AM-THAT.pdf

Q: Does not a gnani feel sorrow when his child dies, does he not suffer?

M: He suffers with those who suffer. The event itself is of little importance, but he is full of
compassion for the suffering being, whether alive or dead, in the body or out of it. After all,
love and compassion are his very nature. He is one with all that lives and love is that
oneness in action

tady je český překlad:

[size=150][b]17. Věčná přítomnost (z knihy Já Jsem To)[/b][/size]


Tazatel: Nejvyššími schopnostmi mysli jsou pochopení, inteligence a vhled. Člověk má tři těla – fyzické, mentální a kauzální (prána, manas, kárana). Fyzické tělo odráží jeho bytí, mentální jeho poznání a kauzální jeho radostnou tvořivost. Všechno jsou to samozřejmě formy ve vědomí. Ale zdají se oddělené, s vlastními charakteristickými rysy. Inteligence (buddhi) je odrazem schopnosti poznávat (čit), která vzniká v mysli. Je tím, co dělá mysl schopnou poznání. Čím bystřejší je inteligence, tím širší, hlubší a pravdivější je poznání. Poznávat věci, lidi a sebe sama – to jsou veškeré funkce inteligence, přitom ta poslední je nejdůležitější a obsahuje obě předchozí. Nepochopení sebe a světa vede k falešným představám a touhám, které zase vedou k omezení. Správné porozumění sobě samému je nezbytné pro osvobození se z pout iluzí. Tomu všemu teoreticky rozumím, ale když dojde na praxi, zjišťuji, že ve svých reakcích na situace a lidi beznadějně selhávám a tyto nepřiměřené reakce pouze zvětšují mé omezení. Život je příliš rychlý pro mou zabedněnou a po­malou mysl. Pochopím vždy všechno příliš pozdě, až poté, co zopakuji své staré chyby.

Maharádž: Jaký je tedy váš problém?

T: Potřebuji reagovat na život ne jenom inteligentně, ale také velmi rychle. Nemůže to být ale rychlé, dokud to není dokonale spontánní. Jak mohu dosáhnout takové spontaneity?

M: Zrcadlo nemůže udělat nic pro to, aby přitáhlo slunce. Může pouze zůstávat jasné a lesklé. Jakmile je mysl připravena, slunce v ní zazáří.

T: Pochází toto světlo z Já nebo z mysli?

M: Z obojího. Světlo samo je bez příčiny a nijak se nemění, ale je za­barveno myslí, neboť ta se pohybuje a mění. Je to hodně podobné kinu. Světlo není součástí filmu, ale film světlo zbarvuje a tím, že přerušuje jeho tok, vytváří zdání jeho pohybu.

T: Jste nyní v dokonalém stavu?

M: Dokonalost je stavem mysli, je-li mysl čirá. Já jsem však za myslí, ať už je v jakémkoli stavu, čirá či nikoli. Mojí přirozeností je Uvědomění; jsem vposledku za bytím i ne-bytím.

T: Pomůže mi meditace dosáhnout vašeho stavu?

M: Meditace vám pomůže najít vaše pouta, uvolnit je, zbavit se jich a odstranit tak vaši omezenost. Nejste-li již k ničemu připoután, svůj díl práce jste udělal. Zbytek bude udělán za vás.

T: Kým?

M: Stejnou silou, která vás dovedla tak daleko a která podnítila vaše srdce, aby toužilo po pravdě, a vaši mysl, aby pravdu hledala. Je to tatáž síla, která vás udržuje naživu. Můžete ji nazývat Život nebo Nejvyšší Skutečnost.

T: Až přijde čas, tatáž síla mne i zabije.

M: Nebyl jste snad přítomen při svém narození? A nebudete snad příto­men i v okamžiku své smrti? Najděte toho, kdo je vždy přítomen, a váš problém spontánního a dokonalého reagování bude vyřešen.

T: Realizace Věčného a přiměřené, bezúsilné reagování na neustále se měnící, přechodné události, to jsou dvě odlišné a samostatné otázky. Zdá se, že je slučujete dohromady. Co vás k tomu vede?

M: Realizovat Věčné znamená stát se Věčným, stát se celkem, vesmírem s veškerým jeho obsahem. Každá událost je následkem a výrazem celku a je s ním v zásadním souladu. Všechny reakce vycházející z celku musí být správné, bezúsilné a okamžité.

Je-li reakce správná, jinak to ani být nemůže. Zpožděná reakce je špatná reakce. Myšlenka, pocit a čin musí být jednotné a probíhat sou­časně se situací, která je vyžaduje.

T: Jak se to stane?

M: Již jsem vám to řekl. Najděte toho, kdo byl přítomen při vašem narození a bude svědkem vaší smrti.

T: Svého otce a matku?

M: Ano, vašeho otce i matku – zdroj, z něhož jste vyšel. Abyste vyřešil nějaký problém, musíte ho sledovat k jeho zdroji. Správné řešení pro­blému lze nalézt pouze v jeho rozpuštění v univerzálních rozpouštědlech dotazování a nezaujatosti.

[url=https://www.youtube.com/post/Ugkx4o6xu8enSgKFlAIwuYpgyP4rX8RVtxJX][img]https://yt3.ggpht.com/_3EsfQFUXyigXqv7aGiYImf7LjlSfqsa-J8tGoxNZ2-DSZFm7639URXNrhT9weqEzQpaT_DnW5aUhA=s800-nd-v1[/img][/url]

Cokoli vidím, slyším, cítím, ochutnávám a dotýkám se, je sen.
Bdění a spánek, narození, život a smrt, to vše je sen.
Trpět a užívat si je také sen.
Vše je vytvořeno myslí.
Je to fantazie, nadsázka, sen.
Jak tento sen ukončit?
Tato myšlenka je také snem.
Jakákoli činnost k jeho vyřešení bude v rámci snu.
Zvláštní situace.

Není s kým mluvit, řešit to nebo mi poradit.
Budu muset jít sám, kam se nikdo nedostane.
Nepotřebuji žádnou pomoc z jakékoli strany.
Podivný pohon se zvedá a tlačí.
Budu sám.

Výňatek z Nic se nikdy nestalo.

[youtube]oJUahMm67MI[/youtube]

Neexistuje nic takového, jako zkušenost skutečného.

Skutečné je mimo zkušenost.

Všechna zkušenost je v mysli.

Skutečné poznáš tím, že jsi skutečný.

Všechny věci jsou prázdné: Nic se nerodí, nic neumírá, nic není čisté, nic se neposkvrňuje, nic nepřibývá a nic neubývá.

[img]https://yt3.ggpht.com/lvodBBK7DWx4NOgYn0YhhwixCniGhVDoa5bzP5Dagojz2TlqDMaWPFDd_YHz2xaDiwZxuoIyz85Y=s1024-nd-v1[/img]

[img]https://i.ytimg.com/vi/iVoU2GSC0Io/hqdefault.jpg[/img]

T: Lidé se můžou vzájemně zdokonalovat.

M: Tak to nefunguje. Zrcadlo odráží obraz, ale obraz zrcadlo nevylepšuje. Nejste ani zrcadlo, ani obraz v zrcadle. Když zdokonalíte zrcadlo tak, aby správně a pravdivě odráželo, můžete zrcadlo otočit k sobě a uvidět v něm svůj pravdivý obraz – pravdivý do té míry, do jaké je toho zrca­dlo schopné. Ale vy nejste tím odrazem – vy jste pozorovatelem tohoto odrazu. Pochopte jasně tohle – ať už vnímáte cokoliv, nikdy nejste tím, co vnímáte.

T: Já jsem zrcadlo a svět je obraz?

M: Můžete vidět jak zrcadlo, tak obraz. Ale nejste ani jedním. Kdo jste? Nestarejte se o slovní formulace. Odpověď není ve slovech. Slovy to můžete nejpřesněji vyjádřit nejvýše takto: „Jsem tím, co umožňuje vní­mání, jsem život, který je za zakoušejícím i za zkušeností.

Takže, dokážete se oddělit jak od zrcadla, tak od obrazu v zrcadle a zůstat samostatně, jen sám o sobě?

T: Ne, to nedokážu.

M: Jak víte, že to nedokážete? Je tolik věcí, které děláte, aniž byste věděl jak. Zažíváte potravu, necháváte proudit svou krev a lymfu, pohybujete svými svaly – to všechno, aniž byste věděl jak. A stejně tak vnímáte, cí­títe a myslíte, aniž byste věděl proč a jak. Na vás jakožto na Já není nic špatného. Já je takové, jaké je – dokonalé. Špatné je ale zrcadlo, které není čisté a pravdivé, takže vytváří chybné obrazy. Vy se nepotřebujete napravovat – stačí když opravíte představy, které o sobě máte. Naučte se oddělovat sebe sama od obrazu i od zrcadla, mějte stále na paměti, že ne­jste mysl ani představy, které vytváří. Dělejte to trpělivě a s přesvědčením a určitě začnete být schopen vidět sebe sama jako zdroj bytí – poznání – lásky, který je věčný, všeobjímající a všeprostupující. Jste nekonečno soustředěné v těle. Teď vidíte jenom tělo. Budete-li se upřímně snažit, začnete vidět jen to nekonečné.

T: Až člověk jednou zakusí Skutečnost, bude už tato zkušenost trvalá?

M: Každá zkušenost je nutně pomíjivá. Ale základ veškeré zkušenosti je nehybný. Nic, co má povahu události, nemůže přetrvat. Ale některé události pročišťují mysl, kdežto některé ji zanášejí. Chvíle hlubokého vhledu a všeobjímající lásky pročišťují mysl, zatímco touhy a strach, zá­vist a hněv, slepé přesvědčení a intelektuální arogance znečišťují a za­temňují duši.

z knihy JÁ JSEM TO

[youtube]koFtpvDbnZk[/youtube]

[size=200][b]Proč je svět viděn, když je neskutečný?[/b][/size]

Vše, co je viděné, je neskutečné. Pouze vidoucí (znalec) je skutečný. Ve světě jsou dvě věci: „vidoucí“ a „viděné“. To, co je viděné, je iluze. Vidoucí je Brahman. Viděné je neskutečné a pouze vidoucí je skutečný. Ten, kdo pokládá viděné za skutečné, bude zničen. Ten, kdo opomíjí Skutečné, a považuje neskutečné za skutečné, zahyne. To (Skutečné) poznáte rozpoznáním Toho, co je nejniternější. Ten, kdo medituje na jakýkoliv objekt, se tímto objektem stane. Ten, kdo uctívá To, co vše vidí, se stává Tím, co zná vše.

Jestliže je to, co je viděné, neskutečné, pak proč to tedy očima vidíme? Pochopte, že to je neskutečné právě proto, že to vidíme těmito očima. Pokládejte za samozřejmost, že všechny věci, které jsou viděny našima očima, jsou falešné. Jsou neskutečné. Já, jenž je neviditelné, je jediná Skutečnost. Pokud jsou před sebe postavena dvě zrcadla, pak objekt, který je umístěn mezi těmito zrcadly, se nejeví jako jeden, ale jako mnoho oddělených objektů. Je tento obraz (tento oční klam), ve kterém jsou rozprostřeny objekty jeden vedle druhého, skutečný? Bude někdo platit velkou sumu peněz za nákup odrazu slona, jenž je viděn ve vodě před stojícím slonem? Ve světě je nespočet těchto stvoření, které jsou všechny falešné. Je objekt na plátně, který malíř namaluje, skutečný? Ten, kdo má bohatou představivost, je zaneprázdněný vytvářením svého vlastního světa. Celý tento svět je hra představ. Jste-li hypnotizováni falešnými jevy v iluzi, stanete se stejně jako ony pomíjivými, a pokud poznáte Brahman, Vidoucího, jste Nejvyšší Já, Paramátman.

V Indii je známé jedno rčení (přisuzované světci Kabírovi): „Odešel jsem a usadil se v zemi, kam se nikdo nedostane. Byl jsem vrána, ale stal se labutí tím, že jsem pozbyl kastu po předcích a celou svou rodinu.“ Všechny možné formy v životě jsou vytvořeny ze země a je to pouze země v podobě potravy, kterou tyto jevy konzumují. Proto se tento svět nazývá náboženstvím smrti (mritju-lóka). Ten, kdo bere tuto zemi za skutečnou, se navrací do země. I po smrti musíte utratit peníze za odstranění mrtvého těla. Nikdo nedá ani korunu za účelem nákupu mrtvého těla. Je tu nějaký Guru, který mi může ukázat mou vlastní tvář? Pokud je takový Guru přítomný, řekne zemi: „Jsem tvou smrtí; časem, který tě na konci pozře. Ve své přirozenosti jsem nezničitelný. Není možné mne zlikvidovat a sprovodit ze světa.“

Lidé jedí střed ovoce neboli jeho vnitřní část. Ten, kdo bude jíst tvrdou skořápku či slupku, ztratí zuby. Poznejte nejvyšší Já, Paramátman, a buďte Paramátman.

kapitoly z knihy ´Vše je iluze´

13. Nejvyšší Skutečnost, mysl a tělo (z knihy Já Jsem To)

[b]Tazatel: [/b]Z toho, co jste nám řekl, se zdá, že si nejste zcela vědom svého okolí. Nám přijdete neobyčejně čilý a aktivní. Není možné, abychom uvěřili, že jste v nějakém hypnotickém stavu, jenž za sebou nezanechává žádnou vzpomínku. Naopak, vaše paměť se zdá být vynikající. Jak máme rozumět vašemu prohlášení, že co se týče vás, tak svět a vše, co je v něm obsaženo, neexistuje?

[b]Maharádž: [/b]Všechno je to otázka zaměření. Vaše mysl je soustředěna na svět, zatímco moje mysl je soustředěna na skutečnost. Je to jako měsíc za denního světla – když svítí slunce, měsíc je stěží viditelný. Nebo si všimněte toho, jak jíte. Dokud máte jídlo v ústech, uvědomujete si ho, ale po spolknutí se jím dál už nezabýváte. Bylo by rušivé myslet na ně celou tu dobu, dokud není tělem stráveno a vyloučeno. Mysl by měla být normálně v klidu, ustavičná aktivita je chorobným stavem. Vesmír funguje automaticky – to vím. Co jiného potřebuji vědět?

[b]T:[/b] Džňánin tedy ví, co dělá, jenom pokud na to obrátí svou mysl, jinak jedná naprosto nezúčastněně.

[b]M:[/b] Průměrný člověk si neuvědomuje své tělo jako takové. Je si vědom svých smyslových vjemů, pocitů a myšlenek. A i ty zmizí ze středu vě­domí a stanou se spontánními a bezúsilnými, jakmile přijde klid a nelpění.

[b]T[/b]: A co je potom ve středu vědomí?

[b]M:[/b] To, co nemá jméno ani formu, neboť je to za vědomím, bez jaké­koli kvality. Dá se říci, že to je bod ve vědomí, který překračuje vědomí. Tak jako díra udělaná do papíru je v papíru, a přesto není papírem, tak i Nejvyšší Stav je v samém středu vědomí, a přesto je za vědomím. Je to jako otvor v mysli, kterým proudí světlo a zaplavuje mysl. A přesto tento otvor není světlem. Je to pouhý otvor.

[b]T:[/b] Otvor je pouze prázdnota, nepřítomnost.

[b]M:[/b] Přesně tak. Z pohledu mysli je to pouhý otvor, kterým světlo uvědo­mění může vstoupit do mentálního prostoru. Jedině světlo samo může být přirovnáno k tvrdému, hutnému, skálopevnému, homogennímu a ne­měnnému celku čirého uvědomění, osvobozenému od myšlenkových vzorců jména a formy.

[b]T: [/b]Existuje nějaké spojení mezi mentálním prostorem a příbytkem Nej­vyšší Skutečnosti?

[b]M:[/b] Nejvyšší Skutečnost dává mysli její existenci. Mysl zas dává existenci tělu.

[b]T:[/b] A co leží za tím?

[b]M: [/b]Vezměme příklad. Ctihodný jógin, mistr v umění dlouhověkosti, starý přes 1000 let, mne přijde naučit svému umění. Mohu plně respekto­vat a upřímně obdivovat jeho úspěchy, ale přes to všechno mu řeknu: „K čemu je mi dlouhověkost?". Já jsem mimo čas. Jakkoli dlouhý může být život, je to pouhý okamžik, pouhý sen. A stejně tak jsem mimo všechny atributy. Zjevují se a mizí v mém světle, ale nemohou mne vystihnout a popsat. Vesmír, to jsou všechna jména a všechny formy založené na kvalitách a rozdílech mezi nimi, zatímco já jsem za tím vším. Svět je tu proto, že tu jsem já, ale já nejsem svět.

[b]T:[/b] Ale vy ve světě žijete!

[b]M:[/b] To říkáte vy! Vím, že je zde svět, který zahrnuje toto tělo a tuto mysl, ale nepovažuji je za „své" o nic víc, než ostatní těla a mysli. Existují v čase a prostoru, ale já jsem mimo prostor a čas.

[b]T:[/b] Když ale všechno existuje díky vašemu světlu, nejste potom stvoři­telem světa?

[b]M:[/b] Nejsem ani možnost, ani uskutečnění, ani skutečnost věcí. V mém světle věci přicházejí a odcházejí – jako smítka prachu tančící ve sluneč­ním paprsku. Světlo tato smítka osvětluje, ale nezávisí na nich. Nelze ani říci, že je vytváří. A nedá se ani říci, že je zná.

[b]T:[/b] Pokládám vám otázku a vy odpovídáte. Jste si vědom této otázky a odpovědi?

[b]M:[/b] Ve skutečnosti ani neposlouchám, ani neodpovídám. Ve světě udá­lostí se děje otázka i odpověď. Mně se neděje nic. Všechno se pouze děje.

[b]T:[/b] A vy jste svědek, nezaujatý pozorovatel?

[b]M:[/b] Co to znamená svědek? Pouze znalost. Pršelo, a teď je po dešti. Nepromokl jsem. Vím, že pršelo, ale mě se to nijak nedotklo. Já jsem déšť pouze nezúčastněně pozoroval.

[b]T:[/b] Plně realizovaný člověk, spontánně spočívající v Nejvyšším Stavu, vypadá jako by jedl, pil a tak dále. Uvědomuje si to nebo ne?

[b]M:[/b] To, v čem se vědomí odehrává – univerzální vědomí či mysl – nazý­váme éterem vědomí. Všechny objekty vědomí tvoří vesmír. To, co je jak za vědomím, tak za univerzálním vědomím, a přitom je pro obojí oporou, je Nejvyšší Stav, stav absolutního, dokonalého klidu a ticha. Kdokoli sem vstoupí, ten zmizí. Je to stav nedosažitelný slovy či myslí. Můžete mu říkat Bůh, Parabrahman nebo Nejvyšší Skutečnost, ale to jsou pouhá jména daná myslí. Je to bezejmenný, bezobsažný, nenucený a spontánní stav, jenž je mimo bytí i nebytí.

[b]T: [/b]Zůstává v něm ale člověk vědomý?

[b]M:[/b] Tak jako je svět tělem mysli, tak je vědomí tělem nejvyššího stavu. Tento stav není vědomým stavem, ale dává vědomí vzniknout.

[b]T:[/b] Mnoho mých denních činností se děje ze zvyku, automaticky. Uvědomuji si celkový záměr, ale ne detailně každý krok. Jak se mé vědomí roz­šiřuje a prohlubuje, podrobnosti mají tendenci ustupovat, a tím uvolnit prostor pro celkový pohled. Neděje se totéž, ovšem v mnohem větší míře, i džňáninovi?

[b]M:[/b] Na úrovni vědomí – ano. Ale v nejvyšším stavu ne. Tento stav je naprosto jednotný a nedělitelný, je to jeden jediný celistvý blok skuteč­nosti. Jediný způsob, jak jej poznat, je být jím. Je nedosažitelný myslí. K jeho vnímání nejsou zapotřebí smysly a k jeho poznání není zapotřebí mysl.

[b]T: [/b]Takto Bůh řídí svět.

[b]M:[/b] Bůh neřídí svět.

[b]T:[/b] Tak kdo to dělá?

[b]M:[/b] Nikdo. Vše se děje samo od sebe. Vy kladete otázku a vy dáváte i odpověď. A odpověď znáte už v okamžiku položení otázky. Vše je to hra ve vědomí. Všechna dělení jsou iluzorní. [b]Znát můžete pouze to, co je nepravdivé. Tím, co je pravdivé, musíte sám být.[/b]

[b]T:[/b] Je zde vědomí pozorované svědkem a vědomí pozorujícího svědka. Je to druhé Tím Nejvyšším?

[b]M:[/b] Jsou zde dva – jedinec a svědek, neboli nezaujatý pozorovatel. Když je chápete jako jednotu a dostanete se za ně, jste v Nejvyšším Stavu. Ten není smysly vnímatelný, neboť sám je tím, co vnímání umožňuje. Je mimo bytí i nebytí. Není ani zrcadlem, ani obrazem v zrcadle. Je tím, čím je – bezčasovou skutečností, neuvěřitelně pevnou a celistvou.

[b]T:[/b] A co džňánin? Je to svědek, čili nezaujatý pozorovatel, nebo Nejvyšší Skutečnost?

[b]M:[/b] Samozřejmě, že je Nejvyšší Skutečnost, ale lze na něj rovněž pohlížet jako na univerzálního svědka.

[b]T:[/b] Zůstává však džňánin jedincem?

[b]M:[/b] Věříte-li, že sám jste jedinec, vidíte jedince všude. Ve skutečnosti neexistují žádní jedinci, ale pouze přediva vzpomínek a zvyků. V oka­mžiku realizace jedinec zaniká. Totožnost zůstává, ale není to už jedinec. Totožnost je nedílnou součástí samotné skutečnosti. Jedinec sám o sobě neexistuje. Je jenom odrazem v mysli pozorujícího svědka, onoho „Já jsem", jež samo je zase jenom určitým modem (způsobem) bytí.

[b]T:[/b] Je Nejvyšší Skutečnost vědomá?

[b]M:[/b] Není ani vědomá, ani nevědomá. To vám říkám z vlastní zkuše­nosti.

[b]T:[/b] Pradžňanam Brahma. Co je Pradžňa?

[b]M:[/b] Je to poznání života samotného, které si není samo sebe vědomo.

[b]T:[/b] Je to vitalita, životní energie, život?

[b]M:[/b] Nejdříve přichází energie. Neboť všechno je nějakou formou ener­gie. Vědomí je nejčlenitější v bdělém stavu, méně ve snu a ještě méně v hlubokém spánku. Ve čtvrtém stavu je již homogenní. Za ním je pak nevyjádřitelná, jednolitá skutečnost, příbytek džňánina.

[b]T:[/b] Pořezal jsem si ruku. Zahojila se. Jaká síla to způsobila?

[b]M:[/b] Síla života.

[b]T:[/b] Co je to za sílu?

[b]M: [/b]Je to vědomí. Všechno je vědomé.

[b]T:[/b] Co je zdrojem vědomí?

[b]M:[/b] Vědomí samo je zdrojem všeho.

[b]T:[/b] Může život existovat bez vědomí?

[b]M:[/b] Ne, ale ani vědomí nemůže existovat bez života. Jsou jedno a totéž. Ale ve skutečnosti existuje pouze Nejvyšší. Zbytek je záležitostí jména a formy. A dokud lpíte na myšlence, že existuje pouze to, co má jméno a formu, pak se vám to Nejvyšší jeví jako neexistující. Jakmile pochopíte, že jména a formy jsou prázdné ulity, bez jakéhokoli obsahu, a že to sku­tečné nemá jméno ani formu, že je to čirá životní energie a světlo vědomí, budete v klidu a míru – rozpuštěný v hlubokém tichu skutečnosti.

[b]T:[/b] Jsou-li čas a prostor pouhou iluzí a vy jste mimo ně, pak mi prosím řekněte, jaké počasí je teď v New Yorku. Je tam horko nebo prší?

[b]M: [/b]Jak vám to mohu říci? Takové věci vyžadují zvláštní výcvik. Anebo stačí jednoduše zajet do New Yorku. Mohu si být zcela jistý, že jsem mimo čas a prostor, a přesto nemusím být schopen se podle libosti pře­místit do určitého bodu časoprostoru. Natolik mě to nezajímá. Nevidím žádný důvod k tomu, abych podstupoval nějaká speciální jógová cvičení. Slyšel jsem už o New Yorku. Ale pro mě je to jen slovo. Proč bych měl znát víc, než co to slovo vyjadřuje? Každý atom může být vesmírem stejně složitým jako ten náš. Musím je však znát všechny? Mohu – když se vycvičím.

[b]T: [/b]V čem jsem udělal chybu, když jsem položil otázku o počasí v New Yorku?

[b]M:[/b] Svět a mysl jsou stavy bytí. Nejvyšší Skutečnost není stavem. Prostu­puje všemi stavy, ale není stavem něčeho dalšího. Je zcela nepodmíněná, nezávislá, sama o sobě úplná, za časem i prostorem, za myslí i hmotou.

[b]T:[/b] Podle jakého znaku ji rozpoznáte?

[b]M:[/b] To je právě to, že nezanechává žádné stopy. Neexistuje nic, podle čeho by ji šlo rozpoznat. Musíte ji nahlédnout přímo, tím, že se vzdáte hledání všech možných znaků a přístupů. Vzdáte-li se všech jmen a fo­rem, skutečnost je s vámi. Nemusíte ji hledat. Mnohost a rozmanitost jsou pouze hrou mysli. Skutečnost je jednota.

[b]T:[/b] Nezanechává-li skutečnost po sobě žádné stopy, nedá se o ní mluvit.

[b]M:[/b] Ona je. Nemůže být popřena. Je hluboká a tajemná, je to tajemství všech tajemství. Ale ona je, zatímco vše ostatní se pouze děje.

[b]T:[/b] Je tedy oním Nepoznaným?

[b]M:[/b] Ona je za obojím, za poznaným i nepoznaným. Ale spíše bych ji nazýval poznaným než nepoznaným. Neboť kdykoli je něco poznáno, je to právě skutečnost, jež byla poznána.

[b]T:[/b] Je charakteristickým rysem skutečnosti ticho?

[b]M:[/b] To je rovněž záležitost mysli. Všechny stavy a předpoklady pocházejí z mysli.

[b]T:[/b] Co je to samádhi?

[b]M:[/b] Samádhi je, když nepoužíváte vědomí. Pouze necháte svou mysl být. Nechcete nic ani od svého těla, ani od své mysli.

♥