Vina

Odeslat odpověď


Odpoveď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:) :( ;) :P 8) :D :'-( :knock: :green: :sos: :confused: :yes: :phew: :crazy: :what: :yeah: :hm:
Zobrazit další smajlíky
BBCode je zapnutý
[img] je zapnutý
[flash] je zapnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí
Přehled tématu
   

Pokud si přejete přidat jednu nebo více příloh, vyplňte následující údaje.

Rozšířit náhled Přehled tématu: Vina

Re: Vina

Příspěvek od Návštěvník » ned 03. říj 2021 15:58:12

Re: Vina

Příspěvek od Návštěvník » pát 16. říj 2020 16:55:14

5 milníků sebereflexe z etického úhlu pohledu

Být si vědom sám sebe, svých činů, jejich následků, brát ohled na druhé, uvědomovat si, co jsem „JÁ“ – za co můžu, co jsou „ONI“ – co je jejich „boj“, ale nejednat s cizími s menším citem než k sobě sama… Sebereflexe, zejména z pohledu etického, je velmi náročnou disciplínou, která si žádá celoživotní práci, rozvoj, ale svědomitě uchopena přináší duševní mír i pozitivní energii do okolí.

Na začátku se schováváme, pak vycházíme na světlo

Každý známe ten pocit, kdy se chceme schovat před vlastním pochybením. Když jde o malý přestupek, nejde o (až tak!) velký problém.
„Proč jsi rozbil bábovičku?“
„Protože mě k tomu sestřička donutila/ona taky rozbila bábovičku.“

Ulehčení svědomí, přesměrování chyby na někoho jiného, popřípadě aspoň její rozptýlení mezi více členy představuje berličku, která pomáhá přejít z: „Já nic, to ON/A!“ na budoucí uvědomělé: „Mohl/a jsem to vyřešit lépe. Je to moje vina, já to způsobil/a. Musím to napravit.“ Zodpovědnost za vlastní činy bývá považována za jeden z hlavních znaků zralosti, avšak i mnozí dospělí k ní (zatím) nedošli. Nejvíce viditelné to bývá v práci: „Zase mi naložili tolik práce, kvůli nim tu musím být přesčas, pak už na nic nemám energii a mám špatnou náladu.“ se říká snadněji než zamyšlení: „Co když to takhle nezvládám? Možná bych měl/a být rychlejší, méně chybovat, nebo se ozvat a domluvit se na splnitelné náplni práce.“

Mějme se na pozoru před těmi, kteří hlásají: „Není to moje vina!“

Podobně jako u lhaní (Jak poznat lež?) zde bývá několik obecných znaků, díky nimž můžeme zjistit, že dotyčný se před sebereflexí, tedy před připuštěním a uvědoměním sebe sama a svých činů, schovává víc, než je vhodné. Projevuje se známým: „Já za nic nemůžu! Není to moje vina. Ale tohle jsem nezavinil/a! To ON/A!“ Čisté svědomí nemá potřebu takto argumentovat. Nedostatek či absence etické/morální sebereflexe ohrožuje vzájemnou důvěru, vztah k sobě i k druhým, emoce své i druhých, proto je dobré umět zpozornět a pátrat, když se nás snaží někdo oklamat. Podobně s: „Měj nějakou sebereflexi, přiznej si své nedostatky/chyby“ – takové prohlášení (zejména častější) v překladu nepatří oslovenému, ale tomu, kdo jej vyslovil.

Než něco učiníme, přemýšlíme o tom (krátce, dlouze), vyhodnotíme alternativy a rozhodneme pro tu nejvhodnější cestu. Za tento proces každý z nás nese odpovědnost. Z pohledu sebe sama – co mi mé jednání přinese i z pohledu blízkých/okolí – co tím přinesu druhým. Vždy musíme mít na mysli, co naše jednání způsobí.

Já, nebo oni?


Zdravé vědomí by mělo rozlišovat, co dělám a ovlivňuji „já“ a co neovlivňuji, co činí okolí/oni. Nápomocná může být otázka: Kdybych se zachoval/a jinak, byl by jiný výsledek? Pokud ano, je to v MÉ moci, pokud ne – mohl/a bych stát na hlavě a zpívat jako pěnkava, ale stejně by se věci udály – není to v MÉ moci. Činil/a jsem nejlépe, jak jsem mohl/a? Jsem na sebe pyšný/á? Na většině akcí se podílíme společně, avšak není potřeba si sypat popel na hlavu za cizí jednání, za cizí chyby, pokud jsme udělali naše maximum, jednali dobře, se srdcem na dlani, abychom sobě, nám nebo dokonce druhému prospěli, pomohli. Jde o nevyrovnaný vztah (pracovní, partnerský, přátelský…), když jeden udělá např. 35 špatných věcí a druhý pochybí jenom tím, že (to)mu dal šanci, měl naději. V takovém případě si nepřipouštějme 50%, ale jen zlomek za nešťastnou volbu.

Sebereflexe neobviňuje druhé


Ani v případě, že my jsme nevinní, není potřeba viníka hledat v druhém, přehazovat špínu jinam. Našim úkolem není soudit druhé za to, jak jednají – je to pouze jejich cesta, jejich život. Ten, kdo urputně hledá „na koho to hodit“ dokazuje, že onu špínu drží ve svých vlastních rukách a neumí si s ní poradit. Vyrovnaní, uvědomělí lidé řeší problémy a komplikované situace (v rámci možností) v klidu, otevřeně, upřímně, přesto mile s citem vůči druhému i vůči sobě. Neznamená to při křivdě mlčet, ale projevit se tak, jako bychom nesoudili/neodsoudili, ale léčili = předběžná diagnóza, rizika pro „pacienta“, rizika nákazy (nás, okolí) plus návrhy léčby. (Přehazování negativní energie, Nevyčítejme chyby, které nejsou chybami)

https://dreamlife.cz/5-milniku-seberefl ... u-pohledu/

Re: Vina

Příspěvek od Návštěvník » pát 16. říj 2020 16:36:16

Naučte se necítit odpovědnost za pocity druhých

Jste zodpovědní za své činy, jste zodpovědní za to, jak svými činy ovlivňujete druhé, ale nejste zodpovědní za to, jaké reakce nebo postoje si volí sami druzí. Je důležité uvědomovat si možné následky svých rozhodnutí, je důležité být ohleduplní vůči druhým, ale nelze být lhostejní vůči sobě samým a omezovat svůj život jen ze strachu, že byste jinak byli zodpovědní za něčí pocity neštěstí.

Někdy totiž i rozhodnutí, která mohou navenek vypadat jako zraňující, mohou být pro dotyčného požehnáním. Třeba si to uvědomí později, s odstupem času, a možná si to neuvědomí vůbec, ale bez určité formy ztráty nebo změny, která mu nebyla příjemná, by se nestalo mnoho dalších pro něj důležitých věcí. Existují souvislosti, které nevidíte nebo které si neuvědomujete, ale které přesto existují a mají svůj velký význam. To samozřejmě neznamená, že budete záměrně někomu škodit a omlouvat to tím, že to přece děláte pro jeho dobro (jistě znáte mnohé takové osoby ve vašich životech, mnohdy i velice „duchovní“, které zcela zjevně nekonají dobrou věc, ale argumentují různými duchovními moudry, jimiž své chování hájí a omlouvají).
Je velký rozdíl mezi tím, když jednáte na základě upřímného přání vycházejícího z vašeho srdce, i když vaše rozhodnutí nemusí být pro všechny strany příjemné (např. upřímné přání odejít z nezdravého vztahu, kdy zdánlivě druhému „ublížíte“ – protože se přece cítí zraněný tím, že jste ho opustili!), ale které přitom slouží k vašemu i jejich růstu, a tím, kdy záměrně děláte věci, které vycházejí z ega a které druhým opravdu ubližují a neslouží k jejich ani k vašemu růstu. V obou případech se druzí mohou cítit zranění vaším jednáním, ale vy se potřebujete naučit, jak velký rozdíl mezi těmito případy spočívá. Ne vždy je totiž podřízení se přáním druhých opravdu dobré.

Nemůžete kráčet životem, aniž byste se dotkli životů druhých, třebaže i nepříjemně, tak jako není možné kráčet po trávníku a nezlomit jediné stéblo trávy, nebo jít po chodníku a nešlápnout na jediného mravence. Potřebujete přijmout svou lidskost se vším, co k ní patří, i to, že život v hmotné rovině prostě není takový jako na Nebesích. Vaše činy mohou ovlivnit druhé i způsoby, které se mohou zdát nepříjemné, ale podstatné na tom je, zda tyto činy vycházejí z vašeho srdce, které si prostě něco upřímně přeje a potřebuje to a které vás zároveň vede po cestě toho nejvyššího dobra pro všechny, a nebo z ega poháněného strachem, které nikdy nebude možné nasytit a které vyžaduje uspokojení skrze neláskyplné činy. Potřebujete přijmout, že i když zdánlivě někoho zraníte svými rozhodnutími, v konečném důsledku je to dobré pro obě strany, vychází-li dané rozhodnutí z vašeho vyššího Já, které je zajedno s Boží láskou a Nekonečnou Moudrostí. Tato Moudrost vidí dál než vy, vidí hlouběji pod povrch než vy, a tak ví také lépe než vy, jak dobré to pro vás všechny v konečném důsledku bude, přestože tomu nyní nevěříte a nepřipadá vám to tak.

Je nemožné se vždy všem zavděčit. Je nemožné se nikdy nikoho nedotknout způsobem, který není zrovna šťastný. Je to zkrátka součást vaší lidskosti a vaší cesty na tomto světě. Vždy prostě budou existovat situace, ve kterých nebudete moci učinit všechny šťastnými. Přejeme si, abyste tuto skutečnost přijali, protože právě její nepřijetí a odmítání vám působí mnoho bolesti, když se trápíte pocity viny vůči druhým, kteří vás mnohdy sami obviňují a snaží se vás učinit zodpovědnými za své neštěstí. Ano, jste zodpovědní za to, co děláte, i za to, jak se tím dotýkáte životů jiných bytostí. Ano, to je pravda, a je důležité si to uvědomovat. Nemůžete však ubíjet vlastní duši a její touhu po růstu jen ze strachu, abyste se náhodou někoho nedotkli. Přitom mnozí lidé se pod tíhou vlastního ega dokážou urazit, nahněvat nebo rozplakat i bez skutečné příčiny, bez jakéhokoli podnětu, prostě tím, jak sami smýšlejí, co si představují, čeho se bojí a čemu věří. Ale to je jejich volba, jejich věc, jejich vlastní boj. Nemůžete se utlačovat jen proto, aby se oni nějak necítili, protože za své způsoby vnímání situace jsou zodpovědni oni sami. Nemá žádný význam marnit energii a čas potlačováním sebe samých a toho, co vaše duše a tělo upřímně potřebují. I když se někdy někoho nepříjemně dotknete, tak jednáte-li na základě svého srdce, je to vždy dobře pro vás i pro ně, přestože to může odporovat logice rozumu. Vaše srdce – napojené na Boha – ví, co dělá, když vás vede určitým směrem, a pro vás je důležité přestat tomuto vedení odporovat ze strachu z pocitů druhých.

Představte si situaci, kdy nesete plnou tašku nákupu domů a někdo vám z ní sebere pytlík s rohlíky a uteče s ním. Bude rozdíl mezi tím, když vám ty rohlíky vezme opuštěné hladové dítě, které prostě nemělo jinou možnost, aby se mohlo najíst a přežít, a tím, když vám je vezme očividně dobře zajištěný výrostek, který to udělal čistě z výsměchu a drzosti? Jistěže bude. Přestože v obou případech přijdete o rohlíky a budete rozhořčení, snáze se s tím smíříte, když víte, že to možná jinak nešlo a že to bylo pro něco dobré, než v případě, kdy daný čin vycházel z čirého sobectví a egoismu.
Jste nyní vyzýváni k tomu, abyste se na svá rozhodnutí dívali stejným způsobem a uvědomili si, že ne vždy, když se někoho dotknete, je to špatně. Potřebujete si uvědomit rozdíl mezi hladovým dítětem, které prostě potřebuje jíst, aby mohlo žít, a mezi drzým spratkem, který záměrně škodí. Vy máte bohužel sklon soudit svá rozhodnutí na základě reakcí druhých a považovat se za drzé spratky i v případech, kdy jste hladovými dětmi. Vaše upřímné potřeby nejsou žádný rozmar a nemůžete je ignorovat ani potlačovat jen proto, že se jejich naplnění neslučuje s představou druhých o tom, jak by to mělo být. Vaše změny se nebudou nikdy líbit všem – a soudit svá rozhodnutí jen podle toho, zda se to líbí nebo nelíbí druhým, znamená potlačovat vlastní i jejich růst.

Jestliže tedy něco upřímně potřebujete, pak i za cenu toho, že se to někomu nebude líbit, je třeba podle toho jednat. Stejně tak se také potřebujete naučit nevyčítat si to. A pokud si nejste jisti, z čeho vaše potřeba či přání vychází, můžete požádat o pomoc a vyjasnění. Vaše integrita je důležitá ve všem, co děláte. Ne každé ublížení je opravdu ublížení, přestože to tak druzí nebo i vy sami můžete vnímat. Někdy je i nepříjemná situace důležitá pro to, aby se stalo mnoho dobrého, jak jistě sami dobře víte. Odpusťte si tedy, pokud máte špatný pocit ze sebe samých, změňte se, cítíte-li se k tomu vedeni, odpusťte druhým, pokud vás obviňovali, a oprostěte se od zodpovědnosti za něco, za co zodpovědní nejste. Přestože se ne každému zavděčíte a ne každého potěšíte, váš karmický štít zůstane naprosto čistý, jednáte-li na základě pravdy ve svém srdci. Ta vás nikdy nevede špatně, a tak jí důvěřujte.

M.T.

Re: Pocit viny

Příspěvek od Návštěvník » pon 07. pro 2015 16:32:35

Otázka: „Prosím, sejměte ze mě vinu za to, že jsem nebyl přítomný u smrti mé
blízké osoby. Je možné ze mě sejmout vinu?“


Ano, rozhodně to možné je. Vina není slučitelná se satsangem. Netrapte se,
všechna provinilost vás opustí. Všichni, kdo navštěvují satsangy, budou postupně
pročištěni ode všech pocitů viny. Samozřejmě se to nemusí stát hned. Vše záleží na
vnitřních okolnostech hledajícího.
Na úroveň Ducha nemůže dosáhnout žádná vina. Duše se začala díky své vlastní
nevědomosti považovat za tělo, smysly a mysl. Díky své mylné identifikaci se duše
občas cítí provinile nebo naopak ctnostně. Vina, stejně jako pocity vlastní
dokonalosti, jsou projevy nemocí duše. Můžete se podivit nad tak silným
prohlášením. Jak to, že mezi problémy řadím i ctnosti? Ano, je to tak. Po osvícení
odpadají naše slabé stránky, pocity viny i naše ctnosti. Co nám zůstane? Pravda, Bůh,
Duch a čistá Moudrost.
Je přirozené cítit lítost a vinu, když jste nebyli se svými blízkými v okamžiku
smrti. Často ale není v našich rukou, zda to tak bude nebo ne. Občas se lidé této
situaci vyhýbají záměrně a potom mohou zažívat vinu o to silněji. Většinou si lidé
přejí být v posledních chvílích se svými blízkými, pokud je jim to umožněno. Pocit
viny někdy vyvstane, i když jste u lůžka svého milovaného člověka opravdu být
chtěli. Provinění si ale vytvořila vaše mysl, netýká se vašeho skutečného Já. Vy nejste
mysl, jste od ní odděleni.
I mysl se může stát objektem vašeho pozorování. Všechno se stává vnímatelné ve
světle Ducha. Pokud vstoupíte do pozice pozorovatele, nic z toho, co pozorujete, na
vás nemá vliv. Dokud je co pozorovat, zůstává pozorovatel pozorovatelem. Paralelně
tak probíhají dvě oddělené skutečnosti – měnící se objekty pozorování a pozorující.
Co se stane, když není nic k pozorování? Zůstane jen vědomí, čistý prostor vědomí.
A to jsme my.
Pokud jste nebyli u toho, když nějaký váš blízký opouštěl planetu Zemi, nemějte
pocity viny, protože nebylo ve vašich rukách, jak situace probíhala.
Když moje matka umírala, nebyl jsem u ní. Žila v Miratu, ve městě, kde jsem se
narodil. Narodilo se tam mé tělo, jinak se necítím vázaný k žádnému městu. Moje
matka byla v té době nemocná a starali se o ni velmi hezkým způsobem lékaři,
duchovní hledající. Maminka bydlela v domě mého mladšího bratra a všichni členové
rodiny o ni také pečovali.
Moje matka byla vznešená žena, daleko pokročilejší než já. Matky bývají často
pokročilejší než jejich synové. Mateřství je velice vznešená záležitost.

V době matčina odchodu jsem měl nějaké povinnosti v Udaipuru, kde jsem
vyučoval na univerzitě. Necítil jsem se potom ani trochu provinile. Vždyť jsem svoji
matku miloval a moje láska k ní přetrvává i teď. Maminka se prostě vydala na další
cestu, pokud vůbec bylo zapotřebí nějakého dalšího zrození. Byla velmi duchovně
pokročilou bytostí. Měla jen základní vzdělání, ale četla si duchovní texty a opakovala
si svým vlastním způsobem Boží Jméno. Přišlo mi na mysl vám o ní dnes povědět
více.
Moje maminka velmi pečlivě dbala na své povinnosti, těžce pracovala
a stoprocentně se řídila mravními přikázáními. Měla svůj vlastní způsob duchovní
praxe, možná dostala také nějaké instrukce od mého otce. Můj otec i dědeček byli
jogíni.
Na sklonku matčina života jsem ji často navštěvoval. V téže ulici, kde bydlela
matka, jsem býval na návštěvě ve větším domě jednoho hledajícího. Lidé tam za
mnou často docházeli na satsang. Když jsem byl v Miratu, každý večer jsem se za
svou matkou zastavil. Ležela nemocná v posteli a rozmlouvali jsme spolu.
Jednou se mi maminka svěřila: „Už delší dobu bych s tebou chtěla o něčem
mluvit, ale většinou na to zapomenu. Přednášíš celému světu a já bych ráda, abys dnes
řekl něco také mně. Zdá se mi, že mé tělo onemocnělo nějakou podivnou chorobou.
Ještě jsem o tom s nikým nemluvila, ale tobě to chci dnes svěřit. Byla jsem zvyklá si
opakovat mantru. Poslední dobou ale začal zvuk mé mantry sám vycházet z mého
pupku, aniž bych cokoli dělala. Není to nemoc?“
Musel jsem jí odpovědět, že nejde vůbec o žádnou nemoc. Naopak jsou tím
všechny nemoci navždy zprovozeny ze světa. Došlo k velmi duchovní záležitosti.
Nejvyšším stupněm techniky opakování Božího Jména, takzvané džapy, je stav, kdy
se mantra začne dít automaticky bez jakéhokoli úsilí. Ona chtěla vědět, jestli nejde
o nějakou nemoc! Vysvětlil jsem jí, že od té chvíle na ni žádná nemoc nemůže.
Díky položené otázce jsem vám dnes pověděl něco ze svého osobního života.
Na smrti není nic negativního. Je to přirozený proces týkající se každého z nás.
Svět už je takhle přeplněný a jak by to dopadlo, kdyby se lidé jen rodili a neumírali?
Ve správný čas je potřeba ze světa odejít. Proto není vůbec důvod k žádným pocitům
viny. Promluvte si o tom ve svém srdci s Pánem: „Nemohl jsem být s mým
milovaným blízkým v okamžiku smrti… Pomoz mi.“ Bůh vám odpustí, i pokud by
šlo o vaši chybu. Jeho srdce je nekonečně veliké a plné Lásky.
Jedna z charakteristik Pána je, že nikdy, zdůrazňuji nikdy, nehledí na špatné
vlastnosti hledajícího. Vůbec se nestará o vaše slabé stránky. Čeho si tedy Pán u lidí
všímá? Zajímá Ho jen láska. Další z kvalit Pána je naprostá svoboda. Přesto je pod
vlivem lásky; svobodný a zároveň spoutaný láskou.
Zapomeňte na své pocity provinilosti. Pokud by ve vás přece jen zůstávaly, pošlete
je mně. Vezmu na sebe jakoukoli vinu, můžete mi předat jakékoli potíže. Jednou za
mnou přišli indičtí hledající, abych jim pomohl zbavit se zlých duchů, kteří je
pronásledovali. Vybídl jsem je k následování duchovní cesty, protože ta vytváří
ochranu proti čemukoli na světě. Pokud by jejich problémy přece jen přetrvávaly,
navrhl jsem jim, aby poslali duchy do mého pokoje. Nevadilo by mi, kdyby se
uvelebili na mé posteli, protože mě nebudou utlačovat fyzicky. Na astrální rovině mi
nemohou nijak uškodit. Všechno, co ze mě vychází pro hledající, mám i pro ně. Přeji
si pro ně jen to nejlepší.
Takové věci se stávají nejen tady v Indii, ale i v Evropě. Pokud jste upevněni na
duchovní cestě, nemusíte se bát.

Vina není vůbec důležitá. Máte-li přímé spojení s Pánem, podobné problémy od
vás odpadnou. Vezměme si příklad ze světského života. Když se stanete blízkým
přítelem prezidenta, většina vašich starostí je minulostí. Úzký vztah s Bohem všechny
problémy proměňuje.

ZE SATSANGŮ S GURUDÉVEM ŠRÍ OJASWI SHARMOU
http://www.universalwisdom.in/topicItem ... t_viny.pdf

Re: Pocit viny

Příspěvek od Návštěvník » pát 29. srp 2014 14:50:22

POCIT VINY

Pocit viny a pocit obviňování druhého. Pocit viny a pocit, že nám někdo ublížil, je jen náš vlastní pocit. Nikdo jiný, než my sami, nás neobviňuje a nesoudí. Sami svými myšlenkami si tento pocit v sobě vyvoláváme.

Obrázek

Je to docela nebezpečné, protože vlastně sami sebe uvězňujeme do nepříjemných pocitů, které velmi chutnají dravcům. V podstatě krmíme dravce. Když se nám něco nepovede, nebo nedaří dlouhodobě, není řešením se obviňovat nebo za to vinit druhé. To je reakce jen hloupé a nevyvinuté bytosti. Proto na nás velká část "Vesmíru" také jako na nevyvinuté a nedokonalé tvory pohlíží. A velmi nám fandí a těší se, až se konečně probereme ze snu na člověka a začneme přemýšlet jako to, čím opravdu jsme. Jako nádherné a milující Duše.

Pocit viny je velmi silná emoce, která nás, pokud se dlouhodobě posiluje, může opravdu zavést i na psychiatrii, uvrhnout do depresí a stavu bezmoci. A ve skutečnosti je to jen uměle vytvořený stav. Není v celém bytí nic a nikdo, kdo by soudil. Nicota se může přetvářet v cokoli, i v nic i ve všechno. Myšlení každé duše vytváří kolem ní její svět, její představu světa, její výtvor světa. Pokud je někdo takový masochista a chce se trýznit, je mu to dovoleno. Nikdo mu v tom nebude bránit. To je svoboda bytí. Může být opravdu někdy i drsná a dramatická, ale je skutečná. Ale pokud to už pochopíme, že nás nikdo nesoudí, jen my sami svými myšlenkami, tak je to přece docela hloupé a trapné, úmyslně si vytvářet bolest. Ano, je pravda, že můžeme udělat chybu. Ano, opravdu můžeme. Ale co s tím? Prostě se to stalo a je třeba jít dál a snažit se nedělat další chyby. Tím, že částí své mysli uvězníme v časoprostorovém okamžiku, kdy si uvědomujeme svou chybu, tak ztrácíme část své svobody a v mysli se stále vracíme zpět do doby, kde jsme zanechali pocit viny. Ale nic se tím neřeší. Ta chyba v konání nebo myšlení se tím nevyřešila. Jen omezujeme sami sebe. Pokud bychom si dokázali hned říci, "to jsem tomu dal, příště si dám větší pozor, toto už nebudu opakovat, udělám to jinak" a ihned sami v sobě takto vyřešili rozpor… tak jsme volní a příště již nic takového neuděláme, a nebudeme se za to obviňovat.

Opravdu každý, kdo je nyní na planetě Zemi, každá duše vášnivě si hrající na člověka, někdy některé bytosti ublížila. To je neomylná pravda. No a co se dá dělat. Prostě se to stalo. Stalo se to ve velké nevědomosti, v letargickém stavu, kdy nevíme mnoho okolností a neznáme dlouhodobý dopad událostí; stalo se to, když jsme byli ovládáni programy bloků a morfogenetickými skupinovými poli. Vím, že je to snadné to tady napsat, ale hůře se to dělá, když už v tom stavu žijeme třeba 15 let a máme to hodně a opravdu hodně hluboko uložené. Ale je důležité pochopit, že pocit viny jsme si vytvořili jen my sami. Ano mohli jsme slýchat od rodičů výtky, od učitelů, od nadřízených, od kamarádů… ale to nic neznamená, to jen jejich vlastní programy nás hodnotily. Nemusí člověk, který slyší nadávky a hrubé poznámky na své jméno říci: "ano máte pravdu, jsem vinen, jsem špatný, jsem nedokonalý." Je na každém, co udělá se slovy druhých. Pokud je duše silná, sebevědomá a sebejistá - za to je zodpovědné energetické centrum v solaru - to je třeba hodně čistit a aktivizovat - tak nikdy nepřijme myšlenky druhých za své. Nikdy. Nepotřebuje to. Sama ví, jaká je, kým je, že udělala to nejlepší, co uměla a mohla a nepřipustí si vinu.

A co obviňování druhých za křivdy? To je v podstatě stejné. Ano, někdy nám opravdu hodně druzí ublížili - znásilnili děti, pomlouvali příbuzné, záviděli bohatství, ve vzteku i zabíjeli, nebo i z přesvědčení, že činí dobro… Ale my nejsme ti, kteří je mají soudit a zahrnovat pohrdáním. Jak říkal Ježíš… Ať hodí kámen ten, kdo je bez viny… To je přesně řečeno… Každý mohl ublížit druhému… I když uděláme pro někoho něco tzv. dobrého, můžeme mu v podstatě ubližovat. Je také jedno další přísloví - Nedávej žebrákovi rybu, nauč ho rybařit. - Z toho vyplývá, že když někomu pomáháme, třeba finančně, nebo jinak materiálně, tak to neznamená, že mu pomáháme. Vlastně bychom ho měli spíše učit, jak vydělat dost peněz na vše potřebné. Ale jak, když to sami neumíme? Když se někoho snažíme léčit, měli bychom ho spíše naučit, jak má sám sobě pomáhat a být ještě více užitečný druhým.

Když nám někdo ublížil, měli bychom mu co nejdříve odpustit jeho nedokonalost, protože nám to v ničem nepomůže ho vinit, naopak, nás to opět zastavuje v určitém bodu časoprostoru, bere nám to sílu, radost, svobodu myšlení něco krásného tvořit (místo toho stále myslíme na totéž a posilujeme svou bolest, kterou stejně jednou budeme muset opustit, tak proč ne hned…). A pokud je to opravdu tak, že jsme všichni nádherné, milující a dobré duše, tak v podstatě z pohledu energií té bytosti ubližujeme, protože ji stále negativními energetickými myšlenkami atakujeme, takže nakonec to může vypadat i tak, že nám ta bytost jakoby ublížila, ale my tím, že na ni stále myslíme ve zlém, jí vlastně ubližujeme daleko více, než ona nám. Duše touží po odpuštění, vždyť si vzpomeňte na sebe. Když někoho neradi zraníte… tak po čem toužíte. Aby už se na vás nezlobil a zase vás měl rád.

Otázka je, jak mohu odpustit někomu, kdo mi opravdu hodně ublížil? Ano, nemusí to být snadné. Ale je taková pomůcka. Člověku, takovému jaký nyní je, je těžké odpustit a milovat ho. Ale duši? Krásné, čisté a milované duši? Která kdyby věděla, že se navzájem jako duše velmi milujeme, tak by se takto nikdy nechovala. Duši už není tak těžké odpustit. Tak si stačí uvědomit, že ten člověk, který mi ublížit, také prožil určitě velmi mnoho bolesti a jako duše by nikdy neublížil. Odpusťte té duši. Duše cítí energie, duše bude vnímat vaši lásku a změnu myšlení, které vysíláte směrem k ní. Duše potřebuje vyléčit, aby se člověk mohl změnit. Za ty deseti a sta tisíciletí, které tady na planetě Zemi některé duše již prožily v mnoha tělech, mnoha rolích, jsou duše tak bolavé a zmatené, že potřebují každou kapku lásky, každou energii porozumění a pochopení, kterou k nim vyšlete. Budou ji hltat jako boží nektar.

Není třeba říkat, že ta duše, nebo člověk, se musí poučit a pochopit co provedl, aby se polepšili. Každá duše to samozřejmě a přirozeně ví. Duše ve svém stavu vědomí nikdy neublíží druhé duši. To ty programy způsobují nevědomost, otupělost, necitelnost, omezují myšlení. Duše, která ublížila druhé duši, a začne si to uvědomovat, bude sama procházet dost těžkým obdobím, kdy bude muset ublížit sama sobě. A my, naším obviňováním, bychom jí to ještě ztěžovali. Takto může uvažovat opravdu jen hlupák. Jen necitlivý a nevděčný hlupák. Tak prosím přemýšlejte. Opravdu nemusí být vše, tak jak se zdá. Svět energií je daleko jednodušší a bezelstný. Miluje a dává všem stejně bez rozdílu, záleží jen na nás, zda sami sobě dovolíme si ten blahobyt a lásku a radost a přátelství dovolit. Vše tu je a je to tu stále pro každého. To že někdo pláče, že něco nemá, je jen a jen jeho představa. PŘEMÝŠLEJ, CO CHCEŠ… VINU? OBVIŇOVÁNÍ? nebo LÁSKU? RADOST? HOJNOST? BLAHOBYT? Už to tu je, jen si to DOVOL MÍT. Nic tu doopravdy není, vše je jen hra, jen vymyšlená hra na člověka, to je vše. Stačí jen čistit a aktivizovat energetické centrum v hrudi, tam se ukládají bolesti a zlost ze vztahů k druhým lidem…

https://ka-runa.eu/cs/pocit-viny/44/46/0/

Hřích a vina - Raméš Balsekar

Příspěvek od Návštěvník » pát 29. srp 2014 11:44:25

téma viny a odpuštění je velice závažné v životě člověka a dokýtá se náš všech

Raméš Balsekat se mu věnuje v knize nazvané Hřích a vina

Obrázek

"Přirozenost projeveného světa

Vědomí v klidu si není vědomo své existence do té doby, než objeví přirozený, ale náhlý pohyb z vědomí samotného. Tento pohyb je znám ve védické literatuře pod různými jmény, jako třeba Ómkar (prvotní zvuk) a v moderní astronomii jako „Velký třesk"! Spontánní objevení se tohoto pohybu je pocit existence, pocit Přítomnosti - JÁ JSEM -, s nímž se samovolně, paralelně a souběžně objevuje projevený svět. Aby k tomu mohlo dojít, je třeba určitých podmínek, bez kterých by takový projev nebyl možný - vytvoření dvojice konceptů „prostoru" a „času".

Pokud se na tento projev díváme objektivně, není žádný rozdíl mezi živými a neživými objekty. Ze subjektivního hlediska nám, cítícím bytostem, umožňuje vnímat projev citlivost. Vnímavost je jeden z aspektů Vědomí - prvotní energie - ale nemá co dělat se vznikem zdánlivého projevu. I když citlivost umožňuje lidským bytostem vnímat jiné objekty a intelekt, další aspekt Vědomí, jim umožňuje rozlišovat, tak není rozdíl mezi lidskou bytostí a jakýmkoliv jiným jevem vytvořeným ze stejných pěti elementů. Je to objekt, druh objektu. Vnímavost přináší ztotožnění s tělem jako s individuální entitou stejně zvířeti jako člověku. To je ego.

Zásadní rozdíl mezi egem zvířete a egem člověka je ten, že ego člověka je prostoupeno pocitem osobního konatelství.

To, co vytváří Zdroj skrze lidský organismus (komplex tělo-mysl), je nahlíženo člověkem jako jeho/její konání. Tento pocit osobního konatelství způsobuje, že je člověk pyšný na svůj úspěch, je zklamán z neúspěchu, prožívá hřích a nese vinu za některé činy, které se staly skrze jeho vlastní tělo. A co více, ten stejný pocit osobního konatelství přináší nenávist, žárlivost a nevraživost, které jsou vyprovokovány činy, jež se staly skrze „ostatní" osoby. Zatížení mysli touto zásobou pýchy, viny, zklamání, nenávisti, žárlivosti a závisti způsobuje, že se jedinec cítí v zajetí individuality.

S konečným pochopením, které znamená úplné vyhlazení zátěže hříchu, viny a nenávisti způsobené pocitem osobního konatelství, se ego dále účastní života, trpí bolestí a zármutkem podle boží vůle a nikoliv konáním jakékoliv jiné osoby. Konečné pochopení znamená, že vše, co se děje, je božským děním a není činěno jakoukoliv individualitou. Toto konečné pochopení, které je známo jako seberealizace nebo osvícení, znamená účastnit se života a zároveň být ukotven v míru, který vznikne odstraněním zátěže způsobené pýchou, vinou, nenávistí a žárlivostí nebo závistí.

Před časem jsem sledoval v televizi kanál National Geographic. Na obrazovce se objevila droboučká rybka, která plavala ve vodě. Najednou k ní zezadu připlula velká ryba, snad padesátkrát větší, a malou rybku spolkla. Pomyslel jsem si: to je význam života - život se objevuje a život končí.

Nikdo by si neměl dělat starosti s hříchem a vinou, minulostí a budoucností. Žádné výčitky kvůli minulosti, žádné očekávání v budoucnosti. To je zakoušení radosti nirvány společně s účastí na utrpení samsáry. Cokoliv se děje, je boží vůle."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -balsekar/

Vina

Příspěvek od Návštěvník » pát 29. srp 2014 11:37:02

Jack Kornfield - k pocitům viny a odpuštění

Obrázek

"Náš život může vypadat jako dlouhá řada chyb. Mohli bychom jim říkat „problémy“ nebo „výzvy“, ale výraz „chyby“ je v jistém ohledu lepší. Jeden slavný zenový mistr dokonce mluvil o duchovní praxi jako o „jedné chybě za druhou“, jinými slovy o řadě příležitostí k učení. Ve skutečnosti se učíme právě z „potíží, chyb a omylů.“ Žít život znamená dělat chyby. Když to pochopíme, můžeme dosáhnout obrovské úlevy a odpuštění pro sebe i ostatní – snadněji přijímáme životní potíže.

Jak obvykle reagujeme? Když se v našem životě objeví problémy, vyvolávají v nás potřebu dávat někomu vinu, navozují pocity marnosti a neúspěchu, které se pak snažíme nějak překonat, co nejrychleji se jich zbavit a vrátit se k něčemu příjemnějšímu.

Obvykle si myslíme, že za problémy mohou věci mimo nás. Benjamin Franklin to věděl, když prohlásil: Náš omezený pohled, naše naděje a strachy se stávají naším měřítkem života, a když okolnosti neodpovídají našim představám, stávají se našimi problémy.

Pravá duchovní cesta se nevyhýbá těžkostem ani chybám, ale vede nás k tomu, abychom chybovali bděle a vkládali do svých chyb transformující sílu svého srdce…"

Jack Kornfield: Cesta srdce

:)

Nahoru

cron