od Návštěvník » sob 10. zář 2016 17:48:45
MISTR ECKHART
Někteří lidé říkají, že věří v Boha, ale nevěří Bohu. Věřit v Boha je více než věřit Bohu. Věříme asi člověku, když mu půjčujeme pět šilinků, že nám to vrátí, ačkoli v tohoto člověka vůbec nevěříme. Věří-li tedy člověk v Boha, pročpak nevěří Bohu, že mu oplatí to, co člověk jeho chudým půjčil?
Bůh je nade všemi jmény
Mnozí lidé chtějí vidět Boha na vlastní oči, jako se dívají na dítě, a chtějí mít Boha tak rádi, jako mají rádi dítě. Tvoje srdce má ale přijímat Boha takového, jaký je sám v sobě. Bůh nemá žádné jméno. Jeden mistr říká: Žádný jazyk nemůže vytvořit slovo o Bohu, protože jeho bytí je příliš vysoké a ryzí. Když máme mluvit o stromu, tak mluvíme o věcech, které jsou vyšší než strom, snad o slunci, které ve stromu působí. Proto vlastně člověk nemůže mluvit o Bohu, neboť výše než Bůh již nic není. Ale mluvíme o věcech také v přirovnáních. O Bohu ale člověk nemůže mluvit ani v přirovnáních. Neboť s Bohem nelze nic srovnávat. Za třetí může člověk mluvit o věcech také tak, že pojmenovává jejich činnost, jejich působení. Když mluvíme o mistrově moudrosti, tak mluvíme o obrazu, který zhotovil. Obraz ozřejmuje mistrovu moudrost. Ale všechna stvoření jsou příliš mrzká, aby Ho ozřejmila. Všechna jsou ničím proti Bohu. Proto žádná stvoření nemohou ve svém působení vydat ani slovo o Bohu. Tak praví Dionýsius: Všichni, kteří chtějí Boha vyslovit (resp. vypovídat o Něm), nemají pravdu. Neboť ho nevysloví. Ti, kteří ho vyslovit nechtějí, mají pravdu. Žádné slovo nemůže Boha vyslovit. Neboť dobře mluví o sobě jen On sám. Mocný muž v podobenstvích neměl žádné jméno. To znamená: Všechna jména, která mu duše dává, bere ze svého vlastního porozumění. Proto zůstává beze jména. Kde jsou nyní všechna jména, která jsou mu dávána? Jako je Bůh sám v sobě, tak nemůže vložit do žádné bytosti schopnost, aby Ho pochopila, protože to bytost není s to pochopit.
Sebe ale nazýval svým jménem, zve se: Otec
Ze slova Otec přebíráme synovství, a slovo Otec vyjadřuje ryzí rození; a to je život všech věcí. Otec rodí svého Syna ve věčném porozumění, a tak rodí Otec svého Syna v duši, právě tak jako ve své vlastní přirozenosti a rodí ho, aby byl duši vlastní, a jeho bytí na tom závisí, že zrodil svého Syna v duši, ať je mu to milé nebo ne. Otec praví: „Můj Synu, v záři svatého jsem tě dnes porodil.“ – Kde je Bůh? – Jsem uzavřen v plnosti svatého. – Kde je Bůh? – V Otci. – Kde je Bůh? – Ve věčnosti. Boha by asi nikdy nikdo nenašel, jak praví mudrc: „Pane, ty jsi skrytý Bůh.“ – Kde je Bůh? – Jako se člověk skrývá a pak se rozkašle a sám sebe tím prozradí, tak také činil Bůh. Boha by nikdy nikdo nemohl najít. Nyní se prozradil.
Proč byl Bůh zrozen a proč zemřel
Uvádí mě v úžas několik páterů, kteří sice učí a chtějí být velkými pátery, že jsou tak rychle uspokojeni a nechají se zaslepit a slovo, které náš Pán řekl: „Všechno, co jsem uslyšel od svého otce, to jsem vám odhalil“, chápou a vykládají tak, že On nám pro naši životní cestu odhaluje jen tolik, kolik potřebujeme k naší blaženosti. Proto se toho nedržím, neboť to není pravdivé. Proč se Bůh stal člověkem? Proto, abych se já stal týmž Bohem. Proč Bůh zemřel? Proto, abych pro celý svět a pro všechny stvořené věci zemřel.
V Synu k nám přichází ztělesněný Bůh
Často jsem říkal: Syn je brána, kterou duše přijde opět k Otci. Neboť všechno, co Bůh učinil, je jen obraz a znamení věčného života. Nyní mluví náš Pán: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Nyní opět opouštím tento svět a jdu opět k Otci.“ Zde míní: Jeho východ je jeho vstupem do duše. Ale její vstup je její východ. Duše má přejít od své nejzazší do své nejvnitřnější části a z toho, co je jí vlastní do toho, co je vlastní Synovi. Zde je chycena a nošena v Otci. Syn opouští vnější svět a jde s duší opět nahoru k Otci. Neboť kde je jeho únik z božskosti, tam zcela padá do duše se vším, co je. Žádná bytost se nemůže zcela obětovat. Svěřuje se sice do laskavosti a do skutků. Ale zůstává ve svém bytí do sebe uzavřena. Synův východ je jeho vstupem. Stejným způsobem, jakým vychází od Otce, tak vchází také do duše. Synův východ je Bůh sám. Bůh se sám zcela ve svém Synu rozlévá.
To vše pro nás učinil, aby ukázal svou velkou lásku
Největším dobrem, které Bůh lidem daroval bylo, že se stal člověkem. Chci vyprávět jednu pohádku, která se k tomu dobře hodí: Byli jednou jeden bohatý muž a bohatá žena. Tu se přihodilo paní neštěstí, přišla o oko. Velmi se nad tím rmoutila. Tu k ní přišel pán a pravil: „Paní, proč jste tak zarmoucena? Nemáte tak truchlit nad tím, že jste ztratila svoje oko.“ Ona řekla: „Pane, nejsem zarmoucena nad tím, že jsem ztratila své oko; nýbrž jsem zoufalá proto, že se mi zdá, že mě nyní musíte mít rád méně.“ Na to pán řekl: „Paní, já vás mám rád.“ Zanedlouho si sám sobě vypíchl oko, přišel k paní a řekl: „Paní, že nyní už věříte, že vás mám rád, udělal jsem něco, abychom si byli rovni. Nyní mám také jen jedno oko.“ – Takový je člověk: těžko by uvěřil, že ho Bůh má tak rád, dokud by si Bůh nevyloupl oko a nevzal na sebe lidskou přirozenost. To znamená „stát se tělem“. Když milá Marie porodila Syna, tu skončilo trápení a pro staré otce začala doba radosti. Neboť před tím by se nedokázali odebrat k nebi. Ale nyní stačí našemu Pánovi již málo. Za hlt studené vody dává svoji nebeskou říši a jedno čisté srdce mu stačí. Proto říká Kristus: „Blažení jsou, kteří jsou čistého srdce.“ Nemluví o velkých, hrubých vnějších dílech. Ten, kdo chápe božský způsob, ten má upřeně přemýšlet nad tím, že věrný, milující Bůh člověka přivedl z hříšného světa do božského života a že ho udělal ze svého nepřítele svým přítelem. To je více než stvořit novou říši na zemi. To by bylo jedním z nejsilnějších podnětů, který má člověk přemístit zcela do Boha. A bylo by zázračné, jak velkou, silnou láskou by člověk musel vzplanout, aby zcela vyšel ze sebe.
Následování Krista
Máš si pro sebe zapamatovat dvě věci, které měl také u sebe náš Pán. Měl nejvyšší a nejnižší síly. Tyto také měly dvě různé úlohy. Jeho nejvyšší síly byly ve vlastnictví a požívání věčné blaženosti. Ale nejnižší síly stály současně v největším neštěstí a sporu tohoto světa. Ale žádná z obou činností nepřekážela druhé v tom, co měla v úmyslu. Tak mají být v tobě nejvyšší síly v Bohu povýšeny, na něj zcela namířeny a nastaveny. Všechno utrpení má na proti tomu člověk přenechat tělu, nejnižším silám a smyslům. Duch se má celou svojí silou pozvednout a svobodně se pohroužit do Boha. Přitom se tě netýká utrpení smyslů a nejnižších sil, stejně tak se tě netýká jejich pokušení. Neboť čím větší a silnější je boj, tím větší a chvályhodnější je také vítězství a čest vítězství. A mimo to: Čím těžší je pokušení a čím silnější je tlak nectnosti, tím je ti vlastnější ctnost, když jsi to překonal, a tím je to milejší tvému Bohu. „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ K tomu patří další: „Nechejte nás přiložit zbraně světla“. Křesťanství musíme přijmout, jako železo přijímá oheň, jako vzduch slunce a vlna barvu. Železo přijímá oheň tak, že se stává zcela ohněm, právě tak je tomu i u ostatních příkladů. Tímto způsobem se každý věřící rozžhaví skrze Kristovu lásku. - „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ To se mohlo udát jedině poté, co Pavel také před tím řekl ono „noc pokročila“. Neboť jaká shoda by existovala mezi světlem a temnotou, dnem a nocí, Bohem a ďáblem? Všechna díla jsi učinil v nás. A my jsme Boží pomocníci. Tak tedy přijměte Pána Ježíše Krista. Povšimněte si: Když se někteří velmi milují, tak se obvykle stejně oblékají. Bůh nyní přijal náš oděv, aby se opravdu, vlastně a bytostně stal člověkem a člověk Bohem. V něm je ale přijatá přirozenost všech lidí více či méně společně. Tedy je dáno každému člověku, aby se stal Synem Božím. Skrze přijetí dětství, z milosti. Našeho Pána máme poslušně následovat, ne však pokaždé. Jeden příklad: Náš Pán se postil čtyřicet dní. Ale nikdo by to neměl provádět stejným způsobem. Kristus totiž udělal mnoho činů a chtěl, abychom ho v nich následovali nikoliv tělesně, nýbrž duchovně. Máme se snažit, následovat Krista s rozmyslem. Požaduje jen naši lásku, ne naše činy. Máme ho vždy následovat bytostně. Jak se to děje? – Musíš u každé věci obzvlášť dbát na to, jakým způsobem musí být provedena. Vždyť jsem to říkal často: „Považuji vnitřní rozumný čin za mnohem hodnotnější než vnější. Ale co to znamená? – Tedy: Kristus se postil čtyřicet dní. V tom ho následuj tím způsobem, že budeš pozorovat k čemu tě náklonnost nejsilněji pohání. A v tom bodě si musíš sám odříci a zachovávat tuhou kázeň. Často a bez zarmoucení se od onoho odpoutat, je správnější, než se najednou vzdát všeho pokrmu. Tak je pro tebe možná těžší zamlčet jen určité slovo, než kdybys neměl mluvit vůbec. Tak je pro druhého těžší snést lehkou urážku, na které ani tak vůbec nezáleží, než snést těžký úder, který se přijímá lehce, protože je na něj připraven. Je také mnohem těžší být sám mezi mnoha lidmi, než být sám na poušti. A často je také těžší opustit malou věc než velkou, nebo dělat menší dílo, než to, které za velké pokládáme. Tak má člověk správně následovat našeho Pána, vždy podle své slabosti a nemá se domnívat, že ho následuje nesprávně.
Tak se vskutku stal Bůh člověkem, tak se vskutku stal člověk Bohem
Všimněte si: Nikdo nemůže poznat Otce, kromě jeho jednorozeného Syna. Neboť to říká sám, že nikdo nepozná Otce, než Syn a nikdo nepozná Syna než Otec. Má-li proto člověk poznat Boha, ve kterém spočívá jeho věčná blaženost, tak musí být s Kristem jediný Syn Otce. A proto: Chcete-li být blažení, tak musíte být vlastním Synem, ne mnoha syny; ne: jedním Synem. Máte být různí jen podle vašeho tělesného zrození. Ale podle věčného zrození máte být jedním. Neboť v Bohu se nachází jen přirozený původ; a proto existuje jen jeden přirozený projev Syna; ne dva, nýbrž jeden. Máte-li proto být Synem s Kristem, tak musíte být vlastním projevem s věčným Slovem. Jak toho ale má člověk dosáhnout, aby se stal vlastním Synem věčného Otce? – Toho si všimněte: Věčné Slovo se neujímá leckoho. Zvláště se ujímá svobodné, celistvé přirozenosti, která byla čistá (neposkvrněná), beztvará; neboť jednoduchý pojem „lidskost“ je beztvarý. Poněvadž tedy v jednotě byla beztvará lidská přirozenost přijata věčným Slovem, proto se stala postava Otce tj. věčného Syna postavou lidské přirozenosti. A tak jako je pravdivé to, že Bůh se stal člověkem, tak je také pravdivé, že se člověk stal Bohem. Máte-li tedy být Synem, tak musíte odložit a odloučit se ode všeho, co je na vás zvláštního. Neboť člověk je „náhoda“ přírody. Proto opusťte, co je náhoda, a uchopte v sobě vaši svobodnou nedělitelnou lidskou přirozenost. Jelikož se ale tatáž přirozenost, podle které se vy chápete, stala Synem věčného Otce, jelikož se věčné Slovo s ní sjednotilo, tak budete také vy Synem věčného Otce, s Kristem, když se budete chápat podle téže přirozenosti, která se stala Bohem. Syn přijímá lidskou přirozenost, žádnou nerozumnou přirozenost. Chceš-li tedy, aby v tobě sídlilo Slovo, které se stalo tělem, chceš-li se stát Božím Synem, chceš-li tuto přirozenost svěřenou milostí přijmout, tak buď člověkem! Žij podle tohoto poznání, žij podle ducha, ne podle těla! Jeden mistr praví: Máme se radovat z toho, že Kristus, náš bratr, vlastní silou vyletěl nad všechny andělské kůry a sedí po pravici Otce. Mistr to dobře řekl. Ale mám-li vám říci pravdu: nedal bych za to nic. Co by mi to pomohlo, kdybych měl bratra, který by byl bohatý muž, kdybych já byl chudý? On moudrý a já blázen? Řeknu vám něco jiného, co se nás více týká: Bůh se nestal sám člověkem, nýbrž na sebe vzal lidskou přirozenost. A když nyní mistři obvykle říkají, že všichni lidé jsou podle své přirozenosti stejně ušlechtilí, tak bych k tomu řekl ještě něco neobvyklého: Všechno dobro, kterým byli všichni svatí a Marie, Matka Boží, a Kristus ve své lidskosti zcela zaujatí, to je v této lidské přirozenosti mé vlastní.
Boží líbezná Matka
Naši mistři říkají, že naše milá Paní byla více blaženější proto, že se sjednotila s Bohem podle své božskosti, než proto, že Boha nesla tělesně. Neboť teprve skrze hojnost, kterou naše Paní z božskosti přijala, stala se hodnou toho, nést Boha tělesně. Neboť když byla tak duše přeplněna, muselo to vytrysknout do těla, poté se tělo utvořilo. A tím se stala ztělesněnou Matkou Boží. Všechna pokora a všechno dobro, co kdy bylo o naší milované Paní napsáno, jí nepřineslo tolik odměny a lásky od Boha, jako nejnepatrnější utrpení, které kdy od Boha zakusila. Říkám dále: Kdyby byla naše milá paní, Matka Boží vedle utrpení postavena na ulici, a postavila-li by se naše milá Paní zde se vší odplatou, kterou si zasloužila s cudností, s pokorou a všemi jejími ctnostmi, ale chybělo-li by jí utrpení – tak by bylo utrpení o tolik krásnější než naše milá Paní jako slunce vzhledem k začazenému dnu kotle. Neboť by stála vně Boha. Důstojnost naší milé Marie je dokázána tím, že je v Písni písní nazvána: „Vyvolená jako slunce“. Slunce je nádoba na světlo, ale samo světlem není; neboť má světlo v sobě a vlévá je do všech bytostí, protože žádná bytost se nemůže narodit nebo se dokončit bez pomoci světla. A když v noci nesvítí, pak vlévá světlo do hvězd. Tak je to také s naší milou Paní. Je proto nádobou plnou světla, protože nám přinesla do světa opravdové světlo.
Blažení jsou ti, kteří slyší a zachovávají slovo Boží
Tvrdím: neporodila-li by Marie Boha nejdříve duchovně, tak by ho nikdy nezrodila ani tělesně. Jedna paní pravila Kristu: „Blažené je tělo, které tě nosilo“. Na to řekl Kristus: „Ne samotné tělo, které mě nosilo, je blažené, blažení jsou ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají jej“. – Pro Boha je totiž důležitější to, že je duchovně zrozen z každé panenské, dobré duše, než že byl tělesně zrozen Marií. Věčné Slovo, které je samo prostředkem a obrazem Božím, přestává být prostředkem a obrazem Božím, aby duše ve věčném Slově bez obrazu a bezprostředně chápala a poznávala Boha.
Boží milost – Dokonalost stvoření
Bůh není ničitelem žádného dobra, nýbrž je dovršitel. Bůh není ničitel přírody, nýbrž je její naplnitel. Také milost neničí přírodu, ona ji teprve dokončuje. Zničil-li by totiž Bůh přírodu hned na počátku (když daroval milost člověku již při křtu), tak by ji znásilňoval a činil by jí bezpráví: to ale Bůh nečiní. Člověk má svobodnou vůli, díky níž může volit a poznávat dobro nebo zlo. Bůh mu přihrává smrt při páchání zla, život při prokazování dobrodiní. Tak má být člověk svobodný a pánem svých činů; nebyl zničen a nebyl donucen. Milost neničí přírodu, naplňuje ji. Nebeské světlo svatozáře rovněž neničí milost, nýbrž ji uskutečňuje. Neboť nebeské světlo svatozáře je dokonalá milost. Tedy není v Bohu nic, co by zničilo nějakou věc, co má nějaké bytí; nýbrž On je dokončovatel všech věcí. Tak také nemáme ničit kvůli většímu či výstavnějšímu žádné ještě malé dobro, ani opovržlivý způsob života, nýbrž máme všechno nanejvýš pozvedat. Nikdy nemysli na to, jaké bytí nebo způsob Bůh někomu dává. Kdybych byl tak dobrý a svatý, že byste mě museli velebit se svatými, tak by se lidé dotazovali a zkoumali, zda to, co je ve mně, bylo z milosti nebo od přírody. Nechej Boha v sobě působit; jemu přenechej dílo, a nestarej se, zda působí skrze přírodu nebo nadpřirozeně. Obojí je jeho: příroda i milost. Týká se tě, co se líbí Bohu činit, nebo co činí v tobě nebo v druhých? On má činit dobře, jak nebo kde nebo jakým způsobem, to náleží jemu. Jeden člověk by si byl rád na své zahradě vybudoval studnu a pravil: Když mám jen vodu, tak mi má být jedno z čeho jsou roury a okap, které ji vedou, zda železné, dřevěné, kamenné či ještě nějaké jiné. Když mám jen vodu! Proto je zcela nesprávné přemýšlet o tom, čím Bůh činí svá díla, zda přírodou či milostí. Nechej ho působit samotného a rozprostři klid ve své duši.
Kde sídlí Bůh
Člověk jde na pole a modlí se a poznává Boha, nebo je v kostele a poznává Boha: poznává-li Boha proto, že se nachází na klidném místě lépe, tak je to kvůli jeho slabosti, ne kvůli Bohu. Neboť Bůh je ve všech věcech a na všech místech stejně a všude je stejně připraven se člověku darovat tak dalece, jak mu na něm záleží. Ten poznal Boha správně, který ho poznal na všech místech stejně. Člověk má Boha přijímat ve všech věcech a má mysl přivyknout k tomu, že má Boha v mysli, ve svých smyslech a svém životě vždy přítomného. Dávej pozor, jak máš mít svého Boha ve smyslech: když jsi v kostele nebo cele (klášterní světnice), tak udržuj pevně svoji mysl takovou, jaká právě je, a vezmi ji s sebou mezi lidi a do neklidu a do všeho, co není Bohu podobné. Často jsem již řekl: když mluvím o rovnosti, tak nemíním, že máme považovat všechna díla a všechna místa a všechny lidi za stejné. To by nebylo správné; neboť modlení je lepší než mluvit z cesty, a kostel je ušlechtilejší místo než ulice. Ale máš mít ve všech činnostech stejnou mysl a stejné očekávání a stejnou vážnost k svému Bohu. Věř tomu: kdybys tak stále smýšlel, tak by tě nikdo o tvého přítomného Boha nikdy nepřipravil. Kdo ale Boha sám nehledá, nemiluje ho a nemá ho ve vědomí, tomu brání nejen špatná společnost, nýbrž také dobrá, a nejen sama ulice, nýbrž také kostel, a také nejen zlá slova a činy, nýbrž tvrdím: také dobrá slova a dobré činy. Neboť překážka leží v něm. Neboť v něm není Bůh všechno. Neboť kdyby tomu tak u něho bylo, tak by mu bylo na všech místech a u všech lidí asi docela dobře. Neboť by měl Boha; a nemohl by mu ho nikdo vzít, a jeho dílo by mu nemohl nikdo překazit.
Meister Eckehart: Deutscher Glaube. Jena: Eugen Diederichs Verlag 1934, s. 41-52.
[b][size=150]MISTR ECKHART[/size][/b]
Někteří lidé říkají, že věří v Boha, ale nevěří Bohu. Věřit v Boha je více než věřit Bohu. Věříme asi člověku, když mu půjčujeme pět šilinků, že nám to vrátí, ačkoli v tohoto člověka vůbec nevěříme. Věří-li tedy člověk v Boha, pročpak nevěří Bohu, že mu oplatí to, co člověk jeho chudým půjčil?
[b]Bůh je nade všemi jmény[/b]
Mnozí lidé chtějí vidět Boha na vlastní oči, jako se dívají na dítě, a chtějí mít Boha tak rádi, jako mají rádi dítě. Tvoje srdce má ale přijímat Boha takového, jaký je sám v sobě. Bůh nemá žádné jméno. Jeden mistr říká: Žádný jazyk nemůže vytvořit slovo o Bohu, protože jeho bytí je příliš vysoké a ryzí. Když máme mluvit o stromu, tak mluvíme o věcech, které jsou vyšší než strom, snad o slunci, které ve stromu působí. Proto vlastně člověk nemůže mluvit o Bohu, neboť výše než Bůh již nic není. Ale mluvíme o věcech také v přirovnáních. O Bohu ale člověk nemůže mluvit ani v přirovnáních. Neboť s Bohem nelze nic srovnávat. Za třetí může člověk mluvit o věcech také tak, že pojmenovává jejich činnost, jejich působení. Když mluvíme o mistrově moudrosti, tak mluvíme o obrazu, který zhotovil. Obraz ozřejmuje mistrovu moudrost. Ale všechna stvoření jsou příliš mrzká, aby Ho ozřejmila. Všechna jsou ničím proti Bohu. Proto žádná stvoření nemohou ve svém působení vydat ani slovo o Bohu. Tak praví Dionýsius: Všichni, kteří chtějí Boha vyslovit (resp. vypovídat o Něm), nemají pravdu. Neboť ho nevysloví. Ti, kteří ho vyslovit nechtějí, mají pravdu. Žádné slovo nemůže Boha vyslovit. Neboť dobře mluví o sobě jen On sám. Mocný muž v podobenstvích neměl žádné jméno. To znamená: Všechna jména, která mu duše dává, bere ze svého vlastního porozumění. Proto zůstává beze jména. Kde jsou nyní všechna jména, která jsou mu dávána? Jako je Bůh sám v sobě, tak nemůže vložit do žádné bytosti schopnost, aby Ho pochopila, protože to bytost není s to pochopit.
[b]
Sebe ale nazýval svým jménem, zve se: Otec[/b]
Ze slova Otec přebíráme synovství, a slovo Otec vyjadřuje ryzí rození; a to je život všech věcí. Otec rodí svého Syna ve věčném porozumění, a tak rodí Otec svého Syna v duši, právě tak jako ve své vlastní přirozenosti a rodí ho, aby byl duši vlastní, a jeho bytí na tom závisí, že zrodil svého Syna v duši, ať je mu to milé nebo ne. Otec praví: „Můj Synu, v záři svatého jsem tě dnes porodil.“ – Kde je Bůh? – Jsem uzavřen v plnosti svatého. – Kde je Bůh? – V Otci. – Kde je Bůh? – Ve věčnosti. Boha by asi nikdy nikdo nenašel, jak praví mudrc: „Pane, ty jsi skrytý Bůh.“ – Kde je Bůh? – Jako se člověk skrývá a pak se rozkašle a sám sebe tím prozradí, tak také činil Bůh. Boha by nikdy nikdo nemohl najít. Nyní se prozradil.
[b]Proč byl Bůh zrozen a proč zemřel[/b]
Uvádí mě v úžas několik páterů, kteří sice učí a chtějí být velkými pátery, že jsou tak rychle uspokojeni a nechají se zaslepit a slovo, které náš Pán řekl: „Všechno, co jsem uslyšel od svého otce, to jsem vám odhalil“, chápou a vykládají tak, že On nám pro naši životní cestu odhaluje jen tolik, kolik potřebujeme k naší blaženosti. Proto se toho nedržím, neboť to není pravdivé. Proč se Bůh stal člověkem? Proto, abych se já stal týmž Bohem. Proč Bůh zemřel? Proto, abych pro celý svět a pro všechny stvořené věci zemřel.
[b]
V Synu k nám přichází ztělesněný Bůh[/b]
Často jsem říkal: Syn je brána, kterou duše přijde opět k Otci. Neboť všechno, co Bůh učinil, je jen obraz a znamení věčného života. Nyní mluví náš Pán: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Nyní opět opouštím tento svět a jdu opět k Otci.“ Zde míní: Jeho východ je jeho vstupem do duše. Ale její vstup je její východ. Duše má přejít od své nejzazší do své nejvnitřnější části a z toho, co je jí vlastní do toho, co je vlastní Synovi. Zde je chycena a nošena v Otci. Syn opouští vnější svět a jde s duší opět nahoru k Otci. Neboť kde je jeho únik z božskosti, tam zcela padá do duše se vším, co je. Žádná bytost se nemůže zcela obětovat. Svěřuje se sice do laskavosti a do skutků. Ale zůstává ve svém bytí do sebe uzavřena. Synův východ je jeho vstupem. Stejným způsobem, jakým vychází od Otce, tak vchází také do duše. Synův východ je Bůh sám. Bůh se sám zcela ve svém Synu rozlévá.
[b]To vše pro nás učinil, aby ukázal svou velkou lásku[/b]
Největším dobrem, které Bůh lidem daroval bylo, že se stal člověkem. Chci vyprávět jednu pohádku, která se k tomu dobře hodí: Byli jednou jeden bohatý muž a bohatá žena. Tu se přihodilo paní neštěstí, přišla o oko. Velmi se nad tím rmoutila. Tu k ní přišel pán a pravil: „Paní, proč jste tak zarmoucena? Nemáte tak truchlit nad tím, že jste ztratila svoje oko.“ Ona řekla: „Pane, nejsem zarmoucena nad tím, že jsem ztratila své oko; nýbrž jsem zoufalá proto, že se mi zdá, že mě nyní musíte mít rád méně.“ Na to pán řekl: „Paní, já vás mám rád.“ Zanedlouho si sám sobě vypíchl oko, přišel k paní a řekl: „Paní, že nyní už věříte, že vás mám rád, udělal jsem něco, abychom si byli rovni. Nyní mám také jen jedno oko.“ – Takový je člověk: těžko by uvěřil, že ho Bůh má tak rád, dokud by si Bůh nevyloupl oko a nevzal na sebe lidskou přirozenost. To znamená „stát se tělem“. Když milá Marie porodila Syna, tu skončilo trápení a pro staré otce začala doba radosti. Neboť před tím by se nedokázali odebrat k nebi. Ale nyní stačí našemu Pánovi již málo. Za hlt studené vody dává svoji nebeskou říši a jedno čisté srdce mu stačí. Proto říká Kristus: „Blažení jsou, kteří jsou čistého srdce.“ Nemluví o velkých, hrubých vnějších dílech. Ten, kdo chápe božský způsob, ten má upřeně přemýšlet nad tím, že věrný, milující Bůh člověka přivedl z hříšného světa do božského života a že ho udělal ze svého nepřítele svým přítelem. To je více než stvořit novou říši na zemi. To by bylo jedním z nejsilnějších podnětů, který má člověk přemístit zcela do Boha. A bylo by zázračné, jak velkou, silnou láskou by člověk musel vzplanout, aby zcela vyšel ze sebe.
[b]
Následování Krista[/b]
Máš si pro sebe zapamatovat dvě věci, které měl také u sebe náš Pán. Měl nejvyšší a nejnižší síly. Tyto také měly dvě různé úlohy. Jeho nejvyšší síly byly ve vlastnictví a požívání věčné blaženosti. Ale nejnižší síly stály současně v největším neštěstí a sporu tohoto světa. Ale žádná z obou činností nepřekážela druhé v tom, co měla v úmyslu. Tak mají být v tobě nejvyšší síly v Bohu povýšeny, na něj zcela namířeny a nastaveny. Všechno utrpení má na proti tomu člověk přenechat tělu, nejnižším silám a smyslům. Duch se má celou svojí silou pozvednout a svobodně se pohroužit do Boha. Přitom se tě netýká utrpení smyslů a nejnižších sil, stejně tak se tě netýká jejich pokušení. Neboť čím větší a silnější je boj, tím větší a chvályhodnější je také vítězství a čest vítězství. A mimo to: Čím těžší je pokušení a čím silnější je tlak nectnosti, tím je ti vlastnější ctnost, když jsi to překonal, a tím je to milejší tvému Bohu. „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ K tomu patří další: „Nechejte nás přiložit zbraně světla“. Křesťanství musíme přijmout, jako železo přijímá oheň, jako vzduch slunce a vlna barvu. Železo přijímá oheň tak, že se stává zcela ohněm, právě tak je tomu i u ostatních příkladů. Tímto způsobem se každý věřící rozžhaví skrze Kristovu lásku. - „Přijměte Pána Ježíše Krista!“ To se mohlo udát jedině poté, co Pavel také před tím řekl ono „noc pokročila“. Neboť jaká shoda by existovala mezi světlem a temnotou, dnem a nocí, Bohem a ďáblem? Všechna díla jsi učinil v nás. A my jsme Boží pomocníci. Tak tedy přijměte Pána Ježíše Krista. Povšimněte si: Když se někteří velmi milují, tak se obvykle stejně oblékají. Bůh nyní přijal náš oděv, aby se opravdu, vlastně a bytostně stal člověkem a člověk Bohem. V něm je ale přijatá přirozenost všech lidí více či méně společně. Tedy je dáno každému člověku, aby se stal Synem Božím. Skrze přijetí dětství, z milosti. Našeho Pána máme poslušně následovat, ne však pokaždé. Jeden příklad: Náš Pán se postil čtyřicet dní. Ale nikdo by to neměl provádět stejným způsobem. Kristus totiž udělal mnoho činů a chtěl, abychom ho v nich následovali nikoliv tělesně, nýbrž duchovně. Máme se snažit, následovat Krista s rozmyslem. Požaduje jen naši lásku, ne naše činy. Máme ho vždy následovat bytostně. Jak se to děje? – Musíš u každé věci obzvlášť dbát na to, jakým způsobem musí být provedena. Vždyť jsem to říkal často: „Považuji vnitřní rozumný čin za mnohem hodnotnější než vnější. Ale co to znamená? – Tedy: Kristus se postil čtyřicet dní. V tom ho následuj tím způsobem, že budeš pozorovat k čemu tě náklonnost nejsilněji pohání. A v tom bodě si musíš sám odříci a zachovávat tuhou kázeň. Často a bez zarmoucení se od onoho odpoutat, je správnější, než se najednou vzdát všeho pokrmu. Tak je pro tebe možná těžší zamlčet jen určité slovo, než kdybys neměl mluvit vůbec. Tak je pro druhého těžší snést lehkou urážku, na které ani tak vůbec nezáleží, než snést těžký úder, který se přijímá lehce, protože je na něj připraven. Je také mnohem těžší být sám mezi mnoha lidmi, než být sám na poušti. A často je také těžší opustit malou věc než velkou, nebo dělat menší dílo, než to, které za velké pokládáme. Tak má člověk správně následovat našeho Pána, vždy podle své slabosti a nemá se domnívat, že ho následuje nesprávně.
[b]Tak se vskutku stal Bůh člověkem, tak se vskutku stal člověk Bohem[/b]
Všimněte si: Nikdo nemůže poznat Otce, kromě jeho jednorozeného Syna. Neboť to říká sám, že nikdo nepozná Otce, než Syn a nikdo nepozná Syna než Otec. Má-li proto člověk poznat Boha, ve kterém spočívá jeho věčná blaženost, tak musí být s Kristem jediný Syn Otce. A proto: Chcete-li být blažení, tak musíte být vlastním Synem, ne mnoha syny; ne: jedním Synem. Máte být různí jen podle vašeho tělesného zrození. Ale podle věčného zrození máte být jedním. Neboť v Bohu se nachází jen přirozený původ; a proto existuje jen jeden přirozený projev Syna; ne dva, nýbrž jeden. Máte-li proto být Synem s Kristem, tak musíte být vlastním projevem s věčným Slovem. Jak toho ale má člověk dosáhnout, aby se stal vlastním Synem věčného Otce? – Toho si všimněte: Věčné Slovo se neujímá leckoho. Zvláště se ujímá svobodné, celistvé přirozenosti, která byla čistá (neposkvrněná), beztvará; neboť jednoduchý pojem „lidskost“ je beztvarý. Poněvadž tedy v jednotě byla beztvará lidská přirozenost přijata věčným Slovem, proto se stala postava Otce tj. věčného Syna postavou lidské přirozenosti. A tak jako je pravdivé to, že Bůh se stal člověkem, tak je také pravdivé, že se člověk stal Bohem. Máte-li tedy být Synem, tak musíte odložit a odloučit se ode všeho, co je na vás zvláštního. Neboť člověk je „náhoda“ přírody. Proto opusťte, co je náhoda, a uchopte v sobě vaši svobodnou nedělitelnou lidskou přirozenost. Jelikož se ale tatáž přirozenost, podle které se vy chápete, stala Synem věčného Otce, jelikož se věčné Slovo s ní sjednotilo, tak budete také vy Synem věčného Otce, s Kristem, když se budete chápat podle téže přirozenosti, která se stala Bohem. Syn přijímá lidskou přirozenost, žádnou nerozumnou přirozenost. Chceš-li tedy, aby v tobě sídlilo Slovo, které se stalo tělem, chceš-li se stát Božím Synem, chceš-li tuto přirozenost svěřenou milostí přijmout, tak buď člověkem! Žij podle tohoto poznání, žij podle ducha, ne podle těla! Jeden mistr praví: Máme se radovat z toho, že Kristus, náš bratr, vlastní silou vyletěl nad všechny andělské kůry a sedí po pravici Otce. Mistr to dobře řekl. Ale mám-li vám říci pravdu: nedal bych za to nic. Co by mi to pomohlo, kdybych měl bratra, který by byl bohatý muž, kdybych já byl chudý? On moudrý a já blázen? Řeknu vám něco jiného, co se nás více týká: Bůh se nestal sám člověkem, nýbrž na sebe vzal lidskou přirozenost. A když nyní mistři obvykle říkají, že všichni lidé jsou podle své přirozenosti stejně ušlechtilí, tak bych k tomu řekl ještě něco neobvyklého: Všechno dobro, kterým byli všichni svatí a Marie, Matka Boží, a Kristus ve své lidskosti zcela zaujatí, to je v této lidské přirozenosti mé vlastní.
[b]Boží líbezná Matka[/b]
Naši mistři říkají, že naše milá Paní byla více blaženější proto, že se sjednotila s Bohem podle své božskosti, než proto, že Boha nesla tělesně. Neboť teprve skrze hojnost, kterou naše Paní z božskosti přijala, stala se hodnou toho, nést Boha tělesně. Neboť když byla tak duše přeplněna, muselo to vytrysknout do těla, poté se tělo utvořilo. A tím se stala ztělesněnou Matkou Boží. Všechna pokora a všechno dobro, co kdy bylo o naší milované Paní napsáno, jí nepřineslo tolik odměny a lásky od Boha, jako nejnepatrnější utrpení, které kdy od Boha zakusila. Říkám dále: Kdyby byla naše milá paní, Matka Boží vedle utrpení postavena na ulici, a postavila-li by se naše milá Paní zde se vší odplatou, kterou si zasloužila s cudností, s pokorou a všemi jejími ctnostmi, ale chybělo-li by jí utrpení – tak by bylo utrpení o tolik krásnější než naše milá Paní jako slunce vzhledem k začazenému dnu kotle. Neboť by stála vně Boha. Důstojnost naší milé Marie je dokázána tím, že je v Písni písní nazvána: „Vyvolená jako slunce“. Slunce je nádoba na světlo, ale samo světlem není; neboť má světlo v sobě a vlévá je do všech bytostí, protože žádná bytost se nemůže narodit nebo se dokončit bez pomoci světla. A když v noci nesvítí, pak vlévá světlo do hvězd. Tak je to také s naší milou Paní. Je proto nádobou plnou světla, protože nám přinesla do světa opravdové světlo.
[b]Blažení jsou ti, kteří slyší a zachovávají slovo Boží[/b]
Tvrdím: neporodila-li by Marie Boha nejdříve duchovně, tak by ho nikdy nezrodila ani tělesně. Jedna paní pravila Kristu: „Blažené je tělo, které tě nosilo“. Na to řekl Kristus: „Ne samotné tělo, které mě nosilo, je blažené, blažení jsou ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají jej“. – Pro Boha je totiž důležitější to, že je duchovně zrozen z každé panenské, dobré duše, než že byl tělesně zrozen Marií. Věčné Slovo, které je samo prostředkem a obrazem Božím, přestává být prostředkem a obrazem Božím, aby duše ve věčném Slově bez obrazu a bezprostředně chápala a poznávala Boha.
[b]Boží milost – Dokonalost stvoření[/b]
Bůh není ničitelem žádného dobra, nýbrž je dovršitel. Bůh není ničitel přírody, nýbrž je její naplnitel. Také milost neničí přírodu, ona ji teprve dokončuje. Zničil-li by totiž Bůh přírodu hned na počátku (když daroval milost člověku již při křtu), tak by ji znásilňoval a činil by jí bezpráví: to ale Bůh nečiní. Člověk má svobodnou vůli, díky níž může volit a poznávat dobro nebo zlo. Bůh mu přihrává smrt při páchání zla, život při prokazování dobrodiní. Tak má být člověk svobodný a pánem svých činů; nebyl zničen a nebyl donucen. Milost neničí přírodu, naplňuje ji. Nebeské světlo svatozáře rovněž neničí milost, nýbrž ji uskutečňuje. Neboť nebeské světlo svatozáře je dokonalá milost. Tedy není v Bohu nic, co by zničilo nějakou věc, co má nějaké bytí; nýbrž On je dokončovatel všech věcí. Tak také nemáme ničit kvůli většímu či výstavnějšímu žádné ještě malé dobro, ani opovržlivý způsob života, nýbrž máme všechno nanejvýš pozvedat. Nikdy nemysli na to, jaké bytí nebo způsob Bůh někomu dává. Kdybych byl tak dobrý a svatý, že byste mě museli velebit se svatými, tak by se lidé dotazovali a zkoumali, zda to, co je ve mně, bylo z milosti nebo od přírody. Nechej Boha v sobě působit; jemu přenechej dílo, a nestarej se, zda působí skrze přírodu nebo nadpřirozeně. Obojí je jeho: příroda i milost. Týká se tě, co se líbí Bohu činit, nebo co činí v tobě nebo v druhých? On má činit dobře, jak nebo kde nebo jakým způsobem, to náleží jemu. Jeden člověk by si byl rád na své zahradě vybudoval studnu a pravil: Když mám jen vodu, tak mi má být jedno z čeho jsou roury a okap, které ji vedou, zda železné, dřevěné, kamenné či ještě nějaké jiné. Když mám jen vodu! Proto je zcela nesprávné přemýšlet o tom, čím Bůh činí svá díla, zda přírodou či milostí. Nechej ho působit samotného a rozprostři klid ve své duši.
[b]Kde sídlí Bůh[/b]
Člověk jde na pole a modlí se a poznává Boha, nebo je v kostele a poznává Boha: poznává-li Boha proto, že se nachází na klidném místě lépe, tak je to kvůli jeho slabosti, ne kvůli Bohu. Neboť Bůh je ve všech věcech a na všech místech stejně a všude je stejně připraven se člověku darovat tak dalece, jak mu na něm záleží. Ten poznal Boha správně, který ho poznal na všech místech stejně. Člověk má Boha přijímat ve všech věcech a má mysl přivyknout k tomu, že má Boha v mysli, ve svých smyslech a svém životě vždy přítomného. Dávej pozor, jak máš mít svého Boha ve smyslech: když jsi v kostele nebo cele (klášterní světnice), tak udržuj pevně svoji mysl takovou, jaká právě je, a vezmi ji s sebou mezi lidi a do neklidu a do všeho, co není Bohu podobné. Často jsem již řekl: když mluvím o rovnosti, tak nemíním, že máme považovat všechna díla a všechna místa a všechny lidi za stejné. To by nebylo správné; neboť modlení je lepší než mluvit z cesty, a kostel je ušlechtilejší místo než ulice. Ale máš mít ve všech činnostech stejnou mysl a stejné očekávání a stejnou vážnost k svému Bohu. Věř tomu: kdybys tak stále smýšlel, tak by tě nikdo o tvého přítomného Boha nikdy nepřipravil. Kdo ale Boha sám nehledá, nemiluje ho a nemá ho ve vědomí, tomu brání nejen špatná společnost, nýbrž také dobrá, a nejen sama ulice, nýbrž také kostel, a také nejen zlá slova a činy, nýbrž tvrdím: také dobrá slova a dobré činy. Neboť překážka leží v něm. Neboť v něm není Bůh všechno. Neboť kdyby tomu tak u něho bylo, tak by mu bylo na všech místech a u všech lidí asi docela dobře. Neboť by měl Boha; a nemohl by mu ho nikdo vzít, a jeho dílo by mu nemohl nikdo překazit.
Meister Eckehart: Deutscher Glaube. Jena: Eugen Diederichs Verlag 1934, s. 41-52.