od Veil » stř 01. kvě 2024 13:40:42
Tázající: Takže když mluvíš o fyzické vzdálenosti, myslíš doslova, že vzdálenost mezi mým tělem a koncem místnosti, kde je radiátor - pro mě je vzdálenost od toho kde sedím k radiátoru - to je ten typ vzdálenosti, který myslíš? Je to placaté?
Alexis: Ano, je to skoro jako placatost, není žádný skutečný prostor. Protože ta energie má oddělení, zdánlivě všechno přeměňuje na totální reálnost. Jako hmota, forma je pak absolutně formou, není formou bez formy, musí to být absolutní forma, pevná, skutečná.
Tázající: Takže nejsou tři dimenze? Jsou to dvě dimenze?
Alexis: Je to žádná dimenze. Když ta oddělené energie zdánlivě obývá tělo, vypadá to, že všechno je ve skutečné vzdálenosti ode mne. A to je sen. Není žádný skutečný prostor. Není žádný skutečný čas. A vědomí je také svým způsobem vzdálenost. Tady a teď, uvnitř a vně, subjekt a objekt, to je všechno sen o dualitě. A co je zde odhaleno je, že čas, prostor a vědomí jsou absolutně iluzorní. Objevují se tu vzpomínky, samozřejmě. Objevuje se tu cedule, nebo auto, dům za oknem, ale to není skutečná vzdálenost. Není skutečná vzdálenost a není skutečný prostor. Je jen bezprostřednost toho, co se jeví. To je cítěný pocit, cítěný pocit lokalizace. Takže když se lidé snaží říkat o nedualitě "já tu nejsem", je to rozpor ve vyjádření, je to nepřesné, říct, že tu nikdo není. Svým způsobem není žádná přesnost, ale co by bylo přesnější je "není nikdo a není tady". Celý pocit "tady" je pozicí a tedy pocitem někoho kdo je tu.
Tázající: Takže všechno brané za skutečné je iluze.
Alexis: Ano, iluze je, že tohle je absolutně skutečné.
Tázající: Takže mluvení s Alexis je sen? Když jsi ve snu, nevíš, že je to sen.
Alexis: Je to trochu jako hologram. Není to nejlepší přirovnání, ale je to trochu jako hologram. Jen se to jeví. Jako co se to jeví to není iluzorní, jen to není skutečné, není to pevné, není to hmotné. To neznamená, že se to vůbec neděje na žádné úrovni. Zdánlivě se to děje, zdá se, že se to děje, ale to to nedělá absolutně skutečným - jen pro tu energii kontrakce, oddělení a lokalizace, pro tu to vypadá a jeví se to jako naprosto skutečné.
Tázající: Čas je jen iluze, ale jak se pro tebe změnil zážitek těla?
Alexis: Změnil se tak, že není nikdo, kdo by měl tělo. Je jen tělo, které se jeví. Pocity se jeví. Je to totálně radikální a šílené. Nedává to smysl tomu pocitu, že je někdo, kdo má tělo. To bude obvykle znít naprosto směšně. Ale opravdu je jen bezprostřední jevení se těla, pocitu, mluvení… Takže jak se pro mě změnil zážitek těla? Já zemřelo.
Jiný způsob jak to popsat je, tělo běhalo kolem, následovalo a sledovalo učitele, dělalo nejrůznější praktiky a sádhany, chodilo všude možně… a pak jednoho dne tělo prostě nechalo já za sebou.
Tázající: Jak se manifestuje fyzická bolest? Když se například řízneš do prstu.
Alexis: Je to jen bolest. Nijak se nemanifestuje, je to jen bolest, jak se jeví. Takže objeví se bolest, pak se možná objeví náplast, je to velmi jednoduché. Není to nijak magnificentní, nebo zvláštní, prostě jednoduché, tělo se o sebe stará. Celý ten pocit já je, jako by tělo záviselo na já a já se muselo o tělo starat, protože pokud já tu nebudu, všechno se rozpadne… Ve skutečnosti prostě všechno jde dobře.
Tázající: Takže když někdo říká, že vše co je je co je a já jsem to, tak pořád mluví z lokalizované perspektivy?
Alexis: Ano, tak by to vypadalo. Není žádné já jsem, které by tím bylo. Je jen co je. Když je tohle slyšeno to „Je jen co se děje, tohle je nic zdánlivě se jevící. Ó a já jsem tam taky někde…“ , tak se jen snaží vytáhnout zpět to já, které je vystrašené, nebo vyděšené. Tohle je rouhání: „Já jsem je naprosto nepotřebné.“ Totálně nepotřebné. Je k ničemu. Myslí si, že je velmi důležité a zvláštní. Není.
Tázající: Můžeš říct víc o tom, jak se tělo stará samo o sebe?
Alexis: Prostě jen dělá, co dělá. Vždycky dělalo, co dělá. Iluze je, že někdo ovládá funkce těla. Rozhoduje co si obléct, jaké jídlo jíst, a jestli si dát kávu nebo čaj – to všechno se už děje samo od sebe. Podmínky a preference se jen dějí. Není v tom žádná svobodná vůle, ani možnost volby. I tyhle slova a tahle gesta rukou se prostě jen dějí, volně plují, je to volný proud. A tak to je pro každého. Iluze je, že to někdo vlastní jako kontrolovaný zážitek. Subjektivní a objektivní zážitek. To je sen. Když to zkolabuje, je to jen volné proudění (free flowing) a vše prostě jen proudí. Je to velmi radostné, ale bolest i smutek mohou také vyvstát. Všechno je vítáno. A je to velmi přirozené. Nemůže to být víc přirozené. Je to svým způsobem čisté a přirozené.
Tázající: Takže odkud mluví celý ten dav uznávající vědomí, tak ve skutečnosti prodlužují dualitu? Není divu, že je to celé tak matoucí.
Alexis: Prodlužují sen, který se ve skutečnosti neděje a nikdo to neovládá. Je to jako tornádo. Nemá to autonomii. Je to jen chaos. Vše co je, je chaos. A to to nedělá zlé nebo špatné, ale ani dobré. Je to prostě jaké to je. Ale ano, mnoho lidí je zdánlivě naprosto chycených v tom snu a přesvědčených, že cesta, TA CESTA k osvícení, je zůstávat vědomě jako přítomnost vědomí, nebo jak to je. Tohle to dělalo dlouhou dobu. Byla to velká zábava, dalo se pak cítit výjimečně a důležitě a dokonce až impozantně… ano, podařilo se mi být v přítomném okamžiku celý den, koukněte jak skvělý jsem (smích). Je to vtip. Je to vtip.
Tázající: A přitom taková námaha.
Alexis: Ano a je to taky odstup. Desocializace. A jak někdo říkal, je to jen prodlužování snu, který se ve skutečnosti ani neděje. Jsou to prostě všechny ty pokusy udělat tohle víc snesitelné, lepší, zvláštní, barevné. Je to... je to sladké svým způsobem. Svým způsobem je to totálně nevinné. Ale není to nedualita. Je to kompletní dualita. Je to skoro, jako by to chtěli ještě zintenzivnit, ten dualismus. Aby udělali dualitu ještě víc intenzivně dualitní. A ti lidé ještě říkají, že to je nedualita.
Tázající: Takže chyby i úspěchy jsou kompletně, totálně nerelevantní, obě spektra dosažení něčeho, nikdy nebyl nikdo, kdo by neuspěl nebo uspěl. Jako role ve hře života, my tu roli bereme s takovou důležitostí a pokud neuděláme něco správně, tak budeme potrestáni, nebo půjdeme do pekla, jestli jsi vyrůstal v náboženské víře… a když jsi hodný, půjdeš do nebe, je to vždycky někde, ale není nikdo. Je to… na jednu stranu to zní jako taková úleva od té myšlenky, že jsi zodpovědný za svůj život a za životy dalších lidí, nejen za svůj. Že nikdo nikdy nebyl zní hezky, ale ta myšlenka, že už teď tu nikdo není, kdo by viděl tuhle realitu… to je další level. Není to skutečně role pak, není to, že ty tu jsi a máš roli, prostě tu nikdo není.
Alexis: Není žádné tu.
Tázající: Ano. Žádné tady ani žádné já. Takže není žádná realita? Nebo je to realita, ale je nesprávně pochopena, protože jí vidí já a … nevím? Snažím se zeptat na otázku, ale nemůžu najít správný způsob jak vysvětlit na co se chci zeptat.
Alexis: Není žádná realita. Můžeš to nazývat přirozenou realitou, protože svým způsobem je to velmi přirozené. Svým způsobem to má kvalitu toho, že je to totálně organické, plynulé, a jaké to je, ale můžeš to nazývat skutečnou nerealitou. Nerealitou protože slovo realita by opět bylo vykládáno jako něco pevného, nebo solidního a to není. Takže je to jako skutečně neskutečné. Skutečná nerealita. Nic nestojí za záclonou. Není žádná záclona, není nic za. Není nic za ani před, je jen …
Tázající: Žádný čaroděj ze země Oz?
Alexis: Žádný čaroděj ze země Oz. Ne.
Tázající: Ten kdo ho hledá, nebo sám čaroděj?
Alexis: Prostě nic.
Jiný tázající: Jsem v úžasu, když sleduju vědce přijít ke stejnému závěru, o kterém mluvíš, že tahle zpráva nemá větší prostor.
Alexis: Je tak radikální a nekompromisní a totálně šílená svým způsobem, že se zdá se nepotkává s energií oddělení a ta oddělená energie je tak zoufalá, něco získat, někam se dostat, něčeho dosáhnout a být ujištěn „Ne, jsem skutečný!“ a všichni ti učitelé jim říkají ano, jsi skutečný, neboj jsi skutečný a já tě budu učit… něco ti dám… A tohle je jako „ABSOLUTNĚ NE“. (smích) Absolutně ne. Ne. A tahle (oddělená) energie zdá se žije na tom pohybu, že je problém, který musí být napraven, nebo vyřešen, nebo vyléčen. Není to, není to problém.
Tázající: Závěry se kterými věda přichází, že není žádná realita, na které se dá stát. I tam původ toho hledání je popud, že jsou skuteční. Protože jinak by nebyla žádná věda. Kdo by o to stál? Kdyby lidé nepotřebovali najít odpověď.
Alexis: No, není nic špatného ani správného na vědě. Co se zdánlivě jeví je ten pocit, že „já jsem problém“ a musí být řešení, nebo postup jak žít život. A co je odhaleno je, že život už se žije. Už je tím, čím je a není žádná skutečná kontrola. Stažená energie je jen pocitem … je to jen napětí, a tělo si to nějak interpretuje jako ovládání, ve skutečnosti to jen napíná. Takže není žádné řešení, protože není žádný problém. Není žádný návod, protože život nemusí být rozluštěn. Ačkoli věda bude zdánlivě pomáhat s pochopením nějakých věcí, není to tak, že by život byl nějakou existenční složitou zkouškou, která musí být vyřešena a tohle odkrývá, že tohle je čistě čím to je. Totálně jednoduché. Což také totálně zničí validitu úspěchu nebo neúspěchu o kterých Katherine mluvila. Úspěch a neúspěch nemohou být dosaženy, když je odhaleno, že nikdo nic neovládá, že není nikdo a není žádná kontrola. A tak je všechno už volně proudící chaos. Překrásný volně proudící chaos.
Tázající: Aniž bys nutně jmenoval konkrétní učitele, přijde mi velmi zvláštní, že nevidí tu chybu. Ale ok, kompletnost jevící se jako konkrétní učitelé.
Alexis: Ano, i lidé kteří se posmívají, nesprávně to vykládají, nebo zcela odmítají tuhle zdánlivou komunikaci, jsou jednoduše kompletností jevící se tak. Ta kompletnost je naprosto bezpodmínečná a všezahrnující. Takže ano. Tak se to jeví. Dualismus se jeví jako učení, učitelé, práva a rituály, guruové, tantry, jógy a všechno to podobné. A příroda, je to všechno kompletní a svobodné. A když jsou tu lidé, kteří cítí, jako že toho dosáhli a mají kontrolu, že ovládli tělo, nebo vědomí vědomí, a ten odtažitý stav, kdy jste totálně jen vědomím či co… pravděpodobně je to jako cítit se bohem, nebo bytí bohem, může to být cítěno jako velmi posilující a svým způsobem je to celkem sladké, že tenhle pokus vychází z toho pocitu cítit se jako bůh, být zvláštní a všemocný a teď pomůžu ostatním, aby to taky dosáhli, nebo tak něco. Je to celé sen.
Hodně z toho se tváří upřímně, ale je to všechno iluzorní.
Tázající: Takže nikdo tu není, nebo tu není nikdo kdo by věděl něco líp, než kdokoli ostatní? Tohle všechno naprosto srovnává, žádná hierarchie, naprostá rovnost, nebo absence srovnání. Je to absence srovnání.
Alexis: Ano, je jen jsoucno. Toto.
Tázající: Ano. Žádný čas, ve kterém bys mohl někam jít, kdyby bylo nějaké ty. Ale i bez absence času není žádný způsob, jak bys mohl cokoli označit, kde byl progres, nebo cokoli. Ale pak co květiny, stromy jak rostou. Je to taky tohle skutečné nereálno?
Alexis: Je jen skutečné nereálno. Ano.
Je to tak hojné, svobodné a divoké, nespoutané. A je to vším.
[i]Tázající: Takže když mluvíš o fyzické vzdálenosti, myslíš doslova, že vzdálenost mezi mým tělem a koncem místnosti, kde je radiátor - pro mě je vzdálenost od toho kde sedím k radiátoru - to je ten typ vzdálenosti, který myslíš? Je to placaté?
Alexis: Ano, je to skoro jako placatost, není žádný skutečný prostor. Protože ta energie má oddělení, zdánlivě všechno přeměňuje na totální reálnost. Jako hmota, forma je pak absolutně formou, není formou bez formy, musí to být absolutní forma, pevná, skutečná.
Tázající: Takže nejsou tři dimenze? Jsou to dvě dimenze?
Alexis: Je to žádná dimenze. Když ta oddělené energie zdánlivě obývá tělo, vypadá to, že všechno je ve skutečné vzdálenosti ode mne. A to je sen. Není žádný skutečný prostor. Není žádný skutečný čas. A vědomí je také svým způsobem vzdálenost. Tady a teď, uvnitř a vně, subjekt a objekt, to je všechno sen o dualitě. A co je zde odhaleno je, že čas, prostor a vědomí jsou absolutně iluzorní. Objevují se tu vzpomínky, samozřejmě. Objevuje se tu cedule, nebo auto, dům za oknem, ale to není skutečná vzdálenost. Není skutečná vzdálenost a není skutečný prostor. Je jen bezprostřednost toho, co se jeví. To je cítěný pocit, cítěný pocit lokalizace. Takže když se lidé snaží říkat o nedualitě "já tu nejsem", je to rozpor ve vyjádření, je to nepřesné, říct, že tu nikdo není. Svým způsobem není žádná přesnost, ale co by bylo přesnější je "není nikdo a není tady". Celý pocit "tady" je pozicí a tedy pocitem někoho kdo je tu.
Tázající: Takže všechno brané za skutečné je iluze.
Alexis: Ano, iluze je, že tohle je absolutně skutečné.
Tázající: Takže mluvení s Alexis je sen? Když jsi ve snu, nevíš, že je to sen.
Alexis: Je to trochu jako hologram. Není to nejlepší přirovnání, ale je to trochu jako hologram. Jen se to jeví. Jako co se to jeví to není iluzorní, jen to není skutečné, není to pevné, není to hmotné. To neznamená, že se to vůbec neděje na žádné úrovni. Zdánlivě se to děje, zdá se, že se to děje, ale to to nedělá absolutně skutečným - jen pro tu energii kontrakce, oddělení a lokalizace, pro tu to vypadá a jeví se to jako naprosto skutečné.
Tázající: Čas je jen iluze, ale jak se pro tebe změnil zážitek těla?
Alexis: Změnil se tak, že není nikdo, kdo by měl tělo. Je jen tělo, které se jeví. Pocity se jeví. Je to totálně radikální a šílené. Nedává to smysl tomu pocitu, že je někdo, kdo má tělo. To bude obvykle znít naprosto směšně. Ale opravdu je jen bezprostřední jevení se těla, pocitu, mluvení… Takže jak se pro mě změnil zážitek těla? Já zemřelo.
Jiný způsob jak to popsat je, tělo běhalo kolem, následovalo a sledovalo učitele, dělalo nejrůznější praktiky a sádhany, chodilo všude možně… a pak jednoho dne tělo prostě nechalo já za sebou.
Tázající: Jak se manifestuje fyzická bolest? Když se například řízneš do prstu.
Alexis: Je to jen bolest. Nijak se nemanifestuje, je to jen bolest, jak se jeví. Takže objeví se bolest, pak se možná objeví náplast, je to velmi jednoduché. Není to nijak magnificentní, nebo zvláštní, prostě jednoduché, tělo se o sebe stará. Celý ten pocit já je, jako by tělo záviselo na já a já se muselo o tělo starat, protože pokud já tu nebudu, všechno se rozpadne… Ve skutečnosti prostě všechno jde dobře.
Tázající: Takže když někdo říká, že vše co je je co je a já jsem to, tak pořád mluví z lokalizované perspektivy?
Alexis: Ano, tak by to vypadalo. Není žádné já jsem, které by tím bylo. Je jen co je. Když je tohle slyšeno to „Je jen co se děje, tohle je nic zdánlivě se jevící. Ó a já jsem tam taky někde…“ , tak se jen snaží vytáhnout zpět to já, které je vystrašené, nebo vyděšené. Tohle je rouhání: „Já jsem je naprosto nepotřebné.“ Totálně nepotřebné. Je k ničemu. Myslí si, že je velmi důležité a zvláštní. Není.
Tázající: Můžeš říct víc o tom, jak se tělo stará samo o sebe?
Alexis: Prostě jen dělá, co dělá. Vždycky dělalo, co dělá. Iluze je, že někdo ovládá funkce těla. Rozhoduje co si obléct, jaké jídlo jíst, a jestli si dát kávu nebo čaj – to všechno se už děje samo od sebe. Podmínky a preference se jen dějí. Není v tom žádná svobodná vůle, ani možnost volby. I tyhle slova a tahle gesta rukou se prostě jen dějí, volně plují, je to volný proud. A tak to je pro každého. Iluze je, že to někdo vlastní jako kontrolovaný zážitek. Subjektivní a objektivní zážitek. To je sen. Když to zkolabuje, je to jen volné proudění (free flowing) a vše prostě jen proudí. Je to velmi radostné, ale bolest i smutek mohou také vyvstát. Všechno je vítáno. A je to velmi přirozené. Nemůže to být víc přirozené. Je to svým způsobem čisté a přirozené.
Tázající: Takže odkud mluví celý ten dav uznávající vědomí, tak ve skutečnosti prodlužují dualitu? Není divu, že je to celé tak matoucí.
Alexis: Prodlužují sen, který se ve skutečnosti neděje a nikdo to neovládá. Je to jako tornádo. Nemá to autonomii. Je to jen chaos. Vše co je, je chaos. A to to nedělá zlé nebo špatné, ale ani dobré. Je to prostě jaké to je. Ale ano, mnoho lidí je zdánlivě naprosto chycených v tom snu a přesvědčených, že cesta, TA CESTA k osvícení, je zůstávat vědomě jako přítomnost vědomí, nebo jak to je. Tohle to dělalo dlouhou dobu. Byla to velká zábava, dalo se pak cítit výjimečně a důležitě a dokonce až impozantně… ano, podařilo se mi být v přítomném okamžiku celý den, koukněte jak skvělý jsem (smích). Je to vtip. Je to vtip.
Tázající: A přitom taková námaha.
Alexis: Ano a je to taky odstup. Desocializace. A jak někdo říkal, je to jen prodlužování snu, který se ve skutečnosti ani neděje. Jsou to prostě všechny ty pokusy udělat tohle víc snesitelné, lepší, zvláštní, barevné. Je to... je to sladké svým způsobem. Svým způsobem je to totálně nevinné. Ale není to nedualita. Je to kompletní dualita. Je to skoro, jako by to chtěli ještě zintenzivnit, ten dualismus. Aby udělali dualitu ještě víc intenzivně dualitní. A ti lidé ještě říkají, že to je nedualita.
Tázající: Takže chyby i úspěchy jsou kompletně, totálně nerelevantní, obě spektra dosažení něčeho, nikdy nebyl nikdo, kdo by neuspěl nebo uspěl. Jako role ve hře života, my tu roli bereme s takovou důležitostí a pokud neuděláme něco správně, tak budeme potrestáni, nebo půjdeme do pekla, jestli jsi vyrůstal v náboženské víře… a když jsi hodný, půjdeš do nebe, je to vždycky někde, ale není nikdo. Je to… na jednu stranu to zní jako taková úleva od té myšlenky, že jsi zodpovědný za svůj život a za životy dalších lidí, nejen za svůj. Že nikdo nikdy nebyl zní hezky, ale ta myšlenka, že už teď tu nikdo není, kdo by viděl tuhle realitu… to je další level. Není to skutečně role pak, není to, že ty tu jsi a máš roli, prostě tu nikdo není.
Alexis: Není žádné tu.
Tázající: Ano. Žádné tady ani žádné já. Takže není žádná realita? Nebo je to realita, ale je nesprávně pochopena, protože jí vidí já a … nevím? Snažím se zeptat na otázku, ale nemůžu najít správný způsob jak vysvětlit na co se chci zeptat.
Alexis: Není žádná realita. Můžeš to nazývat přirozenou realitou, protože svým způsobem je to velmi přirozené. Svým způsobem to má kvalitu toho, že je to totálně organické, plynulé, a jaké to je, ale můžeš to nazývat skutečnou nerealitou. Nerealitou protože slovo realita by opět bylo vykládáno jako něco pevného, nebo solidního a to není. Takže je to jako skutečně neskutečné. Skutečná nerealita. Nic nestojí za záclonou. Není žádná záclona, není nic za. Není nic za ani před, je jen …
Tázající: Žádný čaroděj ze země Oz?
Alexis: Žádný čaroděj ze země Oz. Ne.
Tázající: Ten kdo ho hledá, nebo sám čaroděj?
Alexis: Prostě nic.
Jiný tázající: Jsem v úžasu, když sleduju vědce přijít ke stejnému závěru, o kterém mluvíš, že tahle zpráva nemá větší prostor.
Alexis: Je tak radikální a nekompromisní a totálně šílená svým způsobem, že se zdá se nepotkává s energií oddělení a ta oddělená energie je tak zoufalá, něco získat, někam se dostat, něčeho dosáhnout a být ujištěn „Ne, jsem skutečný!“ a všichni ti učitelé jim říkají ano, jsi skutečný, neboj jsi skutečný a já tě budu učit… něco ti dám… A tohle je jako „ABSOLUTNĚ NE“. (smích) Absolutně ne. Ne. A tahle (oddělená) energie zdá se žije na tom pohybu, že je problém, který musí být napraven, nebo vyřešen, nebo vyléčen. Není to, není to problém.
Tázající: Závěry se kterými věda přichází, že není žádná realita, na které se dá stát. I tam původ toho hledání je popud, že jsou skuteční. Protože jinak by nebyla žádná věda. Kdo by o to stál? Kdyby lidé nepotřebovali najít odpověď.
Alexis: No, není nic špatného ani správného na vědě. Co se zdánlivě jeví je ten pocit, že „já jsem problém“ a musí být řešení, nebo postup jak žít život. A co je odhaleno je, že život už se žije. Už je tím, čím je a není žádná skutečná kontrola. Stažená energie je jen pocitem … je to jen napětí, a tělo si to nějak interpretuje jako ovládání, ve skutečnosti to jen napíná. Takže není žádné řešení, protože není žádný problém. Není žádný návod, protože život nemusí být rozluštěn. Ačkoli věda bude zdánlivě pomáhat s pochopením nějakých věcí, není to tak, že by život byl nějakou existenční složitou zkouškou, která musí být vyřešena a tohle odkrývá, že tohle je čistě čím to je. Totálně jednoduché. Což také totálně zničí validitu úspěchu nebo neúspěchu o kterých Katherine mluvila. Úspěch a neúspěch nemohou být dosaženy, když je odhaleno, že nikdo nic neovládá, že není nikdo a není žádná kontrola. A tak je všechno už volně proudící chaos. Překrásný volně proudící chaos.
Tázající: Aniž bys nutně jmenoval konkrétní učitele, přijde mi velmi zvláštní, že nevidí tu chybu. Ale ok, kompletnost jevící se jako konkrétní učitelé.
Alexis: Ano, i lidé kteří se posmívají, nesprávně to vykládají, nebo zcela odmítají tuhle zdánlivou komunikaci, jsou jednoduše kompletností jevící se tak. Ta kompletnost je naprosto bezpodmínečná a všezahrnující. Takže ano. Tak se to jeví. Dualismus se jeví jako učení, učitelé, práva a rituály, guruové, tantry, jógy a všechno to podobné. A příroda, je to všechno kompletní a svobodné. A když jsou tu lidé, kteří cítí, jako že toho dosáhli a mají kontrolu, že ovládli tělo, nebo vědomí vědomí, a ten odtažitý stav, kdy jste totálně jen vědomím či co… pravděpodobně je to jako cítit se bohem, nebo bytí bohem, může to být cítěno jako velmi posilující a svým způsobem je to celkem sladké, že tenhle pokus vychází z toho pocitu cítit se jako bůh, být zvláštní a všemocný a teď pomůžu ostatním, aby to taky dosáhli, nebo tak něco. Je to celé sen.
Hodně z toho se tváří upřímně, ale je to všechno iluzorní.
Tázající: Takže nikdo tu není, nebo tu není nikdo kdo by věděl něco líp, než kdokoli ostatní? Tohle všechno naprosto srovnává, žádná hierarchie, naprostá rovnost, nebo absence srovnání. Je to absence srovnání.
Alexis: Ano, je jen jsoucno. Toto.
Tázající: Ano. Žádný čas, ve kterém bys mohl někam jít, kdyby bylo nějaké ty. Ale i bez absence času není žádný způsob, jak bys mohl cokoli označit, kde byl progres, nebo cokoli. Ale pak co květiny, stromy jak rostou. Je to taky tohle skutečné nereálno?
Alexis: Je jen skutečné nereálno. Ano.
Je to tak hojné, svobodné a divoké, nespoutané. A je to vším.
[/i]