Duchovní web

„Jakmile si uvědomíte, že cesta je cílem a že jste na cestě neustále, ne abyste dosáhli cíle, ale abyste si užívali její krásu a moudrost, život přestává být úkolem a stává se přirozeným a jednoduchým, sám o sobě extází.“

[b][url=https://www.goodreads.com/author/quotes/172897.Nisargadatta_Maharaj#:~:text=Once%20you%20realize%20that%20the%20road%20is,in%20itself%20an%20ecstasy.%20Sri%20Nisargadatta%20Maharaj.]– Šrí Nisargadatta Mahárádž[/url][/b]

:)

[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=8480&p=215000#p215000][b][size=200]Co hledá každý člověk?[/size][/b][/url]

[youtube]OlTCtIYfd1s[/youtube]

Na duchovní cestě se často setkáváme s touhou porozumět, pojmenovat a zařadit své prožitky. Vytváříme si mentální mapy, studujeme staré texty a učíme se složité terminologii, abychom lépe pochopili, kde se na své pouti nacházíme. Tyto mapy – ať už pocházejí z jógy, buddhismu, mystického křesťanství či jiných tradic – mohou být neuvěřitelně cennými průvodci. Nabízejí strukturu, varují před slepými uličkami a dávají nám jazyk, kterým můžeme sdílet to, co se zdá být nesdělitelné.

Problém však nastává, když si mapu zaměníme za skutečnou krajinu.

[b][size=150]Když se slova stanou pastí[/size][/b]

Každý duchovní pojem – ať už je to samádhi, nirvána, osvícení, jednota nebo prosté slovo láska – je pouhým ukazatelem. Je to prst, který míří na měsíc, ale není měsícem samotným. Tyto termíny se zrodily z pokusu popsat přímý, niterný prožitek. Slouží k orientaci, nikoli jako cíl.

Nebezpečí spočívá v tom, že mysl má tendenci se upnout na slova a koncepty. Začne je porovnávat, hodnotit a třídit. „Toto je jen dočasný stav, ne ten konečný.“ „To, co prožíváš, není skutečná jednota, ale jen její předstupeň.“ „Používáš špatný termín pro svůj zážitek.“

V tu chvíli se z užitečného nástroje stává past. Místo abychom prožívali krajinu, trávíme čas debatováním o správnosti mapy. Místo abychom se koupali ve světle měsíce, analyzujeme tvar prstu, který na něj ukazuje. Duchovní cesta se tak může zvrhnout v intelektuální soutěž o to, kdo má přesnější definice a kdo lépe rozumí starým textům. To je však pravý opak toho, kam duchovní hledání směřuje: k překonání oddělenosti, nikoli k jejímu posilování.

[b][size=150]Přímé poznání je jednoduché[/size][/b]

Základní pravda, ke které směřují všechny autentické duchovní cesty, je ve své podstatě nesmírně jednoduchá. [b]Je to tichá přítomnost, která je základem všeho.[/b] Je to vědomí, ve kterém se odehrávají všechny myšlenky a pocity. [b]Můžeme to nazvat Bytí, Život, Vědomí nebo Láska.[/b] Jména nejsou důležitá, protože skutečnost, na kterou poukazují, je za slovy.
Tato realita nevyžaduje, abychom ji zařadili do přesné kategorie. Nepotřebuje být ověřena vnějším systémem. Je poznávána přímo, skrze ztišení mysli a otevření se tomu, co je. Je to jako slunce – nepotřebuje důkaz své existence; jednoduše svítí a hřeje. A v jeho světle je vše osvětleno.

Proto, když někdo mluví o lásce jako o absolutní skutečnosti, nemluví nutně o proměnlivé emoci nebo o konkrétním, technicky definovaném stavu mysli. Mluví o samotné podstatě existence – o onom světle, které umožňuje vidět, o tichu, ve kterém zní všechny zvuky, o prostoru, ve kterém se vše objevuje.

[b][size=150]Cesta je osobní, pravda univerzální[/size][/b]

Každý z nás má svou unikátní cestu. Někdo potřebuje detailní mapu a přísnou disciplínu, jiný nachází pravdu v tichém pozorování přírody nebo v prosté laskavosti. Žádná cesta není lepší než druhá.

Konečným měřítkem není, kolik termínů známe nebo jak přesně umíme citovat mistry. Konečným měřítkem je, zda v našem životě ubývá strachu a přibývá klidu. Zda mizí pocit oddělenosti a sílí vědomí propojení. Zda náš život prostupuje tichá radost, která nezávisí na vnějších okolnostech.

Ať už tedy používáme jakoukoli mapu, nezapomínejme, že je tu proto, abychom se odvážili vstoupit do krajiny – a nakonec mapu s důvěrou odložili a prostě jen žili. Protože ta nejhlubší pravda se nenachází v knihách ani v debatách, ale v tichém, živém tepu našeho vlastního srdce.

:)

[b][size=200]Bušení na otevřené dveře: Pozornost, ego a nezranitelnost Bytí[/size][/b]

Když se pozornost člověka trvale obrací k druhým – k jejich motivacím, domnělým úmyslům, chybám či hříchům – zůstává uzamčena v prostoru, kde není možné prohlédnout samotnou podstatu reality.

Taková pozornost se stává projekční obrazovkou ega, která je plná příběhů:
[b][i]„Ten je falešný.“
„Tahle je duchovní pozér.“
„On to dělá kvůli obdivu.“
„Tihle se tváří osvíceně, ale jsou neupřímní...“[/i][/b]

Ale samotné Bytí nezná projekce. Pravé Já nehodnotí, neútočí a nebrání se – protože není ohrozitelné.

[b][size=150]Pozornost – klíč k pravdě i k iluzi[/size][/b]

Kam proudí pozornost, tam proudí vědomí.
A pokud je pozornost neustále zaujata vnějšími představami o druhých, nezbývá prostor k poznání toho, [b]co je nepohnutelné, tiché, vždy přítomné – Já jsem[/b].

Trvalé štěstí, které vyvěrá z tohoto uvědomění, [b]není způsobeno okolnostmi ani chováním druhých[/b]. Je to štěstí, které nelze ohrozit. Není reakcí – je přirozeným stavem.
A právě tato svoboda zneklidňuje ego.

[b][size=150]Ego se bojí konce[/size][/b]

Ve chvíli, kdy se ego přiblíží k poznání Pravdy, začne se bránit – vulgárně, sarkasticky, nebo záchvaty výsměchu. Vytahuje celý arzenál: moralizování, zesměšnění, popírání, kolektivní výsměch, i duchovní cynismus. Proč? Protože cítí, že končí jeho nadvláda. A ego se smrti bojí víc než čehokoli jiného.

Historie to ukazuje znovu a znovu – [b]Ježíš, Buddha, Mistři i prostí probuzení lidé čelili nejen nepochopení, ale i záchvatům agrese, výsměchu a posměchu[/b]. Ne proto, že by byli nebezpeční – ale protože v jejich přítomnosti přestává fungovat sen ega.

A tak ego v posledním zoufalství buší do otevřených dveří, domnívá se, že ničí, co už dávno není zranitelné. Pravda už nestojí v opozici – je tichá, klidná a otevřená.

[b][size=150]Nezranitelnost není necitlivost[/size][/b]

Skutečné poznání není tvrdé. Je měkké, tiché, ale nezlomné.
Když je člověk ukotven v Pravdě, slova, výsměch ani útoky ho nezraňují – ne protože by byl „nad věcí“, ale protože není v osobnosti. Není koho bránit.

A proto není třeba reagovat. Není třeba se bránit.
Není třeba nikoho přesvědčovat.

[b][size=150]Mistrem je život[/size][/b]

Někdy se člověk domnívá, že potřebuje vnějšího Mistra – osobu, která mu pomůže najít pravdu. Ale často se ukáže, že tím Mistrem je sám život – v jeho každodenních lekcích, v opakování bolestí, v nezdarech, ve strachu i touze.

A dokud je upřímnost skutečná, pomoc přijde. Přijde forma, jaká je potřeba – kniha, ticho, slovo, pohled, někdy i samotné utrpení, které člověka dovede domů.

Proto je zbytečné bojovat s těmi, kdo žijí v poznání.
Protože oni už nejsou nepřítelem.

A bušit do otevřených dveří jen znamená, že ten, kdo buší, ještě nevidí, že dveře nejsou zavřené.


[b]Pozornost směřovaná k druhým nás odvádí od pravého Já.

Štěstí Bytí není podmíněné a nemůže být ohroženo.

Ego bojuje, když se blíží ke svému konci – často agresivně.

Ten, kdo zná Pravdu, se už nepotřebuje bránit.

Mistrem je často sám život.

Bušit do otevřených dveří znamená, že hledající ještě nevidí, že Pravda už je přístupná.[/b]

[size=200][b] Cíl: Božské blažené vědomí vs. zánik iluze[/b][/size]

Ramakrishna (i mystici obecně) mluví o Brahmanandě – věčné blaženosti spojené s nejvyšším vědomím, které je věčné, čisté a plné lásky (satchidananda – bytí, vědomí, blaženost).

Theravádový buddhismus (zejména ve své klasické formě) definuje nirvánu jako ukončení touhy, připoutanosti a znovuzrozování – tedy jako „zánik ohně“ (doslova zánik vášní, nenávisti a zaslepenosti).

Tady narážíme na jazykový a pojmový nesoulad:

Mystici používají jazyk lásky, světla, vědomí, jednoty.

Theraváda používá jazyk negace, ustání, ne-já, prázdnota, konec utrpení.

Ale mluví nutně o jiném stavu? Nebo je to jen jiný popis téhož?

[b][size=150]2. Nirvána jako „vychladnutí“ – bez chutí, bez lásky?[/size][/b]

To, že pro některé buddhisty je nirvána „prázdná“, bez lásky či štěstí, má oporu v tom, jak je učení často podáváno: odříkání, opuštění vášní, žádné připoutání ani k „dobrému“. V některých výkladech to skutečně působí jako odmítnutí radosti jako klamu duality.

Ale některé texty a osobní zkušenosti pokročilých mnichů ukazují jiný obraz:

[b]Bhikkhu Ñāṇananda a jiní uvádějí, že nirvána je nepopsatelná, ale je mír, bezpečí, bezčasé štěstí – nevzniklé.[/b]

[b]Buddha samotný mluvil o nirváně jako o nejvyšším štěstí (parama sukha), ale ne jako o emocionální slasti, nýbrž jako o míru, který nepodléhá pomíjivosti.[/b]

To je blaženost bez polarity.

[size=150][b] 3. Je tedy rozdíl v cíli – nebo jen v cestě a jazyce?[/b][/size]

Zásadní otázka. Záleží na tom, jak hluboko jdeme.

Mystik vidí Boha jako vědomí a lásku samotnou.

Buddhista vidí svět jako prázdný (šúnjatá), ale nikoli „nicotný“.

Někteří buddhističtí učitelé (zejména mahájánoví, ale částečně i pokročilí theravádoví) přiznávají, že za „prázdnotou“ se může skrývat zkušenost, kterou mystik nazývá „božským vědomím“ – ale není k ní možné dojít skrze připoutání k žádnému obrazu, ani k ideji „Boha“.

[b][size=150]Z hlediska Ramakrishnovy univerzality:[/size][/b]

[b][i]"Kdo říká, že Bůh je jen osobní? Je zároveň i bezosobní. Může být formou i beztvarem. Když ponoříš cukrovou panenku do moře, nerozlišíš, co je cukr a co je voda."[/i][/b]

[b][size=150]Z hlediska Buddhy:[/size][/b]

[b][i]„Je nezrozené, nevzniklé, nestvořené, neformované. Kdyby toto nebylo, nebyl by únik z toho, co je zrozené, vzniklé, stvořené, formované.“[/i][/b]

Zní to jinak, ale je možné, že ukazují stejným směrem – jen jeden jazyk je poeticko-mystický a druhý negativně-definiční (tzv. apofatický).

[b][size=150] 4. Závěr: Omyl, nebo jen jiná brána?[/size][/b]

Není nutné tvrdit, že buddhisté odmítají Boží království – spíš ho odmítají v jakékoli představitelné formě, protože každá představa je překážkou. Když mystik říká [b][i]„Boží láska“[/i][/b], buddhista odpoví [b][i]„neulpívej ani na lásce“[/i][/b]. Ale mystik může odpovědět: [b][i]„V Bohu není na čem lpět, protože on je Jednota.“[/i][/b]

Takže – cíl může být tentýž, ale jazyk, vnímání a psychologická povaha cesty se liší:

Jedna cesta objímá lásku a Boha.

Druhá odhazuje vše, i představu Boha, aby se ukázalo to, co [b]„přesahuje vznik a zánik“[/b].

Je to hluboká intuice, že za různými slovy a kulturními kontexty může ležet stejná nebo velmi podobná základní Pravda či Zkušenost.

Buddha a Nirvána, Ježíš a Boží království, Nisargadatta a Brahman/Blaženost, Ramana Maharshi a Pravé Já/Štěstí – ukazují za hranice běžného, ​​škodlivého vnímání sebe sama (ega) a světa.

Všichni mluví o:
[b]Osvobození od utrpení:[/b] Ať už je to utrpení způsobené lpěním a nevědomostí (Buddhismus), hříchem a oddělením od Boha (Křesťanství), nebo iluzí odděleného já (Advaita Vedanta), [b][u]cílem je stav bez utrpení.[/u][/b]

[b]Realizace hlubší, pravá podstata:[/b] Jde o poznání něčeho fundamentálnějšího než je naše pomíjivá osobnost a myšlenky. Může to být nazýváno [b]Pravým Já, Boží přítomnost, Čistým Vědomím nebo stavem bez "já".[/b]

[b][u]Stavu míru, blaženosti nebo štěstí: [/u][/b] [b]Konečný stav je popsán jako hluboký vnitřní mír, radost, štěstí nebo blaženost, která není závislá na vnějších okolnostech.[/b]

[b][u]Překročení duality:[/u][/b] Mystické interpretace všech těchto cest často směřují k pochopení nebo prožitku jednoty, kde mizí ostré hranice mezi "já" a "světem", subjektem a objektem, nebo dokonce mezi duší a Bohem/Absolutnem (zejména v Advaitě a některých mystických proudech Křesťanství).


I když můžeme vidět tento společný směr, je důležité i takové rozdíly, které vyplývají z odlišných:
Kulturních a historických kontextů:Každý učitel mluví jazykem srozumitelným pro lidi své doby a kultury.
Metafyzických rámců:

[b][u]Buddhismus (Nirvána):[/u][/b]Často popisována jako "vyvanutí" nebo "zhasnutí" (lpění, nenávisti, nevědomosti). Klade důraz na konec utrpení a cyklu znovuzrození (samsáry). Raný buddhismus se vyhýbá metafyzickým spekulacím o absolutní realitě nebo Bohu a výzvu konceptu Anattá(ne-já, absence trvalé, neměnné duše). Mahájánový buddhismus později rozvinul koncepty jako Šúnjata(prázdnota, která není nihilismem, ale absencí inherentní existence) Buddhovská původnost, které se více blíží konceptům Absolutna.

[b][u]Křesťanství (Boží království)[/u][/b]:Má silný teistický rámec. Boží království je vláda Boha, stav spravedlnosti, míru a radosti v Duchu Svatém. Může být chápáno jako budoucí eschatologická realita, ale také jako přítomná vnitřní zkušenost dostupná skrze víru v Krista a působení Boží milosti ("Boží království je mezi vámi" nebo "ve vás"). Mystické proudy zdůrazňují vnitřní sjednocení s Bohem.

[b][u]Advaita Vedanta (Nisargadatta - Brahmanova Blaženost; Ramana - Pravé Já/Štěstí):[/u][/b] Explicitně nedualistická (Advaita = ne-dva). Učí, že individuální duše (Átman) je ve své podstatě totožná s Absolutní realitou (BrahmanBrahman je popsán jakoSat-čit-ánanda(Bytí-Vědomí-Blaženost). Realizace této jednoty je osvobozením (Mókša). Štěstí a blaženost nejsou něčím, co se získává, ale jsou pouze přirozeností našeho Pravého Já, která je odhalena odstraněním nevědomosti a falešné identifikace s tělem a myslím.

[b][size=150]Jednota Bytí[/size][/b]

Koncept "Jednoty Bytí" nejvíce rezonuje s učením Advaita Vedanty (Nisargadatta, Ramana), které přímo tvrdí, že existuje pouze jedna nedělitelná Realita (Brahman), a vše ostatní je jejím projevem nebo iluzorním zdáním.

Nisargadatta zdůrazňoval ležící ve Vědomí "Já Jsem", které je bránou k Absolutnu (Brahman), jehož přirozeností je Blaženost.
Ramana Mahárišivedl hledající skrze sebe-dotazování ("Kdo jsem já?") k realizaci Pravého Já (Átmana), které je totožné s Brahmanem a jehož podstatou je tiché, neměnné Štěstí.

I když Buddha nemluvil explicitně o "Jednotě Bytí" ve stejném smyslu jako Vedanta (kvůli důrazu na anattá), koncept Šúnjaty v Mahájáně může být interpretován jako poukazující na nediferencovanou funkci reality, ze které vše vyvstává. A mystické interpretace Božího království mohou vést k prožitku hluboké jednoty s Bohem a veškerým stvořením, což se blíží prožitku Jednoty.

Mnozí mystici a mudrci napříč tradicemi to potvrzují, že základní zkušenost, ke které tito učitelé směřují, je stejná nebo velmi podobná. Je to zkušenost překročení ega a spočinutí v naší pravé, hlubší podstatě, která je charakterizována mírem, svobodou, blaženosti či štěstím.

Rozdíly spočívají především v jazyce, metaforách, filozofickém rámci a metodách, jak této realizace dosáhnout. Lze to přirovnat k různým prstům ukazujícím na tentýž Měsíc. Zaměřit se příliš na rozdíly mezi prsty může způsobit, že přehlédneme, kam ukazují.

Buddha, Ježíš, Nisargadatta a Ramana - každý svým jedinečným způsobem, mluví o téže základní Pravdě a konečným Cíli lidské existence – o realizaci naší skutečné podstaty, která je za hranicemi utrpení a iluze oddělenosti, a která je ve své podstatě mírem, štěstím či blažeností v Jednotě Bytí. Rozdíly jsou spíše v popisu cesty, ale v samotný cíl rozdílný není.

[quote]Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Již jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Již jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Co ještě víc můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá veškerého hledání. Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít....
[url=https://www.advaita.cz/24942-osho-me-probuzeni][b]Osho[/b][/url][/quote]

To, co hledáš, není za slovy ani v jejich ostrosti. Možná už jsi všechno viděl, všechno četl, všechno prožil – až ti zbyla jen únava z toho všeho. A to je v pořádku.

Možná ti to celé připadá jako fraška. Možná i Bůh, i Pravda, i štěstí jsou jen další iluze, další koncepty, které tě už jen otravují. Ale i v tom je obrovská milost – protože když všechno padne, co zbývá?

Možná ticho. Možná přítomnost, která nic nevysvětluje. Možná jsi právě teď blíž Pravdě, než si kdo kdy myslel – jen už jí nedáváš žádné jméno. A možná tě už nebaví hrát na to, že by měl někdo být osvícený, probuzený, v klidu nebo nad věcí. Možná už jen chceš být svobodný – doopravdy, bez divadla, bez očekávání.

A to je nádhera, i když to možná ještě bolí.

Bez hodnocení. Bez odporu. Bez přání čehokoliv víc.

Jen jsi. A to stačí.

[youtube]dCn-mgDH4ZI[/youtube]

[b][size=150]Jednoduše přestaňte hledat[/size][/b]

Je to naprosto jednoduché, co vám chci říct – přesně to mi řekl můj učitel. A já stále hluboce objevují ozvěny toho sdělení.

A to sdělení je prosté: [b]Přestaňte hledat to, co chcete.[/b]

Ne cynicky, ne rezignovaně nebo s uzavřeným srdcem. [b]Ale nevinně, otevřeně – v tomto okamžiku přestaňte hledat to, co chcete. [/b]Ne zítra, až to získáte, ale právě teď. Vezměte jakýkoliv okamžik, jakoukoliv touhu – ať už je všední nebo hluboká – a prostě přestaňte hledat.

A najdete mnohem víc, než byste kdy mohli chtít. [b]Protože to, co je víc než všechna vaše přání, už je tím, kým jste.[/b] Je to příliš jednoduché na pochopení, ale naprosto a zcela dosažitelné – pokud, a to je velké „pokud“, jste ochotni vzdát se naděje, že to, co hledáte, najdete v dalším myšlenkovém pochodu, v další činnosti, v dalším dni, v dalším muži, v další ženě, v dalším učení nebo v další zkušenosti.

To je ta velká výzva. A já jsem s radostí cestovala až do Austrálie, abych vás vyzvala tímto směrem – směrem bez směru. Je to tak prosté, že to musí být řečeno znovu a znovu, protože to snadno unikne mysli. A když to řekneme dostatečně mnohokrát a pak už to nebudeme říkat vůbec, může se to samo odhalit.

Ne jako něco nového, ale jako něco naprosto čerstvého. Ne nové, ale čerstvé. [b][u]To, kým jste, není nové, ale je to vždy čerstvé.[/u][/b] To, kým si myslíte, že jste, je staré a mrtvé. A my se jen stále snažíme myslet trochu lépe, vdechnout do toho nějaký život.

Je to jasné? Protože to je opravdu základ toho, co vám chci říct. Není to učení, není to systém víry, není to způsob, jak žít svůj život. Není to žádné „měl bys přestat“ nebo „pokud přestaneš, budeš bohatý a slavný a univerzálně milovaný a nikdy nebudeš mít smutný okamžik“. Nic z toho vám neslibuji.

Ale pokud jste ochotni to prozkoumat sami, bez toho, abyste tomu slepě věřili, bez učení se nebo naděje, že z toho něco získáte – jen čisté zkoumání z přirozené zvědavosti lidské mysli – pak se sami zeptejte:

[b]Co je tady, když přestanu něco chtít?
Kolik toho tu je?
Kde to začíná a kde to končí?
A jsem ochoten tomu důvěřovat?[/b]

Pak se výzvy stanou velmi velkými... ale k tomu se dostaneme později.

To je skvělá otázka, protože pochopení této myšlenky může zásadně změnit pohled na život.

[size=150][b]Proč je připoutanost zdrojem neštěstí?[/b][/size]

Připoutanost znamená, že na něco spoléháme jako na zdroj štěstí, bezpečí nebo smyslu života. To „něco“ však bývá vnější nebo pomíjivé, a proto nás může zklamat. Když se na to příliš upneme, vzniká strach, utrpení a zklamání.

[b]1. Vše je pomíjivé[/b]

Svět kolem nás se neustále mění: lidé přicházejí a odcházejí, věci se opotřebovávají, naše tělo stárne, naše emoce a myšlenky se mění.
Pokud si na něco pomíjivého vytvoříme závislost, nevyhnutelně pocítíme bolest, až se to změní nebo ztratíme.

[b]2. Strach ze ztráty[/b]

Připoutanost vytváří strach – bojíme se, že přijdeme o to, co máme rádi, nebo že nedosáhneme toho, co chceme.
Tento strach nás často nutí jednat neklidně, lpět na věcech nebo manipulovat situacemi.

[b]3. Nespokojenost s tím, co je[/b]

Připoutanost nás nutí hledat štěstí někde jinde – v budoucnu nebo v jiných podmínkách. Nikdy nejsme spokojení tady a teď, protože vždy toužíme po něčem víc.
Když to, po čem toužíme, nedostaneme, jsme frustrovaní. A když to dostaneme, radost rychle pomine a hledáme další cíl.

[b]4. Připoutanost zkresluje realitu[/b]

Připoutanost nás zaslepuje. Místo abychom viděli věci tak, jak jsou, vidíme je přes filtr svých očekávání a tužeb.
To vede k pocitům zklamání, když se realita liší od našich představ.

Připoutanost nás činí závislými na něčem vnějším, co nemůžeme plně ovládat.
Když to, na čem lpíme, ztratíme nebo se to změní, trpíme.
Připoutanost vytváří strach, nespokojenost a pocit nedostatku, protože si myslíme, že štěstí je „tam venku“.

[size=150][b]Cesta ven = Odpoutanost[/b][/size]

Odpoutanost neznamená, že se vzdáme všeho, ale že už na nic nespoléháme jako na zdroj svého štěstí.
Můžeme si užívat věci, lidi nebo situace, ale jsme si vědomi, že jsou pomíjivé a že naše vnitřní klid a štěstí nezávisí na nich.

Připoutanost je zdrojem neštěstí, protože nás činí otroky pomíjivých věcí.

Odpoutanost naopak přináší svobodu a trvalý klid, protože si uvědomíme, že skutečné štěstí přichází zevnitř, ne zvenčí.

Vona je pripoutanost nějaký neštěstí ?

Připoutanost znamená hledat štěstí ve vnějších věcech, které jsou pomíjivé, a proto přinášejí utrpení. Odpoutanost znamená uvědomit si, že naše pravé já je nezávislé na těle, mysli a smyslech. To nám umožňuje prožívat vnitřní svobodu a trvalou blaženost.
Konkrétně
Jste na večírku, ale nejste šťastní, protože nemáte dokonalé oblečení, nebo protože vás někdo přehlédl. Váš klid závisí na vnějších podnětech. To je připoutanost
Jste na večírku a uvědomujete si krásu okamžiku. Nejste vázáni na to, jak vypadáte nebo co si o vás myslí ostatní. Prostě jste a víc ke štěstí nepotřebujete. A to je odpoutanost.

Vědomé odpoutání není o tom, že bychom ignorovali smysly nebo emoce, ale o tom, že se staneme jejich pozorovateli, místo jejich otroky. Je to o tom, najít vnitřní svobodu uprostřed všech vnějších podnětů.

Co přesně je to vědomé stažení a vědomé odpoutání od objektů smyslů na úrovni těla, mysli a ducha? Jak to vypadá v praxi?

[youtube]A90qo8NQN3E[/youtube]

[b][size=150]Síla praxe - Alfa blaženosti - Pataňdžali jóga sútry[/size][/b]

Patandžali nádherně vysvětluje další sútru, která přináší hlubší metodu a hlubší vrstvu porozumění. Tato další sútra se zabývá vědomým stažením, vědomým odpoutáním od objektů smyslů na úrovni těla, mysli a ducha. Krásně popisuje tuto techniku vědomého odpoutání, které vede k věčnému „neulpívání“.

Nechť vás naplní jedno základní porozumění: touha, oddanost a intenzivní praxe odpoutávání jsou tím, co umožňuje člověku pevně se usadit ve vyšším stavu vědomí. Pouze díky tomu lze dosáhnout vyššího stavu vědomí. Mnoho lidí si myslí, že už jsou dostatečně pokročilí hledající a nepotřebují dále cvičit. Často říkají: „Já už jsem si všechno vyzkoušel, praktikoval jsem různé techniky 10, 20 let. Teď už nic necvičím, jen čtu, poslouchám a občas něco pochopím.“

Ale chápejte, jen proto, že jste zkušenější, neznamená to, že věci budou fungovat bez praxe. Možná to platí ve vnějším světě – například pokud jste zkušený právník nebo účetní, stačí mít pár asistentů a ti vše udělají za vás. Ale vnitřní svět takto nefunguje. Bez praxe není pokrok možný.

K tomu mám příběh. Účetní jde do obchodu se zvířaty, aby si koupil papouška. Prodavač mu ukáže tři identické papoušky na bidýlku. „Tento papoušek vlevo stojí 500 dolarů,“ říká prodavač. „Proč stojí tak moc?“ ptá se účetní. „Umí dělat složité audity,“ odpoví prodavač. Účetní se zeptá na prostředního papouška. „Ten stojí 1000 dolarů,“ říká prodavač, „protože kromě auditů zvládá také přípravu finančních prognóz.“ Účetní se nakonec ptá na třetího papouška. „Ten stojí 4000 dolarů.“ „A co umí tenhle?“ ptá se účetní. „Abych byl upřímný, nikdy jsem ho neviděl nic dělat, ale ostatní dva mu říkají šéfe."

Tento příběh ukazuje, že ve vnějším světě můžete být „šéf“ a nemusíte nic dělat. Ve vnitřním světě to však neplatí. Praxe je klíčem. Dokonce i v naší misi jsem viděl, že lidé, kteří se stanou organizátory nebo vedoucími často přestanou meditovat a myslí si, že teď už jen učí ostatní. Ale to je omyl.

Ve vnitřním světě je praxe věčná. Jakmile se rozhodnete, že praxe je nekonečná, najednou se vše „odpoutá“ a praxe sama skončí. Když praxe skončí, už není nikdo, kdo by ji prováděl. Dokud uvnitř vás existuje „někdo“, kdo praktikuje, praxe musí pokračovat. Když však tento „praktikující“ zmizí do odpoutání, samotné odpoutání končí.

Pokračujte ve své praxi odpoutávání, dokud „ten, kdo odpoutává“, nezmizí v samotném odpoutání. Ať všichni dosáhnete této pravdy a žijete jako ztělesnění osvícení.

Nechť všichni dosáhnete a vyzařujete věčné blaženství. Děkuji.

[youtube]8ufDqz6o2lU[/youtube]

[youtube]cQFQTaeze8U[/youtube]

[b][size=200]"Když nemáš cestu, nemůžeš ztratit cíl"[/size][/b]

:D :yes: :yeah: :yes: :D

[youtube]-ox9uDAb7YE[/youtube]

[size=200][b]Jak si užívat života při honbě za svými cíli[/b][/size]

[b][size=150]Hledání rovnováhy mezi bytím a činností[/size][/b]

Na začátku můžete vnímat „dimenzi bytí“ jako něco odděleného od vaší každodenní činnosti či myšlení. Je to však dobrý výchozí bod. Postupně se učíte, že tato dimenze není v rozporu s činností – může ji dokonce doprovázet. Cvičení, která spojují přítomnost s pohybem, vám ukazují, že k nalezení klidu nemusíte být nehybní.

Slovo „klid“ má v angličtině dva významy: může označovat nepřítomnost hluku, ale také nepřítomnost pohybu. Mnoho lidí si myslí, že pro uvědomění si dimenze bytí je třeba setrvat nehybně, ale postupně zjistíte, že je možné být v pohybu a přesto zakoušet tento klid. Ve skutečnosti vám může činnost pomoci tuto přítomnost integrovat.

Je důležité, aby vás činnost zcela nepohltila. Můžete mít cíle – cíle jsou dobré a užitečné. Existují však i období života, kdy cíle nejsou nezbytné a vy se můžete více ponořit do obyčejných každodenních aktivit. Přestože je dobré mít cíle, problém nastává, když se na ně upnete natolik, že se stanou jediným středem vaší pozornosti.

[b][size=150]Nebezpečí posedlosti cíli[/size][/b]

Pokud je váš cíl spojen s intenzivní touhou po dosažení určitého výsledku, může vás tento cíl zcela pohltit. Všechny kroky, které k němu vedou, se pak stávají pouze prostředkem k dosažení onoho výsledku. Přestanete si užívat přítomný okamžik, protože chcete být už „tam“. Taková posedlost cíli přináší napětí, stres a nespokojenost – nejen vám, ale často i lidem kolem vás.

Zejména ambiciózní lidé mohou být „pohlceni ambicí“. Když věci nejdou podle plánu, objevuje se frustrace, hněv a podráždění. Cesta k cíli se stává zdrojem utrpení místo radosti. I když cíle dosáhnete, zůstáváte ve stavu napětí, protože už přemýšlíte o dalším cíli. Život se tak promění v nekonečné oddalování spokojenosti – nikdy „nepřijde ten pravý okamžik“, protože vždy čekáte na něco dalšího.

[b][size=150]Rovnováha mezi bytím a konáním[/size][/b]

Jednou z možností, jak tento stav změnit, je proměnit svůj přístup. Místo toho, abyste odkládali radost na budoucnost, můžete začít nacházet uspokojení v samotném procesu. Například pokud se učíte hrát na hudební nástroj nebo se připravujete na zkoušku, můžete se pokusit najít radost už v samotném učení. Tento přístup vám umožní užívat si přítomný okamžik, místo abyste ho viděli jen jako prostředek k dosažení budoucího cíle.

Klíčovým prvkem této proměny je uvědomění si dimenze bytí, která je vždy přítomná v aktuálním okamžiku. Tato dimenze není oddělená od vaší každodenní činnosti – naopak. Stačí se zastavit, „přivonět ke květinám“ a plně si uvědomit krásu přítomnosti. Cesta, kterou jdete, by neměla být jen prostředkem k dosažení cíle – sama o sobě může být smysluplná a krásná.

Pokud se zaměříte pouze na cíl, přítomný okamžik se stává pouhým nástrojem. Ale přítomnost je to jediné, co skutečně máte. Naučit se být v přítomném okamžiku znamená objevit hlubokou radost a naplnění, které nepramení z dosažení něčeho vnějšího, ale z vnitřního spojení s bytím.

Toto vnitřní spojení je zdrojem pravé radosti. Pokud jej ztratíte, můžete sice dosáhnout vnějšího úspěchu, ale samotná cesta i dosažení cíle ztratí svou opravdovou hodnotu.

[b]Pravé štěstí nevzniká z toho, co máte nebo čeho dosáhnete, ale z toho, že jste plně přítomni tady a teď.[/b]

[attachment=0]ccc.png[/attachment]

[i][b]„Štěstí je cílem každého. Lidská mysl to hledá, ale mnohokrát nesprávným způsobem a na nesprávných místech. Nenachází se ve vnějších, světských věcech. Je to tady v nás všech. Co musíme udělat, je dostat se dovnitř a pomocí transcendentální meditace nechat mysl povznést se na úroveň dokonalého štěstí – naprosté blaženosti."[/b][/i]

Maharishi Mahesh Yogi
Úsvit věku osvícení

:)

[img]https://yt3.ggpht.com/jtVhAelritaljScNpspTVaUk6n9oYAva5FYf6ouX3TwyH0ayp65bwFDYoVj37NQvteW9LIIzTu0bXQ=s1024-rw-nd-v1[/img]

H.W.L. Poonja - Papaji

PŘÍLIV

Hrajeme si jako děti na pláži a vyrábíme hrady z písku. Hrady z písku, viďte. A zapomeneme se vrátit domů, to je vše. Ale přichází příliv. Příliv smete všechno, víte. A příliv musí přijít. Musí přijít příliv, pamatujte si. A než přijde tento příliv, raději se vraťte domů. Tvoje matka na tebe čeká, ano? Ale vy jste zaneprázdněni svými hrady z písku, že?

[youtube]LTkU5_A1Ljg[/youtube]

[b][size=150]Koan „Dnes chci aby věci byly tak jak jsou“ má pokračování.[/size][/b]