Kdo je ten, kdo nic nedělá? – hlubší pohled na duchovní paradoxTazatel:Vlastně je tohle pro mě trochu složité, protože s tímto pochopením už nenacházím nic, co by bylo potřeba dělat. Ale přesto… nevím.
Když se říká „není nic k dělání“ — například… znamená to také, že i toho konajícího mohu vnímat. Když se snažím následovat to ukazování, nenacházím osobu, která by měla něco dělat.
Mohu vnímat osobu. Mohu vnímat konajícího. Takže všechno je vlastně v pořádku. Nemusím dělat vůbec nic.
Mooji:Ano. A toto „já“ je tím, kdo nemusí nic dělat.
Je to osobní, nebo neosobní?
Tazatel:Jestli to vnímám, tak je to osobní.
Mooji:Ano. Osoba si nemůže zvolit, že bude neosobní.
Hlubší uvědomění ale zachytí, že i to je znovu osobní. Vidíš? Takže postupně, jak roste tvoje moudrost a prohlubuje se tvoje uvědomění, začínáš tyto malé triky rozpoznávat ve chvíli, kdy se objeví.
V určitém bodě se celá tato struktura začne hroutit.
Jakmile uvidíš, že bez osobní identity nemají žádnou půdu, na které by mohly existovat. Nepřicházejí kvůli tvému bytí. Přicházejí kvůli možnosti vstoupit do osobnosti, protože právě osoba se vztahuje k těmto energiím, k těmto myšlenkám a tak dále.
Když tedy uvidíš, že nejen tato myšlenka není pravdivá, ale ani ten, kdo jí věří, není skutečný — to je velmi zásadní ukazatel.
Protože i ta osoba, kterou zachytíš, ta která říká:
„Ach, trpím. Proč to mám tak těžké?“ — je sama o sobě jen myšlenkový konstrukt.
Někdy to není snadné. Někdy si myslíš, že jsi to zachytil v mysli. Ale v určitém bodě, jen tím, že zůstáváš jako uvědomění, ve kterém se všechno objevuje — ať už cokoli — uvidíš, že všechno může být užitečné.
V určitém bodě jsou takto viděny i samotné spisy a učení.
Ale není v tom žádný cynismus. Není v tom nic zvláštního. Prostě vidíš, že všechno je jevové.
Protože něco, co dnes vnímáš jako pravdu na úrovni jevů, můžeš v dalším okamžiku zpochybnit.
Takže může být pravda něco, co je jeden den pravdivé a druhý den už ne?
Vidíš, že ne. To není možné.
Pravda, o které mluvím, nemá žádný opak, jako je lež. Pravda je bytí. Prostě bytí.
Nemá žádnou kategorizaci. Nemá žádné náboženství. Nemá žádné pohlaví. Nemá datum narození. Nepodléhá času.
Je zde už předtím, než se v tobě objevil svět. A svět v tobě vyvstal skrze tvé vědomí.
Ty jsi ještě dříve než toto vědomí.
Ne mnoho lidí je schopno to pochopit napoprvé nebo napodruhé, když to slyší. Ale když zůstáváš jako toto beztvaré svědectví, přirozeně se to samo vyjasní. Samo se to zaostří.
****************************************************************************************************
V tomto krátkém dialogu se objevuje jeden z velmi typických paradoxů duchovní cesty. Tazatel říká:
„Pokud není nic k dělání, pak vlastně nevidím, co bych měl dělat.“ Na první pohled se zdá, že pochopil podstatu duchovního ukazování – že pravé Já není výsledkem nějaké činnosti nebo úsilí. Přesto však cítí určitou nejasnost.
Tato nejasnost je velmi důležitá, protože odhaluje jemný mechanismus, kterého si mnoho hledajících dlouho nevšimne.
Tazatel říká, že může vnímat „konajícího“. Může pozorovat osobu, která by měla něco dělat. A protože ji dokáže pozorovat, dochází k závěru, že vlastně není třeba nic dělat.
Mooji však ukazuje ještě hlubší krok.
Položí jednoduchou otázku:
„Je to osobní, nebo neosobní?“Tato otázka je klíčová. Pokud něco můžeme vnímat, znamená to, že to není naše pravá podstata. Je to objekt v poli vědomí. A pokud je to objekt, pak je to součást psychologické struktury osoby.
Právě zde se odhaluje jeden z nejjemnějších triků mysli. I když rozpoznáme, že myšlenky nejsou pravda, často stále zůstává představa někoho, kdo tyto myšlenky pozoruje nebo kdo jim věří. Tento „někdo“ – pocit osoby – však může být stejně tak jen další myšlenkový konstrukt.
Mooji proto říká něco velmi zásadního:
nejen samotná myšlenka může být nepravdivá, ale také ten, kdo jí věří.
To je moment, kdy se celá struktura osobní identity začíná rozpadat.
Myšlenky, emoce a energie totiž potřebují určitou identifikaci, aby mohly působit. Potřebují někoho, kdo řekne
„tohle se děje mně“. Pokud však tento „někdo“ není pevnou realitou, ztrácejí svou oporu.
To ale neznamená, že by svět přestal existovat nebo že by člověk přestal fungovat. Spíše se mění způsob, jakým je vše prožíváno. Události, myšlenky a pocity jsou stále přítomné, ale nejsou už vnímány jako osobní drama.
Mooji dále ukazuje ještě jeden důležitý bod. V určité fázi duchovní cesty může člověk začít pochybovat o různých konceptech, dokonce i o duchovních učeních nebo posvátných textech. To však není cynismus ani odmítání. Je to přirozený důsledek hlubšího poznání, že všechny myšlenkové formulace jsou pouze ukazatele – nikoli samotná pravda.
Pravda, o které zde Mooji mluví, totiž není myšlenka ani filozofie.
Je to samotné bytí.
Bytí nemá žádnou kategorii, náboženství ani identitu. Není omezeno časem, pohlavím ani historií. Je zde dříve než jakákoli zkušenost a je základem všech zkušeností.
Dokonce i vědomí, skrze které vnímáme svět, se objevuje v tomto hlubším bytí.
Proto Mooji říká něco, co může znít velmi překvapivě:
„Ty jsi dříve než toto vědomí.“Takové tvrzení není snadné pochopit intelektuálně. Mysl je zvyklá hledat odpovědi v pojmech a vysvětleních. Toto poznání však není výsledkem analýzy. Postupně se vyjasňuje přirozeně, když člověk zůstává jako tiché, beztvaré vědomí, které vše pozoruje.
V této prosté přítomnosti se pravda neobjevuje jako nová myšlenka. Spíše se odhaluje něco, co tu bylo vždy – tiché, neměnné a svobodné bytí, které je základem všeho.
"Pravda, o které mluvíme, není slovo, myšlenka ani názor. Je to samotné bytí, které je stále přítomné, tiché a neměnné. Nemusíš se k němu snažit dostat, protože už je tu – je to to, co jsi."
[url=http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=60&t=9240&p=215411#p215411][color=#800000][size=200][b]Kdo je ten, kdo nic nedělá? – hlubší pohled na duchovní paradox[/b][/size][/color][/url]
[youtube]-w_tT7VgYRI[/youtube]
[b]Tazatel:[/b]
Vlastně je tohle pro mě trochu složité, protože s tímto pochopením už nenacházím nic, co by bylo potřeba dělat. Ale přesto… nevím.
Když se říká „není nic k dělání“ — například… znamená to také, že i toho konajícího mohu vnímat. Když se snažím následovat to ukazování, nenacházím osobu, která by měla něco dělat.
Mohu vnímat osobu. Mohu vnímat konajícího. Takže všechno je vlastně v pořádku. Nemusím dělat vůbec nic.
[b]Mooji:[/b]
Ano. A toto „já“ je tím, kdo nemusí nic dělat.
Je to osobní, nebo neosobní?
[b]Tazatel:[/b]
Jestli to vnímám, tak je to osobní.
[b]Mooji:[/b]
Ano. Osoba si nemůže zvolit, že bude neosobní.
Hlubší uvědomění ale zachytí, že i to je znovu osobní. Vidíš? Takže postupně, jak roste tvoje moudrost a prohlubuje se tvoje uvědomění, začínáš tyto malé triky rozpoznávat ve chvíli, kdy se objeví.
V určitém bodě se celá tato struktura začne hroutit.
Jakmile uvidíš, že bez osobní identity nemají žádnou půdu, na které by mohly existovat. Nepřicházejí kvůli tvému bytí. Přicházejí kvůli možnosti vstoupit do osobnosti, protože právě osoba se vztahuje k těmto energiím, k těmto myšlenkám a tak dále.
Když tedy uvidíš, že nejen tato myšlenka není pravdivá, ale ani ten, kdo jí věří, není skutečný — to je velmi zásadní ukazatel.
Protože i ta osoba, kterou zachytíš, ta která říká:
„Ach, trpím. Proč to mám tak těžké?“ — je sama o sobě jen myšlenkový konstrukt.
Někdy to není snadné. Někdy si myslíš, že jsi to zachytil v mysli. Ale v určitém bodě, jen tím, že zůstáváš jako uvědomění, ve kterém se všechno objevuje — ať už cokoli — uvidíš, že všechno může být užitečné.
V určitém bodě jsou takto viděny i samotné spisy a učení.
Ale není v tom žádný cynismus. Není v tom nic zvláštního. Prostě vidíš, že všechno je jevové.
Protože něco, co dnes vnímáš jako pravdu na úrovni jevů, můžeš v dalším okamžiku zpochybnit.
Takže může být pravda něco, co je jeden den pravdivé a druhý den už ne?
Vidíš, že ne. To není možné.
Pravda, o které mluvím, nemá žádný opak, jako je lež. Pravda je bytí. Prostě bytí.
Nemá žádnou kategorizaci. Nemá žádné náboženství. Nemá žádné pohlaví. Nemá datum narození. Nepodléhá času.
Je zde už předtím, než se v tobě objevil svět. A svět v tobě vyvstal skrze tvé vědomí.
Ty jsi ještě dříve než toto vědomí.
Ne mnoho lidí je schopno to pochopit napoprvé nebo napodruhé, když to slyší. Ale když zůstáváš jako toto beztvaré svědectví, přirozeně se to samo vyjasní. Samo se to zaostří.
****************************************************************************************************
V tomto krátkém dialogu se objevuje jeden z velmi typických paradoxů duchovní cesty. Tazatel říká: [i]„Pokud není nic k dělání, pak vlastně nevidím, co bych měl dělat.“[/i] Na první pohled se zdá, že pochopil podstatu duchovního ukazování – že pravé Já není výsledkem nějaké činnosti nebo úsilí. Přesto však cítí určitou nejasnost.
Tato nejasnost je velmi důležitá, protože odhaluje jemný mechanismus, kterého si mnoho hledajících dlouho nevšimne.
Tazatel říká, že může vnímat „konajícího“. Může pozorovat osobu, která by měla něco dělat. A protože ji dokáže pozorovat, dochází k závěru, že vlastně není třeba nic dělat.
Mooji však ukazuje ještě hlubší krok.
Položí jednoduchou otázku:
[i]„Je to osobní, nebo neosobní?“[/i]
Tato otázka je klíčová. Pokud něco můžeme vnímat, znamená to, že to není naše pravá podstata. Je to objekt v poli vědomí. A pokud je to objekt, pak je to součást psychologické struktury osoby.
Právě zde se odhaluje jeden z nejjemnějších triků mysli. I když rozpoznáme, že myšlenky nejsou pravda, často stále zůstává představa někoho, kdo tyto myšlenky pozoruje nebo kdo jim věří. Tento „někdo“ – pocit osoby – však může být stejně tak jen další myšlenkový konstrukt.
Mooji proto říká něco velmi zásadního:
nejen samotná myšlenka může být nepravdivá, ale také ten, kdo jí věří.
To je moment, kdy se celá struktura osobní identity začíná rozpadat.
Myšlenky, emoce a energie totiž potřebují určitou identifikaci, aby mohly působit. Potřebují někoho, kdo řekne [i]„tohle se děje mně“[/i]. Pokud však tento „někdo“ není pevnou realitou, ztrácejí svou oporu.
To ale neznamená, že by svět přestal existovat nebo že by člověk přestal fungovat. Spíše se mění způsob, jakým je vše prožíváno. Události, myšlenky a pocity jsou stále přítomné, ale nejsou už vnímány jako osobní drama.
Mooji dále ukazuje ještě jeden důležitý bod. V určité fázi duchovní cesty může člověk začít pochybovat o různých konceptech, dokonce i o duchovních učeních nebo posvátných textech. To však není cynismus ani odmítání. Je to přirozený důsledek hlubšího poznání, že všechny myšlenkové formulace jsou pouze ukazatele – nikoli samotná pravda.
Pravda, o které zde Mooji mluví, totiž není myšlenka ani filozofie.
Je to samotné bytí.
Bytí nemá žádnou kategorii, náboženství ani identitu. Není omezeno časem, pohlavím ani historií. Je zde dříve než jakákoli zkušenost a je základem všech zkušeností.
Dokonce i vědomí, skrze které vnímáme svět, se objevuje v tomto hlubším bytí.
Proto Mooji říká něco, co může znít velmi překvapivě:
[i]„Ty jsi dříve než toto vědomí.“[/i]
Takové tvrzení není snadné pochopit intelektuálně. Mysl je zvyklá hledat odpovědi v pojmech a vysvětleních. Toto poznání však není výsledkem analýzy. Postupně se vyjasňuje přirozeně, když člověk zůstává jako tiché, beztvaré vědomí, které vše pozoruje.
V této prosté přítomnosti se pravda neobjevuje jako nová myšlenka. Spíše se odhaluje něco, co tu bylo vždy – tiché, neměnné a svobodné bytí, které je základem všeho.
[b]"Pravda, o které mluvíme, není slovo, myšlenka ani názor. Je to samotné bytí, které je stále přítomné, tiché a neměnné. Nemusíš se k němu snažit dostat, protože už je tu – je to to, co jsi."[/b]