Komu Tvé zkušenosti pomohou, předem díky.
Napsal: ned 30. říj 2011 20:00:11Nepsal jsem veřejně 3 roky. Náhle jsem ztratil motivaci se vyjadřovat a náhle jsem tíhnul více do hloubky poznat člověka, protože člověk je nesmírně velký vesmír, je bohem i ďáblem v plné hustotě, je učitelem i žákem, je otázkou i odpovědí, je pravdou i lží, je prostě vším. Jen to obtížně vnímá, stejně tak jak to obtížně vnímám i já. Přesto jsem rozpoznal několik opakujících se scénářů a tím nejsilnějším je závislost na sebepotvrzení, závislost na potřebnosti, užitečnosti, laskavosti, pochopení. Každému z nás je někdy opravdu blbě a všichni potřebujeme tu chuť, touhu a vášeň být přijímáni. Přesto, že jsem se stal více méně samotářem, spíše pozorovatelem a bytostí kladoucí si otázky, kladoucí otázky těm ostatním, člověkem bez stálého názoru, tak jsem byl, stále jsem a zřejmě i budu tím, kdo je fascinován příběhy jimiž nás osud častuje.
Komu Tvé zkušenosti pomohou? Nikomu.
Téměř každý, s kým jsem se osobně setkal na důvěrnější rovině, promlouval o svých pocitech, vhledech, pochopení,tak začal tak dramaticky měnit své vztahy, opouštět bezpečné vazby a já nikdy nevěděl, co s tím. A to nemluvím o nějakém učení, mluvím jen o výměně slov, pohledu do očí.
Nakonec, pokud cítíme bolest, léčitele máme v sobě. A bolest může být i nefyzická, opravdová bolest srdce, duše, stav kdy nevíme kudy jít, nevíme čemu a komu věřit, stav jisté vyprahlosti a ztráty energie. To je opravdová bolest, protože ji ani naši nejbližší nerozumí. Něco nám schází a necítíme radost ze života.
Setkávám se s tím, že velká část této bolesti opravdu pramení často jen z toho, že tím jak jsme vyprahlí, nemáme co bychom mohli rozdávat a nakonec myslíme jen sami na sebe.
Na tom není určitě nic nepochopitelného, zvláštního, protože nikdo jiný než my tady nejsme. I ti nejdražší z nás čerpají energii pro své vlastní prožitky lásky. Jen člověk opravdu nasycený může rozdávat to co se nikdy nevyčerpá, své štěstí a prožitek toho, že je tam kde má být, protože je naplněný.
Změna přicházející z venčí, ta změna která nám rozprostře cestu po které toužíme jít, nikdy nepřichází v plnosti zvenčí. Změna se děje uvnitř a často je právě intenzivní, až chronická bolest, nespokojenost, právě to požehnání, které nás posunuje ke štěstí.
Věřím, že existovalo hodně bytostí které až v bodě 0, tam kde nám už je všechno jedno, rozkvetlo do nadpozemské krásy. Na druhé straně, snad budete souhlasit, existuje i opravdové peklo kompromisu, kdy nejsme šťastní,ale strach nám brání opustit i ty zbytky jakési "jistoty". Udělat změnu je nebezpečné, zůstat kde jsem, bez života, obojí se jeví jako zlé varianty. A tak nakonec volíme to, co známe.
I po těch letech jsem bezezbytku přesvědčený o nekonečném potenciálu, neskutečné kráse a omračující lásce, která třímá v každém člověku bez vyjímky. Na druhé straně je pravdou, že jsme zakryti těžkým kobercem svého vnímání světa. Já nejsem vyjímkou. Nečtu nikdy po sobě, tak tam budou chyby.
Komu Tvé zkušenosti pomohou? Nikomu.
Téměř každý, s kým jsem se osobně setkal na důvěrnější rovině, promlouval o svých pocitech, vhledech, pochopení,tak začal tak dramaticky měnit své vztahy, opouštět bezpečné vazby a já nikdy nevěděl, co s tím. A to nemluvím o nějakém učení, mluvím jen o výměně slov, pohledu do očí.
Nakonec, pokud cítíme bolest, léčitele máme v sobě. A bolest může být i nefyzická, opravdová bolest srdce, duše, stav kdy nevíme kudy jít, nevíme čemu a komu věřit, stav jisté vyprahlosti a ztráty energie. To je opravdová bolest, protože ji ani naši nejbližší nerozumí. Něco nám schází a necítíme radost ze života.
Setkávám se s tím, že velká část této bolesti opravdu pramení často jen z toho, že tím jak jsme vyprahlí, nemáme co bychom mohli rozdávat a nakonec myslíme jen sami na sebe.
Na tom není určitě nic nepochopitelného, zvláštního, protože nikdo jiný než my tady nejsme. I ti nejdražší z nás čerpají energii pro své vlastní prožitky lásky. Jen člověk opravdu nasycený může rozdávat to co se nikdy nevyčerpá, své štěstí a prožitek toho, že je tam kde má být, protože je naplněný.
Změna přicházející z venčí, ta změna která nám rozprostře cestu po které toužíme jít, nikdy nepřichází v plnosti zvenčí. Změna se děje uvnitř a často je právě intenzivní, až chronická bolest, nespokojenost, právě to požehnání, které nás posunuje ke štěstí.
Věřím, že existovalo hodně bytostí které až v bodě 0, tam kde nám už je všechno jedno, rozkvetlo do nadpozemské krásy. Na druhé straně, snad budete souhlasit, existuje i opravdové peklo kompromisu, kdy nejsme šťastní,ale strach nám brání opustit i ty zbytky jakési "jistoty". Udělat změnu je nebezpečné, zůstat kde jsem, bez života, obojí se jeví jako zlé varianty. A tak nakonec volíme to, co známe.
I po těch letech jsem bezezbytku přesvědčený o nekonečném potenciálu, neskutečné kráse a omračující lásce, která třímá v každém člověku bez vyjímky. Na druhé straně je pravdou, že jsme zakryti těžkým kobercem svého vnímání světa. Já nejsem vyjímkou. Nečtu nikdy po sobě, tak tam budou chyby.
Možná to mám tak stále celý život. Každý rozchod je předzvěstí nového zamilování 