Jak prakticky a bez námahy dosáhnout osvícení I.
Napsal: stř 02. lis 2011 0:01:02
Zeptejte se na zásadní otázku. Jsi osvícený? Ne, nejsem. Jak tedy můžeš dávat návody na osvícení? Odpověď je logická, nemůžu. Takže teď máme výchozí pozici přesně a jasně definovanou. Možná je tu ještě jedna otázka? Chceš být osvícený? Odpověď zní, nemám odvahu a příliš lpím na neosvíceném stavu. No a možná poslední otázka je, proč si myslíš že víš, co je to osvícení? Já to osobně nevím, ale (ale je slovo které neguje předchozí část věty) mám zvláštní záblesky komunikace s něčím, s někým, koho neznám a nikdy jsem ho neviděl. Přesto je to intenzivní, hluboce cítím že logické a tím pravdivé. Nemusím TO obhajovat, je to tady, neuvěřitelně mně to pomáhá v běžném životě (kariéra, peníze) a já opravdu nemám sebemenší důvod to zahánět. Otázka. Co ti to reálně dalo, bez vymýšlení. Takže bez vymýšlení. Dobře. Jsem učitel, nebo lektor. Miluji rozevírat svou paví chloubu před svými posluchači. Být lektorem znamená POMÁHAT těm kteří se berou vážně, chtějí se změnit. Potom přebírám absolutní zodpovědnost. Píšu učebnice, vytvářím manuály, postupy, učebnice k tomu aby dosáhli více než si dokáží představit. Je to egoistické? Ano, šíleně, miluju to.
Tzv. duchovnu, a v mém pojetí je to meditace a odosobněné pozorování, velmi tvrdou analýzu mých "slabostí" a síly. Duchovno znamená se odosobnit od svého vysvětlování, omlouvání, zachování pudu sebezáchovy. Odosobnění znamená brát vše opravdu tak jak to je, proto upřímně fandím každému, protože vše je součástí tohoto vesmíru, byť tomu nerozumím.
Pokud se vrátím k osvícení, k osvícení nevede žádná cesta. Osvícení není o učení, o přeměně z bodu A do bodu B. Osvícení nelze pobrat hlavou, nelze nikdy říct, jsem osvícený. Osvícení nelze vysvětlit. Osvícení jako takové jde nad všechny formy tohoto pozemského života. Je tak šíleně jednoduché, že právě ta jednoduchost je největší zdí, která nám brání se k tomu dostat.
Pokud prosívám pamětí všechny mesiáše, nejblíže k osvícení byl Ježíš. Jen on šel vstříc smrti, věděl, nebo s velkou jistou věděl že ho čeká smrt a to velmi bolestivá. Smrt je férová výzva. Pokud svým katům řekl: "Bože, odpusť jim, neboť neví co činí", tak mluvil jen o tom, že určitou překážkou k osvícení je právě ta posedlost svým vědomím a tím fantazírováním o své roli v tomto světě. Žádnou roli nemáme, je to totálně fuk co jsme, co dokážeme, co jsme, co tu zanecháme, protože smrt to prostě vezme. Můžeme se ptát, jestli vezme všechno Ne, vezme jen to, co jsme v tomto životě zanechali.
Vše čeho dosáhneme, naše jméno, naše vzdělání, náš majetek je prostě je dým, který vyfoukneme s úst. Je to skvělý efekt, patří sem, ale protože je stejný jako záblesk ze zrcátka, tak propadne do propadliště dějin. To by mohlo vést k představě, že vše je vlastně zbytečné. To je omyl. Není.
Uděláte krok dopředu, patří to do vesmíru. Pohnete prstem, má to stejnou důležitost jako vyhasnutí slunce. Pohnutí motýlých křídel způsobí devastující zemětřesení na druhém konci světa. Každou milióntinu sekundy čeká celý vesmír na váš další počin a mění se v ohromujícím rozsahu. V podstatě je celá budoucnost naprosto nadržená aby okamžitě reagovala na váš záměr. Chcete mít skvělého partnera? Vemte si ho. Chcete se topit v bohatství? Šáhněte si pro něho. Ale platí zde naprosto absolutní pravidla. Základní bránou je absence strachu a tím samozřejmě nekonečná důvěra spojená s trpělivostí. To co nám brání dosáhnout osvícení, jakékoliv touhy, přestavy, cíle, přání je prostě nedostatek důvěry na základě míry našeho strachu. Necháme se příliš zahnat do společenské škatule patřičnosti.
Takže žijeme v mlze, ve slepotě a ... přežíváme. Čím méně se budeme bát a čím více budeme důvěřovat (a to je to bez námahy a prakticky), tím snadněji si vezmeme to co chceme z bohatého stolu universa. Pokud tomu nevěříte, tak se prostě bojíte. Stejně jako já.
Pokud se vrátím k Ježíši, a ten nedošel na samý konec, ale byl už v tom prostředí, tak se budete dívat na všechny jako byste byli sebou, půjdete na smrt protože tento život je sfouknutím zápalky a osud je naprosto vyjímečný učitel. Nakonec, s osudem se nedá smlouvat, osud jste vy. Osud je vaše inteligentní spirituální rozhodnutí co ještě máte poznat, čím máte projít. Protože život, ve své zamlženosti dává privilegium prožitků, vnímání rozdílů. Tak jako je zásadní rozdíl v chození do školy a letní zamilovaností. Ta zamilovanost je prchavá a krátká a škola vám dá základ na celý váš život. Přesto zamilovanost je neskutečně více intenzivní, šílená a živá.
Příště už řeknu jak se tedy k tomu osvícení bez námahy dostat.
Tzv. duchovnu, a v mém pojetí je to meditace a odosobněné pozorování, velmi tvrdou analýzu mých "slabostí" a síly. Duchovno znamená se odosobnit od svého vysvětlování, omlouvání, zachování pudu sebezáchovy. Odosobnění znamená brát vše opravdu tak jak to je, proto upřímně fandím každému, protože vše je součástí tohoto vesmíru, byť tomu nerozumím.
Pokud se vrátím k osvícení, k osvícení nevede žádná cesta. Osvícení není o učení, o přeměně z bodu A do bodu B. Osvícení nelze pobrat hlavou, nelze nikdy říct, jsem osvícený. Osvícení nelze vysvětlit. Osvícení jako takové jde nad všechny formy tohoto pozemského života. Je tak šíleně jednoduché, že právě ta jednoduchost je největší zdí, která nám brání se k tomu dostat.
Pokud prosívám pamětí všechny mesiáše, nejblíže k osvícení byl Ježíš. Jen on šel vstříc smrti, věděl, nebo s velkou jistou věděl že ho čeká smrt a to velmi bolestivá. Smrt je férová výzva. Pokud svým katům řekl: "Bože, odpusť jim, neboť neví co činí", tak mluvil jen o tom, že určitou překážkou k osvícení je právě ta posedlost svým vědomím a tím fantazírováním o své roli v tomto světě. Žádnou roli nemáme, je to totálně fuk co jsme, co dokážeme, co jsme, co tu zanecháme, protože smrt to prostě vezme. Můžeme se ptát, jestli vezme všechno Ne, vezme jen to, co jsme v tomto životě zanechali.
Vše čeho dosáhneme, naše jméno, naše vzdělání, náš majetek je prostě je dým, který vyfoukneme s úst. Je to skvělý efekt, patří sem, ale protože je stejný jako záblesk ze zrcátka, tak propadne do propadliště dějin. To by mohlo vést k představě, že vše je vlastně zbytečné. To je omyl. Není.
Uděláte krok dopředu, patří to do vesmíru. Pohnete prstem, má to stejnou důležitost jako vyhasnutí slunce. Pohnutí motýlých křídel způsobí devastující zemětřesení na druhém konci světa. Každou milióntinu sekundy čeká celý vesmír na váš další počin a mění se v ohromujícím rozsahu. V podstatě je celá budoucnost naprosto nadržená aby okamžitě reagovala na váš záměr. Chcete mít skvělého partnera? Vemte si ho. Chcete se topit v bohatství? Šáhněte si pro něho. Ale platí zde naprosto absolutní pravidla. Základní bránou je absence strachu a tím samozřejmě nekonečná důvěra spojená s trpělivostí. To co nám brání dosáhnout osvícení, jakékoliv touhy, přestavy, cíle, přání je prostě nedostatek důvěry na základě míry našeho strachu. Necháme se příliš zahnat do společenské škatule patřičnosti.
Takže žijeme v mlze, ve slepotě a ... přežíváme. Čím méně se budeme bát a čím více budeme důvěřovat (a to je to bez námahy a prakticky), tím snadněji si vezmeme to co chceme z bohatého stolu universa. Pokud tomu nevěříte, tak se prostě bojíte. Stejně jako já.
Pokud se vrátím k Ježíši, a ten nedošel na samý konec, ale byl už v tom prostředí, tak se budete dívat na všechny jako byste byli sebou, půjdete na smrt protože tento život je sfouknutím zápalky a osud je naprosto vyjímečný učitel. Nakonec, s osudem se nedá smlouvat, osud jste vy. Osud je vaše inteligentní spirituální rozhodnutí co ještě máte poznat, čím máte projít. Protože život, ve své zamlženosti dává privilegium prožitků, vnímání rozdílů. Tak jako je zásadní rozdíl v chození do školy a letní zamilovaností. Ta zamilovanost je prchavá a krátká a škola vám dá základ na celý váš život. Přesto zamilovanost je neskutečně více intenzivní, šílená a živá.
Příště už řeknu jak se tedy k tomu osvícení bez námahy dostat.