od Jari » ned 06. lis 2011 1:27:29
Moc se nezabývám pravdou a nepravdou, protože za ty roky jsem začal ctít a dodržovat uvědomění, že každý má svou pravdu, protože každý a jen on sám, vnímá svůj stav a ten je spojen s cestou, poznáním, po které právě jde.
Stejně tak já. Mým učitlelem je osud, respektovaná inteligence, která přede mnou odvíjí své klubíčko nepoznaného a moudrého. Pokud chci vidět, alespoň občasné záblesky tajemství, nemohu být posedlý sám sebou, svými tužbami a potřebami, protože ty pramení z tohoto světa, ale ne se vzkazy osudu, které dostávám.
Tento život je hra a můžeme ji hrát nebo se jí bránit, být v myšlenkové opozici, určovat její pravidla a fungování. Je to naše volba a žádný výsledek není důležitý, mimo toho nejcenějšího a to je to, co se z toho sami naučíme. Já se naučil, že já jsem ty a ty jsi já. Jen můžeme mít a často máme odlišné vnímání, přestože jdeme přesně po té cestě, po které v tu chvíli máme jít. Pokud tě miluji, respektuji, mám k tobě úctu neznamená, že mně to oplatíš, neznamená to, že budeš právě ty vnímás mou cestu, mou vstřícnost. Ty jsi tam a já jsem tady a nic není výše a nic není níže. Uvnitř jsme stejní, bratr a sestra. Tento život je jako trip, je to jen laboratoř k vnímání toho, co už známe jiným způsobem.
Nic není zlé ani dobré. Žádná cesta není špatná ani dobrá. Osud každému dává přesně to, co potřebuje. Byť mně občas trápí vědomí, že každý z nás si zaslouží nekonečnost lásky, pochopení a pozornosti, tak mě uklidňuje vědomí, že po smrti pochopíme, jak to všechno je, proč tomu tak je a proč tomu tak bylo.
Když se mně stano něco nepříjemného, z mého pohledu zlého, vždy se ptám, co dobrého mně osud uchystal, protože nakonec dokážeme nejlépe vnímat ve formě rozdílů. Tak jako se v zimě těšíme na léto, tak se v létě těšíme na zimu, protože nekonečné léto nemá tu intenzitu rozdílu. A osud to nemá jednoduché. Jak učit třídu plnou klimbajících žáků jinak, než razantním prásknutím rákosky o katedru. :-)
Pokud mně někdo řekne, že nemám pravdu, že jsem závislý, neprotestuji. Je to pravda té dané cesty, jeho cesty, a já jí nemusím rozumět a přesto ji mohu ctít a ctím. Mohu říct, na mně nezáleží, opravdu, jen vám držím palečky, abyste zvládli to, co žijete a pochopili vzkaz, který dostávate.
Já jsem svůj osud s úlevou přijal. Nevím co mě zítra, za měsíc, za rok uchystá, ale věřím že je to ryzí láska, inteligence, která vidí mnohem dál, než vidím já. A pokud už mám to požehnání, že je o mě postaráno, proč bych nebral život takový jaký je, prostě jako hru? A neznám nikoho kdo není součástí hry, byť poukazuje na svou neangažovanost. Nevím o svém narození, nemusím to vědět, ale důvěřuji, že to má svůj hluboký smysl a zároveň nevím, kdy odejdu. Pokud už tomu tak je, jsem v něčích rukách a potom je svět to co je, hřištěm. Příležitostí si hrát a užívat si emocí bez bádání co je "správné" a co je "špatné"
Ježíš nic nenapsal, Budha nic nenapsal, velikáni a citliví lidé nic nepíšou. Nechají se inspirovat svým osudem a protože to tak dělají, jsou sami sebou. Na rozdíl od jejich milovaných žáků, ti píšou vzpomínky, návody, pravidla, pravdy, důvody, protože je nechtějí ztratit. Ale kopírování něčí cesty oslepuje, protože každý máme právě svůj osud jako průvodce a učitele. Nemůžeme nikoho napodobovat, nefunguje to a ani se to nikdy nepovedlo, že by "učení" vytvořilo další božskou kopii. To není účelem osudu . Pokud by to fungovalo, měli bychom miliony Ježíšů, Budhů, Oshů. Víte sami, že nemáme. Proto žádné učení nefunguje jako cesta k samotnému konci, je inspirací, energií, povzbuzením. Není zbytečné, ale je nefunkční. Je záležitostí intelektu, toho co si pamatujeme a dokážene to předávat. Znalost učení, "pravdy", toho co je správné a špatné je berličkou k získání uznání, což je forma lásky. Na tom není nic špatného, chci uznání, tak si pro něho sáhnnu do pozemského regálu.
Tento život je odlesk nekonečna, má svůj důvod a cíl, příčiny a následky.A není to nic jiného než skromné poznání sama sebe, své božskosti,lásky a věčnosti. Ale to co prožíváte je vaše dokonalá cesta a nikdo jiný tomu nerozumí, nemůže rozumět, nemusí rozumět, protože každý má svou cestu, svou přísadu osudu a věřím, že cílem je prosté, již nerozlišitelné vědomí božskosti a lásky. Bez vyjímky.
Vaše pravda, vaše city, je jednoduše tím co máte žít a máte na to plné právo a já mám k vaší cestě respekt Mám respekt k vašemu učiteli, osudu. Jaké mám právo něco namítat, zpochybňovat?
Přesto vnímám život jako velkou ochutnávku. Rád testuji své pocity a než abych rozděloval život na správné a špatné, řídím se svým pocitem Možná tomu říkáte závislost, je to naprosto dobrovolná závislost. Je to hra, hra se závislostí. A ta závislost je v mém přijetí jen intenzita prožitku a překladem toho, co se děje. A nemusím mít universální pravdu. Vím, že to tady zůstane, vím že mou smrtí tady všechno nechám, vím že po mně pes neštěkne a to je správné. Není to cílem tohoto života. Je to mnohem hlubší.
Nemám vliv na své narození a nebudu mít vliv na svou smrt. To je věc, o kterou se postará můj osud. Nechávám to na něm, a nic jiného mně ani rozumně nezbývá, na svém osudu. Protože vím, že mám, máte, svou cestu, nemám ani zodpovědnost se o ni starat. Stále se učím z mého života a z života ostatních lidí, i z vašeho života. Ale nenesu odpovědnsot, opět osud, můj osud, váš osud, se o to postará. Prostě mu důvěruji.
Desatero
1) Ctím moudrého učitele, osud. Nemám důvod pochybovat o své cestě, každodenním prožitku vnímání rozdílů. Jsem báječně nevědomý
2) Mohu se dívat, mohu prožívat a mohu hledat, pokud se tak rozhodnu, následky budou zlehounka korigovat mou cestu
3) Jsme stejní, já jsem ty a ty jsi já. Jen máme rozdílnou cestu, ale cíl je stejný. Uvědomění
4) vše co nás spojuje je láska, něděje se nic, co by nám mělo ubližovat. Máme poznávat, byť nic nemusíme.
5) každý má pravdu, s respektem toho, co potřebujeme právě prožít
6) Vše víme, máme to v sobě. Jsme nekonečnem, potvrzením nerozlišující, nesoudící lásky
7) Já se učím z tebe, ty ze mně, pokud to tak má být a pokud to tak máme vnímat a pokud se tak rozhodneme
8.) Máme společnou cestu a proto i tužby, prožitek, ochutnávání, je základní příčinou tohoto prožívání a proto můžeme vyhledávat a užívat si do plnosti toho, co nám dělá dobře
9) Pravda, kterou cítíme a prosazujeme je naší pravdou a je pravdou, kterou vždy láska respektuje, Nemůžeme udělat chybu, jen prodlužovat proces. Ale času je opravdu nekonečně, protože čas nakonec neexistuje. Jen proměny, přesmyčky, transformace, polétávání mezi + a -
10) Milujeme-li toho druhého, respektujeme-li, přijememe-li proces jeho vnímání a pravdy, milujeme, rozumíme a respektujeme sami sebe a tím se stáváme nesmrtelnými vědomě. Byť nic jako smrtelné, konečné a nezvratitelné neexistuje.