Život je láska a láska je život?

[Návštěvník]

22. Život je láska a láska je život? (z knihy Já jsem To)

Tazatel: Je cvičení jógy vždy vědomé? Nebo může být zcela nevědomé, pod prahem uvědomění?

Maharádž: V případě začátečníka je cvičení jógy často záměrné a vyža­duje velké odhodlání. Ale ti, kdo cvičí upřímně a opravdově po mnoho let, jsou soustředěni na seberealizaci neustále, ať už vědomě nebo nevědomě. Nevědomá sádhana je nejefektivnější, neboť je spontánní a stálá.

T: V jakém postavení je člověk, který byl po určitou dobu upřímným studentem jógy, ale pak se nechal odradit a vzdal se všeho úsilí?

M: To, co se zdá, že člověk dělá nebo nedělá, bývá často klamné. Jeho zdánlivá letargie může být jen sbíráním síly. Člověk nesmí unáhleně zavr­hovat ani vychvalovat něčí chování, neboť jeho příčiny jsou velmi jemné. Pamatujte na to, že jóga je prací vnitřního Já (viakta) na vnějším já (viakti). Vše, co vnější já dělá, je pouze reakcí na Já vnitřní.

T: Přesto vnější já pomáhá.

M: Kolik toho může pomoci a jakým způsobem? Má určitou kontrolu nad tělem a může zlepšit jeho stav a dýchání. Nad myšlenkami a pocity má malou moc, neboť je to mysl sama. Vnější já je ovládáno vnitřním Já. A vnější bude moudré, když se podřídí.

T: Proč je vnější tolik podporováno a povzbuzováno, je-li tím, co je v posledku odpovědné za duchovní vývoj člověka, vnitřní?

M: Vnější může pomoci tím, že setrvává v tichu a oproštěnosti od touhy a strachu. Jistě jste si všiml, že všechny rady vnějšímu jsou ve formě negace: nedělej, přestaň, zanech, předcházej, odhoď, obětuj, vzdej se, poznej falešné jako falešné. Dokonce i to málo, co se předává jako popis skutečnosti, je ve formě záporu – „ne toto, ne toto“ (neti, neti). Všechny pozitivní pojmy patří vnitřnímu Já, tak jako vše absolutní patří Skutečnosti.

T: Jak máme v konkrétní zkušenosti odlišit vnitřní od vnějšího?

M: Vnitřní je zdrojem inspirace, vnější je poháněno pamětí. Zdroj je nevysledovatelný, zatímco veškerá paměť kdesi začíná. Proto je vnější vždy přesně určeno, zatímco vnitřní nelze zachytit slovy. Chyba studentů spočívá v jejich představě, že vnitřní je něco, co lze uchopit. Zapomínají potom, že vše, co lze vnímat, je pomíjivé, a tudíž neskutečné. Pouze to, co vnímání umožňuje, ať už to nazvete Život, či Brahman, nebo jakkoli jinak, je skutečné.

T: Musí mít Život ke svému sebevyjádření tělo?

M: Tělo prahne po životě. Není to život, který potřebuje tělo; je to tělo, které potřebuje život.

T: Dělá to život záměrně?

M: Jedná láska záměrně? Ano i ne. Život je láska a láska je život. Co jiného drží tělo pohromadě než život? Čím jiným je touha, než láskou k já? Čím jiným je strach, než potřebou ochraňovat? A co jiného je po­znání, než láska k pravdě? Prostředky a formy mohou být špatné, ale motiv, který je za nimi, je vždy láska – láska k já a k tomu, co je moje. Já a moje mohou být malé, nebo mohou explodovat a vyplnit celý vesmír, ale láska zůstává.

T: Opakování Božího jména je v Indii velmi běžné. Má to nějaký účinek?

M: Znáte-li jméno nějaké věci nebo osoby, můžete ji snáze najít. Voláte-li Boha Jeho jménem, můžete Ho k sobě přivést.

T: V jaké formě přijde?

M: To záleží na vašem očekávání. Jste-li nešťastný a nějaká svatá duše vám dá mantru pro štěstí a vy ji opakujete s vírou a oddaností, je vaše neštěstí nuceno vás opustit. Pevná víra je silnější než osud. Osud je výsledkem příčin, převážně náhodných, a proto je upředen velmi volně. Víra a naděje jej snadno překonají.

T: K čemu přesně dochází při zpěvu mantry?

M: Zvuk mantry vytváří formu, která bude ztělesňovat Já. Já na sebe může vzít jakoukoli formu a jejím prostřednictvím působit. Koneckonců Já vyjadřuje samo sebe díky působení – a mantra je především působící energie. Působí na vás a na vaše okolí.

T: Mantra je tradiční. Musí taková být?

M: Od nepaměti bylo mezi určitými slovy a odpovídajícími energiemi vytvářeno spojení, které bylo posilováno nesčetným opakováním. Je to jako když jdete po silnici. Je to snadná cesta – nutná je pouze víra. Věříte silnici, že vás dovede k vašemu cíli.

T: V Evropě neexistuje (s výjimkou některých kontemplativních řádů) žádná tradice manter. K čemu je mantra pro mladého člověka ze zá­padu?

M: Pokud ho velmi silně nepřitahuje, potom k ničemu. Pro něj je správ­ným postupem přilnout k myšlence, že je základem všeho poznání, neměnným a věčným uvědoměním všeho, co se děje smyslům a mysli. Jestliže má neustále tuto myšlenku vědomě a bděle na paměti, pak musí prolomit hranice ne-uvědomění a vynořit se do čirého života, do světla a lásky. Myšlenka „jsem pouhý svědek“ pročistí tělo a mysl a otevře oči moudrosti. Potom člověk překročí iluze a jeho srdce je osvobozeno od všech tužeb. Tak jako se led přemění na vodu, voda na páru a pára se rozplyne ve vzduchu a zmizí v prostoru, tak se i tělo rozpustí do čirého uvědomění (čidákáši) a pak do čirého bytí (paramákáši), které je za veške­rou existencí i neexistencí.

T: Realizovaný člověk jí, pije a spí. Co ho k tomu vede?

M: Tatáž síla, která hýbe vesmírem, hýbe i jím.

T: Všichni jsou poháněni toutéž silou, v čem je tedy rozdíl?

M: Rozdíl je pouze tento: realizovaný člověk ví to, o čem ostatní jenom slyšeli, ale nezakoušejí to. Může se zdát, že jsou o tom intelektuálně přesvědčeni, ale jejich činy prozrazují spoutanost, zatímco realizovaný člověk jedná vždy správně.

T: Každý říká „Já jsem“. Realizovaný člověk rovněž říká „Já jsem“. V čem je rozdíl?

M: Rozdíl je ve významu přisuzovanému slovům „Já jsem“. Pro rea­lizovaného člověka je zkušenost „Já jsem svět, svět je můj“ nanejvýš platná – myslí, cítí a jedná celostně a v jednotě se vším živým. Nemusí ani znát teorii a praxi seberealizace a může být narozen a vychován bez náboženských a metafyzických představ. Ale v jeho poznání a soucítění nebude sebemenší trhlinka.

T: Dejme tomu, že půjdu kolem nahého hladového žebráka a zeptám se ho: „Kdo jsi?“. Řekněme, že odpoví: „Jsem Nejvyšší Já“. Já na to řeknu: „Dobrá, jsi-li Nejvyšší Skutečnost, tak změň svůj současný stav“. Co udělá?

M: Zeptá se vás: „Který stav? Co je tu potřeba měnit? Co je na mně špatného?“.

T: Proč by měl takto odpovědět?

M: Protože již není v poutech zdání, neztotožňuje se se jménem a for­mou. Využívá paměť, ale paměť nemůže využívat jej.

T: Není snad veškeré poznání založeno na paměti?

M: Nižší poznání ano. Vyšší poznání, poznání Skutečnosti, je vnitřně obsaženo v pravé přirozenosti člověka.

T: Mohu říci, že nejsem ani to, čeho jsem si vědom, ani vědomí samo?

M: Dokud jste hledající, je pro vás lepší držet se myšlenky, že jste čiré vě­domí bez jakéhokoli obsahu. Jít za vědomí, to už je otázka nejvyššího stavu.

T: Má touha po realizaci původ ve vědomí nebo za vědomím?

M: Samozřejmě ve vědomí. Každá touha je zrozena z paměti a patří do oblasti vědomí. To, co je za vědomím, je oproštěno od všeho usilování. Sama touha jít za vědomí je stále ve vědomí.

T: Existuje ve vědomí nějaká stopa nebo otisk toho, co je za vědomím?

M: Ne, nemůže tam být.

T: Jaké je tedy mezi nimi spojení? Jak lze najít přechod mezi dvěma stavy, které spolu nemají nic společného? Není tímto spojovacím článkem čiré uvědomění?

M: I čiré uvědomění je formou vědomí.

T: Co je tedy za vědomím? Prázdnota?

M: Prázdnota se vztahuje zase jenom k vědomí. Plnost a prázdnota jsou relativní pojmy. Skutečnost je opravdu za tím – nikoliv za tím, co je ve vztahu k vědomí, ale za všemi vztahy vůbec. Potíže přináší slovo „stav“. Skutečnost není stavem něčeho dalšího – není to stav mysli, vědomí či duše – ani to není něco, co má začátek a konec, co má bytí a nebytí. Ve Skutečnosti jsou obsaženy všechny protiklady, ale ona se jejich hry nezúčastňuje. Nesmíte ji považovat za konec nějaké přechodné fáze. Zů­stává sama o sobě i poté, kdy vědomí jako takové už není. Potom slova „já jsem člověk“ nebo „já jsem Bůh“ nemají žádný význam. Skutečnost může být viděna a slyšena pouze v temnotě a tichu.