Duet Jediného
Napsal: pát 01. črc 2016 7:25:31
„Nyní vím, že celý svět, včetně tohoto těla, je bez podstaty, a že to, co jsem, je čiré Vědomí.
Jaký smysl tedy má vytváření pojmů?“ (39)
„Tělo, nebe a peklo, omezení a svoboda, jakož i strach, to vše jsou pouhé pojmy. Co s tím
vším mám společného Já, jenž jsem čiré Vědomí?“ (40)
„Ó, pro mě neexistuje žádná dvojnost. I mezi davem lidí cítím, že jsem sám. K čemu bych
se měl poutat?“ (41)
Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, neboť nejsem oddělený jedinec, ale čiré Vědomí.
Mým jediným omezením byla touha po životě.“ (42)
V těchto čtyřech verších Džanaka mluví o tom, co to znamená zbavit se totožnosti s
psychosomatickým aparátem jako odděleným jedincem. Zmizí-li tento základ konceptualizace, je
konec s objektivizací a objeví se ne-osobní souvislosti. Džanaka poznává, že o sobě přestal
přemýšlet jako o objektu, psychickém či fyzickém, a je tudíž bez jakékoli objektivní kvality. Je
osvobozen od myšlenky přítomnosti i nepřítomnosti čehokoli vnímatelného či myslitelného. A to ho
dovádí k ne-objektivnímu, bezpředmětovému vztahu s druhými, neboť již nepovažuje druhé
objekty, ať živé či neživé, za svoje objekty. Džanaka vidí domnělý subjekt „já“ i s „jeho“
domnělými objekty jako pouhá zdání. Toto pochopení, toto intuitivní nazření, spočívá v tom, že
jako objekty jsme všichni pouhé jevy, zdání, bez jakékoli podstaty, ale jako noumenon se ničím
nelišíme. A to znamená náhlé osvícení, okamžité zrušení toho, co považujeme za „nevědomost“.
Dokud nezmizí rozdvojení na „já“ coby pseudosubjekt, oproti „druhému“ coby objektu,
zůstává dvojnost součástí mechanismu projevení světa.
Je zřejmě nutné počítat s tím, že v bezpředmětovém, ne-objektivním vztahu, jako je tento,
neexistuje láska v běžném slova smyslu. „Láska“, jak je toto slovo chápáno, předpokládá
oddělenost, zatímco ne-objektivní vztah znamená, že tu není žádný „milující“, ale pouze „soucítění“
či karuná. Esencí tohoto soucítění je bezprostřední radost, bytí v jednotě. Tehdy „nemilujeme“
druhé, ale jsme druhými. Džanaka též říká, že toto základní pochopení přináší kromě jasného
nazření, že podstatou všech vnímajících (i nevnímajících) bytostí je totéž noumenon, i nepopiratelný
fakt, že žádné konání, žádné úsilí nemůže jedince dovést k „osvícení“. Je to proto, že taková
představa je založena na tom, že je tu „někdo“, kdo má být osvícen, zatímco „osvícení“ pouze
označuje stav bytí, v němž oddělený jedinec neexistuje. Každé konání, každá činnost se týká světa
jevů a je zřejmé, že fenomén, jev, nemůže ovlivňovat noumenon - stín nemůže ovlivnit svoji
podstatu. Jinými slovy, každý záměrný postup, činnost či konání jsou na překážku toho, co
nazýváme probuzení či osvícení, a to proto, že každý záměrný čin je založen na mylném
přesvědčení o existenci jedince. Osvícení je označení pro noumenální stav. Jak by mohl být osvícen
fenomenální objekt?
Příčinou omylu je zřejmě záměna pojmů „probuzení“ a „osvobození“ (tj. účinků tohoto
probuzení).
„Probuzení“ je to, k čemu došlo u Džanaky, když naslouchal slovům Aštávakry: náhlá
shoda intelektuálního chápání a intuitivního nazření, v němž mysl, v rámci relativního světa
rozdělená na subjekt a objekt, se navrací do své původní celistvosti, což jako náhlý zásah do časové
následnosti vede k okamžité bezčasovosti. Žádné konání, proces odehrávající se v čase, nemůže vést
ke zlomu ve vlastním na čase založeném fungování.
Právě guru zde jako katalyzátor může přivodit potřebné uzdravení oddělené mysli, a to
prostřednictvím mimočasového zákroku v příhodném okamžiku, kdy je možné „rozpustit kontinuitu
příčiny a následku“. Je zřejmé, že tento okamžik nemůže být v rámci prostoročasu vyvolán
záměrně. Takový vhodný okamžik se může pouze přihodit jako součást noumenální činnosti celku,
je-li událost „osvícení“ v daném zlomku sekundy (kšaně) vhodnou součástí Toho, co je.
Bezpředmětový vztah má dva výsledky:
A) Ustává vytváření pojmů, tj. konceptualizace.
B) Život je prožíván spontánně, bez záměru, bez osobní vůle.
A právě to svými verši Džanaka vyjádřil. Pochopil, co se mu Aštávakra snažil říci, totiž že
konceptualizace a objektivizace nám brání poznat To, co skutečně jsme. Jakmile zastavíme
vytváření objektů v mysli, přestaneme vnímat to, čím nejsme, a nazřeme To, co jsme. A nazření
Toho, co jsme, je osvícením, které jsme hledali. Je to probuzení ze snu objektivního světa do
noumenální skutečnosti Toho, co je před všemi myšlenkami, před jakoukoli konceptualizací.
Vytvářením pojmů vykazujeme sami sebe „ven“ z noumenality, zatímco jakmile konceptualizaci
zastavíme, jsme „v“ noumenalitě okamžitě. Právě tak to vyjádřil Aštávakra (a i jeho řeč je
konceptualizací!), a právě to pochopil Džanaka. Konceptualizace není překážka, k jejímuž zdolání
je třeba úsilí. Naopak, každá pozitivní činnost konceptualizaci jen posiluje. Jediná činnost, která je
nutná, je ustat v konceptualizování.
Základem každé konceptualizace je falešné ztotožnění Toho, co jsem, subjektivity, s tím, čím
se zdám být jakožto objekt. Právě domnělá entita „já“ přijímá odpovědnost (a tím i utrpení a
neštěstí) konatele. Je-li tato mylná identita opuštěna, je zničen samotný základ konceptualizace. Jak
by se mohla, podle slov Džanaky, objevit konceptualizace, když zmizela její hlavní opora? Zdánlivá
obtížnost odevzdání falešné totožnosti tkví v tom, že my vskutku jsme vnímáním, subjektivní
vlastností, oním „Já“, ale jako vnímající bytosti jsme zapomněli na vnímání a ztotožnili se s
individuální bytostí. Jediné, co je třeba, je pochopit situaci takovou, jaká je. Zpočátku nahlédněte
falešné ztotožnění alespoň intelektuálně. Jakmile toto rozumové uvažování (dialektické
porozumění) postoupí hlouběji a dosáhne stavu absolutního přesvědčení, přijde ústup do
neosobnosti, tedy konečná ztráta falešné totožnosti.
To vyvolá konceptuální negativismus, který vytvoří podmínky pro konečné zmizení „já“, pro událost zvanou probuzení či osvícení. Chcete-li, můžete tento proces nazvat „úsilím“, ale hlavní je to, že tento proces je sám o sobě negativní. Jde pouze o pochopení situace. Není to pozitivní úsilí „jedince“ s cílem dosáhnout pozitivního výsledku. Jediné, co se děje, je to, že rozumové či dialektické pochopení, dá-li se mu prostor, se postupně změní v přesvědčení. A to zase naopak vytvoří nezbytné psychosomatické podmínky k noumenálnímu pochopení, jež přijde náhle, ve vhodném okamžiku a za vhodných okolností.
Oddělená mysl tak znovu získá svou celistvost a svatost.
Tato náhlá transformace - metanoesis - známá jako probuzení či osvícení, vlastně znamená
subjektivní zkušenost „pocitu Já“. Právě tuto subjektivní zkušenost vyjadřuje Džanaka v posledních
třech verších své bezprostřední reakce na úvodní guruovu lekci. Odložení totožnosti s tělem
způsobilo ztrátu „já“, a s tím i ztrátu chtění, vůle a touhy po životě. Jak říká Džanaka, zmizí-li touha
a požitek ze života, zmizí i základ konceptuálního omezení.
http://www.samhita.cz/download/astavakragita.pdf
Jaký smysl tedy má vytváření pojmů?“ (39)
„Tělo, nebe a peklo, omezení a svoboda, jakož i strach, to vše jsou pouhé pojmy. Co s tím
vším mám společného Já, jenž jsem čiré Vědomí?“ (40)
„Ó, pro mě neexistuje žádná dvojnost. I mezi davem lidí cítím, že jsem sám. K čemu bych
se měl poutat?“ (41)
Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, neboť nejsem oddělený jedinec, ale čiré Vědomí.
Mým jediným omezením byla touha po životě.“ (42)
V těchto čtyřech verších Džanaka mluví o tom, co to znamená zbavit se totožnosti s
psychosomatickým aparátem jako odděleným jedincem. Zmizí-li tento základ konceptualizace, je
konec s objektivizací a objeví se ne-osobní souvislosti. Džanaka poznává, že o sobě přestal
přemýšlet jako o objektu, psychickém či fyzickém, a je tudíž bez jakékoli objektivní kvality. Je
osvobozen od myšlenky přítomnosti i nepřítomnosti čehokoli vnímatelného či myslitelného. A to ho
dovádí k ne-objektivnímu, bezpředmětovému vztahu s druhými, neboť již nepovažuje druhé
objekty, ať živé či neživé, za svoje objekty. Džanaka vidí domnělý subjekt „já“ i s „jeho“
domnělými objekty jako pouhá zdání. Toto pochopení, toto intuitivní nazření, spočívá v tom, že
jako objekty jsme všichni pouhé jevy, zdání, bez jakékoli podstaty, ale jako noumenon se ničím
nelišíme. A to znamená náhlé osvícení, okamžité zrušení toho, co považujeme za „nevědomost“.
Dokud nezmizí rozdvojení na „já“ coby pseudosubjekt, oproti „druhému“ coby objektu,
zůstává dvojnost součástí mechanismu projevení světa.
Je zřejmě nutné počítat s tím, že v bezpředmětovém, ne-objektivním vztahu, jako je tento,
neexistuje láska v běžném slova smyslu. „Láska“, jak je toto slovo chápáno, předpokládá
oddělenost, zatímco ne-objektivní vztah znamená, že tu není žádný „milující“, ale pouze „soucítění“
či karuná. Esencí tohoto soucítění je bezprostřední radost, bytí v jednotě. Tehdy „nemilujeme“
druhé, ale jsme druhými. Džanaka též říká, že toto základní pochopení přináší kromě jasného
nazření, že podstatou všech vnímajících (i nevnímajících) bytostí je totéž noumenon, i nepopiratelný
fakt, že žádné konání, žádné úsilí nemůže jedince dovést k „osvícení“. Je to proto, že taková
představa je založena na tom, že je tu „někdo“, kdo má být osvícen, zatímco „osvícení“ pouze
označuje stav bytí, v němž oddělený jedinec neexistuje. Každé konání, každá činnost se týká světa
jevů a je zřejmé, že fenomén, jev, nemůže ovlivňovat noumenon - stín nemůže ovlivnit svoji
podstatu. Jinými slovy, každý záměrný postup, činnost či konání jsou na překážku toho, co
nazýváme probuzení či osvícení, a to proto, že každý záměrný čin je založen na mylném
přesvědčení o existenci jedince. Osvícení je označení pro noumenální stav. Jak by mohl být osvícen
fenomenální objekt?
Příčinou omylu je zřejmě záměna pojmů „probuzení“ a „osvobození“ (tj. účinků tohoto
probuzení).
„Probuzení“ je to, k čemu došlo u Džanaky, když naslouchal slovům Aštávakry: náhlá
shoda intelektuálního chápání a intuitivního nazření, v němž mysl, v rámci relativního světa
rozdělená na subjekt a objekt, se navrací do své původní celistvosti, což jako náhlý zásah do časové
následnosti vede k okamžité bezčasovosti. Žádné konání, proces odehrávající se v čase, nemůže vést
ke zlomu ve vlastním na čase založeném fungování.
Právě guru zde jako katalyzátor může přivodit potřebné uzdravení oddělené mysli, a to
prostřednictvím mimočasového zákroku v příhodném okamžiku, kdy je možné „rozpustit kontinuitu
příčiny a následku“. Je zřejmé, že tento okamžik nemůže být v rámci prostoročasu vyvolán
záměrně. Takový vhodný okamžik se může pouze přihodit jako součást noumenální činnosti celku,
je-li událost „osvícení“ v daném zlomku sekundy (kšaně) vhodnou součástí Toho, co je.
Bezpředmětový vztah má dva výsledky:
A) Ustává vytváření pojmů, tj. konceptualizace.
B) Život je prožíván spontánně, bez záměru, bez osobní vůle.
A právě to svými verši Džanaka vyjádřil. Pochopil, co se mu Aštávakra snažil říci, totiž že
konceptualizace a objektivizace nám brání poznat To, co skutečně jsme. Jakmile zastavíme
vytváření objektů v mysli, přestaneme vnímat to, čím nejsme, a nazřeme To, co jsme. A nazření
Toho, co jsme, je osvícením, které jsme hledali. Je to probuzení ze snu objektivního světa do
noumenální skutečnosti Toho, co je před všemi myšlenkami, před jakoukoli konceptualizací.
Vytvářením pojmů vykazujeme sami sebe „ven“ z noumenality, zatímco jakmile konceptualizaci
zastavíme, jsme „v“ noumenalitě okamžitě. Právě tak to vyjádřil Aštávakra (a i jeho řeč je
konceptualizací!), a právě to pochopil Džanaka. Konceptualizace není překážka, k jejímuž zdolání
je třeba úsilí. Naopak, každá pozitivní činnost konceptualizaci jen posiluje. Jediná činnost, která je
nutná, je ustat v konceptualizování.
Základem každé konceptualizace je falešné ztotožnění Toho, co jsem, subjektivity, s tím, čím
se zdám být jakožto objekt. Právě domnělá entita „já“ přijímá odpovědnost (a tím i utrpení a
neštěstí) konatele. Je-li tato mylná identita opuštěna, je zničen samotný základ konceptualizace. Jak
by se mohla, podle slov Džanaky, objevit konceptualizace, když zmizela její hlavní opora? Zdánlivá
obtížnost odevzdání falešné totožnosti tkví v tom, že my vskutku jsme vnímáním, subjektivní
vlastností, oním „Já“, ale jako vnímající bytosti jsme zapomněli na vnímání a ztotožnili se s
individuální bytostí. Jediné, co je třeba, je pochopit situaci takovou, jaká je. Zpočátku nahlédněte
falešné ztotožnění alespoň intelektuálně. Jakmile toto rozumové uvažování (dialektické
porozumění) postoupí hlouběji a dosáhne stavu absolutního přesvědčení, přijde ústup do
neosobnosti, tedy konečná ztráta falešné totožnosti.
To vyvolá konceptuální negativismus, který vytvoří podmínky pro konečné zmizení „já“, pro událost zvanou probuzení či osvícení. Chcete-li, můžete tento proces nazvat „úsilím“, ale hlavní je to, že tento proces je sám o sobě negativní. Jde pouze o pochopení situace. Není to pozitivní úsilí „jedince“ s cílem dosáhnout pozitivního výsledku. Jediné, co se děje, je to, že rozumové či dialektické pochopení, dá-li se mu prostor, se postupně změní v přesvědčení. A to zase naopak vytvoří nezbytné psychosomatické podmínky k noumenálnímu pochopení, jež přijde náhle, ve vhodném okamžiku a za vhodných okolností.
Oddělená mysl tak znovu získá svou celistvost a svatost.
Tato náhlá transformace - metanoesis - známá jako probuzení či osvícení, vlastně znamená
subjektivní zkušenost „pocitu Já“. Právě tuto subjektivní zkušenost vyjadřuje Džanaka v posledních
třech verších své bezprostřední reakce na úvodní guruovu lekci. Odložení totožnosti s tělem
způsobilo ztrátu „já“, a s tím i ztrátu chtění, vůle a touhy po životě. Jak říká Džanaka, zmizí-li touha
a požitek ze života, zmizí i základ konceptuálního omezení.
http://www.samhita.cz/download/astavakragita.pdf