Tazatel: Přijel jsem před několika měsíci z Evropy, abych vykonal pravidelnou návštěvu svého Gurua poblíž Kalkaty. Teď se vracím zpátky a můj přítel mne pozval, abych se s vámi setkal. Jsem rád, že jsem přišel…
Maharádž: Co jste se od svého Guru naučil a jakou praxi jste prováděl?
T: Je to vážený starý muž a je mu kolem osmdesáti let. Filosoficky je přívržencem Védanty a praxe, kterou vyučuje, spočívá ve vybuzení nevědomých energií mysli a přivedení skrytých překážek a bloků do vědomí. Moje vlastní sádhana byla zaměřena na můj osobní problém z dětství. Má matka mi neuměla dát pocit bezpečí a lásky, který je tak důležitý pro normální vývoj dítěte. Byla to žena, která nedokázala být matkou.
Byla úzkostná, neurotická a vnitřně nejistá a já byl pro ni starostí a břemenem, které nebyla schopná unést. Nechtěla, abych se vůbec narodil. Nechtěla, abych rostl a vyvíjel se, chtěla, abych se vrátil zpět do lůna a nikdy se nenarodil, abych neexistoval. Bránila každému mému životnímu pohybu, usilovně bojovala proti jakémukoli mému pokusu překročit omezený kruh jejích životních zvyklostí. Jako dítě jsem byl citlivý a láskyplný. Nade všechno na světě jsem prahnul po lásce, ale ta prostá, instinktivní láska matky k dítěti mi byla odepřena. Dítě hledající svou matku – z toho se stal ústřední motiv mého života, ze kterého jsem nikdy nevyrostl. Šťastné dítě a šťastné dětství se pro mne stalo posedlostí a náruživě jsem se zajímal o těhotenství, porod a dětství. Stal jsem se uznávaným porodníkem a měl jsem podíl na vývoji metody bezbolestných porodů. Šťastné dítě šťastné matky – to byl můj celoživotní ideál. Ale má matka tu byla stále – sama nešťastná a nepřející a neschopná mne vidět šťastného. Projevovalo se to zvláštním způsobem. Kdykoli mi nebylo dobře, ona se cítila lépe. Jakmile jsem byl v pohodě, jí zas bylo zle a proklínala mne i sebe. Jako kdyby mi nikdy neodpustila můj zločin, že jsem se narodil, vyvolávala ve mně pocit viny, že žiji. Neustále mi v skrytu vlastně vzkazovala: „Žiješ, protože mně nenávidíš. Jestliže mně miluješ, umři.“ A tak jsem prožíval život, ve kterém mi místo lásky byla nabízena smrt. Jako věčné dítě jsem byl uvězněn ve své matce, a proto jsem si nedokázal nikdy vytvořit smysluplný vztah k ženě, neboť nesmiřitelný obraz mé matky stál vždy mezi námi. Hledal jsem útěchu ve své práci a také jsem ji našel, ale nedokázal jsem se vyhrabat z propasti dětství. Nakonec jsem se dal na duchovní cestu a jdu po ní už mnoho let. Ale svým způsobem je to zas to staré hledání matčiny lásky, ať už se jí říká Bůh, Átma či Nejvyšší Skutečnost. V zásadě chci milovat a být milován. Bohužel, takzvaní duchovní lidé jsou proti životu a jsou zcela pod vlivem mysli. Když jsou vystaveni životním potřebám, začnou klasifikovat, abstrahovat a vytvářet koncepty a je to pro ně důležitější, než život sám. Chtějí po vás, abyste se koncentroval na koncepty. Místo spontánního sjednocení v lásce vám doporučují namáhavou a pracnou koncentraci na nějakou tezi. Ať už je to Bůh, Átma, já nebo něco jiného, vyjde to nastejno! Ne někoho milovat, ale na něco myslet. Já nepotřebuji teorie a systémy, kterých je tolik a všechny jsou přitažlivé či přesvědčivé. Potřebuji rozhýbat srdce a obnovit život, nikoliv nový způsob myšlení. Žádné nové způsoby myšlení nejsou, ale pocity mohou být pořád čerstvé. Když někoho miluji, medituji o něm spontánně a intenzivně, vřele a naplno, což mysl nemůže řídit.
Slova jsou dobrá k tomu, aby dávala tvar citům. Slova bez citů jsou jako šaty, v nichž nikdo není, chladná a zplihlá. Moje matka ze mne vysála všechny city a moje zdroje vyschly. Mohu tu u vás najít bohatost a hojnost emocí, které potřebuji ve stejném množství jako dítě?
M: Kde je vaše dětství teď? A jaká je vaše budoucnost?
T: Narodil jsem se, vyrostl jsem a umřu.
M: Máte samozřejmě na mysli své tělo. A svou mysl. Ale já nemluvím o vaší fyziologii a psychologii. Tělo a mysl jsou součástí přírody a podléhají jejím zákonům. Já mluvím o vašem hledání lásky. Mělo nějaký začátek? A bude mít konec?
T: To opravdu nemohu říct. Hledání je tady – od prvního až do posledního okamžiku mého života. Ta touha po lásce je tak ustavičná a beznadějná!
M: Když hledáte lásku, co přesně hledáte?
T: Hledám jednoduše tohle: milovat a být milován.
M: Myslíte ženu?
T: Obvyklou odpovědí je samozřejmě žena. Ale nemusí to být nutně žena. Může to být přítel, učitel, rádce – jde o ryzost a čistotu citu.
M: Čemu byste dal přednost – milovat, nebo být milován?
T: Raději bych měl obojí! Ale chápu, že milovat je něco většího, vznešenějšího, hlubšího. Být milován je skvělé, ale tím člověk neroste.
M: Můžete milovat sám od sebe, nebo vás k tomu musí někdo přimět?
T: Člověk musí samozřejmě potkat někoho milého. Moje matka mne nejen nemilovala, ale ani nebyla milá.
M: Co dělá člověka milým? Není to snad to, že je milován? Nejdříve milujte, a teprve potom se shánějte po důvodech.
T: Může to být i obráceně. Milujete to, co vás dělá šťastným.
M: Ale co vás dělá šťastným?
T: Na to není žádné pravidlo. Celá ta věc je vysoce individuální a nepředvídatelná.
M: Dobře. Ať se na to díváte z kterékoli strany, je jasné, že dokud nemilujete, nejste šťastný. Ale dělá vás láska vždycky šťastným? Není spojování lásky se štěstím spíš vaše dávná, dětská představa? Copak netrpíte, když trpí ten, koho milujete? A přestanete snad milovat, protože trpíte? Musí jít láska a štěstí ruku v ruce? Copak je láska jenom očekáváním štěstí?
T: Jistěže není. V lásce může být mnoho utrpení.
M: Takže co je láska? Není to spíš stav bytí, než stav mysli? Abyste mohl milovat, musíte vědět, že milujete? Nemiloval jste svou matku nevědomě? Není snad vaše touha po její lásce a po příležitosti ji milovat výrazem vaší lásky? Není snad láska natolik vaší součástí, jako je vědomí součástí bytí? Hledal jste lásku své matky, protože jste ji miloval.
T: Ale ona mne nenechala, abych ji miloval.
M: Nemohla vás zastavit.
T: Tak proč jsem byl celý život nešťastný?
M: Protože jste nešel ke kořenům svého bytí. Vaše naprostá nevědomost překryla vaši lásku a štěstí a nutila vás hledat to, co jste nikdy neztratil. Láska je vůle, vůle sdílet svoje štěstí se všemi. Být šťastný a štěstí rozdávat – to je rytmus lásky.
Z knihy: Já jsem TO
♥