Být šťastný a štěstí rozdávat, to je rytmus lásky

[Jana]

Tazatel: Přijel jsem před několika měsíci z Evropy, abych vykonal pra­videlnou návštěvu svého Gurua poblíž Kalkaty. Teď se vracím zpátky a můj přítel mne pozval, abych se s vámi setkal. Jsem rád, že jsem přišel…

Maharádž: Co jste se od svého Guru naučil a jakou praxi jste pro­váděl?

T: Je to vážený starý muž a je mu kolem osmdesáti let. Filosoficky je přívržencem Védanty a praxe, kterou vyučuje, spočívá ve vybuzení nevě­domých energií mysli a přivedení skrytých překážek a bloků do vědomí. Moje vlastní sádhana byla zaměřena na můj osobní problém z dětství. Má matka mi neuměla dát pocit bezpečí a lásky, který je tak důležitý pro normální vývoj dítěte. Byla to žena, která nedokázala být matkou.

Byla úzkostná, neurotická a vnitřně nejistá a já byl pro ni starostí a břemenem, které nebyla schopná unést. Nechtěla, abych se vůbec narodil. Nechtěla, abych rostl a vyvíjel se, chtěla, abych se vrátil zpět do lůna a nikdy se nenarodil, abych neexistoval. Bránila každému mému životnímu pohybu, usilovně bojovala proti jakémukoli mému pokusu překročit omezený kruh jejích životních zvyklostí. Jako dítě jsem byl citlivý a láskyplný. Nade všechno na světě jsem prahnul po lásce, ale ta prostá, instinktivní láska matky k dítěti mi byla odepřena. Dítě hledající svou matku – z toho se stal ústřední motiv mého života, ze kterého jsem nikdy nevyrostl. Šťastné dítě a šťastné dětství se pro mne stalo posedlostí a náruživě jsem se zají­mal o těhotenství, porod a dětství. Stal jsem se uznávaným porodníkem a měl jsem podíl na vývoji metody bezbolestných porodů. Šťastné dítě šťastné matky – to byl můj celoživotní ideál. Ale má matka tu byla stále – sama nešťastná a nepřející a neschopná mne vidět šťastného. Projevo­valo se to zvláštním způsobem. Kdykoli mi nebylo dobře, ona se cítila lépe. Jakmile jsem byl v pohodě, jí zas bylo zle a proklínala mne i sebe. Jako kdyby mi nikdy neodpustila můj zločin, že jsem se narodil, vyvolá­vala ve mně pocit viny, že žiji. Neustále mi v skrytu vlastně vzkazovala: „Žiješ, protože mně nenávidíš. Jestliže mně miluješ, umři.“ A tak jsem prožíval život, ve kterém mi místo lásky byla nabízena smrt. Jako věčné dítě jsem byl uvězněn ve své matce, a proto jsem si nedokázal nikdy vy­tvořit smysluplný vztah k ženě, neboť nesmiřitelný obraz mé matky stál vždy mezi námi. Hledal jsem útěchu ve své práci a také jsem ji našel, ale nedokázal jsem se vyhrabat z propasti dětství. Nakonec jsem se dal na duchovní cestu a jdu po ní už mnoho let. Ale svým způsobem je to zas to staré hledání matčiny lásky, ať už se jí říká Bůh, Átma či Nejvyšší Sku­tečnost. V zásadě chci milovat a být milován. Bohužel, takzvaní duchovní lidé jsou proti životu a jsou zcela pod vlivem mysli. Když jsou vystaveni životním potřebám, začnou klasifikovat, abstrahovat a vytvářet koncepty a je to pro ně důležitější, než život sám. Chtějí po vás, abyste se koncent­roval na koncepty. Místo spontánního sjednocení v lásce vám doporučují namáhavou a pracnou koncentraci na nějakou tezi. Ať už je to Bůh, Átma, já nebo něco jiného, vyjde to nastejno! Ne někoho milovat, ale na něco myslet. Já nepotřebuji teorie a systémy, kterých je tolik a všechny jsou přitažlivé či přesvědčivé. Potřebuji rozhýbat srdce a obnovit život, nikoliv nový způsob myšlení. Žádné nové způsoby myšlení nejsou, ale pocity mohou být pořád čerstvé. Když někoho miluji, medituji o něm spontánně a intenzivně, vřele a naplno, což mysl nemůže řídit.

Slova jsou dobrá k tomu, aby dávala tvar citům. Slova bez citů jsou jako šaty, v nichž nikdo není, chladná a zplihlá. Moje matka ze mne vysála všechny city a moje zdroje vyschly. Mohu tu u vás najít bohatost a hojnost emocí, které potřebuji ve stejném množství jako dítě?

M: Kde je vaše dětství teď? A jaká je vaše budoucnost?

T: Narodil jsem se, vyrostl jsem a umřu.

M: Máte samozřejmě na mysli své tělo. A svou mysl. Ale já nemluvím o vaší fyziologii a psychologii. Tělo a mysl jsou součástí přírody a pod­léhají jejím zákonům. Já mluvím o vašem hledání lásky. Mělo nějaký začátek? A bude mít konec?

T: To opravdu nemohu říct. Hledání je tady – od prvního až do posledního okamžiku mého života. Ta touha po lásce je tak ustavičná a bez­nadějná!

M: Když hledáte lásku, co přesně hledáte?

T: Hledám jednoduše tohle: milovat a být milován.

M: Myslíte ženu?

T: Obvyklou odpovědí je samozřejmě žena. Ale nemusí to být nutně žena. Může to být přítel, učitel, rádce – jde o ryzost a čistotu citu.

M: Čemu byste dal přednost – milovat, nebo být milován?

T: Raději bych měl obojí! Ale chápu, že milovat je něco většího, vzneše­nějšího, hlubšího. Být milován je skvělé, ale tím člověk neroste.

M: Můžete milovat sám od sebe, nebo vás k tomu musí někdo přimět?

T: Člověk musí samozřejmě potkat někoho milého. Moje matka mne nejen nemilovala, ale ani nebyla milá.

M: Co dělá člověka milým? Není to snad to, že je milován? Nejdříve milujte, a teprve potom se shánějte po důvodech.

T: Může to být i obráceně. Milujete to, co vás dělá šťastným.

M: Ale co vás dělá šťastným?

T: Na to není žádné pravidlo. Celá ta věc je vysoce individuální a nepředvídatelná.

M: Dobře. Ať se na to díváte z kterékoli strany, je jasné, že dokud nemi­lujete, nejste šťastný. Ale dělá vás láska vždycky šťastným? Není spojo­vání lásky se štěstím spíš vaše dávná, dětská představa? Copak netrpíte, když trpí ten, koho milujete? A přestanete snad milovat, protože trpíte? Musí jít láska a štěstí ruku v ruce? Copak je láska jenom očekáváním štěstí?

T: Jistěže není. V lásce může být mnoho utrpení.

M: Takže co je láska? Není to spíš stav bytí, než stav mysli? Abyste mohl milovat, musíte vědět, že milujete? Nemiloval jste svou matku nevědomě? Není snad vaše touha po její lásce a po příležitosti ji milovat výrazem vaší lásky? Není snad láska natolik vaší součástí, jako je vědomí součástí bytí? Hledal jste lásku své matky, protože jste ji miloval.

T: Ale ona mne nenechala, abych ji miloval.

M: Nemohla vás zastavit.

T: Tak proč jsem byl celý život nešťastný?

M: Protože jste nešel ke kořenům svého bytí. Vaše naprostá nevědomost překryla vaši lásku a štěstí a nutila vás hledat to, co jste nikdy neztratil. Láska je vůle, vůle sdílet svoje štěstí se všemi. Být šťastný a štěstí rozdá­vat – to je rytmus lásky.

Z knihy: Já jsem TO

♥

[nop]

Tazatel: Přijel jsem před několika měsíci z Evropy, abych vykonal pra­videlnou návštěvu svého Gurua poblíž Kalkaty. ....
Moje vlastní sádhana byla zaměřena na můj osobní problém z dětství. Má matka mi neuměla dát pocit bezpečí a lásky, který je tak důležitý pro normální vývoj dítěte. Byla to žena, která nedokázala být matkou.

Byla úzkostná, neurotická a vnitřně nejistá a já byl pro ni starostí a břemenem, které nebyla schopná unést. ...
Jako dítě jsem byl citlivý a láskyplný. Nade všechno na světě jsem prahnul po lásce, ale ta prostá, instinktivní láska matky k dítěti mi byla odepřena. ... Jako věčné dítě jsem byl uvězněn ve své matce,
.... V zásadě chci milovat a být milován. Bohužel, takzvaní duchovní lidé jsou proti životu a jsou zcela pod vlivem mysli....
Když někoho miluji, medituji o něm spontánně a intenzivně, vřele a naplno, což mysl nemůže řídit....
*
Z knihy: Já jsem TO ♥

Tady byla škoda, že on ani jeho matka nepotkali nikoho, kdo by poradil prostou pravdu: najít jinou, ale laskavou ženu místo matky.
Jsou lidé, kteří byli vychováni u příbuzných, u strýce a tety. Nebo také u babičky. Takový náhradní domov by mu lásku poskytl. Místo toho se s tím potýkal do dospělosti.
Nebo žil v kultuře, kde se náhradní city s výchovou nepěstují?
U nás, Slovanů, to je reálné a vím o takových lidech.

[Jana]

Tady byla škoda, že on ani jeho matka nepotkali nikoho, kdo by poradil prostou pravdu: najít jinou, ale laskavou ženu místo matky.
Jsou lidé, kteří byli vychováni u příbuzných, u strýce a tety. Nebo také u babičky. Takový náhradní domov by mu lásku poskytl. Místo toho se s tím potýkal do dospělosti.
Nebo žil v kultuře, kde se náhradní city s výchovou nepěstují?
U nás, Slovanů, to je reálné a vím o takových lidech.

Škoda je řešit minulost, protože řešení minulosti představou, co se mělo tenkrát udělat jinak, nic neřeší. Kdyby tuhle myšlenku nabídl Maharadž tazateli, tak by od něj tazatel odcházel ještě nešťastnější, než přišel.

Ale jak vidíš, když dočteš až dokonce, Maharadž nabídl tazateli pohled, který přináší uspokojivé řešení.

[nop]

Tady byla škoda, že on ani jeho matka nepotkali nikoho, kdo by poradil prostou pravdu: najít jinou, ale laskavou ženu místo matky.
Jsou lidé, kteří byli vychováni u příbuzných, u strýce a tety. Nebo také u babičky. Takový náhradní domov by mu lásku poskytl. Místo toho se s tím potýkal do dospělosti.
Nebo žil v kultuře, kde se náhradní city s výchovou nepěstují?
U nás, Slovanů, to je reálné a vím o takových lidech.

Škoda je řešit minulost, protože řešení minulosti představou, co se mělo tenkrát udělat jinak, nic neřeší. Kdyby tuhle myšlenku nabídl Maharadž tazateli, tak by od něj tazatel odcházel ještě nešťastnější, než přišel.

Ale jak vidíš, když dočteš až dokonce, Maharadž nabídl tazateli pohled, který přináší uspokojivé řešení.

Zůstává jen poučení pro jiné, aby se omyl neopakoval u jiných:

1/ neumíme-li problém vyřešit, pátrejme, snad nám někdo poradí

2/ analýza prostředí, sociologicky: jak to, že to nikdo neviděl, že on tak dlouho trpí? Jaká země, lidé, zvyky, styky atd.?

Protože škoda je, když se z chyb nepoučíme, nebo je nevidíme, jako cestovat s vybitým mobilem, a podobá se tomu život s nenaplněným srdcem.

[nop]

O prožitcích blízko u matky, kniha Koncept kontinua

citace:
Koncept kontinua – Ochuzení o základní zážitky
04.03.2014
Pokud se chceme zabývat naším civilizovaným životem, musíme mít neustále na zřeteli, že jsme byli ochuzeni téměř o veškeré zážitky fáze v náručí a o mnohé zážitky, které jsme očekávali poté. A že neustále podvědomě pokračujeme v jejich naplňování v neměnné posloupnosti.

Od našeho kontinua jsme byli odtrženi už při porodu. A potom jsme v postýlkách a kočárcích, daleko od proudu života, čekali na správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a v dospělosti. A my na ně nemůžeme zapomenout.
Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš vývoj rozumový a tělesný. Takto oslabené kontinuum na sebe postupem let bere hodně forem. Velice často se projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti nebo pochybností o sobě samém. Míra oslabení je dána tím, kdy a jak byly naše vrozené vlastnosti negativně ovlivňovány.

Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. Byli jsme o ni ochuzeni, ale po štěstí či po jeho náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem.

Pokud náš život srovnáme s yequánským, bude nám stále jasnější, proč děláme tolik zdánlivě nesmyslných věcí.

Snad nejrozšířenějším projevem ochuzení o fázi v náručí je neustálý nejasný pocit nespokojenosti v Teď a Tady. Cítíme se vykořenění, jako by nám něco chybělo; máme nejasný pocit ztráty, touhy po něčem, co neumíme definovat. Je to něco nebo někdo někde docela blízko. Projevuje se výpověďmi typu: „Byl bych šťastný, kdyby jenom…“ Doplnit můžeme jakoukoli změnu – třeba nový oblek, nové auto, povýšení nebo zvýšení platu, jiné zaměstnání, příležitost odjet, třeba na dovolenou nebo napořád, jinou ženu nebo manžela nebo milující děti, pokud žádné nemáme.

Je to přesně tak daleko, jak daleko byla matka v prvních měsících našeho života, v době, kdy jsme měli být v náručí. Tuto vzdálenost neustále udržujeme.

Když tedy dosáhneme jednoho cíle, naplníme jeho místo novým „kdyby“. Většinou není těžké představit si celou řadu nových „kdyby“. Existuje dost věcí, které nemůžeme mít, bez ohledu na to, co už máme. A vzdálenost mezi námi a naším cílem dál udává vzdálenost mezi námi a naším chybějícím pocitem „správnosti“, spokojenosti v Teď a Tady.
Někdy se ale může stát, že je naše představivost u konce, že jsme cílů dosáhli příliš rychle či příliš snadno, a to může vést ke katastrofám.

Před pár lety se něco podobného stalo jedné herečce z bondovek. Pravděpodobně došlo k nesnesitelnému narušení rovnováhy mezi její potřebou po něčem toužit a věcmi, které si lze ještě přát.
Byla nejúspěšnější filmovou hvězdou a nejžádanější ženou na světě. Vybírala si muže pozoruhodné fyzickými či intelektuálními úspěchy, brala si je, a pak se s nimi rozváděla. Podle norem její představivosti měla všechno, co chtěla. Byla zaskočená faktem, že se vytoužený pocit „správnosti“ nedostavil. Hledala ještě něco, co by si mohla přát a nemít hned, a nakonec spáchala sebevraždu.

Hodně žen a dívek, které měly stejné cíle, to nemohly pochopit. Proč spáchala sebevraždu Ona, která všecko měla? Americký sen to ale nemohlo vážně poškodit. Každá z těch žen si byla jistá, že kdyby jenom… kdyby jenom ona měla tolik vytoužených věcí a štěstí na dosah, nemohla by být nešťastná.

Podobné sebevraždy nejsou výjimkou. Tyto hvězdy však často mají silnější pud sebezáchovy, a tak místo ultimativního kroku do zapomnění žijí zoufalý život plný alkoholu, drog, rozvodů a melancholie.
Většina bohatých lidí touží po ještě větším bohatství, mocní touží po větší moci – jejich touha má nějakou formu. Těch několik nešťastníků, kteří už došli až ke konci, a nemají co si přát, se musí postavit své neuspokojitelné touze tváří v tvář. Celou dobu si mysleli, že jim chybí peníze, sláva, úspěch, a najednou neví, co se děje. Na původní podobu své touhy být u mámy v náručí už si nevzpomínají. Ať dělají, co dělají, místo odpovědi na ně zírá bezedná propast.

Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/koncept- ... z3pTwTaigD
zdroj: http://www.celostnimedicina.cz/koncept- ... azitky.htm
*
Ukázka z knihy Koncept kontinua.
Kniha Koncept kontinua velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují "léčit" své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním "něčeho", co nalézt nelze.
Našemu vlastnímu životu tak dává (tato kniha) úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.

Jean Liedloffová je spoluzakladatelka časopisu Ecologist a přispívá do Sunday Times. V mnoha zemích pořádá psychoterapeutické semináře, na nichž odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání.

Kniha Koncept kontinua se dočkala vynikajícího kritického přijetí a byla přeložena už do třinácti světových jazyků.

Úryvek z úvodu:
Protože rodiče nemají jasno v tom, jak vymezovat hranice. Následuje zlobení a neposlušnost dětí, které tak dávají najevo frustraci z toho, že dospělí jim nejsou nápomocni stanovením jasných pravidel hry.
Rodiče tuší, že v jejich vlastním životě i životě dětí cosi podstatného chybí, ale až příliš často nevědí, co to je. Kniha, kterou držíte v ruce, přináší mnoho dalších postřehů a zkušeností k výše nastíněné problematice, a nakonec přichází s překvapivě jednoduchým vysvětlením:

Ztratili jsme nastavení parametrů, v nichž se má smysluplný život odehrávat. Smysl nespočívá ani v pochopení a přizpůsobení se složitosti současného stavu věcí, ani v bohatství, ani v pohodlí, ani v bezbřehé svobodě. Smysl je v jednoduchých, leč nutných zákonnitostech, jejichž pochopení nosíme v sobě, ale skryli jsme je pod nánosy civilizačního smogu a snahy vytřískat ze života za každou cenu maximum.
Počet stran: 174
zdroj: http://www.prozdravi.cz/koncept-kontinu ... medium=cpc

[nop]

Tady byla škoda, že on ani jeho matka nepotkali nikoho, kdo by poradil prostou pravdu: najít jinou, ale laskavou ženu místo matky.
Jsou lidé, kteří byli vychováni u příbuzných, .....

Škoda je řešit minulost, protože řešení minulosti představou, co se mělo tenkrát udělat jinak, nic neřeší. Kdyby tuhle myšlenku nabídl Maharadž tazateli, tak by od něj tazatel odcházel ještě nešťastnější, než přišel.

Ale jak vidíš, když dočteš až dokonce, Maharadž nabídl tazateli pohled, který přináší uspokojivé řešení.

Takže to poučení je takové: když nemáš (lásku, úsilí atd.), ale chceš, začni. Nehleď na to, máš-li už co chceš, ale začni, jako když máš (nikdy to vlastně nechybělo).
Chleba k vykynutí vyžaduje kvásek. Nový kvásek uděláme i ze starého chleba a pak upečeme více a nového.
Kdo si myslí, že mu chybí láska, má ji sám napřed dát (byť jen „na kvásek“) a věřit (vědět), že ji opravdu má (alespoň drobet k zakvašení) a nesetrvávat v domnění, že musí čekat.
Neboli ve starém přísloví: „člověče přičiň se a pán Bůh ti pomůže“, aneb zasadit semínko jako první.