Šrí Ramana Mahariši: Živá moudrost a svědectví

[roman]

"Tato část obsahuje hlubší vhledy do života a prožívání mudrce z Arunáčaly, které doplňují jeho přímé učení."

[vostalpetr]

http://www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/ramana_zahada.htm


Ramana - záhada



Článek vyšel anglicky v časopise "The Mountain Path" (čtvrtletník vydávaný Ramanášramem) - v čísle III, roku 1986.

Lidé, kteří očekávali shodu a důslednost, když měli co činit s Ramanou Maharišim, nemohli si srovnat jeho chování. Nikdy nejednal dvakrát stejným způsobem. Popíral každé očekávání a jednal vždy jinak, než naznačovala pravděpodobnost. Zdálo se, že byl naprosto lhostejný ke všemu, co se dělo v ášramu, za to však věnoval nesmírně mnoho péče nějakému zjevně nedůležitému detailu. Býval vysoce kritický ke správě ášramu, pro její vášeň zlepšovat a rozšiřovat ášram, ale osobně se zajímal o práci tesařů a zedníků. Tvrdě káral svého mladšího bratra (správce ášramu), ale vyčinil každému, kdo si k němu přišel na něj stěžovat. Nechtěl slyšet slovo o peněžních příjmech ášramu, ale pečlivě pročítal každý došlý a odesílaný dopis. Odmítnul dát souhlas k určité práci, ale byla-li vykonávána proti jeho vůli, pak spolupracoval s veškerou vážností. Když byl dotázán na souhlas k vybudování chrámu matky (v Ramanášramu), řekl: „Udělejte, jak myslíte, ale nepoužívejte mé jméno při vybírání peněz.“ Bedlivě však pozoroval, jak stavba pokračuje a v noci se procházel mezi lešením, s baterkou v jedné a s holí v druhé ruce. Když byl šrí čakram (hinduistický symbol) uložen do svatyně chrámu, odebral se o půlnoci tam a položil své ruce na šrí čakram. Ramana Mahariši by odpíral všechnu odpovědnost za počátek a rozvoj ášramu, odmítnul by jakýkoli nárok na vlastnictví, ale učinil závěť, ve které ustanovil dědičné správcovství ášramu.

Byl-li dotazován, odmítal jakékoli léčení, ale polknul každý lék, který mu byl podán. Když ti, kteří toužili po jeho uzdravení, přinášeli své vlastní léky, pak je vzal všechny naráz. Pochutnával si na prostém jídle, ale odvracel se od drahých pochoutek. Zval lidi k jídlu, ale když byl sám požádán o jídlo, omlouval se svou vlastní bezmocností. Někdy však vzal někoho do kuchyně, uvařil mu a posloužil mu vlastníma rukama.

Trval na tom, aby žebráci obdrželi jídlo jako první, ale říkával, že ášram je pro návštěvníky, ne pro žebráky. Něžně navštěvoval nemocnou veverku a nenechal na sobě znát žádné pohnutí, když umíral starý a věrný uctívající. Vážná ztráta nebo škoda s ním nepohnula, avšak vykřikoval varování, aby se nerozbila tabule skla v kredenci.

Velikost, bohatství, krása, moc, pokání, sláva, lidumilnost, nic z toho na něj neudělalo dojem, ale chromá opice ho zaměstnávala bezprostředně po několik dní. Dlouhý čas přehlížel člověka, aby se pak náhle k němu obrátil se širokým úsměvem a začal s ním vést podnětný hovor. Na otázku o posmrtném životě odpověděl: „Kdo se ptá?“, ale jinému třeba vyložil do všech detailů, čím smrt je a jaký je stav mysli po smrti.

Bylo jasné, že vše co konal, kořenilo v nějakém skrytém centru, ke kterému neměl nikdo z nás přístup. Byl naprosto na sebe zaměřen, či lépe řečeno – zaměřen na Sebe Samo

[Honzam]

D Ž Ň Á N I N

Mnoho návštěvníků Šrí Ramany projevovalo nenasytnou zvědavost, pokud jde o stav Seberealizace, a zajímali se zejména o to, jak džňánin zažívá sám sebe a okolní svět. Některé otázky, které byly Bhagavánovi položeny k tomuto předmětu, odrážely bizarní představy o tomto stavu, které má mnoho lidí, ale většina z nich byla obměnou některého z následujících dotazů:

1) Jak může džňánin fungovat bez jakéhokoli individuálního uvědomování nebo vědomí?
2) Jak může říkat, že nic nedělá (stanovisko, které Šrí Ramana často uváděl), když ostatní vidí, že je ve světě aktivní?
3) Jak vnímá svět? Vnímá jej vůbec?
4) V jakém vztahu je džňáninovo uvědomování si čistého vědomí k proměnlivým stavům těla a mysli, které jsou zažívány v bdělém stavu, ve stavu snění
i hlubokého spánku?

Skrytým předpokladem všech těchto dotazů bylo přesvědčení, že tu je osoba (džňánin) zažívající stav, který se nazývá Já. Tento předpoklad není správný. Je pouhou mentální konstrukcí, kterou vymysleli ti, kdo Já nerealizovali, aby džňáninově zkušenosti dali smysl. Dokonce i používání slova džňánin je známkou této chybné víry, protože tento výraz doslova znamená toho, kdo zná džňánu, skutečnost. Adžňánin tento výraz používá proto, že si představuje, že svět je vytvořen z těch, kdo pravdu hledají, a těch, kdo znají skutečnost; pravda Já je ta, že neexistují ani džňáninové ani adžňáninové, ale jen džňána.

Šrí Ramana na to poukazoval přímo i nepřímo při mnoha příležitostech, ale jen málo tazatelů bylo schopno třeba jen pojmově pochopit důsledky tohoto
tvrzení. Z toho důvodu své myšlenky přizpůsoboval tak, aby odpovídaly předsudkům jeho posluchačů. Ve většině rozhovorů, uvedených v této kapitole,
uznává, že tazatelé vnímají rozdíl mezi džňáninem a adžňáninem, a aniž by vyvracel základ tohoto předpokladu, přijímá úlohu džňánina a pokouší se
vysvětlit důsledky bytí v tomto stavu.

Ot.: Jaký je rozdíl mezi baddha a muktou, člověkem spoutaným a osvobozeným?

Odp.: Běžný člověk žije v mozku a není si vědom sám sebe v Srdci. Džňána siddha (džňánin) žije v Srdci. Když se pohybuje, jedná s lidmi a zachází s věcmi, ví, že to, co vidí, není odděleno od svrchované skutečnosti, Brahman, kterou realizoval v Srdci jako své vlastní Já, skutečno.

Ot.: Jak je to s běžným člověkem?

Odp.: Právě jsem řekl, že vidí věci mimo sebe. Je oddělen od světa, od své vlastní hlubší pravdy, od pravdy, která je podstatou jeho i toho, co spatřuje. Člověk, který realizoval svrchovanou pravdu své vlastní existence, si uvědomuje, že to je jediná svrchovaná skutečnost, jež je za ním, za světem. Doopravdy si je jakožto jediného a skutečného vědom Já ve všech já, Já věčného a neměnného ve všem, co je dočasné a proměnlivé.

Ot.: Jaký je vztah mezi čistým vědomím, které realizoval džňánin, a „jástvím“, které je uznáváno jako první fakt zkušenosti?

Odp.: Nediferencované vědomí čistého bytí je Srdce, neboli hridajam, kterým skutečně jste. Ze Srdce vzchází „jáství“ jakožto prvotní údaj lidské zkušenosti. Samo o sobě má naprosto čistý (suddha sattva) charakter. V této formě prvotní čistoty (suddha- sattva-swarupa) není kontaminováno radžasem ani tamasem (činností a netečností), takže „Já“ se jeví takové, jaké by existovalo v džňáninovi.

Ot.: V džňáninovi existuje ego v čisté formě a proto se jeví jako něco skutečného. Mám pravdu?

Odp.: Existence ega v jakékoli formě, ať v džňáninovi nebo adžňáninovi, je sama zkušeností. Avšak pro adžňánina, který je sveden k tomu, aby si myslel, že bdělý stav a svět jsou skutečné, se jako skutečné jeví i ego. Protože vidí, že džňánin jedná jako ostatní jedinci, cítí se nucen postulovat nějakou představu individuality i vzhledem ke džňáninovi.

Ot.: Jak tedy v džňáninovi funguje aham vritti („já“- myšlenka)?

Odp.: Nefunguje v něm vůbec. Skutečnou podstatou džňánina je samo Srdce, neboť je totožný s nediferencovaným, čistým vědomím, o kterém mluví Upanišady jako o pradžňáně (plném vědomí). Pradžňána je skutečně Brahman, absolutno, a neexistuje Brahman od pradžňány odlišné.

z knihy BUĎTE ČÍM SKUTEČNĚ JSTE

volne ke stazeni na http://www.advaita.cz/page/2297.sri-ramana-maharsi/

[Návštěvník]

Ot.: Tato „já“-myšlenka vzniká ze mne. Neznám však Já.

Odp.: To všechno jsou jen mentální představy. Nyní se ztotožňujete s klamným
„já“, jež je „já“-myšlenkou. Tato myšlenka vzniká a zaniká, zatímco pravý
význam „já“ je mimo obě dvě. Ve vašem bytí nemůže existovat žádný zlom. Vy,
který jste spal, jste teď také probuzen. Během hlubokého spánku žádné neštěstí
neexistovalo, ale nyní existuje. Co se to stalo, že pociťujete ten rozdíl? Během
spánku neexistovalo žádné „já“, zatímco teď je přítomno. Skutečné Já není zřejmé
a klamné „já“ se předvádí. Toto klamné „já“ je překážkou pravého poznání.
Zjistěte, kde toto klamné „já“ vzniká, a ono pak zmizí. Budete pak jen tím, čím
jste, to jest absolutní bytím.

Ot.: Jak to provést? Zatím se mi to nepodařilo.

Odp.: Hledejte zdroj „já“-myšlenky. To je vše, co má člověk dělat. Vesmír existuje
díky „já“-myšlence. Jestliže tato myšlenka skončí, je konec i bídě. Klamné
„já“ skončí, jen je-li nalezen jeho zdroj. [11]
Lidé se často ptají, jak kontrolovat mysl. Říkám jim, „Ukažte mi mysl a pak
budete vědět, co máte dělat“. Mysl je skutečně jen klubko myšlenek. Jak ji
můžete zničit myšlenkou nebo přáním? Vaše myšlenky a přání jsou částí a součástí
mysli. Mysl je prostě živena vznikáním nových myšlenek. Je proto bláhové
chtít mysl zabít pomocí mysli. Jediná cesta, jak to provést, je najít její zdroj
a držet jej. Mysl se pak sama ztratí. Jóga učí čitta vritti niródha (kontrola aktivity
mysli). Já však říkám átma vičára (sebezkoumání). To je praktická cesta. Čitta
vritti niródha nastává ve spánku, mdlobě, nebo v důsledku hladovění. Jakmile je
však příčina odstraněna, myšlenky propuknou znovu. K čemu to je? Ve stavu
strnulosti existuje mír, nikoli bída. Bída se však vrací, jakmile strnulost pomine.
Niródha (kontrola) je tedy bezúčelná a nemůže přinést trvalý prospěch.
Jak tedy učinit prospěch trvalým? Lze toho docílit nalezením příčiny bídy.
Bída je způsobena vnímáním objektů. Jestliže neexistují, zastaví se přísun myšlenek
a bída je vyhnána. „Jak přestanou objekty být?“, je další otázka. Šrutis
(písma) a mudrci říkají, že objekty jsou jen mentálními výtvory. Nemají individuální
existenci. Zkoumejte to a ověřte pravdivost tohoto tvrzení. Dojdete
k závěru, že objektivní svět je v subjektivním vědomí. Já je tedy jedinou realitou,
která proniká svět a také jej zahaluje. Protože neexistuje dualita, nevzniknou
žádné myšlenky, jež by rušily váš mír. To je realizace Já. Já je věčné a věčná je
i realizace. Abhjása (duchovní praxe) spočívá ve stažení se do Já, kdykoli jste rušen
myšlenkou. Není to koncentrace nebo zničení mysli, ale stažení se do Já. [12]

Ot.: Proč je koncentrace neúčinná?

Odp.: Žádat mysl, aby mysl zahubila, je jako dělat ze zloděje četníka. Půjde
s vámi a bude předstírat, že chytá zloděje, ale nic tím nezískáte. Musíte se tedy
obrátit dovnitř a podívat se odkud mysl pramení a ona pak přestane existovat.

Ot.: Nezaměstnáváme stále ještě mysl při jejím stáčení dovnitř?

Odp.: Ovšemže zaměstnáváme mysl. Mysl lze zabít jen pomocí mysli, to je
dobře známo a uznáváno. Avšak místo toho, abyste se do toho pouštěl, říkaje, že
je tu mysl a že ji chcete zabít, začněte hledat zdroj mysli a zjistíte, že vůbec
neexistuje. Mysl obrácená ven má za následek myšlenky a objekty. Obrácena
dovnitř stává se sama Já. [13]

Ot.: Ani tak nerozumím.Vy teď říkáte, že „já“ je špatné „já“. Jak toto špatné „já“
odstranit?

Odp.: Nemusíte odstraňovat špatné „já“. Jak může „já“ odstranit samo sebe?
Vše, co potřebujete udělat, je najít jeho zdroj a dlít v něm. Vaše snahy mohou jít
jen tak daleko. Pak se to, co je mimo, o sebe postará samo. Zde jste bezmocný.
Nemůžete toho dosáhnout žádným úsilím.

Ot.: Jestliže „já“ jsem vždy, zde a nyní, proč to nepociťuji?

Odp.: To je to. Kdo říká, že to nepociťuje? Říká to skutečné „já“, nebo klamné
„já“? Zkoumejte to. Zjistíte, že to je klamné „já“. Klamné „já“ je překážkou. Musí
být odstraněno, aby skutečné „já“ nemuselo být skryto. Pocit, že jsem nerealizoval,
je překážkou realizace. Ve skutečnosti realizace je tu a neexistuje nic jiného,
co by se mělo realizovat. Realizace by pak byla něčím novým. Kdyby dosud neexistovala,
musí nastat později. Kdo se narodil, musí zemřít. Kdyby realizace
nebyla věčná, nestálo by za to ji mít. Proto to, co hledáme není něčím, co se má
teprve stát. Je to pouze to, co je věčné, ale co není vinou překážek poznáno. Je to
to, co hledáme. Vše, co máme dělat, je odstranit překážky. To, co je věčné, není
vinou nevědomosti jako takové poznáno. Přeneste se přes nevědomost a bude
dobře. Nevědomost je totožná s „já“-myšlenkou. Najděte její zdroj a ona zmizí.
„Já“-myšlenka je jako duch, který ačkoli není hmatatelný, vzniká současně
s tělem, roste s ním i mizí. Vědomí těla je klamné „já“. Vzdejte se tohoto vědomí
těla. Dokážete to hledáním zdroje „já“. Tělo neříká „Já jsem“. Jste to vy, kdo říká,
„Jsem tělo“. Zjistěte, kdo tento „já“ je. Budete-li hledat jeho zdroj, zmizí. [14]

Ot.: Jak dlouho může mysl setrvávat nebo být udržena v Srdci?

Odp.: Tato doba se prodlužuje praxí.

Ot.: Co se stane na jejím konci?

Odp.: Mysl se vrátí do současného normálního stavu. Jednota v Srdci je
vystřídána růzností vnímaných objektů. Jmenuje se to vycházející mysl. Mysl
směřující do Srdce se nazývá nehybnou myslí. [15]

Když člověk denně víc a víc cvičí tímto způsobem, stane se jeho mysl extrémně
čistou, protože byly odstraněny její defekty a cvičení se stane tak snadným,
že očištěná mysl vklouzne do Srdce, jakmile je cvičení zahájeno. [16]

Ot.: Je možné, aby se člověk, který jednou v meditaci zažil
zkušenost sat-čitánanda, po vystoupení z meditace znovu ztotožnil s tělem?

Odp.: Ano, je to možné, ale během praxe se toto ztotožňování postupně ztrácí.
V proudu světla Já se temnota nevědomosti rozpouští navždy. [17]
Zkušenosti získané bez vykořenění všech vásan nemohou být trvalé. K vymazání
vásan je třeba úsilí; po vykořenění vásan zůstane poznání neotřesitelné.
[18]
S dlouhodobými tendencemi je třeba bojovat a odejdou. U těch, kdo se věnovali
sádhaně v minulosti, odcházejí rychleji a u ostatních pomaleji.

Ot.: Odcházejí tyto tendence postupně, nebo zmizí všechny
najednou v jediném dni? Ptám se na to proto, že ačkoli tu jsem byl dlouhou dobu,
nepozoroval jsem v sobě žádnou postupnou změnu.

Odp.: Když vychází slunce, odchází temnota postupně nebo najednou? [19]

Ot.: Jak mohu říci, zda ve svém zkoumání dělám pokrok?

Odp.: Mírou vašeho pokroku na cestě k Seberealizaci je stupeň absence myšlenek.
Seberealizace sama však pokrok nepřipouští, je vždy táž. Já vždy setrvává v realizaci.
Překážkou jsou myšlenky. Pokrok se měří stupněm odstranění překážek,které stojí
v cestě pochopení, Já je vždy realizováno. Myšlenky musí být zastaveny zkoumáním,
komu vznikají. Jděte tedy do jejich zdroje, kde nevznikají.

http://astro-aura.webnode.cz/news/ducho ... aharisiho/

[Návštěvní k]

Život v inspiraci Šrí Ramanou Mahárišim - David Godman

http://davidgodman.org/Maalok_Czech.pdf

...Z Maharišiho vycházel nepřetržitý laskavý proud energie, který uklidňoval mysl lidí, kteří ho přišli navštívit; měl přirozenou schopnost navozovat v lidech okolo sebe klid a mír.

Při setrvání v přirozeném a bezúsilném stavu vnitřního ticha atmosféra okolo něho obsahovala léčivou, uklidňující energii. Člověk se v kontaktu s ním spontánně stal šťastným, plným míru a klidu.

Tato síla se neomezovala na nejbližší okolí jeho fyzické osoby. Lidé, kteří na něj jen pomysleli, ať už byli kdekoliv, zjistili, že mohou zažívat něco z jeho klidu jednoduše tím, že s ním naváží mentální kontakt.

Jeho „učením“ bylo vyzařování tohoto stavu, které pomáhalo zažívat mír. Síla, která vycházela ze Šrí Ramany, stačila, aby odplavila celoživotní depresi. Vytvářela energetické pole, které jakoby zázrakem přetransformovává vědomí lidi kolem něj. Nepřetržitým přebýváním v přirozeném stavu se vytváří sannidhi, mocná přítomnost; ta se automaticky stará o mentální problémy lidí, kteří se jí otevřou.

Skutečné praktikování je přebývání v klidu, přebývání ve stavu vnitřní mentální nečinnosti a otevřenosti, která dovolí síle Probuzeného proniknout do našeho srdce a přetransformovat nás.

„Vy jen setrvávejte v klidu. Mistr se postará o zbytek.“

Šrí Ramana říkal, že skutečné učení je předáváno v tichosti. Vnímaví k němu jsou pouze ti, kteří mentálně ustoupí z cesty a dovolí tichému vyzařování Mistra, aby v nich pracovalo.

...Velkou pomocí je „umírněnost“. Ramana říkal, že umírněnost v jídle, spaní a mluvení jsou pro nejlepší pomocí. Nedoporučovat nestřídmost.

Říkal lidem, aby šli až ke kořenům problému a zřekli se představy, že jsou individualitami, které obývají těla.

Na otázku„Co mám dělat, abych se stal osvíceným?“ odpovídal:
„Buď klidný“, „Buď tichý“, „Zůstaň v klidu“ atd.
To byla primární rada.

Šrí Ramana učil, že vlastní individualita je neskutečná, imaginární entita, která přetrvává, protože jsme nikdy pořádně neprozkoumali její skutečnou podstatu. Smysl „já“, pocit bytí specifické osoby, která vlastní specifické tělo, přetrvává jen proto, že se neustále ztotožňujeme s myšlenkami, domněnkami, emocemi, předměty atd.

Pocit„já“ nikdy neexistuje sám o sobě; vždycky jen ve spojení: „já jsem John“, „já mám hlad“, „já jsem právník“, „já jsem žena“ atd. Tyto identifikace jsou automatické a mimovolné. Nejsou pronášeny vůlí na okamžitém základě. Jsou to jen nedoložené předpoklady, které se nacházejí za všemi našimi zkušenostmi a zvyky. Šrí Ramana nás žádá, abychom se oddělili od všech těchto spojení tím, že plnou pozornost budeme věnovat subjektu „já“, a tím zabráníme jeho spojení se všemi představami, domněnkami, myšlenkami a emocemi, které si půjdou svou cestou.

Podaří-li se nám izolovat pocit „já“ ode všech věcí, ke kterým je ze zvyku připoután, objevíme, že začíná mizet. Jak ustupuje a stává se menším, začínáme zažívat vyzařování míru a radosti, který je ve skutečnosti přirozeným stavem. Normálně ho nezažíváme, protože naše zaměstnaná mysl ho
překrývá.

Je to jakýsi druh mentální archeologie. Zlato, poklad, vnitřní štěstí našeho vlastního skutečného stavu se nachází tam uvnitř, ale my o něm nevíme, protože všechno, co vidíme, vše, co známe, jsou jen ty vrstvy, které se nakupily nad ním.

Naším kutacím nástrojem je neustálé vědomí „já“. To nás směruje zpátky k našemu skutečnému Já, kterým je mír a štěstí. Šrí Ramana jednou tento proces přirovnal ke psu, který sleduje pach svého pána, aby ho vystopoval.

Vracejme se k vědomí „já“, kdykoliv jsme odvedeni jinými věcmi. Může to probíhat po celou dobu, nezávisle na tom, co dělá tělo. Šrí Ramana říkal, že to je ten nejefektivnější nástroj pro uvědomění Já.

Uvědomění Já zahrnuje vnitřní porozumění, že vlastní pravá identita je substrátem, ze kterého vyvstává svět a všechny jeho jména a tvary. Mnoho lidí má letmé záblesky této skutečnosti, ale ztrácí je, když se mysl, individuální „já“, znovu přihlásí.

Jakou roli v učení Šrí Ramany hrála praxe stoupenců, jako například džapa či meditace na vizuální představu či symbol Boha?

Šrí Ramana tuto praxi z celého srdce schvaloval, ale příležitostně říkával, že takovéto praktiky přinášejí výsledky pouze tehdy, cítí-li člověk vůči jménu, které opakuje, či vůči formě, na kterou se koncentruje, lásku. Jakmile člověk recituje Boží jméno s láskou, tedy ne pouze v soustředění, dojde nakonec k tomu, že mysl se rozpustí v Božském a sjednotí se s Ním.

Máte-li kompletní víru v realizovaného učitele a kompletní oddanost k němu či k ní, tak to samo o sobě vás dovede k cíli. Nemusíte se zabývat ničím jiným a ani se o nic jiného nemusíte starat.

Mathru Šrí Sarada, následovnice Lakšmany Svámího, si uvědomila Já toliko na základě své intenzivní lásky a oddanosti vůči němu. Koncentrovala se na jeho fotografii a opakovala jméno Nejvyššího až dvacet hodin denně a po zbývající čtyři hodiny, když spala, se jí o něm často zdálo. Nebyla to pouze intenzivní koncentrace; byla doprovázena intenzivním nepřerušovaným proudem lásky k němu. Láska proudila neustále, dvacet čtyři hodin denně směrem k objektu její oddanosti a nakonec síla lásky způsobila uvědomění.

Po probuzení neexistuje žádný myslitel myšlenek, žádný vnímatel vjemů, nikdo, komu by se vybavovaly vzpomínky. Myšlenky, vjemy a vzpomínky mohou stále existovat, ale není tu nikdo, kdo by věřil „já si vzpomínám na tu událost“, a tak dále. Tyto myšlenky a vzpomínky mohou klidně existovat v Já, ale co je naprosto nepřítomno, je představa, že existuje osoba, která je zažívá či vlastní.

Papadží jednou poskytl krásnou analogii: „Sedíme u silnice a kolem nás se míhají auta v obou směrech. Jsou jako myšlenky, vzpomínky a touhy ve vaší hlavě. Nemají s námi nic společného, ale my trváme na tom, že jsme k nim připoutáni. Sáhneme po nárazníku auta, které nás míjí, a ono nás táhne za sebou, dokud nejsme nuceni se pustit. To je samo o sobě naprosto hloupá činnost, ale my se ze svých omylů nepoučíme. Opět se pokoušíme chytit a držet nárazník dalšího auta, které nás míjí. A tak žijeme své životy: připoutáváme se k věcem, které s námi nemají nic společného a výsledkem je utrpení.

V neztotožněné mysli může „provoz“ mentální aktivity existovat dál, obvykle na tlumenější úrovni, ale není tu nikdo, kdo by držel nárazník nějaké představy či vjemu.

Je-li mysl klidná a tichá, osoba, která může být přitahovaná k nárazníku nové představy – je pořád tady; když se ale natrvalo rozpustilo sebeztotožnění s „někým“ – s prožívajícím „já“, přestala existovat osoba, která by se mohla ztotožnit s objektem myšlenky. Je to stav, ve kterém definitivně skončila možnost sebeztotožnění s myšlenkami a emocemi. V šastrách se říká, že reakce na chválu i hanu je jednou z posledních věcí, které je třeba nechat být, než dojde k osvícení.

Lidé jsou při řeči ve spojení s minulostí, aby mohli formulovat svou další větu, kdežto slova osvícených lidí jsou napovídána Já v přítomném okamžiku a nejsou důsledkem vzpomínek či minulých zkušeností. Stejně jako při jednání. Krišnamurti říkal: „Tlačím vozík uličkou a sleduji ruku, která se natahuje, zvedá plechovku a dává ji do košíku. Nemá to se mnou nic společného. Neříkal jsem ruce, aby se pohnula tím směrem a vybrala právě tu plechovku. Děje se to samo od sebe. Když dojdu k pokladně, mám plný košík jídla, které jsem si sám osobně nevybral.“

Když přebýváte jako Já, děláte to, k čemu vás Já pobídne, aniž byste přemýšleli či věděli proč. Neexistuje nikdo, kdo by mohl říci: „Měl bych udělat toto; neměl by dělat támhleto,“ protože nezůstal nikdo, kdo by mohl činit takováto rozhodnutí.

Jednou jsem potkal někoho, kdo s ním žil v Hardwaru. Chodívali každý den na procházku podél Gangy, často toutéž cestou. Občas vyrazil Papadží jedním směrem a potom bez nějakého zjevného důvodu, změnil směr doprava či doleva a pokračoval někam úplně jinam. Jednou se odehrál následující rozhovor:

„Kam jdeme?“
„Nevím.“
„Proč jsi odbočil z cesty?“
„Nevím. Něco mě prostě donutilo jít tímto směrem.“
„Jak daleko budeme muset jít?“
„Nevím. To zjistím, až tam budeme.“
„Kde je to „tam“?“
„Nevím. Až tam budeme, tak budu vědět, proč jsem namířil tímto směrem.“

Náhodou potkali v lese muže, který pak měl s Papadžím zážitek probuzení. Já vědělo, že ten muž je připraven na takový zážitek, a nasměrovalo Papadžího k němu. Papadží nevěděl, že je nasměrován k tomuto setkání, dokud toho muže nepotkal. Jednoduše akceptoval, že Já ho vedlo tím určitým směrem. Neměl otázky či pochybnosti o změně směru. Ve skutečnosti o tom vůbec nepřemýšlel ani neměl žádné obavy. Pouze nechal Já, aby ho vedlo tam, kam bylo třeba.

Myslím, že můžeme říci, že Papadží měl setkání s tímto mužem předurčeno.

Když dělala Saradamma svou sádhanu v ášramu Lakšmany Svámího v sedmdesátých letech minulého století, tak on s ní zacházel občas velmi hrubě a zkoušel ji mnoha různými způsoby. V pozdějších letech po jejím vlastním uvědomění mi Saradamma řekla: „Nemyslete si, že Svámí seděl ve svém domě, promýšlel a plánoval: „Vyzkouším Saradu tímto způsobem a uvidím, jak bude reagovat.“ Džňánin nemá žádnou mysl, kterou by myslel, plánoval a rozhodoval tímto způsobem. Byla jsem zkoušena samotným Já, protože jsem potřebovala být zkoušena. Ty zkoušky nikdo neplánoval, ačkoliv to vypadá, jako že to dělal Svámí.“

Když do Ramanášramu přišel na konci dvacátých let Annamalai Svámí, Šrí Ramana ho nechal mnoho let velmi tvrdě pracovat. Kdykoliv viděl Annamalaie Svámího sedět a nic nedělat, ihned vymyslel nějakou práci, aby ho zaměstnal. Připravoval situace, ve kterých byl Annamalai Svámí pravidelně uváděn do divokých konfliktů s manažerem ášramu. To pokračovalo asi dvacet let, až mu nakonec Šrí Ramana řekl: „Tvoje karma je ukončena,“ a dvakrát tu větu zopakoval. Od té doby bylo Annamalaiovi Svámímu dovoleno meditovat v klidu. Kdo dokáže posoudit něco takového? Já, které jednalo
prostřednictvím Šrí Ramany, nechalo Annamalaie Svámího roky tvrdě dřít v konfliktním prostředí, zatímco jiní lidé tam měli život mnohem snazší.

Občas musí být Guru hrubý, protože jiné metody nefungují. Nisargadatta Maharadž jednou řekl: „Vy všichni se držíte na břehu řeky, zatímco já se pokouším vás dostat doprostřed řeky, abyste mohli plout s proudem. Říkám vám, abyste se pustili, ale vy to neuděláte, nebo žádáte o metodu, kterou byste to puštění provedli. Zdvořile vás žádám, abyste se pustili, ale vy neposloucháte. Nakonec to vzdávám a pouze vám šlapu po prstech.“

Jak můžete posuzovat zdánlivě hrubé chování, když cílem je osvobození stoupenců?

To, co připadá jako zlé chování nevědomým pozorovatelům zvnějšku, může být ve skutečnosti právě to, co ten člověk potřebuje. Guruové se jen zřídka chovají způsobem, který běžní lidé považují za sociálně přijatelné. Jejich zjevně nevyzpytatelné jednání je nezbytné pro zničení ega stoupenců.

Maharišiho odpovědi na podobné otázky různých stoupenců nebyly vždycky stejné, protože byly vedeny spíše stavem mysli tázajícího než samotnou otázkou.

Rozptýlíte-li deset lidí namátkově ve velkém městě a necháte je, aby se ptali lidí kolem: „Jak se dostanu do centra města?“, tak každé osobě se dostane jiného směru, a všechny ty instrukce budou správné. Lidé, kteří začínají z různých míst, potřebují různé instrukce, jak se dostanou ke stejnému cíli. Sedíte-li v přítomnosti osvíceného učitele a ptáte se ho: „Co musím udělat, abych dosáhl osvícení?“, tak učitel ihned vidí, kde se duchovně nacházíte a co musíte udělat, abyste pokročil. Odpověď bude založena na tom, co on či ona vidí ve vaší mysli, ne na nějakém předepsaném vzorci, který lze předat komukoliv.

V některých terapeutických skupinách existují vyzkoušené a otestované techniky, které lze doporučit komukoliv – dobrým příkladem je dvanáctistupňová metoda pro léčbu alkoholismu – ale takovýto druh přístupu nenaleznete u osvícených učitelů.

Lze také říci, že osvícení lidé odpovídají na stav mysli osoby, která je před nimi, ne pouze na otázku, která je jim položena. Osoba, která klade zjevně zdvořilou a uctivou otázku, může ve skutečnosti své pravé pocity skrývat. Může zkoušet testovat učitele, může ho zkoušet provokovat a tak dále. Dosti často učitel odpovídá spíše na ty vnitřní pocity než na samotnou otázku. Protože pouze učitel opravdu vidí, co se děje v mysli lidí, odpovědi a reakce se ostatním lidem, kteří přihlížejí či naslouchají, zdají často být nahodilé či libovolné. Ramana Mahariši jednou s uznáním citoval verše, které ve výsledku říkají: „Osvícený se směje s těmi, kdo žertují, a pláče s těmi, kteří se rmoutí, a po celou dobu zůstává nedotčený smíchem či žalem.“

Často je to vnitřní stav tazatele, který určuje emocionální tón komunikace s učitelem. Jsou záznamy o Ramanovi Mahárišim, který byl normálně klidný a nenechal se vyprovokovat, kdy vyskočil ze své pohovky a vyhnal lidi ven z místnosti, protože zjistil, že za ním přišli se skrytými úmysly, se zlostí či touhou demonstrovat nadřazenost jejich vlastních představ. Jiní lidé tuto agresi samozřejmě neviděli, protože byla velmi dobře skrytá.

Viděl jsem ženu, která se před pár lety objevila před Papadžím s něčím, co vypadalo jako rozumná duchovní otázka. On vybuchl zlostí, řekl, že ona má zájem pouze o sex a poslal ji pryč. My všichni jsme byli šokováni, protože tam byla první den, bylo to její první setkání. Později toho dne jsem hovořil se ženou, která ji doprovázela, a ptal se jí, jak se její přítelkyně vyrovnala s tak extrémní reakcí. Ona se jenom smála a řekla: „Jsem tak ráda, že Papadží reagoval takovýmto způsobem. Ona jezdí do Indie každým rokem, přijde do nějakého nového ášramu, kde předstírá, že má zájem o učitele a učení, ale každým rokem si začne aféru s některým ze stoupenců. To je tím skutečným důvodem, proč sem jezdí. Po pár měsících ji to otráví a odjíždí. Jsem tak ráda, že se konečně našel někdo, kdo její hru prohlédl.“

Byl jsem svědkem velkého počtu podivných reakcí, jako byla tato, u učitelů, se kterými jsem pobýval, a všechny byly zapříčiněny skrytými myšlenkami a touhami, které nikdo z nás ostatních neviděl.

Je ještě něco, o co jde, když sedíte před skutečným učitelem. Je zde bezusilovný přenos klidu, který tiší mysl a přináší intenzivní radost srdce. Nic z toho nelze zaznamenat v rozhovoru, který proběhne mezi vámi. Je to něco zcela soukromého a pouze vy dva znáte to tajemství. Slova mohou být vyměňována, ale skutečná komunikace je ta, která probíhá v tichosti. V takovýchto případech často učitel reaguje na momentální nepřítomnost vaší mysli spíše než na otázku, kterou jste položil pár minut předtím, ale kdo jiný to může spatřit?

Uvedu vám příklad ze své vlastní zkušenosti. Na konci sedmdesátých let 20. století jsem seděl s málo známým učitelem, který se jmenoval Dr. Poy, byl to Gujurat, který žil v severní Bombaji. Při prvním setkání jsem se ho zeptal, jaké je jeho učení, a on odpověděl: „Nemám žádné učení. Lidé mi kladou otázky a já na ně odpovídám. To je vše.“

Já jsem však byl vytrvalý: „Pokud se vás někdo zeptá „Jak dojít osvícení?“, co mu normálně odpovíte?“

„Cokoliv, co je vhodné,“ odpověděl.

Po několika dalších podobných otázkách jsem si uvědomil, že nejsem schopen dostat souvislou prezentaci učení tohoto muže, za předpokladu, že vůbec nějakou má. Byl skvělým příkladem toho, o čem jsem právě hovořil. Neměl žádnou doktrínu či praxi, kterou by předával všem, kdo za ním přišli. Jednoduše odpovídal na otázky případ od případu.

Seděl jsem v klidu asi deset minut, zatímco Dr. Poy hovořil v gujurati k několika dalším návštěvníkům. V těch několika minutách jsem zažil ticho, které bylo tak hluboké, tak intenzivní, že mě to fyzicky zcela paralyzovalo.

On se ke mně obrátil a s úsměvem řekl: „Jaká je vaše další otázka?“

Věděl, že nejsem schopen mu odpovědět. Jeho otázka byla soukromým žertem mezi námi, a ten nemohl pochopit nikdo jiný.

M: Je zajímavé, že zmiňujete ideu klidu v přítomnosti realizované osoby. Někdy lidé hovoří o tom, že se v přítomnosti takovýchto lidí cítí velmi šťastní či povznesení, nehovoří však o klidu. Jsou podle vás štěstí a klid rovnocenné?

D: Šrí Ramana občas popisoval stav Já jako klid a občas řekl, že je to štěstí. Používal jsem tyto pojmy v hovoru s vámi, protože jsou to pojmy, kterým většina lidí rozumí. Mnoho lidí sice tvrdí, že zažívají klid či štěstí v jistém okamžiku, ale to není to, o čem se zmiňuje Šrí Ramana, když říká, že Já je klid či štěstí. On se snaží popsat stav, ve kterém není nikdo, kdo by něco zakoušel. Tento stav není možné vyjádřit slovy, ale pojmy jako „klid“, „ticho“, „mlčení“ a „štěstí“ jsou slova, která často používal pro označení přirozenosti konečného stavu.

To, co popisujete jako zážitek „povznesení“, pocitu či extáze radosti, jsou příjemné mentální stavy. To není skutečné vědomí toho, co zůstává, když mysl sama kompletně zmizí.

[Návštěvní k]

http://davidgodman.org/Maalok_Czech.pdf

M: Nad všechny charakteristické rysy oceňoval Mahariši pokoru. Ale pokora je jednou z nejtěžších věcí. Ve skutečnosti snažíte-li se být pokorný, tak to má zpravidla přesně opačný efekt. Mohl byste se po všech vašich výzkumech a setkáních s džňániny podělit o nějaké jejich učení, které by pomohlo hledajícím po této stránce?

D: Souhlasím s vámi v tom, že Mahariši oceňoval pokoru. On sám byl přirozeně, bezusilovně pokorný a často se vyjadřoval v tom smyslu, že pokora je nezbytná pro duchovní vývoj. Ale jak ji praktikovat? To je velkým problémem, protože snažit se být pokorný znamená pouze to, že ego si přivlastní nový vzorec chování. Dělá-li se vědomě, není to skutečná pokora.

Lakšmana Svámí, přímý žák Šrí Ramany, rovněž zdůrazňoval pokoru, dokonce příležitostně říkal, že pokora samotná postačí k dosažení uvědomění Já.

Do jakého rozsahu se vaše mysl odevzdá Já, do tohoto rozsahu jste pokorní. Je-li zde vnitřní pokora, která pochází ze zmenšené mysli, potom se skutečná pokora projevuje ve vnějším chování. Pokora je nepřítomnost ega a nepřítomnosti ega se dosahuje navrácením mysli do jejího zdroje, do Já.

Pokora je skutečnou známkou zničení ega.

[rafael]

Často je to vnitřní stav tazatele, který určuje emocionální tón komunikace s učitelem. Jsou záznamy o Ramanovi Mahárišim, který byl normálně klidný a nenechal se vyprovokovat, kdy vyskočil ze své pohovky a vyhnal lidi ven z místnosti, protože zjistil, že za ním přišli se skrytými úmysly, se zlostí či touhou demonstrovat nadřazenost jejich vlastních představ. Jiní lidé tuto agresi samozřejmě neviděli, protože byla velmi dobře skrytá.

Viděl jsem ženu, která se před pár lety objevila před Papadžím s něčím, co vypadalo jako rozumná duchovní otázka. On vybuchl zlostí, řekl, že ona má zájem pouze o sex a poslal ji pryč. My všichni jsme byli šokováni, protože tam byla první den, bylo to její první setkání. Později toho dne jsem hovořil se ženou, která ji doprovázela, a ptal se jí, jak se její přítelkyně vyrovnala s tak extrémní reakcí. Ona se jenom smála a řekla: „Jsem tak ráda, že Papadží reagoval takovýmto způsobem. Ona jezdí do Indie každým rokem, přijde do nějakého nového ášramu, kde předstírá, že má zájem o učitele a učení, ale každým rokem si začne aféru s některým ze stoupenců. To je tím skutečným důvodem, proč sem jezdí. Po pár měsících ji to otráví a odjíždí. Jsem tak ráda, že se konečně našel někdo, kdo její hru prohlédl.“

ano skutečně je to tak, guru vidí všechny připoutanosti mysli a stačí pouze jedno setkání s ním a řekne člověku co má odstranit a k čemu je připoutaný.. pokud se ponoříme do vlastního srdce dosti hluboko sme shcopni vnímat druhé ne po telesné stránce ale dostaneme se do jejich nitra sme vnich hluboko tak moc, jak moc sme hluboko sami v sobě ve svém srdci

Je ještě něco, o co jde, když sedíte před skutečným učitelem. Je zde bezusilovný přenos klidu, který tiší mysl a přináší intenzivní radost srdce. Nic z toho nelze zaznamenat v rozhovoru, který proběhne mezi vámi. Je to něco zcela soukromého a pouze vy dva znáte to tajemství. Slova mohou být vyměňována, ale skutečná komunikace je ta, která probíhá v tichosti. V takovýchto případech často učitel reaguje na momentální nepřítomnost vaší mysli spíše než na otázku, kterou jste položil pár minut předtím, ale kdo jiný to může spatřit?

tohle taky pravda jak sem psal v jiném vlákně..

Lze také říci, že osvícení lidé odpovídají na stav mysli osoby, která je před nimi, ne pouze na otázku, která je jim položena. Osoba, která klade zjevně zdvořilou a uctivou otázku, může ve skutečnosti své pravé pocity skrývat. Může zkoušet testovat učitele, může ho zkoušet provokovat a tak dále. Dosti často učitel odpovídá spíše na ty vnitřní pocity než na samotnou otázku. Protože pouze učitel opravdu vidí, co se děje v mysli lidí, odpovědi a reakce se ostatním lidem, kteří přihlížejí či naslouchají, zdají často být nahodilé či libovolné. Ramana Mahariši jednou s uznáním citoval verše, které ve výsledku říkají: „Osvícený se směje s těmi, kdo žertují, a pláče s těmi, kteří se rmoutí, a po celou dobu zůstává nedotčený smíchem či žalem.“

ano toto je přesně tak, guru vídí problém v kterém se motá mysl, mysl chce odpově´d, ego chce odpově´d, pokud dáme egu odpově´d na jeho otázku bude se znova motat v další otázce, guru ví co má říct protože vidí problém který je v mysli a který si mysl neuvědomuje, pokud nám guru odpoví jinak než na otázku, otázka zmizí a my pochopíme že byla zbytečná, uvnitř si uvědomíme že otázka nebyl problém ale problém je jinde,problém je v mysli..

[Petra]

Ramana:
Nadjá (the Self) je tady pořád; nic není bez Něho. Budte Nadjá - a přání a pochybnosti zmizí. Nadjá je svědek v hlubokém spánku, ve snu a v bdělém stavu; tyto tři stavy přísluší "já", Nadjá přesahuje "já". Neexistoval jste ve spánku? Věděl jste přitom, že spíte nebo že si nejste vědom světa? - Jenom v bdělém stavu označujete zkušenost spánku jako nevědomý stav; ve skutečnosti je vědomí ve spánku to samé jako v bdělém stavu. Rozeznejte správně toto bdělé vědomí, potom znáte to vědomí, které je svědkém všech tří stavů. Toto vědomí může být nalezeno, když se hledá to vědomí, které je v hlubokém spánku.

[Petra]

Ramana:
Je to vytrvalé hledání Já, zdroje individuálního "já". Najděte "Kdo jsem já?" Čisté Já je Skutečnost: Absolutní Bytí, absolutní Vědomí, absolutní Blaženost. Když se To zapomene, tak se objeví trápení, když se Toho drží, tak se dotyčného žádné trápení nedotkne.


Ramana:
(The Self) Já vytvořilo "já", toto "já" dodá k tomu své myšlenky, které se zobrazují jako svět, jako stromy, jako rostliny atd. Ve skutečnosti to není nic jiného než Já (the Self).


Může být na 'já" něco chybného, když ho vytvořilo Já?
Jenom pomýlené "já" se domnívá, že je nějakým omylem, nějakou chybou, která musí být napravena nebo odstraněna.
Problém, utrpení, vzniká, když se "já" identifikuje s tělem, když se začne považovat za tělo, osobu.

[roman]

PŘEBÝVAT JAKO JÁ - život a základní učení Ramana Maharšiho

[Návštěvník]

Mahariši: "Buďte čím skutečně Jste"

z předmluvy:

"Po několika letech, kdy žil na jejích svazích, se jeho vnitřní poznání začalo projevovat jako vnější duchovní záření. Toto vyzařování přivábilo malý kroužek oddaných a začal vyučovat, ačkoliv po většinu doby zůstával tichý. Jeden z jeho prvních následovníků, na kterého hluboce zapůsobila zřejmá svatost a moudrost mladého muže, se rozhodl přejmenovat ho na Bhagavána Šrí Ramanu Maharišiho – Bhagaván znamená Pán nebo Bůh, Šrí je indický čestný přídomek duchovní osobnosti, Ramana je zkrácené jméno Venkataraman a Mahariši znamená v sanskrtu „velký mudrc“. Toto pojmenování se zalíbilo i ostatním oddaným a brzy začal být pod tímto pojmenováním známý i ve světě.

V tomto období svého života mluvil Šrí Ramana jen velmi málo, a tak jeho učení bylo předáváno neobvyklým způsobem. Místo aby ho vysvětloval, trvale vyzařoval tichou sílu, která zklidňovala mysl těch, kdo se na něj naladili, a někdy jim umožnila prožít i přímou zkušenost stavu, ve kterém on sám byl neustále. V pozdějších letech projevoval větší ochotu k předávání svých nauk rozhovorem, ale i tehdy bylo tiché učení kdykoliv přístupné těm, kdo na něj dokázali správně zareagovat. Šrí Ramana během celého svého života vytrvale opakoval, že tento tichý proud síly představuje jeho učení v nejpřímější a koncentrované formě. Důležitost, kterou tomu přikládal, dokazují jeho častá tvrzení, že slovní poučení se mají dávat jen těm, kdo nejsou schopni porozumět jeho mlčení."

..........................................................................................................

Tazatel: Někdy říkáte, že Já je tichost. Co je to mounam – tichost, mlčení?

Mahariši: "Stav, který přesahuje řeč a myšlenku, je mounam. To, co existuje, je mounam. Jak by bylo možné vysvětlit mounam slovy? Mudrcové říkají, že jenom stav, ve kterém nevzniká ani sebenepatrnější „já“-myšlenka, je Já, svarupa, které je tichostí, mounam. Jen tiché Já je Bůh.

Tichost či mír je poznání. Bible říká „Buď tichý a věz, že já jsem Bůh“. Tichost je jediným předpokladem poznání Já jakožto Boha."


http://anitram.files.wordpress.com/2012 ... e_jste.pdf

[Návštěvník]

Šrí Ramana Mahariši:

„Jediná svoboda, kterou člověk má, je usilovat o nabytí džňány (seberealizace), která mu umožní se neztotožňovat s tělem. Tělo bude procházet událostmi, kterými nevyhnutelně splácí účet podle jeho prárabdha karmy (osudu, založeném na vyrovnání událostí z minulých životů) a člověk má svobodu se buď ztotožnit s tělem a být přivázán k ovoci činů těla, nebo se s ním neztotožňovat a být pouhým svědkem jeho aktivit.“

[Návštěvník]

Spíše než se pokoušet vstřebat veškerý obsah na jedno posezení, je povzbuzováno k tomu, abychom se k dokumentu v průběhu času vraceli, což umožňuje postupnou asimilaci jeho podstaty. Přitom se při každém dalším zhlédnutí mohou odkrýt hlubší vrstvy porozumění. "JNANI" slouží jako zasvěcení do filozofie Advaita vedenta ve světle učení Šrí Ramany Mahárišiho.

[Návštěvník]

Máte-li kompletní víru v realizovaného učitele a kompletní oddanost k němu či k ní,
tak i to samo o sobě vás dovede k cíli. Nemusíte se zabývat ničím jiným a ani se o nic
jiného nemusíte starat. Nejlepším příkladem, se kterým jsem se setkal, je Mathru Šrí
Sarada, stoupenkyně Lakšmany Svámího, která si uvědomila Já toliko na základě své
intenzivní lásky a oddanosti vůči němu. V sedmdesátých letech prováděla džapování
jeho jména a koncentrovala se na jeho fotografii až dvacet hodin denně a po zbývající
čtyři hodiny, když spala, se jí o něm často zdálo. Nebyla to pouze intenzivní koncentrace;
byla doprovázena intenzivním nepřerušovaným proudem lásky k němu. Lakšmana Svámí
v tu dobu říkal, že ten proud byl tak silný, že ho v noci budil. Jednou ji požádal, aby se
trochu mírnila, protože on se jinak nevyspí, ale ona nemohla. Láska proudila neustále,
dvacet čtyři hodin denně směrem k objektu její oddanosti a nakonec síla lásky zapříčinila
její uvědomění.
Abyste si uvědomili Já pomocí této metody, musíte mít právě tolik lásky, a pokud
doufáte, že si uvědomíte Já pomocí sebedotazování, potřebujete pro svou duchovní
stezku totéž odevzdání a stejně velkou intenzitu.

Život v inspiraci Šrí Ramanou Mahárišim

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Pokud člověk neodstraní svou mysl,
nemůže najít mír a štěstí,

pokud nenajde štěstí v sobě,
nemůže sdílet štěstí s ostatními.

[Návštěvník]

:04
Hovory o Šrí Ramanu Maharišim
0:10
vypráví David Godman
0:16
DAVID GODMAN
0:25
Rok 1974 jsem trávil na Oxfordu
0:29
a kurz, který jsem zrovna navštěvoval, mě zrovna moc nebral.
0:32
Moc peněz jsem neměl a ty, které jsem měl, jsem utrácel
0:36
v univerzitním knihkupectví za spirituální literaturu. [fotka: Blackwell, knihkupectví Oxfordské univerzity]
0:39
Každý týden jsem se tam stavil,
0:41
koupil si novou knížku, odnesl si ji s sebou domů a přečetl.
0:43
Vždy podnítily mou zvědavost přijít tam příští týden znovu
0:48
a koupit si nějakou další.
0:51
Jednoho dne jsem v tomto obchodě zrovna brouzdal oddělením orientální literatury
0:57
a ukazováčkem jsem zrovna probíral řadu knih
1:02
a někdo z druhé strany regálu dělal úplně to samé co já.
1:06
A ten někdo musel na té své straně zrovna zasunovat nějakou knihu zpátky,
1:09
čímž na té mé straně jedna konkrétní z regálu vypadla a já ji chytil do klína.
1:15
Byla to kniha Arthura Osborna
1:17
Učení Ramany Maharišiho jeho vlastními slovy [česky dosud (2018) nevyšla].
1:20
Pomyslel jsem si, že vypadá zajímavě a že si ji na tento týden vezmu.
1:23
Vezmu a přečtu. Zaplatil jsem tedy a šel domů.
1:27
Měl jsem ji přečtenou asi za dvě hodiny.
1:31
A ten rozdíl, který tato kniha...
1:34
Byla jiná v tom a měla na mě ten účinek,
1:38
že po jejím přečtení jsem už neměl žádnou touhu
1:41
jít pro nějakou další a vůbec další knihy číst.
1:43
Přečtení Bhagavánova učení, a to přímo jeho vlastními slovy,
1:47
mi nějak sebralo všechen zájem
1:52
o cokoli dalšího, zájem hledat
1:56
jakákoli intelektuální řešení spirituálních otázek.
2:00
Uvedl mě i do stavu ticha, do stavu, k němuž
2:05
jeho učení směřovalo a které naznačovalo, že tu je jistý typ okrajového poznání,
2:09
že kdybych měl někdy jakékoli otázky,
2:12
tak na jeho vidění světa, na jeho vysvětlení světa -
2:16
to jak funguje, co je to mysl, jak se svět jeví, jak mizí,
2:21
je něco tak dokonalého, tak úplného že na jakoukoli otázku,
2:25
která mě kdy v budoucnu třeba napadne, je v tomto systému,
2:29
v tomto souboru myšlenek něco, co na ně na všechny má uspokojivou odpověď.
2:33
V ten okamžik jsem ale odpovědi na otázky nepotřeboval. Žádné jsem neměl.
2:39
Jenom čtení Bhagavánových slov mě naprosto zbavilo nutnosti dělat cokoli,
2:45
abych našel klid, abych našel ticho, abych se k nějakému výsledku promeditoval.
2:50
Ta slova samotná mě uvedla do stavu, k němuž jeho knihy ukazovaly cestu.
2:55
Ušetřily mi tedy hodně peněz. Už jsem si nepotřeboval chodit kupovat knihy.
3:00
V kurzu jsem pokračoval,
3:02
ale s rostoucí intelektuální nespokojeností.
3:07
Neměl jsem ta správná slova, kterými bych vystihl, v čem je zakopaný pes.
3:12
S odstupem si myslím, že to bylo tím, že jsem už dál nemohl přijmout
3:17
validitu akademického přístupu, který je redukcionistický.
3:21
Celý akademický svět vychází z toho, že lze něco vzít,
3:26
rozkouskovat to na nejmenší možné částečky,
3:31
na ty se na všechny podívat, a pak je opět dát dohromady.
3:34
A tímto způsobem pochopit, jak se věci mají či jak něco funguje.
3:38
Je to velmi atomistické, velmi redukcionistické. Skutečně jsem cítil až fyzický odpor,
3:44
když jsem četl učebnice, které se tímto způsobem pokoušely vysvětlovat svět a roztřídit ho
3:49
- vše rozdělit do nejmenších možných kategorií začleněných pod větší kategorie atd.
3:54
Došlo to u mě až tak daleko, že když jsem otevřel učebnici,
3:58
musel jsem přemáhat silný pocit nevolnosti.
4:03
Skutečně se mi chtělo na obsah knihy přede mnou zvracet.
4:07
Dívat se na něco, co se snažilo tímto akademickým
4:12
způsobem vysvětlovat svět, ve mně vyvolávalo odpor.
4:14
Stačilo mi přečíst si jen dva řádky a bylo mi fyzicky zle.
4:19
Došlo mi, že už dál nemůžu v tom kurzu pokračovat.
4:22
Zašel jsem za svým tutorem. Zašel jsem za děkanem fakulty.
4:25
Vysvětlil jsem mu svou situaci. Asi jsem byl trochu idealistou
4:30
a řekl jim, že jsem našel něco lepšího a zajímavějšího.
4:33
Spakoval jsem se tedy a rozhodl se pro dlouhé období meditace o samotě, sám se sebou,
4:39
pryč od vlivu všech přátel a všemožných lákadel smyslů,
4:46
které na vás jako na studenta všude doráží. Vydal jsem se tedy na západní pobřeží Irska,
4:50
pronajal si malou chalupu s akrovým pozemkem. Pěstoval jsem si vlastní jídlo.
4:55
S sebou jsem si vzal tři knihy - tři knihy Arthura Osborna o Ramanu Maharišim.
5:00
Četl jsem je, studoval je a asi tak
5:03
sedm či osm měsíců podle nich praktikoval.
5:06
Velmi tiché, velmi klidné. Nějak jsem cítil, že jsem vystoupil ze zacyklenosti západního života.
5:11
Vrátil jsem se zpět ke svému zdroji. Vrátil jsem se zpět ke svému individuálnímu já,
5:16
jak vzrůstalo, jak se umenšovalo. Koncem roku mě vlastník chalupy
5:20
požádal, abych ji uvolnil, protože se mu stal
5:24
úraz na stavbě
5:27
v Austrálii, kde neměl zdravotní pojištění.
5:32
Potřeboval tedy svou chalupu prodat, aby měl na účty za lékařskou péči.
5:35
Rozhodl jsem se tedy odjet do Izraele
5:38
a žít šest měsíců v kibucu, protože další mrazivou evropskou zimu bych nesnesl.
5:43
Ke konci tohoto šestiměsíčního období
5:46
jsem se plánoval vrátit zpátky do Irska a dál tam meditovat.
5:49
Avšak asi po pěti měsících v Izraeli
5:53
mi vyvstala myšlenka - „Mám ještě nějaké peníze
5:58
a tenhle rok jsem se k ničemu neuvázal,
6:01
tak proč nezajet na pár týdnů do Ramanášramu?
6:04
Omrknout místa, kde žil ten Ramana Mahariši, o němž jsem toho tolik četl.“
6:08
Jako by mě tam něco táhlo.
6:11
Chtěl jsem tam jet. Bylo to podivné rozhodnutí,
6:15
protože jsem už dřív do Ramanášramu psal a žádal o další knihy, ale oni mi neodpověděli.
6:20
V tu dobu jsem tedy seznal či předpokládal,
6:24
že Ramanášram už neexistuje. O ášramech jsem nic nevěděl. Myslel jsem si jen,
6:29
že když guru zemřel, tak se všichni odebrali domů.
6:32
Neměl jsem za mák představy, co tak asi najdu, až do Tiruvannamalai dorazím.
6:38
Neustále se mi jen vracela jakási zvrhlá představa, že si budu prosekávat cestu džunglí
6:43
a hledat náhrobní kámen, co nese jméno Ramany Maharišiho.
6:46
Nic jiného jsem si nedokázal představit, až se tam dostanu.
6:49
Nějak jsem však cítil, že tam musím jet a s tímto mužem, který přetvořil můj pohled na svět
6:54
a na to, kým jsem a co na světě dělám, navázat kontakt, vstoupit s ním do komunikace.
7:00
Neměl jsem v tu dobu moc peněz
7:04
a jet příští rok do Indie nebyla ta nejlevnější možnost.
7:08
Sesumíroval jsem si tedy výdaje a vyšlo mi, že mi na výlet do Indie schází 200 liber
7:14
- částka, o níž jsem si myslel, že ji potřebuji na cestu tam a zpátky.
7:17
Podíval jsem se tedy na svůj malý obrázek Ramany
7:20
a řekl si ‚Dobrá tedy, chceš-li, abych se do Tiruvannamalai vydal,
7:24
musíš mi poslat 200 liber.‘ Asi za dva dny
7:28
jsem dostal dopis od právníka mé babičky,
7:31
která zemřela před několika lety, - ta babička, nikoli právník! -
7:34
v němž stálo: „Právě jsme našli několik soukromých akcií. [fotka: David Godman nahoře vlevo a jeho babička dole vpravo, rok 1966]
7:37
Nevěděli jsme, že je měla. Prodali jsme je a na Vás vychází 200 liber.“
7:42
Tak jsem si pomyslel „A je to. To je znamení. Jedu do Indie.“
7:46
Sem jsem tedy přijel v roce 1976. Byl jsem tu už v roce 1972 jako turista,
7:51
tehdy to ale nebyla spirituální návštěva. Přijel jsem sem v roce 1976,
7:56
výlučně proto, abych vstoupil do komunikace s Bhagavánem,
8:00
s místy, kde žil.
8:02
Snad hned po příjezdu jsem si ta místa zamiloval.
8:07
Během několika týdnů mi došlo, že už tu chci zůstat.
8:11
Bez nějakého rozumování mi nějak
8:17
bylo rázem jasné jedno: „Tohle je tvůj domov, tady potřebuješ být.“
8:21
Jakmile jsem se zbavil představy, [fotka: David Godman s funkcí v Ramanášramu, rok 1981]
8:24
že tu jsem na návštěvě, a že je to můj domov a že tu musím být,
8:28
všechno do sebe zapadlo a od té doby jsem tu.
8:33
PSANÍ O MÝCH UČITELÍCH A JEJICH UČENÍ
8:40
S rozhodnutím tu zůstat přišla otázka:
8:45
„Co si tu teď se sebou počnu, co dál?“
8:50
Myslím, že můj první rok a půl v Tiruvannamalai
8:56
mě nejvíce přitahovala stará hala, v níž Bhagaván lidi učil
9:01
a v níž strávil více než 25 let. Chodíval jsem do ní každé ráno v 6 hodin.
9:06
Většinu dne jsem proseděl v ní [fotka: stará hala v Ramanášramu zevnitř]
9:09
a opravdu se velmi tvrdě snažil praktikovat sebezkoumání, abych dosáhl ztišení.
9:15
Byla to velmi intenzivní, kontemplativní fáze mého života.
9:21
Pak jsem se začal vydávat za dalšími učiteli,
9:27
kteří buď figurovali v Ramanově tradici, nebo za lidmi jako byl Nisargadatta Maharádž,
9:33
jenž měl velmi podobné učení, ale nebyl součástí této konkrétní linie,
9:38
když už to tak musím říct.
9:41
Vzpomínám si, jak jsem se vydal za Nisargadattou asi v roce 1978
9:47
a jak se na mě podíval. Řekl jsem mu, že jsem z Ramanášramu
9:52
a on: „Co tam děláš?“
9:54
Tou dobou jsem se na částečný úvazek staral o jejich knihovnu.
9:59
Abych zajistil, že se nám
10:02
pro knihovnu dostává hojně knih, [fotka: David Godman u otevření nové knihovny ášramu, rok 1981]
10:05
připravoval jsem recenze všech nových knih, které tématicky zapadaly do časopisu ášramu,
10:11
čímž nám vydavatelé do naší knihovny posílali hodně výtisků zdarma.
10:17
Stručně jsem tedy Nisargadattovi nastínil,
10:21
že se právě zaobírám psaním o spiritualitě.
10:25
On otočil hlavu, zadíval se na mě a povídá mi: „Musíš o tom učení napsat.“
10:31
Nevím o nikom jiném, komu by něco takového řekl.
10:35
Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou „Tak počkat! To není mým úkolem.
10:39
Tím já život netrávím. Já medituji v Tiruvannamalai
10:43
a na částečný úvazek pracuji v Ramanášramu,“
10:46
protože pracujete-li v ášramu, dají vám místnost a jídlo, a já víc nepotřeboval.
10:50
A teď mi tento muž říká: „Musíš o učení napsat,“
10:54
a to velmi jednoznačnými slovy. [fotka: David Godman přednáší v Bangalore, rok 1980]
10:57
Tenkrát... Chvatně jsem se nerozloučil a nezačal psát knihy, [fotka: David Godman v Bombaji, rok 1979]
11:02
ale vzpomínám si na to jako na chvíli,
11:05
při níž se na mě podíval někdo, kdo jaksi uměl zahlédnout, co bych měl v životě dělat,
11:10
a to mnohem dříve, než jsem to zpozoroval já sám, a dal mi tento příkaz.
11:15
Je to trochu zvláštní, protože byl prvním z řady učitelů,
11:21
kteří se na mě jednou podívali,
11:24
vrhli na mě svůj pohled, abych tak řekl, se slovy: „Napiš knihu!“
11:26
Pracoval jsem tedy v Ramanášramu,
11:30
staral se o jejich knihovnu a redigoval jejich časopis.
11:33
Pak jsem se v roce 1981 [fotka: jako pracující v Ramanášramu, rok 1980]
11:36
vydal do Andhrapradéše pobýt
11:40
s mimořádně zralým žákem Ramany Maharišiho, jenž se jmenoval Lakšmana svámí.
11:46
Lakšmana svámí realizoval Já (Self) [archivní záběry: Lakšmana svámí u Arunáčaly v roce 1980]
11:49
s Ramanou Maharišim na konci 40. let. Vedl celkem samotářský život.
11:55
Jen zřídka se s někým setkal, sotva kdy s někým mluvil.
11:58
Chtěl jsem se za ním vydat a posedět s ním, neboť dle mých zkušeností
12:04
mi sezení s tímto mužem přineslo stejný pocit, o jakém jsem četl ve všech těch knihách
12:10
o žácích přicházejících za Ramanou Maharišim.
12:12
Sezení s tímto mužem bylo něčím
12:18
neklamně mocným a mysl-utišujícím a já toho chtěl jenom víc a víc.
12:22
Vydal jsem se tedy do ášramu tohoto muže v Andhrapradéši.
12:25
Neuběhly ani dva týdny a on se na mě podíval se slovy: „Napiš knihu.“
12:30
Byl tedy druhý.
12:32
Číslo tři: Uběhlo deset let.
12:38
Psal jsem knihu o žácích Ramany Maharišiho,
12:44
o jejich zkušenostech, jak se k Ramanovi dostali,
12:48
co se dělo poté, co k němu přišli. Chtěl jsem do knihy zahrnout
12:53
i jednu kapitolu o Papadžím z Lucknow.
12:56
Věděl jsem, že o sobě nic nenapíše. [fotka: kniha, do níž jsem měl v úmyslu zahrnout Papadžího]
13:00
On na to nebyl, nijak ho to netáhlo.
13:03
Řekl jsem mu tedy: „Nahrajte jen všechny vaše
13:06
příběhy z doby, kterou jste prožil s Ramanou, na kazety -
13:11
jak jste se tam dostal, jak k tomu došlo. Já už to hodím na papír.
13:14
Pošlu Vám to ke korektuře, k úpravám,
13:17
a až budete s výsledkem spokojen, vytiskneme to.“ A tak to tedy bylo.
13:22
Shromáždil jsem všechny příběhy, vrátil se, poslal jsem mu v mých očích jakýsi první náčrt,
13:27
který potřeboval dost vypilovat. Evidentně ho celý pročetl a moc se mu zamlouval.
13:32
Napsal mi dopis, kterým mi víceméně říkal:
13:34
„Od teď jste můj autorizovaný životopisec. Vraťte se do Lucknow a přijměte pozvání do mého domu.
13:40
Chci, abyste o mně a mém učení napsal všechno.“ To bylo tedy číslo tři.
13:45
Nějak tedy, kdykoli jsem se vydal posedět s nějakým učitelem,
13:51
být prostě zticha, jen zakoušet ticho Já,
13:56
které jsem s těmito lidmi pociťoval, oni se nějak vyladili na to,
14:00
že s nimi jsem proto, abych o nich napsal.
14:04
Nic jsem proti takovému osudu nenamítal. Miloval jsem ho.
14:08
Nejšťastnější dny, okamžiky mého života
14:12
byly ty, když jsem seděl se všemi těmito učiteli,
14:15
jeden na jednoho, a povídal si s nimi o jejich životě.
14:17
Když se na mě dívali, cítil jsem to blaho,
14:20
tichost, klid, který přicházel s pobýváním v jejich společnosti.
14:23
Abych byl upřímný, je to skvělý osud. [fotka: David Godman s Papadžím v Haridwaru]
14:25
Za nic na světě bych ho nevyměnil.
14:28
Pak ale někdy začátkem 90. let [fotka: s Papadžím v jeho obýváku]
14:31
jsem mluvil s Papadžím a říkám mu: „Ať jdu kamkoli, abych se ztišil,
14:35
kamkoli jdu meditovat, vždy mi tam někdo jako vy řekne: [fotka: s Papadžím v Lucknow, rok 1992]
14:38
‚Vy tam, ano vy, už to s tou tichostí stačí. Zapřáhněte zase své duševní schopnosti
14:43
a napište o mě knihu.‘“
14:44
A já mu povídám: „Dobrá tedy, vím, že můžu. [fotka: s Papadžím v Haridwaru, rok 1993]
14:49
Vím, že na to mám talent. Ale měl bych toto opravdu dělat?
14:54
Neměl bych raději celý den tiše sedět
14:57
a snažit se o stav bez myšlenek, než abych zaměstnával intelekt [fotka: s Papadžím na procházce, rok 1992]
15:00
myšlením o všech těchto věcech a neustálým psaním o nich?“
15:03
A on se na mě jen podíval a říká: „Jakékoli spojení s Bhagavánem je požehnáním.
15:08
Tvým požehnáním je, že jsi byl vybrán,
15:13
abys tyto příběhy zaznamenal, abys toto učení zachytil.
15:16
A protože soustředěně přemýšlíš o slovech svého mistra,
15:22
zesiluješ tak sílu těchto slov. [fotka: při práci na Papadžího biografii v Lucknow, rok 1995]
15:26
A ta slova se v tobě zabydlí [fotka: při práci doma v Tiruvannamalai, rok 2008]
15:29
a ve správný čas vydají ten pravý efekt. Nemysli si tedy, že marníš čas,
15:34
když zapojuješ svůj intelekt, abys tyto knihy napsal.
15:36
Ve skutečnosti se velice upřeně soustředíš [fotka: David Godman doma v Tiruvannamalai]
15:40
na slova tvého mistra, na učení tvého mistra, [fotka: doma v Tiruvannamalai, rok 2008]
15:43
a to na úrovni, na níž se většina běžných čtenářů knihy stěží může dostat.
15:47
Intenzita tvého zaměření na příběhy,
15:51
na výstavbu dějové linie, na učení, [fotka: u mě na zahradě v Tiruvannamalai, rok 2010]
15:55
na veškeré detaily argumentů tohoto učení,
15:57
tím, že jsi do tohoto konkrétního světa tak ponořen,
16:01
tím vším čerpáš sílu tvého gurua. [fotka: u mě na zahradě v Tiruvannamalai, rok 2015]
16:03
A to je právě tvým požehnáním v tomto životě.“
16:10
vyprávěl David Godman

[Návštěvník]

Ášram Šrí Ramany Maharšiho na Arunáčale přilákal 1. září davy oddaných, aby si připomněli 50. výročí od chvíle, kdy Ramana poprvé vkročil na posvátnou půdu této historické horské svatyně. Zdaleka i zblízka se hrnuli na daršan svatého mudrce, který nejpřísnější askezí a hlubokou kontemplací dosáhl duchovní moudrosti a klidu jedinečného v zemi. Tisíce čerpají útěchu z jeho pouhé přítomnosti, neboť on ani nekáže, ani nikoho neobviňuje, a uklidňuje všechny, kdo k němu přicházejí, základní dobrotou, kterou vyzařuje do svého okolí. Dobrý muž v neklidném světě.

Dodržoval přesný denní režim, který zahrnoval dvě procházky denně. V těchto časech se procházel po svazích své milované hory Arunáčaly, a pokud by se o něm dalo říci, že k něčemu lpěl, byla to jistě náklonnost k této hoře. Miloval ji a říkal, že je to sám Bůh, duchovní srdce či střed světa. Zdálo se, že nikdy nebyl tak šťastný, jako když se toulal po jejích svazích, a jednou poznamenal, že na hoře není jediné místo, kam by nepoložil svou nohu. Také povzbuzoval oddané, aby chodili kolem osmimílového obvodu hory, neboť je od pradávna známo, že je to velmi silné duchovní cvičení.

Obecně se zdálo, že Maháriši je lhostejný, svědek toho, co se děje kolem něj. Nicméně si byl vždy vědom toho, co se děje, a zdálo se, že je velmi puntičkářský v určitých záležitostech. Především trval na tom, aby byl neustále přístupný oddaným a návštěvníkům, dokonce i v den své smrti, kdy neměl sílu ani držet hlavu vzpřímeně, tvrdil, že oddaným by se nemělo bránit v tom, aby ho viděli. Také si velmi přál, aby návštěvníci byli nakrmeni ihned po svém příjezdu a aby jídlo bylo dobře uvařené a výživné. Po mnoho let se účastnil přípravy jídel a dohlížel na ni.

Maháriši byl neoblomný v tom, že by mu neměly být dávány žádné preference, co se týče jídla nebo pohodlí. „Pokud je to dobré pro mě, musí to být dobré pro všechny,“ říkával, když mu byla nabídnuta nějaká speciální příprava jídla nebo lék. Pak nechal obsluhující, aby danou věc rozdali všem přítomným, než si ji vzal sám.

V jeho společnosti by si člověk všiml naprosté absence rozdílů mezi muži a ženami, mezi různými kastami a vyznáními, různými rasami a náboženstvími, mezi princem a rolníkem, asketou a hospodářem. Jeho rovnost sahala daleko za lidské bytosti a zahrnovala dokonce i rostliny a zvířata.

Jeho lásku ke zvířatům a spřízněnost s nimi lze srovnat pouze s láskou onoho úžasného Kristova dítěte, svatého Františka z Assisi. Všichni k němu přicházeli: psi, hadi, opice, vrány, jeleni, pávi, veverky a krávy, abychom jmenovali alespoň některé. Jejich tichý jazyk mu byl znám, a když mluvil, rozuměli mu a poslouchali ho. Urovnával opičí hádky. Je známo, že mluvil s divokými levharty a kobrami a celé zvířecí království ho přijalo jako svého strážce a ochránce. Všichni cítili jeho milost a v jeho přítomnosti jednali inteligentně.

Považoval každé živé stvoření za sobě rovné a ti, kdo k němu přišli, si zasloužili stejný podíl na zemi a zdrojích Ramanášramu. Často zmiňoval, že toto území patřilo odjakživa jim a my lidé jsme ho jen přišli a obsadili. Kdyby uměli mluvit, jistě by si také nárokovali svá práva. Kromě toho tvrdil, že každé stvoření, od člověka po nejmenší hmyz, je rovnocenným projevem nejvyššího Já, nepomíjivého Jednoho, a dokonce i zvíře může duchovně pokročit a ve vzácných případech dosáhnout osvobození. To se ukázalo v životě krávy Lakšmí. Více než dvacet let žila v ášramu a projevovala vzácnou oddanost Bhagavánovi a inteligenci ve všech záležitostech. Bhagaván plně opětoval její něžnou oddanost a v její poslední den, když se blížil její konec, v dokonalé realitě.

Často říkal, že pravé učení je v tichu, ale to neznamená, že by nebyly podávány ani slovní výklady. A ačkoli schválil mnoho různých metod duchovní praxe, největší důraz však kladl na cestu sebedotazování. První a nejpřednější ze všech myšlenek, které v mysli vznikají, je prvotní myšlenka „já“. Teprve po vzniku či původu myšlenky „já“ vznikají nesčetné další myšlenky. Pátraj pomocí hluboce introvertní mysli, odkud toto „já“ vzniká. Pokud jdeme dovnitř a pátráme po zdroji „já“, myšlenka „já“ se zhroutí a okamžitě se odhalí jiná entita, která se prohlašuje „Já, Já“. I když se také vynořuje s tvrzením „Já“, neoznačuje ego, ale jedinou dokonalou existenci.

Lidé všech náboženství k němu přicházeli a on nikdy žádnému z nich neradil, aby změnili svou víru nebo opustili svá vyznání. Trpělivě odpovídal na všechny jejich otázky, ale nakonec je přivedl k Já. „Poznejte, kdo jste, pak bude poznáno vše ostatní,“ říkával. Na otázku ohledně štěstí odpověděl: „Štěstí je vaše skutečná přirozenost. Ztotožňujete se s tělem a myslí, cítíte jejich omezení a trpíte. Uvědomte si své pravé Já, abyste otevřeli zásobárnu ničím nezkaleného štěstí. To pravé Já je realita, nejvyšší pravda, která je Já celého světa, který nyní vidíte, Já všech Já, jediné skutečné, nejvyšší, věčné Já, odlišné od ega nebo tělesné představy Já.“

Nikdy nikomu neradil, aby opustil svou rodinu nebo se přestěhoval do lesa. „Překážkou je mysl,“ říkával. „Musí být překonána, ať už doma nebo v lese. A proč by vaše zaměstnání nebo povinnosti v životě měly zasahovat do vašeho duchovního úsilí? Vzdát se činností znamená vzdát se připoutanosti k činnostem nebo jejich plodům, vzdát se představy ‚já jsem konatel‘.“

Praxe jeho učení nevyžaduje vnější rituály ani obřady. Vede člověka přímo ke zdroji jeho vlastního bytí, což je zdroj, z něhož pramení všechna náboženství a v němž se musí nakonec rozpustit. Mohou ji praktikovat muži i ženy ze všech společenských vrstev, bez ohledu na jejich prostředí.

Maháriši žil to, co učil. Ve skutečnosti byl jeho život nejdokonalejším projevem nejvyššího stavu seberealizace. A ačkoli byl pevně ukotven ve stavu čistého vědomí, jeho tělo podléhalo zákonům přírody. Časem bylo postiženo revmatismem a oslabeno stářím. Na začátku roku 1949 se pod loktem jeho levé paže objevil malý uzlík. Byl chirurgicky odstraněn. Později se znovu objevil a byl diagnostikován jako zhoubný nádor, který kousek po kousku ničil maso jeho levé paže, otrávil mu krev a nakonec zatáhl oponu za životem neposkvrněné čistoty a milosti.

Během jeho posledního roku se zdálo, že prožívá strašlivé utrpení, ale Maháriši si nikdy nestěžoval. Zdál se být lhostejný jak k existenci, tak k neexistenci těla, téměř si ho neuvědomoval. Oddaní, vidouce jeho postupné slábnutí a zlověstné příznaky, vyjadřovali svou úzkost z jeho blížícího se odchodu. Jednoduše jim řekl, že přikládají příliš velkou důležitost tělu, čímž naznačoval, že jeho vliv není omezen na nemocné tělo, které před sebou viděli. Když mu 13. dubna 1950 lékař přinesl nějaký speciální lék, odmítl ho se slovy: „Není to nutné, všechno se do dvou dnů napraví.“

Následujícího dne dlouhý zástup procházel kolem otevřených dveří. Nebyl žádný zápas, žádná křeč, žádný jiný příznak smrti, jen další dech nepřišel. V ten samý okamžik pomalu přeletěla po obloze obrovská hvězda a zmizela za svatou horou Arunáčalou. Mnozí ji viděli dokonce až v Madrásu a cítili, co předznamenává. Bylo přesně 20:47, 14. dubna 1950. Následující den byla vykopána jáma a tělo pohřbeno s božskými poctami. Dav, těsně namačkaný, přihlížel v tichém zármutku.

[Návštěvník]

Tazatel: „Která jógová pozice je považována za nejlepší?“
Maharši: „Jakákoli pozice, která je přirozená a stabilní, je dobrá – například sukhásana, snadná pozice. Ale na cestě poznání nemají pozice velký význam.“

Tazatel: „Lze podle způsobu sezení člověka poznat jeho povahu?“
Maharši: „Ano, je to možné.“

Tazatel:„Jaký význam mají tygří kůže, vlněné podložky a jelení kůže, které někteří jogíni používají při meditaci?“
Maharši: „Někteří jogíni je zkoumali a popsali ve spisech. Může to souviset s prouděním magnetické energie. Ale na cestě poznání na tom nezáleží. Hlavním účelem ásany je setrvat pevně ve svém vlastním já.“

Tazatel:„Kdy je nejvhodnější doba pro meditaci?“
Maharši: „Co je to čas?“

Tazatel:„Prosím, řekněte mi tedy, co je čas?“
Maharši: „Čas je pouze myšlenka. Jen to, co je věčné, skutečně existuje. Řekneš-li tomu čas, pak je to čas. Řekneš-li tomu bytí, pak je to bytí. Den a noc, měsíce a roky – to vše jsou výtvory mysli. Cesta poznání s časem nijak nesouvisí.“

Tazatel:„Co je to cesta poznání?“
Maharši:„Soustředění mysli je nezbytné jak na cestě poznání, tak i v józe. Cílem jógy je spojení individuální duše s nejvyšším bytím. Ale toto spojení není žádnou novinkou – ono tu vždy bylo. Cesta poznání se snaží odhalit, proč jsme se od této pravdy oddělili.“

Tazatel:„Co je to mája?“
Maharši: „Nejdříve zjisti, kdo ji prožívá – a mája zmizí. Lidé se ptají na máju, ale neuvažují, na koho působí. Mája je vnější, zatímco hledač je uvnitř. Nezabývej se vzdálenými představami. Nejdříve poznej pravdu, která je ti nejblíže.“

Tazatel:„Brání světské povinnosti seberealizaci?“
Maharši: „Pro toho, kdo poznal své pravé já, je skutečné jen ono samo. Všechny činy jsou pouze zdánlivé a pravé já nijak neovlivňují. Takový člověk se při činech nepovažuje za činitele. Činy se zdánlivě dějí samy.“

Tazatel:„Co je duchovní praxe?“
Maharši:„Nepřetržité zkoumání ega. Otázka 'Kdo jsem já?‘ – to je pravá abhyása. Když se odhalí čistá povaha já, člověk se osvobodí od veškerého utrpení.“

Tazatel:„Je brahmačarja – tedy celibát – nezbytný pro seberealizaci?“
Maharši:„Být ustálen v Brahmanu, to je pravá brahmačarja. Běžné chápání celibátu není jeho skutečným významem. Ten, kdo nalezl blaženost v sobě, nemá potřebu vnějších požitků.“

Tazatel:„Může i ženatý člověk dosáhnout seberealizace?“
Maharši:„Rozhodně ano. Záleží to na schopnosti mysli. Pravé já je vždy přítomné – není to něco, co by se muselo získat. Kdyby nebylo dostupné zde a nyní, pak by jakékoli úsilí o jeho dosažení bylo zbytečné.“

Tazatel:„Když Bůh přebývá ve všech bytostech, neměli bychom zabíjet. Má ale společnost právo potrestat vraha?“
Maharši:„Stejná síla, která ho přiměla k činu, vykoná i trest. Společnost a stát jsou jen nástroje této síly.“

Tazatel:„Je válka ospravedlnitelná?“
Maharši:„Ten, kdo je seberealizovaný a ustálený v sobě, nevnímá rozdíl mezi ničením a zachováním. Jak říká Bhagavadgíta – ten, kdo jedná bez ega a jeho mysl není připoutána ke světu, ani když ničí celé světy, nečiní hřích.“

Tazatel:„Ovlivňují činy člověka jeho budoucí zrození?“
Maharši:„Teď jsi v tomto životě – proč se starat o další? Ve skutečnosti neexistuje zrození ani smrt. To vše jsou iluze vytvořené egem.“

Tazatel:„Jak dlouho vám trvalo realizovat své pravé já?“
Maharši:„Tato otázka vzniká jen tehdy, pokud považuješ jméno a formu za skutečné. Dokud se já ztotožňuje s tělem, přetrvávají představy o narození a smrti. Ale pravda leží za bdělým, snovým i hlubokým spánkovým stavem – to jediné je pravé já.

Stejně jako banánovník po plodu odumírá, ale jeho výhonky pokračují v růstu, i tradice seberealizace přetrvává skrze linii guru–žák."

Tazatel:„Prožíváte nirvikalpa samádhi, tedy stav beztvarého pohroužení?“
Maharši:„Když jsou oči zavřené, je to nirvikalpa; když otevřené, savikalpa. Ale mír zůstává neměnný. Sahadža samádhi – přirozený stav vědomí – to je skutečný stav poznání.“

Tazatel:Jiný oddaný se zeptal: „Někteří jogíni mají nadpřirozené schopnosti. Co si o tom myslíte?“
Maharši: „Nadpřirozené schopnosti poznáváš skrze sluch a zrak – to znamená, že náleží mysli.“

Tazatel:„Má smrt v Káší nějaký zvláštní význam?“
Maharši:„Ano, ale skutečně důležité je pochopit, co je pravá Káší a co znamená skutečné odložení těla.“

Tazatel:„Takže všechno se to týká pravého já?“
Maharši:„Ano.“

Tazatel:„Říká se, že v lidském těle je šest energetických center a že podobná existují i ve vesmíru. Je to pravda?“
Maharši:„Ano. Co existuje ve vesmíru, existuje i v našem těle – a co je v těle, je i v celém kosmu.“

Tazatel:„Je posvátnost Káší založená jen na víře, nebo je to skutečně zvláštní místo?“
Maharši:„Oboje je pravda.“

Tazatel:„Některé lidi přitahují různá poutní místa – je to dáno jejich přirozeností?“
Maharši:„Ano. Zamyslete se: narodili jste se na různých místech, žijete v různých zemích – a přesto jste se tu dnes všichni sešli. Jaká síla vás sem přivedla? Pokud to pochopíte, pochopíte vše ostatní.“

Tazatel: „Kde sídlí paměť a zapomnění?“
Maharši: „V čittě – mentální substanci.“

Tazatel: „Je nutné, aby člověk hledající seberealizaci žil v samotě?“
Maharši: „Samota není vnější podmínka – je to stav mysli. Člověk může žít mezi lidmi a přesto být vnitřně v klidu – to je skutečná samota. Na druhou stranu, někdo může žít v lese, ale pokud je jeho mysl neklidná, není v samotě. Ten, kdo je plný tužeb, nemůže samotu zakusit nikde. Ale ten, kdo je od nich osvobozen, ji prožívá všude.“