Anita Moorjani: Co když je to nebe

[danny]

Ahoj!

Hodně mě teď zaujaly a posunuly duchovní knížky od Anity Moorjani: "Co když je to nebe" (myšleno "tento svět") a "Musela jsem zemřít" (anglický název "Dying to be me" podle mě přeložen trošku špatně, lepší by bylo třeba "Stala jsem se sama sebou skrze smrt" pokud to není moc dlouhé).

Autorka prožila zážitek blízkosti smrti a učí o nepodmíněné lásce, kterou potkala na "druhé straně", je to psáno srozumitelně a zároveň docela hluboce.

Doporučuju

[Jana]

v pdf

Ukázka z knihy:

"Jakmile jsem byla ochotna vzdát se toho, co jsem chtěla, dostala jsem to, co je opravdu mé. A
pochopila jsem, že to druhé je vždycky větší dar.

Od chvíle, kdy jsem zažila NDE (zážitek blízký smrti), chápu, že silná kréda ve skutečnosti pracují proti mně. Potřeba
vycházet z určitých přesvědčení omezuje mé zážitky, protože se pohybuji pouze v oblasti, kterou
znám – a mé znalosti mají své hranice. A pokud se omezím jen na to, co jsem schopna pojmout,
potlačuji svůj potenciál i to, co si pouštím do života. Když jsem však schopna přijmout skutečnost,
že mé znalosti jsou neúplné, a zároveň se cítit dobře i v této nejistotě, otevírám se světu
neomezených možností.

Zjistila jsem, že po NDE jsem nejsilnější, když jsem schopna se ode všeho oprostit, odložit víru i
nevíru a otevřít se všem možnostem. V takový okamžik také zažívám nejvíce vnitřního jasu a
nejvíce synchronicity. Cítím, že samotná potřeba jistoty je překážkou prožitku vyšší úrovně
uvědomění. Naproti tomu proces, kdy všemu dovoluji plynout a oprošťuji se od veškerého
připoutání k jakémukoli přesvědčení nebo výsledku, je očišťující a léčivý. Dichotomie je v tom, že
k opravdovému vyléčení se člověk musí vzdát potřeby uzdravení a jen důvěřovat a užívat si jízdu,
které se říká život.

Pro mě bylo důležité uvědomit si, že jsem mnohem víc než jen tělo, že jsem něco nekonečně
většího. A znovu bych chtěla zopakovat, že nemoc není naše chyba! Takový názor může být pro
nemocného velmi frustrující. Tvrdím ale, že naše tělo reaguje na naše vědomí podobně jako naše
děti, zvířata i okolí. Svým vědomím můžeme změnit situaci celé planety daleko silněji, než si
uvědomujeme, protože jsme všichni propojení – to je třeba si stále opakovat.
Pochopit, co měla příroda v úmyslu, pro mě představuje první krok k vědomé pozornosti. Tedy
uvědomit si své tělo a okolí a umět ho respektovat, aniž máme potřebu cokoli měnit – to se týká i
nás samých. Musíme pochopit velkolepost toho, jaké nás vesmír chtěl mít, a nemít potřebu se
měnit. Nemusím se v životě snažit splňovat očekávání druhých, že budu dokonalá, a když
neuspěji, cítit se hrozně.

Největší sílu mám tehdy, když jsem tím, čím mě život chce mít – proto došlo k mému uzdravení
až tehdy, když jsem o něj přestala vědomě usilovat a ke slovu se dostala samotná síla života.
Jinými slovy, největší sílu mám tehdy, když pracuji se životem, nikoli proti němu.
Je snadné mluvit o uzdravení, poté co jsem si ho prožila, a hovořit o tom, že je třeba všechno
nechat plynout a jen důvěřovat a dovolit proudu života, aby vás vedl; jenže když procházíte
opravdu těžkým obdobím, je to horší – člověk ani neví, jak začít. Podle mě je ale odpověď
jednodušší, než se zdá, a je to jedno z nejlépe střežených tajemství naší doby: důležitost
sebelásky. Možná se nad tím pomyšlením zamračíte nebo ušklíbnete, ale nemohu dostatečně
zdůraznit, jak velice je důležité pěstovat si láskyplný vztah k sobě.

Nevzpomínám si, že by mě někdy někdo nabádal, abych milovala sama sebe – vlastně by mě ani
nenapadlo někdy něco podobného dělat. Lidé na to obvykle nahlíží jako na sobectví, ale NDE mi
umožnilo uvědomit si, že v tom spočívá klíč k uzdravení.

V tapiserii života jsme všichni propojení. Každý z nás je darem pro ostatní, pomáháme si
navzájem být tím, čím jsme, a tkáme dohromady dokonalý obraz. Když jsem byla ve stavu NDE,
bylo mi to všechno úplně jasné, protože jsem pochopila, že být sama sebou znamená být láskou.
To je lekce, která mi zachránila život.

Mnozí z nás se domnívají, že musíme usilovat, abychom byli milující, ale to znamená žít
v dualitě, protože je zde dárce a příjemce. Když si uvědomíme, že jsme láska, překonáme to.
Znamená to pochopit, že mezi mnou a vámi není žádné oddělení, a jestliže vím, že jsem láska,
pak také vím, že i vy jste láska. A miluji-li sama sebe, pak také automaticky miluji vás.
Ve stavu NDE jsem si uvědomila, že celý vesmír je složený z bezpodmínečné lásky a já jsem
toho vyjádřením. Každý atom, molekula, kvark i tetrakvark je stvořený z lásky. Já nemůžu být nic
jiného, protože to je moje esence a podstata celého vesmíru. Dokonce i věci, které se zdají být
negativní, jsou součástí nekonečného, bezpodmínečného spektra lásky. Vesmírná energie
životní síly je láska a já jsem stvořená z vesmírné energie. Jakmile jsem si to uvědomila,
pochopila jsem, že se nemusím snažit být někým jiným, abych měla nějakou hodnotu. Již jsem
tím, čím bych se kdy mohla pokoušet být.

Stejně tak platí: Jestliže víme, že jsme láska, nemusíme se snažit být milující vůči ostatním.
Stačí, když jsme sami sebou; tak se staneme nástrojem láskyplné energie, která se dotkne
každého, s kým se dostaneme do kontaktu.

Být láskou také znamená uvědomit si, jak je důležité pečovat o vlastní duši, starat se o své
potřeby a neodsouvat sám sebe až na poslední místo. To mi umožňuje být za všech okolností
sama sebou a chovat se k sobě laskavě a s úctou. Také mi to dovoluje pohlížet na to, co může
být vnímáno jako nedokonalost či chyba, bez posuzování a vidět pouze příležitosti
s bezpodmínečnou láskou něco zažít a něco se naučit.

Lidé se mě ptají, jestli nemůže být sebelásky příliš. Kde je ona hranice, kdy už je to egoismus a
sobectví? Pro mě taková možnost neexistuje. Žádná hranice neexistuje. Sobectví pochází
z nedostatku sebelásky. Naše planeta tím trpí stejně jako my lidé a i ona trpí nejistotou,
posuzováním, podmiňováním. Abych mohla mít někoho doopravdy bezpodmínečně ráda, musím
mít ráda především sama sebe. Nemohu dávat něco, co nemám.

Když jsem láskou, nic mě nevyčerpává, a abych se cítila milovaná a dělila se s lidmi o svou
velkolepost, nepotřebuji, aby se chovali určitým způsobem. Mou lásku dostávají zcela
samozřejmě v důsledku toho, že jsem sama sebou. A pokud nesoudím sama sebe, nesoudím ani
ostatní.

V tomto světle jsem pochopila, že je potřeba nebýt na sebe tak tvrdá. Problém většinou není
v příčině zřejmého konfliktu. Problém je v tom, že se soudím. Když přestanu být svým nejhorším
nepřítelem a začnu se mít víc ráda, automaticky bude docházet ke stále menším a menším
třenicím mezi mnou a mým okolím. Budu tolerantnější a více přijímající.

Jestliže si všichni budeme uvědomovat svou velkolepost, nebudeme cítit potřebu ostatní ovládat
a také nikomu nedovolíme, aby ovládal nás. Když jsem se probudila do svého nekonečného já,
byla jsem ohromená poznáním, že se můj život může úplně změnit pouhým uvědoměním, že
jsem láska a vždycky jsem byla láska. Nemusím dělat nic, abych si ji zasloužila. Pokud to chápu,
jsem v souladu se svou životní energií, když ale předstírám, že jsem milující bytost, pracuji proti
ní.

To, že jsem pochopila, že jsem láska, byla nejdůležitější lekce, jakou jsem se naučila. Umožnilo
mi to zbavit se veškerého strachu: a to byl klíč k záchraně mého života."

[Jana]

MUSELA JSEM ZEMŘÍT - Anita Moorjani - rozhovor CZ tit.

[Gábina]

Děkuji za doporučení a výňatek - ta ukázka je boží

[vostal petr]

Pochopit, co měla příroda v úmyslu, pro mě představuje první krok k vědomé pozornosti. Tedy
uvědomit si své tělo a okolí a umět ho respektovat, aniž máme potřebu cokoli měnit – to se týká i
nás samých. Musíme pochopit velkolepost toho, jaké nás vesmír chtěl mít, a nemít potřebu se
měnit. Nemusím se v životě snažit splňovat očekávání druhých, že budu dokonalá, a když
neuspěji, cítit se hrozně.

Největší sílu mám tehdy, když jsem tím, čím mě život chce mít – proto došlo k mému uzdravení
až tehdy, když jsem o něj přestala vědomě usilovat a ke slovu se dostala samotná síla života.
Jinými slovy, největší sílu mám tehdy, když pracuji se životem, nikoli proti němu.
Je snadné mluvit o uzdravení, poté co jsem si ho prožila, a hovořit o tom, že je třeba všechno
nechat plynout a jen důvěřovat a dovolit proudu života, aby vás vedl; jenže když procházíte
opravdu těžkým obdobím, je to horší – člověk ani neví, jak začít. Podle mě je ale odpověď
jednodušší, než se zdá, a je to jedno z nejlépe střežených tajemství naší doby: důležitost
sebelásky. Možná se nad tím pomyšlením zamračíte nebo ušklíbnete, ale nemohu dostatečně
zdůraznit, jak velice je důležité pěstovat si láskyplný vztah k sobě.

To je v pořádku, ale vážně ty ženský nedokážou mluvit vo ničem jiném než vo lásce ???

Proč hovořit vo náký sebelásce, když úplně postačí být spokojenej se svým životem a se sebou,

vopravdu nechápu proč ty ženský furt do toho cpou nákou sebelásku,

někdo to kdysi napsal a ted to všichni troubové po něm vopakují jak svatou mantru...

A vo co tedy jde ?

No o uvolnění se od své vůle, což tady říkám furt dokola,

ale těžko se od ní uvolnit, když si z ní udělá někdo duchovní připoutanost...

[nop]

Pochopit, co měla příroda v úmyslu, pro mě představuje první krok k vědomé pozornosti. Tedy
uvědomit si své tělo ....jedno z nejlépe střežených tajemství naší doby: důležitost
sebelásky. ....

To je v pořádku, ale vážně ty ženský nedokážou mluvit vo ničem jiném než vo lásce ???...

Je v tom zase ta rozdílnost: kočka není pes a muž není žena.
Mužské vědomí se zabývá vnějším světem až po galaxie,
ženské vědomí se zabývá nitrem.
Rozsah je neomezený.
Středověk přirovnával Boha, že je to hluboká propast bez hranic,
a duše člověka je také bez hranic a také jako bezhraničná propast,
a když se člověk obrací k Bohu, je to jako když propast oslovuje propast.

Proto ženská duše má v sobě bezhraničný rozměr, zatím co muž, pokud chce v sobě cítit bezhraničnost, snaží se porozumět vesmíru.

[Návštěvník]

To je v pořádku, ale vážně ty ženský nedokážou mluvit vo ničem jiném než vo lásce ???

Proč hovořit vo náký sebelásce, když úplně postačí být spokojenej se svým životem a se sebou,

vopravdu nechápu proč ty ženský furt do toho cpou nákou sebelásku,

Láska je z psychologického hlediska primární lidská potřeba. A tato potřeba je obvykle nenaplněná, neuspokojená. Muži to většinou úspěšně potlačí a věnují pozornost něčemu jinému. U žen je to trochu jiné, jsou k tomu v podstatě vychovávány, aby jim byla láska důležitější než mužům. Takže bych jim to neměla za zlé, když se jim podaří nějaký ideál lásky najít, že se tím dlouho zabývají.
Tato potřeba po lásce musí být naplněna - jak u žen, tak u mužů - za jeden život se to nepodaří, spíš je k tomu potřeba hodně životů. Určitě je příjemnější se zabývat láskou - i když málokomu se podaří ji opravdu žít - než něčím jiným.

A jednou pak dojde i na moudrost. Nisargadatta: "Avšak jsem také mimo lásku." (Když je někdo zamilovaný do lásky, tak o tom samozřejmě nechce ani slyšet. Prostě potřebuje svůj čas a opravdové naplnění v lásce, aby to mohlo pokračovat dál.)

[nop]

To je v pořádku, ale vážně ty ženský nedokážou mluvit vo ničem jiném než vo lásce ???

Proč hovořit vo náký sebelásce, když úplně postačí být spokojenej se svým životem a se sebou,
vopravdu nechápu proč ty ženský furt do toho cpou nákou sebelásku,

Láska je z psychologického hlediska primární lidská potřeba. A tato potřeba je obvykle nenaplněná, neuspokojená. Muži to většinou úspěšně potlačí a věnují pozornost něčemu jinému. U žen je to trochu jiné, jsou k tomu v podstatě vychovávány, aby jim byla láska důležitější než mužům. Takže bych jim to neměla za zlé, když se jim podaří nějaký ideál lásky najít, že se tím dlouho zabývají.
Tato potřeba po lásce musí být naplněna - jak u žen, tak u mužů - za jeden život se to nepodaří, spíš je k tomu potřeba hodně životů. Určitě je příjemnější se zabývat láskou - i když málokomu se podaří ji opravdu žít - než něčím jiným.

A jednou pak dojde i na moudrost. Nisargadatta: "Avšak jsem také mimo lásku." (Když je někdo zamilovaný do lásky, tak o tom samozřejmě nechce ani slyšet. Prostě potřebuje svůj čas a opravdové naplnění v lásce, aby to mohlo pokračovat dál.)

Citát z Joganandy vhodně vysvětluje jak se dívá muž:

Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit
města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné
mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční
město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti.

Tak to je vnímání muže. Není to o tom, že láska je

primární lidská potřeba

, není to ani o tom, že

Muži to většinou úspěšně potlačí

, ale to mu dal guru, muž pro muže.
Nesouhlasím s tvrzením, že

U žen je to trochu jiné, jsou k tomu v podstatě vychovávány, aby jim byla láska důležitější než mužům

. U žen je to samo jiné, MAJÍ V SOBĚ, že

láska je pro ně důležitější než mužům

, takže není třeba je v tom vychovávat, cítí to přímo.

[Návštěvník]

Muž je vychován tak, aby pokud možno přehlížel tyto slova od Joganandy:


„Pane, člověk slyší o božské lásce jenom vágní slova, ale poprvé
mi vaše andělská bytost podala její konkrétní příklad. Ve světě
nepromine snadno ani otec synovi, když opustí bez varování otcovský
dům. Ale vy neprojevujete sebemenší pobouření, i když vám to
množství nedokončených úkolů, které jsem za sebou zanechal,
muselo způsobit nemalé nepohodlí.“
Podívali jsme se oba do očí toho druhého, kde se zaleskly slzy.
Zalila mě vlna štěstí; uvědomoval jsem si, že Pán v podobě mého
gurua zvyšuje slabou horoucnost mého srdce do šíře vesmírné lásky.

--
V Joganandovi byla tzv. ženská stránka = to, co se očekává od ženy, jinak je považována za neženskou - velmi silná.

[Návštěvník]

Citát z Joganandy vhodně vysvětluje jak se dívá muž:

Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit
města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné
mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční
město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti.

Tak to je vnímání muže.

Je to zážitek kosmického vědomí, který zažívá muž i žena stejně.

[nop]

Drobnost do potenciální zbírky citátů o ženách:

"Stejná je ctnost muže a ženy"
(Démokrites)

[Jana]

Citát z Joganandy vhodně vysvětluje jak se dívá muž:

Nádhera vzdouvající se ve mně začala halit
města, kontinenty, zemi, sluneční a hvězdné systémy, nejasné
mlhoviny a ploucí vesmíry. Celý kosmos, jemně zářící jako noční
město při pohledu zdálky, se třpytil v nekonečnu mé bytosti.

Tak to je vnímání muže.

Je to zážitek kosmického vědomí, který zažívá muž i žena stejně.

Díky, Návštěvníku.

[vostal petr]

Je to zážitek kosmického vědomí, který zažívá muž i žena stejně.

Stejný to není,

stejně tak jako následný popis či zhodnocení,

záleží vždy na karmě, tedy na míře naší slepoty...

ale ta posedlost tou láskou to ukazuje přesně na tu situaci, kdy se člověk svejma pocitama zamotá do neštěstí a utrpení

[Návštěvník]

Je to zážitek kosmického vědomí, který zažívá muž i žena stejně.

Stejný to není,

No, stejný je, protože svět je ve své podstatě světlo.

stejně tak jako následný popis či zhodnocení

Popisy si jsou velmi podobné a mysl to hodnotí - pokud to hodnotí - podle své úrovně, to je pravda.

ale ta posedlost tou láskou

Člověk si obvykle promítá na to nepopsatelné to, co považuje ze svého lidského života za nejkrásnější - tedy pojmy jako láska, blaženost, štěstí, svoboda, mír atd.

Mně samo od sebe nenapadlo to nepopsatelné popisovat. Teprve, když jsem viděla, jak ostatní na ně lepí nálepky jako láska, blaženost, štěsti atd. , tak mě napadlo, jaký by asi byl můj popis.
První, co mě napadlo, bylo: Je to živé.
Láska, blaženost, svoboda atd. popisují stavy, energii, ale není to živé.
Druhé by bylo: Nic nechybí.
Což by mohlo znamenat, že v tom láska, blaženost, svoboda, mír atd. je a tedy nechybí, nebo že to něco takového vůbec nepotřebuje, protože to nepopsatelné je na tom nepopsatelně lépe než všechny ty nejkrásnější pojmy, které člověk zná.

[vostal petr]

No, stejný je, protože svět je ve své podstatě světlo.

Ale to si vůbec nemusíš uvědomovat, že je to světlo, prostě si můžeš např. uvědomovat pouze to, že je to živé,

a navíc, je přece celá řada duchovních vnorů, s egem a bez ega, se světem a bez světa,

dle svých preferencí (karmy) pak zdůrazníš to, co je pro tebe nejdůležitější,

proto jeden hovoří o vědomí, jinej o blaženosti a třetí o věčnosti (přítomnosti)

takže to rozporcujou jak kapra na vánoce...

A nehorší je, že skoro nikdo v tom svém úsilí si nepovšimne, že k realizaci dojde na podkladě uvolnění,

tedy zcela spontánně, když zmizí konatel, tedy někdo kdo se vo něco snaží...

[Návštěvník]

No, stejný je, protože svět je ve své podstatě světlo.

Ale to si vůbec nemusíš uvědomovat, že je to světlo,

No, ono nejde o nějaké uvědomování, ale prostě to tak je. Ale at si klidně každej uvědomuje, co chce, když je mu to důležité.

[Návštěvník]

Otázka : Domníváte se, že je možné prožít stav bezpodmínečné lásky ve fyzickém světě?

Odpověď : Každý z nás jsme v jádru čistá a bezpodmínečná láska.

Když ji však vyjadřujeme zde ve fyzickém světě, filtrujeme ji svou myslí a ona se potom projevuje jako lidská emoce. Nejlepší přirovnání, které mě v této souvislosti napadá, je světlo, které prochází hranolem. Bezpodmínečná láska je jako čisté bílé světlo. Když jím posvítíte do hranolu, láme se do nejrůznějších barev duhy. Ty představují naše emoce – radost, lásku, úzkost, závist, soucit, nenávist, empatii a tak dále.
Každý z nás je jako hranol, ve kterém se světlo (čistá láska) láme do různých barev duhy Všechny barevné odstíny (emoce) jsou pro celek stejně důležité. Málokdo, pokud vůbec někdo, by soudil barvy z morálního hlediska. Neřekli bychom: “Ach! Tahle barva je zlá!” nebo: “Tahle barva je hříšná.” Ale v případě lidí to děláme a hodnotíme i jejich emoce, kdy některé vidíme jako dobré a jiné jako špatné.

Jestliže některé své emoce hodnotíme jako negativní a snažíme se je popírat, potlačujeme část sebe samých. Tím si v sobě vytváříme bloky a bráníme sami sobě vyjádřit svou velkolepost v celé šíři. Jako bychom z barevného spektra odstranili na základě morálního hodnocení některé barvy, změnili tím jeho kvalitu a udělali z něj něco, čím není. Nemusíme na základě každé emoce hned reagovat; jen bychom ji měli přijmout jako součást toho, kým jsme. Zapírat ji, to je jako zakazovat určité barvě, aby procházela hranolem. S nejčistší esencí bezpodmínečné lásky, která sídlí v našem nitru, se můžeme spojit, jen pokud přijmeme a uvítáme celé spektrum svých pocitů, aniž je hodnotíme.

( úryvek z knihy: ANITA MOORJANI – MUSELA JSEM ZEMŘÍT )