Volné pokračování Pamětí mystika, jež byly předlohou pro televizní seriál. První díl pamětí Eduarda Tomáše nemohl vzhledem k rozsahu knihy a hlavně k době, jíž se vzpomínky uzavírají, vyčerpat celý jeho životní a hlavně duchovní příběh. Mohli bychom říci, že je jen jakýmsi vstupem do první komnaty této strhující a v jistém smyslu dobrodružné historie jednoho navenek zcela obyčejného lidského života. Pokračování Tomášových pamětí se jeví zejména po spirituální stránce hlubším a ještě poutavějším než dosud vydané vzpomínky a je tak — pres rozdílnou formu — ve svém převážně mysticko-filozofickém podání vpravdě duchovním druhým dílem Pamětí, jenž nutí hluboce přemýšlet o vlastní mystické cestě a jejích nástrahách a cílech a pomáhá — dle konkrétních dispozic a ochoty ustoupit ze svého — více či méně se vyhnout tápání a bloudění. Stává se inspirací k nalezení opravdového zájmu o poznání sebe sama. A stává se i nadějí, že hledaného lze dosíci. Názvy kapitol: 1) Jak po mnohých trampotách na nějaký čas prohlédl 2) Jak se protloukal hlubinami 3) Živá věčnost 4) Završení 5) Tajemství první a poslední překážky v józe 6) V Boží dlani Ukázka z kapitoly Završení: „...Znám jeden takový případ, který byl završen právě tím "Já jsem". Je to případ člověka, o němž jsem vám už několikrát vypravoval, kdy ticho bytí a touha po pravdě přinesly své výsledky. Přinesly dokonce, jak říkám, snad i završení jeho duchovní cesty. Završení jeho dlouhého životního putování a duchovního hledání. Je to vlastně případ dvou lidí, žáka a jednoho z jeho duchovních učitelů, jejichž vnitřní kontakt byl vybudován již před dávnými stoletími. Během času se několikrát osvědčil, ale také přerušil, a nyní patrně vyvrcholil jen v důsledku duchovního ticha, mlčení, trvalé touhy žáka po pravdě, nesmírné touhy po poznání, nepřerušené touhy po konečné nepojmenovatelné skutečnosti. Vážení přátelé, vypravoval jsem vám už minule (22. května) v Lucerně o jednom svém starém příteli, jak se jednoho říjnového dne roku 1998 sjednotil s Maharšim z Arunáčaly, jak z jeho duchovního srdce čtrnáct dní vyzařovalo dobro a mír, ba přímo tryskalo jako Maharšiho duchovní aspekt, a jak to nakonec všechno skončilo zážitkem čtvrtého stavu, onoho záhadného turíja, které je základem všech tří elementárních stavů a úrovní, totiž stavu bdělého, stavu spánku se sny a stavu spánku beze snů. Je docela přirozené a řekl bych, že i omluvitelné, že náš starý přítel si skutečně tenkrát myslel, že událostí z tohoto 20. října je všechno odbyto. Blažené turíja se zdálo být nezničitelným, nikdy se neměnícím, trvalým a on byl přesvědčen, že je nemůže nikdy ztratit. Přirozeně. Jenže jeho ego, přivyklé svému dominantnímu postavení za tolik lidských vtělení, bylo bohužel opět silnější, lákadla zevního života byla mocnější a než uplynulo šťastného půl roku, ego zvítězilo a chopilo se opět svojí vlády. Vize Maharšiho, jakož i jeho vyzařování míru a dobra, byly ostatně ukázkou, že není ještě všechno v pořádku, což tehdy nevěděl. Až na malý okamžik před touto vizí byla totiž zažita i univerzální jednota čistého bytí a vědomí, což ho zmátlo. Tato jednota však po čase vyprchala, nahrazena obvyklým dualismem. A tak zde byl znovu božský uctívač Boha či alespoň jeho nástroj. Dualita. Tím jakoby vyprchalo i jeho nezbadatelné turíja. Nevědomost se vrátila a byla skoro stejná jako dříve, i když zde zůstaly četné osvěžující vzpomínky. Ty však neměly samy o sobě dost síly udržet mysl v neosobnu. Ale objevilo se opět něco, co dalo podnět k novému pátrání a nové duchovní práci. Objevila se znovu silná duchovní touha, která zvítězila nad všemi překážkami. To byla milost! Tato touha po konečném osvobození byla nyní silnější než kdy předtím. Byla tak neodolatelná a intenzivní, že nemohl už v noci ani spát. A když se mu to nakrásně někdy podařilo, snil jen jako na vodě a probouzel se dlouho před úsvitem. V této duchovní touze znovu prosil úpěnlivě o pomoc jako minule. Tentokrát nikoliv jen v meditaci, zato však celým svým srdcem, duchem i životem. Teď, nebo nikdy! Bylo to volání do živé všudypřítomné nekonečnosti. Volal tak dlouho, až pomoc konečně přišla, jako vždycky přijde, když po ní opravdu silně toužíme a voláme. Nejdřív se obrátil ke svému vnitřnímu duchovnímu guruovi, mistru a učiteli ve vlastním srdci, jak měl ve zvyku, a meditoval tím způsobem, že se ponořoval do ticha za myšlenkami, meditoval na toto ticho jako na konečné bytí posledního pozorovatele, čímž zachycoval vibrace bytí, vědomí a blaha, které ho pak samy přitahovaly k prázdnu univerza. Tak to měl aspoň naplánováno. Pomáhalo to, ale ne tak rychle, jak by si byl ve své nedočkavosti přál. Proto zaměřil svou pozornost i na učitele zevního, to jest na lidský projev učitele vnitřního, a jeden z nich, právě ten nejbližší a nejmilejší, mu řekl: "Jak ti to nemělo utéct!? I když je to samo o sobě bez přicházení a bez odcházení, tvoje zažité "Já jsem" není a nebylo ještě konečným stavem, je třeba i tohoto vysokého poznání se vzdát. Musíš jít až k jeho prameni, k prameni, kde "Já jsem" vzniká, a pak to teprve pochopíš - pak se sám poznáš jako neomezené bytí, jako univerzální vědomí, to jest budeš jak všetvořícím jsoucnem, tak i ve všem stvořeném. V každé věci, v každé travičce, v každém polním kvítku, i v každé kapce rosy. Srovnej se s nimi příteli. Srovnej se s jejich všudypřítomným prázdnem v hluboké pokoře a poznáš, že všechno je tímto prázdnem, i ty sám."< Poděkoval a uposlechl. Provedl to ihned, jak měl ve zvyku. Tentokrát s láskou a pokorou. A stalo se opět něco neuvěřitelného, s čím vlastně ani nepočítal - láska i pokora, ba i moudrost se mu vrátily zpět v následujícím okamžiku. Bylo to jako bumerang, jako střídavý proud. Bylo to něco úžasného. Šlo to k němu a od něho zpět k celé přírodě i k její podstatě a opět k němu a znovu k přírodě, bylo to živé a opakovalo se to znovu a znovu, až sám od sebe splynul s touto křišťálově jasnou podstatou a všechno, co tu bylo, bylo čisté, ryzí, neuchopitelné, nepředstavitelné, nepochopitelné rozumem, a proto nepojmenovatelné. On sám se ale stal nekonečným živým prázdnem. Z každého lístku, z každého stébla trávy se to na něj valilo, něco, co předtím nikdy neviděl a nezažil a ani o tom nikdy neslyšel. Rozšířil se znovu do všeho. Poznával, že té čisté bytosti, která mu tak s láskou poradila, zcela jistě radilo samo nejhlubší brahma. A proudila jím sem a tam láska i úcta ke všemu i milosrdenství se vším. A tu poznal neomylně, že ona všeobjímající a všeoživující síla moudrosti povstává stále z tajemného prázdna bytí, bytí všudypřítomného, a zůstal tichý, šťastný a pokorný, jak mu učitel radil. Bylo to daleko, daleko za normálním lidským štěstím a lidskou blažeností, v nekonečném superblahu a tichu ryzího bytí. Tak zůstal... ...A náš starý mystik přitom poznal ještě něco zvláštního. Poznal, že existuje ještě jeden pojem neduality, nad jehož významem mu zůstal rozum stát. Neduality ve svém konečném závěru, což znamená, že neexistuje zhola nic kromě JEDINÉHO, kromě jediné nekonečné a nepochopitelné síly, která znamená vše. Skoro se bál to domyslet, ale nyní konečně pochopil, že není vůbec nic na světě než čistá mysl absolutna, žádný vesmír, žádná bytost, absolutně nic jiného než Bůh. Advaita - nedvojnost, která ve svém projevu vytváří vše. To znamená, že i sama osoba člověka postrádá skutečnou existenci, že ego je jen fikcí, jak už jsem zde několikrát opakoval. Že je jen jediný zdroj života - zdroj života a existence všech vesmírů - a všechno ostatní včetně těch vesmírů že je jen měnící se představou. A poznal současně, že v čisté mysli absolutna je naprostý klid, zatímco v její emanaci, v Bohu Stvořiteli, je absolutní pohyb a věčná tvořivost. Že jsou to dvě fáze jedné a téže skutečnosti. Vidí, že nezrozené je samotným bytím, a proto nemůže mít ani konce a ani začátku. Že je to nekonečná, sebeudržující síla, jež nemá obdoby. Zažil ji a zažívá ji stále, když je pokorný a nic, vůbec nic nechce. Nakonec opustil postoj "já" a "my" a jeho domovem se stalo ticho. To ticho k němu promlouvá a to, co mluví, je stále stejné, jedno a totéž jedinečné blažené bytí, bytí, které je. Není jen v čase, ale i v bezčasovosti, a proto je skutečné. A tu ve své pokoře se dal provždy svým lidským životem do služeb této tvořivé síly, aby její svatou vůlí pomáhal jako nástroj všem trpícím bytostem, aby se stejně jako on prozřely do své pravé jsoucnosti a bezčasovosti. Provždy... ...Nyní individualita osobnosti, tj. omezeného lidského vědomí, která by byla s to zaznamenat existenci nekonečného transcendentálního vědomí, zmizela. Nebylo, čím by zaznamenával cokoliv. Teprve později si jako člověk uvědomil, že právě tehdy znovu zachycoval neviditelné záření nedotknutelného, ale z čeho toto záření vycházelo, by nedovedl říci, ani kdyby chtěl. Nebylo a není pro to slov v žádném z lidských jazyků. A tak poznal, že i tradice různých náboženství popisuje často něco jiného než opravdové skutečné spojení s Bohem. Ale i kdyby se o to nakrásně pokusila, nebyla by s to je vyjádřit, natož pak vysvětlit. Nyní si byl vědom této základní skutečnosti a věděl, že ji jako samo nekonečné vědomí nemůže nikdy zapomenout. I v projevené činnosti si ještě jako člověk byl této základní skutečnosti vědom a plně chápal, že i to, co zbývá z vědomí člověka, je v nejhlubší pokoře k tomuto základu obráceno a plně se mu dává k dispozici. Tentokrát však bez pocitu dvojnosti čili duality, a přesto pro pomoc bytostem, které po tomto božském základu touží, ale dosud se v něm nepoznávají. Protože však trvale zažívá nerozlišenou jednotu všeho, vidí nyní všechny bytosti kolem sebe takové, jakými skutečně jsou - jako přirozeně božské, třebaže ony samy se vidí jinak. A tak ho ani nenapadne o někom si myslet "já jsem lepší než ty". A právě v tom je jeho největší svoboda. A i když žije opět jako každý jiný a nikdo by na něm nic zvláštního neshledal, žije nyní zcela prost žádostí, bez žízně po předmětech zevního světa nebo náboženského ráje v jiném světě. Nalezl svobodu v nekonečném, vše prostupujícím, nalezl svobodu v nedotknutelném...“