"Žiji uzavřený ve vážném světě. Můžete
mi nakreslit mapu, která mi ukáže cestu do
vaší země hravosti? Mám snad vadný gen?
Neumím se smát a cítit se bezstarostně. Vidím
kolem sebe smích a radost, ale ve svém
nitru je necítím.*
Žádná mapa, která by ukázala cestu do
země hravosti, neexistuje a ani existovat nemůže.
Všechny mapy vedou k vážnosti. Hravost
znamená spálit všechny mapy. K hravosti
nevede žádná cesta, protože hravost není
a nemůže být cílem. Začne ve vás růst a začne
se projevovat teprve poté, co zapomenete na
cíle, nikam nepůjdete a upustíte od samotné
myšlenky na cestu.
Hravost není tehdy a tam, nýbrž tady a teď.
Tak k čemu by vám byla mapa? Nemusíte nikam
cestovat: stačí prostě jen být.
Vážnost se zaměřuje na cíl. A když si vážný
člověk začne hrát, změní podstatu hry – udělá
z ní soutěž a hra už není hra.
V tom spočívá rozdíl mezi hrou a soutěží.
Když hra začne být vážná, stává se soutěží.
Lidé se dívají na bojové sporty, sledují býčí
zápasy nebo americký fotbal – ošklivý, násilný,
nelidský. Těm, kdo se baví takovýmito
věcmi, chybí vyzrálost a jsou tak trochu zvrá-
cení. Platí to jak na diváky, tak na novodobé
gladiátory. Obě tyto skupiny se tím v určitém
smyslu snaží očistit; ve jménu soutěžení se
zbavují vnitřního odpadu, jednoduše řečeno,
chtějí vyzvrátit násilí, jež jim je vlastní.
Svět je plný násilí! Proto v něm není místo
pro lásku. Až se z lidských bytostí stanou
skutečné lidské bytosti, nic takového jako býčí
zápasy a bojové sporty nebude existovat, tyto
věci budou patřit historii. Jak odpudivě a nechutně
působí už jen pouhá představa, že se na
býčí zápasy přišly podívat tisíce lidí. Ale lidé
jsou vážní. Dělají ze hry vážnou záležitost.
U hry vůbec nejde o cíl. Krásné je na ní už
jen to, že spolu lidé tráví čas! Jen tak, proto-
že jim to působí radost! V lepším světě, kde
bude větší vzájemné porozumění, soutěžení
vymizí – budou existovat jen hry. Nebude ví-
tězů ani poražených – protože samotná myš-
lenka porážky a vítězství se příčí všemu, co je
lidské. Lidé nic takového nepotřebují! Proč se
nemůžeme těšit z pouhého pocitu sounáležitosti?
Proč počítat body, proč poměřovat síly?
Vždyť nejde o výsledky.
Pokud milujete fotbal, jen si ho zahrajte!
Prostě si užívejte hru! Nezaměřujte se na vý-
sledek. Pokud vám půjde o výsledek, začnete
si připadat vážně a hra už nebude hra; stalo
se z ní cosi jako obchod. Vychutnejte si čistý
výlev energie. Vychutnejte si okamžik – neobětujte
jej kvůli čemukoli jinému.
Přesně to je hravost. Pokud se zamilujete,
začnete být vážní a začnete pomýšlet na
manželství, na děti a na to, že založíte rodinu
– a všechno se tím pokazí! Dojde-li na tyto
věci, ať se stanou, ale berte je jako průvodní
jevy, nikoli jako cíl. Ano, pokud milujete
ženu, přirozeně s ní chcete být – to je man-
želství! Žádné jiné manželství by nemělo
existovat. Neměli byste o něm ani přemýšlet,
protože už jen samotná myšlenka na něj vede
k přízemnosti a ničí poezii. Romantiku vystří-
dá všednost a nuda.
Jakmile se však zamilujete, vaše mysl za-
čne okamžitě spřádat představy o tom, jak
založit rodinu. K čemu ji vůbec potřebujete?
Lidé vlastní věci a také vlastní druhé lidi. Pokud
jde o vlastnický vztah k věcem, budiž, ale
copak můžete vlastnit lidskou bytost? Říkáte
„moje“ manželka, „můj“ manžel, „moje“ dítě
– jakým právem si dítě můžete takto přivlast-
ňovat? Kdo jste? Jak jste se zde ocitli? Doká-
žete snad stvořit dítě? Dokážete je stvořit tak,
aby odpovídalo vašim představám?
Dítě pochází z neznámého, je to dar. Vy
jste je nestvořili, tak jak byste je mohli
vlastnit? Dítě se nevyvíjí podle toho, jak si přejete
vy. Toužili jste po krásném dítěti a skutečnost
předčila vaše očekávání, ale vy přesto říkáte
„moje dítě“. Nejste nic víc než pouhá epizoda
ve velké hře existence.
Existují osvobozenecká hnutí za práva
žen, a podobná hnutí by se měla zorganizovat
i pro děti. Děti by neměl nikdo vlastnit. Jaké-
koli majetnické nároky vůči dětem by se měly
zakázat. Nikdo by neměl o dítěti prohlašovat,
že je „jeho“. Děti jsou výtvorem existence.*
Můžete být pouze opatrovníky, nic víc. A měli
byste pociťovat patřičný vděk za to, že jste
dostali možnost pečovat o nový život. To je
víc než dost! Užívejte si to! Pečujte o vývoj
nového života, ale nechtějte jej vlastnit.
Naše mysl však má majetnické sklony.
Jsou v ní hluboce zakořeněné a to představuje
největší překážku v lidském růstu.
Majetnická láska si druhou osobu přivlast-
ňuje. V takovém případě je to „jen a výhradně
moje žena“ – nemůže se s nikým jiným smát,
s nikým jiným se nemůže držet za ruce, nemůže
se nikomu jinému zadívat do očí. Jaký
nesmysl! Proč? Jakým právem si mohu někoho
přivlastňovat? A jak může být láska majetnická?
Láska si nikdy nemůže někoho přivlast-
ňovat jen pro sebe. Pokud miluji ženu, přeji
si, aby byla šťastná na tisíc a jedna způsobů,
s tisícem a jedna lidí. Chci ji vidět spokojenou
a budu z toho mít radost. Pokud se cítí
šťastná, když s někým tančí, neměl bych žárlit
– pokud ji miluji, jak bych mohl žárlit? Měl
bych se radovat z jejího štěstí. Ale pokud si
ji přivlastňujete jako svou manželku, pak to
nepřipustíte. Začnete ji omezovat a ona vám
začne oplácet stejnou mincí. Jeden druhého
tak vzájemně ničíte.
Láska představuje největší tvůrčí energii,
ale až dosud se projevovala velmi, velmi ne-
šťastně. Lidé se nezabíjejí z nenávisti: zabíjejí
se kvůli lásce. Život tolik zhořkl, ne z hněvu:
na vině je láska.
Bojujete za lásku ženy nebo muže; bojujete
za lásku vaší rodiny nebo klanu. Bojujete
z lásky k nějaké ideologii nebo náboženství;
bojujete z lásky k vlasti, ke své rodné zemi.
Láska je příčinou všeho bojování! Ta vaše rá-
doby láska má na svědomí všechny vraždy,
veškeré zabíjení – zkrátka všemožné utrpení.
Vaše láska má jeden zásadní nedostatek
– příliš se fixuje a vytrácí se z ní hravost; berete
ji moc vážně, výlučně a majetnicky. Je
nesmírně pošetilá.
