Tajemství štěstí

[Návštěvník]

VEDENÍ MEDITACE VE STOJE

Meditace ve stoje se od sezení příliš neliší. Stejně jako při meditaci vsedě je cílem být přítomen, rozvíjet a udržovat si utišující stav přítomnosti. Stojíte na zemi... uvědomujete si půdu pod nohama. Chodidla jsou lehce od sebe, takže máte pocit stability, pěkný pevný základ. Ráda stojím se zavřenýma očima, ale pokud ztrácíte rovnováhu, můžete nechat oči otevřené. Pohled udržujte mírně sklopený, aby vás nerozptylovalo, co je kolem vás. Pozornost je u stojícího těla. Chodidla jsou od sebe přibližně na šířku ramen, váha rovnoměrně rozložená mezi nimi, aniž byste přepadávali dopředu či dozadu. Nyní přeneste pozornost k nohám a postupujte nahoru ke kolenům, která jsou mírně povolená – ne rovná nebo tuhá... a pak nahoru k bokům. Nechte uvolnit ramena a všimněte si váhy paží, těchto velmi užitečných předmětů, volně visících z ramen. Pak si uvědomte krk a hlavu, pěkně vyváženou a posazenou nahoře. Prodýchejte svaly na obličeji, a přitom vědomě uvolněte a povolte obličej. Uvědomujete si, jak tělo dýchá... Uvědomujete si nádech... Uvědomujete si výdech... Stejně jako předtím můžete použít slova „nádech... výdech...“ nebo „tady... teď...“ Další fráze, která může být užitečná, zejména při velkém stresu, je: „Ať je mi dobře...“ nebo „Ať je této bytosti dobře...“ Nyní pokračujte ve stání tímto způsobem, s pocitem lehké pozornosti.

[Návštěvník]

Laskavá pozornost

Jakoukoli formu meditace můžete vnímat jako příležitost věnovat laskavou pozornost sami sobě a přát si vše dobré.

Často jsme na sebe tak přísní – velmi kritičtí, velmi tvrdí. Dokážeme si dát pořádně zabrat. Možná si myslíte, že je to zodpovědné, snažit se udělat ze sebe lepšího člověka.

Tento kritický postoj však nepodporuje pocit pohody. Ve skutečnosti může vést ke stresu, nebo dokonce k zoufalství. Úvaha o všeobecném štěstí je užitečným vodítkem: „Kéž prodlévám ve štěstí, osvobozen od utrpení, osvobozen od nepřátelství, osvobozen od zlé vůle, osvobozen od starostí. A kéž si v sobě zachovám štěstí.“

Praxe, při které sami sobě přejete vše dobré, je vynikajícím základem pro vytváření pocitu štěstí ze sebe a svého života. Někdy vás mohou napadnout nepřátelské a zlé myšlenky vůči ostatním – obzvlášť pokud jste přesvědčeni, že máte v něčem pravdu a druzí se mýlí.
Když však hodnotíme sami sebe, dokážeme být ještě přísnější. Samozřejmě, že chcete být dobrým člověkem, to je zdravý záměr. Je však opravdu důležité sledovat, jak tuto snahu pojímáte, a naučit se vycházet z laskavosti a sebeúcty, spíše než z podceňování nebo obviňování sebe sama. Zvláště důležité je vyhnout se sklonu k přehnané kritičnosti vůči své praxi: „Neumím meditovat. Jsem k ničemu...“

Místo toho jen oceňte skutečnost, že jste na cestě a že vyvíjíte úsilí. Z toho můžete mít radost. Tyto návyky kritizování jdou velmi hluboko, proto je nutné se neustále vracet k přítomnému okamžiku a pomáhat si laskavým povzbuzováním a připomínáním: „Kéž prodlévám ve štěstí, osvobozen od utrpení, nepřátelství, zlé vůle a starostí.“

Jak se to dá uplatnit v každodenním životě?

Za prvé musíte chtít si tento neprospěšný návyk uvědomit a naučit se ho nahradit podpůrnějším způsobem uvažování.

Namísto nekonečného pochybování nebo kritizování sebe sama si zkuste záměrně pomyslet: „Ať je této bytosti dobře.“

Ti z vás, kteří se mnou byli v Milntuim, mě možná viděli, jak se připravuji na jeden z našich pravidelných meditačních dnů.

Často mám trochu zpoždění a možná jste si všimli, jak používám jednu ze svých strategií pro zklidnění a usazení mysli. Spíše, než abych si říkala: „No tak, Čandasirí! To jsi měla udělat dřív! Jsi k ničemu! Beznadějná!“, něžně si řeknu: „Čandasirí, to je v pořádku, děláš, co můžeš...“

Snažím se mluvit sama se sebou, jako bych mluvila s drahým přítelem. „Děláš to nejlepší, co můžeš...“

Pokud dokážete plně přijmout sami sebe a svá omezení, zjistíte, že můžete vyvinout své vlastní dovedné strategie, jak takové obtíže zvládat, s pocitem klidu a vlídnosti, místo abyste na ně reagovali hrubým či odsuzujícím způsobem. Při praktikování meditace ve stoje (i kdykoli jindy) bych vás tedy velmi ráda povzbudila, abyste si zkusili všimnout svého postoje k sobě samým a věnovali mu pozornost.

[Návštěvník]

VEDENÍ MEDITACE V CHŮZI

Když je mysl velmi aktivní, může být užitečné provádět meditaci v chůzi. Začněte tím, že si najdete místo, kde můžete kráčet tam a zpátky – 15 až 30 kroků je příjemný úsek. Meditace při chůzi je jednoduchá, tak jednoduchá, že někteří lidé nemohou uvěřit, že ji provádějí správně. Je velmi prostá, ale ne vždy úplně snadná, neboť pracujete s celoživotními návyky, zejména s negativními postoji vůči sobě a ostatním.

Praktikování meditace v chůzi vám může pomoci si tyto návyky uvědomit. Potom je můžete přeměnit a vybudovat si pozitivnější postoj. Začněte tím, že přivedete pozornost ke stojícímu tělu. Přejděte k dechu a soustřeďte svou pozornost. Obvykle mám ruce sepnuté vpředu nebo vzadu, to může sloužit jako tělesná podpora pro pocit usebranosti. Jste plně přítomni. Pak, až se budete cítit připraveni, začněte kráčet po své zvolené cestě obvyklým tempem. Když dojdete na konec stezky, na chvíli se zastavte, pak se otočte a kráčejte zpět tam, odkud jste vyšli. Zastavte se, udělejte přestávku, otočte se a kráčejte zpět. Tak jednoduché to je.

Snažte se udržet pozornost soustředěnou uvnitř těla, vnímejte chodidla, jak se dotýkají země, nebo pocit kráčejícího těla. Pokud se budete snažit praktikovat tímto způsobem, možná si začnete všímat úžasné věci ohledně své toulající se mysli: tělo může být na jednom místě – a mysl může být někde úplně jinde! Můžete začít oceňovat tvůrčí schopnosti mysli, jež dokáže neobyčejné věci. Je schopná vymýšlet nejrůznější nápady, plány, vzpomínky nebo scénáře, jen když chodíte sem a tam po meditační stezce. Může se zabývat veškerými problémy světa, a vypracovat nesčetné množství řešení.

Díky praxi meditace v chůzi můžete začít prozkoumávat možnost vzít si od veškeré této mentální činnosti dovolenou. Když si všimnete, že začínáte mít „dobré nápady“, můžete se prostě zastavit a přivést pozornost zpět do skutečnosti kráčejícího těla, teď...

Ráda se snažím udržet pozornost od jednoho konce stezky k druhému, spíše než po delší dobu. Když se dostanu na konec cesty, zastavím se, a pokud se mysl zatoulala, znovu soustředím pozornost... vnímám chodidla na zemi, vánek na pokožce. Pak se otočím a s odhodláním, že si udržím pozornost po celou dobu chůze zpět na druhý konec stezky, začnu kráčet. Postupně se pozornost stane souvislejší. Může se zdát, že čas plyne neuvěřitelně pomalu, ale to je v pořádku, jen pokračujte. V nejhorším případě je to neškodné. Meditace v chůzi nemůže nikomu uškodit, a vy neublížíte sami sobě. Nebo možná zjistíte, že čas plyne velmi rychle.

Využijte tuto příležitost k rozvíjení pozornosti v přítomném okamžiku. Můžete také pěstovat laskavý postoj, nebo pokud se vám to zdá nemožné, alespoň si všímat jakékoli nevlídnosti. Přiveďte pozornost k tělu, a když si všimnete, že se objevují nevlídné myšlenky, můžete se jednoduše rozhodnout: „Nebudu takto uvažovat.“ A jen pokračujte v chůzi a radujte se z této příležitosti.

[Návštěvník]

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Mohla byste říci něco o vztahu mezi spokojeností a správným úsilím?

Odpověď: Naše praxe je do značné míry o vidění věcí tak, jak jsou. Je také o pozorování, poznání sebe sama, našeho charakteru a navyklých sklonů.

Někteří z nás jsou k sobě příliš kritičtí, příliš tvrdí.

Někdy však také můžeme být k sobě příliš mírní.

Jakmile si začnete všímat výsledků své praxe, možná si uvědomíte, že se musíte přizpůsobit. Někdy může pocit uvolněné spokojenosti přerůst v jistý druh samolibosti. Jindy se můžeme cítit velmi frustrovaní a rozrušení a zjistíme, že se točíme v kruhu – nikam se neposouváme a celkově jsme zklamáni svou praxí.

K nalezení rovnováhy je zapotřebí ostražitost. Snažte se vytvořit si základnu svědomitosti, klidu a přítomnosti, z níž budete reagovat na různé životní situace. Pamatujte, že existuje důležitý rozdíl mezi „odpovědí“ a „reakcí“. Zjistila jsem, že „reakce“ obvykle vychází z odporu nebo touhy – ale pokud nejprve ustavím bdělou pozornost, dokážu situaci pozorně vnímat a vhodně odpovědět.

Proto stále zostřujte svoji pozornost.

V pálijštině existuje slovo paññá, které znamená moudrost. Odkazuje také na schopnost rozlišování, umění rozpoznat, zda je něco užitečné, nebo ne.

Všímejte si výsledků své praxe.

Je to pocit pohody a štěstí?

Je v mysli pocit jasnosti?

Pocit energie?

Pocit ochoty, pocit dobré vůle, jak vůči sobě, tak vůči druhým; anebo jste nevrlí a naštvaní na všechno a na všechny?

Musíme si všímat výsledků své praxe, abychom se podle toho patřičně přizpůsobili.

[Návštěvník]

Otázka: Co když někdo řekne: „Nezvládám to. Potřebuji si vzít něco, co mi pomůže to snášet.“ Měli bychom se snažit být šťastní přirozeně, nebo je v pořádku užívat léky, které nám pomohou zlepšit náladu?

Odpověď: Využití technik všímavosti při práci s depresí bylo předmětem poměrně rozsáhlého výzkumu. Bylo zjištěno, že meditace bdělé pozornosti (kterou zde provádíme) může u některých lidí s opakujícími se případy deprese přivodit výrazné zlepšení.

Funguje tak, že jim pomáhá uvědomit si, co se děje na začátku depresivní epizody, aby mohli podniknout určité kroky k jejímu překonání, aniž by se propadli příliš hluboko.

Existují však i situace, kdy může být malé povzbuzení předepsanými léky velmi užitečné pro udržení přiměřené úrovně pohody a zabránění dalšímu propadu. Je důležité si připustit, že někdy pomoc potřebujeme, a pochopit, že žádost o pomoc nemusí být vnímána jako přiznání selhání.

Někdy opravdu potřebuji pomoc v klášteře, ale když mi ji pak někdo nabídne, často řeknu: „To je v pořádku, zvládám to...“

Když se ale pak rozhlédnu kolem sebe, pomyslím si: „Vlastně by malá pomoc byla moc milá...“

Stále se učím chápat, že připuštění potřeby malé pomoci je určitým druhem moudrosti.

Není to selhání.

Pokud vám tedy někdo předepíše určitý lék – ať už na tělesné potíže, nebo na nějaký duševní problém –, je dobré ho užívat.

Většinou jej lékaři předepisují, aby nám pomohli cítit se více vyrovnaně, a někdy je to potřeba. Pokud časem zjistíte, že léky nepřináší dobré výsledky, můžete se poradit s tím, kdo vám jejich užívání navrhl. Považuji za užitečné si uvědomit, že existuje něco jako nemoc mysli – stejně jako může dojít k tělesnému zranění nebo nemoci – a někdy je zapotřebí léků na podporu dosažení rovnováhy a uzdravení.

[Návštěvník]

Otázka: Mohla byste říci něco o mysli a tělesném stavu? Někdy si myslím, že se zklidňuji a uvolňuji, ale pak se něco přihodí, a najednou se cítím opravdu naštvaná.

Odpověď: To je velmi dobrá otázka, protože mysl a tělo jsou velmi úzce propojené. Pokud nás něco trápí a znepokojuje, možná nebudeme tak dobře spát.

Jsme-li vyděšení, tělo má jakýsi pocit „nabuzení“. Uvolnění těla může pomoci mysli, aby se usadila, a někdy může uklidnění mysli pomoci tělu, aby se uvolnilo.

Mám na mysli praxi, kterou někteří lidé nazývají „cvičení uvolněného obličeje“. Je to jednoduše uvolnění a zklidnění obličeje. Pokud si při meditaci všimnete, že hodně přemýšlíte, zkuste pozorovat, co se děje s obličejem. Jednou z věcí, kterých jsem si všimla, je, že se napíná čelo a zdá se, že se něco děje kolem očí. Je to skoro, jako bych fyzicky prozkoumávala myšlenky. Pak, místo abych se snažila myšlenky zastavit, jednoduše se zaměřím na uvolnění obličeje. Když to udělám, myšlenky přestanou být takovým problémem – ve skutečnosti obvykle úplně zmizí.

Pokud nezmizí, můžete také zkusit prozkoumat, jaké to je, když přemýšlíte. „Fajn, tohle je přemýšlení. Takhle vypadá myšlení...“ Jen si všímejte, jen pozorujte, jak duševní činnost působí na vaše tělo, a znovu se uvolněte: obličej, ramena, celé tělo.

[Návštěvník]

Otázka: Existují nějaká praktická řešení, jak dosáhnout pocitu klidu a uvolnění, když čelíme extrémním nárokům, když jsme ve velmi rušném prostředí?

Odpověď: To může být velmi náročné, takže musíte použít jakoukoli strategii, kterou máte po ruce, k ustavení bdělé pozornosti.

Všimněte si například, zda dýcháte. Pokud vaše batole křičí, uvědomte si, že stále dýcháte. Nemůžete přestat dýchat jen proto, že vaše batole křičí... Snažte se tedy být u dechu. Snažte se být v těle, uvolněte ho.

Když jsme ve stresu, zpravidla hledáme řešení v hlavě. To je běžná výchozí strategie. Jdeme nahoru do hlavy a snažíme se „vymyslet“, jak se dostat z obtížné situace, nebo zahnat pocity podrážděnosti, hněvu či rozčilení.

Nebo upadneme v roztrpčené myšlení: „Za všechno může on, nebo ona...“ Mysl má sklon vytvářet si celé příběhy, které často nesouvisejí s ničím skutečným, jen vytvářejí další stres a jsou obyčejně k ničemu. Je to pochopitelná reakce, ale nikoli nejlepší, nejmoudřejší způsob řešení takových situací – jak jste pravděpodobně už zjistili.

Pomoci může soustředění se na dech. Velmi zajímavý je pro mě výdech; ne zuřivý výdech, ale dlouhé, klidné vydechnutí.

To může posloužit jako připomínka či podpora pro zanechávání, prostě odkládání věcí, zatímco pomalu a rovnoměrně vydechujete.

Můžete cítit, jak se váš obličej, paže – všechno – zklidňuje a uvolňuje. Je to opak toho, co tělo dělá přirozeně.

Obyčejně se tělo či mysl ve stresu napne, ale můžete se naučit používat výdech k nechávání být, vést dech celým tělem a pak dolů do země.

Najděte si tedy způsob, jak se zklidnit, jako byste konejšili rozmrzelé dítě.

Pokud se naučíte, jak se takto uklidnit, může to přerušit začarovaný kruh, ve kterém jsou všichni rozčilení: „Já jsem rozčilený, protože ty jsi rozčilený, atd....“

Těmito krásnými dlouhými výdechy ustavujeme své útočiště v Dhammě.

Pokud nás nějaká osoba či situace vyděsí, může to vyústit ve velmi nešťastnou reakci, takže čím více se dokážeme upevnit v přítomnosti, tím lépe. To je místo, kde je pravda, kde můžeme nalézt útočiště v Dhammě.

Být plně u dechu znamená přijmout útočiště v Dhammě.

[Návštěvník]

Otázka: Jak dlouho každý den meditujete a kdy začnete pozorovat výsledky?

Odpověď: V našem mnišském společenství se obvykle věnujeme společné formální meditaci hodinu ráno a hodinu večer, ale snažíme se také, aby celý náš život byl meditací. Teď se ale prosím neznepokojujte pomyšlením: „Svatá dobroto! Musím meditovat neustále!“ Místo toho vnímejte svůj život jako příležitost – příležitost být vědomý. Považujte to za své přirozené právo: být vědomý, vědět, co se děje. Pokud máte zájem o zavedení praxe každodenní formální meditace, doporučuji vám, abyste si alespoň jednou denně sedli, a to přinejmenším na deset minut. Najděte si čas a místo, kde vás nikdo nebude rušit, kde můžete jen tiše sedět a soustředit se, a využijte tento čas k tomu, abyste byli co nejplněji přítomní, uvolněným a přátelským způsobem. Snažte se příliš nezabývat výsledky své praxe. Ve skutečnosti to může být někdo jiný, kdo si všimne, že jste se změnili, dříve než sami uvidíte nějaký výsledek. Praktikujeme proto, abychom byli přítomní, nestaráme se o výsledky v budoucnosti – i když ty se jistě dostaví.

[Návštěvník]

Otázka: Někdy mi syn říká: „Mami, já nechci nic dělat!“ Možná mi pomáhá pochopit, že někdy nemusíme nic dělat, můžeme jen být...

Odpověď: Ano. Někdy se můžeme od dětí hodně naučit. Například si můžete udělat čas na to, abyste byli ve své přirozenosti, jen tak v tichosti – udělat si čas jen na to být sami se sebou. Můžete se věnovat čtení vlastní mysli, jemným a laskavým způsobem... a to není sobecké. Je to v podstatě péče o sebe sama, abychom si udrželi pocit pohody, i jako zdroj pro ostatní.

[Návštěvník]

Otázka: Jak můžete jednat s lidmi, kteří se dokáží velmi rozčílit a stále dokola mluvit o svých obavách? Musíte poslouchat dál, když to, co druhý člověk říká, není moudré, soucitné, ani jakkoli užitečné?

Odpověď: Když se vám podaří v sobě upevnit pocit klidu, můžete s ostatními jednat jasným a laskavým způsobem, a nebudete muset potlačovat pocity marnosti, rozčilení nebo hněvu. Můžete být upřímní v tom, jak se cítíte, a dokonce to přímo vyjádřit, způsobem, který druhému člověku ani vašemu vztahu neublíží. Někdy je nejlaskavější rozhovor prostě ukončit. Může to znít nesoucitně, ale ve skutečnosti je to nejlaskavější věc, kterou můžete udělat, protože někteří lidé jsou na mluvení téměř závislí. Mluví a mluví a mluví – a obvykle to nikomu moc nepomůže. Také jsem zjistila, že pro takové rozhovory často pomáhá stanovit si v mysli časový limit. Můžete to vnímat jako péči o své vlastní potřeby a zároveň jako vyjádření pochopení pro situaci druhé osoby. Myslím, že to může být větší problém pro ženy než pro muže, protože někdy máme pocit, že se musíme neustále starat o potřeby druhých, dokud se nezhroutíme... Někteří lidé si dokonce mohou myslet, že starat se o své vlastní potřeby je sobecké, já to však nyní považuji za odpovědnost. Je na místě převzít zodpovědnost za své blaho. Nikdo není povinen věnovat někomu neomezenou pozornost, je zcela v pořádku stanovit si hranici. Někdy dokonce řeknu něco jako: „Mluvíte už půl hodiny a teď je pro mne obtížné soustředit se na to, co říkáte, protože jsem trochu unavená.“ To může být velmi užitečné a laskavé jednání, je to způsob, jak poskytnout upřímnou zpětnou vazbu. Snažte se nepropadnout do stavu nelibosti, nebo dokonce nenávisti vůči druhé osobě, mnohem prospěšnější je prostě připustit omezení dané situace. Když jednáte z pozice jasnosti a laskavosti, můžete být upřímní způsobem, který nenaruší pocit vaší pohody ani pohody druhého. Tím, že jste upřímní k vlastním potřebám, pomáháte druhému člověku rozvíjet ohleduplnost vůči ostatním a lépe porozumět jeho vlastním potřebám.

[Návštěvník]

Otázka: Jak se můžete vypořádat s jednáním, které vás mohlo zranit nebo urazit, zejména, když se to stane v rodině?

Odpověď: Opět platí, že pokud situaci dokážete nahlédnout z pozice jasnosti a klidu, je snazší posoudit, zda by bylo možné nebo užitečné zasáhnout.

Někdy je nejdovednějším řešením prostě přijmout, jak se věci mají.

Jsou však i chvíle, kdy je třeba obavy skutečně řešit, a místo toho, abyste se cítili bezradní nebo bezmocní, musíte najít způsob, jak se s takovou situací vypořádat. Musíte si také v co největší míře být vědomi svého záměru. Kupodivu, když se vám podaří dospět do bodu přijetí, místo abyste nadále reagovali s vnitřním strachem nebo odsuzováním, zjistíte, že vidíte věci jasněji a můžete snáze rozpoznat nejlepší způsob, jak postupovat.

Možná vycítíte, zda bude přínosnější promluvit s jedním člověkem, nebo se skupinou – co povede k nejplodnějšímu rozhovoru. Pokud dokážete hovořit z pozice přijetí a vnitřního klidu, zjistíte, že lidé jsou schopni vám naslouchat a to, co říkáte, má šanci být vyslyšeno a pochopeno. Buddha stanovil určité podmínky a považuji za užitečné se nad nimi zamyslet. Jednou z nich je vytvoření vhodné situace. To vyžaduje opatrnost a rozvahu, zejména pokud se jedná o vážnou záležitost. Musíte se ujistit, že podmínky jsou pro všechny zúčastněné co nejpodpůrnější. Zajistěte například, abyste nebyli rušeni nebo přerušováni a měli dostatek času na vhodnou diskusi.

Za druhé, snažte se přistoupit k situaci klidně a vyrovnaně, nikoli plni hněvu nebo strachu, nýbrž se zájmem o blaho druhé osoby nebo skupiny. Snažte se hovořit z pozice laskavosti, s úmyslem pomoci.

Za třetí, mluvte o tom, co se děje nebo co se stalo, vyvarujte se domněnek o tom, co si někdo mohl myslet nebo jaké záměry mohl mít. To znamená, že hovoříte pouze na základě vlastního pozorování a používáte výrazy jako „všiml jsem si..., čeho jsem si povšiml, co jsem slyšel, co jsem viděl...“ a podobně; mluvíte o faktech, nikoli o domněnkách.

Za čtvrté, mluvte jemně, nekřičte a nemluvte hrubě, nepoužívejte neslušná slova. Konečně, hovořte jasně a přímočaře. (A.5:198)(2) Nezapomeňte, že záměrem není přidat na bolestivosti situace, ale vnést do ní jasno a pomoci. Reagujte s rozumem a soucitem. Zjistila jsem, že když si dám na těchto věcech záležet, oslovená osoba nebo lidé jsou obvykle schopni naslouchat a porozumět tomu, co se jim snažím sdělit. Samozřejmě to vyžaduje odvahu. Pro mnoho lidí je náročné řešit složité problémy, ale ve společenství a ve vztazích je to někdy nezbytné.

V průběhu let jsem zjistila, že je to vždy prospěšné – pokud se mi podaří udělat ten těžký první krok. Jiná možnost není příliš lákavá, neboť může jednoduše vést k nahromadění frustrace. Jednou jsem se podílela na vedení ústraní a celkem záhy jsem se začala cítit znepokojená tím, jak probíhá. V řádu hodin se tento pocit stupňoval a uvědomovala jsem si, že jsem čím dál rozzlobenější – až jsem se začala obávat, že bych mohla udělat nebo říct něco nevhodného, před stovkou účastníků ústraní.

Naštěstí jsem si nakonec vzpomněla na techniku, kterou jsem se naučila z knihy Nenásilná komunikace(3) od Marshalla Rosenberga a která mi umožnila uvažovat o tom, co se děje, jiným způsobem.

Místo, abych se soustředila na hněv a snažila se ho ovládnout, podívala jsem se hlouběji – na to, co tyto pocity vzteku vyvolává. Zamyslela jsem se také nad tím, co mohlo být motivací druhé osoby. Okamžitě se vše uklidnilo a vztek ustoupil soucitu – k sobě samé i k druhé osobě.

Následující den jsem byla schopna rozhovoru, který byl potřeba, a situace se vyřešila. Je dobré mít na paměti, že druhá osoba si vůbec nemusí uvědomovat, jak na vás působí. Možná předpokládáte, že to ví, možná si dokonce myslíte, že to dělá úmyslně – ale ve skutečnosti si možná vůbec neuvědomuje, jak vás ovlivňuje, a rozhodně by vás nechtěla zranit nebo rozčílit. Pokud se cítíte uvězněni v určité situaci, může být také užitečné najít někoho, s kým si můžete promluvit, ne pomlouvačným způsobem, ale spíše jako oporu pro porozumění. Rozhovor s dobrým přítelem (kaljána-mitta) nám může pomoci pochopit, jak jsme možná k dané situaci sami přispěli, a najít způsob, jak potíže společně vyřešit. Pak to může být docela vzrušující! Stane se z toho příjemná zábava, něco jako hra, místo příšerného utrpení s nekonečnými problémy a překážkami.

[Návštěvník]

Otázka: Co můžete dělat, když se setkáte s lidmi, kteří se chovají nezodpovědným nebo nespolečenským způsobem a obtěžují své okolí? Připadá mi velmi těžké poznat, co je nejlepší: zda si stěžovat dotyčným lidem přímo, nebo jim napsat dopis, nebo poslat stížnost příslušným úřadům.

Odpověď: Z vaší otázky jsem vyrozuměla, že je zde určitý strach a obavy. Možná by bylo dobré tím začít a věnovat čas tomu, jak se cítíte – pak můžete zvážit, jaká strategie by byla nejvhodnější. Pamatujte, že vaším záměrem je podporovat ostatní lidi kolem vás. Zároveň však chcete povzbudit ty, kterých se to týká, ke vhodnému chování tak, aby všichni mohli žít společně v harmonii. Dokonce i Buddha musel řešit nejrůznější náročné situace. Když byl jednou dotázán, jak poskytovat lidem pravdivou zpětnou vazbu, zdůraznil, že někdy musíte být zcela jasní a pevní, i když víte, že se někomu nebude líbit, co chcete říct. Pravil, že pokud je to, co hodláte sdělit, pravdivé a prospěšné a říkáte to s úmyslem pomoci – pak byste měli ve vhodnou dobu říci, udělat nebo napsat, co je třeba. V takové situaci je důležité mít soucit sám se sebou i se všemi zúčastněnými. Občas může být nutné uchýlit se k formálnějšímu postupu stížnosti, ale pokud si dokážete zachovat laskavý a soucitný postoj, je velmi pravděpodobné, že výsledek bude prospěšný pro všechny. Určitě se budete cítit šťastněji, s vědomím, že jste udělali to nejlepší, co jste mohli.

[Návštěvník]

Otázka: Co můžete dělat, když se setkáte s lidmi, kteří se chovají nezodpovědným nebo nespolečenským způsobem a obtěžují své okolí? Připadá mi velmi těžké poznat, co je nejlepší: zda si stěžovat dotyčným lidem přímo, nebo jim napsat dopis, nebo poslat stížnost příslušným úřadům.

Odpověď: Z vaší otázky jsem vyrozuměla, že je zde určitý strach a obavy. Možná by bylo dobré tím začít a věnovat čas tomu, jak se cítíte – pak můžete zvážit, jaká strategie by byla nejvhodnější.

Pamatujte, že vaším záměrem je podporovat ostatní lidi kolem vás.

Zároveň však chcete povzbudit ty, kterých se to týká, ke vhodnému chování tak, aby všichni mohli žít společně v harmonii.

Dokonce i Buddha musel řešit nejrůznější náročné situace. Když byl jednou dotázán, jak poskytovat lidem pravdivou zpětnou vazbu, zdůraznil, že někdy musíte být zcela jasní a pevní, i když víte, že se někomu nebude líbit, co chcete říct.

Pravil, že pokud je to, co hodláte sdělit, pravdivé a prospěšné a říkáte to s úmyslem pomoci – pak byste měli ve vhodnou dobu říci, udělat nebo napsat, co je třeba.

V takové situaci je důležité mít soucit sám se sebou i se všemi zúčastněnými. Občas může být nutné uchýlit se k formálnějšímu postupu stížnosti, ale pokud si dokážete zachovat laskavý a soucitný postoj, je velmi pravděpodobné, že výsledek bude prospěšný pro všechny.

Určitě se budete cítit šťastněji, s vědomím, že jste udělali to nejlepší, co jste mohli.

[Návštěvník]

Štědrost, spokojenost a vděčnost

Vždy mě ohromoval způsob, jakým Buddha ustanovil takzvané čtyřdílné shromáždění, složené z mnichů, mnišek, laických žen a mužů, i skutečnost, že je zcela založeno na laskavosti, velkorysosti a spolupráci. Každý má možnost poskytnout podporu tím, že nabídne něco prospěšného, a zakusit štěstí, které může z takového dovedného jednání vzejít. V textech je úžasná pasáž, ve které se laická žena jménem Visákhá ptá Buddhy, zda by mohla mnichům a mniškám poskytnout významnou podporu.

Na dotaz Buddhy, jaký užitek v tomto gestu vidí pro sebe, odpoví:

„Když si na to vzpomenu, budu mít radost.
Když budu mít radost, pocítím nadšení.
Když bude má mysl nadšená, mé tělo se zklidní.
Když se mé tělo zklidní, budu zakoušet blaho.
Když budu zakoušet blaho, moje mysl bude usebraná, a to ve mně
udrží duchovní schopnosti, duchovní síly a faktory osvícení.“

Štědrost neboli dána je považována za jedno z nejvyšších požehnání. Může se projevovat mnoha různými způsoby: sdílením toho, co máme, nabídkou peněz nebo hmotných předmětů, poskytnutím našeho času a praktických dovedností, naší pozornosti, péče či zájmu, nebo i jen ochotou nesoudit druhé příliš rychle.

Je důležité zůstat ve spojení se svou myslí a být si vědom jejího stavu, když takovou nabídku činíte. Dary ochotně poskytnuté z celého srdce přináší radost, pokud však vychází z nějakého pocitu nátlaku nebo povinnosti, může se srdce rozmrzet a zatrpknout.

Ve své praxi jsem zjistila, že mít možnost něco nabídnout navozuje stav spokojenosti – pocit, že máme dost. Když jsem někdy v ústraní, podělím se o malou část almužního jídla, které jsem ten den dostala, s tvory žijícími poblíž. To mi vždy způsobí radost. I když jídla není mnoho, jakmile to udělám, vždycky mi ho přijde dost. Existují dokonce tradice, kde se o této praxi mluví jako o krmení hladových duchů.

V jednom verši Dhammapady Buddha hovoří o spokojenosti jako o největším bohatství.

Bohužel v dnešní společnosti se spokojenost podporuje jen velmi málo. Většina reklam je vytvořena záměrně tak, aby ji podkopávala a vyvolávala touhu mít stále víc.

Může být zapotřebí skutečného odhodlání, abychom dokázali považovat to, co máme, za dostatečné. V klášteře považujeme to, co potřebujeme, za základní potřeby k přežití: roucho, almužní jídlo, přístřeší a léky. Myslím, že tato úvaha může být užitečná pro každého, a s trochou vynalézavosti ji můžete přizpůsobit svým vlastním podmínkám. Takové rozjímání vede také k pocitu vděčnosti.

Když se cítíme spokojení a máme dostatek, pociťujeme vděčnost, když se k nám někdo chová laskavě, cítíme vděčnost, když se věci daří, můžeme cítit vděčnost, dokonce i když se nedaří, můžeme být vděční za příležitost naučit se něco nového.

Když budeme takto praktikovat, dostaví se přirozený pocit štěstí...

Vedle poskytování času, energie, dovedností nebo hmotných darů existuje ještě další praxe, která může být pro některé z vás neznámá.

Může dokonce připadat cizí i těm, kdo jsou zvyklí své úspěchy zlehčovat (ze strachu z pýchy nebo posílení ega).

Jedná se o záměr rozpoznat a sdílet požehnání našeho života a praxe s ostatními.

Je to praxe, se kterou se často setkáváme v našich klášterech, když rodina pozůstalých přichází nabídnout jídlo, které připravila k uctění památky zesnulého příbuzného. Vždy jsou mu věnovány „zásluhy“ neboli požehnání pro jeho blaho – jakési přání všeho dobrého na jeho cestě. Přestože se často jedná o smutnou událost, je v ní obsažen prvek radosti, který pramení z toho, že na svého blízkého myslí v dobrém a společně se snaží poskytnout něco pro jeho blaho.

Takové gesto každého povznese.

[Návštěvník]

V případě praktikování v ústraní je zřejmé, že naše úsilí je obvykle vyvíjeno především pro náš vlastní prospěch, pro naše osobní blaho.

Jakékoli požehnání plynoucí z této praxe je však přirozeně sdíleno – ať už to máme v úmyslu, či nikoli.

Jak se stáváme klidnějšími, uvolněnějšími a láskyplnějšími, lidé kolem nás jsou tím pozitivně ovlivněni a mají tendenci se v naší blízkosti cítit uvolněně.

Existuje také vědomější forma věnování naší praxe a dobra našeho života. Někdy se označuje jako „sdílení (nebo věnování) zásluh“.

Zahrnuje připomínání si různých bytostí s úmyslem věnovat veškeré přínosy nebo požehnání plynoucí z naší praxe pro jejich blaho.

Na konci společného praktikování ráda každého vyzývám, aby si připomněl okolnosti, které mu umožnily se zúčastnit.

Považuji to za příležitost sdílet požehnání, která nám společný čas přinesl. Nezáleží na tom, zda to byla hluboká a pronikavá meditace, nebo vám to připadalo jako naprostá ztráta času.

Jednoduše sdílíte veškeré zásluhy, které byly vytvořeny, aniž byste se starali o jejich kvalitu nebo o to, zda máte dostatek zásluh, abyste se mohli podělit se všemi.

Ochota sdílet je sama o sobě dalším požehnáním. I když se nakonec budete cítit zklamáni svou praxí – možná se objevilo přemýšlení nebo ospalost –, pokud vytrváte a budete pokračovat v práci s těmito stavy, získáte velkou trpělivost.

Buddha zdůrazňoval, že trpělivost je nejvyšší ctností. Každý proto musí mít velkou trpělivost s náročnými podmínkami, které se na cestě nevyhnutelně vyskytují. Mohli jste tedy vytvořit mnohem více požehnání, než si uvědomujete. Nyní budeme tiše sedět...

[Návštěvník]

VEDENÍ MEDITACE SDÍLENÍ ZÁSLUH

Najděte si prosím čas k zaujmutí pohodlné pozice a posaďte se pěkně zpříma s hlavou vztyčenou. Jemně zavřete oči a nalaďte se na pocit tělesné lehkosti a pohody, nechte odejít veškeré napětí a pocity stresu. Přiveďte pozornost k dechu a dopřejte si čas na uvolnění a zklidnění těla. Nyní přeneste pozornost k srdci, srdečnímu centru. Představte si teplé světlo, jako plamen svíčky, ve svém srdečním centru.

Při nádechu si představujte, jak se toto světlo stává jasnějším, a při výdechu vnímejte, jak se rozlévá po celé vaší bytosti a postupně se rozšiřuje a zaplňuje prostor kolem vás. Tato ušlechtilá, laskavá, světelná energie se dotýká každé z bytostí sdílejících tento prostor, obklopuje je a naplňuje pocitem hluboké pohody a klidu. Nyní si můžete připomenout další osoby, také je obklopit tímto světlem a všechny je zaplavit požehnáními, která vytváříte.

Obvykle se začíná u našich učitelů. Dopřejte si čas a připomeňte si všechny bytosti, které vás vedly k tomu, co je prospěšné a dobré. Může to být učitel ve škole, přítel, příbuzný nebo duchovní osoba, např. mnich nebo mniška. Připomeňte si všechny bytosti, které vás během vašeho života povzbuzovaly a vedly, a ty, kteří vám byli příkladem.

Podělte se s nimi o požehnání svého života a věnujte svou praxi pro jejich blaho. Nezáleží na tom, zda jsou naživu, nebo už nežijí. Připomeňte si laskavost, kterou vám projevovali. Já osobně ráda vzpomínám na učitele, které jsem měla předtím, než jsem nalezla buddhistickou cestu, stejně jako na Adžána Čá a Adžána Sumedho.

Může to být jeden člověk, půl tuctu, anebo třeba mnoho lidí. Představte si je nebo je pojmenujte, podle toho, co vám připadá smysluplné. Představte si, jak přijímají zásluhy vaší praxe. Obklopte je tímto krásným světlem požehnání. Ať je jim dobře, ať jsou osvobozeni od všech druhů utrpení.

Nyní si připomeňte své rodiče – ať už byli pošetilí a sobečtí, nebo dobří, laskaví a moudří – a pamatujte na to, že vám dali toto lidské zrození a s ním příležitost zkoumat utrpení a jeho příčiny i zakoušet štěstí osvobození. Z této vděčnosti se rodí přání, aby byl každý z vašich rodičů osvobozen od utrpení a prožíval mír a štěstí, ať už je kdekoli.

Vzpomeňte si na osoby, se kterými jste vyrůstali, na své sourozence a dobré přátele. Pokud si všimnete nějaké zášti či negativity vůči komukoli, berte to jako příležitost nechat je odejít. Kéž mají prospěch z požehnání vašeho života. Kéž prožívají vnitřní klid a štěstí.

Nyní si udělejte čas a zamyslete se nad mocnými, privilegovanými a nesmírně bohatými lidmi: králi a královnami, politiky, prezidenty a premiéry, miliardáři. Může se zdát, že tito lidé mají mimořádné výsady. V jistém smyslu však mají také velkou zodpovědnost, neboť své mohou postavení využít k tomu, aby ve světě vykonali velké dobro, nebo způsobili velkou škodu. Podle mého potřebují veškerou pomoc, které se jim může dostat – každé možné požehnání a laskavost, které podpoří jejich vnitřní rovnováhu, osvobození od strachu, moudrost a soucit, aby dokázali rozpoznat, jak využít svůj vliv a zdroje způsobem, který bude prospěšný pro všechny. Ať se jim daří dobře... Ať mají podíl na požehnáních vašeho života a naleznou hlubokou lehkost bytí.

Dále si vzpomeňte na lidi, se kterými se běžně stýkáte, na osoby, které žijí v běžných, nijak krajních podmínkách. Na kolegy, přátele, příbuzné, i s nimi sdílíme požehnání: ať prožívají ve svém životě vnitřní rovnováhu, pohodu a štěstí. Nyní si vzpomeňte na někoho, o kom víte, že je nemocný nebo prožívá nějaké potíže – finanční nebo rodinné problémy, duševní zmatek, strach nebo rozrušení, nebo jakoukoli stresující či bolestivou situaci. Představujte si je, pojmenovávejte je, sdílejte s nimi zásluhy své praxe. Ať ve svém životě naleznou vnitřní rovnováhu, klid a štěstí...

Nyní si připomeňte bytosti, které neznáte, ale slyšeli jste o nich z médií, které žijí ve velmi obtížných podmínkách. Lidi žijící v konfliktech, osoby ve vězení. Lidi žijící v extrémní chudobě, potýkající se s neúnosnými ztrátami nebo žijící ve stavech zmatku či strachu. Ať i tito lidé mají prospěch z požehnání vašeho života. Ať se jejich utrpení zmírní a jejich srdce zklidní.

Nyní pomyslete na živočišnou říši: divoká zvířata, domácí zvířata, zvířata na souši, v oceánech, ve vzduchu, velká, střední i malá. Ať také prospívají, ať se jim daří dobře...

Rozšíříme tato požehnání na celou planetu, napříč kontinenty, až na vrcholky nejvyšších hor i dolů do hlubin oceánů. Zahalíme rostliny, zemi, atmosféru a požehnání rozprostřeme až do nejvzdálenějších koutů vesmíru, do nesmírnosti prostoru. Kéž všechny bytosti, ať jsou kdekoli, prodlévají ve štěstí.

Nakonec přiveďte pozornost zpět do svého vlastního těla. Jen buďte zde se záměrem: „Ať je této bytosti dobře. Ať má radost z dobra, které bylo vykonáno. Ať je tato bytost šťastná a osvobozená od všech druhů utrpení.“

[Návštěvník]

ZÁVĚREČNÉ SLOVO

Přeji vám hodně štěstí a radosti ve vašem životě.

Prosím zahrňte do své praxe trávení času s podobně smýšlejícími přáteli a navštěvování zvláštních duchovních míst, kdykoli můžete.

Pokuste se zavést každodenní praxi, alespoň deset minut, kdy budete tiše sedět sami se sebou, a to vždy s laskavým a přátelským přístupem.

Buďte ostražití, mějte trpělivost sami se sebou a také s ostatními.

Nedovolte, aby se ve vašem srdci usadila nenávist, nechuť či zlost.
Ty skutečně podkopávají jakýkoli pocit pohody a štěstí.

Především si všímejte krásy ve svém životě: laskavého slova, vřelého úsměvu, deště na hladině kaluže, zvuku ptačího zpěvu, vůně půdy po dešťové přeháňce.

Naplňte své srdce krásou, jak jen to jde, aby vznikla dostatečná zásoba, kterou můžete volně a směle sdílet, a učinit tak svět krásnějším a šťastnějším místem pro prodlévání všech bytostí.


O autorce:

Sestra Adžán Čandasirí se narodila ve skotském Edinburghu v roce 1947. V roce 1979 vstoupila do klášterního života jako jedna ze čtyř prvních žen, které Adžán Sumedho vysvětil jako tzv. anagáriká v lesním klášteře Chithurst v Západním Sussexu. V roce 1983 se stala mniškou s deseti předsevzetími (síladhará). Od té doby žila v klášterech Chithurst nebo Amaravati a aktivně se podílí na zavádění mnišského života pro ženy. Nyní žije ve Skotsku v Milntuim Hermitage, malém klášteře pro mnišky z tradice lesní Sanghy.